Title: Hore dědinú - A jiné povídky
Author: Omelka, František, 1904-1960
Language: Czech
As this book started as an ASCII text book there are no pictures available.


*** Start of this LibraryBlog Digital Book "Hore dědinú - A jiné povídky" ***


Thanks to the daughter of the author for giving permission
to distribute this text.



F. OMELKA

HORE DĚDINÚ

A JINÉ POVÍDKY

Obrázky ze života  slováckých dětí

         Obrázky kreslil

       OL. CIHELKA

1935

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ V PRAZE



Had


Oldřich zanesl oběd tatínkovi, který lámal „Pod skalou“ kámen. Řekl
mu, co je doma nového, ale dlouho se s ním nezdržoval. Rozběhl se
na vršek skály, odkud byl tak krásný rozhled na daleký kraj. Na jedné
straně hrad Buchlov trčel do výše jako tichý, zamlklý svědek zašlých
časů, na druhé straně ležela úrodná rovina, vroubená výběžky Bílých
Karpat. To bylo Oldřichovo zamilované místo, na němž by dovedl proseděti
celý život. Hluboko pod ním pracovali lidé. Jejich kladiva temnými údery
si vyprávěla pohádku o tvrdém životě.

Lehl si na skálu, ruce si dal pod hlavu, aby to tak netlačilo, a
díval se za malými obláčky, které pluly oblohou. Oh, kdyby se tak mohl
jednou vznésti až k obloze a dívati se se závratných výšin na zemi! Jak
malinká by byla města! A řeky! Ten jejich potok by asi vůbec nebylo
vidět. A co lidé? Rozeznal by člověka od neživého předmětu?

Sluníčko příjemně hřálo a sladká únava zavírala oči. Ostatně, však
tatínek na něj zavolá, až půjde domů. Oldřich usnul.

Jak dlouho tak ležel, nevěděl. Ale probudil ho zlý sen. Zdálo se mu,
že se setkal s jakýmsi zarostlým pobudou, který chtěl na něm peníze.
Nadarmo mu Oldřich dokazoval, že žádných nemá. Pobuda se k němu blížil,
zlé jeho oči se potměšile blýskaly a náhle povalil Oldřicha k zemi.
Dopadl na něj celou vahou svého těla. Až se mu dech zatajil. A cizinec
tlačil na jeho prsa čím dále tím prudčeji. Oldřich cítil, že to dlouho
nevydrží, že za chvilku přestane dýchat — — Vtom procitl. Slunce ještě
svítilo a Oldřich si spokojeně oddechl. Chtěl radostí zavýsknout, že
všechna ta hrůza byla jen snem, ale podivná tíha na prsou mu v tom
zabránila. Jako by tam měl nějaký balvan. Pohled jeho se svezl na hruď.

Na prsou mu ležel had. Vyšel si patrně na procházku a na měkkém
místečku se zastavil a vyhříval se. Oldřich leknutím zbledl a na čele mu
vyvstal studený pot. Co teď? Pohne-li se, had to ucítí a může uštknout.
Zůstane raději ležet nepohnutě. Ale jak dlouho to vydrží? A co, když
zakašle? Jak si pomoci z tohoto strašného postavení?

A dole, necelých sto metrů pod ním, pracuje tatínek. Oh, kdyby tak
věděl, jaké nebezpečí hrozí Oldřichovi! Jistě by okamžitě nechal
práce a spěchal nahoru zahnat nepohodlného hosta! Ale jak ho o tom
uvědomiti? Vykřiknout? Nebyla by to jistá záhuba? Jak si jen pomoci? Jak?

Minuty se vlekly nekonečně pomalu. Oldřich přimhouřenýma očima
pozoroval hada. Měl vztyčenou hlavu a volně jí otáčel. Nebylo možno
zůstati tak ležet. Celé tělo bylo otlačeno od tvrdé skály. Musí se nějak
osvobodit, a kdyby to bylo i s nasazením vlastního života. Smělý,
odvážný plán bleskl Oldřichovými myšlenkami.

Had zase otočil hlavu, takže se díval tím směrem jako Oldřich.
To byla nejpříhodnější chvíle! Oldřich se bleskurychle rozehnal, pravou
rukou uchopil zmiji těsně pod hlavou a sevřel ji tak prudce, že se mu
nehty zaryly do dlaně. Had sebou prudce smýkal v zoufalém úsilí po
svobodě, ale nadarmo. Oldřich nepustil. . .

A potom, zesláblý přestálým strachem a nebezpečím, ale s vítězným
úsměvem na tváři, spěchal za tatínkem, aby mu ukázal zabitého
nepřítele.



U stromečku


Bylo po večeři. Pět harantů sedělo za stolem s neobyčejně vážnými
tvářemi. Kdo sebou jen maličko zavrtěl, na toho dopadl přísný
pohled nejstaršího, dvanáctiletého Karla. Přišla veliká, slavná chvíle.

Tatínek již před chvílí odešel z jizby. Maminka ještě uklízela se
stolu zbytky bohaté štědrovečerní večeře. Když byla se vším hotova,
řekla:

„No, a včil buďte pěkně potichu! Dybyste dělali křik, Ježíšek by
sa u nás nezastavil.“

Vtom se ozval tichý, tlumený hlas zvonku. Děti sebou trhly.
Ježíšek už jde! Malý Joza zapištěl:

„Mami, děte mu ukázat, gde býváme! Dyby k nám tak nemohl trefit!
Otevřete vráta a postavte sa do nich s lampú, aby vás bylo zdaleka
vidět —“

„No, půjdu sa tam podívat,“ povídá matka. „Enom sa ně tu nepobijte,
lebo byste měli po radosti.“

Vyšla do síně. Děti sedí potichu, ani nedutají. Oči jsou upřeny
na dveře. A zase — slyš! Hlas zvonku se ozval jasněji, jako by to bylo
na jejich dvoře.

Kdosi klepe na dveře. Vchází maminka, za ní tatínek. Maminka drží
v ruce malý, ale cukrovím a ozdobami bohatě ověšený stromeček.

„Tak, děti, to máte za to, že ste byly hodné.“

Postavila jej na stůl.

„Jéjdanečky, ten je pěkný!“ vykřikuje Joza.

Klima tahá tatínka za kabát.

„Tati, toť je voják a má aj flintu!“

„Panečku, to Valentovi istě nebudú mět takový jako my!“ rozumuje
Mařka.

„Jak to možeš vědět?“ ptá se matka.

„Dyž jejich Lida sa s každým enom hádá —“

„A hen, hen,“ Tonek ukazuje vzrušeně na horní větévku, „Karle,
podívaj sa, vidíš ho?“

„Co? Co?“ všichni se zvědavě dívají na místo, kam ukazuje.

„No teho koníčka. . . páni, celý z čokolády!“ Nemůže tomu ani
uvěřiti.

Opravdu! Na silné větévce se houpal čokoládový koník, veliký
skoro jako pěst.

„Ten by stál aspoň tisíc korun!“ rozumuje Joza. Školáci —
Karel, Mařka a Tonek — se dávají do smíchu.

„Ty tomu rozumíš!“

Prohlížejí stromeček se všech stran. Ne, takové krásy ještě
neviděli! A ten kůň, Bože, ten čokoládový kůň! Kdyby jich tam bylo
aspoň pět takových! Vždyť jak se o něj rozdělí?

Karel se tajemně usmíval. Vždyť už ví, jak to udělá: sám si nechá
břicho a hlavu. Ostatní podělí tak, že na každého se dostane jedna
noha. Ale křik bude, to je jisté. Zvláště až Joza spustí!

„Ale to vám povídám,“ napomínal otec, „do Třech králů sa nesmí
utrhnút ani jeden kúsek. Jináč byste už po druhéj stromku nedostali!“

Konečně byl čas ke spaní.

Nějak se jim dnes nechtělo.

V celé jizbě měli jenom dvě postele. Proto Karel spával na zemi,
Tonek na lávce a Mařka za stolem.

Tonečka přepadla pojednou lítost. Ten koník! Pravda, je tak
krásný, že podobného ještě ani neviděl. Ale jak to s ním dopadne? Sotva
zítra vyjdou na dvůr, Karel odskočí do jizby a uštípne mu kousek nohy.
Za chvilku odskočí Mařka, udrobí mu kousek hřbetu. Joza to uvidí a dá se
do křiku. Maminka ho bude chtít uchlácholiti — ulomí pro něho celou
nohu. A jaký je kůň bez nohy?! Ne, ne, tak z toho nebude mít nikdo nic!
A kdyby jej dostal on celého, pěkně by si jej schoval do sotora a ani by
se ho nedotkl. To by se kluci ve škole divili a záviděli mu, až by jim
točil před očima čokoládovým koníkem!

A bať. . . nějak se musí zmocniti toho koníka sám. Ale kdy? Nešlo by
to nejlépe teď, když všichni spí?

Napjal sluch. Joza spravedlivě chrápal a ostatní klidně oddychovali.
Jistě, teď — anebo nikdy! Zítra by bylo již pozdě!

Opatrně, aby nezpůsobil ani nejmenšího šramotu, stáhl se sebe
těžkou přikrývku.

Štěstí mu přálo. Bez nehody se dostal až ke stolu, na němž stál
stromeček. Tož teď! Pomalu, pomaloučku zvedal ruce k tomu místu, kde
tušil koníka.

Pojednou jeho ruka zavadila o něco měkkého, teplého. O něco, co
se pohybovalo. Když to stiskl, leknutím vykřikl. Byla to lidská ruka.

Téměř současně zazněl malou jizbou ještě jeden výkřik. Tatínek byl
okamžitě vzhůru. Posvítíl si elektrickou svítilnou. Při pohledu,
který se mu naskytl, nevěděl, má-li se zlobit nebo smát. U vánočního
stromku stáli zkroušeně dva mladí lupiči — Tonek a Karel, které tam
přilákal čokoládový koník.



Na ledě


„Fanku, gde ideš?“

„Na rybník.“

„A sám?“

„Šak přijdú tam kluci.“

„Keří?“

„Joza Pavlišůj a Bohuš Otépkůj. Joza má ešče nanosit vody a
Bohuš strúhá řepu. Ale za chvílečku tam budú. Poď také!“ lákal Fanek
Tonka Blechového.

„Ja. . . tož šél bych, to víš, ale dyž nemám šlajčuků,“ a smutné
oči Tonkovy se závistivě zadívaly na nové brusle, které nesl Fanek na
řeménku. „Heršoft, ale ty tvoje sú pěkné! Tos dostal na Ježiška?“

„Dostal, ale to ešče nic néni proti tomu, co dostanu. . . synku,
dybys věděl —“

„Ná co?“

„Lyže! Strýček přijedú v sobotu z Brna a slúbili ně, že ně jich
jistotně dovezú. To sa podíváš!“

Fankovi bylo odjakživa dobře na světě. Jeho tatínek byl
obchodníkem a protože Fanek byl jedináček, splnil mu každé přání.

„Dyž tobě je dobře. Vaši ťa ešče pošlú na led, ale naši, dyby sa
tak dověděli, že sem sa klzal! To by bylo bití!“

„Tož nepujdeš?“

„Co bych tam dělal? Šak ti říkám, že nemám —“

„Já vím, ale to nic nevadí. Poščám ti na chvílu svých šlajčuků a
bude!“

„Opravdu? Aj bys ně jich přišruboval?“

„To víš!“

V Tonkových očích se zajiskřilo. Pane, tož to bude něco! Projede
se na bruslích, které se přišroubují na boty opravdovým klíčkem!
Několikrát již bruslil, když mu některý kamarád půjčil brusle. Ale to
byly vždycky jen staré, rezavé „špičáky“. Šroubky na nich byly strhané a
chtěl-li si je dát na nohy, musel je přitáhnout špagátem a nějakým
dřívkem — kdežto Fankovy brusle, to jsou opravdové „kolombuse“. Jsou
pěkně zatočené, takže i když najedeš při prudké jízdě na vyčnívající
kousek ledu, nenatáhneš se jak široký tak dlouhý, nýbrž pěkně se
přehoupneš a jedeš vesele dál.

„Tak poďme!“ a rázně vykročil.

Jezdilo se opravdu nádherně. Led byl hladký jako sklo. Za malou
chvilku přišel i Joza s Bohušem. Závodili spolu v rychlosti.
Nejrychlejší byl Fanek.

Když je to omrzelo, odhodili brusle na břeh a honili se po
hladkém ledě. Hráli si na rybáře.

Pojednou Fanek, když byl blízko břehu, zaslechl prasknutí ledu.

„Kluci, poďte sem!“

Přiběhli celí udýchaní.

„Co je?“

„Tady je led slabý, právě sem zaslechl, jak praskl. Poslúchajte!“
Poskočil a prudce dupl na led. Opravdu! Nové prasknutí ledu
zahučelo rybníkem.

„Sláva!“ zajásal Joza. „Budeme dělat kožénku!“

„Budem!“

A dělali „kožénku.“ Pochytali se okolo krku, takže utvořili čtyřstup.
A nyní začali po ledě poklusovati. Fanek dával povely: Ráz, dva!
Ráz, dva! Všichni museli vykročiti stejnou nohou, aby dopadnutí
bylo co nejmohutnější. U břehu se otočili a zase opačným směrem — ráz,
dva! ráz, dva! Led se začínal prohýbati. Kožénka se dařila! Nyní se
již pustili a pobíhali po ní jednotlivě. Led se prohýbal víc a víc.
Již nebylo možno zůstati na jednom místě. Led by se probořil. Však na
několika místech již vyrazily malé, sotva znatelné praménky vody. To
bylo znamením, že přes kožénku se již nedá jíti. Kdo by tam přece šel,
opral by se v mrazivé vodě.

Právě chtěli podniknouti poslední závod, když Bohuš zahlédl Lojzu.
Utíkal od dědiny a mával jedním „šlajčukem“.

„A já idu dóm!“ zakabonil se Joza.

„Já také,“ přidal se k němu Fanek. „S Lojzú to nic néni. S každým
by sa enom bil.“

Lojzu neměli příliš v lásce, ale báli se ho. Byl z nich největší
a nejsilnější. Letos měl vyjíti školu. Byl pánovitý a kdo se mu
protivil, každého ztrestal. Ale nejvíce překážel Fankovi. Kdyby ne
Lojze, byl by vůdcem chlapců on.

Fanek již také chtěl říci, aby tedy šli domů, ale náhle mu něco napadlo.
Pane, kdyby tak dnes Lojzu před ostatními chlapci zesměšnil, aby u
nich pozbyl veškeré vážnosti! Jak by to bylo krásné, kdyby na Lojzovo
místo nastoupil on! Kdyby ho všichni chlapci museli poslouchati! Oh!

„Páni, nechoďte! Dnes Lojzovi neco provedu!“ Podívali se na něho
poněkud nedůvěřivě. Lojzovi? „Poďte dál od téj kožénky! Jak sem
přiběhne, řeknu mu, aby se mnú závodil. Kerý bude první u druhého břehu,
ten vyhrál. Pojedeme s téjto strany tam k tomu křoví a —“

„Ááááá, já už vím, co chceš —“, vpadl mu do řeči Bohuš.

„Počkaj, nechaj ně domluvit. Abysme dojeli k tomu křoví, musíme jet
přes kožénku, pravda. Až budem u ní, já sa stočím doprava, Lojza
vletí na ňu a —“

„— opere sa!“ zajásal Joza.

„Ale před ním ani muk!“

Však již tu byl Lojza.

„Tak co, kluci, jak sa jezdí?“

„Šak poď zkusit, uvidíš!“

Lojza jezdil pouze „o jednom“, ale byl rychlý jako střela.

„Kluci, kerý chcete se mnú závodit? Dyž vyhraju já, nechcu nic.
Dybych prohrál, dám ten šlajčuk.“

Fanek v duchu zajásal. Což, o ten „šlajčuk“ se mu nejednalo, stejně
by jej někomu dal, ale jak se ten Lojza sám žene do nastražené pasti!

„Tak já pojedu, lesti chceš.“

„Dobrá. A jak pojedem? Okolo rybníka, lebo rovno přes rybník?
Mně je to jedno.“

„Tak třeba rovno,“ na oko lhostejně určoval směr závodu Fanek.
„Vidíš tam to malé křoví? Kerý tam budeme první, ten vyhraje.“

„Dobrá.“

Postavili se vedle sebe. Bohuš počítal: jedna, dvě — tři! Vyrazili
jako dva chrti, ženoucí se za kořistí. Lojza jel sice jenom „o
jednom“, ale držel se znamenitě. Fanek se nechtěl nechat zahanbiti,
proto napjal všechny síly.

A již se blížili k zákeřnému místu. Bohušovi a Jozovi, kteří
napjatě pozorovali závodníky, se zatajil dech. Teď, teď musí Fanek
uhnouti do prava, aby nevletěl na kožénku!

Ale — chyba lávky! Dříve než se mohl Fanek stočiti, vjel na
nějakou větévku, noha se svezla, natáhl se a setrvačností se valil po
ledě až ke kožénce, která zlověstně zapraskala.

Žbluňk! — Fanek byl ve vodě! Bylo to sice blízko břehu, ale vody
tam bylo nad hlavu. Zoufale se chytal ledu, který se pod ním stále
lámal. . .

A Lojza? Když zahlédl padajícího Fanka, lekl se — v tom leknutí
ztratil směr jízdy, takže nejel ke křovisku, nýbrž značně do leva. Tak
se vyhnul kožénce, o níž neměl tušení.

Jeho pohled padl na tonoucího Fanka. Rychle se rozhodl, že mu
pomůže. Ulomil dlouhý prut a nedbaje nebezpečí, že led se může i pod
ním prolomiti, popošel mu vstříc.

„Fanku, chyť sa teho prutu!“

Nebylo třeba dvakrát pobízeti zděšeného Fanka. Křečovitě sevřel
nabízený prut oběma rukama. Lojza se snažil výtáhnouti ho z vody.
Nohy mu ujížděly, ale nepovolil. Štěstí, že břeh byl tak blízko.

Fanek si poležel. V horečce blouznil a prosil Lojzu za odpuštění.

Od té doby již nikdy nedostal pokušení státi se vůdcem chlapců.

A nemá věrnějšího kamaráda nad — Lojzu.



„Hore dědinú —“


Jarní sluníčko lenivě vstávalo z teplé postýlky. V zahradách se právě
rozezpívali ptáci, ale Karel jich neposlouchal. Stál u Kunderového
a netrpělivě vyhlížel kamarády. Zlobil se na ně. Řekli si přece,
že se tu dnes sejdou, sotva se trochu rozední. Ale to se myslím každý
převaluje v posteli a zapomněl, že je dnes „šlahačka“. Kdyby to šlo,
hned by jim utekl a šel sám. Ale co by sám pořídil?

Však právě se vyhrnul z domu tlustý Ruda Polehňú. Díval se na
svět trochu kysele. Protíral si oči.

„Vy ste ale chytráci,“ přivítal ho Karel. „To každý: budu tam,
budu, dyby sá stalo nevím co — a zatým su tu sám —“

„A gde sú ostatní? Já sem myslel, že už ně utečete. To ti
uplétli vaši?“ Ruda se zálibně podíval na Karlovu dlouhou žílu.

„Uplétli — Šak tá je, co? Tú dyž nekerá dostane, aspoň ucítí, ne?“

„Ale víš, co ně povídali naši? Abysme pry měli rozum a nebili po
zádoch.“

„A mně je to zas jedno. Gde švácnu, tam. Šak može utéct.“

Právě přicházel Tonda. Jeho nové „holenice“ se třpytivě leskly v
ranním slunci. Však si také vyšlapoval! A hned za ním přiběhl Vlaďa s
Jozou. Poslední se přihnal Miloš.

„Páni, to su rád, že ste ně neutékli.“

„Šak by sas mohl stydět,“ pokáral ho Karel.

„Ja, synku, co chceš. Naším sem večer aspoň dvacetkrát přikazoval,
aby ně nezapomněli zbudit. A přeca ně nechali spat. A byl bvch
spal pámbuví dokáď. Ale tatínek si sdělávali s „roštu“ břitvu a
mydlo na holéní a při tom zavadili do kalendářa a shodili ho. Dyby ne
téj rany, tož bych sa neprobudil. Podívám sa na hodiny, panomaria, co
včil? Dal sem sa do řvaní, ale potom sem si řekl, dybych vás tu ešče
zastihl! Naházal sem to na sebe enom tak, ani sem nepojedl. Ba ani umytý
nejsu. Šak vidíte.“

Podívali se na něho pozorněji.

„Šak dyby sas umyl, ani bysme ťa nepoznali,“ zaútočil Joza.

Alc Karel rázně zakročil.

„Na takové hlúpoty včil nemáme času. Ke kom pujdeme napřed?“

„Tož k Novotným,“ navrhoval Vlaďa. Ostatní souhlasili.

Pan Novotný byl pensista. Žil se svou ženou v chaloupce na konci
„řádku“.

A již se tam hrnuli v příjemném rozechvění. Zaklepali. Pan
Novotný otevřel.

„Pantáto, gde sú vaši panimáma?“

„A co — co ji chcete?“ stavěl se nechápavým dobrácký stařeček.

„Ideme jim vyšlahat. Šak vy to dobře víte!“

„Ja tož vy na šlahačku? No, tož to pojďte dál. Panímáma je v kuchyni.
Ale chlapci,“ pan Novotný ztlumil hlas, „jenom tak, trošku po
sukních, abyste jí něco neudělali, víte?“

„Nebojte sa, máme přeca rozum,“ to Ruda si vzpomněl na napomenutí
z domu.

Každý několikrát zlehka švihl stařenku přes sukně, až začala křičet:
„Už dost, už dost!“

„No, dobře, chlapci, dobře to umíte. Karlíku, ty jsi nejstarší,
tož tobě to dám a potom se spravedlivě rozdělte.“ Všechny oči se
dychtivě upřely na štědrou ruku pana Novotného. Pane, pětikoruna!
„A ke komu teď půjdete?“

„Myslím ke Šnajdrom,“ odpovídal za všechny Karel. „A pámbu zaplať!“
vzpomněl si již ve dveřích.

Ale ke Šnajdrům se marně dobývali. Hedvika na ně zatloukla přes
okno.

„Chlapci, mamička nejsú doma. Přijděte pozděj, až přijdú z kostela!“

Však již se rozléhal ranním tichem rachot rolety Klečkova
obchodu. Otvírali.

Kluci zajásali. „Hurá, ke Klečkom!“

Vpadli tam jako smečka vlků. Pustili se do Mařky, do Emily, do
Lojzky, ba ani paní Klečková nezůstala ušetřena. Když toho bylo dost,
postavili se do řady a spustili: „Stávaj ráno, Marijáno —“

„Tož pojďte, chlapci, pojďte,“ — ach, to byla slova, na která se
těšili celý rok! To paní Klečková jim ukázala na řadu sklenic,
naplněných nejrozmanitějšími „cukrlaty“. Co všechno tam bylo! Medové,
pálené, nadívané — každý si mohl vybrati, co chtěl. A dostali po
takových „škarnětách“, že toho bylo aspoň na dva dny. To bývalo
každoročně. Ale dnes každý dostal ještě černý „špalek“ a dva kousky
„bruscukru“. Oči jim zářily nadšením.

„Tož ke komu včil?“ soukal ze sebe s námahou Tonda, neboť špalek
mu nadul skráně.

„No, počkáme, až sníme ty špalky,“ rozhodoval Karel. Nic netrvá
věčnost. Špalky teprve ne. Řekli si sice, že je budou jenom „cumlat“,
aby jim déle vydržely, ale Vlaďa podlehl. Když ten špalek po rozkousání
je dvojnásobně sladký! Ostatní nenechali na sebe dlouho čekati.

Zbýval jim ještě velmi tvrdý oříšek — dostati se k Vyskočilům.
Jejich děvčata se totiž úzkostlivě zamykala i před těmito malými hrdiny.

Chlapci se radili, jak k nim vniknouti.

„Už to mám!“ zajásal po chvilce Ruda. „Karle, už vím, jak to
uděláme!“

„Jak?“

„My dva přelezeme plot, přejdeme zahrádku a dvůr a otevřeme vrata.
Kluci budú čekat u vrat. Vyskočilom ani nenapadne, že bysme mohli
přijít dvorem, a tak jich přepadneme. Co myslíte?“

Návrh byl uskutečnitelný. Karel s Rudou obešli nenápadně zahrádku,
zatím co ostatní hoši napjatě čekali u vrat.

Všechno šlo hladce. Plot byl sice trochu vysoký, ale Karel udělal
Rudovi „stoličku“. Klekl, naklonil se ku předu, rukama se opřel o
zem a Ruda vyskočil na jeho záda, takže byl hned o půl metru vyšší.
Pak to šlo již hladce. Karel vylezl na plot i bez pomoci.

Rozhlédli se. Na celém dvoře nebylo živé duše.

Hop! a již byli v zahradě. Opatrně, ale rychle spěchali k brance,
vedoucí na dvůr. Branka zaskřípala.

A vtom —

Pod kůlnou, dobře to zaslechli přes celý dvůr, zašustěla sláma.
Než mohli pochopiti, co by tam mohlo býti, vyrazil z boudy, pokryté
slámou, černý pes Nero — a bleskurychle zamířil k zahrádce.

Chlapci úžasem a leknutím vykřikli. Že na to tak zapomněli! Karel
chtěl ještě přivříti branku, ale nějaký kámen mu v tom zabránil.
Hnali se zpět k plotu. Karel uchopil Rudu v pase a rychle ho vysadil.
Sám se vyšvihl na plot právě v tom okamžiku, kdy Nero k nim dorazil se
zuřivým štěkotem.

Ruda se zachytil plotu, ale vyšvihnouti se na něj nemohl. Neměl
dosti síly a mrštnosti. Zůstal viseti v málo záviděníhodné poloze.

Když pod sebou ucítil dorážejícího psa, začal kopati nohama a
zoufale křičeti „pomoc!“. Nadarmo. Karel spadl dolů, za plot, ten pomoci
nemohl. Vyskočilovi patrně neslyšeli. A pes dorážel čím dále zuřivěji.
Bože, aby tak zachytil nohavicu — Ruda má nové, „sometové“ šaty . . .
co to jen bude doma!

Pojednou ze dvora kdosi křičí: „Nero! Ideš sem! Tahneš do búdy!“

Johance byl nápadný štěkot psa. Vyšla na dvůr a přišla právě
včas. Rudu již opouštěly síly. Ještě chvilku — a pustil by se.

Johanka přiběhla s metlou a dala se do Nerona. Vehnala ho do
boudy, jejíž dvířka zavřela.

Vrátila se na zahradu ke zmučenému, pobledlému Rudovi.

„A cos tu chtěl?“ zahromovala velmi přísně. Ale jen na oko, vždyť
Ruda byl sousedův chlapec a chodíval k nim s maminkou téměř denně
na besedu.

Tato otázka Rudu nadobro zmátla. Ve strachu skoro zapomněl, co
tu vlastně chtěli.

Ale rychle se vzpamatoval. Vytáhl žílu, kterou měl stočenu „za
ňadrama“ a jako by se nic nestalo, dal se do překvapené Johanky,
zpívaje při tom: „Stávaj ráno —“

Zahnal ji až do kuchyně. Psa se již nemusil obávati. Byl dobře
uvězněn.

Potom rychle k vratům. Otevřel je. Chlapci, trochu zaražení,
zdráhali se jíti dovnitř.

„Nebojte sa! Nero je zavřený!“

Přepadnutí se jim přece částečně zdařilo.

Když vyšli od Vyskočilů, zazněl dědinou hlas kostelního zvonu.
Byl čas jíti do kostela.

Ať! Však z většího to měli již „pochoděné“ a po „hrubej“ půjdou
jenom ke svým příbuzným. To půjde ovšem každý sám —

A odpoledne bylo na návsi živo. Kluci si hráli s novými gumovými
míči, troubili na dřevěné trubky, ukazovali si nové „kalkandry“,
kabely — všechno za vyšlahané peníze.

Ale největšími hrdiny byli Karel s Rudou, kteří již bůhví po
kolikáté museli vyprávěti o svém dobrodružství.



Šlahačka


„Už idú!“ zavýskla Terka a odskočila od okna. „A je jich celá kopa!“

Ale Fanka se na přicházející chlapce ani nepodívala. Chytila
starší Mařku za sukni a všechny o překot utíkaly ze světnice.

Měly docela opravdový strach. Vždyť co se jim kluci ve škole
naslibovali, jak je na šlahačku vyplatí! A už jsou tu!

Otec se jenom usmíval jejich zděšenému útěku.

„Tati, zamkněte nás a klúček od komory si zasej vytahněte a negde
ho skovajte! A řekněte, že nejsme doma. Že sme třeba u kmotřenky —“

Sotva za nimi zapadly dveře komory a otec ukryl klíč, chlapci se
vřítili do jizby s válečným pokřikem.

„Strýčku, gde máte Terku?“

„— a Fanku?“

„— a Mařu?“

Mávali žilami, svázanými barevnými pentličkami, a bystře se
rozhlíželi po světnici. Ignác se díval pod lůžka, Ferda prohlížel temné
kouty u stolu a pod lavkami. Bohuš právě přicházel ze dvora, kde marně
pátral po děvčatech.

Strýček čekal, až se chlapci trochu uklidní.

„Tož gde sú všecky?“ Čtrnáct zvědavých očí se nedočkavě zabodlo
do jeho tváře.

„Hm, tož gde by byly. . . všecky sú —“ strýček zakašlal.
Děvčata na komoře ani nedýchala. „— všecky sú v kostele na ranní.
Nepotkali ste jich žádný?“

Ale chlapcům se nechtělo ani odpovídat. Tak byli zklamáni.

„To je škoda. . . a my sme sa těšili, jak jim vyšústáme.“

„No, nic to, chlapci. . . šak až přijdú, tož potom dojděte zas. . .
dyt ony vám neutečú!“

A strýček pomalu, tajemně sahá do kapsy, levou ruku klade na
ústa na znamení, aby byli potichu, vytahuje klíč, a podává jej Ignácovi
s významným mrknutím ke komoře.

Chlapci pochopili.

Tož tak!

„Tož my včil idem ešče ‚pode vsu‘,“ hodně hlasitě pronášel Ignác,
„ale potom sa k vám vrátíme. . . šak děvčicám možete řéct, že sme
tu už byli a že už nepřijdem. . .“

„No može. . .“

To již byli v síni, u komory. Děvčata stěží zadržovala smích. Ti
chytráci! Kdyby věděli, že jsou tak blízko! To zas bude ve škole výsměchu!

„Tož spánembohem, strýčku, je to škoda, že nejsú doma.“ Ignác
přísným pohledem nařizoval chlapcům ticho. „Šak ono sa jim to neztratí!“

Bohuš s Fankem vyšli ze síně hlasitě rozmlouvajíce. Ostatní se
rozestoupili okolo dveří vedoucích do komory. V rukou žíly a v očích
horečné napětí.

„Spánembohem, chlapci,“ volal do dvora strýček, „enom dojděte!“

Dupot vzdalujících se kroků zanikl. Ticho.

„Tak, tak,“ dal se do samomluvy strýček, „a včil pustím své
hareštantky.“ Při tom mrkl na Ignáce, který držel klíč.

„A nebály ste sa tam?“

„Tati, už sú pryč? Nezostali pod kolňú?“

Ve starém zámku zarachotil klíč.

„Gde tým je konec!“ lhal strýček, „už sú myslím u Hančíkového —“

Dveře se rozletěly.

Pestrá směsice výkřiků zahlaholila síní a komorou. Byly to výkřiky
radosti i leknutí.

„A tož na ně —!“ vykřikl kdosi. Chlapci vrazili do komory a pustili
se do děvčat. Oh, to není jak jindy! Dotkneš se některé a už
„prosím, pane učiteli, Martinák ně bíl“ — a zůstaneš po škole a
děvčiska sa ti ešče vysmějú. Dnes je to zaručeně bez trestu, vždyť
strýček sami —

Když toho bylo dost — (děvčata měla na krajíčku) — a chlapci
ne a ne přestat, strýček zakročil.

„Tak dost, chlapci, už dost. . . poďte z téj komory zas ven. . .
nesmíte si u nás ty žile rozmlátit, ešče vás čeká hodně práce. . .“

Vyšli dost neradi.

„A včil chceme vajíčka,“ rozkazoval Bohuš, který se zatím vrátil.

Fanka se ušklíbla, Mařka se dala do smíchu.

„No, mosíte jim neco dat, děvčice, zadarmo vyšlahat — to nejde —“

Chvilku se zdráhaly, ale jen na oko. Vždyť na co je schovávaly a
včera barvily?

Chlapci se vypínali radostí, když si odnášeli po jednom vajíčku.
Někteří dostali červené, jiní modré, Ignác dokonce rýsované. . .

U kostela se sešli s druhou „partou“, která chodila na „horním
konci“.

Ukazovali si svou kořist.

„Ale takových vajíček nemáte, co?“ vytasil se Ferda s modrým.

„A takových také ne —,“ zašermoval jim před očima Bohuš s červeným.

„A o takových sa vám ani nezdálo, že?“ vytrumfl Ignác.

„Horňáci“ zůstali zaraženi. Ne, takové kořisti neměli, opravdu —

„A já vím co, já sa s tým nebudu opatrovat a sním ho,“ rozhodl
se náhle Jožka.

„A já také,“ přidal se k němu Ferda.

Hned byli všichni při tom. Jen Ignácovi bylo líto toho rýsovaného,
ale konečně i on podlehl.

„Tak sníme?“

„Sníme!!!“

„Řeknu: ráz, dva, tři — jak řeknu tři, každý si mosí svoje
rozbit. . . a dyby nerozbil, ostatní by ho zbili, aha?“

„Može!“

Jožka čítal: ráz, dva tři —

Rozbili všichni. Ale udělali by lépe, kdyby nerozbíjeli.

Vajíčka nebyla uvařená. . . začala téci. . . a strašný, omračující
zápach se začal šířiti okolo ubohých kořistníků, jejichž bledé
tváře a vytřeštěné oči se tak divně vyjímaly vedle pestrobarevných
skořápek, pohozených na zemi.

„Já sem dostal záprtek[*]!“ hrobovým hlasem zakvílel Ruda.

„Já také —“

„Já také —“

„Já také —“ letělo ozvěnou.

Byla v těch slovech všechna lítost, hanba, že se dali tak
napálit, zlost, zklamání —

„Hromské děvčiska!“ vzpamatoval se Ignác, „šak toto jim přijde
draho!“

„Přijde!“ přisvědčovali ostatní.

Ale nepřišlo. Děvčata se toho dne již ani neukázala. A potom —
potom již chlapci neměli na ně práva.

Snad zase až na rok.

[* Staré, zkažené vejce.]



Koníček


„Cyro, hrejme si!“

„Hrejme! Ale na co?“

„Hm —“ Jenda se chytl za bradu, sklonil hlavu a přemýšlel. Pravda,
ono se řekne „hrejme si!“, ale na co, jsou-li sami dva? Kdyby
jich bylo více, třeba jen o jednoho — kolik by to bylo her! Ale na
co si mohli hráti sami dva? Pojednou Jendovi zazářily oči.

„Víš na co? Na koně!“

„To ano, to jsme si již dávno nehráli. A kdo bude koněm?“

„Třeba já!“

„Ty budeš pacholkem!“ odporoval Cyril.

„To ne!“ nechtěl ustoupiti Jenda.

„Tak já nehraji,“ rozhodl se Cyril.

„Nehrej!“

Stoupli si k výkladní skříni Burdova obchodu a prohlíželi si
její pestrý obsah.

Ale Cyrilovi to nedalo.

„Jendo, tak hrejme,“ začal. „Chvilku budeš koněm ty, potom zas já!“

Jenda souhlasil. Ze špagátu si udělali opratě. Jenda si je dal na
sebe. Cyril si ulomil z vrby u potoka tenký prut — a již vyrazili
s náležitým povykem přes dědinu.

„Vijóóó, šimla! Hata! Hát! Tihýýý — prrrrrrr!“ Ale zdivočelý
koník se nemínil zastaviti. Proto Cyril trhl opratěmi tak prudce,
že tenký motouz Jendovi div kůži nepořezal.

„Cyro, netahej tolik, copak myslíš, že to nebolí?“

„Budeš ticho! Viděl to již svět, aby kůň mluvil? Kůň tahá a
mlčí! Tak už ani slova!“

„Že si nebudu hrát —,“ vyhrožoval Jenda.

„Vijóóó, no, šimla, no, no —“ a Cyril švihal prutem Jendovi těsně
kolem uší. Opratě byly totiž poněkud krátké, takže nebyli od sebe
vzdáleni více než dva kroky.

Jenda chtěl právě svrhnouti se sebe „ohlávku“, že si již opravdu
nebude hráti, ale pojednou mu něco napadlo. Ať si jen Cyril řádí, však
za chvilku si vymění úlohy a potom mu ukáže, jak je to příjemné smýkati
tak tenkými opratěmi! A dal se do běhu.

Přiběhli před hospodu. Stáli tam koně. Žrali seno, které měli v
„opálce“, zavěšené na oji.

Jenda se vžil do své úlohy. Zamířil přímo k nim. „Tak co,
bratříčci moji, chutná, chutná?“ Ani si ho nevšimli.

„No, co se tak pyšně chováte ke svému kamarádovi? Či závidíte mu
kousek toho sena, které si chce od vás vyptat?“

Koně mlčí. Zdá se, že nic nevidí a neslyší — tak jsou zabráni
do svého sena.

„Jste vy ale uctiví ke svým hostům, jen co je pravda. Nu, když
nepobízíte, dám se do toho i bez pobízení. Však vás neubude, že?“

Cyril sice křičí „hat, tihy, curyk —“, tahá opratěmi sem a tam,
aby odvedl Jendu od podivných hodů — ale bujný koníček neposlouchá.
Necítí ani, jak se mu opratě zařezávají do kůže. Je přece koněm! Musí
tedy dokázati, že umí všechno tak jako opravdový kůň.

Přiskočil k „opálce“, sklonil hlavu a začal „žrát“. . . vydával
při tom zvuky, jimiž chtěl naznačiti, že opravdu žere: „Ham, ham, ham,
ham —“

Jeden kůň přestal žrát a velikým, moudrým okem se zadíval na
Jendu. Cyrilovi, který se srdečně smál, se zdálo, že kůň nechápavě
zavrtěl hlavou.

Jenda se dal opět do řeči.

„No, bratře, proč se vyrušuješ? Je ti divné, že jsou i dvounozí
koně? Či je ti divné, že mám takový hlad? Tomu se nediv, býval jsem s
lidmi a ti mě špatně krmili! Takový hrníček mléka — co to je?“

A dal se opět do sena.

Co si opravdový kůň myslel, to zůstalo zahaleno rouchem
tajemství. Ale to bratrství, které mu Jenda projevoval s takovou
upřímností, pochopil nějak špatně.

Neboť otočil hlavu ke skloněnému Jendovi a dříve než mohl
uskočiti, zakousl se mu do ucha. Vytryskl úzký pramének krve.

Cyril zděšeně vykřikl. Nmusel již ani křičeti na svého koníčka
„curyk“, neboť ten uskočil od koní jako by tam objevil vosí hnízdo.

Na štěstí rána byla nepatrná.

Toho dne si již úlohy nevyměnili. A ve shromáždění kluků později
tvrdili, že není hloupější hry než — „na koně“.



Hlídač


Bylo krásné červnové odpoledne. Na čisté obloze nebylo jediného
mráčku.

U silnice za dědinou, kde byly dvě řady krásných třešní,
osypaných červenými, lákavými plody, stála slaměná bouda. Vchod do ní
byl se strany od polí.

Petr Štěrbů hlídal sám. Všichni sousedé měli již otrháno, jenom
jejich tatínek řekl, že před sobotou se do toho nedají. Dnes je čtvrtek,
ty dva dny to již nějak vydrží.

Ostatně, Petr neměl dlouhé chvíle. Měl tu dnes nejvěrnějšího
kamaráda — Hektora, vysokého, nádherného vlčáka. Přivedl si ho na
řetízku. Sekerou zarazil do země kůl, k němuž Hektora přivázal. Musil ho
uvázati, protože Hektor neznal žertů. Kromě domácích nesměl se k němu
nikdo přiblížiti. Jediný listonoš to onehdy zkusil, ale pochodil tak, že
na to tak brzy nezapomene. Kdyby na jeho pokřik nevyběhl na dvůr Petrův
otec, byl by ho tam Hektor snad roztrhal.

Vzal si ho sem po té včerejší příhodě, která mohla tak nešťastně
skončiti.

Vzpomínka na včerejší dobrodružství se objevila v plné živosti.
Bylo to kvečeru. Petr se právě chystal, že odskočí domů k večeři a pro
tatínka. Měli to tak rozděleno, že ve dne hlídal Petr, v noci tatínek.
Sotva udělal deset kroků, kde se vzal, tu se vzal — cikán.

„To sú vaše střešně?“ zahučel.

„Ano!“ Petr se úzkostlivě ohlížel napravo, nalevo, směrem k dědině
i do polí — ale nikde ani človíčka. Zmocnil se ho divný strach,
neboť cikán si počínal velmi výbojně. Byl si jist, že malý hoch je
proti němu bezmocný.

„A možu si natrhat?“

„Ne!“ Toto „ne!“ chtěl Petr vykřiknouti velmi rázně a odhodlaně, ale
splynulo s jeho rtů tak tiše, že se skoro zastyděl. Ne, ne, nikdy by
o sobě nevěřil, že má tak málo odvahy a statečnosti! Ale co dělat, když
obrovský cikán se k němu blížil s hrozivým výrazem ve tváři?

„Ne?“ opakoval po Petrovi cikán a dal se do veselého smíchu, který
by se Petrovi velmi líbil, kdyby tu nebyli tak sami. „Chlapeček
si myslí, že je doma? Že može rozkazovat?“

A nevšímaje si dále Petra, rychle jako veverka se vyšplhal na
nejkrásnější třešeň, zrovna na tu, o niž se opírala bouda.

„Slezte dolů!“ zahřímal Petr.

„Sú-li dobré? Ó, ano! Panečku, a je jich tu!“

„Povídám vám, slezte ihned dolů, nebo zavolám tatínka!“

„Co? Že ně jich pomožeš trhat? No, polez, to možeš. Ale vem
ssebú nejakú tašku, to víš, že za ňadra jich moc nevleze!“ Oh,
jak byl ten cikán drzý!

„Prosím vás, slezte dolů!“ Petrův hlas byl měkký, ustrašený a
prosebný.

Cikán si ho už nevšímal.

Ale náhle se Petr odhodlal k tomu nejhoršímu. Zvedl se silnice
velký kámen.

„Tak co, neslezete?“ a namířil kamenem na bezstarostného cikána.

„Máš také chuť, synečku?“ začal se právě zase vysmívat. Znenadání
se podíval na Petra a uviděl v jeho ruce kámen. V černých očích
se strašně zablesklo a jeho hlas byl jako syčení jedovatého hada.

„Opovaž sa hodit!“ a aby dodal svým slovům více důrazu,
vytahoval z kapsy dlouhý nůž.

Petr bezděky odstoupil několik kroků. Marně si lámal hlavu, co teď.
Nezbude nic jiného, než doběhnouti pro tatínka. Ale nedá se jen tak!
Sevřel kámen pevněji a mrštil jím po cikánovi. Na štěstí netrefil.

A již pelášil k vesnici.

Doma se ho polekali.

„Co je ti, Petře? Co se ti stalo?“

„Tati, cikán“ — více nemohl ze sebe vypraviti.

„Co je s cikánem? Zbili tě cikáni?“

Konečně nabral dechu. Trochu se vzpamatoval.

„Starý cikán je na našich třešních a nechce jít dolů —“ Otec uchopil
bič, vyskočil na kolo a ujížděl k boudě. Ale cikán byl pryč — —
Maminka již nechtěla pustit Petra do boudy. Uprosil ji však, když jí
řekl, že tam vezme Hektora.

A dnes je tu zase tak sám.

Petr odvázal Hektora, který radostně poskočil. Přitočil se Petrovi
k nohám, převalil se na hřbet a když ho Petr pohladil, vycenil
zuby, jako by se usmíval. A potom — chtěje se patrně Petrovi pochlubiti
svou rychlostí, vyrazil jako blesk k hejnu vrabců, poskakujících po
silnici. Sotva ho spatřili, zděšené vzlétli na stromy. Hektor zaštěkal,
jako by jim chtěl pohroziti, ale již se ozval Petrův velitelský hlas.

„Hektore, sem.“

Přihnal se jako bouře.

Petr uchopil kámen, naplivl naň a mrštil jím ze své síly.

„Hektore, chyť ho!“

A Hektor jako divý se žene za kamenem na to místo, kde se zaprášilo.
Rychle stiskne kámen ostrými, člověku tak nebezpečnými zuby a
než bys napočítal pět, stojí před Petrem, očekávaje další rozkazy.

Petr zvedl kámen, chtěje s ním opět mrštiti. Napřažená ruka mu
však klesla, neboť v dálce na silnici záhlídl mužskou postavu.

V Petrovi to hrklo: „Že je to ten cikán!“ Sklonil se k Hektorovi,
uchopil ho za obojek a druhou rukou ukazoval na blížící se
postavu.

„Tam — vidíš — ten mě chtěl včera zabít, ale dnes ho roztrháme
my! Až řeknu: „Chyť ho!“ — vrhneš se na něho jako opravdový vlk a
budeš trhat! Teď tě tu uváži a ani neblafni! Překvapíme ho. Rozuměl
jsi?“ Petrovi se zazdálo, že Hektor kývl hlavou. Skrčil se u boudy
a Petr si lehl do zaprášené trávy u silnice.

Leželi tak oba bez jediného pohybu, jen jejich oči se horečně
upíraly na přicházejícího člověka. A ten se pomalu přibližoval.

Ale pojednou v Petrových očích se objevilo veliké zklamání. Muž,
který přicházel, šel těžce a při chůzi se opíral o hůl. Nebyl to
cikán! — Ale ať! Nějaký pobuda je to jistě! A možná, že ještě
horší než ten cikán.

Hektore, pozor!

Však již nebyl od Petra ani deset kroků. Byl to starý, stařičký
člověk, jehož celý zevnějšek prozrazoval velikou bídu. Šaty měl velmi
ošumělé, tvář byla zarostlá hustým vousem, který dodával starci
velebného, důstojného vzezření.

Ale co nejvíce Petra okouzlovalo, to byly starcovy oči. Byly
modré a zářilo z nich tolik dobroty, že Petr rázem vypustil z hlavy
chmurné a zlé myšlenky, kterými se ještě před okamžikem obíral.

A nyní se ty oči upřely přímo na něho. Všechna zlost v Petrovi
pohasla. A místo krutého: „Hektore, chyť ho!“ splynulo s jeho rtů:
„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odpověděl stařeček a šoural se dále. Petr se zvedl
a díval se za vzdalující se shrbenou postavou.

Takový stařeček. . . chudinka. . . na celém světě nemá nikoho. . .
nikde nemá domova, nikdo se o něho nestará. Dnes jistě také ještě
neobědval. Teď přijde do vesnice, od lidí možná nic nedostane a bude
hladovět až do večera. . . a možná i do zítřka.

Veliká lítost sevřela Petrovi hrdlo.

„Stařečku!“

Stařeček se zastavil a pomalu se otočil.

„Co chceš, chlapče?“

„Nate, tu máte buchty!“

„Ale jdi, chlapče, vždyf to máš pro sebe.“

„Já jsem obědval. . . jenom si vezměte. . . a chvilku počkejte,
já vám zatím natrhám třešní.“

A rychle se vyšplhal na třešeň, pod níž skoro násilím posadil
udiveného stařečka.

Stařeček se zahleděl na buchty ve svém klíně a dvě velké slzy mu
vytryskly z očí.

Po chvíli se zvedl na další cestu. Odnášel si uzel třešní, které
mu Petr natrhal.

Hektor u boudy zavrčel. Podíval se na Petra, jako by se zlobil.
K čemu se odpoledne cvičili? Tak si to nepředstavoval!

Ale Petr se jen usmíval. Seděl na lavičce u boudy a hladil
Hektora. Díval se za stařečkem a bylo mu dobře.

Celý svět byl tak nějak divně krásný.



Tonečkova noc


Malý Toneček si sedl na mez, hlavu opřel do dlaní a smutně
hleděl do stmívajícího se kraje. Každý jiný chlapec by na jeho místě
plakal. Vždyť nechat si zajmouti husy, a k tomu celé stádo — může se
přihoditi něco horšího? Ale Toneček neplakal. Neměl již slz. Pod
bezcitnými ranami surového pěstouna již dávno mu vytekly. A pak — za
takových okolností pláč neměl významu. Nyní již nebylo třeba plakati.
Neboť na návrat domů nebylo ani pomyšlení. To by byla jistá smrt.
Vždyť řekne-li strýček „dostaneš kopanec“, bývá jich aspoň deset.
A dnes, když ho pouštěl s husami na pastvu, řekl: „A ne, aby sis
tam hleděl kamarádů! To ti povídám, kdyby se ti jenom jedna někam
zatoulala, nebo kdyby ti ji hotař zajal, tak bych ti žebra polámal“
— a řekne-li strýček „žebra polámal“, to znamená konec.

Hráli si. Husy se zatoulaly do žita a když si na ně Toneček
vzpomněl, byly pryč. To již sem běžela tetička Opluštilová, nezajal-li
to hotař jejich husy. Když uviděla svého Pepíka se stádem, spokojeně si
oddychla.

„A čí to tedy byly?“ zeptala se.

Všichni se soucitně podívali na Tonečka a rychle hnali domů. Tušili,
co bude. Rádi by mu pomohli, ale nevěděli, jak — — Nyní tu sedí
sám a sám a hlavou se mu honí beznadějné myšlenky. V duchu vidí hotaře,
jak se škodolibým úsměvem žene husy do svého chlívku, jak přichází za
Tonečkovým pěstounem a nafoukaně mu oznamuje, co se stalo. . . a chce-li
husy zpět, tak hezky třicet korunek na dlaň. . . A strýček — modravé
žíly mu vystupují na rudé tváři, která se zkřiví bezmocným vztekem, beze
slova jde do truhly, vytahuje z ní starý kapesník, v jehož jednom rohu
má uschovány kovové peníze, samé pětikoruny. Mlčky je podává hotařovi,
ale když ten odchází, neodolá svému pokušení a vzkřikne za ním nějakou
hrubou nadávku a potom — Potom zatíná pěsti, divoce zahrozí směrem k
pastvisku a jenom pro sebe, přes zuby zasyčí: „Však počkej, ty
darebáku. . . jenom až přijdeš!“

Ale Toneček již nepřijde. Uteče do světa. Na tom nezáleží, kam,
jenom když to bude pryč, pryč! A nikdy se již nevrátí. Však ještě jsou
na světě dobří lidé. A i kdyby padl do rukou lidí zlých, nemohou býti
horší než strýček. Ten se po něm sháněti nebude. Ještě bude rád, že se
ho tak snadno zbavil.

Ovšem. . . do světa. . . ale kam nyní, když je již pomalu noc?
Půjde do sousední dědiny. Musí jíti lesem. Ale kdyby ho tam tak někdo
přepadl? Vždyť tak často je slyšet, že někoho v blízkém okolí přepadli,
oloupili. Což, oloupení se Toneček neobával. . . ale co by tak zloději
udělali, kdyby u něho nenašli žádných peněz? Jak by si na něm vylili
zlost? Jistě by ho zabili. A zemříti Toneček nechce. Je sice smutný jeho
život, ale zemříti by přece nechtěl. Nu, ale co tedy dělat? Zde na mezi
přece nezůstane přes celou noc!

Nedaleko se rýsovaly proti tmavé oblaze zřetelné obrysy stohu. Ach,
že mu to ještě nenapadlo! Zavrtá se do něho, přespí tam v teploučku
celou noc a časně zrána, kdy celá dědina bude ještě spát, vydá se na cestu.

Rychle rozhodnut utíkal ke stohu.

Obešel jej zvědavě se všech stran. Jak je to divné! Kolikrát si v tom
stohu hrál s chlapci na dobývání hradu, ale nikdy mu nenapadlo, že
v něm bude jednou spát!

Konečně objevil pěknou díru. Až příliš pěknou. Jako by si ji tam
někdo vyhrabal za útulek. Že by tu již někdo spal? Toneček si vzpomněl,
jak se nedávno polekal. Místo do školy poslal ho tehdy pěstoun na
pastvu. Byl tam úplně sám. Běhal po louce, lozil po stromech a vesele si
zpíval. Svítilo slunce, louky se chlubily nádhernou pestrostí krásných
květin a husy se ani nehnuly. Bylo radostí žít. A pojednou ze stohu se
vykulí jakási hrozná postava, vlasy jak dráty, ježaté, dlouhé, protírá
si oči a tupě se dívá na Tonečkovy husy. Jistě chce některou ukrást.
Toneček seskočil s vysoké jabloně, švihl proutkem do stáda a s pláčem
utíkal do dědiny, žena před sebou divoce kejhající husy. Ale tulák si ho
již ani nevšiml. Když se Toneček na začátku dědiny ohlédl, už ho nebylo
vidět.

To jistě spal v této díře. . . Takový špinavec! Kdoví, nezanechal-li
tu blechy a vši! U takového pobudy nebylo by se čemu divit. A tato
myšlenka vyštvala Tonečka z díry ven, jako by tam ucítil jedovatého
hada. Raději si vyhrabe díru sám. Aspoň bude mítí jistotu, že leží
v čisté slámě.

Nedaleko staré díry se dal do práce. Za chvilku byl hotov. Otvor
ve stohu byl tak hluboký, že se tam celý pohodlně ukryl. Vyhrabanou
slámou ucpal za sebou otvor, takže byl uzavřen se všech stran.

Hnízdečko se rychle zahřívalo. Příjemné teplo by ihned uspalo, kdyby
nebylo hladu. Od božího poledne neměl nic v ústech. Doma sice toho
moc nebývá, ale nějaká ta kůrka se ve stole přece vždycky najde. Je to
zvláštní, jak někteří lidé se mají dobře. Na příklad Vašek Horáků má
vždycky k večeři hrnec mléka. A ještě ho maminka pobízí, aby si jen
nalil, má-li ještě hlad. Jak by mohl míti někdo hlad, sní-li krajíc
chleba s hrncem mléka? Nebo Masaříkovi, ti prý mají každou neděli k
obědu i k večeři maso! Ale to už je naprosto nepochopitelné. Čím to je?
Vždyť u nich se navaří ráno zasmažené polévky, bývá jí takový malý
kotlík, každý si naleje do hrnečka, nadrobí si tam chleba. . . a to je
k snídaní, k obědu, k večeři! K obědu bývají někdy mimo to brambory a
jednou za čtrnáct dní — obyčejně v neděli — ječmenné báleše. Ale jinak
nic, nic. Však Pánbíček si to jistě všechno zapamatuje a ti, kteří se na
světě mají dobře, budou se míti po smrti zle, ale takoví chudáci, jako
je on — — —.

Těžká únava mu zavírala oči. Myšlenky se zastavovaly. Od rybníka
sem doléhalo jednotvárné skřehotání žab. V dědině štěkali psi. Ponocný
odpískal jedenáct.

Toneček usnul.

Probudily ho nějaké tlumené hlasy, které se ozývalv v těsné
blízkosti jeho úkrytu. V prvním leknutí chtěl vyskočiti a dáti se na
útěk, neboť myslil, že jsou to lidé, kteří ho hledají. Ale hned si
uvědomil, že by jim neutekl. A pak — to, co slyšel, ho donutilo, aby se
neprozrazoval.

„Poslouchej, bylo by to hloupé, kdyby tak záložna byla prázdná.“

„Buď bez starosti, člověče, než se do něčeho dám, tak se napřed
přesvědčím, je-li všechno v pořádku, ne?“

„A kolik počítáš, Ferdo?“

„Včera tam bylo dvacet tisíc. Dnes přinesl pokladník z města
šedesát tisíc. To už stojí za pokus, nemyslíš?“

„To bych řekl! A kdy tam vyrazíme?“

„Musíme to zařídit tak, abychom tam byli ve dvě hodiny. Celá
dědina bude spát a ponocný bude v tu dobu na pasekách — co to?“

To Toneček udělal neopatrný pohyb, chtěje se zbaviti mravence,
který se mu vytrvale proháněl po zádech. Sláma zachrastila.

Tlumený hlas se změnil v šepot:

„Obejdi stoh s druhé strany. Člověče, aby nás tu tak někdo
poslouchal! A připrav si revolver!“

Toneček spíše vytušil, než zaslechl, jak dvě skrčené postavy se
plíží okolo stohu. Srdce mu hořečně tlouklo a zmocnil se ho divoký
strach: Kdyby ho tak objevili!

Chvíle trapného, nesnesitelného ticha: konečně zase ty tiché,
kočičí kroky.

„Nic! Hrome, člověk je pomalu jak děcko. Hned se poleká. Ale není
divu. Kolikrát už se něco zkazilo v poslední chvíli! Ale dnes už si
to nenecháme ujít. Jenom ten Žanda ať je doma. Mohl jsem mu sice
vzkázat, že místo zítřka si to odbavíme dnes, ale po kom? A bez něho
by to nešlo. Bez jeho nářadí —“

„A kdy pro něho půjdeme?“

„No hned, nebudeme čekat. Prosím tě, máš půl dvanácté. Než dojdeme
k němu do Vělic, uteče hodina, zpátky zas hodina, no, a chvilku
aby sis také obhlížel okolí, je-li všude bezpečno, ne? Ale ještě tohle
jsem ti chtěl říci. . .“ Tu šepot tak zeslábl, že Toneček zaslechl
jenom nesouvislé úryvky — „víš, s Žandou se někdy nedá mluvit. . .
ale o tom před ním ani muk! —“

Více už nezasleehl.

Plíživé kroky vzdalujících se ničemů se rychle ztratily v
hlubokém tichu letní noci.

Toneček ani nedýchal. Jejich záložna bude vyloupena! Za dvě hodiny!
A on to ví — jediný z cizích lidí! Oh! Osmdesát tisíc padne
zlodějům do rukou — a lidé jsou proti nim tak bezmocní. . . Kdyby šel
do dědiny — — ale vzpomínka na strýčka náhle oživla — kopance, rány
„dutkami“, polámaná žebra — ovšem, mohl by zachrániti ohromný majetek,
osmdesát tisíc korun! Mohl by to snad nějak zachrániti a teprve potom
utéci do světa, měl by aspoň klidné svědomí, že udělal, co mohl — —

Tak tu sedí nečinně a drahocenný čas letí, tak rychle letí!
Zloději jsou už bůhví kde, sejdou se s tím pomocníkem, Žandou, ve dvě
hodiny se dají do práce — ale kam jíti? Na koho se obrátiti? A kam by
chodil! Vždyť pan učitel jim vždycky říká, že důležité věci v obci se
mají okamžitě hlásiti starostovi. A jaké pak dlouhé rozhodování —

Opatrpě odhrnul slámu, tiše se vysoukal ven a naslouchal. Všude
ticho.

Toneček se dal do běhu. Všechno se musí zaříditi dříve, než zloději
něco zvětří. Jen aby starostovi nespali v zadní jizbě? Tam prý
není možno se na ně dotlouci.

Ale nespali. Tonečék byl až překvapen, jak rychle pan starosta
vyběhl ven. Nebyl si vědom toho, že zatloukl na okno velmi bouřlivě:

„Co je? Kdo to bouří?“

„Já!“

„Kdo je to já?“

„Já, Tonda Vavrušků —“

„Aáááá, to jsi ty, tuláku — a proč už nespíš? A co tu chceš?“

„Pantáto, zloději chtějí vykrást dnes v noci záložnu —“

„Co breptáš?“

„Opravdu, dnes v noci o dvou hodinách, slyšel jsem je, jak se
domlouvali ve stohu. Nevěděli, že jsem ukryt v díře blízko nich.
Utekl jsem tam, protože —“

„Pojď se mnou k nám, ale rychle!“

Do obrovité postavy starostovy vjel náhle život. V jizbě si dal
od Tonečka vykládati všechno, co zaslechl ve stohu. Během jeho řeči
se rychle oblékal.

„A říkáš, že mluvili o revolveru?“

„Ano!“

„Ondro!“ zahoukl do zadní světnice, „vzhůru! Rychle se ustroj,
sedni na kolo a hajdy pro četníky! Ať jsi tam za čtvrt hodiny!
A vyřiď, aby sem hned přišli, že o dvou hodinách má býti
vykradena naše raifaisenka, nebo raději jim řekni, že o půl druhé,
ať jsou tu dříve —“

Odběhl do kuchyně. Tonečkovi, třesoucímu se rozčilením,
strachem, hladem a zimou, připadal jeho hlas jako burácení hromu.

„Mařko, hybaj s pelechu! Hned se sprav, zaběhni pro Mozolu, pro Vrbu,
pro Matouška, i k Polehňům zaskoč, a vyřiď jim, aby si každý vzal pušku
a hned aby došli ke mně. Že tu máme zloděje! Ale ať je to ráz, dva!“

Vrátil se za Tonečkem.

„A co s tebou, chlapče? Zavedu tě domů, pojď!“

„Pantáto, prosím vás —“

„Jenom pojď! Já strječkovi zakáži, aby se tě dotýkal.“

„Pantáto, vy jich neznáte, oni vám do očí budou i přísahat, že
mně nic neudělají, ale sotva odejdete —“

„No, ale co s tebou? Konečně, víš co, ty si pěkně lehneš, do
rána se vyspíš u nás a potom už to zařídíme. Máš hlad?“

Starosta ho dal na starost své ženě, vzal do ruky pušku, elektrickou
svítilnu, stoupl si do dveří a čekal na ostatní. Sešli se v několika
minutách. Za necelou hodinu byli tu i četníci. Celý ten průvod
strašidelných stínů zmizel v blízké budově záložny.

Toneček se pustil do mléka a chleba s máslem s náležitou chutí.
Paní starostová se chvilkami usmívala. Ráda by si s chlapcem trochu
povykládala, ale strach o muže jí trhal myšlenky. Nemohla se soustředit.
Každým okamžikem očekávala střelbu, která může býti pro jejího muže
osudnou. Je takový divoký, žádného nebezpečí se nezalekne — Ustlala
Tonečkovi v kuchyni. Přikázala mu sice, aby hned spal, ale sama dobře
věděla, že ten rozkaz dala nadarmo. Toneček se opravdu tvářil, jako by
spal. Ve skutečnosti však napjatě naslouchal, nezaslechne-li nějaké
rány, výkřiky —

Celý ten bouřlivý den hnal se mu ještě jednou myšlenkami —
husy, hotař, strýček, stoh, zloději, starosta, pušky a zase strýček,
strýček a jeho hrozba o polámaných žebrech — a nová úzkost se ho
zmocnila, že bude vrácen zase tam, odkud chtěl uprchnouti —

Pojednou zaslechl jakýsi hluk. Nebylo to nic nápadného, jenom jako
by někdo prudce zavíral okno a nemohl ho dovříti. A zase ticho. Ale
najednou se rozštěkali psi v celé dědině, na ulici se zableskla
světla svítilen a náves zahlaholila pestrou směsicí hlasů. To
odváděli chycené zloděje — — —

Za chvíli někdo zabouchal na dveře. Starosta přicházel.

„Mamko,“ volal již ve dveřích, „máme to dnes štěstí!“

„Prosím tě, nekřič, chlapec spí, ať ho nevzbudíš —“

„A právě ho bych chtěl vzbudit! Vždyť nemáme dnes štěstí jenom my
a četníci, ale on je na tom nejlépe —“

„Ale jak to?“

„Jak to? Víš, koho jsme to dnes chytli? Ferdu Zerzavého! Víš přece,
kdo je to Ferda Zerzavý, ne? Četníci po něm pásli již dva roky,
představ si, i cena byla na něho vypsaná — dva tisíce korun, představ
si! A již má řetízky! A víš, kdo ty peníze dostane?“

„Já myslím, že se o ně rozdělíte všichni rovným dílem, či jak?“

„Tak? A kdo by se dělil? Já? Mozola? Vrba? Četníci? Ale co bychom
pořídili, kdyby nám nedal výstrahu tento chlapec?“

„Vidíš, to je pravda.“

„Všechny je dostane, do haléře! O to se zas já postarám! A ne
jenom to. Víš, mamko, kolik peněz on dnes zachránil? V pokladně
bylo osmdesát tisíc na hotovosti! A kde ty by byly v tomto okamžiku,
kdyby nebylo jeho výstrahy?! Však ve výboru se zasadím o to, aby
z nich něco dostal. A dostane je!“

„No, ale ted už pojď spat —“

„Ale co, ani se mně nechce, takovou ti mám radost —“

Dávno před klekáním věděla o tom celá dědina. Mluvilo se o
duchapřítomnosti Tonečkově i o jeho královské odměně.

Časně zrána někdo zabušil na dveře starostova domu. Paní starostová
šla otevřít. Toneček, který měl neklidný spánek, se probudil.
Zaslechl, jak paní starostová se s někým u dveří domlouvá. Ten hlas
byl mu známý, poznal by jej mezi tisíci jinými. . .

Prudce se mu vynořila vzpomínka na zajaté husy. Oblékl si
kalhoty, kabát přehodil přes sebe a utíkal na dvůr —

Ale starosta mu vstoupil do cesty.

„Co je, Tonečku, kam tak utíkáš?“

„Pantáto, prosím vás, nedávejte mne strýčkovi —“

To již přicházela paní starostová se strýčkem.

Ale to již nebyl ten zuřivý člověk, který věčně jen hromoval, klel
a tloukl. Zdaleka se na přestrašeného chlapce vlídně usmíval a jeho
slova zněla jako lákavá, sladká vidina nového, šťastného života.

„Ale Tonečku, kde tě to jenom nacházím — u pana starosty! Celou
noc jsem běhal po všech známých, nejsi-li u někoho, a ty zatím zde!
Chudinko, cos to jenom v noci vytrpěl, lidé mně již všechno povykládali
— no, pojď domů, musíš si trochu odpočinout —“

Sladký jeho úsměv byl přímo nesnesitelný. Starosta se odvrátil,
aby mu neuklouzlo nějaké ostré slovo. Toneček k němu přiskočil.

„Pantáto, já domů nepůjdu, raději mě tu hned zabijte, ale ke
strýčkovi mne nepouštějte!“

Ve strýčkových očích to zlověstně zablesklo, ale mistrně se
ovládl. Naděje na shrábnutí Tonečkovy odměny mu usnadnila potlačiti
v sobě všechnu zlost.

„Ale Tonynku, proč bys mně chtěl dělat takovou hanbu, vždyť bylo
by ti někde lépe než u nás? A zvláště teď, když začnou třešně —“

Tu se stalo něco neočekávaného. Toneček náhle shodil se sebe
kabát, vysvlékl košili —

„Pantáto a panímámo, podívejte se, tak se mám u nich —,“ hlas se
mu zlomil a pro pláč nemohl dále.

Na celém těle byly modřiny, které mu tam udělal hodný pěstoun
před dvěma dny pro nějakou maličkost.

Starosta zpřísněl. Jeho ženě vytryskly z očí bohaté slzy.

„Tož na to je, Hrbáčku, zákon! S takovou chlapec již k tobě nepůjde.
Vím dobře, oč ti jde. Rád bys dostal tu jeho odměnu, pravda? Ale —“

„Já té odměny nechci,“ vpadl mu do řeči Toneček, „jenom ať si ji
vezmou, co já mám z peněz, ale k nim už nepůjdu za živý svět —“

„Tož slyšíš to, Hrbáčku. Do té doby, než přijde rozhodnutí od
opatrovnického soudu, zůstane chlapec u nás. A co bude dále, uvidíme.
Sbohem!“

Odpovědí mu bylo temné zachrčení, v němž byla všechna bezmocná
zloba a špatně utajovaný vztek. Při odchodu práskl dveřmi, až okna
zařinčela. Ale starosta si ho už nevšímal.

„A ty se, Tonečku, obleč! Půjdeme snídat.“

Starostovi se zdálo, že ještě nikdy neviděl v očích člověka
tolik štěstí, kolik ho bylo v pohledu malého Tonečka, který mu
mlčky děkoval.

Vyřízení od soudu přišlo velmi brzy.

Toneček zůstal u starostů.

Přijali ho za vlastního.



  Obsah.

    Had
    U stromečku
    Na ledě
    Hore dědinú
    Šlahačka
    Koníček
    Hlídač
    Tonečkova noc





*** End of this LibraryBlog Digital Book "Hore dědinú - A jiné povídky" ***

Copyright 2023 LibraryBlog. All rights reserved.