Home
  By Author [ A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z |  Other Symbols ]
  By Title [ A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z |  Other Symbols ]
  By Language
all Classics books content using ISYS

Download this book: [ ASCII | HTML | PDF ]

Look for this book on Amazon


We have new books nearly every day.
If you would like a news letter once a week or once a month
fill out this form and we will give you a summary of the books for that week or month by email.

Title: Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina
Author: Dostoyevsky, Fyodor, 1821-1881
Language: Czech
As this book started as an ASCII text book there are no pictures available.
Copyright Status: Not copyrighted in the United States. If you live elsewhere check the laws of your country before downloading this ebook. See comments about copyright issues at end of book.

*** Start of this Doctrine Publishing Corporation Digital Book "Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina" ***

This book is indexed by ISYS Web Indexing system to allow the reader find any word or number within the document.



RUSKÁ KNIHOVNA XXV.

SPISY

FEDORA MICHAJLOVIČE DOSTOJEVSKÉHO.

Překlad rediguje JAROMÍR HRUBÝ.

Svazek 6.

DVOJNÍK. NÉTIČKA NEZVÁNOVA A MALINKÝ HRDINA.

V PRAZE 1897. Tiskem a nákladem J. Otty,



OBSAH.

Dvojník. Petrohradské poema. (Přel. J. Hrubý.)

Nétička Nezvánova. Úryvky ze vzpomínek. (Přel. J. Hrubý.)

Malinký hrdina. Z neznámých memoirů. (Přel. Kl.
Špecingrova-Baušová)



DVOJNÍK.

PETROHRADSKÉ POEMA.



Hlava I.

Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub
Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a
otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty
ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě
přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a
je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest
to pokračování jeho zmotaných snů.

Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji
vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí
pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené
stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového
dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na
červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem
červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap
svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.

Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s
takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do
světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více
pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství,
nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné
ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu,
ve svém vlastním příbytku.

Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin
křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál
si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se
z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem
níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek
ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl
ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na
prádelníku.

Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež
se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na
první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti,
nicméně — jak se zdálo — držitel její zůstal úplně
spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.

„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem,
„byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby
se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být,
nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se
přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo
zle; doposud jde všechno dobře."

Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin
postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a
měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval
spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima
cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho
příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho
uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.

Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky,
svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po
špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku,
hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně
vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou
chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně
i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její
přihrádku.

Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých
pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a
pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem
položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si
počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně
vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a
počítaje je od včerejška už po sté, počal je
přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi
palcem a ukazováčkem.

„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet
poloušeptem. „Sedmset padesát rublů... značná částka! To
je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti
trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se
usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému
způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka,
kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa
může daleko dovésti člověka..."

„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je
Petruška?"

Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za
přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil
se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na
podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně,
bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a
bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec,
dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov.

„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá
bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde
se toulá?"

Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která
záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do
síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným
zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí.
Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se
patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování.
Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice
úplně nespokojený, ano rozmrzelý.

„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše
pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě
prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. — Nu,
co?"

„Livrej přinesli, pane!"

„Oblec ji a přijď sem."

Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě
se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na
sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým,
odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket
vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také
premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v
kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška,
řídě se svým zamilovaným zvykem — choditi vždy po domácky,
v nedbalkách — byl i nyní bos.

Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal
patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi
slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu
přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním
na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb,
což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků.

„Nu, a kočár?"

„I kočár přijel."

„Na celý den?"

„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích."

„A boty přinesli?"

„I boty přinesli."

„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' — Dej je sem."

Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal
si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se
velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo
čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání.
Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými
knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky;
kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně
natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě
vyčištěný.

Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své
boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se
zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas
ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem.

Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto
skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se
oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně,
vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan
Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením
pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl
také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a
není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým
tlukotem srdce se schodů.

Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke
schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil
svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje
hlupácký smích, křiknul jeď!, vyskočil na zadní stupátko a
všechno to dohromady s hlukem a rachotem, řinčíc a praštíc
odjelo na Něvský prospekt.

Sotva že modrý kočár vyjel ze vrat, už si pan Goljadkin
křečovitě potřel ruce a rozesmál se tichým, neslyšným
smíchem jako člověk veselé povahy, kterému se povedlo vyvésti
dobrý kousek, a jemuž ten kousek působí veliké potěšení.
Ostatně hned po návalu veselosti smích se změnil v jakýsi
divný, starostlivý výraz na tváři pana Goljadkina. Přes to,
že počasí bylo sychravé a pošmourné, spustil obě okna
kočáru, a starostlivě si počal na právo i na levo prohlížeti
kolemjdoucí a ihned přijímal na sebe slušnou, důstojnou
tvářnost, jakmile spozoroval, že někdo hledí na něho.

Při zatáčce z Litějné ulice na Něvský prospekt zachvěl se
následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se
jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko,
chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku
svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými
kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém
sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu
Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových
okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem
na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý
na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice
neslušno na ulici.

Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!"
počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného?
Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal
si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám — jsou to
chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka,
když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu
rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi...

Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná
dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu,
zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s
pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a
znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti
neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně
velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak
dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal
nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil
náš hrdina.

Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom
úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí
náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej
Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a
schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši.
Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? —
tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se
tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně
podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak;
to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje
klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí.
„Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec
nejsem já, ne já — a odbyto."

Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí
představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se
červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe.

„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně;
„měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem
důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na
oběd, a bylo by odbyto."

Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako
oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na
přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem
obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem
jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný
k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět,
na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za
nezbytné — bezpochyby pro své vlastní uspokojení — sděliti
cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči.
S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to
teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí
potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik,
jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a
znáti pacienta jest jeho povinnost.

„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje
z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné
ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to
tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což,"
pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje
tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech
cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a
není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání... Zapírati
bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu
zašel jen náhodou, jeda mimo... Uvidí sám, že to tak musilo
být."

Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se
před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna
hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič
Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie.

Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři
slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření
a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal
trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas
usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že
nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan
Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky,
okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s
výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana
Ivánoviče.

Hlava II.

Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz,
velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými,
šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem,
kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně
vysokým řádem — seděl toho jitra ve svém kabinetě v
pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně
přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas
recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku
jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv
chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si
usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin.

Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál
si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na
okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési
divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i
pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na
duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo
zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i
nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových
případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se
popletl, cosi zabručel — zdá se, že jakousi omluvu — a
nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si,
že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a
honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů
a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na
kterou sedl bez pozvání.

Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl
dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t.
j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při
tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně
sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil
se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou
moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny
nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně
vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že
pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já
muzikant.

Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení,
že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský,
tázavý pohled na pana Goljadkina.

„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s
úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si
dovoluju prositi za vaši shovívavost..." Pan Goljadkin patrně
měl nouzi o slova.

„Mhm... ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst
pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti
toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že
vaše léčení musí záležeti ve změně návyků... Rozličná
vyražení, nu... přátele, známé musíte navštěvovat a při
tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti
se veselé společnosti."

Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak
se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své
zábavy, jako všichni... že ovšem může jezditi do divadla,
neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v
úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom
dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší,
než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i
sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul.

„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na
to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký
milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas...
Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?"

„Já; Kresťjane Ivánoviči..."

„Hm!... povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od
kořene přeměniti svůj způsob života a — abych tak řekl —
zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným
důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s
velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého
života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti
nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí... vy
doma sedět vůbec nesmíte."

„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan
Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a
hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své
myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška — chci
říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane
Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou,
Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá,
od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také
chodím na procházku."

„Co?... Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic
příjemného, počasí je hrozně nepěkné."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane
Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest
vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane
Ivánoviči. Dráha životní je široká... Já chci... chci tím
říci, Kresťjane Ivánoviči... Odpusťte, Kresťjane
Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat."

„ Hm!... vy pravíte..."

„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak
se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan
Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně.

„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal
s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani
svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však
Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane
Ivánoviči!"

„Hm! ... A kterak tedy . . . jednáte?" ozval se Kresťjan
Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi
divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin
se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále
týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou
tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane
Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve
vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí
umět parkety leštit botami.. . (při tom pan Goljadkin trochu
šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též
vyžadují. . . člověk musí umět učiniti voňavkami
páchnoucí kompliment... to všechno se tam vyžaduje. A já jsem
se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči — takovým chytrostem
jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý,
nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci,
Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě
v tom smyslu."

Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým
vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak
toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se
neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan
Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným
posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci
pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení.

„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil
konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám
přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti."

„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl
čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně
mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a
rozhodným hlasem.

„Hm!..

„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale
výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem,
dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane
Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se
omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši
shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči,
co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte;
ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše
naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno,
jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž
jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán — i na to jsem hrd.
Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já
bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych
to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit
a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si
je umývám, Kresťjane Ivánoviči!"

Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s
krotkým nadšením.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina,
„kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je
přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty,
kteří jsou snad pálenější než já a vy... t. j. chci říci,
než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak
říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných
ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku
beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi
každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak
byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu
nepříteli svému — tomu, jehož byste pokládal za takového?"
dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana
Ivánoviče.

Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně,
jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na
zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno
říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana
Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s
mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana
Ivánoviče.

Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina
Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul
křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi
takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře
nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov
posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho
netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír,
vyřízl z něho proužek lékařského tvaru a oznámil, že hned
předepíše, čeho je třeba.

„Ne, není třeba, Kresťjane Ivánoviči! Nikoli, toho dokonce
není třeba!" zvolal pan Goljadkin, povstav s místa a chápaje
Kresťjana Ivánoviče za pravou ruku: „toho, Kresťjane
Ivánoviči, vůbec není zde třeba..."

Ale v tu dobu, co pan Goljadkin mluvil toto, nastala v něm jakási
zvláštní proměna. Šedé oči jeho jaksi podivně se zaleskly,
rty se mu zachvěly, všechny rysy v obličeji přišly v pohyb a
trhnuly sebou. Sám on celý se třásl. Řídě se prvním hnutím
svým a zadržev ruku Kresťjana Ivánoviče, pan Goljadkin stál
nyní nehybně, jakoby sám sobě nedůvěřoval a čekal,
nenadchne-li ho zjevení nějaké k dalším skutkům.

Tu nastal dosti podivný výjev.

Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl
přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí
panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně
Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního
fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně,
nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ —
ovšem způsobem neobyčejně zvláštním — i druhé hnutí pana
Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina
náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil
se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku
domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco
promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova.
Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí.

„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně
snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla.

„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely;
mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne
zahubí..." odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu.

„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba
vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte,
sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana
Goljadkina do křesla.

Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana
Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně
nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.
Nastalo dlouhé mlčení.

„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a
dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu
nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil
konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka,
jemuž bylo ublíženo.

„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!"
odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana
Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám
přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní
nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých
nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"

„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme,"
odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to
odložíme všechno stranou, na čas —- na jinou dobu, Kresťjane
Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo,
až spadne škraboška s některých tváří a všechno se
odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi
námi přihodilo... sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči....
Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane
Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už
rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.

„Inu, jak chcete... hm... (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se
své strany, jak sám víte, všechno, co mohu... a upřímně vám
přeju všeho dobrého."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám
úplně rozumím... Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem
vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."

„Hm... Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.
Léky přijímejte, jako dříve..."

„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči,
budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat...
Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá
věc..."

„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"

„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci
říci, že nyní chodí to ve světě tak..."

„Hm..."

„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným
člověkem zdvihá nos do výšky."

„Hm. Jak tomu rozumíte?"

„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku... o našem
společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas
o Vladimíru Semenoviči..."

„A!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby,
Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného
mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."

„A! A jak to?"

„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem
podati člověku vajíčko s podpouštkou."

„Co, co umějí podati?"

„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské
pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu
gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."

„Gratulaci?"

„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno
jeden z mých dobrých známých..."

„Jeden z vašich dobrých známých... vida! A jak to?" optal se
Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.

„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k
nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také
velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se
říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou
příležitost. ,Srdečně jsem — povídá — rád
příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti
svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem
tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo,
vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" —
Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči,
pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.

„Hm. Takovými slovy to řekl..."

„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl
na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho
Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane
Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť
on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě
ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu,
Vladimíre Semenoviči! — A nyní jsem vám pověděl už
všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím,
abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním
kamenem zabil — jakmile jsem chlapíka sebral čarující
babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to
předvčírem u Olsufija Ivánoviče) — ona v tu chvíli právě
dozpívala cituplnou romanci — pravím jí tedy: ,S citem jste
ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.'
Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně
narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu
dále..."

„A! Nu a co on?"

„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil.
Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen,
cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne
obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete
oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám
upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'"

„Hleďme!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem..."

„A co on?"

„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne
že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán — a tak
dále, slovem, začal se rozplývat... Ale což jiného? Stáří,
jak se říká, pořádně ho už podrazilo."

„A! Takové to je tedy nyní!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale
což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše,
jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep,
už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo..."

„Klep, pravíte?..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm
ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.
Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši.
Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?..."

„Aby člověka zabili?..

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž
mravně zabili. Rozšířili klep... mluvím tu stále o svém
blízkém známém..."

Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou.

„Rozšířili tedy o něm klep.., Přiznávám se vám,
Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to..."

„Hm..."

„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že
už je ženichem na jiné straně... A co byste myslil, Kresťjane
Ivánoviči, čím ženichem?"

„Nu?"

„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které
obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za
obědy."

„To oni vypravují?"

„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná,
nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?..."

„Přiznám se vám, co se mne týče..."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne
týče, také to cítím..."

„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?"

„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?"

„Ano... rád bych... dříve, tuším, jste bydlel..."

„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.
Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje
slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana
Ivánoviče.

„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám..."

„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl
sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. — „Ale,
Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho.
Doufám, že mně dovolíte nyní... abych vám popřál dobrého
jitra."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně
chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před
Kresťjanem Ivánovičem... „Protož dovolte, abych vám popřál
dobrého jitra."

Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav
Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s
doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U
východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl
opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a
odebrati se přímo do kanceláře — když tu znenadání u
podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se
na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a
velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina.
Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal
jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a
vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan
Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti
zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.

„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje
do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty
léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."

Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se
rozejel opět na Něvský prospekt.

Hlava III.

Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na
Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u
kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí
v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a
zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že
má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a
čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v
assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně
provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k
holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých
užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil
tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a
možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati
číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád
dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se
kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady
krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících
pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a
bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.

Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou
bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to
proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně
způsobilo veliké potěšení.

Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv
zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že
si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a
na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán
svým časem.

Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval,
tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s
prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel —
slovem projevoval neobyčejnou činnost.

Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo
skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti
pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný
dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv
obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze
skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež
zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho
běhání — zdálo se — nebude konce.

Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana
Goljadkina. Ba i — Bůh ví, z jaké příčiny — začal pro
nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na
příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem,
ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.

Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si
pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že
veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve
skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za
půldruhého ruble v assignacích.

Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto
přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé
restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle
pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a
dočkat se určité hodiny.

Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý
zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby
— jak se říká — utišil červa, a při tom vypil skleničku
vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol
rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci
denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v
zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom
přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl
zase na své místo a vzal do ruky noviny.

Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na
hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá
ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je
neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti
čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti
nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu
pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.

On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu,
ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici — hochy
ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti.
Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli
přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo
slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být
ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno
panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na
rozpacích.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba
registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"

„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan
Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že
se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak
si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti
volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!"
Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke
kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných
mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale
populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a
místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.

„Nu, a co náš medvěd, sedí?"

„Kdo to, Jakube Petroviči?"

„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.."
Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu
dával nazpět. — „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové,"
pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se
tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba
registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se
na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.

„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?"

„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte
pomádou, voňavkami, hotový švihák..."

„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte..." odpověděl pan
Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci,
vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan
Goljadkin se trochu zachmuřil.

„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké
pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne
jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne
všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu
sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části,
přiznám se, byl jsem vinen já sám."

Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.
Uřadníci znova na sebe mrkli.

„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo
by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo.
Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze
pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý
lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou
i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a
žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí
kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se
na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové,
neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem,
pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se
vzdálil.."

Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli
nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého,
krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.

„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte,"
namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke
dveřím.

„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se
naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více —
mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou,
pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli;
zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu
nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán — a tím se
pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě,
pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov
souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě
otázka, pánové!"

Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co
nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce
možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel,
zanechav je plné udivení.

„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška,
kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam
poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným,
vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát
zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po
třetí, když sestupoval se schodů.

„K Izmajlovskému mostu."

„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"

„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a
možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin;
„nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve;
a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon,
jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti
sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans
fagon, proto i já mohu..."

Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále
rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi
namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal
pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by
byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že
se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve
svém rodinném kruhu — sans fagon, jak se říká mezi
slušnými lidmi.

Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na
jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do
pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou
postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně
ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně
ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý.
Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na
sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se
vzhůru po schodech.

„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.

„Doma, to jest není, on není doma."

„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já —já jedu k obědu,
přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"

„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás
nepřijímali."

„Ty... ty, brachu... ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to
jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan
Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že
jest odhodlán odebrati se do pokoje.

„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás
nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"

Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje
a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.

„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já..."

„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem
darebáka Semenyče. — Není možno," pravil pak zdvořile, ale
rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno.
Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."

„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se
optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není
nikterak možno?"

„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:
Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout..."

„Ale proč? Co je to? Jak..."

„Dovolte, dovolte!..."

„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne... Nu,
co je to? Já přijedu k obědu..."

„Dovolte, dovolte!..."

„Nu, ostatně, to je něco jiného — prosí, abych odpustil.
Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"

„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou
pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům,
kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející
pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír
Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej
Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už
rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče,
měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil
úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si;
doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na
prahu a z části už na schodech.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči..." ozval se hlas Andreje
Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.

Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním
odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.

„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost
rozhodným.

„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem..."

„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj
soukromý život, Andreji Filippoviči."

„Jak prý?"

„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život
a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho
trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."

„Jak! Vzhledem k úřadnímu... Co se to, pane, děje s vámi?"

„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc
pranic..."

„Co... Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan
Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem
Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo
do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil,
pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej
Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o
jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se
ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A
ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul
za sebou dveřmi.

Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se
pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si
vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu
přihodila nedávno.

„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje.

Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových
hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu
vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec,
zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje
pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení
a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na
dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes
blátivý dvůr k svému povozu.

Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do
něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi,
aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se
mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče,
patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v
okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.

„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který
se hotovil pomoci pánovi do kočáru.

„Čemu bych se smál? Vždyť já nic... Kam máme nyní jet?"

„Vrať se domů. Jeď!"

„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním
stupátku.

„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár
dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš
hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby
se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě
minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.

„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan
Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho
nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr
a vyjel znova na ulici.

Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most,
poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti
vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina
vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se
zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel
domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si
zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice
ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel
z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si
čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a
rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.

Hlava IV.

Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery
státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně
Goljadkinova — den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným
obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách
úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí — obědem,
který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu
— který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na
skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s
ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se
všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností
— tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem,
zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým,
příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu,
vzdělanosti a slušnosti.

Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka.
Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než
plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na
příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více:
já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly
dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! — rozumí se,
aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním
člověk by přijíti nesměl — schválně bych vám zobrazil
jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten
vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a
zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a
zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na
počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti,
pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k
demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám
zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí,
majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného
šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s
místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem
— s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého
království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky -

S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu.
Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku,
jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a
upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám,
jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu
do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a
připil si na zdraví...

Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl
zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna
svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem
blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí
něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při
té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada
Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil
vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn
kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou — zavzlykal
jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence
je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to
zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež
následovalo bezprostředně za tímto okamžikem — ono
uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho
mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k
státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel,
naslouchaje Andreji Filippoviči.

Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik
dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v
jednom departamentě — nikoliv, on se zdál něčím jiným...
nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl
výše!

Posléze... o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého,
mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony
krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly
schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad
nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu
nic, jen mlčky — a to bude nade vši výmluvnost — ukážu
vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého
dvacátého šestého jara — na Vladimíra Semenoviče, synovce
Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby
pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči
rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče,
stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i
zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto
skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout
mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben
starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle
— všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící
na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní
okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může
povznésti člověka mravnost!

Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin,
kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje
Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný
přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny — stařeček, jako mléko
bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom
odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým
opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál
až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za
takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na
rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po
takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek
příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom
stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované
přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým
a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a
netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem
vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným
suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle
všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých
látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu,
který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a
byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal
o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati
Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle
také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati
malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem
jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více
podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro
hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct
hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí
akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců...

Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé,
aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou
laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás,
kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice
zajímavých příhod pana Goljadkina — kterak mohu zobraziti
tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti,
zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti,
bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch
úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám,
mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově
růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s
jejich čtveračivě hravými, homeopatickými — abych užil
vysokého slohu — nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony
skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé,
radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v
přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce
dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří
všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní
hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro
krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající
nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy
samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými
sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky
dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu,
některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na
příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal,"
anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku,
jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl
čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto
mlčím.

Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému
hrdinovi velice pravdivé naší povídky.

Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení
velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde,
ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho
soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na
cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní — je až podivno to
vyslovit — stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku
Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen
tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne
sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak
za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi
různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a
pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší
pozorovatel.

Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může
vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a
vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní — stoje už
třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou
uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své
vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra
Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku,
jen když člověk umí vyčkat".

Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela
vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na
pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu
postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku,
který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro
celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?

Když byl tedy citoval — jak už praveno — v pravý čas větu
bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin
zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na
bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou
markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v
knížce.

Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo
pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.

Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan
Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité?
Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je
všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal
prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož
dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se
nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů
na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního
pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v
karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A
dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv,
dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A
potom — však on už ví, co potom udělá.

V takovém tedy postavení, pánové, nacházíme nyní hrdinu
naší zcela pravdivé povídky, ačkoliv by bylo ostatně dosti
těžko vysvětlit, co se s ním vlastně dálo v tuto chvíli.
Věc je ta, že do síně a na schody se dostati uměl, a sice z
té příčiny, že proč prý by se tam nedostal, když se tam
dostane každý jiný; ale dále proniknouti nesměl, veřejně to
provésti nesměl... ne snad proto, že by bylo vůbec něco, čeho
by nesměl, nýbrž tak, že sám nechtěl, protože se mu raději
chtělo provésti to po tichounku. A tak tedy nyní, panové,
vyčkává onoho tichounka, a vyčkává ho už celé dvě a půl
hodiny.

A proč by také nevyčkal? I sám Villeil vyčkával. „Ale co je
mně do Villeila!" pomyslil si pan Goljadkin. „Co tady s
Villeilem? Takhle kdybych se mohl nyní pustit a proniknout
dovnitř... Ech, jsi to pěkný figurant!" pravil pan Goljadkin,
štípnuv se zkřehlou rukou do zkřehlé tváři; jsi to
hlupáček, Goljadko-holátko, už tvé příjmení je takové!"

Ostatně toto lichocení své vlastní osobě bylo v onen okamžik
něco vedlejšího, jen tak mimochodem, bez všelikého, patrného
cíle. Neboť náhle sebou trhnul a pohnul se ku předu. Nadešel
okamžik: bufetní pokojík zůstal prázdný, nebylo v něm
nikoho. Pan Goljadkin to všechno viděl oknem. Dvěma kroky
přiskočil ke dveřím a už chtěl otevříti.

„Jít nebo ne? Nu, jít nebo ne? Půjdu... proč bych nešel? Pro
smělého je všude cesta!"

Dodav si odvahy takovým způsobem, hrdina náš náhle, zcela
neočekávaně ucouvnul za španělskou stěnu. „Ne," pomyslil
si; „což kdyby někdo přišel? Opravdu, už někdo přišel.
Ale co pak jsem stál a zíval, dokud tam nebyl nikdo! Takhle se
sebrat a najednou vniknout! Ale kde pak vniknout, když má
člověk takovou povahu. Opravdu podlá nátura! Zbaběl jsem, jako
slepice. Ovšem zbabět, to je naše věc; to je to! Nějakou
neplechu vyvést, to my umíme; na to se nás ani neptejte. Budu
tady stát jako klacek, a to bude všecko! Doma bych mohl nyní
vypit číšku čaje... A jak by bylo příjemno nyní vypit
číšku! Přijdu-li později, Petruška bude snad bručet. Což
abych šel domů? Čerti aby to všecko vzali! Jdu a dost!"

Rozhodnuv takovým způsobem o svém postavení, pan Goljadkin
rychle sebou trhnul ku předu, jakoby byl někdo v něm smáčknul
nějaké péro; dvěma kroky ocitl se v bufetním pokojíku, shodil
plášť, sňal klobouk, na kvap vstrčil to všechno do kouta,
popravil na sobě šaty a přihladil si vlasy; potom... potom se
pustil do čajného pokoje, z čajného vklouznul opět do jiného,
prokradl se skoro nepozorován mezi rozjařenými hráči; potom...
potom... ale tu pan Goljadkin zapomněl na všechno, co se dálo
vůkol něho a objevil se v taneční síni tak neočekávaně,
jako když sníh na hlavu padne.

Jako naschvál v tu chvíli netančili. Dámy se procházely po
sále v malebných skupinách. Pánové kupili se do kroužků,
nebo přecházeli po pokoji, zadávajíce se s dámami. Pan
Goljadkin na to na všechno neobracel pozornosti. Viděl pouze
Kláru Olsufjevnu, vedle ní Andreje Filippoviče, potom Vladimíra
Semenoviče, pak ještě dva nebo tři důstojníky a mimo to
ještě asi dva nebo tři mladé pány, také velice zajímavé,
kteří podávali nebo už uskutečnili ledajaké naděje, jak se
dalo na prvý pohled soudit... Viděl ještě tu a tam někoho.
Nebo ne; on už nikoho neviděl, na nikoho nepohlížel, nýbrž
nutkán touž pružinou, mocí kteréž vpadl na cizí ples
nezvaný, hnul se dopředu, pak ještě krok a ještě krok; vrazil
mimochodem do jakéhosi rady a stoupil mu na nohu; při té
příležitosti stoupnul na šaty jisté ctihodné stařence a
trochu je potrhal, zavadil o sluhu s podnosem, pak zavadil ještě
o někoho, a nevšímaje si všeho toho, či lépe řečeno,
všimnuv si ale neobraceje už pozornosti na nic, probíral se
rovnou cestou dál a dále ku předu, až se octnul náhle před
samou Klárou Olsufjevnou.

Není pochyby, že by se byl v ten okamžik s největším
potěšením, ani okem nemrknuv, provalil skrz zemi; ale co se
stalo, nedalo se odčinit... a jak by se také mohlo odčinit? Co
tedy dělat? „Nezdaří-li se, mysli neztrácej; zdaří-li se,
drž se!" Pan Goljadkin, rozumí se samo sebou, nebyl intrikán a
nebyl mistrem v leštění parket botami... To bylo nepochybno. K
tomu i jezuiti se jaksi do toho připletli... Ale panu Goljadkinu
nebylo nyní do jezuitů! Všechno, co chodilo, šumělo,
hovořilo, smálo se — náhle jakoby na jakýsi povel utichlo a
ponenáhlu se skupilo kolem pana Goljadkina.

Pan Goljadkin ostatně jakoby nic neslyšel, nic neviděl; on ani
nemohl pozorovati... za nic na světě nemohl pozorovati. Sklopil
oči k zemi a tak tu stál, dav si mimochodem řečeno čestné
slovo, že se hned této noci nějakým způsobem zastřelí. A
když si dal toto čestné slovo, pan Goljadkin řekl si v duchu:
„Buď, anebo!" a k svému nejvetšímu překvapení zcela
neočekávaně počal náhle mluvit.

Započal pan Goljadkin pozdravením a zdvořilým přáním všeho
dobrého. Pozdravení zdařilo se pěkně, ale při přáni náš
hrdina se zajiknul. On cítil, že zajíkne-li se, tu všechno
najednou půjde k čertu. Nu a stalo se tak. Zajiknul se a uváz...
uváz a začervenal se; začervenal se a spletl se; spletl se a
zdvihl oči; zdvihl oči a rozhlédl se vůkol; rozhlédl se vůkol
— a ztrnul...

Všechno stálo, všechno mlčelo, všechno čekalo; trochu dále
ozval se šepot; trochu poblíže ozval se smích. Pan Goljadkin
vrhl pokorný, zmatený pohled na Andreje Filippoviče. Andrej
Filippovič odvětil panu Goljadkinu takým pohledem, že kdyby
náš hrdina nebyl už ubit úplně, dokonale, byl by tímto
pohledem zcela jistě ubit podruhé — kdyby to totiž bylo možno.

Mlčení trvalo dále.

„To se týče více domácích záležitostí a mého soukromého
života, Andreji Filippoviči," zašeptal jedva slyšným hlasem
polomrtvý pan Goljadkin; „to není příhoda officiální,
Andreji Filippoviči..."

„Styďte se, pane, styďte se!" promluvil Andrej Filippovič polo
po šeptmu s nevýslovným výrazem rozhorleností, promluvil ta
slova, vzal za ruku Kláru Olsufjevnu a odvrátil se od pana
Goljadkina.

„Nemám se čeho stydět, Andreji Filippoviči," odpověděl pan
Goljadkin taktéž polo po šeptmu, otáčeje své nešťastné
zraky vůkol sebe, a pozbyv na dobro odvahy, snažil se při té
příležitosti vyhledati v překvapeném zástupu jakéhosi
středu a opory pro své společenské postavení.

„Ale nic, ale nic, pánové! Nu, co na tom? Každému se může
přihodit," šeptal pan Goljadkin, hýbaje se ponenáhlu s místa a
snaže se dostati se ze zástupu, jenž ho obkličoval. Udělali mu
místo. Náš hrdina prošel tak tak uprostřed mezi dvěma řadami
zvědavých a nechápajících diváků. Osud ho vlekl za sebou.
Pan Goljadkin sám pociťoval, že osud ho vleče za sebou. Ovšem
dal by mnoho za to, kdyby se mohl nacházeti nyní, aniž by zadal
zdvořilosti, na svém předešlém stanovišti v síni vedle
zadního schodiště; ale poněvadž to bylo nyní zhola nemožno,
počal se snažiti, aby se mohl prokrásti někam do koutečka a
tam státi — skromně, slušně, zvlášť od ostatních, nikoho
se netýkaje, neobraceje k sobě výhradně pozornosti, ale přece
tak, aby si zasloužil laskavosti hostí i hospodáře. Ale pan
Goljadkin cítil při tom, že jakoby ho cosi podmílalo, jakoby se
kolébal a padal.

Konečně se dobral do jakéhos koutku a stanul v něm jako cizí,
dosti lhostejný pozorovatel, opíraje se rukama o lenochy dvou
židlí, a zabíraje je takovým způsobem úplně ve svou moc;
při tom se snažil dle možnosti vzhlédnouti bodrým pohledem na
hosti Olsufija Ivánoviče, kteří se skupili kolem něho.
Nejblíž od něho stál jakýsi důstojník, vysoký, krásný
mladík, před nímž se pan Goljadkin cítil pouhým broučkem.

„Tyto dvě židle, poručíku, jsou určeny — jedna pro Kláru
Olsufjevnu a druhá pro kněžnu Čevčechanovu, která také zde
tančí. Já je střežím nyní pro ně," pravil zadychuje se pan
Goljadkin, obraceje prosebné zraky na pana poručíka. Poručík
se odvrátil mlčky, s vražedným úsměvem.

Když našemu hrdinovi selhalo v jednom místě, pokusil se zkusiti
štěstí někde na jiné straně a obrátil se přímo k jednomu
vážnému radovi s vysokým řádovým křížem na krku. Ale rada
ho změřil takovým chladným pohledem, že pan Goljadkin zřejmě
pocítil, že ho náhle polili celým žberem studené vody.

Pan Goljadkin stichnul. Rozhodl se raději mlčet, na nikoho
nemluvit, ukázat, že je spokojen, že je tu právě tak, jako
všichni ostatní, a že položení jeho, na kolik jemu se zdá,
jest aspoň také slušné. Za tím účelem upjal zrak k
výložkům na rukávech svého úřadního fraku, potom zdvihl
oči a upřel je na jistého pána velice ctihodného, zevnějšku.

„Ten pán má paruku," pomyslil si pan Goljadkin, „a kdyby
sundal paruku, bude míti hlavu holou, zrovna jako je tuhle má
dlaň holá." Učiniv tento důležitý vynález, pan Goljadkin si
vzpomněl také na arabské emíry, kteří, sejmou-li s hlavy
zelenou čalmu, již nosí na znamení svého příbuzenstva s
prorokem Mohamedem, zůstanou také s holou, bezvlasou hlavou.
Potom, bezpochyby následkem zvláštního styku ideí o Turcích
ve hlavě pana Goljadkina, dostal se i na, turecké pantofle, a
při té příležitosti si vzpomněl, že Andrej Filippovič nosí
boty, které se podobají více k pantoflím, než k botám.

Bylo patrno, že se pan Goljadkin z části už vžil do svého
položení, „Hle, kdyby tam ten lustr" — mihnulo se ve hlavě
pana Goljadkina, „kdyby se tam ten lustr nyní utrhnul a spadl na
obecenstvo, běžel bych okamžitě na pomoc Kláře Olsufjevně.
Až bych ji zachránil, řekl bych jí: ,Nelekejte se, slečno, to
nebylo nic; ale ochráncem vaším jsem já." Potom..."

Tu pan Goljadkin stočil oči na stranu, hledaje Kláru Olsufjevnu
a spatřil Gerasimyče, starého komorníka Olsufija Ivánoviče.
Geresimyč s nad míru starostlivým, officiálně slavnostním
vzezřením kráčel přímo k němu. Pan Goljadkin sebou trhnul a
svraštil čelo následkem jakéhosi neuvědomělého, ale při tom
velice nepříjemného pocitu. Mašinálně se ohlédl kolem sebe:
přišlo mu na mysl, aby nějak pod rukou, po tichounku, stranou
ulíznul od hříchu, aby tak nějak najednou zmizel, to jest aby
věc provedl tak, jakoby pranic nepozoroval, jakoby se to vůbec
ani netýkalo jeho. Avšak dříve než se náš hrdina mohl k
něčemu rozhodnouti, Gerasimyč stál už před ním.

„Hleďte, Gerasimyči," pravil náš hrdina, obraceje se s
úsměvem ke Gerasimyči; „jděte a přikažte — vidíte, tam
ta svíčka na kandelábru, Gerasimyči, ona hned vypadne; tedy
vidíte, přikažte, aby ji popravili. Ona opravdu hned vypadne,
Gerasimyči..."

„Svíčka? I ne, svíčka stojí přímo; ale na vás se tam
kdosi ptá..."

„A kdo se tam na mne ptá, Gerasimyči?"

„Abych vám řekl, opravdu nevím kdo. Přišel sluha od kohosi.
Je-li tady prý Jakub Petrovič Goljadkin? Tedy mně ho zavolejte,
povídá, mám mu vyřídit cosi důležitého a nutného... tak,
pane!"

„Ne, Gerasimyči, vy se mýlíte; v té věci se mýlíte,
Gerasimyči."

„To pochybuju..."

„Ne, Gerasimyči, nepochybujte; tu není, Gerasimyči, pranic
pochybného. Na mne se nikdo neptá, Gerasimyči; kdo pak by se na
mne ptal? A tady jsem doma, to jest na svém místě, Gerasimyči."

Pan Goljadkin si oddechl a ohlédl se kolem. Skutečně! Vše, co
bylo v sále, všichni obrátili k němu oči i uši s jakousi
vítězoslavnou zvědavostí. Mužští kupili se blíže a
naslouchali. Dále za nimi ulekaně si šeptaly dámy. Sám
hospodář ukázal se v neveliké vzdálenosti od pana Goljadkina,
i jakkoliv z jeho tváře nebylo možno souditi, že sám také
přijímá přímé a bezprostřední účastenství v okolnostech
pana Goljadkina, protože se všechno provádělo způsobem co
nejvíce delikátním, nicméně to všechno dávalo zřejmě
pociťovati hrdinovi naší povídky, že nastává pro něho
rozhodný okamžik. Pan Goljadkin viděl jasně, že se
přiblížila vhodná chvíle ku smělé ráně, aby zahanbil
nepřátely své.

Pan Goljadkin byl vzrušen. Pocítil náhle jakési nadšení, a
chvějícím se, slavnostním hlasem jal se opět mluviti, obraceje
se k čekajícímu Gerasimyči.

„Nikoli, přítelíčku, mne nikdo nevolá. Ty se mýlíš.
Řeknu ještě více: Ty's se mýlil i dnes ráno, když jsi mně
tvrdil... když jsi si dovolil tvrdit mně, pravím (tu pan
Goljadkin povýšil hlasu), že Olsufij Ivánovič, dobrodinec můj
z dob nepamětných, jenž mně byl v jistém smyslu i otcem,
zapovídá mně práh svůj v minutu rodinné, slavné radosti pro
jeho srdce otcovské. (Pan Goljadkin se spokojeně, avšak s
hlubokým citem rozhlédl kolem sebe. Na jeho řasách třpytily se
slzy.) Opakuju, přítelíčku," zakončil náš hrdina; „ty's se
mýlil, strašně, neodpustitelně mýlil..."

Okamžik byl dojemný. Pan Goljadkin cítil, že effekt byl
rozhodný. On stál, skromně sklopiv oči a očekávaje, že
Olsufij Ivánovič ho obejme. Mezi hosty bylo znáti vzrušení a
překvapení; ba i sám nepohnutelný a hrozný Gerasimyč zajiknul
se při slově „To pochybuju...", když tu náhle nešetrný
orchestr z ničeho nic spustil polku.

Všechno bylo to tam, všechno vzal vítr. Pan Goljadkin sebou
trhnul, Gerasimyč ustoupil o krok nazpět, všechno, co bylo v
sále, rozvlnilo se, jako moře, a Vladimír Semenovič už se
vznášel v prvním páru s Klárou Olsufjevnou a za ním krásný
poručík s kněžnou Čevčechanovou.

Diváci zvědavě a s nadšením tlačili se pohlédnout na
tanečníky, neboť polka byl tanec zajímavý, nový, modní,
jenž kroužil všem hlavu. Pan Goljadkin byl na okamžik zapomenut.

Avšak náhle nastalo všeobecné vzrušení, nastal zmatek a
chvat. Hudba umlkla... stala se podivuhodná příhoda. Unavená
tancem Klára Olsufjevna, jedva popadajíc dechu od únavy, s
planoucími tvářemi a vysoko se vzdýmajícími prsy klesla
vysílena do křesla. Všechna srdce obrátila se k rozkošné
čarodějce, všichni jeden přes druhého spěchali, aby jí
blahopřáli a poděkovali za potěšení, které jim prokázala
— když se náhle před ní ocitl i pan Goljadkin.

Pan Goljadkin byl bledý, do krajnosti vzrušený. Zdálo se, že i
on byl vysílen, neboť jedva se hýbal. Na ústech mu hrál
jakýsi úsměv a při tom prosebně vztahoval ruku. Klára
Olsufjevna v překvapení neměla času, aby utrhla ruku a
mašinálně vstala na pozvání pana Goljadkina. Pan Goljadkin
zavrávoral vpřed jednou, podruhé, potom zdvihl nožku, potom
jaksi šoupnul druhou nohou, potom trochu dupnul a pak
klopýtnul... chtěl také tancovat s Klárou Olsufjevnou.

Klára Olsufjevna vykřikla. Všichni přiskočili, aby vysvobodili
její ruku z ruky pana Goljadkina a v okamžiku náš hrdina byl
zatlačen zástupem na dobrých deset kroků daleko. Kolem něho
utvořil se také hlouček. Ozval se pískot a křik dvou stařen,
které pan Goljadkin div neskácel při svém ústupu. Zmatek byl
hrozný; všichni se vyptávali, všichni křičeli, všichni
radili. Hudba umlkla. Náš hrdina se vrtěl ve svém hloučku a
mechanicky, trochu se usmívaje, cosi mumlal pro sebe, jako, proč
prý by ne, a že prý polka, aspoň pokud jemu se zdá, je tanec
nový a velice zajímavý, stvořený na potěšení dám... ale,
když prý je tomu tak, že je srozuměn...

Avšak zdá se, že se nikdo už neptal, je-li pan Goljadkin
srozuměn, nebo ne. Neboť náš hrdina pocítil, jak náhle čísi
ruka padla na jeho ruku, že druhá ruka se trochu opřela o jeho
záda a že ho s jakousi zvláštní péčí obracejí v jistou
stranu. Konečně spozoroval, že jde přímo ke dveřím. Pan
Goljadkin chtěl honem něco říci, něco podniknouti... Ale ne,
už nechtěl nic. Jenom se mechanicky ještě usmíval v odpověd
na to, co se s ním dálo.

Konečně pocítil, že na něho oblékají plášť, že mu
narazili na oči klobouk — potom pocítil, že se nachází v
síni ve tmě a v chladu, a na konec i na schodech. Tu klopýtnul a
zdálo se mu, že padá do propasti; chtěl vykřiknout — a
náhle se ocitnul na dvoře. Svěží vzduch zavanul mu do
obličeje, a on se na chvíli zastavil. A právě v ten okamžik
doletěly k němu zvuky orchestru, jenž spustil na novo. Pan
Goljadkin náhle si vzpomněl na všechno; zdálo se, že všechna
pokleslá síla znova se k němu vrátila. Trhnul sebou s místa,
na němž stál dosud jako přikovaný a střemhlav letěl ven,
někam na vzduch, na svobodu, kam ho oči povedou....

Hlava V.

Na všech petrohradských věžích, které ukazují a bijí
hodiny, odbila zrovna půlnoc, když pan Goljadkin celý zmatený
vyběhl na nábřeží Fontánky nedaleko Izmajlovského mostu,
prchaje od nepřátel, od pronásledování, od krupobití na něho
namířených šnupek, od křiku poplašených stařen, od
vzdychání a zděšení ženštin i od vražedných pohledů
Andreje Filippoviče.

Pan Goljadkin byl ubit, ubit dokonale, v plném slova smyslu a
jestliže si zachoval v tuto minutu schopnost utíkati, stalo se to
pouze jakýmsi zázrakem, ve který na konec ani sám nechtěl
věřiti. Noc byla hrozná, listopadová, mokrá, mlhavá,
deštivá, sněživá, těhotná revmatismem, rýmami, zimnicemi,
bolestmi v krku, horečkami všech možných druhů a způsobů,
jedním slovem všemi dary petrohradského listopadu. Vítr vyl v
pustých ulicích, zdvihaje černou vodu Fontánky výše
železných kruhů, upevněných v nábřeží, a bujně otřásaje
hubenými svítilnami na chodníku, které provázely jeho vytí
tenkým pronikavým skřípotem, což tvořilo nekonečný,
pisklavý, řinčivý koncert, dobře známý každému
petrohradskému obyvateli.

Pršelo a sníh padal zároveň. Prorážené větrem praménky
dešťové vody stříkaly div ne horizontálně jako ze
stříkačky a bodaly a sekaly tvář nešťastného pana
Goljadkina jako tisíce jehel a špendlíků. Uprostřed nočního
ticha, do něhož zalehaly pouze vzdálený hukot kočárů, vytí
větru a skřípání svítilen, tesklívě se ozývalo
šplíchání a zurčení vody, stékající se všech střech,
stříšek nad vchody, žlabů a řims na žulovou dlažbu
chodníku. Ani duše nebylo ni v blízku, ni v dáli, ba zdálo se,
že ani nemůže býti v takovou dobu a za takovéto nepohody.

A tak samotný pan Goljadkin, sám se svou zoufalostí cupal v tu
dobu po chodníku Fontánky svým obvyklým drobným spěšným
krůčkem, chvátaje, aby doběhl co možná brzy do své
Šestilávočné ulice, do svého bytu ve třetím poschodí.

Ačkoli sníh, déšť a vše to, proč nemáme ani jména, když
se rozdovádí vichřice a plískanice pod petrohradským
listopadovým nebem, najednou, jedním rázem učinilo útok na
zničeného neštěstím pana Goljadkina, a nemajíc s ním ani
sebe menšího slitování, nedávalo mu oddechu, pronikalo mu do
kostí, zalepovalo oči, provívalo ho ze všech stran, shánělo
ho s cesty a zbavovalo ho poslední špetky rozvahy: ačkoli se to
všechno jedním rázem vrhlo na pana Goljadkina, jakoby se bylo
schválně spolčilo a smluvilo se všemi nepřátely za tím
účelem, aby mu připravilo povedený den, večer a noc — pan
Goljadkin přes to přese všechno zůstal skoro necitelným ke
všem těm posledním projevům pronásledujícího jej osudu; tak
silně otřáslo a zničilo ho vše to, co se s ním přihodilo
před několika minutami u pana státního rady Berendějeva!

Kdyby nyní nestranný, nezaujatý nějaký pozorovatel pohlédl
mimochodem, ze strany na tesklivý spěch pana Goljadkina, i ten by
okamžitě byl proniknut veškerou strašnou hrůzou jeho nehod a
řekl by zcela jistě, že pan Goljadkin hledí nyní tak, jakoby
se chtěl sám před sebou někde schovat, jako by sám před sebou
chtěl někam uprchnout!

A bylo tomu vskutku tak. Řekneme více: pan Goljadkin nejenom si
přál uprchnouti sám před sebou, nýbrž uplně se zničiti,
nebýti, proměniti se v prach a popel, v tyto minuty nepozoroval
nic kolem sebe, nerozuměl ničemu, co se dálo vůkol něho, a
hleděl tak, jako by pro něho ve skutečnosti nebylo ani
nepříjemnosti této sychravé noci, ani dlouhé cesty, ani
deště, ani sněhu, ani větru, ani vší té ošklivé nepohody.
Jedna kaloše, která se smekla s pravé boty pana Goljadkina,
zůstala v blátě a ve sněhu na chodníku Fontánky a pana
Goljadkina ani nenapadlo, aby se pro ni vrátil, neboť
nespozoroval, že ji ztratil. Byl tak pomaten, že několikrát,
nedbaje ničeho, co se děje kolem, a proniknut úplně dojmem
svého nedávného, strašného pádu, náhle zůstával nehybně
státi jako sloup uprostřed chodníku. V takový okamžik umíral,
mizel. Potom sebou náhle trhnul jako zběsilý, a běžel,
běžel, neohlédaje se, jakoby prchal před pronásledovníky,
před jakousi ještě hroznější nehodou...

Opravdu, jeho postavení bylo hrozné!

Konečně, pozbyv sil, pan Goljadkin stanul, opřel se o
nábřežní zábradlí jako člověk, kterému se náhle spustila
z nosu krev a upřeně začal pohlížeti na kalnou, černou vodu
Fontánky. Není známo, mnoholi času strávil tímto
zaměstnáním. Jen tolik je známo, že v tu minutu zoufalost pana
Goljadkina dostoupila takového stupně, že tak byl duševně
rozdrásán, tak byl zmučen, tak seslábl a pozbyl beztoho už
nepatrných zbytků své duchapřítomnosti, že zapomněl na
všechno, i na Izmajlovský most, i na Šestilávočnou ulici i na
svou přítomnost...

A co také? Vždyť jemu bylo všechno jedno, věc je vykonána,
skončena, rozhodnutí potvrzeno a podepsáno; co tedy?...

Náhle... náhle se otřásl celým tělem a nevolky uskočil dva
kroky stranou. S nevysvětlitelným nepokojem počal se ohlížeti
kolem sebe; ale nikdo tu nebyl, nic zvláštního se nepřihodilo,
— ale přece... přece se mu zdálo, že nyní, právě v tento
okamžik někdo stál zde u něho, zrovna vedle něho a také se
opíral o nábřežní zábradlí, a — divná věc! — mluvil
něco, cosi mu řekl na rychlo, úsečně, ne zcela srozumitelně,
ale něco takového, co mu bylo blízké, co se ho týkalo.

„Či se mně to jen zdálo?" pravil pan Goljadkin, znova se
ohlížeje vůkol sebe. „A kde to vlastně stojím?... Ech, ech!"
dodal, pokývav hlavou a při tom s nepokojným, tesklivým
pocitem, ano se strachem počal upírati oči v kalnou, mokrou
dáli, napínaje ze všech sil svůj zrak a všemi silami se snaže
proniknouti krátkozrakým pohledem svým mokré prostředí, jež
se rozprostíralo před ním. Ale nebylo tam nic nového, nic
zvláštního nepadlo do oka panu Goljadkinu.

Zdálo se, že všechno bylo v pořádku, jak se sluší a patří,
to jest sníh se sypal ještě hustěji, hruběji a silněji; ve
vzdálenosti dvaceti kroků nebylo vidět praničeho; svítilny
skřípaly ještě pronikavěji než dříve, a vítr — zdálo se
— ještě plačtivěji, ještě žalostněji táhl svou tesklivou
píseň, jako neodbytný žebrák, jenž chce vyprositi měděný
groš na kus chleba.

„Ech, ech! Co jen se to děje se mnou?" opětoval si pan
Goljadkin, vydav se znova na cestu a stále se při tom ohlížeje.
V tu dobu jakýsi nový pocit ozval se v celé bytosti pana
Goljadkina, jako by tesklivost a zase jako by strach... Zimničný
záchvěv proběhl jeho žilami. Okamžik ten byl nesnesitelně
nepříjemný!

„Vždyť to nic není," pravil sám k sobě, aby si dodal mysli;
„nic to není; možná, že to pranic neznamená, ani cti to
nepošpiní. Snad to tak bylo třeba," pokračoval, sám
nechápaje, co mluví. „Snad se to všechno svým časem obrátí
k lepšímu, nebude nač si stýskat a pravda vyjde na jevo."

Mluvě takovým způsobem a slovy sobě ulevuje pan Goljadkin sebou
otřásl, shodil se sebe sněhové vločky, jež mu pokryly hustou
vrstvou klobouk, límec, plášť, nákrčník, boty a všechno;
— avšak podivného pocitu, podivné neurčité tesklivosti své
nemohl se zbaviti, ji nemohl se sebe setřásti. Kdesi daleko
ozvala se dělová rána.

„Nu, počasí!" pomyslil si náš hrdina; „snad nebude
povodeň? Střílejí z děla, voda se patrně zdvihla příliš
vysoko."

Sotva že však dořekl, či vlastně pomyslil si ta slova, pan
Goljadkin spatřil před sebou člověka, jenž mu šel vstříc a
jenž patrně také, jako on někde se opozdil. Zdálo by se, že
je to věc nepatrná, nahodilá; ale, neznámo proč, pan Goljadkin
se zarazil, ba i strach na něho padl. Ne, že by se bál
špatného člověka, ale tak, možná... „Kdož ví, kdo je ten
opozdilý člověk," mihnulo se hlavou pana Goljadkina; „může
být, že právě on snad je tu nejdůležitější, že nejde jen
náhodou, že má určitý cíl, že křižuje mou cestu, mne se
dotýká."

Ostatně dosti možná, že myšlénky pana Goljadkina nebyly
právě takové, nýbrž že jen pocítil okamžitě cosi
podobného a velice nepříjemného. Nebylo však času dlouho
přemýšleti a pociťovati. Příchozí byl už na dva kroky od
pana Goljadkina. Pan Goljadkin ze zvyku si pospíšil vzíti na
sebe zvláštní tvářnost, kterou vyjadřoval, že on, pan
Goljadkin, jde svou cestou, že mu do nikoho nic není, že cesta
je pro všechny dosti široká a že on, Goljadkin, nikomu
nepřekáží.

Náhle však se zarazil, jakoby přimražený, jakoby bleskem
poražený a potom se rychle obrátil nazpět za mimojdoucím,
jedva že tento ho minul; obrátil se s takovým vzezřením,
jakoby bylo něco ze zadu do něho strčilo, jako by byl vítr
obrátil jeho větrnou korouhvičku. Mimojdoucí rychle mizel v
sněhové metelici. Také chvátal, byl taktéž, jako pan
Goljadkin, odět a zahalen od hlavy do paty, a taktéž, jako on,
cupal drobnými, rychlými krůčky po chodníku Fontánky, trochu
při tom poklusávaje.

„Co, co je to?" šeptal pan Goljadkin, nedůvěřivě se
usmívaje, při tom však se otřásl celým tělem. Mráz mu
přeběhl po zádech.

Zatím mimojdoucí zmizel úplně, už nebylo slyšeti ani jeho
kroků a pan Goljadkin pořád ještě stál a hleděl za ním.
Nicméně i on se konečně vzpamatoval.

„Nu, co to vlastně je," pomyslil si rozmrzele; „co pak jsem
opravdu pozbyl rozumu?" Při tom se obrátil a šel dále svou
cestou, čím dál tím víc urychluje kroky a snaže se raději o
ničem nepřemýšleti. Zavřel za tím účelem dokonce i oči.
Náhle ve skučícím větru a hluku nepohody doletěl k jeho
sluchu opětně zvuk něčích, velice už blízkých kroků.
Škubnul sebou a otevřel oči.

Před ním ve vzdálenosti asi dvaceti kroků černal se opět
jakýsi rychle k němu se blížící člověk, člověk tento
chvátal, šel drobnými, rychlými kroky; mezera se bystře
zmenšovala. Pan Goljadkin mohl si už dobře prohlédnouti svého
nového, opozdivšího se soudruha — prohlédl si ho a vzkřikl
překvapením a hrůzou; nohy pod ním klesly. Byl to týž, jemu
známý chodec, kterého před deseti minutami viděl kráčeti
mimo sebe, a který se zcela neočekávaně nyní opět před ním
objevil.

Ale nejen že tento div překvapil pana Goljadkina — a překvapen
byl pan Goljadkin tak, že se zastavil, vzkřiknul a chtěl cosi
promluvit; nýbrž pustil se dokonce i za neznámým a zavolal na
něho, aby jej tím rychleji zastavil. Neznámý skutečně se
zastavil — tak asi deset kroků od pana Goljadkina a sice tak,
že světlo z blízké svítilny padalo na celou jeho postavu,
zastavil se, obrátil se k panu Goljadkinu a s netrpělivě mrzutou
tváří čekal, co mu řekne.

„Odpusťte, snad jsem se zmýlil," vykoktal třesoucím se hlasem
náš hrdina. Neznámý se mlčky a mrzutě obrátil a rychle šel
dále svou cestou, jakoby chvátal, aby nahradil dvě sekundy,
ztracené s panem Goljadkinem.

Co pak se týče pana Goljadkina, v tom se rozechvěly všechny
žilky, kolena se mu podehnula, oslábla, tak že zastenal a
přisedl na kamenný sloupek u chodníku. A bylo skutečně od
čeho přijíti v takový úžas. Hlavní věc je ta, že onen
neznámý zdál se mu nyní najednou jaksi známým. To by ostatně
nebylo nic. Ale on poznal, skoro úplně poznal nyní tohoto
člověka. Často ho vídal, tohoto člověka, kdysi ho vídal, ba
ještě nedávno, ale kde? Snad ne včera? Avšak ani to nebyla
hlavní věc, že pan Goljadkin ho vídal často; vždyť
zvláštního v tom člověku nebylo skoro pranic a na první
pohled nebudil rozhodně v nikom zvláštní pozornosti tento
člověk. Byl to člověk, jako všichni, slušný, rozumí se,
jako všichni slušní lidé, a měl snad lecjaké, možná že i
dosti význačné přednosti — slovem byl to člověk úplně
svůj. Pan Goljadkin nechoval ani nenávisti, ani nepřátelství,
ba ani sebe lehčí nepřízně k tomuto člověku; spíše naopak,
zdálo by se. Přece však (a v této okolnosti spočívala právě
hlavní síla) přece však za všechny poklady světa nepřál by
si setkati se s ním, a zejména setkati se tak, jako nyní na
příklad.

Řekneme ještě více: pan Goljadkin znal úplně tohoto
člověka; věděl dokonce, jak ho i zovou, jaké jest příjmení
tohoto člověka, a přece by se za nic, za nijaké poklady světa
neodhodlal nazvati ho, nepřiznal by se, že ví, že se jmenuje
takto, tak že mu říkají po otci a takové že jest jeho
příjmení.

Jak dlouho trvalo překvapení pana Goljadkina a jak dlouho
proseděl na chodníkovém sloupku, nemohu říci; náhle však,
vzpamatovav se trochu, vstal a dal se do běhu, co měl síly,
neohlížeje se; ztrácel dech, dvakráte klopýtnul, div neupadl a
při té příležitosti osiřela i druhá bota pana Goljadkina,
kterou také opustila kaloše. Konečně pan Goljadkin zvolnil
trochu krok, aby nabral dechu, ve spěchu ohlédl vůkol a uviděl,
že, ani toho nepozoruje, proběhl celou svou cestu po Fontánce,
přešel Anničkův most, minul část Něvského prospektu a nyní
stojí na úhlu Litějné ulice.

Pan Goljadkin zahnul do Litějné.

Stav jeho v ten okamžik podobal se stavu člověka, stojícího
nad strašným srázem, když půda se pod ním trhá, už se
láme, už se pohnula, vzala převahu, padá, táhne jej s sebou do
propasti, a nešťastník po celou tu dobu nemá síly ani pevného
ducha, aby uskočil nazpět, aby odtrhl své oči od zející
propasti. Ta propast ho táhne k sobě a on zkočí konečně do
ní sám, aby tím uspíšil okamžik své shouby.

Pan Goljadkin věděl, cítil a byl úplně přesvědčen, že se
mu cestou přihodí něco nedobrého, že se strhne nad ním
ještě nějaká nepříjemnost, že se, na příklad, setká
ještě jednou se svým neznámým; ale — divná věc — on si
skoro přál tohoto setkání, pokládal je za nevyhnutelné a
prosil jedině, aby se to všechno odbylo co nejrychleji, aby se
stav jeho vysvětlil jakýmkoliv způsobem, ale rychle.

Mezi tím však stále běžel a běžel, jakoby jím hýbala
jakási postranní síla; neboť v celé bytosti své cítil
jakési oslabení a oněmění; přemýšleti nemohl o ničem,
ačkoliv jeho pomysly se chytaly všeho, jako trní. Jakýsi
zbloudilý psíček, celý mokrý a zkřehlý, přichytil se pana
Goljadkina a také běžel vedle něho, jakoby měl na spěch,
stáhnuv ohon a uši a chvílemi plaše a se strany na něho
pohlížeje.

Jakási vzdálená, dávno už zapomenutá myšlénka —
vzpomínka o jakési dávné příhodě — přišla mu nyní do
hlavy, bušila jakoby kladívkem v jeho hlavě, nedávala mu
pokoje, neodstupovala od něho.

„Eh, ten ošklivý psík!" šeptal pan Goljadkin, sám sebe
nechápaje.

Konečně spatřil svého neznámého na rohu Italianské ulice.
Jen že neznámý nešel mu nyní vstříc, nýbrž bral se týmž
směrem jako on, a také běžel několik kroků před ním. Došli
konečně do ulice Šestilávočné. Panu Goljadkinu zkrátil se
dech. Neznámý stanul zrovna před tím domem, ve kterém bydlil
pan Goljadkin. Ozval se zvuk zvonku a skoro současně zaskřipla
závora. Dvířka se otevřela, neznámý se sehnul, mihnul se a
zmizel. Skoro v týž okamžik přiběhl i pan Goljadkin a jako
střela vletěl pod vrata. Neposlouchaje bručícího podomka a
jedva dechu popadaje vběhl na dvůr a hned uviděl svého
zajímavého souputníka, jenž byl minutku na rozpacích. Ale tu
se již neznámý pustil po těch schodech, které vedly k bytu
pana Goljadkina. Pan Goljadkin vrhl se za ním. Schodiště bylo
tmavé, vlhké a špinavé. Na všech odpočívadlech bylo
nastaveno množství všelikého haraburdí, patřícího
nájemníkům, tak že cizí neobeznalý člověk, jenž přišel
náhodou na tyto schody za tmavé doby, byl nucen lézti po nich
dobré půl hodiny, jsa v nebezpečí, že si tu poláme nohy a
proklínaje spolu se schodištěm i své známé, kteří se
ubytovali tak nepohodlně.

Ale souputník pana Goljadkina jakoby tu byl obeznalý, jako
domácí; běžel po schodech lehce, bez obtíží s úplnou
znalostí místností. Pan Goljadkin už mu byl v patách; podelek
pláště neznámého člověka udeřil ho dokonce dvakrát nebo
třikrát po nose. Srdce mu trnulo v prsou. Tajemný člověk
zastavil se zrovna naproti dveřím obydlí pana Goljadkina,
klepnul do nich a (což by jindy pana Goljadkina naplnilo údivem)
Petruška, zrovna jakoby byl čekal a ani spat nešel, ihned
otevřel dvéře a kráčel za vcházejícím člověkem se
svíčkou v ruce.

Celý bez sebe vběhl do svého obydlí hrdina naší povídky.
Nesňav pláště a klobouku přešel síňku a jako hromem
omráčený stanul na prahu svého pokoje. Všechny předtuchy pana
Goljadkina splnily se úplně. Vše, čeho se obával a co
předvídal, stalo se zjevným skutkem. Dech se mu zarazil, hlava
se zakroužila. Neznámý seděl před ním také v plášti a v
klobouce na jeho vlastní posteli trochu se usmívaje a
přimhouřiv maličko oči, přátelsky mu kynul hlavou.

Pan Goljadkin chtěl vykřiknout, ale nemohl, chtěl protestovat
nějakým způsobem, ale nedostávalo se mu sil.

Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na
sedadlo.

Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého
nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám
— sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový,
jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova
smyslu...————----—

Hlava VI.

Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své
posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a
celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro
příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho
obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho
nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily
srdce pana Goljadkina.

Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a
zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti
všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to
všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení
fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl
z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka
dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost
nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to
zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a
silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru
pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i
všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky.

Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi
připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře
si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet,
pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat.

„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až
uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s
pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první
ustoupí."

Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když
protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy
čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal
už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za
přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl
odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan
Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká
s Petruškou tváří v tvář.

„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní
pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v
hlavě má své myšlénky."

Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v
rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s
netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem
k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi
nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a
pohlížel na všechno zespod obrví.

Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl
ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo
pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou,
obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku.

„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje
k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy,
ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z
různých příčin.

Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál
se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam
bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu,"
myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl
strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co
chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly,
zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak
bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání,
jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby
nic."

Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas
letěl; bylo už skoro půl desáté.

„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do
úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se,
nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy?
Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co
mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně,
vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych
se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost
nyní... Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své
svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten
případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje
Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných
okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před
sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým
způsobem úplně své svědomí.

Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji
a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s
pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal,
oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou
nějaká akta a letěl do úřadu.

Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným
očekáváním čehosi nedobrého — s očekáváním sice
neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným;
ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty
Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se
vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním.
Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho
vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na
příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a
neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností
včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát
všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o
zdraví a pod.

Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo
nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho
blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se
ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo
nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho,
ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka
zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo,
pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati,
nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a
co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem.
Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí
býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní
obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti,
aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná
brzy; ať si třebas nějakým neštěstím — vše jedno! V tom
už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své
přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice
podivným a zcela neočekávaným způsobem.

Z nenadání skřípnuly dvéře z druhého pokoje tichounce a
ostýchavě, jako by tím prozrazovaly, že přicházející osoba
jest velice nepatrná, a jakási postava, panu Goljadkinu ostatně
velmi dobře známá, ostýchavě přistoupila právě k tomu
stolu, u kterého se nalézal náš hrdina. Hrdina náš nezdvihl
hlavy — ne; popatřil na onu osobu jen kradmo, jen malinkým
pohledem, ale už tím poznal všechno, pochopil všechno do
nejmenších podrobností. Zahořel studem a schýlil k aktům svou
nešťastnou hlavu za týmž účelem, za kterým pštros,
pronásledovaný lovcem, schovává svou hlavu v horkém písku.

Nový příchozí poklonil se Andreji Filippoviči a hned na to
ozval se napjatě laskavý hlas, takový hlas, jakým mluví
přednostové ve všech úřadech s nově přibylými
podřízenými.

„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje
nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu
Goljadkinu, a práci dostanete hned."

Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému
kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se
bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před
ním ležela celá kůpa.

Pan Goljadkin zdvihl konečně oči, a jestliže nepadl do mdlob,
stalo se to jedině proto, že už předem všecko tušil, že už
předem byl o všem zpraven, uhodnuv v duchu, kdo jest nový
příchozí. První pohyb pana Goljadkina záležel v tom, že se
rychle rozhlédl vůkol sebe — nešeptají-li si někde,
nevysype-li se odněkud nějaký kancelářský vtip o této věci,
nezkřivila-li se něčí tvář překvapením, nespadl-li
konečně někdo pod stůl leknutím. Ale k největšímu svému
podivení pan Goljadkin nevypátral na nikom pranic podobného.
Chování pánů soudruhů a spoluúřadníků pana Goljadkina ho
překvapilo. Zdálo se mu, že se to příčí zdravému smyslu.
Pan Goljadkin se až lekl tohoto neobyčejného mlčení.
Skutečnost mluvila za sebe; věc byla podivná, nápadná,
divoká. Nebylo možno, aby sebou nikdo nehnul.

Vše to, rozumí se, jenom se mihnulo v hlavě pana Goljadkina.
Sám on jakoby hořel na slabém ohni A nebylo se čemu divit. Ten,
kdo seděl nyní naproti panu Goljadkinu, byl úžas pana
Goljadkina, byl stud pana Goljadkina, byl to včerejší přízrak
pana Goljadkina, slovem byl to sám pan Goljadkin — ne ten pan
Goljadkin, který seděl nyní na židli s otevřenými ústy a se
zkamenělým perem v ruce; ne ten, který zastával úřad
příručího pana kancelisty; ne ten, který se rád ztratil a
zmizel v zástupu; ne ten, jehož chůze jasně vyjadřovala:
„Nedotýkejte se mne, já se vás také nedotknu," aneb:
„Nedotýkejte se mne, vždyť já se vás také nedotýkám;" —
ne, to byl jiný pan Goljadkin, docela jiný, ale zároveň úplně
podobný k prvému, téže postavy, téhož složení těla,
taktéž oblečený, s takovoutéž lysinou — slovem nic, pranic
nescházelo k úplné totožnosti, tak že kdyby je vzali a
postavili vedle sebe, nikdo by nemohl rozhodnouti, kdo je pravý
Goljadkin a kdo falešný, kdo starý a kdo nový, kdo je originál
a kdo je kopie.

Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v
postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že
ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou
čočkou.

„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či
pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje?
Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím
snad, sním?"

Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i
někoho jiného... Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin
cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje
cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí
bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a
cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné
věci prvním příkladem.

Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a
ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se
jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem,
přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost.
Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně
smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval,
že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře.
Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu
nerozuměl.

Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a
pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za
jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl — nic, všude
ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění
převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od
sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona
Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně
vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním,
následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna,
proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi
neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li
zdráv.

„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl
pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči;
teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje
ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči.

„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu,
kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují
pořád takové nemoci. Víte..."

„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci... Ale
já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin,
upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já... vidíte,
Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to
jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone
Antonoviči..."

„Co? Já vám... vidíte, abych se přiznal, já vám
neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně
podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě
vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v
rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.

„Já opravdu... Tady, Antone Antonoviči... tady je úřadník,
Antone Antonoviči..."

„Nu! Já dosud nechápu."

„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující
úřadník."

„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."

„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.

„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin.
Není váš bratr?"

„Ne, Antone Antonoviči, já..."

„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš
příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi
rodinná podobnost."

Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl
schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak
nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila
sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti,
když je všechno jasno jako v zrcadle!

„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval
Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním.
Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči...
víte, mají takový zvláštní výraz..."

„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen... to jest,
rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"

„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho
zvláštního na něm... něčeho příliš výrazného?" „Kterak
to?"

„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné
podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se
právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem
jste se o tom zmínil... Víte, bývají někdy blíženci,
podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze
rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal."

„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby
byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu;
podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil.
Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a
více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až
podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž
zrovna jako byste to byl vy... Spozoroval jste, Jakube Petroviči?
Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám
se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti.
Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy
nejste zdejší rodák?"

„Nejsem."

„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím
se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?"

„Pravil jste... pravil jste, Antone Antonoviči, že on není
zdejší?"

„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu
podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž
působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati.
„To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde
tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic
nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je,
víte... něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě
s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe
dvojnásobně..."

„Ne, já... odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, —
já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za
úřadníka, totiž jaké má zde postavení?"

„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na
uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili
je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti
zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho
excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky,
ale tají je..."

„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl... mám totiž na mysli
pořád tu okolnost..."

„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám
vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy
jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to
Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho
moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já
rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka
příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti,
vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak
mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta — kterak jim tento, ano
siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí,
jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou."

„Dovolte, Antone Antonoviči..."

„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak
tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu
co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný
člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího
místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s
jeho excellencí."

„A co jeho excellence?"

„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody
předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám
prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za
čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím... nu, a všechno
ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko
vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s
odporučením; vždyť jinak by to nešlo..."

„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do
této špinavé věci?"

„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s
Andrejem Filippovičem."

„S Andrejem Filippovičem se smál?"

„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy
třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně
sloužil..."

„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás,
co dále..."

„Dovolte, já vám opět nerozumím... Nu, ano; nu a víc nic;
není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho
nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního..."

„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho
excellence nedodal čeho... na příklad, co se mne týče?"

„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný.
Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z
počátku... Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic
nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do
té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být
úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal
dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla.

„Tak já tedy, Antone Antonoviči..."

„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o
zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou.
Musím se tamhle pozeptat."

„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje
Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás."

„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič,
sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a
potom do kabinetu jeho excellence.

„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida,
jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?... To
není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil
sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle
radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost.
Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A
skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a
pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju,
miloval jsem a vždycky ho budu ctíti... Ostatně, je v tom i
tento... když se uváží, tenhle Anton Antonovič... strašno mu
věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě
rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho
excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to
schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se
svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně
přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl
cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a
naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč..."

Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí.
Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená
myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby
sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď
až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké
úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká
že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost,
paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade
vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí.
Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své
myšlénky náš hrdina.

Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se
rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko.
„Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se
plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá
radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube
Petroviči; čekat a míti strpení !"

Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou
nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil
si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A
přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu... Pravdu
má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu
ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a
nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!"

Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři
hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se
klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho
příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a
odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už
rozešli různými cestami.

Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i
přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě.
„Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina;
„neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se
vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku,
výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského
člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec;
honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!"

Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale
při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk,
ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl,
čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se
budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to,
rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme.

Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy
na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi
do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně
za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská
dvojčata... Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to
dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako
podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal
jako kohout... Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a
velicí vojevůdcové... Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní
věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své
nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se
vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý,
nezlobivý..."

Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl,
ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho
zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše
pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!... Vedle něho po chodníku
cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu
do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se
mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým
způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana
Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji
zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí
co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i
klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna
jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina.

„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se
mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého
přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou... Jsem skoro
o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem
přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti
přísným hlasem k závěrku.

„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina,
„přál bych si... vy mně zajisté odpustíte velkomyslně...
já nevím, ke komu se obrátiti zde... mé poměry — doufám,
že mně prominete mou smělost — mně se dokonce zdálo, že
jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke
mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil
náchylnost k vám, já..."

Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový
soudruh z úřadu provalil skrz zemi.

„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne
shovívavě vyslechnout..."

„Jsme... jsme tady... víte, pojďme raději ke mně,"
odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu
Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou...
přejdeme raději uličkou."

„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný
souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel
na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých
poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou.

Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s
ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého
leknutí.

Hlava VII.

Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu.
„Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to
vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až
nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní
mysliti? A on je podezřívavý..." Alo bylo už pozdě káti se.
Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal
snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl
kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se
proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému
největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani
pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco
podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a
jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval
dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li
je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech
lidech! Čert aby vzal takové soužení!"

Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin
uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl.
Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý,
pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho
pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho
myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného
vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že — dovoleno-li
porovnání — velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku,
který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy
vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď
popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a
drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem
pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho
poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho — a člověk se
červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost...

Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného
pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej
zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na
předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle
židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl.

Tato malinká příhoda otevřela z části oči panu Goljadkinu,
pochopil, že jest hostu velice potřeben a proto si nečinil už
nijakých starostí, jak začíti se svým hostem, ponechávaje to
všechno, jak se vlastně slušelo, jemu samému. Host však se
své strany také nic nezačínal, buď že se ostýchal, že se
trochu styděl, buď že z uctivosti čekal, až hostitel začne
— kdož ví, těžko se v něm vyznati. V tu chvíli vešel
Petruška, stanul ve dveřích a upřel oči ve zcela, opačnou
stranu, než kde se nacházeli host a jeho pán.

„Poroučíte dvě porce obědu přinést?" optal se nedbalo a
sýpavým hlasem.

„Já, já nevím... vy — ano, přines brachu dvě porce."

Petruška odešel. Pan Goljadkin vzhlédl na svého hosta. Host se
začervenal až po uši. Pan Goljadkin byl dobrý člověk a proto
po dobrotě své duše hned si sestavil theorii:

„Chuďas," pomyslil si, „a je teprve první den na místě:
utrpěl bezpochyby křivdu; možná, že celý majetek jeho jsou ty
slušné šaty na něm a poobědvat nemá zač. Vida, jaký je
ustrašený! Nic, nic neškodí, je to z části lépe...
Odpusťte, že jsem," počal pan Goljadkin: „ostatně, dovolte
především, kterak vás jmenovat?"

„Mne... mne... Jakub Petrovič," odpověděl host skoro šeptem,
jakoby se styděl a zároveň za odpuštění prosil, že také on
se jmenuje Jakub Petrovič.

„Jakub Petrovič," opakoval za ním náš hrdina, nemaje síly,
aby skryl svoje podivení.

„Ano, právě tak... Jsem váš soujmenovec," odpověděl
pokorný host pana Goljadkina, dovoliv si usmáti se a prohoditi
něco žertovného. Ale hned se zdržel a tvář jeho přijala
výraz vážný, ba i trochu polekaný, neboť spozoroval, že jeho
hostiteli nebylo nyní do žertů.

„Vy... Dovolte však, abych se vás optal, z jaké příčiny
mám čest..."

„Znaje vaši velkomyslnost a vaši dobročinnost," vpadl mu
rychle, ačkoli ostýchavým hlasem do řeči jeho host,
přivstávaje trochu na židli, „osmělil jsem se obrátiti se k
vám a prosit za vaše... přátelství a za ochranu..." dodal
host, jsa patrně v nesnázi o výraz a vybíraje slova nepříliš
lichotná a ponížující, aby tím nezadal sobě ve své
důstojnosti, také však ne příliš smělá, z nichž by
vyznívala nezdvořilá rovnost stavu. Vůbec možno říci, že
host pana Goljadkina choval se jako urozený žebrák v
záplatovaném fraku a se šlechtickým průvodním listem v kapse,
který nenabyl ještě patřičné zručnosti v nastrkování ruky.

„Uvádíte mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje
se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl...
totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti
nápomocen?"

„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned,
jak jsem vás poprvé zočil a — odpusťte velkomyslně — ve
vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději,
Jakube Petroviči. Já... já jsem zde člověk ztracený, Jakube
Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči,
a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých,
vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž
příjmení..."

Pan Goljadkin svraštil obočí.

„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako
já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v
jakých nesnázích se nacházím."

„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít."
pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si
promluvíme o tom."

Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a
host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho;
oba chvátali — hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé
míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se
jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak
proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák.

Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal.
Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už
vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší
kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl
výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene.

Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku,
druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si
sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody.

Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři
hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co
nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších
okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v
provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké
kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o
revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin
mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce
své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých
nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o
tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po
dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a
za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel
svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho
ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu
pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém
vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem,
jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování
tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že
nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt,
nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva;
ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si
vypůjčil kdesi na krátkou dobu.

Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že
příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece
všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako
manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na
své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na
radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka.
Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si
působiti takový poplach!

Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost — ale jaké
neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže
poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám
není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu
sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se
takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým,
nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z
jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s
tváří hostitelovou.

Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem
vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk,
jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným
člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod,
host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však
omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění
pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned
opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na
jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí
právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma
očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči,
aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně
usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně
příjemný v každém vzhledě.

Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se
v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se
ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a
nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž,
byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní:
vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a
krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak
dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se
podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o
úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak
Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky
slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou
nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had
hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu
Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen,
jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se
nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov
vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám
svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek.

V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě
úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček,
ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho
vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by
dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co
bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně
náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude
chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.

Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se
najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví
dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil
punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se
stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal
na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své,
čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina;
zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho
jako na svého pravého a jediného dobrodince.

Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se
nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému
hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší,
napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným
písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:

Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se
vše stát může: nezapomeň na mne ty!

Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v
nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé
tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji
Filippoviči a Kláře Olsufjevně.

„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš
hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít
jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme
na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany
povedeme intriku proti nim... proti nim povedeme intriku. A z nich
se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i
povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá!
Všech se jich straň, brachu!"

Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také
zaslzel.

„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým,
dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy
se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se
a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu,
jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra,
to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské
lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své
strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."

Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i
čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí
pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už
nemůže státi na nohou.

Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se
pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se
vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze,
že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že
je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a
hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a — kdož zná
budoucnost? — může být, že ještě okusí.

Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati,
že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně
souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako
Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu
v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom
podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých
učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho
pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin
přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o
které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i
hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni
projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému
opiem...

Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za
přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host
snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl
do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak
i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška,
aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu
přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a
nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že
Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do
rozpaků.

„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin,
vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a
zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"

Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška
mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k
svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k
němu.

„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní
si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin;
rozumíš?"

„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.

„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl
spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni,
Petrušo, usni; všichni musíme pracovat... Abys si nemyslil,
brachu, něco tento..."

Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči.
„Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem
příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."

Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo
to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S
darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí,"
pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má
takovou podlou tendenci!"

Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už
leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni,
Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu
přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty,
jmenovče můj, víš, tento..." pokračoval, žertuje dosti
familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil
přátelsky a šel také spat.

Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se,
šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku
Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko — už tvé
příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra
budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk
s tebou počít?"

Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina,
cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil
si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já
hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem
chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost,
ale přec je to špatné! Takové je to!"

Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se
ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad
ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil,
hotový paskvil a konec!"

Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo,
praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí... snažil
se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru
zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi
choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho
ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří,
nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na
přátelském večírku.

 Hlava VIII.

Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin.
Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího
dne — připomněl si a zaškaredil se.

„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si,
přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta.
Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani
postele, na které spal, nebylo v pokoji.

„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to
znamenalo? Co značí tato nová okolnost?"

Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy
patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel
Petruška s čajovým podnosem.

„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina,
ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi.

Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého
pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin
sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po
nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem,
že pán není doma.

„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan
Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu.

Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak,
že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi
urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu
až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel
už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat.

Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal,
že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen
následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně
chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v
pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela
příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme,
všemu tomu přijdeme na kloub. — Ach, Bože můj!" zastenal k
závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval,
proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do
jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty
hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako
chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná
chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna,
babo jedna!... Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z
lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento... Jak bych mu,
darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se
vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak
a tak, na příklad, při mém nepatrném platu... Anebo ho nějak
postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen
oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a
stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to
vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to
delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby
mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a
zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na
sebe... Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a
potom, vezme-li se to s takového stanoviska — ovšem, bylo by to
nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude
dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!... Ech, běda, běda!
Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava!
Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy
vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby
přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel..."

Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále
pohlížeje na hodiny na stěně.

„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co
bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně
tají — jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by
bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a
který bude jejich první krok..."

Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou
dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li
možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní
přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že
nebezpečí hrozí.

„Však uvidíme... však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan
Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned
pronikneme do všech těch záležitostí."

Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal
na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už
vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých
dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan
Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana
Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan
Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl
na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se
zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán
kamsi na zvláštní rozkaz přednostův.

„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv
svého včerejšího hosta za ruku.

„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal
pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před...

„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči,
tento..."

„Co? Jen, prosím, rychle."

Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z
přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana
Goljadkina.

„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu
jednání... jednání, jehož bych vlastně ani nemohl
očekávati."

„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence
a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu
správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"

„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte
do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo
žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."

„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl
teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího.
„Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"

Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál — officiálně,
úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť
nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem
Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne,
podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší
dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama
několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil
oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že
jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a
zmizel.

„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako
zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu
pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle.
„Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře,
„vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno
jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera
jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní
poručení."

„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal
se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl
vedle něho. „Máte ji zde?"

„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího
představeného trochu rozpačitým pohledem.

„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už
dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že
jeho excellence pro ni pošle..."

„Ne, vždyť je hotova ..."

„Nu, dobře."

„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou
povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně
uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."

„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"

„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči,
jen vysvětlit, že já... to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že
časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají
pouze svou každodenní odpornou potravu..."

„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu
nyní narážíte?"

„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím
přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem
intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři
ti, mohu zcela spravedlivě honositi."

„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám
vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube
Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se
nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé
nepřítomnosti — a koho pak nepomluví za zády? — jsem hotov
snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň,
milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do
očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na
svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti..."

„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste
mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči,
mohu si pokládati jen za čest, když..." „Nu, prosím abyste i
nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili
podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách
vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte,
pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."

„Jsem - přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně
přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli
masku, Antone Antonoviči."

 „Masku?"

„Vy už opět... bojím se, že opět si vyložíte docela jinak
smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze
thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé,
nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní
poznati člověka pod maskou."

„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy
je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat."

„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na
přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest
pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to
doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což
rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci,
Antone Antonoviči."

„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času,"
pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje
jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci.
„A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým
časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s
tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího
soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží
úřadování."

„Ale ne, Antone Antonoviči, já..." obrátil se pan Goljadkin,
trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já
jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento... Ale co je to?"
pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten.
„Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?"

V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina
se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední
komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch,
dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou
chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho
excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana
Goljadkina.

Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat
Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak
se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek
listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem
se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou
Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích,
vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý
uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením
a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se
nejméně nadál podobného úkolu.

„Listiny, Jakube Petroviči, listiny... jeho excellence se
ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem
a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej
Filippovič vás čeká."

„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší
také po šeptmu a ve spěchu.

„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube
Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn
účastenstvím."

„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte,
dovolte..."

„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči,
a třetí stránku založte... Dovolte, Jakube Petroviči..."

„Ale dovolte přec..."

„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči;
všimnul jste si té skvrny?"

Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.

„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu... Ale ctěný
pane, rozumíte-li po rusky?"

„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se
na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube
Petroviči, a na mne spolehněte... Já tuhle trochu nožíčkem..."

Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.

„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není
nikde nijaká skvrna?"

„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady — dovolte — tuhle jsem ji
viděl; vidíte, dovolte... jen mně dovolte, Jakube Petroviči,
já trochu nožíčkem... z účastenství k vám Jakube
Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem... tak, vida a
hotovo."

Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina
staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a
rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané
přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem
z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina
staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky
se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani
jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře.
Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v
ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat...

Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace.
Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to
jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně
s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha
cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před
ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a
svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na
stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana
Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal
drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a
cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej
Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.

V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší
podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade
všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v
době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl
krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i
poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval;
pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho
nezapomene...

Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat,
protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez
sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale
Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest
čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude
poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani
na své vlastní potřeby.

Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.
„Zkusím to raději s jiné strany... půjdu raději k Antonu
Antonoviči..."

Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl
také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když
žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!"
pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V
takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo
k jeho excellenci."

Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl
v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli.
„Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak,"
přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný
skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a
jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to
jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně
stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou... a sám sebe
jsem tam přijal za někoho jiného... slovem, to je nemožná
věc."

Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc,
vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v
obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných
slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko,
řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po
kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin
mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí
pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se
mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s
kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl
přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval
manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě
ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina
už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci,
stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se
zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada
dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho
straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více
bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl
rozhodný.

„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na
pana Goljadkina staršího.

Pan Goljadkin starší jedva dýchal.

„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte
nyní své podivné chování vůči mně?"

„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol
sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával
znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.

„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v
tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane,
nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je
chatrná."

„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se
vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do
očí panu Goljadkinu staršímu.

„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený
titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy.
„Doufám, že změníte ton..."

„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv
se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela
neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma
prsty do pravé, dosti kypré tváře.

Náš hrdina vzplanul jako oheň.

Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že
protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí,
červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti,
může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom
předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě
dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a
od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem
ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se
mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši,
šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s
úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil:
„Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit
budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než
se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního
útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící
kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka
zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil
oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu
za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a
vklouzl do sousedního pokoje.

Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se
vzpamatoval.

Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je
ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se
stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích
osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal
za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že
všecky provazy se strhaly — to poznav, pan Goljadkin rozběhl se
za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani
přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni
smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a
jeden druhého štve na mne."

Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela
jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a
zbytečné, pročež se vrátil.

„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti,
odpyká vlk ovčí slzy."

Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan
Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si
opětně.

Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi
rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu,
jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem
do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten
mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže
se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše
své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se
zapřísáhl, že je provede.

Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak
má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic
nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností,
milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu.
Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému,
jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane,
dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na
dlouho."

Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že
počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a
neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co
nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se
rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas
úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto
opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti
celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul
zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však
dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan
Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto
případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad
by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i
tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati
příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své
nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom
ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a
konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že
on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na
milost, ano — kdož ví — snad by se zrodilo opět nové
přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší,
než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by
konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti
nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba
titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta
let, atd.

Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu
litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned
dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal
pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval — odpustil bych
mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě
přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se
rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to
pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!"

Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste
vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat
všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk!
Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně
mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti
to člověku úplně zkaženému.

Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl,
kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v
hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez
odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i
vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl;
ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr
ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas
jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých
skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů.

Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na
to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan
Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on
nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina
uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům,
kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl
se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl
rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a
nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti.
Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana
Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl
podlézti, našeptat a provésti podlost.

Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana
Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela
otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí
ohlédl se kolem, oběhl — bezpochyby aby zůstavil po sobě
dobrý dojem — všechny úřadníky, prohodil slovíčko k
jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil
třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele
sklouznul dolů po schodech.

Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti
skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u
pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a
pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem.

„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu
Goljadkinu.

„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám,
že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky,"
promluvil náš hrdina.

„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?"

Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem.

„Já jsem se vyspal dobře... Ale dovolte, abych vám řekl,
velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená."

„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl
trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s
témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana
Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem,
spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v
okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí.

Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl
kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za
uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s
otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel
se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku.
Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina...

Hlava IX.

Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu
Goljadkinu; ale on dosud byl na nohou a nebyl ještě poražen.
Sám pociťoval, že není poražen. Byl hotov podniknouti boj.
Počal si s takovým citem a s takou energií tříti ruce, když
se vzpamatoval z prvního překvapení, že z pouhého pohledu na
pana Goljadkina bylo možno souditi, že neustoupí.

Nebezpečí bylo však před samým nosem, bylo očividné; pan
Goljadkin i to chápal. Ale jak se chopit onoho nebezpečí? To
byla otázka. Mihnula se v hlavě pana Goljadkina dokonce na
okamžik i myšlénka, neměl-li by to všechno prý nechat jen
tak, neměl-li by prostě ustoupit? Neboť co z toho? Nic! Zůstanu
stranou, jako by se mne netýkalo — přemýšlel pan Goljadkin
— propustím všechno mimo sebe; mne se to netýče a dost. Snad
i on se své strany ustoupí. Povrtí se, dareba, povrtí a
ustoupí. Tak to bude. Svou mírností zvítězím. A kde je
vlastně nebezpečí? A jaké nebezpečí? Přál bych si, aby mně
někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí.
Hloupost! Praobyčejná věc!...

Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu
zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a
usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou
myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s
místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se
k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní
někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti?
Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil
času, vzal drožkáře a letěl domů.

„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se
ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co
nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do
konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!"

Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle
třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou
rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a
jítřiti takovým způsobem své rány.

„Kdyby tak nyní" — uvažoval dále — „přišel nějaký
kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že
by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit;
nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to
bude stát — dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych
oko nezamhouřil... Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně
zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se
to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo
sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku,
všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco
semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!"

Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi,
přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze
vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo,
přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do
druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně
však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku,
hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl
ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v
ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk
a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky,
aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je
to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. — ale poněvadž
se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned
zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování
dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe,
že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se
nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho
i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k
Andreji Filippoviči.

„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan
Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje
Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu
nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta
záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná
záležitost... Tak vida, jaká je to vlastně záležitost..."

Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a
uvnitř ozvaly se čísi kroky... Tu pan Goljadkin div sám sebe
neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné
nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé
záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem — to vše mu
přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.

Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej
Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.

„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil
si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má
oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je
dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s
jakousi bodrostí seběhl se schodů.

Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil
drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože
prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu
nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.

„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není
možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se
důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu,
vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat?
Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je
odbyta a nedá se odvolat... vždyť jí neodvolám! Uvažme jen:
přijde člověk — přijde člověk s náležitým doporučením,
řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko
chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti — všelijaká
protivenství — co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se
tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti?
Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se
podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová
kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do
úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda
tím vinna — má býti proto setřen jako veteš, má mu proto
být odepřena možnost sloužiti... Kde potom bude spravedlnost?
On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu
káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli
představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to
palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne!
Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému
chuďasovi... Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci,
že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a
dost — takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci
si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře,
dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a
urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen
si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila —
hle — dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo,
vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."

„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv
trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic
takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo...
Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká
potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane
Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě
jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé
— takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin!
Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení
pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o
něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho!
Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý
je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu
poctivý — a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na
něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je
poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v
úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře...
ale což když tento... což když si nás tam popletou! Vždyť on
je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!... Och on podstrčí
člověka, podstrčí, darebák — jako hadřík člověka
podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane
Bože můj! Je to neštěstí!..

Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin,
nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na
Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi
mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích
zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a
teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš
pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se,
kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází
právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se
připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš
hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl
si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a
proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do
restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V
restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká
okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani
času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi.

V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá
hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé,
stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil
nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět.
Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se,
skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do
koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh;
když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a
znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl,
čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že
tady leží peníze za jeden piroh atd.

„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí.

Pan Goljadkin se hodně podivil.

„To pravíte mně?... Já... já jsem si tuším vzal jen jeden
piroh."

„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí.

„Vy... na kolik mohu soudit... vy se, tuším, mýlíte... Já
jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek."

„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste
bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo."

Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká
nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí
pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už
sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se
zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak
jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního,
že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní
jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu
divit a čemu se posmívat..."

Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem
pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily
se všechny jeho pochybnosti... Ve dveřích do sousedního pokoje,
skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu
Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud
za zrcadlo, stál jistý človíček — stál on, stál sám pan
Goljadkin — ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky,
nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin.

Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším
rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu
hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel
tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního
pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto... tak že
všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední
kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana
Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul.

„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se
studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho
kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje."

Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od
něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu
obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené
moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se
neohlížeje.

„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil
si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se
všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně
nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset
kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic
nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!..

Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici.
Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle
se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu
uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle
dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se,
jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do
Šestilávočné ulice.

Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem,
seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé
dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal
péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící
se vnitřním rozčilením psáti následující psaní:

„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči!

Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami,
ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost
mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a
proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za
úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností,
které nás nyní poutají k sobě."

„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli
zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít,
tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan
Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal.

„... Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane
můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých
nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo
se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi.
Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v
kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě
vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a
společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo
zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny
a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku
představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo
zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým
způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém
případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde
o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném
jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na
marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu
nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na
zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před
očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob,
patřících k slušné společnosti..."

„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin.
„Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka
na slušnou společnost na příklad?... Ale co! Nutno mu ukázati
pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit,
trochu oleje přilít. Však uvidíme:"

„...Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem,
kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných
citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému
prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti
opět vše do starého pořádku.

V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento
list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také
mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice
po mém sluhovi.

V očekávání mám čest býti, ctěný pane, váš uctivý

sluha J. Goljadkin."

„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní.
Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby
vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu..."

Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil
jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak
obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý.

„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní... rozumíš?"

Petruška mlčel.

„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního
úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev
je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?"

„Rozumím."

„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na
úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu
dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní
knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada
Goljadkin."

Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál.

„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní
bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin."

„Slyším."

„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní;
rozumíš?"

„Rozumím."

„A jestliže tam... kam to psaní odneseš... onen pán, jemuž
psaní dodáš... pan Goljadkin totiž... Co se směješ, balvane?"

„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se
smát."

„Nu, jestliže tedy... jestli se ten pán bude ptát, co prý
dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý
tento... nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že
pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi,
vlastnoruční. Rozumíš?"

„Rozumím, pane!"

„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je
zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že
prosím odpovědi písemné. Rozumíš?"

„Rozumím."

„Nu, jdi."

„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se,
směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal
jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí
všechno k dobrému... Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny
loudat, ještě někam zapadne... Ani ho člověk poslat nikam
nemůže. Taková nehoda!... taková nehoda člověka stihne!..."

Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou
nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati
návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom
odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan,
potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti
po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati
nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu
vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se
chopí posledního prostředku.

„Petruška přijde teprve asi za hodinu," pomyslil si; „klíč
možno odevzdati podomkovi a sám já zatím tento... já zatím
prozpytuju svou záležitost, sám ze své strany prozpytuju onu
záležitost."

Netratě času a spěchaje, aby prozpytoval svou záležitost, pan
Goljadkin vzal klobouk, vyšel z pokoje, zavřel byt, zašel k
podomkovi, odevzdal mu klíč spolu s desetníkem — pan Goljadkin
stal se jaksi nápadně štědrým — a zamířil tam, kam mu bylo
třeba. Pan Goljadkin šel pěšky, nejprve k Izmajlovskému mostu.
Cestou minulo půl hodiny.

Když přišel k cíli své pouti, vstoupil přímo do dvora
známého domu a pohlédl na okna příbytku státního rady
Berendějeva. Kromě tří oken, zavěšených červenými
záclonami, všechna ostatní okna byla tmavá.

„Olsufij Ivánovič patrně nemá dnes hostí," pomyslil si pan
Goljadkin; „jsou nyní bezpochyby všichni sami doma."

Chvilku náš hrdina stál na dvoře a už se chtěl k něčemu
rozhodnouti. Avšak nebylo mu patrně souzeno, aby se rozhodl. Pan
Goljadkin se vzdal původní myšlénky, máchnul rukou a vrátil
se na ulici.

„Nikoliv, sem jsem neměl chodit. Co bych tu dělal?... Raději
nyní tento... raději půjdu, a osobně prozkoumám záležitost."

Tak se rozhodnuv, pan Goljadkin se vydal na cestu ke své
kanceláři. Cesta nebyla krátká, kromě toho bylo strašné
bláto, a mokrý sníh valil se hustými kločky. Ale pro našeho
hrdinu, zdá se, nebylo v tu chvíli nijakých obtíží. Zmokl, je
pravda, řádně zmokl a nemálo byl zablácen. „Ale," pomyslil
si, „neškodí; aspoň cíl bude dostižen."

A skutečně pan Goljadkin se už přibližoval k svému cíli.
Černá hromada ohromné erární budovy už se černala v dáli
před ním. „Stůj," pomyslil si náhle, „kam jdu a co tu budu
dělat? Pravda, dovím se snad, kde bydlí; ale Petruška se
dojista mezi tím už vrátil a přinesl mně odpověď. Tak jen
zbytečně tratím svůj drahý čas, vždyť už tak jsem utratil
množství svého času. Ale nic nevadí; všecko se dá ještě
napravit. Anebo, což abych zašel k Vachramějevu? Ne, ne, raději
později... Ech, nebylo ani třeba odcházeti z domu. Ale, co si
počnu, taková už je má povaha! Zvyk takový, že, ať je třeba
nebo ne, věčně se snažím, předběhnouti ku předu... Hm...
kolik pak je hodin? Jistě už devět. Petruška se může vrátit
a nezastané mne doma. Udělal jsem pěknou hloupost, že jsem
odešel... Ech, opravdu, nadělení!"

Upřímně se takovým způsobem přiznav, že provedl pořádnou
hloupost, vydal se na zpáteční cestu do Šestilávočné ulice.
Přiběhl domů unavený, ztýraný. Hned od podomka zvěděl, že
se Petruškovi ani nezdálo, aby se vrátil.

„Tu to máme; vždyť jsem to předvídal," pomyslil si náš
hrdina; „a je už devět hodin. Takový darebák! Sedí někde a
pije! Pane Bože můj! Dostal se mně pěkný den za podíl!"

Takto uvažuje a stýskaje sobě, pan Goljadkin otevřel si byt,
rozsvítil, svlekl se úplně, vykouřil dýmku, a utrmácený,
unavený, zemdlelý, hladový ulehl si na divan, očekávaje
Petrušku. Svíčka hořela mdle, světlo se míhalo po
stěnách... Pan Goljadkin hleděl hleděl, přemýšlel,
přemýšlel a konečně usnul, jako zabitý.

Probudil se už pozdě. Svíčka úplně skoro dohořela, čadila a
jen jen že ještě nezhasla. Pan Goljadkin vyskočil, sebral
myšlénky a připamatoval si všechno, rozhodně všechno. Za
přehrádkou ozýval se silný chrapot Petrušky. Pan Goljadkin
přiskočil k oknu — nikde ani světélka. Otevřel okeničku —
ticho; město jako by bylo vymřelo — spí. Jsou tedy dvě nebo
tři hodiny; opravdu: hodiny za přehrádkou hrkly a odbily dvě.
Pan Goljadkin vrhl se za přehrádku.

Po dlouhém namahání probudil jakž takž Petrušku a konečně
se mu podařilo, že Petruška sedl na posteli. V tu chvíli
svíčka zhasla docela. Uplynulo deset minut, než pan Goljadkin
našel jinou svíčku a rozsvítil ji. Za tu dobu Petruška usnul
znova.

„Darebáku, ničemo!" rozmrzel se pan Goljadkin, znova ho
probouzeje; „vstaneš-li pak, probudíš-li se?"

Po půlhodinném namahání pan Goljadkin dosáhl konečně toho,
že jeho sluha úplně procitl, a vytáhl ho z přístěnku do
světnice. Tu teprve náš hrdina spozoroval, že Petruška byl,
jak se říká, na mol opilý a jedva stál na nohou.

„Ničemo," vykřikl pan Goljadkin, „loupežníku! Hlavu jsi
mně srazil! Bože, kam jen mé psaní pohodil? Ach ty, Stvořiteli
můj, což jestliže... A proč jen jsem je psal? Bylo mně ho
třeba psát? Rozdováděl jsem se, já hlupák, se svou
ctižádostí! Také se mně zachtělo ctižádosti! Tu máš
ctižádost, hlupáku, tu je tvá ctižádost... Nu, ty! Kam jsi
dal psaní, loupežníku? Komu's je odevzdal?"

„Nikomu jsem nedával žádného psaní; neměl jsem žádné
psaní... když chcete vědít!"

Pan Goljadkin v zoufalství zalomil rukama.

„Poslouchej, Petře... poslechni, slyš mne..."

„Poslouchám."

„Kam jsi šel? Odpověz..."

„Kam jsi šel? K hodným lidem jsem šel! Kam bych chodil?"

„Ach ty, pane Bože můj! Napřed kam jsi šel? Byl jsi v
kanceláři?... Poslouchej, Petře, jsi snad opilý?"

„Já opilý? Ať s tohoto místa nesejdu, ani co by za ne... za
nehet..."

„Ne, ne, to neškodí, že jsi opilý... Ptal jsem se jen tak; to
je dobře, že jsi opilý; nic proti tomu nemám, Petrušo,
pranic... Snad jsi jen tak pozapomněl, ale všechno dobře víš.
Nuže, vzpomeň si, byl jsi u Vachramějeva, úřadníka -— byl,
nebo ne?"

„I nebyl, a žádný takový úřadník není. Ať s toho
místa..."

„Ne, ne, Petře! Vždyť já nic neříkám, Petrušo. Vidíš
přece, že nic neříkám... Co na tom. Venku je zima, sychravo
— nu trochu jsi se napil, což na tom? Já se nezlobím. Já sám
jsem se dnes, brachu, také napil... Jen se přiznej, vzpomeň si,
brachu: byl jsi u úřadníka Vachramějeva?"

„Nu, když tak, když tedy takhle mluvíte, tedy byl jsem, ať
třebas s tohoto místa..."

„Nu, dobře, Petrušo, dobře, že jsi byl. Vidíš, že se
nezlobím... Nu, nu," pokračoval náš hrdina, ještě více
udobřuje svého sluhu, třepaje mu na rameno a usmívaje se:
„nu, zunknul jsi, darebo, trochu... za desetník jsi zunknul, ne?
Šibale! Nu, neškodí, vždyť vidíš, že se nezlobím... Já se
nezlobím, brachu, nezlobím se..."

„Ne, já nejsem šibal, mluvte si, co chcete... Jen k hodným
lidem jsem si zašel, ale šibal nejsem a nikdy jsem šibalem
nebýval..."

„Ach ne, ne, Petrušo! Jen poslechni, Petře; vždyť ti
nespílám, pravím-li, že jsi šibal. Pravím to jen proto, abych
tě potěšil, ve šlechetném smyslu to pravím. Vždyť řekne-li
se, Petrušo, některému člověku, že je šibal, že je
čtverák, činí se mu tím čest, jako by se řeklo, že se
nezmýlí, že se nedá nikomu napálit. Mnohý člověk to má
rád... Nu, nechme toho tedy! A nyní mně pověz, Petrušo,
otevřeně, bez utajování, jako příteli... byl jsi u
Vachramějeva, úřadníka, a dal ti adresu?"

„Byl, i adresu mně dal. Hodný úřadník! ,Tvůj pán —
povídal při tom — je také hodný člověk, velice hodný
člověk — povídal mi; — vyřiď mu — povídá — mé
poručení, svému pánu, poděkuj mu — povídá — a řekni,
že ho mám rád, že si — povídá — velice vážím tvého
pána. Protože — povídá — tvůj pán, Petrušo, je hodný
člověk — povídá — a ty — povídá — jsi také hodný
člověk, Petrušo; tak tedy..."

„Ach ty, Pane, Bože můj! A což adresa, kde je adresa! Ty
Jidáši jeden!" — Poslední slova pan Goljadkin pronesl skoro
šeptem.

„I adresu... i adresu mně dal."

„Dal? Nu, kde tedy bydlí Goljadkin, úřadník Goljadkin,
titulární rada?"

„A Goljadkina najdeš — povídá — v Šestilávočné ulici.
Jak přijdeš — povídá — do Šestilávočné ulice, tak hned
na pravo na schodiště a do třetího poschodí. A tam —
povídá — najdeš Goljadkina."

„Darebáku!" vzkřikl konečně náš hrdina, jenž pozbyl
poslední špetky trpělivosti. „Loupežníku jeden! Vždyť to
jsem já; ty mluvíš o mně. Já však se ptám na druhého
Goljadkina, o tom druhém mluvím, darebáku!"

„Inu, jak je vám libo! Co já? Jak je vám libo..."

„A psaní, kde je psaní?"

„Jaké psaní? Nebylo žádného psaní, ani jsem neviděl
nijakého psaní."

„Kam jsi je poděl, ty šibale!"

„A, odevzdal... odevzdal jsem psaní. Že prý se dává
poroučet, abych — povídá —vám poděkoval; tvůj pán —
povídá — je hodný pán. Vyřiď mé poručení — povídá
— svému pánovi."

„A kdo ti to řekl? To ti Goljadkin řekl?"

Petruška se trochu zamlčel a ušklíbl se celými ústy, dívaje
se pánovi přímo do očí.

„Poslouchej, ty loupežníku!" počal pan Goljadkin celý
udýchaný a vztekem jako bez sebe: „co's to udělal se mnou?
Mluv, co's udělal se mnou? Zařezal jsi mne, loupežníku, hlavu
jsi mi uťal, Jidáši jeden!"

„Inu, jak je vám libo! Co já!" odpověděl Petruška rozhodným
hlasem a couvl za přehrádku.

„Sem pojď, sem pojď, loupežníku!"

„E nepůjdu k vám nyní, docela nepůjdu. Co já! Půjdu si k
dobrým lidem... Dobří lidé žijí poctivě, dobří lidé
žijí bez falše; a nikdy jich nebývá po dvou..."

Panu Goljadkinu zledovatěly ruce i nohy a dech se mu zkrátil...

„Ano, pane," pokračoval Petruška, „jich nikdy nebývá po
dvou, Bohu a poctivým lidem neubližují..."

„Ty ničemo, ty's opilý! Jdi spat nyní, loupežníku jeden! A
zejtra, počkej, dostaneš," řekl pan Goljadkin jedva slyšným
hlasem. Co se týče Petrušky, ten ještě cosi zabručel; pak
bylo slyšet, jak ulehl na postel, až zapraskala, táhle zívl,
protáhl se a konečně zachrápal spánkem nevinnosti, jak se
říká.

Pan Goljadkin zůstal polomrtvý. Chování Petruškovo, jeho
velice podivné, ačkoli vzdálené narážky, pro které tedy
nebylo možno se zlobit, a to tím více, že mluvil člověk
opilý; konečně celý ten nebezpečný obrat, jaký přijímala
jeho záležitost: to všechno otřáslo panem Goljadkinem až do
základů.

„Že mne napadlo kárati ho v noci," pravil si náš hrdina,
třesa se na celém těle následkem jakéhosi chorobného pocitu.
„Bylo mně třeba pouštěti se do hádky s opilým člověkem!
Jakého smyslu se může člověk nadíti od opilce. Ať řekne, co
řekne, samý nesmysl. Ale nač pak to vlastně narážel,
loupežník? Pane Bože můj! Proč jen jsem to psaní psal? Sám
jsem se zahubil, sám jsem se zavraždil! Nebylo možno mlčet!
Musil jsem tlachat hlouposti! Bylo mně toho třeba! Záhuba mně
hrozí, jako s hadrem se mnou jednají, ale ne: se svou
ctižádostí lezu, že má čest při tom trpí, že svou čest
musím zachránit! Hotový samovrah!"

Tak mluvil k sobě pan Goljadkin, sedě na divaně a neodvažuje se
hnouti sebou strachem. Náhle jeho oči pohlédly na jistý
předmět, jenž vzbudil v nejvyšší míře jeho pozornost. S
bázní, aby nebyl pouhou illusí, pouhým klamem fantasie
předmět, jenž vzbudil jeho pozornost, vztáhl k němu ruku s
nadějí, s bojácností, s nevylíčitelnou zvědavostí... Ne,
není to klam, není to illuse! Psaní, vskutku psaní, zcela
jistě psaní a jemu adresované. Pan Goljadkin zdvihl psaní se
stolu. Srdce mu strašně zatlouklo.

„To jistě přinesl ten darebák," pomyslil si; „položil je
sem a potom zapomněl; jistě tak se to přihodilo..."

Psaní bylo od úřadníka Vachramějeva, mladého soudruha a kdysi
přítele pana Goljadkina.

„Ostatně tušil jsem to hned," pomyslil si náš hrdina, „a co
je ve psaní, také tuším."

Psaní znělo následovně:

„Velectěný Pane, Jakube Petroviči!

Váš sluha je opilý a nemohu z něho dobýti rozumného slova; z
té příčiny odpovídám raději písemně. Spěchám, abych vám
oznámil, že jsem hotov vyhověti žádosti, na mne vznesené a
záležející v tom, abych odevzdal známé vám osobě psaní;
vykonám to správně a přesně. Bydlí pak ona osoba, vám dobře
známá, která mně nyní nahradila přítele, a jejíž jméno
zde zamlčuju (protože nechci zbytečně očerňovat pověst
úplně nevinného člověka), spolu s námi, v bytě Karoliny
Ivánovny a sice v témž pokoji, kde dříve, když vy jste u nás
přebýval, ubytoval se pěchotní důstojník, jenž sem přijel z
Tambova. Ostatně osobu onu můžete nalézti všude mezi
poctivými a čistosrdečnými lidmi, což by se o jiných říci
nemohlo. Svůj styk s vámi hodlám ode dneška přerušiti; není
mně také možno, abych setrval v přátelském tonu a bývalém
souhlasném způsobu naší kollegiálnosti, a proto vás prosím,
velectěný pane, abyste mi hned, jak obdržíte toto mé
upřímné psaní, zaslal dva ruble stříbra, které mně
náležejí za břitvy zahraniční práce, jež jsem vám prodal
— jestliže se pamatujete — před sedmi měsíci na dluh,
ještě za doby, když jste bydlel s námi u Karoliny Ivánovny,
kteréž si vážím z hloubi duše své. Jednám tak proto, že
jste dle vypravování rozumných lidí pozbyl citu pro čest a
dobrou pověst a stal se nebezpečným pro mravnost nevinných a
nezkažených lidí; neboť některé osoby nežijí dle pravdy a
mimo to jich slova jsou faleš a jich poctivé vzezření jest
podezřelé. Vždy a všude se najdou lidé způsobilí, aby se
zastali uražené Karoliny Ivánovny, kteráž bývala vždycky
chování mravného, za druhé jest ženština poctivá a k tomu
slečna, třebas ne mladá, ale za to z dobré zahraniční rodiny.
Žádaly mne některé osoby, abych se o tom zmínil ve svém
psaní mimochodem; zmiňuju se však o tom i svým jménem. Na
všechen způsob dovíte se všechno svým časem, nedovědel-li
jste se nyní přes to, že jste si dle vypravování rozumných
lidí způsobil smutnou pověst po všech koncích hlavního města
a proto jste mohl, velectěný pane, obdržeti už na mnohých
místech náležité o sobě zprávy. K závěrku tohoto listu vám
oznamuju, velectěný pane, že známá vám osoba, jejíž jméno
zde nepřipomínám ze známých šlechetných příčin, těší
se značné vážnosti u lidí dobře smýšlejících; mimo to
jest povahy veselé a příjemné, těší se úspěchům jak v
úřadě, tak i mezi všemi dobře smýšlejícími lidmi, stojí
věrně ve slovu i přátelství a neubližuje za zády těm, s
kým se do očí nachází v poměrech přátelských.

Na všechen způsob zůstávám váš oddaný sluha

N. Vachramějev.

P. S. Svého sluhu vyžeňte; je opilec a působí vám věrojatně
mnoho klopot. Vezměte si místo něho Jevstafija, který dříve
sloužíval u nás a nyní je bez místa. Nynější váš sluha je
nejen opilec, nýbrž kromě toho i zloděj, neboť ještě minulý
týden prodal libru rozsekaného na kousky cukru Karolíně
Ivánovně za sníženou cenu, což dle mého domnění nemohl
učiniti jinak, než že vás okrádal lstivým způsobem po
malých částkách za různých dob. Píšu vám to, protože vám
přeju dobra přes to, že některé osoby umějí pouze urážet a
klamat všechny lidi, zejména poctivé a nadané dobrou povahou;
mimo to po straně je pomlouvají a líčí s docela opačné
stránky jedině ze závisti a proto, že samy sebe nemohou nazvati
takovými. V."

Náš hrdina, když byl dočetl psaní Vachramějeva, zůstal
dlouho ještě na divaně v nehybném položení. Jakési nové
světlo pronikalo skrze nejasnou a záhadnou mlhu, jež ho
obestírala už dva dni. Náš hrdina počínal trochu chápat...
Pokusil se vstáti s divanu a projíti se jednou nebo dvakrát po
pokoji, aby se osvěžil, sebral trochu své rozptýlené
myšlénky, soustředil je na určitý předmět, a potom, až se
trochu sebere, aby náležitě uvážil svou situaci.

Ale když chtěl přivstat, sklesl slabostí a mdlobou opět na
staré místo. „Ovšem, vždyť jsem to už dříve předvídal;
ale co to vlastně píše, a jaký je přímý smysl jeho slov? Nu,
smysl jejich snad znám, ale kam to povede? Kdyby řekl přímo: je
to tak a tak a vyžaduje se to a to; nu já bych mu vyhověl. Ale
věc přijímá velmi nepříjemný obrat. Ach, kdybych se co
nejrychleji mohl dočkat rána a probrati se k samé věci! Nyní
ovšem vím, co dělat. Odpovím, že tak a tak, že jsem volný se
dorozumět, své cti že neprodám a jestliže tento... tedy
třebas. Ale proč on, proč ona známá osoba, ona nešťastná
osoba se k tomu připletla? Proč jen ta se k tomu připletla? Ach,
kdyby už bylo ráno! Zatím o mně roztrouší klevety,
intrikujou, pracují proti mně! Hlavní věc však, abych netratil
času; nyní, na příklady mohu napsat odpověď a zmíniti se v
ní, že tak a tak a že tedy jsem ochoten to a to. A zejtra, než
se rozední, ji odešlu; sám pak hezky časně tento... a se své
strany vyjdu jim na odpor, abych je předešel, ptáčky... Och,
pomluví mne, jistě mne pomluví!"

Pan Goljadkin přitáhl si papír, vzal péro a napsal
následující poslání za odpověď na psaní gubernského
sekretáře Vachramějeva:

„Velectěný pane, Nestore Ignaťjeviči!

S žalostným pro mé srdce podivením přečetl jsem urážlivé
vaše psaní, neboť jasně vidím, že pode jménem jistých
nespolehlivých osob a jiných lidí se lživou šlechetností
rozumíte mne. S opravdovým zármutkem pozoruju, jak rychle,
úspěšně a jaké daleké kořeny zapustila kleveta na úkor
mého štěstí, mé cti a mého dobrého jména. Je to tím
žalostnější a urážlivější, že i poctiví lidé s opravdu
šlechetným smýšlením a hlavně lidé, nadaní přímou a
otevřenou povahou, opouštějí zájmy šlechetných lidí a lnou
nejlepšími vlastnostmi svého srdce ke zhoubné mšici, která se
na neštěstí za našich těžkých a nemravných dob rozplodila
silně a do krajnosti škodlivě. Dodatkem oznamuju, že
připomenutý vámi dluh, totiž dva ruble stříbra, pokládám za
svatou povinnost svou vám zaplatiti v úplnosti.

Co pak se týče, velectěný pane, vašich narážek,
týkajících se známé osoby ženského pohlaví, jejích
úmyslů, rozpočtů a různých cílů, přiznám se vám,
velectěný pane, že jsem neurčitě a nejasně porozuměl oněm
narážkám. Dovolte mi, velectěný pane, abych své šlechetné
smýšlení a své dobré jméno směl zachovati neposkvrněné. Na
všechen způsob jsem hotov dorozuměti se osobně, dávaje
přednost určitému osobnímu dorozumění před písemným a mimo
to jsem hotov ke smírným, rozumí se pro obé strany závazným
úmluvám. Za tím účelem prosím vás, velectěný pane, abyste
oznámil oné osobě, že jsem ochoten osobně se dohodnouti, a ji
zároveň požádal, aby mně určila dobu a místo, kde bychom se
mohli shledati.

Trpko mně bylo, velectěný pane, když jsem četl narážky na
to, jako bych vás byl urazil, jako bych byl zradil naše bývalé
přátelství a vyjadřoval se o vás nepříznivě. Připisuju to
všechno nedorozumění, hnusné klevetě, závisti a
nepřejícnosti těch, koho spravedlivě mohu nazvati svými
nejkrutějšími nepřátely. Avšak oni patrně nevědí, že
nevinnost je silná už svou nevinností, že nestoudnost, drzost a
duši pobuřující familiárnost jistých osob dříve nebo
později zaslouží si pečeť všeobecného opovržení, a že ony
osoby zahynou nejinak, než svou vlastní nešlechetností a
zkažeností srdce.

K závěrku prosím vás, velectěný pane, abyste oznámil oněm
osobám, že podivný nárok jejich a nešlechetná, fantastická
touha — vytlačiti jiné z mezí, kteréž zaujímají svou
existencí na tomto světě, a zabrati jejich místo — jsou hodny
podivu, opovržení, politování a mimo to i blázince; že kromě
toho takové jednání je přísně zakázáno zákonem, což jest
dle mého mínění zcela spravedlivé, neboť každý má býti
spokojen svým vlastním místem. Všechno má meze, a je-li toto
žert, jest to žert neslušný, neboť mohu vás ubezpečiti,
velectěný pane, že myšlénky mé o svých místech, které jsem
vyložil výše, jsou čistě mravní.

Na všechen způsob mám čest zůstati váš uctivý sluha

Jak. Goljadkin."

Hlava X.

Vůbec možno říci, že události včerejšího dne otřásly
pana Goljadkina do základů. Spal náš hrdina velmi špatně,
t.j. nemohl úplně usnout ani na pět minut, jako by mu byl
nějaký čtverák nasypal rozřezaných štětin do postele. Celou
noc strávil v jakémsi polospánku a polobdění, převracel se s
jedné strany na druhou, s jednoho boku na druhý vzdychaje a
hekaje, na okamžik usínaje a za minutku opět se probouzeje, a ke
všemu tomu družily se jakási podivná tesklivost, neurčité
vzpomínky, šeredné sny — slovem všechno, co jen možno
nalézti nepříjemného.

Tu se mu zjevovala v jakémsi divném, záhadném přítmí postava
Andreje Filippoviče, suchá postava, zlostná postava, se suchým,
krutým pohledem a s tvrdě uctivými domluvami. A sotva že se pan
Goljadkin počal blížiti k Andreji Filippoviči, aby se mu
nějakým způsobem, ať si už tak nebo onak omluvil a dokázal
mu, že není dokonce takový, jak ho vylíčili jeho nepřátelé,
nýbrž že je takový a takovým ba jest nadán kromě svých
obyčejných, vrozených vlastností také ještě tím a tím:
ihned se objevila známá svými nenáležitými úmysly osobnost a
nějakým svrchovaně rozčilujícím způsobem najednou zmařila
všechny úmysly pana Goljadkina a hned, před samýma očima pana
Goljadkina nadobro očernila jeho pověst, zašlapala do bláta
jeho ctižádost a hned na to zaujímala jeho místo v úřadě i
ve společnosti.

Tu zase svěděla hlava pana Goljadkina pro jakousi šňupku,
kterou nedávno obdržel a poníženě přijal, pro šňupku,
které se mu dostalo buď ve společnosti nebo kdesi při
úřadním zaměstnání, a proti níž bylo těžko protestovat. A
zatím, co si pan Goljadkin počínal lámat hlavu nad příčinou,
pro kterou je mu vlastně těžko protestovat proti té či oné
šňupce, sama myšlénka o šnupce počala se nepozorovaně
přelévati v nějakou jinou formu, ve formu nějaké známé
malinké nebo i dosti značné podlosti, kterou viděl, slyšel,
nebo sám nedávno provedl, a sice provedl často nikoli z podlého
důvodu anebo z nějakého podlého úmyslu, nýbrž jen tak —
někdy na příklad náhodou za příležitosti, z delikátnosti,
jindy zase následkem své úplné bezbrannosti a konečně i
proto... proto... slovem pan Goljadkin už dobře věděl, proč?

Tu se pan Goljadkin červenal i ve snu a potlačuje svůj stud,
bručel si, že v takovém případě na příklad možno bylo
prokázati pevnost charakteru, ano bylo možno prokázati značnou
pevnost charakteru, ale hned se mu namanula otázka, co že je
vlastně pevnost charakteru? Jak ji chápat?

Nejvíce však popouzelo pana Goljadkina a rozčilovalo ho, že i
zde, i v takový okamžik nezbytně se objevovala — ať si na
pozvání nebo bez pozvání — známá svou nemožností a
paskvilností svých záměrů osobnost a také přes to, že věc,
tuším, byla jasná, bručela své poznámky s nezdvořilým
úsměvem, jako na příklad: „kam pak zde mluvit o pevnosti
charakteru! Kde pak já nebo ty, Jakube Petroviči, můžeme mluvit
o pevnosti charakteru..."

Pak se opět zdálo panu Goljadkinu, že se nachází v jakési
krásné společnosti, známé svým vtipem a ušlechtilým tónem
všech osob, z nichž se skládala; že i on, pan Goljadkin, se
vyznamenal laskavostí a vtipem, že si ho všichni zamilovali,
též někteří z jeho nepřátel, kteří tu byli, si ho
zamilovali, což bylo velice příjemno panu Goljadkinu; že
všichni mu dali přednost a že pan Goljadkin sám na konec s
příjemným pocitem zaslechl, jak hospodář po straně jakémusi
hostu pochválil pana Goljadkina. A náhle — kde se vzala, tu se
vzala — opět se objevila známá svou zlovolností a svými
zvířecími záměry osobnost ve způsobě pana Goljadkina
mladšího, a náhle, v jednom okamžiku pouhým svým objevením
Goljadkin mladší rozrušil všechno vítězství i všechnu
slávu pana Goljadkina staršího, zatemnil sebou Goljadkina
staršího, zašlapal do bláta Goljadkina staršího, a konečně
jasně dokázal, že Goljadkin starší a k tomu skutečný vůbec
není skutečný, nýbrž falešný, a skutečný Goljadkin že
jest on, a posléze že Goljadkin starší vůbec není to, čím
se zdá, nýbrž že je takový a takový a následovně nemá
míti a nemá práva náležeti ke společnosti lidí spolehlivých
a lidí dobrého tónu. A vše to stalo se tak rychle, že pan
Goljadkin starší neměl ještě ani času ústa otevřít, když
se už všichni duší i tělem oddali nemožnému, falešnému
panu Goljadkinu a s hlubokým opovržením odmítli jeho, pravého
a nevinného pana Goljadkina. Nezůstalo člověka, jehož
mínění by v okamžiku nebyl přeměnil nemožný pan Goljadkin
dle svého přání. Nezůstalo človíčka ani sebe
nepatrnějšího z celé společnosti, k němuž by se nebyl
vetřel neužitečný a falešný pan Goljadkin svým způsobem,
svou sladkou úlisností, k němuž by nebyl podlezl, jemuž by
nebyl podkouřil dle svého obyčeje něčím nejpříjemnějším
a nejsladším, tak že podkuřovaná osoba jen čichala a kýchala
až do slz na znamení nejvyšší spokojenosti.

Hlavní věc, že se to vše dálo okamžitě; bystrota jednání
podezřelého a zbytečného pana Goljadkina byla podivuhodná!
Sotva že se na příklad zalísal jednomu a získal si jeho
náklonnost, člověk ještě nemrkl a on už má v práci
druhého. Zalísá se po tichounku druhému, vynutí si úsměv
náklonnosti, mrskne svou krátkou, kulatou, ostatně dosti dubovou
nožkou a hle, už je u třetího, už lichotí třetímu a také
se mu lísá po přátelsky. Člověk ještě úst neotevře, ba
neměl času, aby si uvědomil své podivení, a on je už u
čtvrtého a nachází se v týchž poměrech se čtvrtým, hrůza,
skutečné kouzlo!

A k tomu všichni jsou mu rádi, všichni ho milují všichni ho
vynášejí, všichni vyznávají celým sborem, že jeho laskavost
a satirický směr jeho ducha jsou nepoměrně lepší než
laskavost a satirický směr pravého pana Goljadkina a kárají
proto pravého a nevinného pana Goljadkina, odmítají
opravdového pana Goljadkina, ba už postrkují dobromyslným panem
Goljadkinem, už sypou šňupky na známého svou láskou k
bližnímu, na pravého pana Goljadkina...!

S tesklivostí, s hrůzou a vztekem vyběhl mnoho trpící pan
Goljadkin na ulici, a počal najímati drožku, aby letěl rovnou
cestou k jeho excellenci, a ne-li k němu, tedy aspoň k Andreji
Filippoviči; ale hrůza! Drožkáři nikterak nechtějí vézti
pana Goljadkina, že prý nemohou vézti dva úplně sobě
podobné, poněvadž prý hodný člověk se snaží žíti
poctivě a ne tak leda jak, a nikdy ho nebývá po dvou.

Celý studem zdrcený rozhlíží se vůkol úplně poctivý pan
Goljadkin a nabývá dokonalého přesvědčení sám, na své
vlastní oči, že drožkáři i Petruška, jenž se s nimi už
dorozuměl, všichni jsou právi; neboť nestoudný pan Goljadkin
mladší nacházel se opravdu také zde vedle, nedaleko od něho, a
řídě se podlým zvykem svých mravů, patrně se hotovil i v
tomto kritickém případě provésti cosi zhola neslušného,
nikterak neprojevujícího zvláštní ušlechtilosti povahy,
kteréž člověk nabývá obyčejně dobrým vychováním,
ušlechtilosti, kterouž se tolik vychloubal při každé vhodné
příležitosti odporný pan Goljadkin druhý.

Bez paměti od studu a zoufalosti, zničený a úplně spravedlivý
pan Goljadkin dal se do běhu, kam ho oči nesly, dal se do vůle
osudu, ať si ho přivede kamkoliv; ale při každém jeho kroku,
při každém nárazu jeho nohy o žulový chodník vyskakoval jako
by ze země ještě jeden, jemu úplně podobný, ale zkažeností
svého srdce ohavný pan Goljadkin. A všichni tito úplně
podobní, hned jak se objevili, běželi jeden za druhým a
dlouhým řetězem jako řada husí táhli se a klopýtali za panem
Goljadkinem starším, tak že nebylo možno utéci od těchto
úplně podobných, tak že se politování hodnému panu
Goljadkinu zarážel v prsou dech od hrůzy, tak že se narodila na
konec strašná spousta úplně sobě podobných, tak že konečně
celé hlavní město bylo zavodněno úplně sobě podobnými a
policejní strážník, vida takové porušení slušnosti, byl
nucen chytit všechny ty úplně podobné za límec a posaditi je
do boudy, která stála náhodou hned po straně...

Celý trnoucí a hrůzou tuhnoucí probouzel se náš hrdina a
stále ještě trna hrůzou pociťoval, že i ve skutečnosti jeho
život jedva bude veselejší... Bylo mu těžko, trapno...
Svírala ho taková tesklivost, jako by mu něco vyžíralo srdce z
prsou...

Konečně však se pan Goljadkin nemohl déle zdržeti. „Nesmí
to být!" vzkřikl, rozhodně se zdvihaje s postele a hned za
tímto výkřikem procitl úplně.

Rozednilo se patrně už dávno. Ve světnici bylo jaksi
neobyčejně světlo. Sluneční paprsky hustě pronikaly skrze
okna, mrazem zjinovatělá, a hojně se sypaly po světnici, což
nemálo překvapilo pana Goljadkina, neboť k němu do pokoje
nahlédlo slunce leda v poledne a jindy, na kolik se pan Goljadkin
pamatoval, nikdy nebývalo takových nepravidelností v běhu
nebeského světla. Sotva že v panu Goljadkinu vzniklo toto
podivení, hodiny za přehrádkou začaly hrčeti, což znamenalo,
že ihned budou bít.

„Uvidíme!" pomyslil si pan Goljadkin a s tesklivým
očekáváním napjal sluch. Ale k velikému a rozhodnému jeho
překvapení hodiny se napjaly a udeřily pouze jednou...

„Co je to za komedii!" vzkřikl náš hrdina a vyskočil z
postele. Tak jak byl, nevěře svým uším, vyběhl za
přehrádku. Hodiny ukazovaly opravdu jednu. Pan Goljadkin nahlédl
na Petruškovu postel; ale ve světnici Petrušku nebylo ani
cítit. Jeho postel byla patrně už dávno prázdna a ustlána;
také jeho boty tu nikde nebyly — neklamný důkaz, že Petruška
vskutku není doma.

Pan Goljadkin přiskočil ke dveřím: dvéře byly zamknuty.
„Ale kde je Petruška?" tázal se pošeptmu, celý strašně
rozechvělý a cítě dosti silné třesení ve všech údech...
Náhle prolétla mu hlavou jistá myšlénka... Pan Goljadkin
přiskočil ke svému stolu, přehlédl jej, prohledal kolem do
kola — skutečně: včerejší jeho psaní k Vachramějevu
zmizelo...

Petruška ve přístěnku nebyl, hodiny na stěně ukazovaly jednu
a ve včerejším listě Vachramějeva byly uvedeny jakési nové
punkty, na první pohled sice dosti nejasné, ale nyní už zcela
vysvětlené. Tedy i Petruška... není pochyby, že Petruška jest
podplacen! Ano, ano, tak a nejinak!

„Takhle tedy se zatahoval hlavní uzel!" vzkřikl pan Goljadkin a
udeřil se do čela, víc a více rozevíraje oči. „Tedy ve
hnízdě té lakomé Němky skrývá se nyní všechna hlavní
nečistá síla! A byla to tedy pouze strategická lest s její
strany, když mně ukazovala na Izmajlovský most — mou pozornost
odvracela, mátla mne (čarodějnice nehodná!) a takovým
způsobem prováděla své podkopy! Ano, to je jisté! Patří-li
se na věc s této stránky, je tomu skutečně tak! Tím se také
úplně vysvětluje, proč vystoupil na scénu onen dareba: jedno
se pojí k druhému. Měli ho dávno už pohotově a drželi si ho
v zásobě pro nutný okamžik. Tak vidíme, jaké je to nyní, jak
všechno vyšlo na jevo! Jak se všechno vysvětlilo! Ale nic
neškodí! Ještě čas není ztracen..."

Ale tu si s hrůzou pan Goljadkin vzpomněl, že už jde na druhou
hodinu odpoledne. „Což jestliže nyní už provedli své..." z
prsou vydral se mu vzdech... „Ale ne, mýlí se, ještě se jim
nepovedlo, podíváme se na ně..."

Ledajak se ustrojil, vzal papír, péro a naškrtal následující
poslání:

„Velectěný pane, Jakube Petroviči!

Buď vy, anebo já, pro nás oba dva není místa! A proto vám
oznamuju, že podivné, směšné a zároveň nemožné přání
vaše, zdáti se mým blížencem a vydávati se za něho,
neposlouží k ničemu jinému než k vašemu úplnému zostuzení
a k vaší porážce. Pročež vás prosím ve vlastním vašem
zájmu, abyste ustoupil stranou a nepřekážel v cestě lidem
opravdu šlechetným, naplněným dobrými úmysly. V opačném
případě jsem hotov rozhodnouti se pro nejkrajnější
prostředky. Odkládám péro a očekávám... Ostatně zůstávám
ochotný k službám i — k pistolím.

J. Goljadkin."

Když náš hrdina dokončil psaníčko, počal si energicky
tříti ruce. Potom oblekl plášť a vzal klobouk, otevřel si
druhým klíčem, jejž měl v zásobě, byt a vydal se do
kanceláře. Ke kanceláři přišel, ale vejíti se neodvážil.
Bylo skutečně už příliš pozdě; hodinky pana Goljadkina
ukazovaly půl třetí. Náhle jistá okolnost, na pohled zcela
nepatrná, rozptýlila některé jeho pochybnosti. Za rohem
úřadní budovy ukázala se z nenadání udýchaná a uřícená
postavička, která kradmo, jako myš, vklouzla na schůdky a potom
hned do síně. Byl to písař Ostafjev, člověk dobře známý
panu Goljadkinu, člověk z části nezbytný a za desetník na
všechno hotový. Znaje něžnou strunku Ostafjeva a domysliv se,
že nyní, když si odběhl z jisté velice nutné potřeby, bude
patrně ještě chtivější na desetníky, než jindy, rozhodl se,
že jich nebude litovat, a proto hned vyběhl na schůdky a odtud
do síně za Ostafjevem, zavolal ho, s tajemným pohledem ho vyzval
stranou do soukromého koutečka za ohromná litěná kamna. Když
si ho tam zavedl, počal se ho vyptávat.

„Nu, co příteličku, kterak tam nahoře... ty mi rozumíš?"

„Slyším, vaše blahorodí, přeju dobrého zdraví vašemu
blahorodí."

„Dobře, přítelíčku, dobře, já se ti odvděčím, milý
příteli. Nu, vida, kterak tedy, přítelíčku?"

„Co si ráčíte přát?" Tu si Ostafjev zadržel trochu rukou
ústa, jež se mu z nenadání otevřela.

„Rád bych, víš, přítelíčku, tento... Ne snad, abys si
myslil něco... Nu, kterak tedy, Andrej Filippovič je zde?"

„Zde."

„A úřadníci také jsou zde?"

„I úřadníci také, jak se sluší a patří."

„A jeho excellence také?"

„I jeho excellence také je zde." Tu písař jednou rukou si
přidržel opět se rozevírající ústa a jaksi zvědavě a
divně se podíval na pana Goljadkina. Aspoň našemu hrdinovi se
tak zdálo.

„A nic zvláštního se nepřihodilo, můj milý?"

„Ne, nic zvláštního."

„Na příklad o mně, přítelíčku, nepřihodilo se tam tak
nějak něco... co? Víš jen tak, mimochodem, rozumíš mi?

„Ne, zatím ještě nic nebylo slyšet." Tu si písař opět
přidržel ústa a opět jaksi divně pohlédl na pana Goljadkina.
Jde totiž o to, že náš hrdina se nyní snažil vniknouti ve
tvář Ostafjeva a vyčísti z ní, netají-li se mu něco. A
opravdu jako by se mu něco zatajovalo; Ostafjev stával se jaksi
hrubějším a sušším a nevšímal si už s takovým
účastenstvím, jako na počátku rozmluvy, zájmů pana
Goljadkina. „Je z části práv," pomyslil si pan Goljadkin;
„co je mu vlastně do mne? Možná, že už dostal s druhé
strany a proto právě si odskočil za svou velenutnou potřebou.
Nu, teď to zkusím já... Pan Goljadkin poznal, že nadešla doba
desetníků.

„Tu máš, přítelíčku ..."

„Srdečně děkuju vašemu blaborodí."

„Dám ještě více."

„Slyším, vaše blaborodí."

„Teď, ihned, ještě více dám, a až bude věc u konce,
ještě jednou tolik dám. Rozumíš?"

Písař mlčel, vytáhl se jako struna a nehybně pohlížel na
pana Goljadkina.

„Nu, mluv nyní: o mně nic nebylo slyšet?"

„Zdá se, že ještě, prozatím... tento... nic ještě
prozatím." Ostafjev odpovídal s přestávkami, zachovávaje
taktéž, jako pan Goljadkin, trochu tajemné vzezření, trhaje
brvami, patře k zemi, snaže se uhoditi na pravý tón, slovem,
snaže se ze vší síly vydělati si, co mu bylo slíbeno, neboť
to, co mu bylo dáno, pokládal už za své a dokonale získané.

„A není nic známo?"

„Prozatím ještě nic."

„Ale poslechni — tento — možná, že později bude známo?"

„Později, rozumí se, možná, že bude známo."

„Běda!" pomyslil si náš hrdina. „Poslechni, tu máš
ještě, můj milý."

„Od srdce děkuju vašemu blahorodí."

„Vachramějev byl včera zde?"

„Byl."

„A nebyl tu ještě někdo jiný? Rozpomeň se, brachu."

Písař se hrabal chvilku ve svých vzpomínkách a nevzpomínal si
na nic vhodného.

„Ne, nikdo jiný tu nebyl."

„Hm," — Následovala pomlčka.

„Poslouchej, brachu, tu máš ještě; pověz všechno, všechno
do podrobná."

„Poslouchám, pane!" Ostafjev stál nyní jako hedvábný, a toho
právě bylo třeba panu Goljadkinu.

„Vysvětli mně nyní, brachu, v jakém postavení je zde on?"

„Nic zvláštního, v dobrém," odpověděl písař, patře
otevřenýma očima na pana Goljadkina.

„Totiž, jak to ,v dobrém'?"

„Nu tak." Tu Ostafjev význačně trhl brvami. Ale ve
skutečnosti byl úplně zaražený a nevěděl, co má ještě
mluvit. „Běda," pomyslil si pan Goljadkin.

„A nemají tak něco zvláštního mezi sebou — on a
Vachramějev?"

„Všecko je tak, jako dříve."

„Rozpomeň se."

„Ano, povídá se, mají prý něco."

„Nu, co tedy?"

Ostafjev si přidržel rukou ústa.

„Nepřišlo sem pro mne psaní od tamtud?"

„Sluha Michějev šel dnes k Vachramějevu do bytu, tam k té
jejich Němce, já tedy půjdu a poptám se, je-li třeba."

„Buď tak dobrý, přítelíčku, optej se pro Boha!... Já
ostatně jen tak... Ne abys si něco myslil, brachu; já jen tak...
Ano, pozeptej se tedy, přítelíčku, a výzvěď,
nepřipravuje-li se tam něco proti mně. Zejména, co on dělá?
Toho je mně hlavně třeba; to tedy výzvěď, přítelíčku, a
já se ti potom dobře odměním, brachu..."

„Poslouchám, vaše blahorodí, a na vašem místě sedí dnes
Ivan Semenyč."

„Ivan Semenyč? Co? Ale! Je-li možná?"

„Andrej Filippovič mu nařídil, aby si tam sedl..."

„Je-li možná? A proč to? Vyzvěd to, brachu; pro Boha,
vyzvěď to, brachu; všechno to vyzvěď, a já se ti odsloužím,
přítelíčku; toho právě je mi třeba... Ale jen si nemysli
něco tento... brachu."

„Poslouchám, poslouchám, vaše blahorodí, hned sem přiběhnu.
A což vy neráčíte dnes zajíti do kanceláře?"

„Ne, můj milý; já jen tak, jen jsem se sem přišel podívat,
přítelíčku, a potom se ti odměním, můj milý."

„Poslouchám."

Písař bystře a horlivě vyběhl vzhůru po schodech a pan
Goljadkin zůstal sám.

„Běda," pomyslil si. „Ech špatně, špatně! Bídné jsou
nyní mé záležitosti! A co by to všechno znamenalo? Co asi
znamenaly na příklad některé narážky toho opilce a čí je to
dílo? Ale už vím, čí je to dílo. Bezpochyby už zvěděli a
posadili ho na mé místo... Ale jak pak posadili... Vždyť ho tam
posadil Andrej Filippovič, totiž Ivana Semenyče; ale proč ho
tam vlastně posadil, za jakým účelem ho tam posadil? Není
pochybnosti — zvěděli už... To způsobil Vachramějev;
vlastně ne Vachramějev, vždyť je hloupý jako osikové poleno,
Vachramějev totiž; ale oni všichni pracují za něho a toho
darebáka schválně proto sem přištvali. A Němka na mne
žalovala, jednooká! Měl jsem vždycky podezření, že celá ta
intrika není jenom tak leda bylo, že za tím ženským, babským
klepem jistě něco vězí; totéž jsem povídal i Kresťjanu
Ivánoviči, že se spikli, aby zničili člověka a chytli se
Karoliny Ivánovny. O ne, je vidět, že tu působí mistři! O
zde, panečku, pracuje mistrovská ruka a ne Vachramějev. Řečeno
už, že Vachramějev je hlupák, a tohle... však já vím už,
kdo tu za ně za všechny pracuje: to pracuje darebák, to pracuje
onen samozvanec! A toho právě se drží, čímž se vysvětlují
z části též jeho úspěchy ve vyšší společnosti. A opravdu,
bylo by záhodno nyní vědít, v jakém je postavení, v jakém
poměru je tam k nim?... Ale proč jen tam vzali Ivana Semenyče!
Na kého čerta potřebovali Ivana Semenyče? Jako by nebyli mohli
najít někoho jiného! Ostatně, ať by si posadili kohokoliv,
bylo by pořád totéž; ale co vím s určitostí, to je to, že
mně Ivan Semenovič byl už dávno podezřelý, už dávno jsem ho
pozoroval; takový dědouch protivný, škaredý; půjčuje prý
peníze na úroky a bere židovská procenta. Ale to všechno
zavařil medvěd. Medvěd se vpletl do celé té záležitosti.
Vzniklo všechno následujícím způsobem: Začalo se u
Izmajlovského mostu; tam to začalo..."

Tu se pan Goljadkin zaškaredil, jako by byl kousl do citronu,
rozpomenuv se bez pochyby na něco velice nepříjemného.

„Nu, neškodí ostatně," pomyslil si dále. „Ale vždyť já
jen pořád mudruju, a Ostafjev nejde. Bezpochyby sedl ku psaní a
nebo ho tam někdo zadržel. Z části je to dobře, že takhle
intrikuju a také ze své strany provádím podkopy. Ostafjevu
třeba dát jen desetník a už je... tento... celý na mé
straně. Ale o to vlastně běží, je-li opravdu na mé straně?
Možná že i oni ze strany jemu tento... a že ze své strany v
dorozumění s ním provádějí intriku. Vždyť vyhlíží
opravdu jako loupežník, dareba, jako hotový loupežník!
Zatajuje, darebák. ,Nic prý,' povídá, ,a od srdce prý vám,
vaše blahorodí, děkuju,' říká. Takový loupežník!"

Ozval se hluk. Pan Goljadkin se přikrčil a skočil za kamna.
Kdosi sešel se schodů a vyšel na ulici. Kdo by to asi odcházel
nyní?" pomyslil si náš hrdina. Za minutku opět se ozvaly
něčí kroky. Tu se pan Goljadkin nezdržel a vystrčil ze svého
úkrytu malinký koneček nosu — vystrčil jej a v okamžiku zase
ucouvl nazpět, jako by ho byl špendlíkem někdo píchl do nosu.

Tentokrát procházel mimo... nu, vždyť víme, kdo: darebák,
intrikán a nemrava — kráčel jak obyčejně svým podlým,
drobným krůčkem, cupaje a pohazuje nožkami tak, jako by se
chystal někoho kopnout,

„Podlec!" prohodil pro sebe náš hrdina. Ostatně pan Goljadkin
nemohl nespozorovat, že podlec měl pod paží ohromný zelený
portefeuille, náležející jeho excellenci. „Tedy opět na
zvláštní rozkaz!" pomyslil si pan Goljadkin, začervenal se a ze
vzteku se přikrčil ještě více než před tím.

Sotva se pan Goljadkin mladší mihnul mimo pana Goljadkina
staršího, aniž ho spozoroval, ozvaly se po třetí něčí kroky
a tentokrát se pan Goljadkin domyslil, že to byly kroky
písařské. Skutečně jakási hladce přičísnutá písařská
postavička nahlédla k němu za kamna. Nebyla to však postavička
Ostafjeva, nýbrž jiného písaře, příjmením Pisarenko. To
překvapilo pana Goljadkina. „Proč zasvěcuje do tajnosti jiné
osoby?" pomyslil si náš hrdina. Barbaři! „Nic jim není
svatého!"

„Nu, co, příteli?" promluvil, obraceje se k Pisarenkovi. „Od
koho přicházíš, příteli?"

„Tuhle ve vaší záležitosti. Nejsou doposud od nikud žádné
zprávy. Přijdou-li nějaké, oznámíme vám."

„A Ostafjev?"

„Jemu, vaše blahorodí, není nikterak možno. Jeho excellence
už dvakráte procházel po kanceláři; já sám také nemám
nyní kdy."

„Děkuju, můj milý, děkuju ti... Jenom mně řekni..."

„Opravdu, nemám kdy... Každou minutku se ptají na někoho z
nás... Ale račte tu ještě chvilku postát, a sběhne-li se
něco ve vaší záležitosti, my vám to oznámíme."

„Ne, příteli, jenom mně řekni..."

„Ale račte... nemám nyní kdy," namítal Pisarenko, chtěje se
utrhnouti panu Goljadkinu, který ho chopil za nohu. „Skutečně
nemohu; jen tu račte postát, a my vám dáme zprávu."

„Hned, hned, příteli! Hned, milý příteli. Jen tuhle to:
vidíš, tohle psaní, příteli; já se ti potom odměním, můj
milý."

„Poslouchám."

„Postarej se odevzdat je panu Goljadkinu."

„Goljadkinu?"

„Ano, můj milý, panu Goljadkinu."

„Dobře; jak budu hotov s prací, donesu mu je. A vy tu zatím
stůjte. Zde vás nikdo neuvidí..."

„Ach ne, můj milý, nemysli si... nestojím tu proto, aby mne
nikdo neuviděl. A nyní, příteli, tady už nezůstanu; budu
čekat v uličce. Jest tam kavárna a tam budu čekat. Jestliže se
co přihodí, dej mně zprávu, rozumíš?"

„Dobře, jen mne pusťte, já už rozumím."

„A já se ti odměním, můj milý," volal pan Goljadkin za
Pisarenkem, jenž se konečně vytrhl z jeho rukou. „Dareba, zdá
se, že se stal hrubějším," pomyslil si pan Goljadkin,
vycházeje po tichounku ze svého úkrytu za kamny. „Je tu
ještě nějaký háček. To je jasné... Napřed bylo to a ono...
Ostatně měl skutečně na spěch; možná, že tam mají mnoho
práce. A jeho excellence dvakráte chodil po kanceláři... Z
jaké asi příčiny?... Och, no, nic neškodí! Ostatně možná,
že se všecko dobře zdaří; uvidíme..."

Tu pan Goljadkin právě otvíral dvéře a chtěl už vyjíti na
ulici, když právě v tom okamžiku zarachotil před schůdky
kočár jeho excellence. Dříve než se pan Goljadkin vzpamatoval,
otevřely se dvířka kočáru a sedící v něm pán vyskočil na
schody. Pán ten nebyl nikdo jiný, než tentýž pan Goljadkin
mladší, jenž před deseti minutami odběhl z úřadu. Pan
Goljadkin starší si vzpomněl, že do bytu jeho excellence bylo z
úřadu dva kroky. „Tedy za zvláštním poručením," pomyslil
si náš hrdina.

Mezi tím pan Goljadkin mladší, sebrav z kočáru tlustý zelený
portefeuille a ještě jakési listiny a poručiv něco kočímu,
otevřel dvéře, skoro jimi vrazil do pana Goljadkina staršího,
a schválně si ho nevšímaje, čímž patrně jednal jemu na
vzdor, pustil se během vzhůru po schodech do úřadu.

„Špatně!" pomyslil si pan Goljadkin. „Naše záležitost
vzrůstá. Ach, pane Bože můj!"

Asi půl minutky náš hrdina prostál ještě nehybně; konečně
se však rozhodl. Dlouho se nerozmýšleje, ačkoli cítil silný
tlukot srdce a chvění ve všech údech, pustil se kvapem za svým
přítelíčkem vzhůru po schodech. „Eh, buď anebo! co se
může stát? Stojím stranou v celé té věci," myslil si,
snímaje klobouk, plášť a kaloše v předsíni.

Když pan Goljadkin vstoupil do své kanceláře, byl už skoro
úplný soumrak. Ani Andrej Filippovič, ani Anton Antonovič
nebyli v kanceláři. Oba se nacházeli v kabinetě ředitelově se
zprávami; ředitel pak, jak se proslýchalo, sám také spěchal k
jeho excellenci. Vzhledem k takovým okolnostem a pak i proto, že
nastal soumrak a tím se končilo úřadování, někteří z
úřadníků, zejména mládež, v tu chvíli, když vstoupil náš
hrdina, zabývali se jistým lelkováním, scházeli se do
hloučků, rozmlouvali, posuzovali, smáli se, ba někteří z
nejmladších úřadníčků, kteří neměli vlastně ještě
nijaké úřadní hodnosti, po tichounku za všeobecného hluku
zahráli si v koutku u okna v orlíčka.

Pan Goljadkin, znaje pravidla slušnosti a cítě v tuto chvíli
jakousi zvláštní potřebu, získati něčeho ve svůj prospěch,
ihned přistoupil k některým osobám, s nimiž byl v
důvěrnějším styku, aby jim popřál dobrého dne a t. d. Ale
soudruhové odpovídali jaksi podivně na pozdravy pana Goljadkina.
Nepříjemně byl překvapen jakousi všeobecnou chladností,
suchostí, ba možno říci, jakousi přísností těchto
soudruhů. Ruky mu nepodal nikdo. Někteří jen prohodili
„zdrastvujte" a odešli pryč; jiní jen kývli hlavou, někdo
pak se prostě obrátil a dělal, jako by nebyl nic spozoroval;
konečně pak někteří — a to nejvíce mrzelo pana Goljadkina
— někteří z nejmladších a nejníže postavených, chlapci,
kteří, jak se spravedlivě o nich vyjádřil pan Goljadkin,
umějí pouze v orlíčka hráti a při příležitosti s holkami
se pobavit, ponenáhlu obstoupili pana Goljadkina, skupili se kolem
něho a skoro mu uzavřeli východ. Všichni pohlíželi na něho s
jakousi urážlivou zvědavostí.

To bylo špatné znamení. Pan Goljadkin to cítil a moudře si
předsevzal, že také si nebude ničeho všímat. Náhle jistá
zcela neočekávaná okolnost nadobro rozrušila a zničila pana
Goljadkina.

Ve hloučku mladých úřadníčků, kteří ho obklopovali,
náhle, jako naschvál, v okamžik pro pana Goljadkina
nejtesklivější, objevil se pan Goljadkin mladší, veselý jak
obyčejně, s úsměvem jako vždy, pohyblivý jak obyčejně,
slovem: čtverák, neposeda, lichotník, smíšek, lehký na jazyk
a na nohu, jako vždycky, jako i dříve, jako na příklad i
včera v jistý, pro pana Goljadkina nad míru nepříjemný
okamžik.

Ušklíbnuv se, vrtě sebou, přestupuje nožkama a s úsměvem,
jenž jako by říkal „dobrý večer všem", vetřel se do
hloučku úřadníků, jednomu stiskl ruku, druhému zaklepal na
rameno, třetího objal lehounce, čtvrtému vysvětlil, za jakou
záležitostí byl poslán jeho excellenci, kam jel, co dělal, co
s sebou přinesl; pátého, patrně svého nejlepšího přítele,
políbil zrovna v ústa, slovem všechno se dálo zrovna tak, jako
ve snách pana Goljadkina staršího. Když se naskákal do syta,
když si odbyl u každého, co mu bylo třeba, když si je upravil
všechny ve svůj prospěch, ať už toho bylo třeba nebo ne,
když se s nimi se všemi nalízal do vůle, pan Goljadkin mladší
náhle a bezpochyby jen nedopatřením, nepovšimnuv si doposud
svého staršího přítele, podal ruku i panu Goljadkinu
staršímu.

Náš hrdina bezpochyby také jen z nedopatření, ačkoli jinak
docela dobře spozoroval nešlechetného pana Goljadkina
mladšího, ihned dychtivě uchopil tak neočekávaně mu
nabídnutou ruku a stiskl ji co nejpevněji a nejpřátelštěji,
stiskl ji s jakýmsi podivným, zcela neočekávaným vnitřním
pohnutím, s jakýmsi slzavým citem. Těžko říci, byl-li náš
hrdina oklamán prvým pohybem svého neslušného nepřítele,
anebo byl jen uveden do rozpaků, anebo dokonce pocítil a seznal v
hloubi své duše celou míru své bezbrannosti. Jisto jest, že
pan Goljadkin starší ve zdravém stavu, z dobré vůle a před
svědky slavnostně stiskl ruku toho, koho nazýval svým
smrtelným nepřítelem.

Jaký však byl údiv, úžas a vztek, jaké strnutí a jaká hanba
schvátily pana Goljadkina staršího, když odpůrce a smrtelný
nepřítel jeho, nešlechetný pan Goljadkin mladší, spozorovav
nedopatření pronásledovaného, nevinného a věrolomně jím
oklamaného člověka, beze všeho studu, bez citu, bez soustrasti
a svědomí náhle s nesnesitelnou drzostí a hrubostí vytrhl svou
ruku z ruky pana Goljadkina staršího; a nejen to: otřel svou
ruku, jako by si ji byl tím ušpinil o něco velmi nepěkného; ba
ještě více: plivnul stranou, provázeje to vše nanejvýš
urážlivými posunky; a dále: vytáhl šátek a nejhrubějším
způsobem si utřel všechny prsty, které se na okamžik octly v
ruce pana Goljadkina staršího.

Jednaje takovým způsobem, pan Goljadkin mladší dle svého
podlého zvyku schválně se ohlížel kolem, dělal tak, aby
všichni viděli jeho jednání, díval se všem do očí a patrně
se snažil, aby vnukl všem cosi co nejnepříznivějšího o panu
Goljadkinu.

Zdálo se, že jednání odporného pana Goljadkina mladšího
vzbudilo všeobecné rozhořčení v zástupu úřadníků; ba i
lehkomyslná mládež projevila svou nespokojenost. Ozval se vůkol
repot a hovor. Toto všeobecné hnutí nemohlo ujíti uším pana
Goljadkina staršího. Ale náhle včasný žertík, jenž nakypěl
v ústech pana Goljadkina mladšího, rozbil a zničil poslední
naděje našeho hrdiny a sklonil vážky opět na stranu
smrtelného a neužitečného jeho nepřítele.

„To je náš ruský Fóblas,[4] pánové; dovolte, abych vám
představil mladého Fóblasa," zapištěl pan Goljadkin mladší,
přebíhaje a proplétaje se s vrozenou sobě drzostí mezi
úřadníky a ukazuje jim na strnulého a zároveň pravého pana
Goljadkina. „Pocelujeme se, dušinko!" pokračoval s
nesnesitelnou familiárností, blíže se k zrádně uraženému
člověku.

Žert neužitečného pana Goljadkina mladšího, zdá se, došel
ohlasu, kde bylo třeba, tím více, že se v něm zavírala
úskočná narážka na jistou okolnost, patrně už rozhlášenou
a všem známou. Náš hrdina těžce pocítil ruku svých
nepřátel na svých ramenou. Ostatně už se rozhodl. S
planoucíma očima, s bledým obličejem, se strnulým úsměvem
vybral se jakž takž ze zástupu a nerovnými, urychlenými kroky
zaměřil přímo ke kabinetu jeho excellence.

V předposlední komnatě setkal se s ním právě od jeho
excellence přicházející Andrej Filippovič, a ačkoli v této
komnatě bylo dosti všelijakých jiných, pro pana Goljadkina v
tuto minutu úplně vedlejších osobností, nicméně náš hrdina
nehodlal obrátiti pozornost na tuto okolnost. Přímo, rozhodně,
směle, tak že se skoro sám sobě divil a pochválil se v duchu
za takovou smělost, učinil bez prodlení útok na Andreje
Filippoviče, který byl pořádně překvapen tímto nenadálým
napadením.

„A!... Co pak... Co si přejete?" ptal se přednosta kanceláře,
neposlouchaje pana Goljadkina, jenž se v řeči náhle zajiknul.

„Andreji Filippoviči, já bych... mohu, Andreji Filippoviči,
nyní, hned nyní promluviti s jeho excellenci mezi čtyrma
očima?" promluvil výmluvně a zřetelně náš hrdina, upřev co
nejrozhodněji pohled na Andreje Filippoviče,

„Co? Rozumí se, že ne." Andrej Filippovič změřil svým
pohledem pana Goljadkina od hlavy do paty.

„Pravím to, Andreji Filippoviči, proto, že se divím, jak tu
nikdo neusvědčí samozvance a podlce."

„Co—o?"

„Podlce, Andreji Filippoviči."

„O kom se ráčíte vyjadřovati takovým způsobem?"

„O známé osobě, Andreji Filippoviči. Narážím, Andreji
Filippoviči, na známou osobu; jsem v právu... Mám za to,
Andreji Filippoviči, že představení by měli podporovat
podobné pohnutky," dodal pan Goljadkin, pozbývaje patrně už
rozvahy. „Andreji Filippoviči, vy věrojatně sám vidíte,
Andreji Filippoviči, že je to pohnutka šlechetná a projevuje
můj nejšlechetnější úmysl — že totiž přijímám svého
představeného za otce, že přijímám, Andreji Filippoviči,
svého dobročinného náčelníka za otce a slepě mu svěřuju
svůj osud. Tak anebo tak... tak já na to hledím..." Tu se hlas
pana Goljadkina zachvěl, obličej mu zrudl a dvě slzy zavěsily
se mu na řasy.

Andrej Filippovič byl slovy pana Goljadkina tak překvapen, že
jaksi nevolky ustoupil o dva kroky nazpět. Potom se nepokojně
rozhlédl vůkol sebe... Těžko říci, čím by to bylo
skončilo... Ale náhle se otevřely dvéře z kabinetu jeho
excellence a jimi vyšel on sám v průvodu některých
úřadníků. Za ním následovali všichni, kdo byli v komnatě.
Jeho excellence kývl na Andreje Filippoviče a kráčeje po jeho
boku, zavedl hovor o jakýchsi úřadních věcech.

Když se všichni hnuli a odcházeli z komnaty, vzpamatoval se i
pan Goljadkin. Zkrotnuv, uchýlil se pod křídlo Antona
Antonoviče Sětočkina, který se belhal poslední v tomto
průvodu, a sice, jak se zdálo panu Goljadkinu, s tváří velice
přísnou a starostlivou. „I tu jsem se podřekl, i tu jsem si
způsobil ostudu," pomyslil si. „Nu nic neškodí. Doufám, že
aspoň vy, Antone Antonoviči, mne ochotně vyslechnete a
uvážíte mé okolnosti," pravil mu tichým hlasem, trochu ještě
se chvějícím od rozčilení. „Všemi zavržen, obracím se k
vám. Dosud nechápu, co znamenala slova Andreje Filippoviče,
Antone Antonoviči. Vysvětlete mně je, můžete-li."

„Svým časem všechno se vysvětlí," přísně a zdlouha
odpověděl Anton Antonovič s takovým — jak se zdálo panu
Goljadkinu — výrazem, který jasně dával na jevo, že Anton
Antonovič vůbec si nepřeje pokračovati v rozmluvě. „Zvíte
za krátko všechno. Ještě dnes dostanete o všem úřadní
zprávu."

„Jakou úřadní zprávu, Antone Antonoviči? Proč právě
úřadní?" bojácně se optal náš hrdina.

„Marné vysvětlování, Jakube Petroviči; bude, jak
představenstvo rozhodne."

„Proč představenstvo, Antone Antonoviči," pokračoval pan
Goljadkin, klesnuv ještě více na duchu. „Proč právě
představenstvo? Nevidím příčiny, proč by bylo třeba
znepokojovat představenstvo, Antone Antonoviči... Možná, že
chcete říci něco ohledně včerejší události, Antone
Antonoviči?"

„Ach ne, ne včerejší událost; u vás pokulhává něco
jiného."

„Co pokulhává, Antone Antonoviči? Já myslím, Antone
Antonoviči, že u mne nepokulhává nic."

„A s kým jste se chystal chytračit?" krutě osadil Anton
Antonovič úplně zkoprnělého pana Goljadkina, jenž se zachvěl
a zbledl jako šátek.

„Ovšem, Antone Antonoviči," odpověděl jedva slyšným hlasem,
„když se dá víra hlasu klevety a bude se naslouchat našim
nepřátelům, kdežto druhé straně se nedá možnost, aby se
ospravedlnila, tu ovšem... ovšem, Antone Antonoviči... tu je
možno, že člověk utrpí, Antone Antonoviči, že utrpí
nevinně a za nic."

„Ano, ano; a neslušné jednání vaše na úkor dobré pověsti
šlechetné dívky v oné dobročinné, ctihodné a známé
rodině, která vám prokazovala dobrodiní?"

„Jaké jednání, Antone Antonoviči?"

„Ano, ano. A co se týče druhé dívky, arci chudobné, ale za
to ctihodného cizího původu: také znáte své chvalitebné
jednání proti ní?"

„Dovolte, Antone Antonoviči... račte mne, Antone Antonoviči,
vyslechnout..."

„A vaše věrolomné jednání a kleveta na druhou osobu, kterou
jste obvinil z toho, v čem sám máte hřích. Co? Jak to se
nazývá?"

„Já jsem ho, Antone Antonoviči, nevyháněl," odpověděl,
celý se třesa, náš hrdina, „a Petruškovi, svému sluhovi,
také jsem nic takového neporoučel... On jedl můj chléb, Antone
Antonoviči, užíval mého pohostinství," dodal výrazně a s
hlubokým citem náš hrdina, tak že se mu brada zatřásla a slzy
div mu opět nevyhrkly z očí.

„To vy, Jakube Petroviči, jen tak povídáte, že jedl váš
chléb," odvětil s úšklebkem Anton Antonovič a v jeho hlase
zazvučela potměšilost, která pana Goljadkina bodla do srdce.

„Dovolte mně ještě, Antone Antonoviči, poníženou otázku:
ví o celé této záležitosti také jeho excellence?"

„Kterak pak ne! Ostatně pusťte mne nyní. Nemám nyní kdy
času s vámi tratit... Ještě dnes se dovíte všechno, co
potřebujete vědět."

„Dovolte, pro Boha, ještě na okamžik, Antone Antonoviči..."

„Potom mi to povíte..."

„Ne, Antone Antonoviči; já, vidíte... jen poslechněte, Antone
Antonoviči... Nejsem svobodomyslník, Antone Antonoviči;
vystříhám se svobodomyslnictví; jsem ze své strany úplně
ochoten a také jsem pronášel takovou ideu..."

„Dobře, dobře. Už jsem slyšel..."

„Ne, to jste neslyšel, Antone Antonoviči. To je něco jiného,
Antone Antonoviči, něco pěkného, opravdu pěkného a příjemno
poslechnout... Pronášel jsem, jak jsem dříve pravil, takovou
ideu, Antone Antonoviči, že prozřetelnost Boží stvořila dva
úplně podobné lidi, a šlechetné představenstvo, vidouc
prozřetelnost Boží, dalo útulek dvěma blížencům. To je
pěkné, Antone Antonoviči. Vidíte, že jest to velice pěkné,
Antone Antonoviči, a že jsem dalek svobodomyslnictví.
Přijímám dobrodějné představenstvo za otce. Tak a tak,
dobrodějné představenstvo, a vy — tento... že mladému
člověku prý třeba sloužit... Podporujte mne, Antone
Antonoviči, zastaňte se mne, Antone Antonoviči... Vždyť já
nic... Antone Antonoviči, pro Boha, ještě slovíčko... Antone
Antonoviči..."

Avšak Anton Antonovič byl už daleko od pana Goljadkina... Náš
hrdina pak nevěděl, kde stál, co slyšel, co dělal, co se s
ním dálo a co s ním ještě udělají — tak ho zmátlo a
ohromilo vše, co uslyšel a co se s ním stalo.

Prosebným pohledem vyhledával v zástupu úřadníků Antona
Antonoviče, aby se ještě lépe ospravedlnil v jeho očích a
pověděl mu ještě něco nanejvýš šlechetného, dobrého a
příjemného sám o sobě... Znenáhla však nové světlo
počínalo prosakovati skrze ztrnulost pana Goljadkina, nové,
hrozné světlo, které mu osvítilo náhle, jedním rázem celou
perspektivu úplně dosud neznámých okolností, o nichž neměl
ani tušení.

V tu chvíli kdosi šťuchnul do boku úplně zmateného hrdinu
našeho. Ohlédl se. Před ním stál Pisarenko.

„Psaní, vaše blahorodí."

„Ah!... Už jsi je odevzdal, můj milý?"

„Ne; toto psaní přinesli sem hned ráno v deset hodin. Sluha
Sergěj Michějič je přinesl od gubernského sekretáře
Vachramějeva."

„Dobře, přítelíčku, dobře; já se ti odměním, můj milý."

To promluviv, pan Goljadkin schoval psaní do náprsní kapsy
svého úřadního fraku a zapal jej pak na všechny knoflíky; pak
se rozhlédl vůkol a k svému překvapení spozoroval, že se
nachází už v síni před kanceláří u hloučku úřadníků,
kteří se shromáždili u východu, neboť úřadní hodina
vypršela. Pan Goljadkin nejen si nepovšimnul doposud této
okolnosti, nýbrž ani nepozoroval a nepamatoval si, jakým
způsobem se octnul náhle v plášti a v kaloších s kloboukem v
ruce.

Všichni úřadníci stáli nehybně v uctivém očekávání. To
proto, že jeho excellence se zastavil dole na schodech, čekaje na
svůj povoz, jenž se z nějaké příčiny opozdil, a vedl zatím
velice zajímavý rozhovor s dvěma rady a s Andrejem
Filippovičem. Trochu opodál od obou radů a Andreje Filippoviče
stál Anton Antonovič Sětočkin a ještě některý z ostatních
úřadníků, kteří se velice usmívali, vidouce, že jeho
excellence ráčí žertovat a smáti se.

Úřadníci, kteří se shromáždili nahoře na schodech, také se
usmívali a čekali, až se jeho excellence opět zasměje.
Neusmíval se pouze jediný Fedosějič, břichatý vrátný,
stojící u kliky u dveří vzpřímen jako struna a s
netrpělivostí očekávající porci své každodenní radosti,
která záležela v tom, aby jedním vzmachem ruky dokořán
otevřel jednu polovinu dveří a potom sehnuv se do oblouku,
propustil mimo sebe jeho excellenci.

Ale ze všech na pohled nejvíce se radoval a nejvíce potěšení
pociťoval nedůstojný a nešlechetný nepřítel pana Goljadkina.
On v tuto chvíli skoro úplně zapomněl na všechny úřadniky,
přestal mezi nimi pocupávat a proplétati se, jak míval ve
zvyku, ano, neužil ani vhodné příležitosti, aby se v tu
chvíli někomu zalichotil. Celý se převrátil v sluch a zrak,
jaksi podivně se přikrčil, patrně aby lépe slyšel,
nespouštěje očí s jeho excellence a jen zřídka jakási jedva
patrná křeč potrhovala jeho rukama, nohama, jeho hlavou a
vyzrazovala všechna vnitřní, tajená hnutí jeho duše.

„Vida, jak to jím šije!" pomyslil si náš hrdina.
„Vyhlíží jako favorit, dareba! Přál bych si věděti, čím
si získává přízně ve společnosti vysokého tónu? Ani ducha,
ani povahy, ani vzdělání, ani citu; — štěstí má, dareba!
Pane Bože! Jak rychle — když se tak uváží — člověk
může udělati kariéru a zalíbiti se všem lidem! A ten člověk
— přísahati bych chtěl na to — půjde dále, dojde daleko,
dareba, dosáhne svého cíle. Má štěstí, darebák! Ještě
bych si přál věděti, co jim asi všem našeptává? Jaká
tajemství pěstuje se všemi těmi lidmi a o jakých tajnostech
rozmlouvají? Pane Bože! Kdybych tak tento... také s ním
trochu... kdybych se ho tak pozeptal... na př. tak a tak,
příteli; já už ze své strany nic nepodniknu, říci mu, že
jsem vinen, mladý člověk za našich časů že musí řádně
sloužit; ony temné okolnosti že mne nermoutí... tak asi!
Protestovat ať si už jakýmkoli způsobem také že nebudu,
nýbrž s trpělivostí a pokorou všechno budu snášeti — tak
asi! Pokusiti se o to? — Ale vždyť jeho, darebu, člověk
ničím nedojme, nijaké slovo ho nepronikne; člověk mu nevlije
kusa rozumu do tvrdé palice... A přece se pokusím. Může se
státi, že se naskytne příhodná chvíle; možno se pokusit..."

V takových starostech, s tesklivostí a s pochybnostmi, chápaje,
že tak to zůstati nemůže, že se blíží rozhodný okamžik,
že je třeba promluviti si s někým, náš hrdina počal se
pomalounku blížiti k tomu místu, kde stál jeho nedůstojný a
záhadný přítel; ale v tu minutu zarachotil u dveří na ulici
dávno očekávaný kočár jeho excellence. Fedosějič trhnul
dveřmi a ohnuv se do oblouku propustil mimo sebe jeho excellenci.
Všichni, kdo tu čekali, vyhrnuli se rázem k východu a
odstrčili na okamžik pana Goljadkina staršího od pana
Goljadkina mladšího.

„Neujdeš mi," pomyslil si náš hrdina, tlače se zástupem a
nespouštěje očí s toho, koho mu bylo třeba. Konečně se
zástup rozptýlil. Náš hrdina pocítil, že je svoboden, a jal
se pronásledovati svého odpůrce.

Hlava XI.

V prsou pana Goljadkina krátil se dech; jako na křídlech letěl
za svým rychle se vzdalujícím protivníkem. Cítil v sobě
nadbytek strašné energie. Ostatně vzdor nadbytku strašné
energie pan Goljadkin mohl směle doufati, že v tuto chvíli i
prostý komár, kdyby mohl v takové roční době žíti v
Petrohradě, docela snadno by ho přerazil svým křídlem. Cítil
také to, že ochabnul a oslábl úplně, že ho nese pouze jakási
zvláštní, postranní síla, že nejde sám, že naopak nohy pod
ním klesají a nechtějí mu sloužit. Ale i to všechno mohlo by
se změniti v dobrou stránku.

„V dobrou nebo nedobrou," pomyslil si pan Goljadkin, pozbývaje
skoro už dechu od rychlého běhu, „ale že má věc jest už
ztracena, o tom nemůže býti nyní nejmenší pochybnosti. Jsem
úplně zničen, to je známo, jisto, rozhodnuto a podepsáno."

Ale přes to náš hrdina jako by byl z mrtvých vstal, jako by byl
boj přestál a bitvu vyhrál, když se mu konečně podařilo
chytiti za plášť svého nepřítele, jenž právě zdvihal nohu,
chtěje vstoupiti na drožku, s jejímž kočím se byl už
dohodnul o jízdu.

„Ctěný pane, ctěný pane!" zvolal konečně zastihnutému
nešlechetnému panu Goljadkinu mladšímu. „Ctěný pane,
doufám, že vy..."

„Ne, raději nedoufejte v pranic," vyhýbavě odvětil necitelný
protivník pana Goljadkina, stoje jednou nohou na stupátku drožky
a snaže se ze všech sil dostati se do povozu i druhou nohou,
kterouž marně mával ve vzduchu, namáhaje se, aby zachoval
rovnováhu, a zároveň se snaže vyprostiti svůj plášť z rukou
pana Goljadkina staršího, jenž se ho držel všemi silami,
které mu dala příroda.

„Jakube Petroviči, pouze deset minut..."

„Odpusťte, nemám kdy."

„Posuďte sám, Jakube Petroviči... prosím vás, Jakube
Petroviči... pro Boha, Jakube Petroviči... tak a tak —
promluvíme si... bez ostychu... Jen na okamžik, Jakube
Petroviči!"

„Přítelíčku, nemám kdy," odpověděl mu neuctivě po
domácku s dělaným výrazem duševní dobroty lživě šlechetný
nepřítel pana Goljadkina. „V jinou dobu, věřte, od duše a od
srdce rád; ale nyní opravdu nemohu."

„Podlec!" pomyslil si náš hrdina. — „Jakube Petroviči!"
zvolal pak tesklivě; „nikdy jsem vám nebyl nepřítelem. Jen
zlí lidé mne nespravedlivě vylíčili... Jsem hotov ze své
strany... Jakube Petroviči, je-li vám vhod, zajdeme spolu ihned
tamhle. A tam vám od srdce, jak jste právě dobře podotknul,
jazykem přímým a šlechetným... tuhle v té kavárně... tam se
všechno samo sebou vysvětlí. Chcete, Jakube Petroviči? Zcela
jistě se všechno vysvětlí."

„Do kavárny? Dobře. Nemám nic proti tomu, pojďme do kavárny.
Ale s podmínkou, přítelíčku, s jednou podmínkou: že se tam
všechno samo sebou vysvětlí. Budiž tedy, dušinko," pravil pan
Goljadkin mladší, slézaje s drožky a nestoudně zaplácav
našemu hrdinovi na rameno; „příteli můj, pro tebe, Jakube
Petroviči, jsem hotov i postranní uličkou jíti, jak jste
správně vy, Jakube Petroviči, ráčil podotknouti před
nějakým časem. Čtverák! Opravdu, čeho se mu zachce, to dělá
s člověkem!" pokračoval lživý přítel pana Goljadkina, vrtě
se a toče s lehkým úsměvem okolo něho.

Od hlavních ulic vzdálená kavárna, do které vešli oba páni
Goljadkinové, byla v tu chvíli úplně prázdna. Dosti tlustá
Němka objevila se u kredence, sotva se ozval hlas zvonku. Pan
Goljadkin a nedůstojný přítel jeho vešli do druhého pokoje,
kde trochu opuchlý, do hola ostřihaný chlapec páral se u kamen
s náručím štípanek, snaže se rozdělati v nich vyhaslý
oheň. Na žádost pana Goljadkina mladšího přinesli čokoládu.

„Hm, chutná osůbka," prohodil pan Goljadkin mladší, mrknuv
čtverácky na pana Goljadkina staršího.

Náš hrdina se zarděl a mlčel.

„Ach ano, zapomněl jsem, odpusťte. Znám váš vkus. My jsme,
panečku, mlsní na tenoučké Němky; my, pravdivá duše moje,
Jakube Petroviči, jsme oba mlsní na tenoučké sice, ale přece
ještě příjemné Němky; byt si u nich najímáme, jejich
mravnost svádíme, za pivní a mlékovou polévku své srdce jim
zasvěcujeme a různé úpisy dáváme — není-liž pravda, ty
Foblase jeden, ty podvodníku ženský !"

To všechno promluvil pan Goljadkin mladší, čině takovým
způsobem zhola zbytečnou, ačkoli darebácky chytráckou
narážku na známou osobu ženského rodu; při tom se vrtěl
okolo pana Goljadkina, usmíval se jako by z laskavosti, projevuje
tím svou lživou příchylnost k němu a radost z nynějšího
setkání. Spozorovav však, že pan Goljadkin starší není
dokonce tak hloupý a tak prostý vzdělání a způsobů dobrého
tónu, aby mu hned uvěřil, nešlechetný člověk odhodlal se
změniti svou taktiku a vésti dále svou věc způsobem
otevřeným. Promluviv tedy svá hnusná slova, nepravý pan
Goljadkin zakončil tím, že nestoudným způsobem, jenž musil
duši pobouřiti, potřepal zcela po domácku váženého pana
Goljadkina na rameni a nemaje ani toho dosti, chtěl si s ním
zahráti způsobem zhola nepřístojným ve společnosti dobrého
tónu, totiž chtěl opětovati svou bývalou hnusnost, to jest
štípnouti do tváře rozhorleného pana Goljadkina staršího
přes to, že se mu bránil s lehounkými výkřiky.

Vzhledem k takové rozpustilosti náš hrdina se rozhorlil a
umlkl... rozumí se, jen na chvíli.

„To jsou řeči mých nepřátel," odpověděl konečně
chvějícím se hlasem, moudře zdržuje své rozhorlení. Při tom
se náš hrdina nepokojně ohlédl ke dveřím. Učinil to proto,
že pan Goljadkin mladší byl patrně v nejlepší duševní
náladě a byl hotov pustiti se do různých žertíků,
nedovolených ve veřejné místnosti a vůbec nedovolených podle
předpisů společnosti, zejména společnosti vyššího tónu.

„Jestliže tak, tedy jak je libo," vážně namítl pan Goljadkin
mladší na myšlénku pana Goljadkina staršího a postavil svou
prázdnou číšku, kterou vypil s neslušnou hltavostí, na stůl.
— „Ostatně nemohu s vámi stráviti mnoho času. Jak se tedy
nyní máte, Jakube Petroviči?"

„Mohu vám říci pouze jedno, Jakube Petroviči," chladnokrevně
a důstojně odvětil náš hrdina, „že jsem nikdy nebyl vaším
nepřítelem."

„Hm... nu, a co Petruška? Jak mu tento... Petruška, myslím?
Ovšem, ovšem. Nu, jak tedy? Jste s ním spokojen, jako dříve?"

„Děkuju, jako dříve, Jakube Petroviči..." odpověděl trochu
překvapený pan Goljadkin starší. „Já nevím, Jakube
Petroviči... z mé strany... ze šlechetné, poctivé strany,
Jakube Petroviči... sám uznáte, Jakube Petroviči..."

„Ano, ale vy sám víte, Jakube Petroviči," odvětil tichým a
významným hlasem pan Goljadkin mladší, schválně se tváře
člověkem truchlivým, kajícím a politování hodným; —
„sám víte, že žijeme v těžkých dobách... Dovolávám se
vás, Jakube Petroviči; jste člověk rozumný a spravedlivě
rozhodnete," dodal pan Goljadkin mladší, bídně pochlebuje panu
Goljadkinu staršímu: „Život není hračka, sám víte, Jakube
Petroviči," významně zakončil pan Goljadkin mladší, tváře
se rozumným a učeným člověkem, který dovede rozumovati také
o vznešených předmětech.

„Ze své strany, Jakube Petroviči," odpověděl srdečným
hlasem náš hrdina, „já ze své strany, poněvadž přezírám
okolní cesty a mluvím směle a otevřeně, jazykem přímým a
šlechetným, a stavím věc vždy na šlechetnou půdu, pravím
vám — a to mohu tvrdit otevřeně a šlechetně, Jakube
Petroviči — že jsem úplně čist a že, jak sám víte, Jakube
Petroviči — obapolné poblouzení (neboť všechno se může
přihodit), soud světa, mínění podlízavého davu... Mluvím
otevřeně, Jakube Petroviči — všechno se může přihodit. A
dále, Jakube Petroviči: jestliže tak o věci soudíme a hledíme
na ni s ušlechtilého a vznešeného stanoviska, řeknu vám
směle, řeknu bez klamného studu, že mně, Jakube Petroviči,
bude i příjemno vyznati, že jsem pobloudil, pravím, bude mně
příjemno se k tomu přiznati. Vy sám víte, neboť jste člověk
rozumný a při tom šlechetný. Bez studu, bez klamného studu
jsem hotov k tomu se přiznati... důstojně a šlechetně,"
dokončil náš hrdina.

„Osud, řízení boží, Jakube Petroviči... ale nechme toho,"
namítl s povzdechem pan Goljadkin mladší. „Užijme raději
krátké chvíle našeho setkání na užitečnější a
příjemnější rozmluvu, jak se sluší na soudruhy z úřadu...
opravdu, doposud se mi jaksi za celý ten čas nepodařilo
promluviti si s vámi několik slov... Není to má vina, Jakube
Petroviči..."

„Ani má..." ohnivě mu vpadl do řeči náš hrdina; — „ani
má. Srdce mé mi praví, Jakube Petroviči, že já tím vinen
nejsem. Ať je tím vinen osud, Jakube Petroviči," dodal pan
Goljadkin starší úplně smířlivým tónem. Jeho hlas počínal
znenáhla slábnout a zachvívati se.

„Nu, jak tedy? Jak se vůbec máte nyní?" pronesl zbloudilý
sladkým hlasem.

„Trochu kašlu," odpověděl ještě sladčeji náš hrdina.

„Buďte opatrný. Je nyní takové počasí, nebylo by nic
divného, kdyby člověk dostal zápal krku. Přiznám se vám, že
už sám oblékám flanelovou kazajku."

„Skutečně, Jakube Petroviči, nebylo by divu, kdyby člověk
dostal zapálení krku... Jakube Petroviči!" dodal náš hrdina po
krátké pomlčce, — „Jakube Petroviči! Vidím, že jsem
pobloudil... S radostí vzpomínám na ty šťastné okamžiky,
které se nám podařilo stráviti společně pod chudou, ale, mohu
říci, pohostinnou střechou mou..."

„Ale ve svém dopise napsal jste něco docela jiného," namítl s
jistou výčitkou docela spravedlivý (ovšem jen v tomto vzhledě
úplně spravedlivý) pan Goljadkin mladší.

„Jakube Petroviči! Pobloudil jsem... Vidím nyní jasně, že
jsem pobloudil i v onom svém nešťastném dopise. Jakube
Petroviči, stydím se pohlédnouti vám v tvář, Jakube
Petroviči, ani neuvěříte... Dejte mi ten dopis, abych jej mohl
roztrhati před vašima očima, Jakube Petroviči; aneb, je-li to
nemožno, tedy vás prosím, abyste jej četl opačně, docela
naopak, totiž s úmyslem přátelským tak, že budete mým
slovům přikládati opačný smysl. Pobloudil jsem. Odpusťte mi,
Jakube Petroviči, docela... hořce jsem pobloudil, Jakube
Petroviči."

„Jak pravíte?" dosti roztržitě a lhostejně prohodil
věrolomný přítel pana Goljadkina staršího.

„Pravím, že jsem úplně pobloudil, Jakube Petroviči, a že
nyní bez jakéhokoli lživého studu..."

„Nu tedy dobře! Docela dobře, že jste pobloudil," hrubě
odpověděl pan Goljadkin mladší.

„Měl jsem, Jakube Petroviči, dokonce i myšlénku," dodal
šlechetným způsobem upřímný náš hrdina, nikterak nepozoruje
hrozného věrolomstva svého klamného přítele, „měl jsem
dokonce i myšlénku, že když, tento... když Bůh stvořil dvě
úplně sobě podobné bytosti..."

„Ach! To je vaše myšlénka?"

Tu pověstný svou neužitečností pan Goljadkin mladší vstal a
chopil se klobouku. Pan Goljadkin starší, netuše dosud klamu,
vstal také, prostosrdečně a šlechetně se usmívaje na svého
lžipřítele, snaže se ve své nevinnosti mu zalichotiti, dodati
mu mysli a navázati s ním takovým způsobem nové přátelství.

„S Bohem, excellence," zvolal náhle pan Goljadkin mladší.
Náš hrdina sebou trhnul, spozorovav ve tváři svého nepřítele
cosi až bacchantického, a jedině, aby se ho zbavil, vložil do
vztažené k němu ruky nemravného pána dva prsty své ruky. Ale
tu... tu nestoudnost pana Goljadkina mladšího překročila
všechny meze. Uchopil dva prsty ruky pana Goljadkina staršího,
napřed je stisknul a hned — nedůstojný člověk — před
očima pana Goljadkina osmělil se opětovati svůj ranní
nestoudný žert. Míra lidské trpělivosti byla vyčerpána.

Už schovával do kapsy šátek, jímž si utřel prsty, když se
pan Goljadkin starší vzpamatoval a vyřítil se za ním do
sousedního pokoje, kam dle ošklivého zvyku svého ihned ulíznul
jeho nesmířlivý nepřítel. Jako by se nic nebylo přihodilo,
stál tam u kredence, jedl pirožky a klidně, jako
nejpoctivější člověk, žertoval tam s Němkou cukrářkou.
„Před dámami není možno," pomyslil si náš hrdina a
přistoupil také ke kredenci, celý zmatený rozčilením.

„Opravdu, nebyla by to ošklivá kůstka! Co myslíte?" počal
znova své neslušné žerty pan Goljadkin mladší, počítaje
bezpochyby na nekonečnou trpělivost pana Goljadkina staršího.
Tlustá Němka pohlížela na oba návštěvníky olověnýma,
bezmyšlénkovýma očima, nerozumíc patrně ruskému jazyku a
usmívajíc se. Náš hrdina po těchto slovech nestoudného pana
Goljadkina mladšího vznítil se jako oheň a nemaje už síly,
aby se zdržel, vrhl se na něho s patrným úmyslem roztrhati ho a
takovým způsobem dokonale se s ním vyrovnati. Ale pan Goljadkin
mladší dle podlého zvyku svého byl už daleko: vzal roh a už
byl na prahu.

Rozumí se samo sebou, že po okamžité strnulosti, která
přirozeně padla na pana Goljadkina staršího, rychle se
vzpamatoval a vrhl se ze všech sil za ubližovatelem, který už
sedal do drožky kočího, jenž rychle přijel, protože byl s
ním patrně srozuměn. Ale v tom okamžiku tlustá Němka,
znamenajíc útěk obou návštěvníků, zapištěla a zazvonila
ze vší síly na zvonek. Náš hrdina v letu se obrátil, hodil
jí peníze za sebe i za nestoudného člověka, jenž nezaplatil,
nečekal, až mu dají nazpět, a přes to, že se obmeškal,
přece se mu podařilo — ovšem už v letu — zachytiti svého
nepřítele.

Náš hrdina, chopiv se všemi prostředky, jež mu uštědřila
příroda, za křídlo drožky, nesl se nějaký čas po ulici,
škrábaje se do povozu, v čemž mu všemi silami bránil pan
Goljadkin mladší. Drožkář zatím i bičem, i opratí, i nohou,
i slovy ponoukal svou ztrýzněnou herku, která se neočekávaně
dala do cválu, stiskla zuby uzdu a z ošklivé vášně své
počala po každém třetím skoku vyhazovati zadníma nohama.
Konečně se našemu hrdinovi přece podařilo vylézti na drožku,
usednouti obličejem proti svému nepříteli, při čemž se zády
opíral o drožkáře a koleny o kolena nestoudníka, pravou rukou
pak se chopil velmi chatrného kožešinového límce u pláště
svého zhýřilého, nejkrutějšího nepřítele...

Nepřátelé letěli spolu a po nějakou dobu mlčeli. Náš hrdina
jedva popadal dechu; cesta byla bídná, tak že poskakoval při
každém kroku a byl v nebezpečí, že si zlomí vaz. Mimo to
zatvrzelý nepřítel jeho dosud se nehodlal uznati za
přemoženého a snažil se svého protivníka shoditi do bláta.
Na dovršení všech nepříjemností pohoda byla hrozná. Sníh se
sypal velikými kločky a všemožně se snažil, aby nějakým
způsobem zalezl pod rozepnutý plášť pravého pana Goljadkina.
Vůkol bylo zakaleno a nebylo viděti ani zbla. Těžko bylo
rozeznati, kam a kterými ulicemi jedou...

Panu Goljadkinu se zdálo, že se s ním děje cosi známého.
Jeden okamžik snažil se připamatovati si, netušil-li cosi
podobného včera... na příklad ve snách... Konečně jeho
tesklivost dostoupila posledního stupně znemožení. Nalehnuv na
svého nelítostného protivníka, počal křičet. Ale jeho křik
zmíral mu na samých rtech... Byl okamžik, kdy pan Goljadkin na
všechno zapomněl a rozhodl se, že to všechno nic neznamená a
že se to děje všechno jen tak, nějakým nevysvětlitelným
způsobem, a proto bylo by zbytečno a zhola marno protestovati
proti této příhodě...

Ale z nenadání, a sice skoro v týž okamžik, kdy náš hrdina
dospěl k onomu rozhodnutí, jakýsi neopatrný náraz změnil
celý smysl věci. Pan Goljadkin svalil se jako pytel mouky s
drožky a kutálel se někam, jsa v okamžiku pádu zcela správně
sobě vědom, že se skutečně a zcela nevčas rozčiloval. Když
opět vstal, uviděl, že kamsi přijeli. Drožka stála uprostřed
něčího dvora a náš hrdina na prvý pohled poznal, že je to
dvůr téhož domu, ve kterém přebýval Olsufij Ivánovič. V
týž okamžik spozoroval, že jeho přítel už kráčí na
schůdky a bezpochyby přímo k Olsufiju Ivánoviči.

Ve svém nevylíčitelném stesku chtěl se vrhnouti za svým
nepřítelem; ale na své štěstí vzpamatoval se ještě v čas.
Nezapomněl ani zaplatiti drožkáři, pak vyběhl na ulici a
běžel, seč byl, kam ho oči vedly. Sníh se sypal jako dříve,
bylo jako dříve zakaleno, mokro a temno. Náš hrdina nešel,
nýbrž letěl, vrážeje cestou do každého — do mužíků, do
žen, do dětí a sám také při nárazu odletoval od mužíků,
od žen i od dětí. Kolkolem a hlavně za ním ozýval se
zděšený hovor, pískot a křik...

Ale pan Goljadkin — zdálo se — byl bez paměti a ničeho si
nechtěl všímati... Vzpamatoval se teprve u Semenovského mostu,
a to jen proto, že neobratně vrazil do jákýchsi dvou bab s
jakýmsi zbožím, povalil báby i sám se svalil.

„Nic neškodí," pomyslil si pan Goljadkin, „všechno se může
ještě obrátiti k lepšímu," a hned sáhl do kapsy, chtěje se
vykoupiti rublem stříbra za vysypané perníky, jablka, hrách a
jiné různé věci. Náhle však nové světlo ozářilo pana
Goljadkina: v kapse namakal psaní, které mu ráno odevzdal
písař. Vzpomněl si, že tu nedaleko je dobře mu známá
hospůdka; zaběhl tedy do hospůdky, bez prodlení přisedl ke
stolu, osvětlenému lojovou svíčkou, a ničeho si nevšímaje,
neposlouchaje ani sklepníka, jenž se ho přišel optat, co
poroučí, zlomil pečeť a počal čísti následující psaní,
jež ho dokonale zarazilo:

„Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý
člověče!

Strádám, hynu — zachraň mne! Klevetník, intrikán a
neužitečností svého smýšlení známý člověk obestřel mne
svými sítěmi a já jsem ztracena! Klesla jsem! Ale on je mně
protivný, ty však...! Nás rozloučili, mé dopisy, tobě
poslané, schytali — a to všechno provedl nemrava, využitkovav
svou nejlepší vlastnost, tu totiž, že je ti podoben. Na
všechen způsob člověk může býti i škaredý a přece může
okouzlovat rozumem, mocným citem a příjemnými způsoby... Jsem
ztracena! Vdávají mne násilně a nejvíce k tomu působí můj
otec, dobrodinec můj a státní rada Olsufij Ivánovič,
poněvadž chce bezpochyby zaujati mé místo a mé vztahy ke
společnosti vyššího tónu... Ale rozhodla jsem se a protestuju
všemi prostředky, přírodou mně udělenými. Čekej mne dnes se
svým kočárem rovně v 9 hodin u okna příbytku Olsufija
Ivánoviče. U nás je opět ples a bude také krásný poručík.
Já vyjdu a poletíme. Mimo to jsou i jiné úřady, kde ještě
možno posloužiti vlasti. Na všechen způsob měj na mysli,
příteli můj, že nevinnost jest silná už svou nevinností. S
Bohem. Čekej s kočárem u dveří. Vrhnu se pod ochranu tvého
objetí rovně ve dvě hodiny po půlnoci.

Tvoje až do hrobu Klára Olsufijevna."

Když náš hrdina přečetl psaní, zůstal několik minut jako
poražený. Se strašnou úzkostí, ve strašném rozechvění,
bledý jako plátno, s psaním v ruce prošel se několikrát po
světnici; aby nepříjemnost situace byla dovršena, náš hrdina
nespozoroval, že byl v tu chvíli předmětem pozornosti všech
lidí, přítomných v hospodě. Nepořádek jeho obleku,
nezdržované rozčilení, chůze či správně řečeno
pobíhání, rozkládání oběma rukama, snad i několik
záhadných slov, hozených v zapomněnlivosti do větru — to
všechno asi velmi špatně doporoučelo pana Goljadkina
přítomným návštěvníkům, ba i sám sklepník počal na něho
pohlížeti podezřele.

Vzpamatovav se, náš hrdina spozoroval, že stojí uprostřed
světnice a skoro neslušně, nezdvořile pohlíží na jakéhosi
stařečka velice slušného zevnějšku, jenž právě poobědval
a pomodliv se před svatým obrazem, zasedl opět ke stolu,
nespouštěje ovšem také očí s pana Goljadkina. Náš hrdina
rozhlédl se nejasně vůkol a uviděl, že všichni, všichni do
posledního pohlížejí na něho jakýmsi zlověstným a
podezřelým způsobem. Náhle jakýsi vysloužilý voják s
červeným límcem hlasitě požádal za „Policejní Věstník".
Pan Goljadkin sebou trhnul a zapálil se. Z nenadání spustil oči
k zemi a uviděl, že byl v takovém neslušném obleku, v jakém
by nesměl býti ani doma, neřku-li ve veřejné místnosti. Boty,
kalhoty a celý jeho levý bok byly samé bláto, petlice u pravé
nohavice byla utržena a frak dokonce i roztrhán na různých
místech.

V nekonečné úzkosti náš hrdina přistoupil ke stolu, u něhož
četl a viděl, že k němu přichází sklepník s jakýmsi
divným a drze neústupným výrazem ve tváři. Pozbyv opětně
duchapřítomnosti, náš hrdina počal si prohlížeti stůl, u
něhož nyní stál. Na stole ležely neuklizené talíře od
oběda, ležel ušpiněný ubrousek a válely se nůž, vidlička a
lžíce, jichž kdosi nedávno užil. „Kdo to tu obědval?"
pomyslil si náš hrdina. „Snad ne já? Ostatně, může být!
Poobědval jsem a ani jsem toho nepozoroval; co tedy dělat?"
Zdvihl oči a spatřil vedle sebe opět sklepníka, jenž se
chystal něco mu říci.

„Co jsem dlužen, příteli?" optal se ho náš hrdina
chvějícím hlasem.

Hlasitý smích ozval se kolem pana Goljadkina; sám sklepník se
usmál. Pan Goljadkin pochopil, že i tu si zadal a vyvedl nějakou
strašnou hloupost. Když to pochopil, tak se zastyděl, že byl
nucen sáhnouti do kapsy pro šátek, bezpochyby jen proto, aby
něco dělal a nestál jen tak; ale k nevylíčitelnému
překvapení, i svému i všech okolních, místo šátku vytáhl
láhvičku s jakýmsi lékem, jejž mu předepsal před čtyřmi
dny Kresťjan Ivánovič.

„Léky kupujte v téže lékárně" — kmitlo se hlavou pana
Goljadkina... A tu se náhle zachvěl a div ne vzkřikl hrůzou.
Nové světlo ho osvítilo... Tmavá, červenavě odporná tekutina
zlověstným odleskem zasvítila do očí panu Goljadkinu...
Láhvička mu vypadla z rukou a na místě se rozbila. Náš hrdina
vzkřiknul a uskočil na dva kroky od rozlité tekutiny. Třásl se
na všech údech a pot mu vyrážel na skráních a na čele.
„Tedy život je v nebezpečí !"

V hospodě zatím nastal ruch, poplach; všichni obklopili pana
Goljadkina, všichni domlouvali panu Goljadkinu, někteří se
dokonce chápali pana Goljadkina. Ale náš hrdina byl němý a
nepohnutý, nic neviděl, nic neslyšel a nic necítil... Konečně
jako by se byl utrhl od místa, vyrazil ven z hospody, odstrčil
každého, kdo se snažil ho zadržeti, skoro bez paměti padl do
první drožky, jež se mu namanula, a letěl do svého bytu.

V síni svého bytu setkal se s Michějevem, sluhou z úřadu,
jenž držel v ruce psaní s úřadní pečetí. „Vím,
příteli, všechno vím," odpověděl slabým, tesklivým hlasem
zmožený náš hrdina; „to je officiální..."

Ve psaní skutečně bylo nařízení, podepsané Andrejem
Filippovičem, aby pan Goljadkin odevzdal všechna akta, jež se u
něho nacházejí, Ivanu Semenoviči. Pan Goljadkin, přijav psaní
a dav sluhovi desetník spropitného, vstoupil do svého bytu a
uviděl, že Petruška snáší a sbírá na jednu hromadu všechny
své hadry, všechen svůj majetek, chtěje patrně opustiti pana
Goljadkina a přestěhovati se ke Karolíně Ivánovně, jež ho
vylákala, aby jí nahradil Jevstafija.

Hlava XII.

Přišel Petruška kolébaje se, jaksi podivně nedbale se drže a
s jakýmsi otrocky vítězoslavným výrazem ve tváři. Bylo
patrno, že má jakýsi úmysl a byl si vědom svého práva,
pročež pohlížel jako člověk cizí, to jest jako sluha někoho
cizího, nikoli však jako sluha pana Goljadkina.

„Nu tak vidíš, můj milý," počal náš hrdina z těžká
oddychuje. „Kolik pak je hodin?"

Petruška mlčky odešel za přehrádku, pak se vrátil a dosti
nezávislým hlasem oznámil, že bude brzy půl osmé.

„Nu dobře, můj milý, dobře. Vidíš tedy, můj milý...
dovol, abych ti řekl, můj milý, že mezi námi je, tuším,
všechno nyní ukončeno..."

Petruška mlčel.

„A když je tedy všechno mezi námi ukončeno, pověz mně nyní
otevřeně, jako příteli mně pověz, kde jsi byl, brachu?"

„Kde jsem byl? U dobrých lidí."

„Vím, přítelíčku, vím. Byl jsem s tebou vždycky spokojen,
můj milý, i vysvědčení ti dám... A ty budeš nyní u nich?"

„Co dělat, pane! Sám ráčíte vědět. Vímeť, dobrý
člověk špatnému něčemu učit nebude."

„Vím, můj milý, vím. Nyní jsou dobří lidé vzácni,
přítelíčku; važ si jich, můj milý. Nu, a co oni?"

„Vímeť jak... Ale u vás, pane, teď už nemohu více sloužit;
sám ráčíte vědět."

„Vím, můj milý, vím; tvou horlivost a přičinlivost znám;
viděl jsem to všechno, přítelíčku, všímal jsem si. Já si
tebe vážím, přítelíčku. Dobrého a poctivého člověka,
třebas byl jen lokaj, si vážím."

„Inu ovšem! Našinec, sám ráčíte vědět, kouká, kde je
lépe. Tak je to. A co já? Vímeť, pane, bez dobrého člověka
se neobejdeme."

„Nu dobře, brachu, dobře; cítím to... Tuhle máš peníze a
tu je tvoje vysvědčení. A nyní se políbíme, brachu,
rozloučíme se... A teď, můj milý, tě požádám ještě za
jednu službu, za poslední službu," řekl pan Goljadkin
slavnostním hlasem. „Víš, můj milý, ledaco se přihodí.
Hoře, můj zlatý, skrývá se i v pozlacených palácích, a
nikam od něho neujdeš. Ty víš, přítelíčku, že jsem býval
k tobě, tuším, vždycky laskav."

Petruška mlčel.

„Býval jsem k tobě, tuším, vždycky laskav, můj milý... A
mnoho-li pak mám nyní prádla, můj milý?"

„Všecko je v pořádku. Košil plátěných šest, punčoch tři
páry, čtyři náprsenky, flanelovou kazajku a podvléčky dvoje.
Sám víte všechno. Já se, pane, ničeho vašeho netknu. Pánův
majetek opatruju, pane. Jsem s vámi, pane, tento... rozumí se...
a abych si vzal hřích na duši, pane, nikdy! Však to sám víte,
pane..."

„Věřím, příteli můj, věřím. Tak jsem to nemyslil,
přítelíčku, dokonce ne. Ale běží mně, přítelíčku..."

„Známá věc, pane, to my už víme. Když jsem ještě u
generála Stolbňakova sloužil, také mne propustil, protože sám
odjížděl do Saratova... Statek tam měl..."

„Ale ne, přítelíčku, o tom nemluvím; nic takového... ani si
nemysli, přítelíčku milý."

„Známo. Co našinec? Sám ráčíte vědět, těžko-li
člověka pomluvit. A se mnou byli všude spokojeni. Byli
ministři, generálové, senátoři, hrabata. Býval jsem u všech,
u knížete Svinčatkina, u plukovníka Pereborkina, u generála
Nedobarova, také jsem jim sloužil, na statek jsme jezdili.
Známo..."

„Ano, přítelíčku, ano; dobře, přítelíčku, dobře. I já,
přítelíčku, nyní odjíždím... Každému jiná cesta
vykázána, můj milý, a neznámo, na jakou cestu který člověk
padne. Nu, přítelíčku, pomoz mně nyní obléknouti se; a můj
úřadní frak také slož... kalhoty druhé, prostěradla,
pokrývky, podušky..."

„Do uzlu poroučíte všechno svázat?"

„Ano, přítelíčku, ano, třebas do uzlu... Kdož ví, co se
může přihodit? A nyní, můj milý, doběhni vyhledat krytý
kočár..."

„Krytý kočár?"

„Ano, můj milý, krytý kočár, hezky prostorný a na určitou
dobu. Nemysli si však, přítelíčku, sám něco tento..."

„A daleko chcete odjet?"

„Nevím, přítelíčku, to také nevím. Peřinu také, myslím,
bude tam třeba položit. Co ty myslíš, přítelíčku?
Spoléhám na tebe, můj milý."

„Což ráčíte hned odejet?"

„Ano, přítelíčku, ano! Taková okolnost se přihodila...
takové je to, můj milý, takové!"

„Inu, vímeť, pane. V našem pluku poručíkovi také se to
přihodilo; bylo to u jednoho tamního statkáře... uvez' ji..."

„Uvez'? Jak! Můj milý, ty..."

„Ano, uvez' a v druhém statku byly oddavky. Všecko bylo napřed
připraveno. Hnali se za nimi; ale kníže se jich zastal,
nebožtík. A urovnalo se to."

„Oddavky, ano... ale jak ty, můj milý? Jakým způsobem ty o
tom, můj milý, víš?"

„I vždyť je známo, co. Pověstmi, pane, země se plní.
Všechno to víme, pane... ovšem, kdož pak je bez hříchu. Ale
řeknu vám nyní, pane — dovolte mně vyjádřiti se po prostu,
po selsku — když tedy na to došlo, řeknu vám nyní, pane:
máte nepřítele, soupeře máte, pane, silného soupeře; takové
to je..."

„Vím, přítelíčku, vím; sám víš, můj milý... Spoléhám
tedy na tebe. Jak to tedy nyní začít, přítelíčku? Co bys
mně radil?"

„Tak tedy, pane, když jste se nyní, tak říkaje, na takovou
dráhu vydal, tedy vám bude třeba ledaco kupovat — na příklad
prostěradla, podušky, peřinu ještě jednu pro dva, pokrývku
pěknou —; pro ten případ tady dole je sousedka, měštanka; ta
má pěkný liščí plášť. Mohl byste se na něj podívat a
koupit; můžete se jít hned podívat. Přihodí se vám to nyní,
pane; plášť je pěkný, atlasem pošitý, liščí kožešinou
podšívaný..."

„Nu dobře, přítelíčku, dobře; svoluju, přítelíčku, a na
tebe spoléhám, úplně na tebe spoléhám. Třebas i plášť,
můj milý... Jen honem, honem! Pro Boha, honem! I plášť
koupím, jen, prosím tě, honem! Brzo bude osm hodin, honem,
přítelíčku, pro Boha! Pospěš si honem, přítelíčku!"

Petruška nechal nedovázaného uzlu s prádlem, poduškami,
pokrývkami, prostěradly a všelikými hadry, co snesl a, začal
svazovat, a střemhlav vyběhl z pokoje. Pan Goljadkin se chopil
zatím ještě jednou dopisu; ale čísti ho nemohl. Chopil se
oběma rukama za svou nešťastnou hlavu a v pochybnostech se
opřel o zeď. Přemýšleti nemohl o ničem, dáti se do nějaké
práce také nemohl; nevěděl ani sám, co se s ním děje.

Konečně vida, že čas utíká a Petruška ani plášť se
neobjevuje, rozhodl se, že půjde sám. Otevřev dvéře do
síně, zaslechl dole hluk, řeči, spor a hádku... Několik
sousedek rozmlouvalo, křičelo, soudilo a rozhodovalo o čemsi...
Však pan Goljadkin už věděl, o čem. Bylo slyšeti hlas
Petruškův; pak se ozvaly něčí kroky.

„Můj ty Bože, oni sem sezvou celý svět!" zastenal pan
Goljadkin, lomě rukama v zoufalství a vrhl se nazpět do pokoje.
Přiběhnuv do pokoje, sklesl skoro bez paměti na divan,
obličejem na podušku. Minutku tak proležel, pak vyskočil a
nečekaje na Petrušku, obul si kaloše, vzal klobouk, oblékl
plášť, vzal s sebou peněženku a běžel střemhlav se schodů.

„Ničeho není třeba, ničeho, můj milý. Já sám, já sám
všecko... Tebe zatím není třeba, a ostatně snad se všechno
zatím obrátí k lepšímu," zamumlal pan Goljadkin Petruškovi,
jehož potkal na schodech. Pak vyběhl na dvůr a ven z domu. Srdce
v něm zmíralo. Dosud nebyl rozhodnut... Co dělat, co si počít,
jak se zachovat v tomto kritickém případě..."

„Co si počít, pane Bože můj! Bylo třeba, aby se i toto
přihodilo?" vzkřiknul konečně ze zoufalství, vrávoraje po
ulici na zdařbůh, kam ho oči nesly. „Bylo třeba, aby se to
přihodilo! Kdyby nebylo tohoto, právě toho, všechno by se
urovnalo; najednou, jedním rázem, jedním obratným, energickým,
pevným rázem by se to urovnalo. Prst si dám useknouti, že by se
urovnalo. Hle, jak by se všechno vyřídilo: zaklepal bych tu i
tam — já řku, tak a tak, a mně, ctěný pane, nedovolují,
abych tak řekl, ani sem, ani tam; já řku, tak se nejedná; já
řku, ctěný pane můj, tak se nejedná a samozvanstvím se u nás
ničeho nedosáhne. Samozvanec je, panečku, člověk... tento...
neužitečný a užitku vlasti nepřinese. Chápete to? Já řku,
chápete to, ctěný pane? Tak bych tento... Ale ne, ostatně,
což... vždyť to docela není tento... docela ne... Co to pletu,
já hlupák? Vždyť sám se hubím. Vždyť, ty blázne jeden,
docela to není tak! Ale vidíš, blázne, jak se nyní jedná! Nu,
kam se poděju nyní? Co si na příklad počnu nyní sám s sebou?
Nu, kam se nyní hodím? Nu, vezměme na příklad, kam se hodíš
nyní, ty Goljadkine jeden, ty nedůstojný člověče? Co nyní?
Kočár je třeba dostat; kočár prý dostaň a čekej na ni;
nožky by si zmočila, kdyby nebylo kočáru... Kdo by si pomyslil!
Nu, slečinka! Vida dívku mravného chování! A jak ji
vychvalovali! Vyznamenala jste se, slečinko, darmo mluvit,
vyznamenala!... A to všechno pochází od nemravného vychování.
Když tak nyní pohlédnu, když to všechno uvážím, vidím, že
to nepochází od ničeho jiného, než od nedostatku mravnosti.
Místo aby ji z mládí tento... a čas ob čas i metlou, oni ji
cukrovinkami a různými sladkostmi cpou, i sám starý nad ní
natahuje moldánky: ,Ty jsi moje, tys mé zlato, za hraběte tě
provdám.' — A nyní se jim vydařila, ukázalá nám teď svoje
karty — já řku, takhle hrajeme my! Místo aby ji doma drželi z
mládí, dali ji do pensionátu k francouzské madame, k nějaké
emigrantce Falballa; a tam se učila všelikému dobru u emigrantky
Falballa: teď to jsou toho následky. Já řku, jděte, těšte
se! Abych prý byl s kočárem v tu a tu hodinu pod okny a
cituplnou romanci po španělsky zazpíval. ,Čekám vás a vím,
že mne milujete, utečeme spolu a budeme žiti v chaloupce.' —
Ale vždyť to vlastně není možno, vždyť, ctěná slečno,
vezme-li se kolem a kolem, nesmí se to, vždyť zákon zapovídá
poctivou a nevinnou dívku z otcovského domu uvézti bez svolení
rodičův! A konečně proč, zač a nač je toho třeba? Nu, ať
by se provdala, za koho je třeba, koho jí osud přisoudil, a je
odbyto. Já jsem úřadník; mohu být za to z úřadu propuštěn;
mohu se za to dostat do vyšetřování, milá moje slečinko!
Takové je to. A vy jste nevěděla? Ale to způsobila Němka. To
všechno vychází od ní, od čarodějnice, ona má ve všem ruce.
Protože člověka pomluvili, protože si o něm vymyslili babský
klep, nemožnou komedii dle rady Andreje Filippoviče, z toho to
vzniklo. Jinak proč by se Petruška do toho míchal? Co je mu do
toho? Nač je mu toho třeba, darebovi? Ne, nemohu, slečinko,
nijak nemohu, za nic na světě nemohu... Pro tentokrát mně,
slečinko, už nějak odpusťte. To vy jste, slečinko, všeho
příčinou a ne Němka, ne čarodějnice, nýbrž jen vy, protože
čarodějnice je hodná osoba, protože čarodějnice ničím není
vinna, ale vy, slečinko, jste vinna. Tak je to! Vy, slečno, mne
uvádíte v pokušení... Člověk upadne v záhubu, sám sebou
člověk přijde na zmar a nemůže se udržet; — jaká pak
svatba! A kterak to všechno skončí? A jak to nyní provést?
Mnoho bych za to dal, kdybych to všechno nyní věděl!"

Tak ve svém zoufalství uvažoval náš hrdina. Tu se náhle
vzpamatoval a seznal, že stojí kdesi na Litějné ulici. Pohoda
byla hrozná. Byla obleva, sníh se valil, pršelo, nu právě tak,
jako v onu nezapomenutelnou dobu, když za strašné půlnoční
hodiny započaly všechny nehody pana Goljadkina.

„Jaká chůze v takovou pohodu!" pomyslil si pan Goljadkin,
pohlížeje na počasí. „To je všeobecná smrt... Pane Bože
můj! Kde tu na příklad dostanu kočár? Tamhle na rohu, zdá se,
že se cosi černá. Půjdu tam, uvidíme... Pane Bože můj!"
vzdychal náš hrdina, zaměřiv slabé a vratké kroky své v tu
stranu, kde uviděl cosi podobného kočáru. „Hle, co udělám:
Půjdu, padnu mu k nohám, bude-li možno, a poníženě budu
prosit. Tak a tak, řeknu: do vašich rukou odevzdávám svůj
osud, do rukou představenstva. Vaše excellence, řeknu, zastaňte
se, buďte dobrodincem člověku. Tak a tak, řeknu, to a to se
stalo, skutek nezákonný; nezničujte mne, za otce vás
přijímám, neopouštějte mne... důstojnost, čest, jméno a
příjmení zachraňte... od zločinného, zkaženého člověka
mne chraňte... On je jiný člověk, vaše excellence, a já jsem
také jiný člověk. On je něco jiného a já jsem také něco
jiného; opravdu něco jiného, vaše excellence, skutečně něco
jiného; vidíte, jak je to, řeknu mu. Ani podoben být k němu
nemohu, řeknu; račte to změnit, račte poručit, aby to změnili
a zničili bezbožný, samovolný podvod... takový podvod, vaše
excellence, že mu není na světě podobného. Za otce vás
přijímám; představenstvo, rozumí se dobročinné a
starostlivé představenstvo, musí podporovati podobné
pohnutky... Vždyt je v tom i cosi rytířského, když řeknu:
Přijímám vás, dobročinné představenstvo, za otce a svěřuju
vám svůj osud; nebudu se vzpírati, úplně se svěřuju a sám
zůstanu stranou ode všech těch záležitostí... Takové to je,
řeknu mu."

„Nu co, můj milý, jsi drožkář?"

„Drožkář."

„Kočár, brachu, potřebuju na večer."

„A daleko ráčíte jeti?"

„Na večer, na celý večer, ať si už kamkoli, můj milý, ať
si kamkoli."

„Snad za město chcete jet?"

„Ano, přítelíčku, snad i za město. Já sám ještě na
určito nevím, přítelíčku, nemohu ti určitě říci, můj
milý. Víš, můj milý, snad se všechno obrátí k lepšímu.
Vímeť, přítelíčku

„Inu, ovšem, pane, ovšem; dej pán Bůh každému."

„Ano, přítelíčku, ano; děkuju ti, můj milý. Nu a mnoholi
budeš žádati, můj milý?"

„A hned ráčíte jet?"

„Ano, hned; totiž ne hned; počkáš v jednom místě... jen tak
chvilku, ne dlouho budeš čekat, můj milý."

„Nu, když najímáte na celý večer, méně nežli šest rublů
nemohu vzít při takovém počasí."

„Dobře, můj milý, dobře; já se ti odvděčím, můj milý.
Ty mne tedy nyní povezeš, můj milý."

„Sedněte si; počkejte, tuhle to trochu upravím... Tak, račte
si nyní sednout. A kam poroučíte jet?"

„K Izmajlovskému mostu, přítelíčku."

Kočí se usadil na kozlíku a pobídnul pár hubených herek,
které mocí odtrhl od žlabu se senem, k Izmajlovskému mostu.
Náhle však pan Goljadkin trhnul za provázek, zastavil kočár a
prosil dojemným hlasem, aby obrátil, aby nejel k Izmajlovskému
mostu, nýbrž do jakési jiné ulice. Kočí obrátil do druhé
ulice a za deset minut povoz pana Goljadkina zastavil před domem,
v němž přebýval jeho excellence. Pan Goljadkin vyšel z
kočáru, poprosil snažně svého kočího, aby tu počkal a sám
s trnoucím srdcem běžel nahoru do prvního poschodí, trhnul za
zvonítko, dvéře se otevřely a náš hrdina se octnul v
předsíni u jeho excellence.

„Jeho excellence ráčí býti doma?" optal se pan Goljadkin,
obraceje se s těmito slovy ke sluhovi, jenž mu otevřel.

„A čeho si přejete?" ptal se lokaj, prohlížeje si pana
Goljadkina od hlavy do paty.

„Já, přítelíčku, tento... Jsem Goljadkin, úřadník,
titulární rada Goljadkin. Řekni, že bych si rád promluvil s
jeho excellenci..."

„Počkejte, teď není možná..."

„Přítelíčku, nemohu čekat; má záležitost je vážná,
nedopouští odkladu..."

„A kdo vás sem posýlá? Nesete nějaké listiny?"

„Ne, přítelíčku, přicházím ve vlastní věci... Oznam mu,
přítelíčku, řekni, že tak a tak, přišel si promluvit. A já
se ti odvděčím, můj milý."

„Není možno. Nesmím nikoho přijímat, jsou zde hosté.
Přijďte ráno v deset hodin."

„Ale oznamte mne, můj milý. Nemohu, mně není možná
čekat... Vy, můj milý, budete za to odpovídat."

„E jdi, oznam ho; co je ti do toho, či bot je ti líto?" zvolal
druhý lokaj, jenž ležel na lávce a dosud nepromluvil ani slova.

„Jen boty trhat! Víš, že poručili, nikoho nepřijímat.
Úřadníci mají přicházeti ráno."

„Oznam ho, oznam. Však ti jazyk neupadne."

„Což, já ho oznámím, jazyk mi neupadne. Ale poručili nikoho
nepřijímat, a když nikoho, tak nikoho. — Jděte zatím tuhle
do pokoje."

Pan Goljadkin vešel do prvního pokoje; na stole stály hodiny.
Vzhlédl na ně: bylo půl deváté. Srdce se mu zachvělo v prsou.
Už se chtěl vrátit, ale v týž okamžik vysoký lokaj, stanuv
na prahu sousedního pokoje, hlasitě pronesl příjmení pana
Goljadkina.

„Je to chřtán!" pomyslil si náš hrdina ve své
nevyličitelné tesknosti. „Kdybych byl aspoň řekl: Tak a
tak... přicházím co nejpokorněji a nejuctivěji vysvětliti
svou záležitost... tento... račte mne laskavě vyslechnouti. Ale
nyní všechno je zmařeno, všechno jako do větru hozeno...
Ostatně... nu, což... nic neškodí."

Ale na dlouhé uvažování nebylo času. Lokaj se obrátil, řekl:
„Račte" a uvedl pana Goljadkina do kabinetu.

Když náš hrdina vstoupil do pokoje, pocítil, jako by byl
oslepl, neboť neviděl rozhodně pranic. Jen se mu tak mimochodem
mihnuly dvě nebo tři postavy v očích. „To jsou patrně
hosté," napadlo pana Goljadkina. Konečně však pan Goljadkin
začal jasně rozeznávati hvězdu na černém fraku jeho
excellence, potom ponenáhlu přešel i k samému černému fraku a
na konec vrátila se mu možnost úplného nazírání.

„Co je?" ozval se známý hlas nad panem Goljadkinem.

„Titulární rada Goljadkin, vaše excellence."

„Nu?"

„Přišel jsem si promluvit."

„Jak? Co?"

„Inu tak. Říkám, tak a tak, přišel jsem si promluvit, vaše
excellence."

„Ale... Kdo jste vlastně?"

„Pa—pa—pan Goljadkin, vaše excellence, titulární rada."

„Nu, a co si přejete?"

„Že tak a tak, za otce ho přijímám; sám zůstanu stranou a
od nepřítele mne zachraňte — to je všechno!"

„Co prý?"

„Známo, co."

„Co je známo?"

Pan Goljadkin mlčel. Brada začínala se mu ponenáhlu třásti.

„Nu?"

„Myslil jsem, že rytířsky, vaše excellence... Myslil jsem,
že tady rytířsky... a představenstvo za otce přijímám... A
že tak a tak, zachraňte mne, říkám, se sl... slzami prosím, a
že takové po—pohnutky mají se pod— pod—podporovat."

Jeho excellence se odvrátil. Náš hrdina po několik okamžiků
nemohl nic rozeznati očima. Prsa mu cosi svíralo, dech se tajil.
Nevěděl, kde stojí. Styděl se jaksi a bylo mu teskno. Bůh ví,
co bylo potom...

Když se náš hrdina vzpamatoval, spozoroval, že jeho excellence
mluví se svými hosty a jako by příkře a důrazně s nimi o
čemsi debattoval. Jednoho z hostí pan Goljadkin ihned poznal. To
byl Andrej Filippovič; druhého ne. Ostatně tvář jeho byla
také jaksi známa — vysoká, silná postava, letitá, obdařená
velmi hustými brvami a licousy a výrazným, pronikavým pohledem.
Na krku neznámého visel řád, v ústech měl cigaro. Neznámý
kouřil, a nevynímaje cigara z úst, význačně kýval hlavou,
vzhlížeje občas na pana Goljadkina.

Panu Goljadkinu stalo se jaksi nevolně; obrátil oči stranou a tu
spozoroval ještě jednoho podivného hosta. Ve dveřích, které
náš hrdina pokládal dosud za zrcadlo, jak se mu již dříve
jednou přihodilo, objevil se on — víme kdo: příliš dobře
známý přítel pana Goljadkina. Pan Goljadkin mladší nacházel
se skutečně až doposud v druhém malinkém pokojíku a psal cosi
na kvap; nyní patrně nastala potřeba, objevil se tedy s
listinami pod paží, přistoupil k jeho excellenci a velice
obratně, očekávaje výhradné pozornosti ke své osobě, dovedl
se vetříti do řeči i porady, zaujav místo trochu za zády
Andreje Filippoviče a z části jsa zastíněn neznámým,
kouřícím cigaro. Pan Goljadkin mladší měl patrně značné
účastenství v rozhovoru, jemuž naslouchal nyní ušlechtilým
způsobem, kýval hlavou, přestupoval nožkama, usmíval se,
každou chvíli vzhlížel na jeho excellenci, jakoby ho uprošoval
pohledem, aby i jemu dovolili prohoditi půl slovíčka.
„Podlec!" pomyslil si pan Goljadkin a nevolky vystoupil o krok ku
předu. V tu chvíli jeho excellence se obrátil a sám dosti
nerozhodně přikročil k panu Goljadkinu.

„Nu, dobře, dobře. Jděte nyní s Bohem. Prohlédnu pozorně
vaši záležitost, a vás dám doprovodit..." Tu jeho excellence
pohlédl na neznámého s hustými licousy. Tento na znamení
souhlasu kývnul hlavou.

Pan Goljadkin cítil a chápal jasně, že ho mají za cosi jiného
a dokonce ne za to, zač by měli. „Tak nebo onak," pomyslil si,
„ale promluviti si musím. Řeknu: tak a tak, vaše excellence..."

Tu ve svých pochybnostech sklopil oči k zemi a ku svému
krajnímu překvapení uviděl na botách jeho excellence velikou
bílou skvrnu. „Snad praskly?" pomyslil si pan Goljadkin. Brzy
však poznal, že boty jeho excellence nepraskly, nýbrž jen tak
silně odrážely světlo. Nápadný tento úkaz vysvětlil se panu
Goljadkinu tím, že boty byly lakované a silně se leskly. Tomu
se říká ,blik', pomyslil si náš hrdina, a tento název drží
se hlavně v dílnách umělců; jinde tomuto zjevu říkají
osvětlená hrana. Tu pan Goljadkin zdvihl oči a seznal, že je
třeba mluvit, poněvadž by jinak jeho věc mohla dospěti ke
špatnému konci. Náš hrdina postoupil tedy o krok ku předu.

„Tedy tak a tak, vaše excellence," pravil. „Ani samozvanství
v našem věku nepomůže..."

Jeho excellence na to neodpověděl, nýbrž silně zatáhl za
provázek od zvonku. Náš hrdina postoupil ještě o krok ku
předu.

„On je podlý a skrz na skrz zkažený člověk, vaše
excellence," mluvil náš hrdina skoro bez sebe, zmíraje
úzkostí, při tom však směle a rozhodně ukazoval na
nedůstojného svého blížence, jenž přestupoval v tu chvíli
okolo jeho excellence. „Tak a tak, povídám, ale narážím na
známou osobu."

Nastalo všeobecné pohnutí po slovech pana Goljadkina. Andrej
Filippovič a neznámá postava zakývali svými hlavami; jeho
excellence trhal netrpělivě ze vší síly za provázek od
zvonku, volaje služebné. Tu pan Goljadkin mladší vykročil do
předu.

„Vaše excellence," pravil. „Poníženě prosím za dovolení,
abych směl promluvit." Ve hlase pana Goljadkina mladšího bylo
cosi krajně rozhodného; všechno ukazovalo, že se cítí úplně
ve svém právu.

„Dovolte mně otázku," začal opět, předbíhaje svou
horlivostí odpověď jeho excellence a obraceje se tentokrát k
panu Goljadkinu: „Dovolte mně otázku: Víte, v přítomnosti
jakých osob se tak vyjádřujete? Víte, před kým stojíte, v
čím kabinetě se nacházíte?..."

Pan Goljadkin mladší byl celý neobyčejně vzrušen, celý
červený a zapálený rozhorlením a hněvem; ba i slzy se
objevily v jeho očích.

„Pánové Bassavrjukovi!" zařval z celého hrdla lokaj, objeviv
se ve dveřích kabinetu.

„Dobrá šlechtická rodina, pocházející z Maloruska,"
pomyslil si pan Goljadkin, a v tom okamžiku pocítil, že kdosi
velice přátelským způsobem opřel se mu jednou rukou o záda,
potom i druhá ruka přilehla k jeho zádům. Podlý blíženec
pana Goljadkina vrtěl se před ním ukazuje cestu, a náš hrdina
jasně uviděl, že ho postrkují, zdá se, k velikým dveřím
kabinetu. „Zrovna jak u Olsufija Ivánoviče," pomyslil si a
octnul se v předsíni. Ohlédl se a uviděl vedle sebe dva lokaje
jeho excellence a jednoho svého blížence.

„Plášť, plášť, plášť mého přítele! Plášť mého
nejlepšího přítele!" zaštěbetal zkažený člověk, vytrhl z
ruky jednoho sluhy plášť a hodil jej pro podlý a sprostý
posměch přímo na hlavu panu Goljadkinu. Pan Goljadkin,
vymotávaje se násilně ze svého pláště, jasně uslyšel
smích obou lokajů. Avšak nic neposlouchaje a ničeho
vedlejšího si nevšímaje vycházel už z předsíně a octnul se
na osvětleném schodišti. Pan Goljadkin mladší za ním.

„S Bohem, vaše excellence!" zvolal za panem Goljadkinem
starším.

„Podlec!" křikl náš hrdina celý bez sebe.

„I třebas podlec."

„Zkažený člověk!"

„I třebas zkažený člověk..." odpovídal důstojnému panu
Goljadkinu nedůstojný jeho nepřítel a ze vrozené mu podlosti
pohlížel shůry se schodů přímo, ani nemrkaje, do očí panu
Goljadkinu takovým způsobem, jako by ho prosil, aby ještě
pokračoval.

Náš hrdina plivnul rozhorlením a vyběhl na ulici. Byl tak
zničen, že si vůbec nepamatoval, kdo a jak ho usadil do
kočáru. Vzpamatovav se, uviděl, že ho vezou po Fontánce.
„Patrně k Izmajlovskému mostu!" pomyslil si náš hrdina. Tu se
panu Goljadkinu zachtělo ještě na něco si vzpomenouti, ale
nemohl. A bylo to cosi hrozného, co se nedá ani vysvětliti...

„Nu, nic neškodí!" rozhodl náš hrdina a jel k Izmajlovskému
mostu.

Hlava XIII.

Zdálo se, že se počasí hodlá změniti k lepšímu. Vskutku
mokrý sníh, který se valil doposud celými mraky, počínal
ponenáhlu řídnout a za nedlouho přestal padat úplně. Ukázala
se obloha a na ní tu a tam zajiskřily hvězdičky. Bylo jen
mokro, blátivo, sychravo a dusno, zejména pro pana Goljadkina,
který i bez toho jedva dechu popadal. Promoklý a proto těžký
plášť jeho projímal všechny jeho údy jakousi nepříjemnou,
teplou vlhkostí a tíží svou ještě více ochromoval jeho
silně sesláblé nohy.

Jakési zimničné záchvěvy přebíhaly jako ostří a dotěrní
mravenci po celém jeho těle; znemožením prosakoval z něho
studený, chorobný pot, tak že pan Goljadkin už zapomněl
opakovati si při této vhodné příležitosti se vrozenou sobě
pevností a rozhodností svou zamilovanou frázi, že všecko snad
nějakým způsobem, ano zcela jistě a najednou se obrátí k
lepšímu.

„Ostatně to všecko zatím ještě ujde," pomyslil si pevný a
na duchu neklesající náš hrdina, stíraje s obličeje kapky
studené vody, řinoucí se kolkolem se střechy kulatého a na
tolik promoklého klobouku, že se voda na něm už nedržela.
Dodav ještě, že to všechno nic neznamená, náš hrdina se
pokusil přisednouti na dosti tlustý špalek, jenž se povaloval
vedle hranice dříví na dvoře Olsufija Ivánoviče.

Rozumí se, na španělské serenady a hedvábné provazové
řebříky nebylo ani pomyšlení; ale přece bylo třeba postarati
se o tajný kouteček, třebas ne teplý, ale za to pohodlný a
skrytý. Silně ho vábil — mimochodem řečeno — onen koutek v
síni před obydlím Olsufija Ivánoviče, kde už dříve, skoro
hned na počátku této pravdivé pověsti, náš hrdina vystál
celé dvě hodiny mezi skříní a starou španělskou stěnou,
mezi všelikým domácím, nepotřebným haraburdím a polámaným
nářadím.

Nutno totiž podotknouti, že i tentokrát pan Goljadkin stál a
čekal už celé dvě hodiny na dvoře Olsufija Ivánoviče. Ale co
se týče tajného a útulného onoho koutku v síni, naskytly se
nyní některé nepohodlné okolnosti, jichž dříve nebylo. Prvá
okolnost byla ta, že onoho koutku si patrně povšimli a učinili
jisté ochranné kroky od té doby, co se přihodila známá
historie na posledním plese u Olsufija Ivánoviče. A za druhé
bylo nutno čekati na smluvené znamení od Kláry Olsufjevny,
protože nějaké takové znamení nezbytně musilo býti umluveno.
Vždycky se to tak dělalo, „my to nezačali a také námi to
neskončí".

Při té příležitosti pan Goljadkin vzpomněl si na jakýsi
román, který četl kdysi dávno, a v němž hrdinka dala
smluvené znamení Alfredovi za úplně podobných okolností tím,
že k oknu přivázala růžovou stužku. Jen že růžová stužka
nyní v noci a při petrohradském počasí, známém svou
vlhkostí a nespolehlivostí, nemohla se hoditi k věci a byla —
jedním slovem — vůbec nemožná.

„Ne, kam pak tady s hedvábnými provazovými řebříky,"
pomyslil si náš hrdina. „Raději si tuhle někde tajně a
tichounce postojím, třebas tadyhle." I vybral si místečko na
dvoře právě naproti oknům vedle hranice složeného dříví.
Ovšem po dvoře chodilo množství vedlejších lidí, jezdců,
kočích; mimo to hrčely povozy, frkaly koně a t. d. Ale
místečko přece bylo pohodlné. Ať si už spozorují nebo ne,
výhoda byla aspoň ta, že se nacházel ve stínu a pana
Goljadkina z domu neviděl nikdo, on však mohl viděti všechno.
Okna byla silně osvětlena, byl jakýsi slavnostní sjezd u
Olsufija Ivánoviče. Hudbu ostatně nebylo ještě slyšet.

„Tedy žádný ples; sjeli se jen tak, za nějakou jinou
příčinou," pomyslil si náš hrdina a srdce mu trochu zatlouklo.
„A určila skutečně dnešek?" mihlo se náhle jeho hlavou.
„Není omyl v datum? Možná — všecko je možno... Vida, jaká
je tu možnost! Možná, že psaní bylo napsáno už včera a já
je nedostal, protože se do toho vpletl Petruška, darebák. Anebo
je napsáno zejtra, to jest, že já... že zejtra se mělo
všechno vykonat, totiž s kočárem čekat..."

Tu náš hrdina zchladnul dokonale a počal v kapse hledati psaní,
aby se přesvědčil. Ale psaní k velikému jeho podivení v kapse
nebylo? „Kterak to?" zašeptal polomrtvý pan Goljadkin; „kde
jsem je nechal? Patrně jsem je ztratil! — To mně ještě
scházelo!" zastenal na konec. „Nu, padne-li nyní do nedobrých
rukou... A možná, že už upadlo!... Bože, co z toho bude! Bude
něco takového, že už... Ach ty osude můj nenávistný!"

Tu se pan Goljadkin zachvěl jako list při pomyšlení, že snad
nešlechetný blíženec jeho, když mu vrhl na hlavu plášť,
měl právě za účel zmocniti se dopisu, o němž nějakým
způsobem vyzvěděl od nepřátel pana Goljadkina. „Mimo to on
zachycuje cizí dopisy," uvažoval dále náš hrdina. „Důkazem
toho... Ale nač důkazy!"

Po prvém návalu úžasu a ztrnutí krev se vrazila do hlavy panu
Goljadkinu. Stenaje a skřípaje zuby chopil se za horkou svou
hlavu, sklesl na špalek a počal o čemsi přemítati... Ale
myšlénky se nikterak nevázaly v jeho hlavě. Míhaly se tam
jakési osoby, vynořovaly se tu jasněji, tu nejasně jakési
dávno zapomenuté příhody, lezly do hlavy jakési nápěvy
jakýchsi hloupých písniček... Úzkost se ho zmocňovala
nevýslovná.

„Bože můj, Bože můj!" vzdychl si náš hrdina, když se byl
trochu vzpamatoval a potlačil v prsou hluchý vzlykot, „dej mně
pevnosti ducha v nevyčerpatelné hlubině mých běd! Že jsem
ztracen, že jsem na dobro ztracen, o tom nemůže býti ani
nejmenší pochybnosti, a tak je to v pořádku, neboť nemohlo se
státi jinak nijakým způsobem. Předně jsem zbaven místa,
úplně zbaven, a nemohlo se stát, abych ho nebyl zbaven... Nu,
ovšem, nějak se to zase urovná. A mých peněz prozatím stačí
na první dobu: bude třeba nějakého bytečku, nářadí nějaké
se musí poříditi... A Petruška — to je první — u mne
nebude. Obejdu se bez dareby... vypomohou jiní nájemníci. Nu
dobře! Přijdu si a odejdu, kdy se mi zlíbí a Petruška nebude
bručet, že se vracím pozdě... Vida; proto je lépe, když si
dám posloužit od nájemníků... Tedy to by bylo všechno dobře;
jen že já mluvím pořád o tom, o čem bych neměl, a o tom, o
čem bych měl, o tom nemluvím!"

Tu myšlénka o nynějším postavení opět ozářila pamět pana
Goljadkina. Rozhlédl se kolem sebe. „Ach ty pane Bože můj,
pane Bože můj! O čem to vlastně nyní mluvím?" pomyslil si,
pozbyv nadobro rozvahy a chopil se opětně za svou rozpálenou
hlavu...

„Což, pane, už brzo ráčíte jet?" ozval se hlas nad panem
Goljadkinem. Pan Goljadkin sebou trhnul; ale před ním stál jeho
kočí, také celý až do kůže promoklý a prozáblý, jehož z
dlouhé chvíle a z netrpělivosti napadlo podívati se k panu
Goljadkinu za dříví.

„Přítelíčku, já tento... brzo, přítelíčku, hned, už
hned, jen počkej..."

Kočí odešel, bruče si cosi pod nos. „Proč pak bručí,"
přemýšlel se slzami v očích pan Goljadkin; „vždyť jsem ho
najal na celý večer... vždyť mám tedy právo! Na večer jsem
ho najal a tedy konec! Ať si třebas stojí, to je jedno. Všechno
záleží na mé vůli. Mohu jezdit, a mohu nejezdit. A že tady
stojím za hranicí dříví, to také nic neznamená... proti tomu
také nesmí ničeho namítat. Pánovi se líbí státi za
dřívím, tedy stojí za dřívím... nikomu na cti neubližuje,
takové to je. Ano, takové to je, ctěná slečno, chcete-li
vědít. A v chaloupce, milá slečno, za naší doby už nikdo
nebydlí. Takové to je! A bez mravnosti v našem průmyslovém
věku, milá slečno, nic nezmůžete, jakož sama nyní sloužíte
za zhoubný toho příklad. Že prý mohu sloužit písařem a v
chaloupce bydlet na břehu mořském. Předně, ctěná slečno, na
břehu mořském není písařů a za druhé, kde pak najdeme
advokáta. Neboť dejme tomu, abych uvedl příklad, že podám
žádost, představím se, tak a tak, že chci vstoupiti do služby
k advokátovi... a od nepřítele aby mne chránil... a vám
odpovědí, ctěná slečno, že písařů je mnoho, a tady že
nejste u emigrantky Falballa, kde jste se učila mravnosti, jakož
sama nyní sloužíte za zhoubný toho příklad. Mravnost však
znamená, ctěná slečno, doma sedět, otce si vážit a nemysliti
na ženichy před časem. Ženichové, ctěná slečno, už se
najdou svým časem, takové to je! Ovšem, nepopírám: různé
talenty musí ledacos umět, jako na fortepiano někdy zahrát, po
francouzsky promluvit, dějepis, zeměpis, zákon boží a
arithmetiku — takové to je! — A víc není třeba! K tomu
ještě kuchyně; nezbytně v oblast vědomostí každé mravné
slečny má vstoupiti i kuchyně! A nyní co z toho bude? Předně,
krasavice má a ctěná slečno, vás nepustí a pošlou za vámi
lidi, aby vás chytli; a potom pod zámek a do kláštera! A co
potom, ctěná slečno? Co mně potom přikážete dělat?
Přikážete, ctěná slečno, držíc se některých hloupých
románů, abych přicházel na nejbližší vršek a tál v
slzách, pohlížeje na chladné stěny vašeho žaláře a na
konec umřel, řídě se zvykem některých šeredných německých
básnířů a romanopisců. Není-liž pravda, slečno? Ale,
předně, dovolte mně říci vám přátelsky, že tak se dílo
nedělá, a za druhé i vás i rodiče vaše bych pořádně
vyplatil metlou za to, že vám dávali čísti francouzské knihy;
neboť francouzské knihy dobru neučí. V nich je jed, jed
nakažlivý, ctěná slečno! Aneb si myslíte — dovolte mně tu
otázku — myslíte si, že tak a tak, že uprchneme bez trestu a
tento... tam na mořském břehu že vám upravím chaloupku a
začneme spolu vrkati, o různých citech rozmlouvati, a tak že
provedeme celý život v dostatku a štěstí? A potom holátko se
narodí a my tento... tak a tak, otče drahý a státní rado,
Olsufiji Ivánoviči, hle, holátko se narodilo, tedy při této
vhodné příležitosti sejměte s nás prokletí a požehnejte
sňatek. Nikoli, slečno! Opět pravím, že tak se dílo nedělá,
a první věc je, že vrkání nijakého nebude, ani v to
nedoufejte. Nyní, ctěná slečno, muž je pán a dobrá, mravná
žena jest povinna ve všem mu hověti. A něžností, ctěná
slečno, nemilují za našich průmyslových dob. Už minuly časy
Žan-Žak-Rusóa. Muž na příklad přijde hladový z úřadu:
Dušinko — řekne — honem nějakou zákusku, vodky skleničku,
slanečka kousek. A vy, ctěná slečno, ihned musíte míti
pohotově vodky skleničku a slanečka kousek. Muž pojí s chutí
a na vás ani nepohlédne, jen řekne: běž do kuchyně,
koťátko, a dej pozor na oběd, leda že jednou jedinkrát za
týden vás poceluje, a i to jen lhostejně... Vidíte, ctěná
slečno, jak my na věc pohlížíme! Povídám, i to jen
lhostejně!... Takové to bude, když už máme o tom uvažovat,
když na to došlo, abychom takovým způsobem věci se podívali
na kloubek... A co já tu mám dělat? Proč mne, ctěná slečno,
připletli k vašim svéhlavým libůstkám? Píšete:
,Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý
člověče a t. d.' Ano, avšak předně, já — ctěná slečno
— se pro vás nehodím, sama víte; na komplimenty nejsem mistr,
všelijaká taková libovonná dámská prázdná slovíčka
mluviti nemiluju, seladonů jsem nepřítel a zevnějšku, abych se
přiznal, nejsem zcela bezúhonného. Lživého chvástání a
nestoudnosti v nás nenaleznete, v tom se vám přiznávám nyní
se vší upřímností. Říkám, tak a tak: jsem nadán jen
přímou a upřímnou povahou a zdravým rozumem; intrikami se
nezabývám. Nejsem intrikán, povídám, a tím se vychloubám;
takové to je! Procházím se bez masky mezi dobrými lidmi, a
abych vám už všechno řekl..."

Náhle pan Goljadkin sebou trhnul. Ryšavá, úplně zmoklá brada
jeho kočího opět k němu nakoukla za dříví.

„Hned, hned, přítelíčku... Vidíš, přítelíčku, já hned,
v okamžiku, přítelíčku," omlouval se pan Goljadkin
chvějícím se, unylým hlasem.

Kočí se počesal na týle, potom pohladil svou bradu, pak
postoupil o krok ku předu... zastavil se a nedůvěřivě pohlédl
na pana Goljadkina.

„Hned, příteli; vidíš, přítelíčku, já jen trochu, já...
vidíš... jen okamžik tady... vidíš, můj milý..."

„A což vůbec nepojedete?" řekl konečně kočí pevným
hlasem, přistoupiv až k samému panu Goljadkinu.

„Ale ne, muj milý, já hned. Vidíš, přítelíčku, já tu
čekám..."

„Tak."

„Vidíš, můj milý... A z které vesnice pak jsi, můj milý?"

„Jsem panský poddaný."

„Máš dobrého pána?"

„Tak, tak..."

„Ano, můj milý; jen počkej, přítelíčku. Vidíš, můj
milý... A jsi už dávno v Petrohradě?"

„Už celý rok jezdím."

„A dobře se máš, můj milý?"

„Tak, tak."

„Ano, můj milý. Děkuj prozřetelnosti boží, přítelíčku.
Jen dobrého člověka vždycky hledej. Nyní jsou dobří lidé
vzácní, můj milý. On tě omyje, nakrmí, napojí, můj milý
— totiž dobrý člověk... A časem, vždyť víš, že i skrze
zlato tekou slzy, můj milý... vidíš žalostný příklad;
takové to je, můj milý."

Kočímu bylo jaksi líto pana Goljadkina. „Nu račte tedy, já
ještě počkám. A dlouho tu ještě budete čekat?"

„Ne, můj milý, nedlouho. A víš, já už nebudu čekat, můj
milý. Co myslíš, přítelíčku? Spoléhám na tebe... Já už
nebudu čekat."

„A tedy vůbec nepojedete?"

„Ne, můj milý, nepojedu. A tobě se odvděčím, můj milý.
Vidíš, takové to je. Mnoholi ti náleží, můj milý?"

„Nu, jak jsme se smluvili, tolik mi račte dát. Čekal jsem,
pane, dlouho. Vždyť vy člověku neublížíte, pane."

„Nu, tu máš tedy, můj milý, tu máš." Při těch slovech pan
Goljadkin zaplatil kočímu šest rublů stříbra, a rozhodnuv se,
že nebude déle tratiti času, t. j. že půjde dobrovolně, a to
tím více, poněvadž věc byla rozhodnuta, kočího propustil, a
čekati tedy nebylo nač, vydal se ze dvora, vyšel ze vrat, zahnul
na levo a neohlížeje se, dal se bez dechu, ale radostně do
běhu. „Snad se všechno urovná k lepšímu," pomyslil si.
„Takovým způsobem vyhnul jsem se aspoň neštěstí."

Skutečně panu Goljadkinu stalo se jaksi neobyčejně lehko v
duši. „Ach kdyby se to urovnalo k lepšímu," opět si pomyslil
náš hrdina, sám ostatně málo důvěřuje svým slovům. „Já
tento..." uvažoval dále. „Anebo radši takhle, z druhé
strany... Anebo ještě lépe udělat takhle?"

V takových pochybnostech, hledaje klíč, jímž by rozluštil
své záhady, doběhl až k Semenovskému mostu, a přiběhnuv k
Semenovskému mostu, moudře a definitivně rozhodl, že se vrátí.

„Tak to bude lépe," myslil si. „Raději z druhé strany,
totiž takhle. Budu jen tak... budu postranním pozorovatelem a
konec. Jsem jen pozorovatel, osobnost vedlejší — nic víc. Co
se tam koli sběhne, nic nebude mou vinou. Takové to je! Takové
to bude nyní!"

Náš hrdina tedy rozhodnuv, že se vrátí, skutečně se vrátil,
a to tím spíše, poněvadž dle šťastného svého nápadu
pokládal se nyní za osobu zcela postranní. „Tak je to lépe:
za nic neodpovídám a přece uvidím, čeho mi bylo třeba.
Takové to bude!" Výpočet byl tedy spolehlivější a věc je
ukončena.

Upokojiv se, zabral se opět pod mírný stín své uspokojivé a
ochranné hranice dříví a pozorně počal pohlížeti na okna.
Tentokrát nebylo mu souzeno hleděti a čekati dlouho. Najednou
bylo pozorovati ve všech oknech jakýsi podivný ruch, zamíhaly
se postavy, rozhalily se záclony a celé skupiny lidí tísnily se
u oken Olsufija Ivánoviče, všechny hledaly cosi, pátraly po
čemsi na dvoře.

Náš hrdina, zabezpečený hranicí dříví, počal také
zvědavě sledovati všeobecný ruch a horlivě natahoval svou
hlavu tu na pravo, tu na levo aspoň na tolik, na kolik mu
dovoloval krátký stín hranice, jež ho chránila. Náhle ztrnul,
zachvěl se a div na místě nesklesl úžasem. Zdálo se mu...
slovem, dovtípil se na jisto, že nehledali na dvoře cosi a
nepátrali po čemsi, nýbrž že hledali právě jeho, pana
Goljadkina. Všichni pohlížejí nyní směrem k němu. Prchnouti
nebylo lze — spatřili by ho...

Ztrnulý pan Goljadkin přikrčil se co možná nejtěsněji ke
dříví a tu teprve spozoroval, že zrádný stín ho vydal
nepřátelům, že ho nezakrýval celého. S největší radostí
uvolil by se náš hrdina prolézti nyní nějakou myší děrou
skrze hranici dříví a tichounce si tam poseděti, jen kdyby to
bylo možno. Ale nebylo nijaké možnosti. Ve své agonii počal
tedy odhodlaně a přímo pohlížeti na všechna okna; tak je to
lépe... A náhle shořel studem. Už ho spozorovali, všichni
najednou ho spozorovali, všichni ho vábí rukama, všichni mu
kynou hlavami, všichni ho volají. Cvaknulo a otevřelo se
několik vyhlídek; několik hlasů počalo mu najednou cosi
volati...

„Jen se divím, že těm holčinám nenasekají hned za
dětských let," bručel pro sebe náš hrdina, pozbyv poslední
špetky rozvahy. Nenadále ze dveří vyběhl on (však víme, kdo)
v pouhém úřadním fraku, bez klobouku, udýchaný, kroutě se,
pocupávaje, poskakuje a projevuje zrádným způsobem velikou
radost nad tím, že spatřil konečně pana Goljadkina.

„Jakube Petroviči," zaštěbetal známý svou zbytečností
člověk. „Jakube Petroviči, vy jste zde? Nastudíte se! Je zde
chladno, Jakube Petroviči. Pojďte do světnice."

„Jakube Petroviči! Ne, já jen tak, Jakube Petroviči," zamumlal
pokorným hlasem náš hrdina.

„Ne, není možná, Jakube Petroviči. Zvou vás, uctivě zvou,
čekají tam na vás. Abych prý jim učinil potěšení a přivedl
k nim Jakuba Petroviče. Tak mne prosili."

„Ne, Jakube Petroviči; já bych, vidíte, já bych raději...
Bylo by lépe, kdybych šel domů, Jakube Petroviči..." omlouval
se náš hrdina, smaže se na drobném ohni a mrzna studem a
hrůzou zároveň.

„Ne-ne-ne-ne!" zaštěbetal odporný člověk. „Nikterak,
nikterak! Pojďme!" zvolal rozhodným hlasem a táhl ke schodům
pana Goljadkina staršího. Pan Goljadkin starší se pokusil
nejíti; ale poněvadž na něho hleděli ze všech stran a
vzpírat a protiviti se bylo by hloupo, náš hrdina tedy šel —
vlastně nelze říci, aby šel, protože rozhodně ani nevěděl,
co se s ním děje. „Nu, nic neškodí; to jen tak mimochodem,"
pomyslil si.

Dříve než se náš hrdina mohl trochu vzpamatovati a sebrati
své myšlénky, octnul se v sále. Byl bledý, rozcuchaný,
utýraný. Kalnýma očima obhlédl zástup — a hrůza! Sál,
všechny komnaty — všechno, všechno bylo plno, plničko. Lidí
síla, dam celá oranžerie. Vše to se tísnilo okolo pana
Goljadkina, všechno se snažilo k panu Goljadkinu, vše to
zdvihalo na svých ramenou pana Goljadkina, jenž zřetelně
pozoroval, že ho posouvají v jistou stranu. „Snad ne ke
dveřím," mihlo se ve hlavě pana Goljadkina. Ale neposouvali ho
ke dveřím, nýbrž přímo k pohodlnému křeslu Olsufija
Ivánoviče. Vedle křesla s jedné strany stála Klára
Olsufjevna, bledá, unylá, smutná, ostatně však nádherně
odětá. Zejména padly do oka panu Goljadkinu drobounké bílé
kvítečky na jejích černých vlasech, což působilo znamenitý
effekt.

Po druhé straně křesla držel se Vladimír Semenovič v černém
fraku, s novým svým řádem v petlici. Pana Goljadkina vedli pod
rameny — a sice, jak už praveno výše, přímo k Olsufiju
Ivánoviči — po jedné straně pan Goljadkin mladší, jenž si
dodal výrazu neobyčejně slušného a spolehlivého, z čehož se
náš hrdina nad míru radoval, po druhé pak straně ho vedl
Andrej Filippovič s nejslavnostnějším výrazem ve tváři.

„Co by to znamenalo?" pomyslil si pan Goljadkin. Když pak
uviděl, že ho vedou k Olsufiju Ivánoviči, náhle jako by ho
blesk ozářil. Myšlénka o zachyceném dopise mihnula se mu
mozkem. V nevýslovné agonii stanul náš hrdina před křeslem
Olsufija Ivánoviče. „Co teď?" pomyslil si. „Rozumí se,
směle, to jest otevřeně, ale slušně. Bylo tak a tak a t. d."

Ale čeho se náš hrdina bál, patrně se nestalo. Olsufij
Ivánovič přivítal, zdá se, velmi pěkně pana Goljadkina, a
ačkoli mu ruky nepodal, přec aspoň, hledě na něho, zakýval
svou šedovlasou a úctu vzbuzující hlavou, zakýval s jakýmsi
slavnostně truchlivým, ale zároveň blahosklonným výrazem. Tak
se aspoň zdálo panu Goljadkinu. Ba zdálo se mu, že dokonce i
slza se zaleskla v kalných očích Olsufija Ivánoviče; zdvihl
oči a spozoroval, že také na řasách Kláry Olsufjevny,
stojící vedle, zaleskla se slzička, že také v očích
Vladimíra Semenoviče jako by bylo cosi nedobrého — že
konečně trvalý, důstojný klid Andreje Filippoviče také stál
za všeobecné, slzavé účastenství — ba spozoroval na konec,
že jinoch, kdysi tak nápadně podobný váženému radovi, už
hořce vzlykal, použiv k tomu nynějšího okamžiku...

Či snad to všechno se panu Goljadkinu jen zdálo, protože sám
také zaslzel a jasně cítil, jak mu horké slzy tekly po
studených tvářích. Hlasem, plným štkání, smířen s lidmi i
osudem a jsa velice dojat v tento okamžik láskou netoliko k
Olsufiju Ivánoviči, netoliko ke všem hostům dohromady, nýbrž
i ke škůdnému blíženci svému, jenž nyní patrně dokonce už
nebyl škůdný, ba ani ne blížencem pana Goljadkina, nýbrž
zcela postranním a krajně laskavým člověkem, obrátil se nás
hrdina k Olsufiju Ivánoviči s dojemným výlevem duše své; ale
z plnosti všeho, co se v něm nashromáždilo, nemohl pranic
vyjádřiti a proto pouze výmluvným gestem mlčky ukázal na své
srdce...

Konečně Andrej Filippovič, chtěje bezpochyby ušetřiti
citelnosti šedovlasého starce, odvedl pana Goljadkina trochu
stranou a zanechal ho tam, tuším, ve zcela nezávislém
postavení. Usmívaje se, bruče si cosi pod nos, trochu na
rozpacích, ale na všechen způsob skoro úplně smířený s
lidmi a s osudem, počal se náš hrdina kamsi prodírati skrze
hustý zástup hostí. Všichni se mu vyhýbali, všichni na něho
pohlíželi s jakousi divnou zvědavostí a s jakýmsi
nevysvětlitelným, záhadným soucitem.

Náš hrdina se probral do sousedního pokoje — všude tatáž
pozornost. Slyšel neurčitě, jak se celý zástup tlačil v jeho
zápětí, jak pozorovali každý jeho krok, jak po tichounku
všichni mezi sebou rozmlouvali o čemsi velice zajímavém,
vrtěli hlavami, mluvili, soudili, uvažovali a šeptali si. Panu
Goljadkinu velice by se chtělo zvědít, o čem všichni soudí,
uvažují a šeptají. Ohlédl se a spatřil vedle sebe pana
Goljadkina mladšího. Pocítiv potřebu chopiti ho za ruku a
odvésti stranou, požádal způsobem co nejvíce přesvědčivým
pana Goljadkina mladšího, aby mu byl nápomocen při všech jeho
budoucích krocích a neopouštěl ho v kritickém okamžiku. Pan
Goljadkin mladší vážně pokynul hlavou a pevně stiskl ruku
pana Goljadkina staršího. Srdce se zatetelilo nadbytkem citů v
prsou našeho hrdiny. Ostatně on s těží popadal dechu, cítil,
že ho cosi tísní, že všechny ty na něho obrácené oči jaksi
ho shýbají a tlačí...

Pan Goljadkin spozoroval mimochodem onoho radu, jenž nosil na
hlavě vlásenku. Rada pohlížel na něho přísným, zkoumavým
pohledem, jenž nebyl nikterak obměkčen všeobecným soucitem.
Náš hrdina se odhodlal jíti přímo k němu, aby se na něho
pousmál a ihned se s ním dorozuměl; ale jaksi se mu to
nepodařilo. Na nějakou chvíli pan Goljadkin pozbyl skoro úplně
vědomí, ztratil i paměť a cit... Vzpamatovav se, spozoroval,
že se otáčí uprostřed hostí, kteří ho obstoupili širokým
kruhem.

Náhle z druhého pokoje zavolali pana Goljadkina; volání ozvalo
se rázem z celého zástupu. Všechno se vzrušilo, všechno
zahlučilo, všichni se hrnuli ke dveřím prvního sálu. Hrdinu
našeho skoro vynesli na rukou, při čemž se krutě zlostný rada
v paruce octnul vedle pana Goljadkina. Tento rada vzal ho náhle za
ruku a usadil ho vedle sebe naproti křeslu Olsufija Ivánoviče,
ostatně v dosti velké vzdálenosti od něho. Všichni, kdokoli
byli v komnatách, všichni se usadili v několika řadách kolem
pana Goljadkina a Olsufija Ivánoviče. Všechno utichlo a
uspokojilo se, všichni zachovávali slavnostní mlčení, všichni
pohlíželi na Olsufija Ivánoviče, očekávajíce patrně cosi ne
zcela obyčejného.

Pan Goljadkin spozoroval, že vedle křesla Olsufija Ivánoviče a
také tedy naproti radovi usadili se druhý pan Goljadkin a Andrej
Filippovič. Mlčení trvalo dále; čekali opravdu něčeho.

„Zrovna jako v nějaké rodině, když některý její člen se
vydává na dalekou cestu; jenom schází, aby teď všichni vstali
a poznamenali se křížem," pomyslil si náš hrdina.

Náhle však vzniknul hluk a všeobecný ruch přetrhl další
úvahy pana Goljadkina. Stalo se, čeho všichni dávno už
čekali. „Jede, jede," ozvalo se v zástupu.

„Kdo jede?" proneslo se hlavou pana Goljadkina a náhle se
otřásl od jakéhosi divného pocitu.

„Je čas!" řekl rada, pozorně vzhlédnuv na Andreje
Filippoviče. Andrej Filippovič opět vzhlédl na Olsufija
Ivánoviče. Vážně a slavnostně pokynul hlavou Olsufij
Ivánovič.

„Vstaňme," promluvil rada, zdvihaje pana Goljadkina. Všichni
vstali. Tu rada vzal za ruku pana Goljadkina staršího a Andrej
Filippovič pana Goljadkina mladšího, a oba slavnostně svedli
dohromady dva úplně k sobě podobné uprostřed zástupu, jenž
je obstoupil se zvědavostí. Náš hrdina rozhlédl se rozpačitě
kolem sebe, ale hned ho zastavili a ukázali mu na pana Goljadkina
mladšího, jenž k němu vztáhl ruku.

„A, to nás chtějí smířit," pomyslil si náš hrdina a s
láskou vztáhl ruku k pana Goljadkinu mladšímu; potom — —
potom k němu vztáhl i svou hlavu. Totéž učinil i druhý pan
Goljadkin...

Tu se však panu Goljadkinu staršímu zdálo, že věrolomný
přítel jeho se usmívá, že na rychlo čtverácky mrknul na
zástup je obklopující, že jest cosi zlověstného, v obličeji
nešlechetného pana Goljadkina mladšího, ba že činí jakýsi
úšklebek v okamžiku svého jidášského políbení... Panu
Goljadkinu zaznělo ve hlavě, v očích se mu zatmělo; zdálo se
mu, že síla, celý řetěz úplně sobě podobných Goljadkinů s
hlukem se vdírá do všech dveří sálu; ale bylo pozdě...
Zvučný, zrádný polibek se ozval a...

Tu se přihodil zcela neočekávaný případ... Dvéře do sálu
se otevřely s hlukem a na prahu se objevil takový člověk, že
pouhý pohled na něho zmrazil pana Goljadkina. Nohy jako by mu
byly přirostly k zemi. Výkřik ani se nevydral z jeho
stísněných prsou. Ostatně pan Goljadkin věděl už všechno
napřed a dávno tušil cosi podobného.

Neznámý vážně a slavnostně se přiblížil k panu Goljadkinu.
Pan Goljadkin znal tu postavu velice dobře. Viděl ji, velmi
často ji vídal, i dnes ji viděl... Neznámý byl vysoký,
tělnatý člověk v černém fraku s vysokým řádem na krku a
obdařený hustými, velmi černými licousy; jen cigaro v ústech
scházelo k úplné podobnosti... Za to pohled neznámého, jak už
praveno, zmrazil hrůzou pana Goljadkina.

S vážným a slavnostním vzezřením strašný člověk
přistoupil k ubohému hrdinovi naší povídky... Náš hrdina
vztáhnul k němu ruku; neznámý vzal ho za ruku a táhl za
sebou... S tváří plnou rozpaků ohlédl se kolem zničený náš
hrdina...

„To je, to je Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor mediciny a
chirurgie, váš dávný známý, Jakube Petroviči!" zaštěbetal
čísi protivný hlas nad samým uchem pana Goljadkina. On se
ohlédl: to byl protivný svými podlými duševními vlastnostmi
blíženec pana Goljadkina. Neslušná, zlověstná radost zářila
z jeho obličeje; s vytržením třel si ruce, s nadšením obracel
kolkolem svou hlavu, s nadšením pocupával kolem všech a
každého. Zdálo se, že jest hotov začíti hned tancovat
radostí. Konečně poskočil ku předu, vzal jednomu z lokajů
svíci z ruky a kráčel napřed, svítě na cestu panu Goljadkinu
a Kresťjanu Ivánoviči.

Pan Goljadkin slyšel jasně, jak všechno, co bylo v sále, se
hrnulo za ním, jak se všichni tísnili a tlačili jeden druhého
a všichni společně jako jedním hlasem počali volati za panem
Goljadkinem, jen aby se nebál, to že není nic, že je to jen
starý přítel a známý jeho, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz...

Konečně přišli na parádní, jasně osvětlené schodiště. Na
schodech byla také hromada lidí. Hlučně se otevřely dvéře do
dvora a pan Goljadkin se octnul na venkovských schůdkách spolu s
Kresťjanem Ivánovičem. U schůdků stál kočár, zapřažený
čtyřmi koňmi, které frkaly netrpělivostí. Zlopřející pan
Goljadkin mladší třemi skoky seběhl se schodů a sám otevřel
dvířka kočáru. Kresťjan Ivánovič přesvědčujícím gestem
požádal pana Goljadkina, aby si sedl. Ostatně
přesvědčujícího gesta nebylo ani třeba; bylo tu dosti lidí,
kteří by ho sami posadili. Zmíraje hrůzou, ohlédl se pan
Goljadkin nazpět: celé jasně osvětlené schody byly posety
lidem; zvědavé oči pohlížely na něho odevšad; sám Olsufij
Ivánovič předsedal na hořejším odpočívadle schodiště ve
svém pohodlném křesle a pozorně, se značným účastenstvím
pohlížel na všechno, co se tu dálo. Všichni čekali. Repot
netrpělivosti přeběhl po zástupu, když se pan Goljadkin
ohlédl nazpět.

„Doufám, že tu není nic... pranic neslušného... anebo
takového, co by mohlo vzbuditi přísnost... a pozornost všech,
na kolik se týče mého úřadního poměru?" promluvil
rozpačitě náš hrdina. Hluk a hovor zdvihl se kolkolem a
všichni záporně zavrtěli hlavami. Slzy vytryskly z očí pana
Goljadkina.

„V takovém případě jsem hotov... svěřuju se úplně... a
odevzdávám osud svůj v ruce Kresťjana Ivánoviče."

Sotva pan Goljadkin dořekl, že úplně svěřuje svůj osud v
ruce Kresťjana Ivánoviče, strašný, ohlušitelný, radostný
křik vydral se hned z úst všech, kdož ho obklopovali a
zlověstným ohlasem se valil po celém zástupu, jenž zde
očekával. Tu Kresťjan Ivánovič z jedné strany a Andrej
Filippovič z druhé vzali pana Goljadkina pod ramena a počali ho
usazovati do kočáru; blíženec pak z podlého zvyku svého
pomáhal od zadu. Nešťastný pan Goljadkin starší vrhl svůj
poslední pohled na všechny a na všechno a chvěje se, jako
kotě, které polili studenou vodou — je li dovoleno takové
porovnání — vlezl do kočáru. Za ním hned si usedl Kresťjan
Ivánovič. Dvéře se zavřely, bylo slyšeti prasknutí biče po
koních, koně strhly kočár s místa... a všechno se hrnulo za
panem Goljadkinem. Pronikavé, zběsilé výkřiky všech
nepřátel jeho valily se za ním místo požehnání na cestu.

Nějakou dobu míhaly se ještě lecjaké tváře vedle kočáru,
jenž unášel pana Goljadkina; ale znenáhla počaly se vzdalovati
a na konec zmizely úplně. Nejdéle vytrval neslušný blíženec
pana Goljadkina. Zastrčiv ruce do pobočních kapes svých
zelených, úřadních kalhot, běžel se spokojenou tváří,
poskakuje tu z jedné, tu z druhé strany kočáru; časem,
zachytiv se rukou za okenní rám a zavěsiv se na kočár,
prostrkoval oknem svou hlavu a jako by se loučil, posýlal panu
Goljadkinu rukou hubičky. Avšak i on počal umdlévati, pořád
řidčeji a řidčeji se ukazoval, až konečně zmizel úplně.

Trapná bolest svírala srdce pana Goljadkina; krev vroucím
klokotem bila mu do hlavy; bylo mu dusno, chtělo se mu rozepnouti
se, obnažiti prsa, posypati je sněhem a politi studenou vodou.
Konečně pozbyl vědomí... Když se vzpamatoval, uviděl, že ho
koně nesou po jakési neznámé cestě. Na pravo i na levo
černaly se lesy; bylo hlucho a pusto. Náhle ztrnul: dva ohnivé
zraky pohlížely na něho v temnotě a zlověstnou, pekelnou
radostí blýskaly tyto dva zraky. To není Kresťjan Ivánovič!
Kdo je to? Či je to on? Ano, on. Je to Kresťjan Ivánovič, ale
ne bývalý, starý, nýbrž jiný Kresťjan Ivánovič! Je to
hrozný Kresťjan Ivánovič!...

„Kresťjane Ivánoviči, vždyť já... já jsem, tuším, nic
neudělal, Kresťjane Ivánoviči," počal třesoucím se hlasem
náš hrdina, chtěje aspoň z části svou pokorností a
poslušností obměkčiti hrozného Kresťjana Ivánoviče.

„Vy dostanete erární kvartýr s dřívím, světlem a obsluhou,
čehož nejste hoden," zavzněla přísně a hrozně, jako ortel,
odpověď Kresťjana Ivánoviče.

Náš hrdina vykřikl a chopil se za hlavu. Och, on to už dávno
předvídal.

Psáno r. 1846.


[1] Známý obraz v Petrohradském Eremitáži, představující
zkázu Pompeji.

[2] Pseudonym spisovatele Senkovského.

[3] Rozsypaná sůl je znamení neladu mezi přítomnými osobami.

[4] Faublas — hrdina románu ,Les amours du chevalier de Faublas'
od Louveta de Couvray.



NÉTIČKA NEZVÁNOVA.

POVÍDKA.

I.

Otce svého nepamatuju. Umřel, když mi bylo dvě léta. Má matka
se provdala podruhé. Toto druhé manželství přineslo jí mnoho
hoře, ačkoli vzniklo z lásky. Můj otčím byl hudebník. Osud
jeho jest velice pozoruhodný: byl to nejpodivnější člověk ze
všech, koho jsem znala. Vtiskl se příliš silně v první dojmy
mého dětství, tak silně, že dojmy tyto měly vliv na můj
celý život. Proto především, aby mé vypravování bylo
srozumitelno, přivedu zde jeho životopis. Vše, co budu nyní
vypravovati, zvěděla jsem později od proslulého houslisty B.,
který byl soudruhem a dobrým přítelem mého otčíma od samého
mládí.

Příjmení mého otčíma bylo Jefimov. Narodil se na panství
velmi bohatého statkáře a byl synem jistého chudého
hudebníka, jenž se po dlouholetém kočování usadil na panství
onoho statkáře a byl členem jeho orchestru. Statkář žil
nádherně a nade všechno vášnivě miloval hudbu. Vypravovali o
něm, že ačkoli ze svého statku nikdy nevyjížděl, ba ani do
Moskvy ne, náhle se kdysi rozhodl, že pojede do ciziny do
jakýchsi lázní, a vyjel si tam na pouhých několik neděl pouze
proto, aby uslyšel jakéhosi proslulého houslistu, který, jak
tvrdily noviny, chystal se uspořádati v oněch lázních tři
koncerty.

Doma měl slušný hudební sbor, na nějž tratil skoro všechny
své důchody. Můj otčím vstoupil do tohoto sboru klarinetistou.
Byly mu dvacetdva roky, když se seznámil s jistým podivným
člověkem. V témž újezdě žil bohatý hrabě, jenž přišel
na mizinu tím, že si vydržoval domácí divadlo. Tento hrabě
vypověděl kapelníka svého orchestru, rodilého Vlacha, pro
nezřízené chování. Kapelník byl opravdu špatný člověk.
Když ho vyhnali, klesl úplně, počal choditi po vesnických
hospodách, opíjel se, časem i žebral, a nikdo v celé gubernii
nechtěl mu již dáti místa. S tímto člověkem spřátelil se
můj otčím.

Přátelství toto bylo nevysvětlitelné a divné, neboť nikdo
nespozoroval, aby se byl sebe méně změnil ve svém chování po
příkladu svého druha, ba i sám statkář, který mu z počátku
zakazoval přáteliti se s Vlachem, hleděl později skrze prsty na
jejich přátelství. Konečně kapelník náhle zemřel. Našli ho
záhy z rána sedláci v příkopě u hráze. Bylo provedeno
soudní šetření a shledalo se, že zemřel mrtvicí. Majetek
jeho nacházel se u mého otčíma, jenž ihned předložil
důkazy, že má plné právo uvázati se v toto dědictví:
nebožtík zůstavil totiž vlastnoruční zápis, v němž činil
Jefimova svým dědicem pro případ své smrti.

Dědictví záleželo z černého fraku, bedlivě šetřeného
nebožtíkem, který se stále ještě nadál, že nalezne místo,
a pak z houslí na pohled zcela obyčejných. Nikdo nečinil
námitek proti tomuto dědictví. Ale po nějakém čase k
statkáři přišel první houslista hraběcího orchestru s listem
od hraběte. V listě onom hrabě žádal, aby přemluvili
Jefimova, by prodal housle, zbylé po Vlachovi, jež si hrabě
velice přál získati pro svůj hudební sbor. Nabízel za ně
tři tisíce rublů a připomenul, že už několikrát posýlal
pro Jegora Jefimova, aby s ním osobně uzavřel tuto koupi, tento
vsak tvrdošíjně odmítal. Hrabě končil svůj list
ubezpečením, že nabízí za housle cenu dobrou, že nežádá
slevy, a v tvrdošijnosti Jefimova že vidí urážlivé pro sebe
podezření, jako by chtěl při koupi využitkovati jeho prostoty
a neznalosti, a proto prosí, aby mu statkář domluvil.

Statkář poslal ihned pro otčíma.

„Proč nechceš prodati housle?" ptal se ho. „Vždyť jich
nepotřebuješ. Nabízejí ti tři tisíce rublů, je to cena
krásná, a jednáš nerozumně, domníváš-li se, že ti dají
více. Hrabě tě neoklame."

Jefimov odpověděl, že k hraběti sám nepůjde, a pošlou-li ho,
bude to jen vůle pánova. Hraběti houslí neprodá, a budou-li mu
je chtít násilím vzíti, i to že bude na vůli pánově.

Bylo jasno, že touto odpovědí se dotknul nejcitlivější struny
v povaze statkářově. Nutno sděliti, že statkář vždy s
hrdostí tvrdíval, že ví, kterak jednati se svými hudebníky,
protože jsou všichni do posledního praví umělci, a proto jeho
orchestr jest nejen lepší než orchestr hraběcí, nýbrž
nezadá ani sborům v hlavním městě.

„Dobře!" odvětil statkář; „oznámím hraběti, že houslí
prodati nechceš, a sice že prostě nechceš, protože máš plné
právo buď prodat anebo neprodat. Rozumíš? Ale sám se tě
ptám, nač potřebuješ houslí? Tvůj nástroj je klarinet,
ačkoli jsi špatný klarinetista. Postup je mně. Dám za ně tři
tisíce. Kdo by byl řekl, že je to takový nástroj !"

Jefimov se usmál.

„Ne, pane, neprodám jich," odpověděl. „Ovšem, záleží na
vaší vůli..."

„Což myslíš, že tě nutím, že naléhám na tebe!" zvolal
statkář rozmrzelý, tím více, že rozmluva se dála před
hraběcím hudebníkem, jenž si mohl dle této scény způsobiti
nepěkný pojem o postavení všech hudebníků ve statkářově
orchestru. „Odejdi, nevděčný! Ať tě víc ani nevidím! Kam
bys se poděl beze mne se svým klarinetem, na který ani hráti
neumíš? A u mne jsi opatřen stravou, šatstvem, dostáváš
plat; žiješ jako urozený člověk, jsi u mne umělcem, ale
nechceš to chápat, nechceš tomu rozumět. Odejdi a nedráždi
mne svou přítomností!"

Statkář zaháněl od sebe každého, na koho se zlobil, protože
se obával sám sebe, své prudkosti. Za nic na světě však by
nechtěl jednati příliš přísně s „umělcem", jak nazýval
své hudebníky.

Koupě tedy se nezdařila a zdálo se, že je tím vše skončeno,
když tu náhle, asi za měsíc, hraběcí houslista spískal
hrozný proces. Na svůj vrub podal na mého otčíma udání, v
němž dokazoval, že otčím zavinil smrt Vlachovu a zahubil ho se
zištným úmyslem, zmocniti se bohatého dědictví. Dokazoval,
že závěť byla vylouděna násilně a nabízel se, že předvede
svědky pro své tvrzení. Ani prosby, ani domluvy hraběte i
statkáře, kteří se oba ujali mého otčíma, nemohly udavače
zviklati v jeho úmyslu. Namítali mu, že lékařská prohlídka
těla nebožtíka kapelníka byla provedena pravidelně, že
vystupuje proti očividným faktům, snad z osobní zášti a ze
zlosti, že se mu nepodařilo dostati drahocenný nástroj, jejž
hrabě pro něho kupoval. Houslista stál na svém, dušoval se,
že má pravdu, dokazoval, že mrtvice nevznikla z opilství,
nýbrž z otrávení a žádal, aby byla nařízena nová
lékařská prohlídka.

Na prvý pohled jeho důvody zdály se vážnými. Rozumí se, soud
nařídil vyšetřování. Jefimova vzali a poslali do města do
vězení. Započala soudní pře, která vzbudila zájem po celé
gubernii. Odbyla se velmi rychle, a výsledek byl takový, že
houslista byl usvědčen ve lživém udání. Byl odsouzen k
spravedlivému trestu, ale až do konce stál na svém a tvrdil,
že má pravdu. Posléze však se přiznal, že nemá nijakých
důkazů, že důkazy, které uváděl, sám si vymyslil, avšak
že při jich vymýšlení jednal dle jistého předpokládání a
důvtipu; neboť i nyní, když už byla předsevzata druhá
lékařská prohlídka a nevinnost Jefimova byla i formálně
dokázána, zůstává přece při svém starém přesvědčení,
že příčinou smrti nešťastného kapelníka byl Jefimov,
ačkoli ho snad nezahubil jedem, nýbrž nějakým jiným
způsobem. Rozsudek však nemohl býti proveden: houslista se
náhle roznemohl zánětem mozku, zbláznil se a skonal v
trestnické nemocnici.

Pokud trval tento proces, statkář choval se způsobem co
nejšlechetnějším. Staral se o mého otčíma tak, jako by byl
jeho vlastní syn. Několikrát přijel ho těšit do vězení,
dával mu peníze, zvěděv, že Jefimov rád kouří, přivážel
mu nejlepší cigara, a když byl otčím uznán za nevinna,
vystrojil slavnost celému orchestru. Statkář pohlížel na
proces Jefimova jako na věc, týkající se celého orchestru,
neboť dobrého chování svých hudebníku vážil si snad ne-li
více, tedy aspoň stejně jako jejich uměleckých vloh.

Minul celý rok, když se náhle po gubernii roznesla zpráva, že
do gubernského města přijel jakýsi známý houslista, Francouz,
a hodlá tam uspořádati několik koncertů. Statkář hned se
počal starati, jakým způsobem by si pojistil jeho návštěvu. A
podařilo se mu: Francouz slíbil, že přijede. Už bylo všechno
hotovo k jeho příjezdu, sezván byl skoro celý újezd, když tu
náhle všechno přijalo jiný obrat.

Jednoho rána oznámili statkáři, že Jefimov zmizel beze stopy.
Začalo pátrání, ale nikde ani stopy. Orchestr byl v
choulostivém postavení, scházel mu klarinetista. Tři dni po
zmizení Jefimova statkář obdržel náhle od Francouze list, v
němž se hrdě zříkal pozvání a mezi řádky mu dával na
srozuměnou, že příště bude velice opatrný v obcování s
takovými pány, kteří si vydržují své vlastní hudební
sbory, že je nemilé viděti opravdový talent pod správou
člověka, jenž nechápe jeho ceny, a že na příklad Jefimov,
skutečný umělec a nejlepší houslista, se kterým se mu
podařilo v Rusku se setkati, slouží dostatečným důkazem
spravedlivosti jeho slov.

Když statkář přečetl tento list, byl hluboce překvapen. Obsah
listu rozhořčil ho do hlubiny duše. Jak? Jefimov, ten samý
Jefimov, o něhož se tak staral, jemuž prokázal tolik
dobrodiní, tento Jefimov pomluvil ho tak bezohledně, tak
nesvědomitě v očích evropského umělce, v očích člověka,
jehož mínění tolik si vážil. A mimo to list byl
nepochopitelný i s druhé stránky. Sděluje mu, že Jefimov jest
umělec vysokého nadání, že je houslista, že však nedovedl
oceniti jeho nadání a nutil ho hráti na jiném nástroji. To
všechno překvapilo statkáře tak velice, že se bez meškání
připravil k cestě do města, aby si promluvil s Francouzem, když
tu obdržel lístek od hraběte, jenž ho bez prodlení zval k
sobě a sděloval, že ví o všem, že cizí virtuos je nyní u
něho s Jefimovem, a poněvadž byl nemile dotčen drzostí a
klevetou tohoto posledního, že ho dal zadržeti, z kteréžto
příčiny statkářův příjezd je nezbytný, nemluvě o tom, že
kleveta Jefimova týká se také samého hraběte; věc je vážná
a nutno ji rozřešiti co možná nejdříve.

Statkář vypravil se tedy bez meškání k hraběti, tam se hned
seznámil s Francouzem a vysvětlil mu celou historii mého
otčíma, při čemž dodal, že v Jefimovu nepodezříval tak
vysokého nadání, protože Jefimov byl u něho dosti špatným
klarinetistou, kdežto nyní poprvé slyší, že uprchlý od něho
hudebník je houslista. K tomu připomenul, že Jefimov jest
člověk svobodný a užíval vždy plné vůle, tak že mohl vždy
a v každou dobu odejíti, kdyby ho byli vskutku utlačovali.

Francouz byl udiven. Pozvali Jefimova. Tohoto s těží bylo možno
poznat. Choval se vypínavě, odpovídal posměšně a stál na
pravdě toho, co namluvil Francouzovi. Vše to krajně podráždilo
hraběte, jenž přímo oznámil mému otčímu, že je darebák,
klevetník a hoden nejhanebnějšího trestu.

„Nečiňte si starostí, osvícenosti; jsem už s vámi
náležitě obeznámen a znám vás dobře," odpověděl můj
otčím. „K vůli vám jedva jsem ušel kriminálu. Vím, kdo
navedl Alekseje Nikiforyče, vašeho bývalého hudebníka, aby mne
udal."

Hrabě byl hněvem bez sebe, uslyšev takovou hroznou obžalobu.
Div, že se ovládl. Ale v sále se nacházel úředník, jenž
náhodou přijel k hraběti za úředními záležitostmi, a ten
oznámil, že nemůže nechati vše jen tak, poněvadž urážlivá
hrubost Jefimova zavírá v sobě zlomyslné, nespravedlivé
obvinění, nařknutí a proto žádá co nejuctivěji, aby ho
směl zatknouti hned zde, v hraběcím domě.

Francouz se vyjádřil, že jest naplněn rozhořčením a nechápe
takového černého nevděku.

Tu můj otčím odpověděl ve své rozkvašenosti, že jest
lepší jakýkoli trest, soud a třebas nové trestní
vyšetřování, než ten život, který zakoušel až doposud,
nacházeje se ve statkářově orchestru a nemaje prostředků, aby
ho opustil dříve pro svou chudobu. S těmi slovy vyšel ze sálu
spolu s osobami, jež ho zatkly. Zavřeli ho do odlehlé
světničky v hraběcím domě a pohrozili mu, že ho zejtra
vypraví do města.

Okolo půlnoci otevřely se dvéře do světničky vězňovy.
Vešel statkář. Byl v županu, střevících a držel v ruce
rozžatou svítilnu. Zdálo se, že nemohl usnout a trapná starost
ho přiměla, aby v takovou pozdní hodinu opustil lože. Jefimov
nespal a s podivením pohlédl na příchozího. Tento postavil
svítilnu a s hlubokým vzrušením sedl na židli naproti němu.

„Jegore," pravil statkář, „proč jsi mne tak urazil?"

Jefimov neodpovídal. Statkář opětoval svou otázku a jakýsi
hluboký cit, jakási podivná tesknost zvučela v jeho slovích.

„E Bůh ví, proč jsem vás tak urazil, pane!" odpověděl
konečně můj otčím a mávnul rukou. „Ďábel mne patrně
popletl! Ani sám nevím, kdo mne k tomu všemu svádí! Vidím,
že mně není souzeno žíti u vás... Sám ďábel do mne vlezl!"

„Jegore!" počal znova statkář; „vrať se ke mně. Všechno
ti zapomenu, všechno ti odpustím. Poslechni, budeš prvním mezi
mými hudebníky; naznačím ti služné daleko větším než
ostatním..."

„Ne, pane, ne; raději ani nemluvte. Mně není souzeno žíti u
vás... Pravím vám, že ďábel do mne vlezl. Dům vám zapálím
nad hlavou, vrátím li se k vám. Padne to někdy na mne a taková
tesknota se mne časem zmocňuje, že bych se raději ani na
světě neviděl! Nyní už nemohu za sebe ani odpovídat. Raději
mne, pane, nechte. A to všechno od té doby, co se ten dábel
spřátelil se mnou..."

„Kdo?" optal se statkář.

„E ten, co zdech', jako pes, jehož se celý svět odřekl:
Taliján."

„To on tě, Jegore, hrát naučil?"

„Ano! Mnohému mne naučil na mou zkázu. Raději kdybych ho
nikdy nebyl spatřil."

„Což i on byl mistr na housle, Jegore?"

„No, sám on uměl nemnoho, ale dobře učil. Já jsem se vyučil
sám; on mně jen ukazoval. Ale raději aby mně ruka uschla, než
tato nauka. Já sám nyní nevím, co chci. Hle, optejte se mne,
pane: ,Jegorko, co chceš? Všechno ti mohu dát!' a já vám,
pane, ani slovíčka nedám za odpověď, protože sám nevím, co
chci. Ne, raději mne, pane, zanechte, už po druhé vám
povídám. Vždyť já vyvedu něco takového, že mne vypraví
někam hodně daleko a bude všemu konec!"

„Jegore!" pravil statkář po kratičké pomlčce; „tak zhola
tě nepustím. Nechceš-li u mne sloužiti, jdi si. Jsi člověk
svobodný, mocí tě držeti nemohu; ale tak beze všeho nyní od
tebe neodejdu. Zahraj mně něco, Jegore, na své housle mně něco
zahraj! Pro Boha, zahraj něco! Já ti nerozkazuju, rozuměj mně,
nenutím tě, ale se slzami tě prosím, zahraj mně, Jegoruško,
pro Boha, zahraj mně to, co jsi hrál Francouzovi. Ulev mně u
duše. Víš, že jsem tvrdohlavý, jako ty; i já mám svou hlavu,
Jegoruško! Já cítím s tebou, měj i ty pro mne cit. Živ nemohu
být, dokud mně nezahraješ to — ovšem z dobré vůle a ochoty,
co jsi hrál Francouzovi."

„Buď si!" řekl Jefimov. „Zařekl jsem se, pane, že nikdy
před vámi nebudu hráti, zrovna před vámi, ale zlost mne nyní
přešla. Zahraju vám, avšak ponejprv a naposled. Více, pane,
nikdy a nikde mne neuslyšíte, i kdybyste mně tisíc rublů
sliboval."

Tu vzal housle a počal hráti své variace na ruské písně. B.
tvrdil, že tyto variace byly jeho první a nejlepší kousek na
housle a že nikdy více nic nehrál tak krásně a s takým
nadšením. Statkář, jenž bez toho nemohl lhostejně poslouchati
hudbu, plakal hlasitě. Když hra skončila, vstal se židle,
vyndal tři sta rublů, podal je mému otčímu a pravil:

„A nyní jdi, Jegore. Vypustím tě odsud a sám všechno
spravím u hraběte. Ale poslechni: nikdy více mně nepřicházej
na oči. Leží před tebou široká cesta: ale srazíme-li se kdy
na ní, bude mně i tobě nedobře. Nu, s Bohem... Počkej! Ještě
ti dám jednu radu na cestu, jen jednu: Nepij a uč se, pořád se
uč — nezhrdni! Pravím ti to, jakoby ti vlastní otec pravil.
Hleď, ještě jednou ti opakuju: uč se, a sklenky se varuj. Jen
jednou-li se napiješ z hoře (a hoře zakusíš nemálo!), jsi
ztracen, všechno poletí k čertu a možná že sám zdechneš
někde v příkopě, jako tvůj Taliján. A nyní s Bohem!...
Počkej, políbíme se!"

Pocelovali se a hned na to můj otčím vyšel na svobodu.

Jedva se ocitl na svobodě, první dílo jeho bylo, že prohýřil
v nejbližším újezdním městě svých tři sta rublů,
seznámiv se s nejnižší, nejšpinavější společností
jakýchsi hýřilů, a skončil tím, že bez groše a ode všech
opuštěn nucen byl vstoupiti do chudičkého orchestru kočovného
venkovského divadla jako první a snad jediný houslista.

To vše ovšem nesouhlasilo úplně s jeho původními záměry,
jež záležely v tom, aby se co nejdříve dostal do Petrohradu,
kde se hodlal učiti, nalézti si dobré místo a vzdělati se v
pravého umělce. Ale ani život v malinkém orchestru se mu
nevydařil. Můj otčím se brzo znesvářil s ředitelem
kočovného divadla a opustil jej. Tu sklesl úplně na duchu a
odhodlal se k zoufalému kroku, jenž hluboko poranil jeho hrdost.
Napsal list známému nám statkáři, vylíčil mu své postavení
a požádal ho za peníze. List byl psán dosti nezávisle, ale
odpovědi na něj neobdržel. Napsal tedy druhý list, ve kterém
nejponíženějšími slovy nazýval statkáře svým dobrodincem a
lichotil mu titulem pravého cenitele umění, a prosil opětně za
pomoc.

Konečně přišla odpověď. Statkář mu poslal sto rublů a
několik řádek, psaných rukou jeho komorníka, v nichž si
vyžadoval, aby byl příště zbaven všelikých žádostí.
Otčím, obdržev tyto peníze, chtěl se hned vypraviti do
Petrohradu, ale když zaplatil dluhy, zbylo tak málo peněz, že
na cestu nebylo ani pomyšlení. Zůstal tedy opět na venkově,
opětně vstoupil do jakéhosi venkovského hudebního sboru, ale
zase v něm nevydržel, a přecházeje takovým způsobem s jednoho
místa na druhé a chovaje stále naději, že se dostane co
nejdřív nějak do Petrohradu, strávil na venkově celých šest
let.

Konečně jakási hrůza ho obešla. Spozoroval se zoufalstvím,
jak strašně utrpělo jeho nadání, neustále potlačované
nepořádkem, žebráckým živobytím, a jednoho rána opustil
svého ředitele, sebral své housle a přišel do Petrohradu,
živě se skoro jen almužnou. Ubytoval se kdesi na půdě a tu se
poprvé seznámil s B., jenž právě v tu dobu přijel z Německa
a také měl v úmyslu učiniti zde karriéru.

Brzy se spřátelili a B. až doposud s hlubokým citem vzpomíná
o této známosti. Oba byli mládi, oba se stejnými nadějemi, oba
s jedním a týmž cílem. Ale B. nacházel se teprve v letech
prvé mladosti, zkusil doposud málo bídy a hoře; mimo to byl
především Němec a bral se za svým cílem houževnatě,
systematicky, s plným vědomím svých sil a maje skoro úplně
sestavený rozpočet, co z něho jednou bude — kdežto soudruhu
jeho bylo už třicet let, byl už unavený, utýraný, pozbyl
trpělivosti, vyplýtval své první, zdravé síly, jsa nucen
celých sedm let pro kus chleba toulati se po venkovských
divadlech a statkářských orchestrech. Sily mu dodávala jedině
věčná, neoblomná myšlénka, jak by se vymanil na konec ze
svého bídného postavení, nashromáždil něco peněz a dostal
se do Petrohradu. Avšak myšlénka ta byla neurčitá, mlhavá;
byl to jakýsi neodbytný, vnitřní hlas, který po letech pozbyl
své původní jasnosti v očích samého Jefimova, a když
konečně přišel do Petrohradu, přišel tam skoro nevědomě,
jsa veden pouze jakýmsi starým zvykem stálých tužeb a
stálého přemítání o této cestě a nevěda vlastně ani sám,
co si tam počne. Jeho nadšení bylo jakési křečovité,
prosycené žlučí, okamžité, jakoby sám sebe chtěl oklamati
tímto nadšením a přesvědčiti sebe, že nezmizela v něm
ještě prvotná síla, prvotní zápal, prvotné nadšení.

Toto neustávající nadšení překvapilo chladného,
methodického B.; byl oslněn a vítal mého otčíma jako
budoucího velikého hudebního genia. Jinak si ani neuměl
představiti budoucí osud svého soudruha. Ale v brzku B. otevřel
oči a pochopil ho úplně. Seznal jasně, že ony okamžité
návaly a zimničná netrpělivost jsou jen následek bezvědomé
zoufalosti při vzpomínce na ztracené nadání; ba že i samo
nadání hned na počátku nebylo asi příliš značné, že tu
bylo mnoho zaslepenosti, marného sebevědomí, přílišné
spokojenosti samým sebou a neustálé fantasie, neustálého
blouznění o své geniálnosti.

„Avšak," vypravoval B. — „nemohl jsem se nepodiviti podivné
povaze svého soudruha. Přede mnou se zjevně odehrával zoufalý,
zimničný boj křečovitě napjaté vůle a vnitřní malomoci.
Nešťastník po celých sedm let uspokojoval se pouhými sny o
budoucí své slávě na tolik, že ani nespozoroval, kterak
ztratil i to nejelementárnější v našem umění, kterak ztratil
i prvopočátečný mechanismus hry. A při tom při všem v jeho
nespořádané představivosti stále se vytvářely
nejkolosálnější plány do budoucnosti. Nejen že chtěl býti
geniem prvé třídy, jedním z prvních houslistů na světě;
nejen že se už pokládal za takového genia: chtěl se mimo to
státi i skladatelem, nemaje ani ponětí o kontrapunktu. Ale nade
všechno mne překvapovalo," pokračoval B., „že v tomto
člověku při jeho úplné malomoci, při jeho nicotné znalosti
techniky umění, vězelo takové hluboké, takové jasné a,
možno říci, instinktivní porozumění pro umění. On je
vyciťoval a chápal v sobě tak silně, že není divu, když
zbloudil ve vlastním sebeoceňování a pokládal se za kněze
uměn, za genia, kdežto byl jen hlubokým, instinktivným kritikem
umění. Časem se mu podařilo vysloviti svým hrubým, prostým,
všeliké nauky dalekým jazykem takové hluboké pravdy, že jsem
až ztrnul a nemohl pochopiti, jakým způsobem to všechno uhodl,
ačkoli nikdy nic nečetl, nikdy se ničemu neučil, a jsem mu
opravdu mnohým zavázán," dodal B. — „jemu a jeho radám, co
se týče mého vlastního zdokonalení."

„Co se týče mne samého," pokračoval B. — „byl jsem sám
sebou spokojen. Také jsem vášnivě miloval své umění, ačkoli
jsem věděl hned na samém počátku své dráhy, že mně nic
nadobyčejného není třeba, že budu vlastně jen nádenníkem v
umění. Za to však jsem hrdý tím, že jsem nezakopal, jako
nedbalý služebník, to, co mně bylo dáno přírodou, nýbrž
naopak vyzískal jsem steronásobně, a jestliže se chválí má
zřetelnost při hře, jestliže se diví mé dokonalé technice,
jsem vším tím zavázán neustálé, bedlivé práci, jasnému
vědomí svých sil, dobrovolnému sebepodceňování a své
věčné ošklivosti k vypínavosti, k předčasné spokojenosti
samým sebou a k lenosti jakožto přirozenému následku této
spokojenosti."

B. se také pokusil sděliti se svými radami se svým soudruhem,
jemuž se úplně z počátku podřizoval, ale tím ho jen
zbytečně zlobil. Nastalo mezi nimi ochlazení! Brzy na to B.
spozoroval, že se jeho soudruha stále častěji a častěji
zmocňuje apatie, tesklivost a nuda, že záchvaty jeho nadšení
stávají se řidšími a řidšími a že po tom po všem
následovala jakási mračná, divná duševní skleslost.
Konečně Jefimov počal zanedbávati své housle a nedotekl se
jich někdy po celé týdny. Do úplného pádu nebylo už daleko a
brzy nešťastník upadl do všech neřestí. Před čím ho
varoval jeho statkář, to se stalo: rady neúčinkovaly a B. se
mimo to bál promluviti k němu slova.

Ponenáhlu Jefimov klesl do krajního cynismu. Nestyděl se jísti
na účet soudruha B., a jednal při tom tak, jakoby měl na to
plné právo. A prostředky na živobytí se vyčerpávaly. B.
ledajak si vypomáhal hodinami, nebo hrál za peníze na
večerních zábavách u kupců, u Němců, u nebohatých
úřadníků, kteří, ač nemnoho, ale přece něco platili.
Jefimov jakoby ani nechtěl pozorovati nouze svého soudruha;
jednal s ním bezohledně a časem po celé neděle neuznal ho za
hodna ani slova.

Kdysi B. mu připomenul způsobem co nejvlídnějším, že by
neměl tak zanedbávati své housle, aby úplně neodvykl svému
nástroji; tu se Jefimov úplně rozzlobil a prohlásil, že se
schválně už nikdy nedotkne svých houslí, jakoby si myslil, že
ho bude někdo na kolenou za to prosit.

Jindy B. potřeboval společníka, aby s ním hrál na večerní
zábavě a požádal za to Jefimova. Tato žádost Jefimova
vzběsila. Prohlásil se vztekem, že není pouliční šumař a
nesníží se tak, jako B., aby ponižoval ušlechtilé umění
hrou před sprostými řemeslníky, kteří nemohou míti smyslu
pro jeho hru a nadání.

B. na to neodpověděl ani slova, ale Jefimov, rozváživ toto
pozvání za nepřítomnosti svého soudruha, který šel hrát,
došel k přesvědčení, že to byla jen narážka na to, že je
živ na cizí útraty, a mělo mu býti pokynutím, aby se také
vynasnažil něco vydělati. Když se B. vrátil, Jefimov mu počal
náhle vytýkati sprostotu jeho jednání a prohlásil, že u něho
nezůstane déle ani minutu. Skutečně zmizel někam asi na dva
dni, ale třetího dne opět se objevil, jakoby se nebylo nic
přihodilo, a žil dále starým způsobem.

Jen dávný zvyk, staré přátelství a soustrast, kterou B.
pociťoval k ztracenému člověku, zdržovala ho od záměru,
učiniti konec takovému nespořádanému živobytí a rozejíti se
na dobro s přítelem. Ale konečně se přece rozešli. Štěstí
se usmálo na B.; získal si čísi mocné podpory a podařilo se
mu uspořádati skvělý koncert. V tu dobu byl už výborným
umělcem a brzy na to rychle se šířící dobrá pověst jeho
zjednala mu místo v orchestru dvorní opery, kde se v brzku
dodělal úplně zaslouženého úspěchu.

Při loučení dal Jefimovu něco peněz a se slzami ho prosil, aby
se vrátil na pravou cestu. B. i nyní nemůže na něho
vzpomínati bez hlubokého soucitu. Známost s Jefimovem zůstavila
jeden z nejhlubších dojmů jeho mladosti. Spolu započali svou
dráhu, tak vroucně se spřátelili, že i samo podivínství,
hrubé a příkré vady Jefimova ještě silněji k němu
připoutávaly B. — On mu rozuměl, viděl ho skrz naskrz, a
předvídal, jak to všechno skončí. Při loučení se objali a
oba zaplakali. Tu Jefimov se slzami a vzlykotem prohodil, že je
ztracený, nejnešťastnější člověk, že to ví už dávno,
ale nyní teprva že zcela jasně poznal svou zkázu.

„Nemám nadání!" dodal a zbledl jako mrtvý.

B. byl silně dojat.

„Poslyš, Jegore Petroviči," namítl mu; „co to pášeš nad
sebou? Vždyť se jen hubíš svým zoufalstvím. Nemáš
trpělivosti ani zmužilosti. Nyní v návalu duševní skleslosti
tvrdíš, že nemáš nadání. Není pravda! Máš nadání,
ubezpečuju tě. Nadání máš. Vidím to už z toho, jak cítíš
a chápeš umění. Dokážu ti to celým tvým životem. Vždyť
sám jsi mně vypravoval své bývalé osudy. Už tehda padlo na
tebe toto bezvědomé zoufalství. A tenkrát tvůj první učitel,
onen podivný člověk, o kterém jsi mně tak mnoho vypravoval,
poprvé v tobě probudil lásku k umění a uhodl tvé nadání. A
pocítil jsi to tehda právě tak mocně a těžce, jako nyní
pociťuješ. Ale ty jsi sám nevěděl co se s tebou děje.
Nelíbilo se ti v domě statkářově, avšak sám jsi nevěděl,
čeho se ti chce. Tvůj učitel zemřel příliš záhy. Zanechal
tě s pouhými nejasnými snahami a hlavně nevysvětlil ti, co jsi
ty sám. Tys cítil, že je ti třeba jiné dráhy, mnohem
širší, že jsou ti souzeny jiné cíle, ale nechápal jsi, jak
se to provede, a ve svém stesku pojal jsi v nenávist všechno, co
tě obkličovalo tehda. Tvých šest let nouze a bídy neprošlo
nadarmo; učil jsi se, přemýšlel jsi, nabýval jsi vědomí o
sobě a o svých silách, rozumíš nyní umění i svému účelu.
Příteli, jest jen třeba trpělivosti a zmužilosti. Očekává
tě los skvělejší, než jest můj: jsi stokrát víc umělcem,
než já; ale dej ti Bůh aspoň desátou část mé trpělivosti.
Uč se a nepij, jak ti radil tvůj dobrý statkář, a hlavní věc
— začni od začátku, od abecedy. Co tě trápí? Bída, nouze?
Ale vždyť bída a nouze vychovávají umělce. Jsou neodlučny od
počátků umělecké dráhy. Nyní tebe ještě nikdo
nepotřebuje, nikdo nechce vědít o tobě: ale tak to chodí na
světě. Avšak jen počkej, co bude potom, až poznají, že máš
nadání. Závist, malicherné podlosti, a zvláště hloupost
nahrnou se na tebe hůře než bída. Talent potřebuje soucitu,
jemu jest třeba, aby mu rozuměli, a zatím uvidíš, jaké
osobnosti tě obstoupí, až jen trochu dostihneš svého cíle.
Budou do bláta šlapat a s opovržením přehlížet to, co se v
tobě vypracovalo těžkou prací, strádáním, hladem, bezesnými
nocmi. Nebudou ti dodávati mysli, nebudou tě těšit tvoji
budoucí přátelé; nebudou ti ukazovati, co je v tobě dobrého a
pravého, nýbrž se zlovolnou radostí budou vyzdvihovati do
výše každý tvůj poklések, budou ti ukazovati zejména na to,
co je v tobě špatného, na to, v čem se mýlíš a pod maskou
chladnokrevnosti a opovržení k tobě budou jako svátek
oslavovati každou tvou chybu (kdo prý se nedopouští chyby!). Ty
jsi na neštěstí vypínavý, často nevčas hrdý, můžeš tedy
urazit samolibou ničemnost a pak bude běda: ty budeš sám a jich
mnoho. Utýrají tě špendlíky. Vždyť i já to už počínám
zakoušet. Seber se tedy nyní! Nemáš ještě tak hroznou nouzi,
můžeš být živ, neopovrhuj sprostou prací, štípej drva, jako
jsem já je štípal na večerních zábavách u chudých
řemeslníku. Ale ty's netrpěliv, jsi choroben svou
netrpělivostí, je v tobě málo prostoty, příliš mnoho
chytračíš, příliš mnoho přemýšlíš, dáváš příliš
mnoho práce své hlavě. Jsi drzý na slovech a dostáváš
strach, když máš vzíti do ruky smyčec. Jsi samolibý a máš
málo smělosti. Směleji tedy, potrp, uč se, a nemás-li důvěry
ve své síly, naděj se na náhodu: máš oheň, máš cit. Snad
dojdeš k cíli, a ne-li, aspoň se pokus. Neztratíš při tom na
žádný způsob, poněvadž možná výhra jest příliš veliká.
V tomto případě naše snad jest veliká věc!"

Jefimov poslouchal svého bývalého soudruha s hlubokým citem.
Ale ponenáhlu, co tento mluvil, bledost mizela s jeho lící, jež
oživla ruměncem; jeho oči jiskřily nezvyklým ohněm smělosti
a naděje. Brzy tato ušlechtilá smělost přešla v sebevědomí,
potom v obvyklou drzost a konečně, když B. končil svou domluvu,
Jefimov už ho poslouchal roztržitě a s netrpělivostí.
Nicméně stiskl mu vroucně ruku, poděkoval mu a jsa náhlý v
přechodech od nejhlubší pokory a duševní skleslosti do krajní
hrdosti a drzosti, prohlásil troufale, aby si přítel nečinil
starostí o jeho budoucnost, že ví, jak upraviti svůj osud, že
v brzku i on doufá nalézti protekce, uspořádá koncert a pak
rázem si dobude slávy i peněz.

B. pokrčil rameny, ale nenamítl ničeho svému bývalému
soudruhu a tak se rozešli, rozumí se, ne na dlouho. Jefimov ihned
utratil peníze, jež dostal od B. a přišel si pro jiné po
druhé, po čtvrté, potom po desáté; konečně B. přešla
trpělivost a zapřel se mu. Od té doby ztratil ho úplně s očí.

Uplynulo několik let. Kdysi B. se vracel domů ze zkoušky. V
jedné uličce u dveří špinavé hospody setkal se s člověkem
chatrně oblečeným, opilým, který ho zavolal jménem. Byl to
Jefimov. Velice se změnil, sežloutl, opuchl v obličeji. Bylo
patrno, že nespořádaný život vložil na něho svou pečeť
nezhladitelným způsobem.

B. se velice zaradoval a sotva spolu promluvili dvě tři slova,
vešli do hospody, kam ho zatáhl Jefimov. Tam v odlehlé, malé,
začazené světničce prohlédl si blíže svého soudruha.
Ukázalo se, že byl skoro v hadrech, v rozbitých botách;
otrhaná jeho náprsenka byla celá politá vodkou. Vlasy mu
počínaly šedivět a vylézat.

„Co se s tebou děje? Kde jsi nyní?" ptal se B.

Jefimov se zarazil, ba dostal z počátku i strach, odpovídal
nesouvisle, trhaně, tak že si B. pomyslil, že má před sebou
člověka pomateného. Konečně se Jefimov přiznal, že nemůže
vypravovat, nedají li mu napíti se vodky a v hospodě že už
dávno nemá úvěru. Při těch slovech se začervenal, ačkoli se
snažil dodati si odvahy jakýmsi smělým gestem; ale vypadlo to
drze, strojeně, dotěrně, tak že všechno bylo hrozně
žalostné a vzbudilo soustrast v dobrém B., jenž poznal, že
jeho předtuchy se vyplnily úplně. Nicméně dal přinésti
vodky. Jefimov změnil se ve tváři vděčností a přišel do
takových rozpaků, že se slzami v očích byl hotov políbiti
ruku svému dobrodinci. Při obědě B. zvěděl k velikému svému
překvapení, že nešťastník je ženat. A překvapení jeho
vzrostlo ještě více, když se hned na to dověděl, že žena
byla příčinou všeho jeho neštěstí a hoře, že tento sňatek
zničil na dobro všechen jeho talent.

„Kterak to?" optal se B.

„Já, brachu, dva roky už nevzal houslí ani do ruky,'
odpověděl Jefimov. „Má stará je kuchařka, nevzdělaná,
hrubá ženská. Aby ji čert!... My se jen pereme spolu, jiného
neděláme nic."

„Proč jsi se tedy ženil, když je to takové?"

„Neměl jsem co jíst. Seznámil jsem se s ní, ona měla asi
tisíc rublů. Skočil jsem tedy do toho a oženil jsem se. A ona
se do mne zamilovala. Sama se mi zavěsila na krk. Kdož ji nutil!
Peníze jsou utraceny, propity — nu, brachu, co tu s talentem!
Všechno je to tam."

B. spozoroval, že Jefimov jaksi chvátá, aby se před ním
ospravedlnil.

„Všeho jsem nechal, všeho," dodal. A tu mu oznámil, že v
poslední době dostihl už skoro úplné dokonalosti na houslích,
a že třebas i B., jenž se pokládá nyní za jednoho z prvních
houslistů ve městě, nedosáhne mu ani do kotníků, jestli že
zachce.

„Proč jsi tedy všeho nechal?" ptal se udivený B. „Měl bys
si hledati místo."

„Nestojí to za to!" odvětil Jefimov a máchnul rukou. „Kdo
pak tam z vás čemu rozumí! Co umíte? Nic, pranic neumíte.
Tanec nějaký v baletě zahudlat — to je vaše umění. Dobrého
houslistu jak živi jste ani neviděli ani neslyšeli. Nač vás
vyrušovat; zůstávejte si, jak chcete."

Tu Jefimov opět máchnul rukou a div nesklouznul se židle,
protože byl už pořádně nachmelen. Potom počal zváti k sobě
B. Tento se omluvil, vzal si jeho adressu a slíbil, že zejtra
zcela jistě k němu přijde. Jefimov, který byl nyní úplně
syt, pohlížel posměšně na svého bývalého soudruha a
všemožným způsobem se snažil nějak ho píchnouti. Když
odcházeli, chopil se drahé šuby a podal ji B., jako nižší
vyššímu. Když procházeli první světnicí, zastavil se a
představoval B. hospodskému a hostům jako prvního a jediného
houslistu v celém hlavním městě. Slovem počínal si
neobyčejně špinavě v tu chvíli.

Přes to však B. vyhledal ho druhého dne z rána v podkroví, kde
jsme všichni tehda přebývali v krajní nouzi v jediné
světnici. Byly mně tehda čtyři roky a dvě léta byla už
maminka provdána za Jefimova. Byla to ubohá žena. Bývala
dříve vychovatelkou, byla výborně vzdělána, hezká, ale
chudobná, a proto se provdala za stařičkého úřadníka, mého
otce. Prožila s ním pouze rok. Když pak můj otec náhle zemřel
a nepatrné dědictví bylo rozděleno mezi jeho dědice, maminka
zůstala se mnou s malou částkou peněz, které se jí dostaly za
podíl. Jíti opět někam za vychovatelku s dítětem na rukou
bylo těžko.

V tu dobu jakousi náhodou setkala se s Jefimovem a skutečně se
do něho zamilovala. Byla enthusiastka, blouznilka, viděla v
Jefimovu jakéhosi genia, uvěřila jeho vypínavým slovům o
skvělé budoucnosti; její představivosti lichotila slavná
účast, býti oporou, průvodkyní geniálního člověka a
provdala se tedy za něho. Ale hned v prvním měsíci zmizely
všechny její sny a naděje a otevřela se před ní žalostná
skutečnost.

Jefimov, který se opravdu snad oženil proto, že maminka měla
nějaký tisíc rublů na penězích, jakmile peníze byly
utraceny, složil ruce v klín a jakoby byl rád zámince, hned
prohlásil všude a každému, že sňatek zhubil jeho nadání,
že nemohl pracovati v dusné světnici tváří v tvář s
hladovou rodinou, že za takových okolností není ani pomyšlení
na písně a hudbu, a konečně že mu patrně už při narození
byl přisouzen takový nešťastný osud. Zdá se, že i sám
později byl přesvědčen o spravedlivosti svých žalob a těšil
se takto novou výmluvou. Zdálo se, že tento nešťastný,
zahubený talent sám hledal vnější příležitosti, na kterou
by mohl svésti všechny nehody, všechna neštěstí. Ale při tom
nikterak nemohl přesvědčiti sebe o hrozné pravdě, že už jest
dávno a na vždy ztracen pro umění. Křečovitě zápolil jako s
děsivým chorobným snem s tímto hrozným přesvědčením, a
konečně, když skutečnost ho udolávala, když se mu chvílemi
otvíraly oči, cítil, že neschází mnoho, aby úžasem pozbyl
rozumu. Nemohl tak lehko vzdáti se pomyšlení na to, co tak
dlouho tvořilo celý jeho život, a do poslední své minuty se
domníval, že ještě nevypršela jeho hodina.

V dobách pochybností oddával se opilství, které svým
šeredným výparem rozhánělo jeho tesknotu. Snad ani sám
nepozoroval, jak potřebná byla pro něho žena v tuto dobu. To
byla živá omluva a skutečně můj otčím div nesešílel při
myšlénce, že až pochová ženu, která zahubila jeho, všechno
další půjde už svou cestou.

Ubohá maminka mu nerozuměla. Jako pravá blouznilka nedodržela
ani prvního kroku v odporné skutečnosti: stala se prchlou,
zlostnou, svárlivou, tu chvíli se hádala s mužem, jenž
nacházel jakousi rozkoš v tom, mohl li ji mučit, a bez
přestání ho pobízela k práci. Ale zaslepenost, utkvělá idea
mého otčíma, jeho bláznovství učinily ho skoro nelidským a
necitelným. Jen se jí posmíval a zapřísáhl se, že nevezme
houslí do rukou do samé smrti ženiny, a také jí to oznámil s
krutou bezohledností.

Maminka která ho přese všechna příkoří vášnivě milovala
až do smrti, nemohla snésti takového života. Stala se
chorobnou, věčně trpící, žila v neustálých mukách a kromě
všeho tohoto hoře padala na ni samotnou veškera péče o
uživení rodiny. Počala vařit a zřídila si nejprve jídelnu
pro příchozí. Ale muž jí tajně bral všechny peníze a tak se
stávalo, že nezřídka místo oběda byla nucena posýlat
prázdné nádobí těm, pro koho vařila.

Když B. nás navštívil, zabývala se praním prádla a barvením
starých šatů. Takovým způsobem živili jsme se ledajak v
našem podkroví.

Chudoba naší rodiny překvapila B.

„Poslouchej, co to mluvíš za hlouposti," pravil otčímovi;
„kde je tu zahubené nadání? Vždyť ona tebe živí, a co ty
děláš?"

„E nic," odvětil otčím.

Ale B. neznal ještě všech útrap maminčiných. Muž přiváděl
k sobě do bytu často celé zástupy různých otrhanců a
křiklounů a čeho při tom nenatropili!

B. dlouho přemlouval svého bývalého soudruha; konečně mu
oznámil, nebude-li se chtít polepšiti, že mu v ničem
nepomůže. Řekl mu bez okolků, že mu peněz nedá, protože by
je propil, a na konec požádal, aby mu zahrál něco na housle,
aby viděl, co se dá pro něho učinit. Když pak otčím odešel
pro housle, B. chtěl potaji dáti něco peněz mamince, ona však
se zdráhala přijati jich. Po prvé měla bráti almužnu! B. dal
tedy peníze mně a ubohá žena se rozplývala v slzách. Otčím
přinesl housle a požádal nejprve za vodku, poněvadž prý jinak
nemůže hráti. Poslali pro vodku. Napil se a rozvázal.

„Zahraju ti něco svého vlastního, z přátelství," pravil mu
a vytáhl pod prádelníkem tlustý, zaprášený sešit.

„To všechno jsem psal já sám," pravil, ukazuje na sešit.
„Však uvidíš! To nejsou, brachu, vaše balety."

B. prohlédl si mlčky několik stránek; potom rozevřel noty,
které přinesl s sebou a požádal otčíma, aby své skladby
nechal stranou a sehrál něco z toho, co on mu přinesl.

Otčím se trochu zamrzel, ale ze strachu, aby nepozbyl nabízené
mu podpory, vyhověl žádosti B.

Tu B. seznal, že bývalý jeho soudruh skutečně mnoho pracoval a
získal za doby jich rozluky, ačkoli se chvástal, že od samé
svatby nebere nástroje do ruky. Bylo třeba viděti radost mé
ubohé matky. Pohlížela na muže a znova byla na něho hrda.
Dobrý B. měl upřímnou radost a rozhodl, že zaopatří
otčíma. Měl už tehda značné styky a bez otálení počal
prosit a doporučovati svého nešťastného soudruha, přijav od
něho předem ubezpečení, že se bude chovati dobře. Prozatím
ho lépe ošatil na svůj účet a doprovodil ho k některým
známým osobám, na nichž záviselo místo, o něž se pro něho
ucházel. Nutno podotknouti, že Jefimov pohrdal vším pouze na
slovech, ale zdá se, že s největší radostí přijal nabídku
svého starého soudruha.

B. vypravoval, že se až styděl za všechno pochlebování a za
všechny ponížené poklony, kterými se otčím snažil ho
udobřiti, boje se, aby si nějak nepokazil jeho přízeň.
Chápal, že ho vedou na dobrou cestu, ba přestal i píti.

Konečně se nalezlo pro něho místo v divadelním orchestru.
Složil dobře zkoušku, protože celoměsíční pilnou prací
nahradil zase vše, čeho pozbyl za půldruhého roku nečinnosti,
slíbil, že i budoucně bude pracovat a správně i přesně
konati své nové povinnosti.

Avšak postavení naší rodiny se o nic nezlepšilo. Otčím
nedával mamince ani kopejky ze svého služného, všechno
utrácel sám, propíjel a projídal s novými přátely, jichž si
nasbíral hned celý kroužek. Spřátelil se hlavně s
divadelními zřízenci, choristy, figuranty, slovem s takovými
lidmi, mezi nimiž mohl hráti první úlohu, za to však se
vzdaloval lidí opravdu nadaných. Dovedl svým novým přátelům
vnuknouti jakousi zvláštní úctu k sobě, ihned jim namluvil,
že je člověk zneuznaný, že má ohromný talent, že ho
zahubila žena a konečně že jejich kapelník hudbě vůbec ani
nerozumí. Vysmíval se všem členům orchestru, smál se výběru
kusů, jež se dávaly na divadle, a konečně i samým
skladatelům hraných oper. Posléze počal vykládati jakousi
novou theorii hudby, slovem omrzel celý orchestr, znesvářil se
se všemi soudruhy i s kapelníkem, nahrubil svým představeným,
získal si pověst nad míru nepokojného, urputného a zároveň
nicotného člověka, tak že se stal konečně pro všechny
nesnesitelným.

Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného,
špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka,
jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností,
vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem.

Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si
ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako
očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční
nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za
nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa.
Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo
všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své
bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi
takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na
své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat
na jeho zlopověstnou ženu.

Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří
shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a
přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že
mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči
žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily
posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi
ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat
žvaniti z dlouhé chvíle.

Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi
nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se
v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je
ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se,
že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická
pomatenost — jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější
houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován
osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je
nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části
lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké
potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené,
mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se
těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti.

Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých
názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i
dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se
dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném
houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své
mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky,
měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru
svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však
byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v
tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební
znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem
posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli
si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku,
kdykoli bylo třeba někoho zdrtit.

Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami.
Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a
tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo
asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této
své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za
posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody
spadl: už ho nebylo vidět nikde.

B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém
zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu
nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale
otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na
oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo.

Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k
němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B.
vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se
ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma
a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho
zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem
pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak
vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že
dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti
ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo
špinavo, hloupo a odporně ošklivo.

Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy,
kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný
život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je
těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s
celým mým životem. Stala se následujícím způsobem...

Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím
mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první
dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky.



      II.

Vzpomínky na mé mládí jsou velice pozdní; sáhají teprv do
desátého roku mého stáří. Nevím, jak to, že všechno, co se
dálo se mnou až do tohoto stáří, nezůstavilo ve mně nijaké
jasné představy, na niž bych si mohla nyní vzpomenouti. Ale od
té doby, když mně minulo půldesáta roku, pamatuju se na
všechno jasně, den za dnem, souvisle, tak jakoby se vše, co se
stalo potom, přihodilo teprve včera.

Pravda, mohu si připomenouti jako ve snu též ledaco staršího:
neustále rozsvícenou lampičku v temném koutku před starým
obrazem; potom jak mne kdysi na ulici porazil kůň, od čehož
jsem, jak mně později vypravovali, proležela tři měsíce v
posteli; dále jak jsem se za oné nemoci probudila v noci vedle
maminky, s níž jsem spala, a jak jsem se náhle polekala svými
chorobnými sny, noční tišinou a hryzoucími v koutku myšmi a
pak se třásla strachem celou noc, schoulila se pod pokrývku, ale
neodvážila se budit maminku, z čehož soudím, že jsem se jí
bála víc, než každé jiné hrůzy.

Ale od té chvíle, když jsem náhle nabyla vědomí o sobě,
rozvíjela jsem se rychle, neočekávaně, a množství zcela
nedětských dojmů stalo se mně jaksi hrozně přístupným.
Všechno se přede mnou vyjasnilo, všechno neobyčejně rychle
stávalo se mi pochopitelným. Doba, od které počínám dobře
sebe pamatovati, zůstavila ve mně ostrý a smutný dojem; tento
dojem opakoval se potom každý den a vyrůstal s každým dnem; on
vrhl temný, podivný kolorit na celou dobu mého života u
rodičů a s tím zároveň i na celé mé dětství.

Nyní se mně zdá, že jsem procitla náhle jako z hlubokého
spánku, ačkoli tehda to nebylo pro mne, rozumí se, tak
překvapující. Octla jsem se ve velké světnici s nízkým
stropem, dusné a nečisté Stěny byly obíleny špinavě šerou
harvou; v koutě stála ohromná ruská pec; okna vedla na ulici,
či lépe řečeno na střechu protějšího domu, a byla
nizoučká, široká jako štěrbiny. Podokenní zídky byly tak
vysoko od podlahy, že pamatuju, jak jsem musila bráti židli,
stoličku a pak teprve s namáháním jsem se dostala na okno, na
kterém jsem ráda sedávala, když nebyl nikdo doma.

Z našeho bytu bylo viděti půl města. Bydleli jsme pod samou
střechou v pětipatrovém, ohromném domě. Všechen náš
nábytek záležel z jakéhosi zbytku divanu, potaženého
voskovaným plátnem, celého roztrhaného a zaprášeného, z
prostého, nebarveného stolu, dvou židlí, maminčiny postele,
skřínky v koutě, prádelníku, jenž stál vždy nakřivený, a
z otrhané, papírové španělské stěny.

Pamatuju se, byl soumrak; všechno bylo v nepořádku a rozházeno:
kartáče, jakési hadry, naše dřevěné nádobí, rozbitá
láhev a nevím, co ještě. Vím, že maminka byla nad míru
rozčilena a plakala. Otčím seděl v koutě ve svém všedním,
otrhaném kabátě. Odpověděl jí cosi s úsměškem, což ji
podráždilo ještě více, a znova letěly na podlahu kartáče a
nádobí.

Já jsem se rozplakala, vzkřikla jsem a vrhla jsem se k nim k
oběma. Byla jsem hrozně polekána a pevně jsem objala tatínka,
abych ho chránila svým tělem. Bůh ví, proč se mně zdálo,
že se maminka bezdůvodně na něho zlobí, že je nevinen.
Chtělo se mi prositi za něho, vzíti za něho na sebe jakýkoli
trest. Hrozně jsem se bála maminky a domnívala jsem se, že
všichni se jí taktéž bojí.

Maminka se zprva zarazila, potom mne chopila za ruku a odtáhla mne
za španělskou stěnu. Uhodila jsem se do ruky o postel dosti
silně, ale hrůza má byla silnější než bolest, tak že jsem
si jí ani nevšimla. Ještě se pamatuju, že maminka počala cosi
trpce a prudce vyčítati otci, ukazujíc na mne. (Budu ho i
příště v tomto vypravování nazývati otcem, poněvadž jsem
se dověděla teprve později, že nebyl můj vlastní otec.)

Celý ten výjev trval asi dvě hodiny a já, chvějíc se
netrpělivostí, snažila jsem se ze všech sil uhodnouti, čím to
skončí. Konečně svár utichl a maminka odešla kamsi. Tu mne
tatínek zavolal, poceloval, pohladil po hlavě, posadil si na
kolena a já jsem se pevně, sladce přitulila k jeho prsům. Bylo
to snad první zaláskání od rodičů a snad právě proto
počala jsem si všechno jasně pamatovati od této doby.
Spozorovala jsem také, že jsem si zasloužila lásku otcovu tím,
že jsem se ho zastala a tu mne tuším poprve překvapilo
pomyšlení, že mnoho trpí a snáší hoře od maminky. Ta idea
utkvěla ve mně od té doby na vždy a den ode dne víc a více
mne pobuřovala.

Od toho okamžiku zrodila se ve mně jakási bezhraničná láska k
otci, ale podivná láska, jakoby ani ne dětská. Řekla bych, že
to byl spíše jakýsi soutrpný, mateřský cit, kdyby takové
určení mé lásky nebylo trochu směšno pro dítě. Otec zdával
se mně vždy tak ubohý, tak utiskovaný a pronásledovaný, tolik
trpící, že pro mne bylo hroznou, nepřirozenou věcí nemilovati
ho celou duší, netěšiti ho, nelichotiti se k němu, nestarati
se o něho všemi silami. Avšak po dnes nechápu, jak mně mohlo
přijíti do hlavy, že můj otec jest takový trpitel, takový
nešťastný člověk na světě. Kdo mi to vnukl? Jakým způsobem
jsem mohla já, dítě, pochopiti třebas jen nějakou maličkost z
jeho osobních nehod? A přece jsem je chápala, ovšem
předělavši a upravivši si všechno ve své hlavě dle svého
rozumu. Ale doposud si nemohu představiti, jakým způsobem
sestavil se ve mně takový názor. Možná, že maminka byla ke
mně příliš přísna a já jsem přilnula k otci jako k bytosti,
která dle mého soudu trpěla spolu se mnou společně.

Pověděla jsem už o svém prvém probuzení z dětského spánku,
o prvém hnutí v mém životě. Srdce mé bylo zraněno od prvého
okamžiku a nepostižnou, unavující bystrotou počal se můj
rozvoj. Už jsem se nemohla spokojovati pouhými vnějšími dojmy.
Začala jsem přemýšlet, uvažovat, pozorovat. Ale toto
pozorování začalo tak nepřirozeně záhy, že má
představivost musila si nezbytně předělávali všechno po svém
rozumu, a já se ocitla náhle v jakémsi zvláštním světě.
Všechno vůkol mne začalo se podobati té čarovné pohádce,
kterou mně často vypravoval otec a kterou jsem nezbytně musila
přijímati za čistou pravdu.

Zrodily se podivné pojmy. Seznala jsem velmi dobře — ač
nevím, jak se to stalo — že žiju v podivné rodině a že moji
rodičové nejsou nikterak podobni k těm lidem, s kterými jsem se
náhodou setkávala v ony doby. Proč, přemítala jsem, proč
vídám jiné lidi, kteří už na první pohled jsou nepodobni k
mým rodičům? Proč jsem vídala smích na jiných tvářích a
při tom mne překvapovalo, že v našem koutku nikdo se nesměje,
nikdo nikdy se neraduje? Jaká síla, jaká příčina nutila mne,
devítileté dítě, abych se tak bedlivě vhlížela a vslouchala
v každé slovo těch lidí, s nimiž jsem se náhodou setkávala
buď na našich schodech, nebo na ulici, když jsem pod večer,
přikryvši své hadry starou matčinou kacabajkou, šla s
měděnými penězi k hokynáři nakoupit za několik grošů
cukru, čaje nebo chleba?

Pochopila jsem, ač nevím, kterak, že v našem koutku sídlí
jakési věčné, nesnesitelné hoře. Lámala jsem si hlavu,
snažila se uhodnouti, proč je to tak a nevím, kdo mně pomohl
rozřešiti to všechno dle mého rozumu: obvinila jsem maminku,
uznala jsem, že ona činí příkoří otci, ačkoli opakuju, že
nechápu, jak se mohl takový divoký pojem složiti v mé
představivosti. A na kolik jsem přilnula k otci, na tolik jsem
počala nenáviděti ubohou matku. Dosud mne vzpomínka na to na
všechno hluboce a bolestně trápí.

Přecházím k druhému případu, který ještě více než prvý
působil k mému divnému sblížení s otcem. Jednou po deváté
hodině večer maminka mne poslala k hokynáři pro droždí a
tatínek nebyl doma. Když jsem se vracela, upadla jsem na ulici a
rozlila celý hrnek. První má myšlénka byla, jak se maminka
rozzlobí. Zároveň však jsem cítila strašnou bolest v levé
ruce a nemohla jsem vstát. Lidé se zastavili kolem mne; jakási
stařenka mne začala zdvihati a jakýsi kluk, jenž běžel mimo,
udeřil mne klíčem do hlavy. Konečně mne postavili na nohy, já
jsem sebrala střepy rozbitého hrnku a šla jsem vrávorajíc,
jedva noha nohu mine.

Náhle jsem spatřila tatínka. Stál uprostřed zástupu před
bohatým domem, jenž stál naproti našemu. Tento dum náležel
jakýmsi vznešeným lidem a byl velkolepě osvětlen; u dveří
sjelo se množství kočáru a zvuky hudby dolétaly z oken na
ulici. Chopila jsem tatínka za polu kabátu, ukázala mu rozbitý
hrnek a s pláčem jsem mu oznámila, že se bojím jíti k mamince.

Byla jsem jaksi ubezpečena, že se mne zastane. Ale proč jsem
byla ubezpečena, kdo mně to napověděl, kdo mne navedl, že on
mne miluje víc než maminka? Proč jsem k němu přistoupila beze
strachu?

On mne vzal za ruku, počal mne těšiti, potom řekl, že mně
chce něco ukázat a zdvihl mne na rukou. Nemohla jsem nic
rozeznati, protože mne chopil za poraněnou ruku, která mne
hrozně zabolela; ale nedala jsem se do pláče, bojíc se, abych
ho nezarmoutila. A on se pořád ptal, vidím-li co? Snažila jsem
se všemožně vyhověti mu a odpovídala jsem, že vidím
červené záclony. Když mne však chtěl přenésti na druhou
stranu ulice blíže k domu, tu jsem, nevím proč, začala náhle
plakat, objímat ho a prosit, aby mne pustil nahoru k mamince.

Pamatuju se, že mně láskání otcovo bylo tehda velice těžké
a nemohla jsem snésti, že jeden z těch, koho jsem tolik chtěla
milovat, láská mne a miluje, kdežto ke druhé jsem se
neosmělovala a bála jíti. Maminka se však vůbec ani
nerozhněvala a poslala mne spat. Pamatuji se, že bolest v ruce,
která neustále vzrůstala, způsobila mně horečku. Ale byla
jsem jaksi zvláště šťastna, že všechno skončilo tak dobře
a celou tu noc viděla jsem ve snách sousední dům s červenými
záclonami.

Když jsem se probudila druhého dne, první myšlénkou, první
starostí mou byl dům s červenými záclonami. Jakmile maminka
odešla z domu, vyškrábala jsem se na okno a počala si jej
prohlížeti. Už dávno tento dům budil mou dětskou zvědavost.
Zvláště ráda jsem na něj pohlížela večer, kdy se na ulici
rozsvěcovaly svítilny a kdy se počínaly rdíti jakýmsi
krvavým, zvláštním světlem jako purpur červené záclony za
velikými skly jasně osvětleného domu.

K jeho vchodu skoro stále přijížděly nádherné povozy s
krásným, hrdým spřežením a vše to vábilo mou zvědavost: i
křik, i běhání u vchodu i různobarevné svítilny u kočárů,
i vystrojené dámy, které přijížděly v nich. To všechno v
mé dětské představivosti nabývalo rázu čehosi carsky
nádherného a pohádkově čarovného. Nyní pak, když jsem se
setkala s otcem u bohatého domu, dům ten stal se pro mne
dvojnásob krásným a zajímavým. Nyní se v mé překvapené
fantasii počaly roditi jakési divně krásné představy a
domněnky. Ovšem nedivím se, že jsem se uprostřed takých
divných lidí, jako byli otec a matka, sama také stala takovým
podivným, fantastickým dítětem. Mne jaksi zvláště
překvapoval kontrast jejich povah. Mne překvapovalo na příklad
to, že maminka neustále se starala a sháněla po našem ubohém
hospodářství, věčně vyčítala otci, že ona jediná musí na
všechny pracovat, a bezděky jsem si dávala otázku, proč jí
tatínek nepomáhá, proč žije v naší domácnosti jako cizí
člověk?

Několik matčiných slov vnuklo mně pojem o tom a já jsem s
podivením zvěděla, že tatínek je umělec (to slovo mně
utkvělo v paměti), že tatínek je člověk vysoce nadaný; v mé
představivosti hned se složil pojem, že umělec jest jakýsi
zvláštní člověk, v ničem nepodobný k jiným lidem. Možná,
že samo chování otcovo přivedlo mne na tu myšlénku; snad jsem
také zaslechla něco, co mně nyní vyšlo z paměti; ale jaksi
podivně srozumitelný byl mně smysl otcových slov, jež pronesl
kdysi přede mnou s jakýmsi zvláštním citem.

On pravil, že přijde doba, kdy i on se zbaví nouze, kdy i on
bude pánem a bohatým člověkem a konečně že opětně oživne,
až umře maminka. Pamatuju se, že jsem se nejprve strašně
ulekla těchto slov. Nemohla jsem vydržeti ve světnici, vyběhla
jsem do naší studené síně. tam jsem se opřela o okno, zakryla
si rukama obličej a dala se do pláče. Ale potom, když jsem
stále o tom přemýšlela, když jsem už přivykla k tomuto
hroznému přání otcovu, náhle fantasie přišla mi na pomoc.
Nemohlať jsem se ani sama dlouho trápiti nejistotou a musila se
nezbytně ustanoviti na jakési domněnce. A tu — nevím, jak to
všechno původně začalo — na konec jsem se ustanovila na tom,
že až umře maminka, tatínek opustí tento nudný byt a odejde
někam spolu se mnou. Ale kam? To jsem si nedovedla až do
poslední doby jasně představit. Vím, že všechno, čím jsem
mohla vyzdobiti to místo, kam spolu odejdeme (rozhodla jsem co
nejurčitěji, že odejdeme spolu), všechno, co mohla vytvořiti
skvělého, nádherného a velkolepého má fantasie, všechno bylo
uvedeno v činnost mou blouznivostí. Zdálo mi se, že hned
zbohatneme; že nebudu chodit kupovat k hokynáři, což mně bylo
velice obtížné, protože mně vždycky ubližovaly děti ze
sousedního domu, jakmile jsem vyšla na ulici, a toho jsem se
hrozně bála, zejména když jsem nesla mléko nebo máslo,
vědouc, že rozleju-li je, budu přísně potrestána. Pak jsem ve
svém blouznění rozhodla, že tatínek si dá hned ušit pěkné
šaty, že se ubytujeme ve skvělém domě, a nyní tedy onen
bohatý dům s červenými závěsami a mé setkání vedle něho s
otcem, který mně chtěl něco v něm ukázati, přišly na pomoc
mé představivosti. Hned se v mé mysli složila domněnka, že se
přestěhujeme právě do tohoto domu a budeme v něm žíti v
jakýchsi věčných slavnostech a věčném blaženstvě.

Od té doby pohlížela jsem pod večer z okna s napjatou
zvědavostí na ten kouzelný pro mne dům, připomínala si
příjezdy, připomínala si hosty tak nádherně oblečené,
jakých jsem nikdy ještě nevídala; v uších mně zněly zvuky
sladké hudby, zalétající z oken; vhlížela jsem se ve stíny
lidí, jež se míhaly na záclonách oken, a stále jsem se
snažila uhodnouti, co se tam děje; a pořád se mně zdálo, že
je tam ráj a neustávající svátek.

Pojala jsem v nenávist naše chudobné obydlí, hadry, ve kterých
jsem sama chodila, a když maminka jednou na mne zakřikla a
kázala mně slézti s okna, na které jsem si vylezla, jak
obyčejně, ihned mne napadlo, že nechce, abych se dívala
zejména na tento dům, abych o něm přemýšlela, že jest jí
nepříjemno naše budoucí štěstí, že je chce zmařiti aspoň
tentokrát... Celý večer jsem pozorně a podezřele hleděla na
maminku.

Jak se jen mohla zroditi ve mně taková zatvrzelost k věčně
trpící bytosti, jakou byla maminka? Teprve nyní rozumím jejímu
utrpení plnému životu a bez bolesti v srdci nemohu vzpomínati o
té mučenici. Už tehda, za temné periody mého podivného
dětství, za doby tak nepřirozeného rozvoje mého prvého
života, často se mi svíralo srdce bolestí a žalostí, a
strach, zmatek a pochybnosti zapadaly v mou duši. Už tehda
svědomí se ve mně příčilo a často s trýzní a hryzením
pociťovala jsem nespravedlivost svoji k mamince.

Ale my jsme se jaksi vyhýbaly jedna druhé a nepamatuju se, abych
se k ní byla kdy lichotila. Nyní často sebe nepatrnější
vzpomínky bodají a vzrušují mou duši. Jednou, pamatuju se —
(ovšem, co nyní povím, je nicotné, malicherné, hrubé, ale
právě takové vzpomínky jaksi zvláště mé týrají a
nejtrapněji se vtiskly v mou paměť) — jednou pod večer, když
otec nebyl doma, maminka mne chtěla poslat ke kupci pro čaj a
cukr. Ale neustále přemítala a váhala, a hlasitě
přepočítávala měděné peníze — žebráckou částku,
kterou měla na vydání. Počítala, tuším, asi půl hodiny a
přece nemohla býti s účtem hotova. Mimo to v některé
okamžiky, patrně z hoře, upadala v jakousi bezmyšlénkovitost.
Jakoby to nyní bylo, slyším, jak stále cosi promlouvala,
počítala tiše, rozměřeně, jakoby slova pronášela bezděky;
rty i tváře její byly bledé, ruce vždycky se třásly a ona
stále kývala hlavou, když přemítala sama u sebe.

„No, není třeba." řekla, pohlédnouc na mne; „půjdu raději
spat. Co, chceš spát, Nétičko?"

Mlčela jsem. Tu nazdvihla mou hlavu a pohlédla na mne tak tiše,
tak laskavě, obličej se jí vyjasnil a ozářil se takovým
mateřským úsměvem, že se mně srdce sevřelo a počalo rychle
bíti. K tomu ještě mne nazvala Nétičkou, což znamenalo, že
mne zvláště miluje v ten okamžik. Jméno to vymyslila sama,
přetvořivši takovým způsobem moje křestné jméno Anna v
zdrobnělé Nétička, a kdykoli mne volala tímto jménem,
věděla jsem, že mne chce přiláskati.

Byla jsem dojata; chtělo se mi obejmout ji, přituliti se k ní a
poplakati si spolu s ní. Potom mne ubohá dlouho hladila po
hlavě, snad už jen mašinálně, ani nepozorujíc, že mne
hladí, a stále opakovala: „Dítě moje, Anétko, Nétičko!"

Slza se mi drala z očí, ale já jsem se přemáhala a zdržovala.
Vzpírala jsem se jaksi, abych neprozradila před ní svých
pocitů, a při tom jsem se trápila. Ano, to nemohla býti
přirozená zatvrzelost ve mně. Nebylo možná, aby pouze svou
přísností vzbudila mne proti sobě. Nikoli! Mne zkazila
fantastická, výjimečná láska moje k otci.

Leckdy jsem se probudila v noci v koutku na své kraťoučké
postýlce pod lehkou pokrývkou a vždycky jsem se čehosi bála.
Vzpomínala jsem si rozespalá, jak ještě nedávno, když jsem
byla menší, jsem spávala spolu s maminkou, a nebála jsem se
tolik, když jsem se v noci probudila; bylo jen třeba přituliti
se k ní, zamhouřiti oči a obejmout ji pevněji a hned jsem zase
usnula. Pořád jsem ještě cítila, že nebylo možno, abych ji
nemilovala aspoň tajně. Později jsem pozorovala, že i mnohé
děti bývají často hrozně necitelný, a jestliže si zamilují
koho, milují ho výjimečně. Totéž bylo se mnou.

Někdy v našem koutku zavládlo ticho na celé neděle. Otce i
matku omrzelo se hádat a já žila mezi nimi jako dříve,
mlčelivá, zadumaná, stále plná stesku a stále se čehosi
domáhajíc ve svých snech. Co jsem je tak oba pozorovala,
pochopila jsem úplně jejich vzájemný poměr. Pochopila jsem to
hluché, věčné nepřátelství jejich, pochopila jsem hoře i
všechen ten omamující výpar nepořádného života, jenž se
usadil v našem koutě, ovšem pochopila jsem to všechno bez
příčin a následků, pochopila na tolik, na kolik mohla vůbec
pochopit.

Za dlouhých zimních večerů, skrčena někde v koutku, dychtivě
jsem je sledovávala po celé hodiny, pozorovala jsem obličej
otcův a stále jsem se snažila vypátrati, o čem přemýšlí,
co ho tak zajímá. Pak mne překvapovala a děsila maminka. Ona
neustále chodila sem tam po světnici, po celé hodiny, často i v
noci, když ji spánek opouštěl, čímž často trpívala, při
chůzi něco si šeptala, jakoby byla sama ve světnici,
rozkládala rukama, tu zas je složila na prsou, anebo jimi
zalomila s jakýmsi strašným, nevystihlým steskem. Někdy se jí
slzy řinuly po tvářích, slzy, kterých snad ani sama
nepozorovala, poněvadž chvílemi bývala bez paměti. Trpěla
jakousi velice těžkou nemocí, které však pranic nedbala.

Pamatuju se, že se mi stále obtížnějším a obtížnějším
stávalo mé osamocení a mlčení, jež jsem nesměla přerušiti.
Už celý rok žila jsem životem uvědomělým, neustále
zadumána, blouzníc a trápíc se po tichu neznámými, nejasnými
snahami, které se rodily v jediném okamžiku. Stávala jsem se
plachou, jako v lese. Konečně tatínek první si mne povšimnul,
zavolal mne k sobě a optal se, proč tak upjatě na něho
pohlížím.

Pamatuju se, co jsem mu odpověděla; pamatuju se, že se nad
čímsi zamyslil a konečně řekl, pohlédnuv na mne, že zejtra
přinese slabikář a začne mne učit číst. S netrpělivostí
čekala jsem na ten slabikář a blouznila jsem celou noc,
nechápajíc jasně, co to je slabikář.

Druhého dne otec skutečně mne počal učit. Z prvních slov jsem
pochopila, co se na mně žádá, a naučila se všemu rychle,
poněvadž jsem věděla, že se mu tím zavděčím. Byla to
nejšťastnější doba tehdejšího mého života. Když mne
chválil za vtipnost, hladil po hlavě a líbal, hned jsem
počínala plakat radostí.

Znenáhla otec si mne zamiloval; už jsem se osmělovala dáti se s
ním do řeči a často jsme spolu rozmlouvali celé hodiny bez
ustání, ačkoli jsem časem nerozuměla ani slova z toho, co mně
vypravoval. Avšak ostýchala jsem se ho jaksi, bála jsem se, aby
si nepomyslil, že se s ním nudím, a proto ze všech sil jsem se
snažila ukázati mu, že ho chápu. Sedati se mnou za večera
stalo se mu znenáhla zvykem. Jakmile se počalo smrákat a on se
vrátil domů, hned jsem k němu přicházela se slabikářem.
Posadil mne proti sobě na lavičku, a když vyučování bylo
skončeno, četl mně nějakou knížku. Nerozuměla jsem ničemu,
ale smála jsem se bez přestání, domnívajíc se, že mu tím
způsobím potěšení. Opravdu, bavila jsem ho tím a on rád
pohlížel na můj smích.

V tu dobu, kdysi po hodině, počal mně vypravovati pohádku. Byla
to první pohádka, kterou jsem kdy slyšela. Seděla jsem jako
učarovaná, hořela jsem nedočkavostí, sledujíc jeho
vypravování, přelétla jsem v jakýsi divný kraj, poslouchajíc
ho, a na konci pohádky byla jsem celá nadšená. Ne, že by
pohádka sama tak na mne působila, nikoli; ale všechno jsem brala
za pravdu, hned jsem pouštěla uzdu své bohaté fantasii a hned
jsem směšovala s výmyslem skutečnost. Ihned se v mé
představivosti objevil dům s červenými záclonami; při tom —
nevím jakým způsobem — otec vystoupil hned jako jednající
osoba, ačkoli mně sám vypravoval tuto pohádku; maminka, rozumí
se, nám překážela, že jsme se nemohli odebrati, nevím kam;
konečně, či vlastně přede vším vystoupila jsem jako
jednající osoba i já se svými podivnými illusemi, se svou
fantastickou hlavou, plnou podivných, nemožných přízraků. To
vše se na tolik popletlo v mé hlavě, že v brzku tam vznikl
hrozný chaos a já jsem na nějaký čas ztratila všelikou míru,
všeliký cit pro skutečnost a žila Bůh ví kde.

V tu dobu zmírala jsem netrpělivostí, abych si mohla promluviti
s otcem, co nás očekává v budoucnosti, co očekává on sám, a
kam mne s sebou odvede, až opustíme konečně své podkroví.
Byla jsem přesvědčena, že se to stane v brzku, ale jak, na
jaký způsob se to stane, o tom jsem nemela ponětí a jen jsem se
mučila, lámajíc si nad tím hlavu.

Časem — bývalo to zejména z večera — zdávalo se mi, že
tatínek v nejbližším okamžiku mně tajně pokyne, zavolá mne
do síně, já si tajně, aby maminka neviděla, vezmu svůj
slabikář a ještě náš obraz, jakousi bídnou lithografii,
jenž od nepamětných dob visel bez rámu na stěně a který jsem
se rozhodla vzíti s sebou, a pak že tajné někam utečeme a
nikdy se už nevrátíme domů k mamince.

Kdysi, když maminka nebyla doma, vyčkala jsem chvíle, když otec
byl zvláště vesel — to bývalo, když se trochu napil vodky
— přistoupila jsem k němu a dala se o čemsi do řeči s tím
úmyslem, že hned převedu hovor na můj vytoužený předmět.
Konečně jsem dosáhla, že se zasmál. Objala jsem ho pevné a s
bijícím srdcem, celá ulekaná, jakobych se chystala promluviti o
čemsi tajemném a strašném, počala jsem nesouvisle, pletouc se
na každém kroku, vyptávati se ho, kam půjdeme, brzo-li, co
vezmeme s sebou, jak budeme žíti a konečně, půjdeme-li do domu
s červenými záclonami?

„Do domu s červenými záclonami? Do jakého domu? Co to
žvatláš, hloupá?"

Tu jsem se polekala víc než před tím, počala mu vysvětlovati,
že až maminka umře, nebudeme už ostávati na půdě, že on mne
někam odvede, že oba budeme bohati a šťastni, a ubezpečovala
jsem ho na konec, že on sám mně sliboval to všechno.
Ubezpečujíc ho byla jsem úplně přesvědčena, že otec
skutečně se mnou rozmlouval o tom dříve; alespoň se mně tak
zdálo.

„Až umře maminka? Kdy umře maminka?" opakoval po mně,
pohlížeje na mne celý překvapený, svraštiv své husté,
prošedivělé brvy a trochu se změniv ve tváři. „Co to
mluvíš, bláhová, hloupá?"

Tu mne začal kárat a dlouho mně domlouval, že jsem hloupé
dítě, že ničemu nerozumím... a nevím, co ještě. Jen tolik
vím, že byl velice zarmoucen.

Neporozuměla jsem ani slovu z jeho výtek, nepochopila jsem, jak
mu bylo bolestno, že jsem tajně vyslechla jeho slova, promluvená
k mamince ve hněvu a hlubokém stesku, zapamatovala si je a mnoho
o nich sama přemýšlela. Ať byl tehda jakykoli, ať bylo jakkoli
silno jeho vlastní podivínství, přece ho to všechno musilo
překvapiti.

Ačkoli jsem tedy nechápala, proč se hněvá, přece se mne
zmocnila veliká hořkost a hluboký zármutek. Dala jsem se do
pláče. Zdálo se mně, že všechno, co nás čekalo, bylo tak
vážné, že jsem já, hloupé dítě, neměla práva o tom ani
mluvit, ani přemýšlet. Mimoto, ačkoli jsem mu hned
neporozuměla, přece jsem pocítila, byť jen temně, že jsem
ublížila mamince. Zmocnil se mne strach a úžas a pochybnosti
vkradly se mi do duše.

Tu on vida, že pláču a se trápím, počal mne těšiti, otřel
mi rukávem slzy a poručil, abych neplakala. Přece však jsme
proseděli nějakou dobu mlčky. On se zasmušil a zdálo se, že o
čemsi přemítá. Pak mně znova začal domlouvat. Ale jakkoli
jsem napínala pozornost, všechno, co mně říkal, zdálo se mně
neobyčejně nejasným. Z některých slov této rozmluvy, která
si dosud pamatuju, soudím, že mně vysvětloval, kdo je, jaký je
veliký umělec, jak ho nikdo nechápe a že je člověk s
neobyčejným nadáním. Pamatuju se ještě, že se mne ptal,
rozumím-li mu, a když obdržel mou kladnou odpověď, přinutil
mne, abych na jeho otázku, má-li nadání, odpověděla, že má
nadání. Na to se lehce pousmál, snad proto, že se mu na konec
samému zdálo směšným, mluviti o předmětě pro něho tak
důležitém se mnou.

Naši rozmluvu přetrhl svým příchodem Karel Fedorovič a já
jsem se rozesmála a rozveselila úplně, když tatínek, ukázav
na něho, řekl mně:

„Ale tuhle Karel Fedorovič, vidíš, ten nemá ani za kopejku
nadání."

Tento Karel Fedorovič byl člověk velice zajímavý. Vídala jsem
v onu dobu svého života tak málo lidí, že jsem nikterak
nemohla na něho zapomenout. Jako nyní vidím ho před sebou: byl
Němec, jménem Majer, rodilý z Německa; do Ruska přijel s
neobyčejnou touhou, aby mohl vstoupiti do sboru baletního. Ale
tanečník byl velmi chatrný, tak že ho nemohli potřebovat ani
za figuranta a užívali ho na divadle jen za statistu. Hrál
různé němé úlohy v průvodu Fortinbrasa, anebo byl jedním z
těch rytířů veronských, kteří všichni jedním rázem —
dvacet osob na počet — zdvihají vzhůru lepenkové dýky a
volají „Umřeme za krále !" Ale nebylo zajisté ani jediného
herce na světě, jenž by byl tak vášnivě oddán svým
úlohám, jako tento Karel Fedorovič. Ale největším
neštěstím a zármutkem jeho celého života bylo to, že se
nedostal k baletu. Umění taneční stavěl výše všelikého
umění na světě a lnul k němu na svůj způsob stejně, jako
tatínek ke svým houslím.

Spřátelil se s tatínkem, když ještě oba byli u divadla, a od
té doby vysloužilý figurant na něho nezapomínal. Vídali se
velmi často a oba oplakávali svůj nevděčný osud i to, že
zůstali od lidí zneuznáni. Němec byl neobyčejně citlivý,
nejněžnější člověk na světě a choval k mému otčímu
nejvroucnější, nezištné přátelství; ale tatínek tuším
necítil k němu nijaké zvláštní náklonnosti, a jen ho trpěl
jako svého známého, poněvadž neměl nikoho lepšího. Mimo to
tatínek nikterak nemohl pochopiti ve své předpojatosti, že by
balet byl také uměním, čímž ubohého Němce zarmucoval až do
pláče. Znaje jeho slabou stránku, vždycky o ni zavadil a
vysmíval se nešťastnému Karlu Fedoroviči, když se rozpaloval
a zlobil, háje své umění.

Mnoho jsem slýchala později o tomto Karlu Fedoroviči od B.,
který ho nazýval norimberským cvrčkem. B. mi vypravoval mnoho o
jeho přátelství s mým otčímem, jak se spolu scházívali a
když se podnapili, jak si stýskali na osud a na to, že jsou
zneuznáni. Také sama se pamatuju na takové schůzky, a vím, že
jsem sama, pozorujíc oba podivíny, nejednou se rozplakala, ač
jsem nevěděla, proč. Bývalo to vždy jen tehda, když maminka
nebyla doma. Němec hrozně se jí bál. Kdykoli přišel k nám,
vždy zůstal státi v síni, vyčkal, až někdo vyjde, a
jestliže zvěděl, že maminka je doma, hned běžel dolů se
schodů.

Přinášel s sebou vždy jakési německé verše, upadal v
nadšení, když nám je předčítal na hlas, pak je deklamoval,
překládaje lámaným ruským jazykem, abychom jim rozuměli. To
velice bavívalo tatínka, a já jsem se smávala, až mi slzy
tekly z očí. Ale kdysi opatřili si oba jakýsi ruský spis,
který je oba neobyčejně nadchnul, tak že později, kdykoli se
sešli, čítali vždy jen tento spis. Pamatuju se, že to bylo
drama ve verších jakéhosi znamenitého ruského spisovatele.
První řádky této knihy utkvěly mi tak pevně v paměti, že
později, po mnohých letech, když se mně kniha dostala do ruky,
poznala jsem ji bez obtíže.

V dramatě onom jednalo se o nehodách jistého velikého umělce,
jménem Jenero nebo Jakobo, jenž na jedné stránce křičel:
„Jsem zneuznán!" a na druhé: „Jsem uznán!" Nebo „Nemám
nadání!" a hned po několika řádkách: „Mám talent!" A
skončilo všechno velice smutně.

Toto drama bylo ovšem velice všední dílo; ale ku podivu ono
působilo nad míru naivním a tragickým způsobem na oba
čtenáře, kteří shledávali v hlavním hrdinovi mnoho
podobného k sobě. Pamatuju se, že Karel Fedorovič časem tak se
rozohňoval, že vyskakoval s místa, odbíhal do protějšího
kouta světnice a vyzýval tatínka i mne (říkal mi
„madmuazel") způsobem co nejdůtklivějším a se slzami v
očích, abychom ihned rozhodli jeho při s osudem a obecenstvem.

A tu hned začínal tancovat, prováděl různé „pas", volal na
nás, abychom mu okamžitě řekli, co je, je-li umělec nebo ne a
možno-li o něm říci, že nemá nadání? Tatínek se
rozveselil, mrkal na mne tajně, jakoby mi dával na srozuměnou,
že se hned šibalsky vysměje Němci. Mně bývalo strašně do
smíchu, ale tatínek mně pohrozil rukou, a já jsem se
zdržovala, přes moc potlačujíc smích. Ba i nyní při pouhé
vzpomínce nemohu se zdržeti smíchu. Jako by nyní bylo, vidím
před sebou ubohého Karla Fedoroviče; byl maličké postavy,
neobyčejně útlý, při tom šedivý, s hrbatým, červeným
nosem, pošpiněným od tabáku, a s mrzáckýma, křivýma nohama.
Ale přes to, jakoby se právě jimi vychloubal, nosil těsné
kalhoty.

Když se při posledním skoku stavěl v posici, prostíraje k nám
ruce a usmívaje se, jako se na jevišti usmívají tanečnice po
posledním kroku, tatínek několik okamžiků mlčel, jakoby si
netroufal pronésti úsudek, a schválně nechával neuznaného
tanečníka v posici, tak že se viklal z jedné strany na druhou,
stoje na jedné noze a všemožně se snaže, aby zachoval
rovnováhu. Konečně tatínek s neobyčejně vážnou tváří
pohlédl na mne, jakoby mne vyzýval, abych byla nestranným
svědkem jeho rozsudku, a tím zároveň obrátil na mne
ostýchavý, prosebný pohled tanečníka.

„Ne, Karle Fedoroviči, pořád to není to pravé!" prohodil
konečně, tváře se, jakoby jemu samému bylo nepříjemno
vysloviti trpkou pravdu.

Tu se z prsou Karla Fedoroviče vyrývalo opravdové zastenání;
ale okamžitě si dodával ducha, urychlenými posuňky znova
žádal za pozornost, ujišťoval nás, že tancoval dle nepravé
methody a prosil, abychom ho posoudili ještě jednou. Pak znova
odbíhal do protějšího kouta a vyskakoval někdy tak horlivě,
že se hlavou dotýkal stropu a pořádně se uhodil, ale jako
Sparťan hrdinně snášel bolest, opět se stavěl do posice,
opětně s úsměvem prostíral k nám chvějící se ruce a znova
žádal, abychom rozhodli jeho osud. Ale tatínek byl nelítostný
a jako dříve odpovídal zasmušile: „Ne, Karle Fedoroviči, je
to patrně tvůj osud: pořád to není to pravé!"

Tu jsem se déle nemohla opanovat; válela jsem se smíchy a
tatínek se mnou. Karel Fedorovič spozoroval konečně, že se mu
vysmíváme, červenal se rozhorlením a se slzami v očích, s
hlubokým, ač komickým citem, který však budil ve mně trapnou
soustrast k nešťastnému, říkával tatínkovi:

„Ty jsi věrolomný přítel!"

Potom sebral klobouk a utíkal od nás, zaklínaje se vším
možným na světě, že nikdy víc k nám nepřijde. Ale jeho
hněv netrval dlouho. Za několik dní opět se objevil u nás,
opět začalo čtení znamenitého dramatu, opět se řinuly slzy a
potom naivní Karel Fedorovič opět nás vyzval, abychom
rozsoudili jeho při s osudem a s obecenstvem, ale vyžadoval si
pro tentokrát, abychom soudili vážně, jak se sluší na pravé
přátely, a nesmáli se mu.

Kdysi maminka mne poslala ke kupci, abych tam koupila cosi a já
jsem se vracela, držíc opatrně v ruce malý stříbrný peníz,
jejž jsem obdržela nazpět. Když jsem šla po schodech nahoru,
potkala jsem otce, který odcházel z domu. Usmála jsem se na
něho, poněvadž jsem nemohla zdržeti svých citů, kdykoli jsem
ho uviděla, a on, shýbaje se, aby mne poceloval, spatřil v mé
ruce stříbrný penízek.

Zapomněla jsem říci, že jsem tak důkladně znala výrazy jeho
tváře, že jsem na první pohled poznávala každé jeho
přání. Když býval smuten, pukalo mně zármutkem srdce.
Nejčastěji a nejvíce býval smuten, když neměl ani kopejky
peněz a nemohl proto vypit ani kapky vodky, která se mu stala
nezbytnou potřebou.

Ale v ten okamžik, když jsem se s ním setkala na schodech,
zdálo se mi, že se v něm děje cosi zvláštního. Jeho
zakalené oči bloudily; na první pohled mne ani nespozoroval;
když však uviděl v mých rukou třpytící se penízek, nejprve
se začervenal, potom náhle zblednul, vztáhl ruku, aby mi vzal
peníz, a hned zas ji stáhnul nazpět. Nastal v něm patrně boj.
Konečně však se jaksi opanoval, poručil, abych šla nahoru,
sešel několik stupňů po schodech, náhle se zase zastavil a
spěšně mne zavolal. Byl velice rozpačitý.

„Poslouchej, Nétičko," pravil mi; „dej mně ty peníze, já
ti je zase přinesu. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Vždyt ty jsi
hodná, Nétičko!"

Já jakobych to byla předvídala. Ale v první okamžik
pomyšlení o tom, jak se rozhněvá maminka, strach a hlavně
vrozený stud za sebe i za otce zdržovaly mne, že jsem peněz
nedávala. On to v okamžiku spozoroval a honem dodal:

„Ne, není třeba, není třeba!"

„Ne ne, tatínku, vezmi; řeknu, že jsem je ztratila, že mi je
vzaly sousedské děti."

„Nu, dobře, dobře; vždyť jsem věděl, že jsi moudrá
holčička," pravil, usmívaje se třesoucími se rty a neskrývaje
déle své radosti, když pocítil peníze v ruce. „Ty's hodná
holčička, ty jsi můj andílek. Dej mně políbit svoji
ručičku!"

Tu mne chopil za ruku a chtěl ji políbit; ale já jsem ji rychle
utrhla. Jakási lítost mnou ovládla a stud čím dále tím více
mne počínal mučiti. Letěla jsem nahoru jako polekaná; otce
jsem nechala, a ani se s ním nerozloučila.

Když jsem vešla do světnice, tváře se mi rozpálily a srdce mi
tlouklo od jakéhosi trapného, mně dosud nepovědomého pocitu.
Přece však jsem směle oznámila mamince, že mně peníz upadl
do sněhu a nemohla jsem ho najít. Očekávala jsem při
nejmenším bití; ale nestalo se to. Maminka byla sice z počátku
nad míru rozhorlena, neboť jsme byli strašně nuzni. Křikla na
mne, ale hned, jakoby se byla vzpamatovala, přestala mne kárati a
jen dodala, že jsem neobratná, nevšímavá holčina a že ji
patrně málo miluju, když tak špatně opatruju její majetek.

Tato poznámka mne dojala více, než kdybych byla dostala bití.
Ale maminka mne už znala. Spozorovala už mou citlivost, která
dostupovala časem až do chorobné dráždivosti, a trpkými
výčitkami mé nelásky chtěla mne tím více potrestati a
přinutit, abych byla příště opatrnější.

Za soumraku, když se tatínek měl vrátiti, čekala jsem ho jak
obyčejně v síni. Tentokrát byla jsem velice na rozpacích. Cit
můj byl pobouřen čímsi strašně hlodajícím mé svědomí.
Konečně se otec vrátil a já byla velice ráda jeho příchodu,
poněvadž jsem se domnívala, že se mi od toho uleví. Byl už
podnapilý, ale jakmile mne spatřil, objevil se na jeho tváři
tajemný, rozpačitý výraz, odvedl mne do koutku a bojácně
pohlížeje na naše dvéře, vytáhl z kapsy koupený pro mne
perník a počal mně po šeptmu přikazovat, abych se nikdy
neopovážila bráti nebo zatajovati mamince peníze, protože by
to bylo ošklivé, hanebné, vůbec velice nepěkné; tentokrát se
to prý stalo proto, že tatínek velice potřeboval peněz, ale
vrátí prý je a já mohu potom říci mamince, že jsem je opět
našla. Ale bráti peníze mamince, že by bylo hanebné, na to
abych ani nepomýšlela; budu-li prý ho poslouchat, že mi ještě
koupí perník. Konečně ještě dodal, abych politovala maminku,
protože je stonavá, chudobná a musí sama na nás na všechny
pracovat.

Poslouchala jsem ho se strachem, třesouc se na celém těle, a
slzy se mi draly z očí. Byla jsem tak překvapena, že jsem
nemohla pronésti ani slova, nemohla se hnouti s místa. Konečně
otec odešel do světnice, poručil mně, abych neplakala a mamince
nic o tom nepovídala. Spozorovala jsem, že byl i sám velice
vzrušen. Celý ten večer byla jsem strašně vyděšena a poprvé
nesměla jsem na otce pohlédnout a k němu se přiblížiti. On se
také zřejmě vyhýbal mému pohledu.

Maminka přecházela po světnici a mluvila jako ve snu sama s
sebou, jak bývalo jejím zvykem. Bylo jí ten den hůř a
obcházely ji mdloby. Mne se zmocnila horečka od vnitřních muk.
Když nastala noc, nemohla jsem usnout. Chorobné sny mne mučily.
Na konec jsem se nemohla zdržet a dala jsem se do pláče. Můj
vzlykot probudil maminku; zavolala mne a ptala se, co je mi?
Neodpověděla jsem a ještě více jsem se rozplakala. Ona tedy
rozsvítila svíčku, přišla ke mně a počala mne těšiti,
domnívajíc se, že mne polekaly sny.

„Ach ty hloupá holčičko!" pravila mi, „ještě pláčeš,
když se ti něco zdá? Nu přestaň!"

Pocelovala mne a řekla, abych šla spat k ní. Já však
nechtěla, nesměla jsem ji obejmout a jíti k ní. Trápila mne
nesnesitelná muka. Chtělo se mi všechno jí vyjeviti. Už jsem
začala, ale pomyšlení na otce a jeho zápověď mne zarazilo.

„Ach má ubohá Nétičko!" pravila maminka, ukládajíc mne na
postel a pokrývajíc mne svým starým salopem, neboť
spozorovala, že se celá třesu horečnou zimnicí; „budeš
také asi taková chorobná, jako já."

Tu na mne pohlédla tak smutně, že jsem nesnesla jejího pohledu,
zamhouřila jsem oči a obrátila se. Nepamatuju se, jak jsem
usnula; ale ještě v polosnu jsem dlouho slyšela, jak mne ubohá
maminka chlácholila a uspávala. Nikdy ještě jsem nevytrpěla
strašnějších muk. Srdce se mně bolestí svíralo.

Druhého dne z rána se mi ulevilo. Dala jsem se do řeči s
tatínkem, ale o včerejší událost ani jsem nezavadila, neboť
jsem tušila, že by mu to bylo nepříjemno. On se hned
rozveselil, protože před tím, kdykoli pohlédl na mne, vždy se
zasmušil. Nyní, když spatřil mou veselou tvář, jakási
radost, jakási skoro dětinská spokojenost jím ovládla.

Maminka brzo odešla z domu, a tu se již nezdržoval. Počal mne
líbati tak, že jsem byla v jakémsi hysterickém vytržení,
smála se a plakala zároveň. Konečně řekl, že mně ukáže
něco velice pěkného, co se mně bude líbit, za to, že jsem
taková rozumná a hodná holčička. Rozepal vestu a vyndal
klíč, jenž mu visel na černé šňůrce na krku. Potom,
tajemně na mne pohlížeje, jakoby z mých očí chtěl vyčísti
radost, kterou jsem dle jeho domnění musila zakoušeti, otevřel
kufr a opatrně z něho vyndal černou bedničku podivného tvaru,
kterou jsem u něho dosud nikdy nevídala. Vzal tuto bedničku s
jakousi ostýchavostí do ruky a celý se změnil v obličeji;
smích mu zmizel s tváři, a na místě něho objevil se
slavnostní výraz. Konečně otevřel tajemnou bedničku klíčkem
a vyndal z ní jakousi věc, které jsem doposud nikdy nevídala,
věc na pohled velice divného tvaru. Opatrně a s úctou vzal ji
do ruky a řekl mi, to že jsou jeho housle, jeho nástroj. Pak
mně začal dlouho cosi povídati tichým, slavnostním hlasem; ale
já mu nerozuměla a v paměti mi zbylo dříve už mně známé
slovo, že je umělec, že má nadání, že někdy potom zase bude
hrávati na housle a konečně že budeme všichni bohati a
doděláme se jakéhosi velikého štěstí.

Slzy mu vstoupily do očí a skanuly po tvářích. Já byla
neobyčejně dojata. On konečně políbil housle a dal je políbit
i mně. Vida, že se mi chce blíže si je prohlédnout, odvedl mne
k maminčině posteli a dal mi housle do ruky; ale viděla jsem,
jak se celý chvěje strachem, abych je nějak nerozbila. Vzala
jsem tedy housle do ruky a dotkla se strun, jež vydaly slabý zvuk.

„To je muzika!" zvolala jsem, pohlédnouc na otce.

„Ano, ano, muzika!" opakoval radostně si potíraje ruce. „Ty's
rozumné, ty's dobré dítě."

Ale přes to, že mne chválil a byl nadšen, pozorovala jsem, že
se bál o své housle; strach zmocnil se i mne a honem jsem mu je
vrátila. On uložil housle s toutéž opatrností do pouzdra,
pouzdro zavřel a položil do kufru; potom mne pohladil opětně po
hlavě, slíbil, že mně je ukáže pokaždé, když budu tak
rozumná, hodná a poslušná, jako nyní. Tak housle rozptýlily
náš společný zármutek. Teprve večer, když tatínek odcházel
z domu, pošeptal mně, abych si pamatovala, co mně povídal
včera.

Takovým způsobem jsem vyrůstala v našem koutku a ponenáhlu má
láska — ne, raději řeknu má vášeň, poněvadž neznám tak
mocného slova, které by mohlo úplně vyjádřiti můj
nezkrotitelný, pro mne samotnou bolestný cit k otci —
dostoupila jakési chorobné podrážděnosti. Znala jsem pouze
jedinou rozkoš — mysliti a blouzniti o něm; pouze jedinou vůli
— dělati všechno, co mu mohlo způsobiti sebe menší radost.
Kolikrát jsem čekávala na jeho návrat na schodech, třesouc se
a celá mnohdy zkřehlá zimou, jen abych aspoň na okamžik
dříve zvěděla o jeho příchodu a mohla na něho pohlédnouti.
Bývala jsem jako bez sebe radostí, když se se mnou někdy
pomazlil.

A při tom mne až bolestně hnětlo svědomí, že jsem tak
zarputile chladna k mamince; byly okamžiky, kdy mně až srdce
pukalo steskem, když jsem na ni pohlédla. V jejich věčném
nepřátelství nemohla jsem zůstávat lhostejnou, musila jsem
voliti mezi nimi, musila jsem přistoupiti na něčí stranu a
přistoupila jsem na stranu toho polopomateného člověka jedině
proto, že byl tak žalostný, snížený v mých očích a hned na
počátku tak nepochopitelně dojal mou fantasii.

Ale kdož ví? Možná, že jsem přilnula k němu proto, že byl
neobyčejně podivný již na pohled a nebyl tak vážný a
mračný, jako maminka, že byl skoro pomatený a často se v něm
projevovalo jakési šaškovství, jakési dětské nápady a
konečně i proto, že jsem se ho bála méně a také méně si ho
vážila, než maminky. Byl mně jaksi více roven. Ano cítila
jsem jaksi ponenáhlu, že nabývám nad ním vrchu, že si ho
znenáhla podrobuju a že se už stávám pro něho nezbytnou. Byla
jsem v duchu hrda na to, slavila jsem své vítězství a
chápajíc svou nezbytnost pro něho, někdy jsem si s ním i
zakoketovala.

Skutečně tato má náchylnost k němu podobala se trochu k
románu... A románu tomu nebylo souzeno dlouhé trvání: brzy
jsem pozbyla otce i matky. Jejich život zakončil se hroznou
katastrofou, která se těžce a trapně vtiskla v mé vzpomínky.
Přihodilo se to následujícím způsobem.


III.

V tu dobu celý Petrohrad byl vzrušen neobyčejnou novinkou.
Roznesla se pověst o příjezdu proslulého S...ce. Všechno, co
mělo v Petrohradě smysl pro hudbu, bylo na nohou. Pěvci,
umělci, básníři, ctitelé hudby, ba i ti, kdo nikdy nebývali
ctiteli hudby a se skromnou hrdostí tvrdívali, že v hudbě
nerozumějí ani jediné notě, hrnuli se, uneseni dychtivostí,
pro lístky.

Sál nemohl pojati ani desátý díl nadšenců, kteří mohli
zaplatit dvacetpět rublů za vchod; avšak evropská pověst
S...ce, jeho vavříny ověnčené stáří, nevadnoucí svěžest
jeho talentu, zprávy, že za posledních let už zřídka bere
smyčec do ruky na potěšení obecenstva, ujišťování, že
tentokrát už naposled objíždí Evropu a pak vůbec přestane
hrát, způsobily takový effekt. Slovem: dojem byl úplný a
hluboký.

Pravila jsem již, že příjezd každého nového houslisty,
každé byť jen trochu proslulé znamenitosti působil na mého
otčíma nad míra nepříjemný dojem. Spěchal vždy mezi
prvými, aby uslyšel nově přibylého umělce, aby co nejrychleji
poznal stupeň jeho dokonalosti. Často se až roznemohl od
pochval, jež se kolem něho udělovaly novému umělci, a teprve
tehdy nabýval klidu, když se mu podařilo nalézti nedostatky ve
hře nového houslisty a jedovatě rozšířiti své mínění
všude, kde to bylo možno. Ubohý, pomatený člověk uznával na
celém světě pouze jediný talent, pouze jediného umělce, a ten
umělec byl ovšem on sám. Ale zpráva o příjezdě S...ce,
hudebního genia, působila na něho způsobem ohromujícím.
Dlužno podotknouti, že za posledních deset let Petrohrad
neslyšel ani jednoho znamenitého talentu, byt se nerovnal svou
dokonalostí S...ci. Proto můj otec neměl vlastně ani ponětí o
hře vynikajících umělců v Evropě.

Vypravovali mně, že po první zprávě o příjezdu S...ce mého
otce hned zas uviděli za kulisami divadla. Pravili, že se tam
objevil neobyčejně vzrušený, s nepokojem se vyptával na S...ce
a jeho nastávající koncert. Dávno už ho nevídali za kulisami
a jeho příchod způsobil dokonce i jistý effekt. Kdosi usmyslil
si podrážditi ho a s vyzývavým pohledem řekl: „Nyní,
báťuško, Jegore Petroviči, uslyšíte ne baletní hudbu,
nýbrž takovou, která vám do smrti nedá pokoje!"

Praví se, že zbledl, když zaslechl tento výsměch, ale přece
odpověděl, hystericky se usmívaje: „Uvidíme; slavné jsou
bubny za horami. Vždyť S...c byl pořád jen v Paříži; to ho
Francouzi rozkřičeli, a my víme, co jsou Francouzi atd."

Vůkol se ozval smích; chudák se zamrzel, ale zdržev se, dodal,
že zatím neříká nic, že počká a uvidí, protože do
pozejtřka není dlouho a brzy se vysvětlí všechny zázraky.

B. vypravoval, že téhož večera před soumrakem se setkal s
knížetem Ch...m, známým dilettantem, člověkem hluboce
chápajícím a milujícím umění. Kráčeli spolu,
rozmlouvajíce o nově přibylém umělci, když náhle na rohu
jedné ulice B. spatřil mého otce, jenž stál před oknem
jistého obchodu a bedlivě si prohlížel vyvěšenou zde
návěštní ceduli, na které velikými písmeny se dávala
zpráva o koncertě S...ce.

„Vidíte tam toho člověka?" optal se B., ukazuje na, mého otce.

„Kdo je to?" odpověděl kníže.

„Slyšel jste už o něm. To je tentýž Jefimov, o kterém jsem
s vámi už nejednou rozprávěl a jemuž jste sám kdysi poskytl
podporu."

„Ach, to je zajímavé!" zvolal kníže. „Vy jste o něm mnoho
mluvil. Praví se, že je velice zábavný. Přál bych si ho
slyšet."

„To by nestálo za to," namítl B., „a učinilo by trapný
dojem. Nevím, jak by působil na vás, ale mně při setkáni s
ním vždycky puká srdce. Jeho život je strašná,
neuvěřitelná tragedie. Mám s ním hluboký soucit a přese
všechnu jeho špinavost přece ve mně neutuchla sympatie k němu.
Pravíte, kníže, že musí býti zábavný. Je pravda, ale
působí příliš těžký dojem. Především je pomatený; za
druhé tento šílenec má na sobě tři zločiny, protože kromě
sebe zahubil ještě dvě bytosti: svou ženu a dceru. Znám ho.
Umřel by na místě, kdyby nabyl přesvědčení o svém zločinu.
Ale veškera hrůza spočívá v tom, že už skoro osm let trvá
tento zločin a on osm let zápasí se svým svědomím, aby se o
něm přesvědčil ne skoro, ale úplně."

„Pravil jste mně, že je chud?" řekl kníže.

„Ano; ale chudoba je nyní pro něho vlastně štěstí, protože
ho vymlouvá. Může nyní ubezpečovati každého, že mu
překáží pouze chudoba a že kdyby byl bohat, měl by čas a
nebylo by starostí, a hned by celý svět uviděl, jaký je
umělec. Oženil se s hroznou nadějí, že tisíc rublů, které
měla jeho žena, mu pomohou na nohy. Jednal jako blouznivec, jako
básník, ostatně tak on jednal vždycky ve svém životě.
Víte-li, co tvrdí celých osm let bez přestání?

Tvrdí, že příčinou všech jeho neštěstí jest žena, že mu
překáží. Složil ruce a nechce pracovat. Vezměte mu však tuto
ženu, a bude nejnešťastnější stvoření na světě. On už
několik let nevzal houslí do ruky, a víte proč? Protože
pokaždé, jakmile vezme smyčec do ruky, sám v duchu musí nabyti
přesvědčení, že je nic, nula, a ne umělec. Nyní však, když
smyčec leží stranou, má aspoň vzdálenou naději, že to není
pravda. Je blouznivec; myslí, že najednou, jakýmsi zázrakem se
stane náhle nejznamenitějším člověkem na světě. Jeho heslo:
„aut Caesar, aut nihil", jakoby se Caesarem člověk mohl státi
jen tak, náhle, za okamžik. Jeho touha je sláva. Stane-li se
však takový cit hlavní a jedinou pohnutkou umělce, tu umělec
už není umělcem, protože už ztratil hlavní umělecký pud,
totiž lásku k umění pouze pro umění, a ne pro něco jiného,
pro slávu. S...c je pravý opak; když ten se chopí smyčce,
není pro něho na světe pranic, kromě jeho hudby. Po smyčci
první věcí jsou mu peníze, a teprve třetí věcí, tuším,
sláva. Ale o tu se málo stará... Víte-li, co nyní zajímá
onoho nešťastníka?" dodal B., ukazuje na Jefimova. „Zajímá
ho nejhloupější, nejnicotnější, nejžalostnější a
nejsměšnější starost na světě, totiž, stojí-li on výše
než S...c, aneb S... c stojí výše než on — jiného nic,
protože je přese všechno přesvědčen, že je prvním
hudebníkem na celém světě. Přesvědčte ho, že není umělec,
a on — povídám vám — umře na místě, jako bleskem zabitý,
poněvadž je strašno rozloučiti se s utkvělou ideí, které
obětoval celý život a která má přec jen hluboký a opravdový
základ, neboť z počátku byl skutečně umělcem povolaným."

„Je zajímavo, co bude dělat, až uslyší S...ce," prohodil
kníže.

„Ano," pravil B. zádumčive. „Ale ne; vzpamatuje se
okamžitě; jeho šílenství je silnější než pravda a hned si
smyslí nějakou výmluvu."

„Myslíte?" řekl kníže.

V tu chvíli došli k otci. Otec chtěl nepozorovaně projíti
mimo, ale B. ho zastavil a dal se s ním do řeči.

B. se ho zeptal, pujde-li si poslechnout S...ce. Otec odpověděl
lhostejně, že neví, že má na mysli jistou záležitost, která
jest důležitější než koncerty a všichni cizí virtuosové,
avšak že si věc rozmyslí a uvidí, a bude-li míti hodinku
svobodného času, proč prý ne? Půjde se prý někdy podívat."
Tu spěšně a nepokojně pohlédl na B. a na knížete,
nedůvěřivě se usmál, potom se chopil klobouku, pokynul hlavou
a prošel mimo, omluviv se, že nemá kdy.

O starostech otcových věděla jsem už den před tím. Nevěděla
jsem sice, co vlastně ho trápí, ale viděla jsem, že byl
strašně rozčilen; i maminka to spozorovala. Byla v tu dobu jaksi
zvláště churava a sotva chodila. Otec bez přestání vycházel
z domu a zase přicházel. Ráno přišli k němu tři nebo čtyři
hosté, staří jeho druhové, čemuž jsem se velice podivila,
poněvadž jsem kromě Karla Fedoroviče jiných cizích lidí u
nás skoro nikdy nevídala a všichni s námi přerušili známost
od těch dob, kdy tatínek nadobro opustil divadlo.

Konečně přiběhl celý udýchaný Karel Fedoryč a přinesl
ceduli. Bedlivě jsem naslouchala a pozorovala a všechno to mne
znepokojovalo tak, jakobych sama byla vinna poplachem a
rozčilením, jež jsem vyčetla z otcovy tváře. Velmi se mi
chtělo pochopiti to, o čem rozmlouvají a tu jsem poprvé
uslyšela jméno S...ce. Pak jsem srozuměla, že je třeba
alespoň patnácti rublů, chce-li někdo uviděti tohoto S...ce.
Také se pamatuju, že se tatínek jaksi nemohl přemoci a máchnuv
rukou, pravil, že zná ty zámořské zázraky, talenty
neslýchané, zná i S...ce, že jsou to samí židé, pro ruské
peníze přilézají, protože Rusové věří každé pitomosti na
slovo a zejmena tomu, co Francouzi dříve rozkřičeli.

Tehda jsem už rozuměla, co znamenají slova: nemá talentu.
Hosté se počali smáti a brzy všichni odešli, zanechavše
tatínka ve špatné míře. Pochopila jsem, že se pro něco mrzí
na tohoto S...ce; proto, abych se mu zavděčila a rozehnala jeho
stesk, přistoupila jsem ke stolu, vzala ceduli, počala ji
slabikovat a nahlas jsem přečetla jmeno S...ce. Pak jsem se
zasmála, pohlédla jsem na tatínka, jenž zádumčivě seděl na
židli a řekla jsem: „To je asi také takový, jako Karel
Fedoryč; také to asi pořád není to pravé."

Tatínek sebou trhnul, jakoby se byl ulekl, vytrhl mně z ruky
ceduli, rozkřičel se a zadupal nohama, vzal klobouk a odešel ze
dveří, pak se zase hned vrátil, zavolal mne do síně, políbil
mne a s jakýmsi nepokojem, s jakýmsi tajeným strachem počal
mně mluviti, že jsem moudré a hodné dítě, že ho zajisté
nebudu chtít zarmoutit, že čeká ode mne jakési značné
úsluhy; ale jaké, neřekl. Mimo to bylo mně trapno ho
poslouchat: viděla jsem, že jeho slova a lásky byly upřímný a
to všechno mne jaksi rozechvělo. Počala jsem se strašně o
něho obávati.

Druhý den při obědě — bylo to už den před koncertem —
tatínek byl celý jako zničený. Strašně se změnil a neustále
pohlížel na maminku. Byla jsem celá překvapená, když se dal
konečně s maminkou do řeči o čemsi; byla jsem překvapena
proto, že s ní skoro nikdy nemluvíval.

Po obědě počal si mne jaksi zvláště nadcházet. Každou
chvíli pod různými záminkami mne vyvolával do síne, ohlížel
se kolem, jakoby se bál, aby ho tam nezastali, a pořád mne
hladil po hlavě, pořád mne líbal, pořád tvrdil, že jsem
dobré dítě, že jsem poslušné dítě, že věrně miluju
svého tatínka, a že jistě udělám, zač mne poprosí.

To všechno nahnalo na mne strašnou tesknost. Konečně, když mne
vyvolal asi po desáté do síně, věc se vysvětlila. S
tesklivým, utrápeným pohledem, nepokojně se ohlížeje po
stranách, optal se mne, vím-li, kde maminka má uloženo těch
dvacet pět rublů, které si přinesla včera ráno?

Ztrnula jsem leknutím, když jsem uslyšela tuto otázku. Ale v
týž okamžik kdosi zašramotil na schodech a tatínek, leknuv se,
odskočil a vyběhl z domu. Vrátil se až na večer zkormoucený,
smutný, starostlivý, sedl mlčky na židli a počal jaksi
ostýchavě na mne pohlížeti. Na mne padl strach a úmyslně jsem
se vyhýbala jeho pohledům.

Konečně maminka, která celý den proležela v posteli, mne
zavolala, dala mně drobné měděné peníze a poslala ke kupci
nakoupit čaje a cukru. Čaj jsme pívali velmi zřídka; maminka
dovolovala sobě tuto — na naše prostředky — rozkoš jenom
tehdy, když se cítila nezdravou a měla horečku. Vzala jsem
peníze, a jakmile jsem vyšla do síně, hned jsem se dala do
běhu, jakobych se bála, aby mne nedohonili. Ale to, co jsem
tušila, se stalo; tatínek mne dohonil už na ulici a odvedl mne
nazpět na schody.

„Nétičko?" začal chvějícím se hlasem, „holoubku můj
Poslouchej, dej mně ty peníze, a já ti zejtra..."

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem, padnouc na kolena a prosíc
ho, „tatínku, nemohu, nesmím! Maminka musí pít čaj...
Nesmím mamince brát peníze, nikterak nesmím. Až po druhé
vezmu..."

„Tedy ty nechceš? Ty nechceš?" šeptal mně celý zmatený.
„Ty mne tedy nechceš mít ráda? Nu, dobře! Zanechám tě tu;
zůstaň si sama s mámou; já od vás odejdu a tebe s sebou
nevezmu. Slyšíš mne, zlá holčino, slyšíš?"

„Tatínku!" zvolala jsem v úžasu, „vem si peníze, na! Co
mám nyní dělat?" naříkala jsem, lomíc rukama a chytajíc se
za poly jeho kabátu, „Maminka bude plakat, maminka mě opět
bude kárat!"

Zdá se, že neočekával takového odporu, ale peníze vzal.
Konečně, když nemohl snésti mé žaloby a nářky, nechal mne
na schodech a odešel. Já se vrátila nahoru, ale síly mne
opustily u dveří našeho bytu; nesměla jsem, nemohla jsem
vejíti dovnitř. Celé srdce mé bylo vzbouřeno a rozechvěno.
Zakryla jsem si obličej rukama a padla jsem na okno jako tenkrát,
když jsem poprvé od otce uslyšela přání, aby maminka umřela.
Byla jsem jako bez sebe, ztrnulá a křečovitě jsem se
zachvívala, naslouchajíc každému šramotu na schodech.
Konečně jsem zaslechla, že kdosi spěšně přichází nahoru.
Byl to on; poznala jsem jeho kroky.

„Ty's tady?" pravil po šeptnu.

Já se vrhla k němu.

„Na!" zvolal, strkaje mi do rukou peníze; „na, vezmi si je
nazpět! Nyní už ti nejsem otcem, slyšíš? Nechci už být
tvým tatínkem! Máš maminku raději než mne. Jdi si tedy k
mámě! A já tě ode dneška ani znát nechci!"

S těmi slovy mne odstrčil a zase seběhl se schodů. Já s
pláčem běžela za ním.

„Tatínku, drahý tatínku! Já budu poslouchat," volala jsem,
„já tě mám radši než maminku! Vezmi si peníze, vezmi!"

Ale on mne už neslyšel, zmizel. Celý ten večer byla jsem jako
zničená a třásla jsem se horečnou zimnicí. Pamatuju, že mně
maminka cosi povídala, volala mne k sobě; byla jsem jako bez
paměti, nic jsem neslyšela, nic neviděla. Skončilo vše
hysterickým záchvatem; začala jsem plakat, křičet. Maminka se
ulekla a nevěděla, co si počít. Vzala mne k sobě na postel a
nevím, jak jsem usnula, držíc ji kolem krku, trhajíc sebou a
neustále se lekajíc.

Tak prošla celá noc. Ráno jsem se probudila velice pozdě, když
maminka už nebyla doma. Odcházela v tu dobu vždycky po svých
záležitostech. U tatínka byl kdosi cizí a hlasitě spolu
rozmlouvali. S těží jsem se dočkala, až host odešel, a
jakmilé jsme zůstali sami, vrhla jsem se k otci a vzlykajíc
počala jsem ho prosit, aby mně odpustil, co se včera stalo.

„A budeš moudré dítě, jako dříve?" přísně se mne optal
otec.

„Budu, tatínku, budu!" odpověděla jsem. „Řeknu ti, kde
maminka má peníze. Měla je včera zavřené ve škatulce v tomto
truhlíku."

„Zavřené? Kde?" zvolal otec, trhnuv sebou a vstal se židle
„kde jsou zavřené?"

„Tady jsou zavřené, tatínku!" sdělovala jsem mu; „ale
počkej do večera, až mne maminka pošle měnit; drobné peníze
— viděla jsem včera — všechny došly."

„Já potřebuju patnáct rublů, Nétičko! Slyšíš, jen
patnáct rublů. Opatři mně je dnes, zejtra ti všechno zase
přinesu. A tobě hned půjdu koupit cukrátek, ořechy ti
koupím... pannu ti koupím... a zejtra také... a každý den ti
něco přinesu, budeš-li moudrá holčička."

„Není třeba, tatínku, není třeba! Nechci cukrátek, jíst je
nebudu, vrátím ti je nazpět!" zvolala jsem a slzy mně svíraly
hrdlo, protože se mi celé srdce sevřelo v jediném okamžiku.
Poznala jsem v tu chvíli, že nemá lítosti nade mnou, že mne
nemiluje, protože nevidí, jak já ho miluju a domýšlí se, že
jsem hotova mu sloužiti za mlsky. V tu minutu já, dítě,
chápala jsem ho skrz naskrz a již jsem cítila, že toto
poznání mne zranilo na vždy, že už ho nebudu moci milovat, že
jsem ztratila svého bývalého tatínka.

On naopak byl u vytržení od mých slibů. Viděl, že jsem hotova
odhodlati se na všechno k vůli němu, že všechno pro něho
učiním a Bůh ví, jak mnoho bylo ono „všechno" pro mne tehda.
Věděla jsem, co znamenají ony peníze pro ubohou maminku,
věděla jsem, že se může roznemoci rozhořčením, až zví,
že jsou ztraceny, a lítost bolestně se ve mně ozývala. Ale on
nepozoroval pranic. Pokládal mne za tříleté děcko, kdežto já
už všechno chápala. Vytržení jeho neznalo mezí; on mne
celoval, domlouval mi, abych neplakala, sliboval, že ještě dnes
odejdeme kamsi od maminky, čímž se patrně chtěl zalichotiti
mé neustálé fantasii, a konečně, vytáhnuv z kapsy ceduli,
počal mne ujišťovati, že tento člověk, k němuž dnes půjde,
jest jeho nepřítel, jeho smrtelný nepřítel, ale že se
nepodaří jeho nepřátelům zničiti ho.

Když se dal se mnou do řeči o svých nepřátelích, sám se
podobal dítěti. Ale spozorovav, že se neusmívám, jak bývalo,
když se mnou rozmlouval, nýbrž že poslouchám mlčky, vzal
klobouk a odešel ze světnice, protože někam spěchal. Před
odchodem ještě jednou mne poceloval a pokynul mně s úsměvem
hlavou, jakoby nebyl ještě dostatečně přesvědčen o mně a
bál se, abych si věc nějak nerozmyslila.

Pravila jsem už, že byl jako pomatený; bylo to vidno už včera.
Peněz potřeboval na vstupenku do koncertu, který měl rozhodnout
pro něho všechno. On tušil už předem, že tento koncert
rozhodne jeho osud, a byl tak pomaten, že mně včera vzal
několik měděných penízků, jakoby za ně mohl dostati
vstupenku.

Podivínství jeho projevilo se ještě silněji při obědě.
Nemohl poseděti na místě a žádného jídla ani se netekl,
neustále vstával a zase sedal, jakoby se byl rozmyslil. Tu se
chopil klobouku, jakoby chtěl odejít, tu se náhle stal strašně
roztržitým, pořád si něco šeptal, náhle zas pohlédl na mne,
mrkal an mne očima, dával jakási znamení, jakoby hořel
netrpělivostí, aby měl peníze už v ruce, a jakoby se hněval,
že jsem je dosud nevzala mamince. I maminka si všimla jeho
podivností a pohlížela na něho celá udivená. Já pak byla
jako odsouzená k smrti.

Skončil se oběd; zalezla jsem si do koutka a se zimničným
třesotem počítala jsem každou minutu až do té doby, kdy mne
maminka obyčejně posýlala ke kupci. Po celý život svůj
nezažila jsem trapnějších hodin; utkvěly na věky v mé
paměti. Co všechno jsem neprocítila v ty minuty! Jsou okamžiky,
za kterých člověk ve svém vědomí prožije více, než jindy
za celá léta. Cítila jsem, že konám špatný skutek. On sám
pomohl mým dobrým instinktům, když mne poprvé ze slabosti
svedl ke zlu a uleknuv se ho, vysvětlil mi, že jsem jednala velmi
špatně. Což nemohl tedy pochopit, jak těžko je oklamati
povahu, dychtící po uvědomění dojmů, povahu, která už
procítila, už pochopila mnoho zlého i dobrého? Dobře jsem
chápala, že je to hrozná krajnost, která ho přiměla, aby se
podruhé odhodlal svésti mne ke hříchu a obětovati takovým
způsobem mé ubohé, bezbranné dětství, aby se odvážil
ještě jednou zviklati mé neustálené svědomí.

Nyní, schoulená v koutku, uvažovala jsem sama u sebe, proč mně
sliboval odměnu za to, nač jsem se už odhodlala ze své vlastní
vůle. Nové pocity, nové snahy, dosud neznámé, nové otázky
celými hejny vznikaly ve mně a já se trápila těmi otázkami.
Pak jsem náhle začala přemýšleti o mamince; představila jsem
si její hoře, až ztratí poslední mozolně vydělané peníze.

Konečně maminka odložila práci, kterou se zabývala přes své
síly, a zavolala mne. Já se zachvěla a šla k ní. Vzala z
prádelníku peníze a podávajíc mně je, řekla: „Jdi,
Nétičko; ale pro Boha, aby tě neošidili, jako ondyno, a
neztrať je nějak!"

Pohlédla jsem prosebným pohledem na otce. On však kýval hlavou,
pochvalně se usmíval a třel si ruce nedočkavostí. Odbilo šest
hodin a koncert byl ustanoven na sedmou hodinu. Také mnoho
vytrpěl za toho čekání.

Zastavila jsem se na schodech a čekala jsem. Byl tak rozčilen a
netrpěliv, že vyběhl hned za mnou, nic nedbaje takové
neopatrnosti. Odevzdala jsem mu peníze; na schodech bylo tma a
nemohla jsem mu tedy viděti do tváře; ale cítila jsem, že se
celý třásl, když bral peníze. Stála jsem jako sloup a
nehýbala se s místa; konečně jsem se vzpamatovala, když mne
začal posýlat nahoru, abych mu přinesla klobouk. Nechtěl sám
ani do světnice vkročit.

„Tatínku! Což ty nepůjdeš se mnou?" optala jsem se ho
přerývaným hlasem, uvažujíc na mysli poslední svou naději
— jeho záštitu.

„Ne, jen jdi sama... Co? Počkej, počkej!" zvolal, jakoby si byl
vzpomněl, „počkej, hned ti přinesu dáreček; a ty zatím
doběhni nahoru a přines mi sem klobouk."

Náhle jakoby byla ledová ruka sevřela mé srdce. Vzkřikla jsem,
odstrčila ho a běžela jsem nahoru. Když jsem vešla do
světnice, nebyla jsem k sobě podobna a kdybych byla v ten
okamžik chtěla říci, že mně peníze někdo vzal, maminka by
mně byla uvěřila. Ale nemohla jsem v ten okamžik promluviti
slova. V návalu křečovitého zoufalství vrhla jsem se na
matčinu postel a zakryla jsem si obličej rukama. Za minutku
dvéře tiše skřípnuly a přišel tatínek. Přiběhl si pro
klobouk.

„Kde jsou peníze?" zvolala náhle maminka, která se v okamžiku
dovtípila, že se stalo cosi neobyčejného. „Kde jsou peníze?
Mluv, mluv!"

Tu mne strhla s postele a postavila před sebe uprostřed světnice.

Já mlčela, majíc oči upřené na zem. Jedva jsem chápala, co
se děje a co se mnou dělají.

„Kde jsou peníze?" zvolala opět a zanechavši mne, obrátila se
náhle k tatínkovi, který už sáhal pro klobouk. „Kde jsou
peníze?" opakovala. „Ah, ona je dala tobě? Bezbožníku!
Zhoubce můj! Vrahu můj! Chceš také ji zahubit? Dítě? Ji, ji?
Ale ne; tak mně neujdeš!"

Mžiknutím oka přiskočila ke dveřím, zavřela je na klíč a
klíč vzala k sobě.

„Mluv, přiznej se!" obrátila se opět ke mně hlasem jedva
slyšným od rozechvění. „Přiznej se ke všemu! Mluv přece,
mluv ! Nebo... já nevím, co s tebou udělám?"

Chytila mne za ruce a kroutila je mezi tím, co mne vyslýchala.
Byla úžasem otupělá. V ten okamžik jsem se zařekla, že budu
mlčet a neřeknu ani slova na tatínka; avšak bojácně jsem na
posled na něho zdvihla oči... Jediný jeho pohled, jediné jeho
slovo, vůbec něco takového, co jsem očekávala a zač jsem ho v
duchu prosila, a byla bych šťastna přese všechna muka, přes
všechno trápení... Ale Bože můj! Necitelným, hrozivým
posuňkem kázal mně, abych mlčela, jakobych se vůbec v ten
okamžik mohla báti něčí jiné hrozby. Mně se sevřelo hrdlo,
zatajil se mi dech, nohy mně podklesly a já se svalila beze
smyslů na zem... Opakoval se můj včerejší nervový záchvat.

Když jsem se vzpamatovala, ozvalo se náhle klepání na dvéře
našeho bytu. Maminka otevřela a spatřila lokaje v livreji,
který vstoupiv do světnice a s podivením se ohlížeje pro nás
všech, počal se ptáti na hudebníka Jefimova. Otčím se
přihlásil. Tu mu lokaj odevzdal psaní a oznámil, že
přichází od pana B., jenž se právě nachází u knížete. V
obálce byla vstupenka do koncertu S...ce.

Příchod lokaje v nádherné livreji, jenž nezamlčel jméno
knížeté, svého pána, který ho schválně poslal k nuznému
hudebníku Jefimovu — vše to v okamžiku způsobilo mocný dojem
na maminku. Zmínila jsem se už na počátku svého vypravování,
že ubohá žena nepřestala milovati svého muže. I nyní, přese
všechny svízele a útrapy, trvající celých osm let, její
srdce se nezměnilo: i nyní ještě ho mohla milovat!

Bůh ví! Snad se jí zdálo, že tímto okamžikem nastává
změna v jeho osudu. Na ni měl vliv i pouhý stín nějaké
naděje. A kdož ví — snad také byla trochu překvapena
nezlomným sebevědomím svého potrhlého muže. Ostatně není
ani možno, aby toto sebevědomí nemělo na ni, slabou ženu,
aspoň nějaký vliv, a na pozornosti knížete mohla tedy v
jediném okamžiku založiti tisíce plánů do budoucna. V
okamžiku byla hotova obrátiti se zase k němu, mohla mu
odpustiti, že zničil celý její život, ba i jeho poslední
zločin — že obětoval její jediné dítě, a v záchvatu
bystře vzplanuvšího nadšení, v záchvatu nové naděje
snížiti tento zločin na pouhý přestupek, na slabost,
zaviněnou bídou, špinavým životem, zoufalým postavením.
Stále se dávala unášet, a v tomto okamžiku znova měla
pohotově odpuštění i bezměrnou soustrast pro svého zhynulého
muže.

Otec počal rozpačitě přebíhat; i jeho překvapila pozornost
knížete a pana B. Pak se obrátil přímo k mamince, něco jí
pošeptal a ona vyšla ze světnice. Za dvě minuty se vrátila,
přinesla rozměněné peníze a tatínek z nich dal rubl stříbra
poslovi, jenž odešel se zdvořilou poklonou.

Hned na to maminka zase odešla, vrátila se za minutku s
žehličkou, vyhledala nejlepší mužovu náprsenku a začala ji
žehliti. Sama mu zavázala na krku batistový nákrčník, jejž
uschovala pro všechen případ od dávných dob spolu s černým,
ovšem už valně obnošeným frakem, který si tatínek dal
šíti, když vstoupil k divadlu do orchestru.

Když byla toiletta hotova, otec vzal klobouk, ale před odchodem
požádal ještě za sklenici vody. Byl bledý a ve svém
znemožení sedl na židli. Vodu podala jsem mu již já; možná,
že nepříznivý cit znova se vkradl do srdce matčina a zchladil
její nedávné nadšení.

Tatínek odešel, my jsme zůstaly samy. Schoulila jsem se opět v
koutečku a dlouho mlčky jsem patřila na maminku. Nikdy jsem ji
neviděla tak rozechvěnou. Rty se jí třásly, bledé tváře se
náhle rozpálily a chvílemi trhala všemi údy. Konečně se
její stesk počal vylévati žalostnými slovy, hluchým lkáním
a naříkáním.

„Tím vším jsem já nešťastná sama vinna!" hovořila pro
sebe. „Co z ní bude? Co z ní bude, až umru?" pokračovala,
stanouc uprostřed světnice, jako bleskem zachvácená od této
jediné myšlénky. „Nétičko, dítě mé, moje ubohá,
nešťastná!" pravila, berouc mne za ruku a křečovitě mne
objímajíc. „Kdo se tebe ujme, když já ani za svého
živobytí nemohu tě vychovat, nemohu za tebou přihlédnouti a
opatrovati tě? Och ty mně nerozumíš. Rozumíš mi? Budeš si
pamatovat, co jsem nyní řekla, Nétičko? Budeš si to příště
pamatovat?"

„Budu, budu, maminko!" odpověděla jsem spínajíc prosebně
ruce.

Dlouho, pevně mě držela v objetí, jakoby se třásla od pouhé
myšlénky, že se musí se mnou rozloučit. Srdce mně pukalo.

„Maminko, mámo!" zvolala jsem s pláčem; „proč... proč
nemáš tatínka ráda?" Vzlykot nedal mně dokončiti.

Z jejích prsou vyrvalo se zastenání. Potom v novém, hrozném
stesku jala se choditi sem tam po světnici.

„Ubohá, moje ubohá! A já ani nepozorovala, jak vyrostla! Ona
ví, všechno ví! Můj Bože! Jaký dojem, jaký příklad!" A
opět zalomila rukama v zoufalství.

Pak přistoupila ke mně a s šílenou láskou celovala mne,
líbala mně ruce, kropila je slzami, prosila za odpuštění...
Nikdy jsem neviděla takového utrpení...

Konečně jako umučená upadla v zapomenutí. Tak prošla celá
hodina. Potom vstala celá utýraná a unavená a řekla mně,
abych si lehla. Odešla jsem do svého koutka, zabalila se do své
pokrývky, ale usnouti jsem nemohla. Trápila mne ona, trápil mne
i tatínek. S netrpělivostí čekala jsem jeho návratu. Jakási
hrůza se mne zmocňovala při pomyšlení na něho.

Za půl hodiny maminka vzala svíčku a přišla ke mně podívat
se, spím-li. Abych ji uspokojila, zamhouřila jsem oči a
tvářila se, jakobych spala. Pohlédla na mne a pak tiše
přistoupila ke skříni, otevřela, a nalila si sklenici vodky.
Vypila ji a lehla spat, nechavši hořící svíci na stole a
dvéře nezavřené, jak činívala vždy, když se tatínek pozdě
v noci vracíval domů.

Ležela jsem v dřímotě, ale úplně usnouti jsem nemohla. Sotva
jsem na chvíli zavřela oči, hned jsem zase procitala a
obcházela mne hrůza následkem strašných snů. Tesklivost moje
vzrůstala víc a více. Chtěla jsem křičet, ale křik mi
zmíral v prsou.

Konečně, už pozdě v noci, jsem uslyšela, jak se otevřely
naše dvéře. Nepamatuju se, mnoho-li uběhlo času, ale když
jsem náhle úplně otevřela oči, spatřila jsem tatínka. Zdálo
se mně, že byl strašně bledý. Seděl na židli u samých
dveří a jakoby o něčem přemýšlel. Ve světnici bylo mrtvé
ticho. Opláklá lojová svíčka smutně osvěcovala náš
příbytek.

Dlouho jsem se dívala, ale tatínek se pořád nehýbal s místa.
Seděl nehybně stále v téže pose s hlavou sklopenou, rukama
křečovitě opřený o kolena. Několikrát jsem chtěla na něho
zavolat, ale nesměla jsem. Byla jsem jako přimražená.

Konečně se vzpamatoval, zdvihl hlavu a vstal se židle. Postál
několik minut uprostřed světnice, jakoby se odhodlával k
něčemu. Pak přistoupil najednou k maminčině posteli,
naslouchal a přesvědčiv se, že spí, odešel ke kufru, v němž
ležely jeho housle. Otevřel kufr, vyndal černé pouzdro a
postavil je na stůl. Pak se znovu ohlédl po světnici. Pohled
jeho byl kalný a těkavý, takový, jakého jsem nikdy u něho
nepozorovala.

Už se chápal houslí, ale zas je odložil, vrátil se a zavřel
dvéře. Potom, spozorovav, že skříň je otevřena, přistoupil
k ní tichounce, uviděl sklenici a vodku, nalil si a vypil. Po
třetí se chopil houslí, ale po třetí je odložil a zase
přistoupil k matčině posteli. Trnouc hrůzou, čekala jsem, co
bude.

Jaksi velmi dlouho naslouchal u postele; pak najednou strhnul
pokrývku s obličeje a počal jej omakávati rukou. Já se
zachvěla. Nahnul se ještě jednou a přiložil skoro až k ní
hlavu. A když se naposled zdvihl, zdálo se mi, jakoby úsměv
přelétl po jeho strašně zbledlém obličeji. Tiše a opatrně
pokryl spící pokrývkou, zastřel jí hlavu a nohy... a já se
počala třásti nesrozumitelnou mě hrůzou. Jímal mne strach o
maminku, o její hluboký spánek a s nepokojem pohlížela jsem na
tu nehybnou linii, která úhlovitě rýsovala na pokrývce údy
jejího těla... Jako blesk prolétla strašná myšlénka mou
hlavou!

Když otec ukončil všechny přípravy, přistoupil opět ke
skříni a dopil zbytek vodky. Celý se třásl, když odcházel ke
stolu. Nebylo možná ho poznati — tak byl bledý. Tu se opětně
chopil houslí. Vídala jsem ty housle, věděla jsem, co to je,
ale nyní jsem očekávala cosi hrozného, strašného,
úžasného... a zachvěla jsem se od prvních jejich zvuků.

Tatínek začal hrát. Ale zvuky šly jaksi trhaně; zastavoval se
každý okamžik, jakoby si na něco vzpomínal; konečně s
utýranou, zmučenou tváří odložil smyčec a jaksi divně
pohlédl na postel. Tam ho cosi neustále znepokojovalo.
Přistoupil opětně k posteli... Neušel mi ani jediný jeho pohyb
a zmírajíc hroznou předtuchou, sledovala jsem otce.

Náhle počal ve spěchu cosi hledati pod rukama, a opět táž
strašná myšlénka jako blesk mne spálila. Přišlo mi na mysl,
proč maminka spí tak tvrdě? Proč se neprobudila, když jí
rukou omakával obličej? Konečně jsem spatřila, že počal
snášeti všechno, co mohl najíti z našeho šatstva, vzal
maminčin salup, svůj starý kabát, župan, ba i moje šaty,
které jsem svlékla se sebe, a vším tím zakryl maminku úplně
a uschoval ji pod hromadou hadrů. Ona pořád ležela nehybně,
nepohnula ani jediným údem.

Spala už hlubokým spánkem!

Když ukončil tuto práci, oddechl si svobodněji. Nyní mu již
nepřekáželo nic, ale přece ho ještě něco znepokojovalo.
Přestavil tedy svíčku a obrátil se tváří ke dveřím, aby
nemusil hleděti na postel. Na konec vzal housle a s jakýmsi
zoufalým pohybem trhnul smyčcem... Hudba začala.

Ale to nebyla hudba... Pamatuju se na všechno jasně, do
posledního okamžiku; pamatuju si všechno, co tehda ohromilo mou
pozornost. Ne, to nebyla taková hudba, jakou jsem později
slýchala! To nebyly zvuky houslí, nýbrž jakoby byl čísi
hrozný hlas poprvé zahřměl v našem tmavém obydlí. Buď byly
nepravidelné, chorobné mé dojmy, nebo mé smysly byly ohromeny
vším, čeho jsem byla svědkem, a tím byly připraveny na dojmy
strašné, nesnesitelně trapné: ale já jsem pevně
přesvědčena, že jsem slyšela stenání, křik lidský, pláč;
celé zoufalství vylévalo se v těch zvucích a konečně, když
zahřměl hrozný finálný akkord, v němž bylo všechno, co jest
hrozného v pláči, mučícího V mukách a teskného v
beznadějném stesku: všechno to jakoby se bylo sloučilo
dohromady.

Nemohla jsem vydržet; zatřásla jsem se, slzy mi vytryskly z
očí, a se strašným, zoufalým křikem vrhla jsem se k
tatínkovi a objala jsem ho rukama. On vykřikl a spustil housle.

Minutku stál, jako zmatený. Potom se jeho oči zakmitaly a
běhalý ze strany na stranu. Zdálo se, jakoby něco hledal;
náhle chytil housle a napřáhnul je na mne. Ještě okamžik a
snad by mne byl zabil do smrti.

„Tatínku!" vzkřikla jsem, „tatínku!"

On se zachvěl jako list, uslyšev můj hlas a odstoupil na dva
kroky.

„Ach! Tedy ty jsi ještě zůstala! Tedy ještě není všemu
konec! Ty jsi tedy ještě zůstala se mnou!" vzkřikl a zdvihl mne
za ramena do povětří.

„Tatínku!" zvolala jsem znova, „nelekej mne, pro Boha! Já se
bojím! O!"

Můj pláč jím pohnul. Pomalu mne zase spustil na zem a s minutku
na mne pohlížel mlčky, jakoby si na něco vzpomínal. Konečně,
jakoby ho bylo cosi obrátilo, jakoby ho byla dojala nějaká
strašná myšlénka, z jeho zkalených očí vytryskly slzy;
sehnul se ke mně a počal mně bedlivě pohlížeti do obličeje,

„Tatínku!" zvolala jsem opět, umírajíc strachy, „nehleď
tak, tatínku! Odejděme odsud! Odejděme rychle! Pojďme, utečme!"

„Ano, utečeme, utečeme! Je čas! Pojďme, Nétičko! Rychle,
rychle!"

Tu začal spěchat, jakoby se byl teprve nyní dovtípil, co má
dělat. Ohlížeje se ve spěchu vůkol sebe a spatřiv na zemi
maminčin šátek, zdvihl jej a schoval do kapsy. Potom uviděl
čepec; také jej zdvihl a schoval k sobě, jakoby se chystal na
dalekou cestu a sbíral vše, čeho bylo třeba.

V okamžiku jsem se oblekla a počala také ve spěchu sbírati
vše, co se mně zdálo nutným na cestu.

„Všechno? Všechno?" ptal se otec. „Je všechno hotovo?
Rychle, rychle!"

Honem jsem svázala uzlík, hodila si na hlavu šátek a už jsme
se oba ubírali ke dveřím, když mne najednou napadlo, že musím
vzíti také obrázek, jenž visel na stěně. Tatínek ihned s
tím souhlasil. Byl nyní tichý, mluvil pošeptmu a jen mne
pobízel, abych chvátala.

Obrázek visel příliš vysoko; přinesli jsme tedy oba židli, na
ni postavili stoličku, vylezli jsme na ni a s namaháním jsme
sundali obrázek. Tím bylo všechno připraveno k našemu odchodu.
Vzal mne za ruku a šli jsme. Náhle však mne tatínek zadržel.
Dlouho si třel čelo, jakoby na něco vzpomínal, co jsme ještě
zapomněli. Konečné, jakoby si byl vzpomněl, čeho bylo ještě
třeba, vyhledal klíče, které ležely pod maminčinou poduškou
a ve chvatu počal cosi hledati v prádelníku. Konečně se
vrátil ke mně a přinesl něco peněz, nalezených ve schránce.

„Tu máš, vezmi to a dej pozor," zašeptal mně; „neztrať,
pamatuj si!"

Peníze mně vložil nejprve do ruky, ale pak je vzal a vstrčil
mně je za ňadra. Pamatuju se, že jsem se zachvělo, když se
mého těla dotknulo ono stříbro, a jakobych byla teprve v onom
okamžiku pochopila, co jsou peníze. By li jsme opět hotovi,
avšak on mne zase zadržel.

„Nétičko!" pravil mně, jakoby s těží cosi rozmýšlel,
„děvenko má, zapomněl jsem... Ale co?... Čeho je třeba?
Nemohu si vzpomenout!... Ano, ano, vzpomněl jsem si!... Pojď sem,
Nétičko!"

Přivedl mne do kouta, kde visel svatý obraz a řekl, abych
poklekla.

„Modli se, dítě mé, pomodli se! Bude ti snáze!... Opravdu,
snáze bude," šeptal mně, ukazuje na obraz a jaksi divně na mne
pohlížeje. „Pomodli se, pomodlí!" mluvil jakýmsi prosebným,
zbožným hlasem.

Padla jsem na kolena, sepala ruce a plna hrůzy a zoufalství, jež
mnou úplně už ovládlo, klesla jsem na podlahu a proležela tak
několik minut, jako mrtvá. Napínala jsem všechny své
myšlénky, všechny své city k modlitbě, ale strach mne
udolával. Zdvihla jsem se, ztrýzněná tesklivostí. Už jsem
nechtěla jíti s ním, bála jsem se ho; chtěla jsem zůstati
doma. Konečně to, co mne mučilo a tísnilo, vyrvalo se z mých
prsou.

„Tatínku," zvolala jsem, tonouc v slzách, „což maminka? Co
dělá maminka? Kde je, co dělá moje maminka?"

Nemohla jsem mluviti dále, poněvadž slzy zatopily má slova.

On pohlížel také se slzami na mne. Konečně mne vzal za ruku,
přivedl k posteli, odházel hromadu šatstva a zdvihl pokrývku.
Můj Bože! Ona ležela mrtvá, vychladlá a už zsinalá! Jako
smyslů zbavená padla jsem na ni a objala její mrtvolu. Otec mne
přinutil, abych klekla.

„Pokloň se jí, dítě!" řekl při tom, „rozluč se s ní..

Poklonila jsem se. Otec se poklonil spolu se mnou... Byl hrozně
bledý; jeho rty se pohybovaly a cosi šeptaly.

„To já ne, Nétičko, já ne,"  pravil mi, ukazuje třesoucí se
rukou na mrtvolu. „Slyšíš, já ne, já tím nejsem vinen.
Pamatuj si, Nétičko."

„Tatínku, pojďme," zašeptala jsem s hrůzou. „Je čas!"

„Ano, je čas, už dávno je čas," odpověděl, chopiv mne
pevně za ruku a spěchaje ven ze světnice. „Tedy na cestu!
Chvála Bohu, chvála Bohu, všechno je teď ukončeno."

Sešli jsme se schodů. Rozespalý podomek otevřel nám vrata,
podezřele na nás pohlížeje, a tatínek, jakoby se bál, aby se
ho na něco neoptal, vyběhl první ze vrat, tak že jsem ho jedva
dohonila. Přešli jsme naši ulici a vyšli na nábřeží
kanálu. V noci na dlažbu napadalo sněhu, jenž padal i nyní
drobnými kločky. Bylo zima; mráz mně pronikal do kostí, i
běžela jsem za tatínkem, uchopivši se křečovitě za polu jeho
fraku. Housle si nesl pod paždím a každou minutu se zastavoval,
aby si lépe pod paždím upravil pouzdro.

Šli jsme asi čtvrt hodiny; konečně zahnul po náspu k samému
kanálu a sedl si tam na sloupek. Dva kroky od nás byl v ledu
prosekaný otvor. Kolkolem ni živé duše. Bože! Jakoby dnes
bylo, pamatuju si ten strašný pocit, který mne náhle schvátil.
Splnilo se tedy konečně všechno, o čem jsem blouznila celý
rok. Odešli jsme z našeho nuzného obydlí... Ale splnilo-li se,
co jsem očekávala, o čem jsem blouznila, co se vytvořilo v mé
dětské fantasii, když jsem strojila plány o štěstí toho,
koho jsem milovala způsobem tak nedětským? Nejvíc mne v tom
okamžiku trápila maminka. „Proč jsme ji nechali samotnou?"
myslila jsem si. „Proč jsme opustili její tělo, jako
zbytečnou věc?" Pamatuju se, že to právě mne nejvíc mučilo a
trápilo.

„Tatíčku!" zvolala jsem, nemajíc síly, abych déle zdržovala
mučivé starosti své, „tatíčku!"

„Co chceš?" řekl přísně.

„Proč jsme tam, tatínku, nechali maminku? Proč jsme ji
opustili?" ptala jsem se a dala se do pláče. „Tatínku, vraťme
se, zavolejme k ní někoho."

„Ano, ano!" zvolal náhle, vzpamatovav se a vstávaje se sloupku,
jakoby mu bylo přišlo na mysl něco nového, co rozptýlilo
rázem všechny jeho pochybnosti. „Ano, Nétičko, tak nesmíme
jednat. Musíme jít k mamince; jí je tam zima! Jdi k ní.
Nétičko, jdi; není tam tma, je tam svíčka. Neboj se, zavolej k
ní někoho, a potom přijd ke mně. Jdi sama, já tu na tebe
počkám... Vždyť já ti neodejdu..."

Šla jsem hned. Ale sotva jsem vyšla na chodník, jakoby mne bylo
náhle cosi bodlo do srdce... Ohlédla jsem se a uviděla, že on
už také vyběhl s druhé strany a utíká ode mne, zanechávaje
mne samotnou, opouštěje mne v takový okamžik! Vykřikla jsem,
co jsem měla síly a strašné polekaná dala jsem se do běhu za
ním. Pozbývala jsem dechu; on běžel pořád rychleji a
rychleji... už jsem ho ztrácela s očí.

Na cestě jsem uviděla jeho klobouk, který ztratil na útěku;
zdvihla jsem jej a opět jsem běžela za ním. Dech ve mně
ustával a nohy mně klesaly. Cítila jsem, že se cosi hrozného
děje se mnou. Pořád se mně zdálo, že je to sen a chvílemi
vznikal ve mně takový pocit, jako ve snách, když se mně
zdávalo, že od něho utíkám, ale nohy mně klesají, doháněč
už mne chytá a já padám, zbavená smyslů.

Trapný pocit rozrýval mně srdce. Bylo mně ho líto; srdce mně
pukalo, když jsem si představovala, jak běží bez pláště,
bez klobouku, jak utíká ode mne, svého milovaného dítěte...
Přála jsem si dohoniti ho pouze proto, abych ho ještě jednou
vroucně políbila, řekla mu, aby se mne nebál, ubezpečila ho a
uspokojila, že za ním nepoběhnu, jestliže si toho nepřeje,
nýbrž že se sama vrátím k mamince.

Konečně jsem spozorovala, že zahnul do jakési ulice. Když jsem
přiběhla a také zahnula do oné ulice, ještě jsem ho
rozeznávala před sebou... Ale tu mne opustily síly; dala jsem se
do pláče, do křiku, Pamatuju se, že jsem ve běhu vrazila do
dvou lidí, kteří se zastavili uprostřed chodníku a s
podivením hleděli na nás dva.

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem naposled, ale náhle jsem
sklouzla na chodníku a padla u vrat jakéhosi domu. Pocítila
jsem, že celý můj obličej se polil krví! Okamžik na to
pozbyla jsem vědomí...

Vzpamatovala jsem se v teplé, měkké posteli a uviděla jsem
vedle sebe přívětivé, laskavé tváře, které s radostí
uvítaly mé probuzení. Spozorovala jsem stařenku s brejlemi na
nose, vysokého pána, jenž pohlížel na mne s hlubokým
soucitem; pak spanilou mladou dámu a konečně šedého
stařečka, který mne držel za ruku a díval se na hodinky.

Procitla jsem k novému životu. Jeden z těch dvou lidí, které
jsem potkala na svém útěku, byl kníže Ch...ský a u vrat jeho
domu jsem sklesla. Když po dlouhém pátrání zvěděli, kdo
jsem, kníže, jenž poslal mému otci vstupenku do koncertu
S...ce, dojat podivnou náhodou, rozhodl se, že mne přijme do
svého domu a dá vychovati se svými dětmi. Počali pátrati, co
se stalo s mým otcem a zvěděli, že byl zadržen kýmsi už za
městem v návalu ztrnulé pomatenosti. Odvezli ho do nemocnice,
kde umřel za dva dni.

Umřel, protože taková smrt byla pro něho nutností,
přirozeným následkem celého jeho života. Musil tak zemříti,
když všechno, co ho podporovalo v životě, rázem se zřítilo,
rozprchlo se jako přízrak, jako beztělý, prázdný sen. Umřel,
když zmizela poslední jeho naděje, když v jediném okamžiku
rozřešilo se před ním samým a vešlo v jeho vědomí všechno,
čím se klamal a co bývalo podporou jeho života. Pravda oslepila
ho svou nesnesitelnou září, a co bylo lží, stalo se lží i
pro něho.

V poslední hodině svého života uslyšel znamenitého genia,
který mu vysvětlil, co vlastně je on, Jefimov, a odsoudil ho na
vždy. S posledním zvukem, který sletěl se strun houslí
geniálního S...ce, odhalilo se před ním veškero tajemství
umění, a genius, věcně mladistvý, mohutný a pravdivý,
rozdrtil ho svou pravdivostí.

Zdá se, že všechno, co jen v tajemných, nepostihlých mukách
hnětlo ho po celý život, všechno, co se mu doposud jen snilo a
mučilo ho pouze ve snách nemakavě, nepostižitelně, co snad
chvílemi tušil, ale před čím s hrůzou prchal, zakrývaje se
lží celého svého života, vše, co předvídal, ale čeho se
obával až doposud — že to všechno náhle, jedním rázem
osvítilo se před ním, otevřelo se jeho očím, které
tvrdošíjně nechtěly uznávati až do této chvíle světlo za
světlo, tmu za tmu.

Ale pravda byla nesnesitelna pro jeho oči, jež rozhleděly
poprvé všechno, co bylo, co jest, i to, co ho očekává; pravda
oslepila a sežehla jeho rozum. Udeřila do něho náhle přímo,
jako blesk. Splnilo se náhle to, co očekával po celý život se
strachem a hrůzou. Zdálo se, že po celý život sekera visela
nad jeho hlavou, po celý život čekal každý okamžik v
nevylíčitelných mukách, že dopadne na něho, a konečně
sekera dopadla! Rána byla smrtelná. Chtěl uprchnouti před svým
ortelem, ale nebylo kam uprchnouti: poslední naděje zmizela,
poslední výmluva ztracena. Ta, jejíž život tísnil ho tolik
let, která mu ztrpčovala život, ta, po jejíž smrti dle své
zaslepené víry měl znova náhle oživnouti — umřela. Byl
konečně sám, nic mu nepřekáželo, byl konečně svoboden!
Naposledy, v křečovitém záchvatu zoufalství chtěl sám sebe
souditi, souditi bezohledně a přísně, jako nestranný,
nezištný soudce; ale jeho osláblý smyčec mohl jen slabě
opětovati poslední hudební větu genia... V tom okamžiku
šílenství, které číhalo na něho deset let, uchvátilo ho
neúklonně.


IV.

Zvolna jsem se uzdravovala; ale i když jsem úplně vstala s
postele, mysl má byla stále ještě jaksi spoutána a dlouhou
dobu jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo se mnou. Byly
okamžiky, kdy se mně zdálo, že vidím sen a pamatuju, že jsem
si přála, aby všechno, co se přihodilo, obrátilo se v sen!
Usínajíc na večer doufala jsem, že se náhle nějakým
způsobem probudím opět v naší chudobné světnici a uvidím
otce i matku... Ale konečně se mi vyjasnilo mé nynější
postavení, a znenáhla jsem pochopila, že jsem zůstala na
světě sama jediná a žiju u cizích lidí. Tu jsem poprvé
pocítila, že jsem sirotek.

Počala jsem si dychtivě všímati všeho nového, co mne tak
nenadále obklíčilo. Zprva se mně všechno zdálo podivným a
nápadným, všechno mne zaráželo: i nové tváře, i nové
obyčeje, i pokoje starého knížecího domu. Vidím je, jako
nyní: veliké, vysoké, nádherné, ale takové zasmušilé a
mračné, že jsem se opravdu bávala pustiti se skrze některý
dlouhý, předlouhý sál, ve kterém se mně zdálo, že úplně
zmizím. Nemoc má ještě neminula a mé dojmy byly mračné,
těžké, hodily se tedy dobře k onomu slavnostně zasmušilému
obydlí.

Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a
více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala
jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené
práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala
do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a
nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem
zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala
přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky
padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci.

Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem
ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne
překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého,
neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne
patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade
všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči,
ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil
přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech.

Byl to sám kníže Ch...ský, který mne nalezl a poskytl mně
útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho
návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími.
Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek,
jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek
a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy
budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem,
totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom,
promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se
služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od
té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle.

Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu
domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po
celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí
čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě.
Všichni si ho vážili a také — jak bylo zřejmo — měli ho
rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se,
že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k
ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati
všem na oči... Později budu míti příležitost velmi mnoho a
daleko podrobněji o něm mluviti.

Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna,
oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními
výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým
překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s
hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem
jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem
sebe neviděla tolik bohatství a nádhery.

Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem
uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k
ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne
připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková
myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s
jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo.

Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala
mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma,
kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých
mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku
a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco
odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní
na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro
mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála
přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a
úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla
pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a
neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě.

Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně
dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas
odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se
pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe
vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a
v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a
vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až
fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto
melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem,
bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto
poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti
brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe.

Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně
nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů,
týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý
případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího
vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden
mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný
šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla,
červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou
a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne.
Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem
si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a
když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se
svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti,
zůstati samotna...

Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se
nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji,
mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé
oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně
semknuté, tenké rty.

Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se
probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů;
ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni.
Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj
příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě
toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti,
jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma
očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se
nenudí se mnou.

Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů
nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo
dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla
poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla
jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do
velikých pokojů.

Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s
domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala,
že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením
času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo
vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a
uvažovat o všem, co se mně přihodilo.

Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se
se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly
se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá
fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i
tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale
srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem
nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve
vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila
u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech.
Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem
oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak
bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka.

Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade
mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz
knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu,
ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s
očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze
služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se
nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice
překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla
jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne
chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou
udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam
hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat.

Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z
mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a
rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva
vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co
nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá
překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí,
mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají.

Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla
mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora.
Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy
nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře
v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve
styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama
kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně
dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a
činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z
rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často
slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala
modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila
dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého
místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na
srozuměnou, že shledání je u konce.

Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou
příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a
kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého
rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec
stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a
když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde
prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila
klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry,
ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým
rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s
druhou sestrou, také kněžnou Ch...skou, s kterou více než
dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje,
neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe
odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy
spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro
uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří.

Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru
slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném
obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti
pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně
jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání,
jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala
po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná
žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé
návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho
přijímali všude.

Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna
Ch...ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po
hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice,
přestěhovala se k synovci, knížeti Ch...skému do Petrohradu.
Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali
na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v
její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti,
nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu
ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval
ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala;
ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době.

Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z
prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků
sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření
špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se
vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala
návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala
duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický.
Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi
skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá
dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i
pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo
po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla
konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi — střevíců s
podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny.

Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka
kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem
se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl
poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne
kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali
česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně
čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti
veseleji a přívětivěji, jak mluvit — celou mne popletli.

Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem,
nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď
záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši.
Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc
blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění.

Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou,
vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne
hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti.
Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila
poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu
učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva
odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se
do pláče.

Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně
sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na
Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a
poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o
mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas.
Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne
povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby
kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby
mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad
míru těžký dojem.

Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že
jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš
dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho
dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého
dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že
jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny
služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do
nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou
v záchvatu hrůzy.

Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla
příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná
po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu
nepřekážím.

Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále.
Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem
proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a
přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil
veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím
obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý
hlas:

„Co tu děláš, moje ubohá?"

Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala
hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho
takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy
naplnily jeho veliké, modré oči.

„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě.

„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo
se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala
jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc,
opakovala jsem prosebným hlasem:

„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!"

„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?"

„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě
plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk,
padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje
maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?"

„Odpusť mi, děťátko!... Ach, ubohá, já jsem jí
připomenul... Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu,
Nétičko, půjdeme spolu!"

Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi
duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud
neviděla.

Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými
plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých
obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje
svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním
komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena
a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak
bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych
poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle
mne...

„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil
tichým, přerývaným hlasem.

Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena;
vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé
maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této
druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to
následujícím způsobem.

Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších.
Uslyšela jsem jméno S...ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle
mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a
já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím,
kolik hodin v opravdovém blábolu.

Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční
svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve
světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi
zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji,
jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký
záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s
postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do
svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze
světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem
živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly
se stále silnějšími a jasnějšími.

Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem
vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno;
dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali,
a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba
zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se,
jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do
sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou
portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední
závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak,
že jsem jedva stála na nohou.

Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila
se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy... Můj Bože!
Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit,
zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo
moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první
okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký
vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam;
všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v
nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy,
zářící radostí.

Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno
viděla už kdysi ve snu... Připomněla jsem si soumrak,
připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici
hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího
domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu,
dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a
slabou, vzdálenou hudbu... „Vida tedy, kde byl onen ráj,"
prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým
tatínkem!... Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to
viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!"

Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy
jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí.
Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila
jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil...

Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se
jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů,
míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich
poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení.
Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného
stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě
nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle.
Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech.
Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo.

On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já
jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném
stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi
známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi
slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v
těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci.
Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji
rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek,
žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se
ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství.
Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci.
Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych
nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla...

Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc,
že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně
známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem
slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se
přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup... Ne, to
byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak
jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni
chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly,
netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád
tesklivěji, žalostněji, táhleji.

Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se
všechno otřáslo... Není pochybnosti! To je ten samý, to je
onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně
taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!"
mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne
volá, to jsou jeho housle!"

Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný
potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z
mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a
vskočila jsem do sálu.

„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama
nevědouc, co činím.

Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne
propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu
s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce... Náhle
jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce
a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne,
a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem
na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně
myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo,
že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem
společným, všeobecným pokřikem.

Pozbyla jsem smyslů.


V.

To byla druhá a poslední perioda mé nemoci.

Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou
tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj
pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně
naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou.
Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující
zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle
zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se
nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že
na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe.

Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z
Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly
slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva
kroky od ní a rozmlouval s lékařem.

„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za
ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád,
rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho
zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona
bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak
jsi mne polekala!"

Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem
chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s
úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího
příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji
pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na
několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat,
běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její
nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je
jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně
přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne
líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se
uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno
první její slovo bylo:

„Nu, jsi zdráva?"

Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv
jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto
kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala
nožkou.

„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe.
Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?"

„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí
už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto
jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb.
Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení.
Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě
jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala
jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne,
skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její
přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když
nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako
zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem
ztloustla, jak ona mně radila.

Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla:
„Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky
jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se
divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se
skutečně počínala na mne mrzeti.

„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při
jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš."

„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě
jednou.

Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé
zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne
prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou
seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou
s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala.
Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady,
ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit.

„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce.

„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest
věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu.

„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky
čaje, místo jedné. A kolik ty?"

„Jednu."

Opět mlčení.

„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout."

„To je pes?"

„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?"

„Ne, viděla jsem ho."

A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět
na mne pohlédla s podivením.

„Je ti veselo, když s tebou hovořím?"

„Ano, velice veselo. Přicházej častěji."

„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet.
Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh... A proč
pořád mlčíš?"

„Tak."

„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?"

„Ano, mnoho přemýšlím."

„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což
mluvit je špatné?"

„Ne, já jsem ráda, když mluvíš."

„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem
přemýšlíš?"

„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce.

„A to je ti příjemno?"

„Ano."

„Máš mne tedy ráda?

„Mám."

„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu,
přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!"

Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice.

Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako
posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo
přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno.

„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla.
Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela.

Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po
obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány,
tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už
běhala a skákala hodinu nebo dvě.

„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná,
patrně opět někam chvátajíc.

„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci:
ano!

„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem
jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají."

Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě
velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se
nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní.
Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má
náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak
ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to
zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi
při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji
líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce,
nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se:

„Co děláš? Proč mne líbáš?"

Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla
jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani
slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených
pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své
kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž
si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala,
jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v
jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných
případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k
těmto ostrým a příkrým projevům její povahy.

Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně
skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece
jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou
spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé
neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova
dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po
každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po
dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo
bystře.

Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá
ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v
ní dělo rychle, příkře — někdo by řekl hrubě, kdyby v
těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně
upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to
tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat,
a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru.
Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná;
já — právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá,
zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec
nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem
neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se
stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil,
abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch
nevýhodný dojem, který jsem způsobila — slovem, byla jsem
ztracena.

Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až
lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím
celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a
nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned
truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade
mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se
svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala
si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se
mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div
snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro
těžším předešlého a opět jsem počala truchliti,
zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce.

Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že
nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala
nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji
překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že
neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky
a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím
hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká,
až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom
mnohem veseleji.

Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí,
že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že
nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně
lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to,
včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem
madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji
poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila.

Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala
skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách.
Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně
a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením:

„Což vy si chcete hrát?"

„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji
plísnila madame Leotbar.

„Co tedy chcete?"

„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne
nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda."

„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami
odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala
přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem,
já se na vás nebudu hněvat."

„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku.

„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu
se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a
chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila
naše smíření.

„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí.

Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne
pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na
ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila
radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla
ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se
její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu
popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo
síly.

Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí
patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí
chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési
pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát,
nevím proč, se zdržela.

Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila
ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v
opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji
neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení
dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na
rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala
na to své slovo.

Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom
se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu
nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému
však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to.
Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou
záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže
zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když
už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s
prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla
zmoci.

Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila,
ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně
naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou
zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna
prohlédavá jemnost a chytrost.

Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame
Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu
velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a
krajní potřebnost učiti mne francouzsky.

Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí
k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál
neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar
ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si
už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností
podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame
Leothar se úplně rozzlobila na Káťu.

„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá,
učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte
se?"

„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa.
„Vždyť se učí teprve abecedě!"

„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?"

„Tři hodiny."

„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že
chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se
nenadějete. Je tomu tak?"

Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň,
nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je
spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem — býval první
důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo
z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve
všech případech.

Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani
nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti
svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá
Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od
madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem
rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy
Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela.

Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v
ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím,
že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví,
sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny
nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a
vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem.

„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa

„Ne, neumím..."

„A já umím."

Pomlčka.

„A na fortepiano hrajete?"

„Taky ne."

„A já hraju. Tomu je se těžko naučit."

Já jsem neodpověděla.

„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já."

„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem.

„A což tatínek se bude také hněvat?"

„Nevím," odpověděla jsem.

Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou
nožkou o podlahu.

„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než
já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své
rozkvašenosti.

„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji
objala.

„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval
se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut
pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se!
Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat
a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti."

Tváře kněžniny zarděly se jako záře.

„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její
rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona
se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji
milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se!
Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se
ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás
samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se."

Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti
jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla
jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla
se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na
jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se
obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne
spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala
jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech.

„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne
konečně.

„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se
ospravedlnila.

„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila."

„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila."

Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy
pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce.

„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se
slzami v očích.

Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?"
Neodpověděla jsem.

„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna.
Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do
srdce.

„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když
jsem sebrala své síly.

„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla."

„Oni vás neměli rádi?"

„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým
přemáháním.

„Oni byli chudí?" „Ano."

„Velice chudí?" „Ano."

„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky
jste měla?" „Neměla."

„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali."

„Kolik jste měli světnic?" „Jednu."

„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste
měli?" „Neměli."

„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat."

Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i
má osamocenost, i kněžnin údiv — to vše poráželo,
uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se
chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala.

„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?"

Mlčela jsem.

„Měla jste hezké šaty?"

„Ne."

„Špatné?"

„Ano."

„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali."

„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se
otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc
s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem,
červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?"

Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku
přemohla své rozechvění.

„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla
vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní."

„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a
rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem
na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!"

Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V
ten okamžik vešel kníže.

„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv
moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která
byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se
nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?"

Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a
políbila ji se slzami.

„Káťo, nelži. Co se stalo?"

Káťa lhát neuměla.

„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když
ještě ostávala u tatínka a u maminky."

„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?"

„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně.

„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co"

„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu
tatínkovi a mamince."

„Ty's se jim tedy posmívala?"

Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový,
když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani
slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou.

„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže,
ukazuje jí na mne.

Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa.

„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s
výrazem co nejrozhodnějším.

„Káťo!"

„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a
zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já
ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat... Já nejsem vinna, že
celý den pláče. Nechci, nechci!"

„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do
svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!"

Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za
Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem
odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem
přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si
hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s
netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám.

Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo
mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře
opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni
se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa.

Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila
přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem
chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela,
poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i
druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a
počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy
a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila
se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí
otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se
a lehla si do postele.

Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar
počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li
churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla,
chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila,
zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla.
Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu
přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě
přistoupila ke mně.

„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění,"
pravila mně. „Odpustíte mi?"

Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění
jsem zvolala:

„Ano, ano!"

„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?"

Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami.
Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési
neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada
se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své
rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech.

„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem
poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala
sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že
jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce.

Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby
dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá.

Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot
Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na
podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích — slovem
poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se
zachvělo radostí.

Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby
nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do
nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti
mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím
častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem,
rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili
a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo
pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do
cesty, když mne nechtělo potkati.

Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky
umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv
měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala
šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa
pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom
však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež
přecházely až do mravní tyranie.

Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto
vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného
mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se
náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel
v dítěti cit pro spravedlivost... Ale o tom bude řeč až
později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj
poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním
nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou
naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala
jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a
přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to
vysvětlím.

Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila
konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto,
že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející
časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna
velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento
rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince!

Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve
mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a
nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto
novým citem. Zkrátka — budiž mně odpuštěno toto slovo —
byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska,
opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska.
Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z
prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce
poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v
ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní;
všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila.
Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas
oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním
zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou
budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji
milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na
procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením,
sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné
dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí
— takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní
setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický
cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv
probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé
lásky.

Hlavní vadou kněžny, či lépe řečeno hlavním elementem její
povahy, jenž se nezkrotitelně snažil vtěliti se ve svou
přirozenou formu a přirozeně se nacházel ve stavu odchylném,
ve stavu zápasu — byla hrdost. Tato hrdost přecházela v
naivní malichernosti a upadala v samolibost tak na příklad, že
odpor, ať si byl jakýkoli, neurážel, nezlobil jí, nýbrž
budil v ní jen podivení. Nemohla pochopit, jak může býti něco
jinak, než jak ona chtěla. Avšak cit pro spravedlivost vždycky
nabýval vrchu v jejím srdci. Jakmile se přesvědčila, že byla
nespravedlivá, ihned se podrobovala rozsudku bez reptání a
rozhodně. Jestliže pak ve svém chování ke mně nejednala zcela
důsledně, vysvětluju si to její nepostihlou antipatií ke mně,
která zkalila na čas souměrnost a harmonii celé její bytosti.
To se musilo stát: šla příliš vášnivě za tím, co ji
vábilo a vždycky jen příklad, jen zkušenost ji vyváděly na
pravou cestu. Výsledky všech jejích činů byly krásné a
opravdové, ale dobývaly se neustálými úchylkami a blouzením.

Káťa velmi rychle zakončila svá pozorování nade mnou, a
rozhodla se konečně, že mne nechá na pokoji. Dělala, jakoby
mne ani nebylo v domě. Se mnou nepromluvila zbytečného
slovíčku, ba ani takového slova, jež bylo nezbytným.
Odstranila mne od svých her, a sice nikoliv násilně, nýbrž tak
obratně, jakobych já sama byla k tomu svolila. Vyučování dálo
se pravidelným chodem, a jestliže jí dávali za příklad mne
pro chápavost a tichost povahy, už se mi nedostávalo cti, aby se
tím urážela její samolibost, jež byla velice choulostivá, tak
choulostivá, že ji mohl uraziti i náš buldog, sir John Falstaf.
Falstaf byl chladnokrevný a flegmatický, ale zlý jako tygr,
když ho dráždili, tak zlý, že neuznával nad sebou ani moci
pánovy. Ještě jedna jeho vlastnost: neměl rozhodně nikoho
rád. Nejmocnějším, přirozeným jeho nepřítelem byla nade
vši pochybnost stařenka kněžna... O tom však budu vypravovati
později. Samolibá Káťa snažila se všemi prostředky
zvítěziti nad nelaskavostí Falstafa; bylo jí nepříjemno, že
jest aspoň jedna živá bytost v domě, třebas jen jediná,
která neuznává její autority, její moci, neklaní se jí,
nemiluje jí. Kněžna se tedy rozhodla, že sama učiní útok na
Falstafa. Chtělo se jí všem poroučeti, nade všemi vládnouti;
jak mohl tedy Falstaf ujíti svého osudu? Ale neúprosný buldog
se nevzdával.

Kdysi po obědě, když jsme obě seděly dole ve velkém sále,
buldog se rozložil uprostřed pokoje a v líné blaženosti
trávil svůj odpolední odpočinek. V tu chvíli kněžna si
smyslila podrobiti ho své moci. Zanechala své hry a počala se
opatrně po špičkách k němu blížiti, láskajíc a vábíc
Falstafa co nejněžnějšírni jmény a přívětivými pokyny
rukou. Ale Falstaf už zdaleka vycenil své strašné zuby.
Kněžna se zarazila. Celý její úmysl záležel v tom, aby se
mohla přiblížiti k Falstafovi a pohladiti ho, což on
nedovoloval absolutně nikomu kromě kněhyně, jejíž byl
miláčkem, a pak ho přiměti k tomu, aby šel za ní. Byl to
podnik těžký, spojený s vážným nebezpečím, poněvadž
Falstaf byl schopen ukousnouti jí ruku, anebo ji roztrhat, kdyby
to shledal potřebným. Byl silný jako medvěd, a proto jsem se
bála a se strachem sledovala jsem z dáli počínání Kátino. Ji
však nebylo lehko přemluviti najednou, neboť i zuby Falstafa,
jež jí ukazoval velice neuctivě, nebyly jí ještě dostatečnou
výstrahou.

Když se přesvědčila, že se k němu přímo přiblížiti
nemůže, kněžna s udivením obešla svého nepřítele se
strany. Falstaf se nehnul s místa. Kněžna obešla ho kolkolem
poprvé, podruhé, při čemž se trochu přiblížila; když ha
obešla potřetí a při tom překročila vzdálenost, kterou si
vyhradil, Falstaf vycenil znova zuby. Kněžna dupla nožkou,
odešla rozmrzelá a zamyšlená a sedla si na divan.

Za deset minut vymyslila si novou vnadu; odešla a hned se vrátila
se zásobou preclíků, pirůžků — slovem změnila zbraň. Ale
Falstaf zůstal chladnokrevným, bezpochyby proto, že byl
příliš syt. Ba ani nepohlédnul na kousek preclíku, který mu
hodila Káťa. A když se kněžna znova ocitla na vytknuté
čáře, kterou Falstaf pokládal za hranici své državy,
následovala opposice, tentokrát už důraznější, než po
prvé. Falstaf zdvihl hlavu, vycenil zuby, zlehka zavrčel a pohnul
tělem, jakoby chtěl vyskočiti s místa. Kněžna se zapálila
hněvem, odhodila pirůžky a opět si sedla na své místo.

Seděla celá vzrušená. Její nožka cupala do koberce, tváře
jí plály jako záře a do očí jí vstupovaly slzy ze vzteku.
Jako naschvál pohlédla tu na mne. Všechna krev vrazila jí do
hlavy. Rozhodně vyskočila s místa a pevným krokem pustila se
přímo k strašnému psu.

Možná, že pro tentokrát údiv působil na Falstafa příliš
silně. Pustil svého nepřítele za svou hraniční čáru a
teprve, když se přiblížila na dva kroky, přivítal nesmyslnou
Káťu zlověstným zařičením. Káťa se zastavila na okamžik,
ale jen na okamžik a rozhodně vykročila vpřed. Já jsem strnula
leknutím. Kněžna byla vzrušena, jak jsem jí nikdy před tím
ještě neviděla. Oči jí plály vítězoslávou. Mohla sloužiti
za model krásného obrazu. Směle snesla hrozný pohled
rozlíceného buldoga a nezachvěla se před jeho strašnou tlamou.
On přivstal. Z mochnaté jeho hrudi ozvalo se strašné
zařičení; ještě okamžik a byl by ji roztrhal.

Ale kněžna hrdě položila na něho svou malinkou ručku a
třikrát ho slavně pohladila po hřbetě. Na okamžik buldog byl
na rozpacích. Byl to okamžik nejděsnější. Náhle však
těžce vstal s místa, protáhl se, a pomýliv si patrně, že mu
nestálo za to, plichtiti se mezi děti, klidně vyšel z pokoje.
Kněžna s vítězoslávou zaujala vybojované místo a vrhla na
mne nevysvětlitelný pohled, pohled přesycený, opojený
vítězstvím. Já však byla bledá jako šátek; ona to
spozorovala a usmála se. Avšak smrtelná bledost pokrývala už
také její tváře. Sotva došla k divanu a sklesla na něj skoro
jako ve mdlobách.

Moje láska k ní však neznala mezí. Od tohoto dne, kdy jsem
vystála za ni tolik strachu, pozbyla jsem vlády nad sebou. Byla
jsem sklíčena steskem, tisíckrát jsem byla hotova vrhnouti se
jí kolem krku, ale strach mne vždy připoutal k místu. Pamatuju
se, že jsem se snažila vzdalovati se jí, aby neviděla mého
rozechvění, ale když znenadání přišla do světnice, ve
které jsem se schovala, vždy jsem sebou trhla a srdce mi
začínalo tlouci, až se mně hlava zatočila. Zdá se, že to má
čtveračka spozorovala a sama asi dva dni byla na rozpacích.
Avšak brzy přivykla i k tomuto pořádku.

Tak minul měsíc, který jsem celý strávila v mlčelivém
trápení. Mé city jsou nadány jakousi nevysvětlitelnou
roztažitelností, možno-li se tak vyjádřiti. Má povaha je
trpělivá do krajního stupně, tak že výbuch, náhlý projev
citů nastává jen v krajních případech. Nutno podotknout, že
za celou tu dobu nevyměnila jsem s Kátí ani pěti slov. Ale
ponenáhlu jsem spozorovala, ovšem jen dle jistých, těžko
zachytitelných příznaku, že příčinou toho nebyla její
zapomnětlivost, její lhostejnost ke mně, nýbrž jakési
úmyslné vyhýbání, jakoby si byla předsevzala držeti mne od
sebe v určitých mezích.

Já jsem však už v noci ani nespala a za dne nebyla jsem s to
skrýti svého zármutku ani před madame Leotharovou. Má láska
ke Káti přecházela už do podivínství. Jednou potaji jsem
vzala její šátek, jindy stužku, kterou si proplétala vlasy, a
celou noc jsem je líbala, tonouc v slzách. Z počátku mne až
urážela lhostejnost Kátina; ale nyní všechno se ve mně
zkormoutilo a už jsem si sama nemohla vydati počtu ze svých
citů.

Tak nové dojmy znenáhla vytlačovaly staré a vzpomínky o mé
smutné minulosti ztratily svou bolestnou sílu a zaměnily se
novým životem.

Pamatuju se, že jsem časem v noci procitala, vstávala s postele
a na špičkách přicházela ke kněžně. Dívala jsem se celé
hodiny na spící Káťu při slabém světle naší noční
lampičky. Někdy jsem přisedla na její postel, nahnula se k
její tváři a mne ovíval její horký dech. Tichounce, strachy
se třesouc, líbala jsem jí ruce, raménka, vlasy, nožku,
jestliže nožka vyčnívala pod pokrývkou.

Znenáhla jsem spozorovala — neboť po celý měsíc jsem s ní
už nespouštěla očí — že se Káťa den ode dne stává
zádumčivější. Její povaha pozbývala své rovnováhy; někdy
po celý den nebylo slyšeti jejího hluku, za to na druhý den
nastal tekový povyk, jakého před tím nikdy nebývalo. Stala se
dráždivou, nespokojenou, červenala se a zlobila velmi často, a
též vůči mně dopouštěla se malinkých krutostí: najednou si
smyslí, že nechce obědvati vedle mne, nechce seděti blízko u
mne, jakoby pociťovala přede mou odpor; tu zas najednou odejde k
matce a sedí tam po celé dni, vědouc snad, že já v tu dobu
zmírám steskem po ní; tu zase počne hleděti na mne po celé
hodiny, tak že nevím, kam se podíti od hrozných rozpaků,
červenám se, blednu a přece nesmím odejíti z pokoje. Už
dvakráte si Káťa stýskala na horečku, ačkoli před tím nikdo
nepamatoval, aby byla zastonala. Konečně náhle jednoho rána
přišlo zvláštní nařízení: na rozhodné přání kněžnino
přestěhovala se dolů k mamince, která div nezemřela strachem,
když si Káťa posteskla na horečku. Nutno podotknouti, že
kněhyně byla velice mnou nespokojena a všechnu změnu, kterou i
sama pozorovala na Káti, připisovala mně a vlivu mé zasmušilé
povahy — jak se vyjádřila — na povahu její dcery. Byla by
nás už dávno odloučila, ale odkládala na příhodnější
dobu, neboť věděla, že bude musit podstoupiti tuhý boj s
knížetem, který — ač jí jinak ustupoval ve všem, stával se
přece časem neústupným a neúprosně tvrdošíjným. Ona pak
znala knížete dopodrobna.

Byla jsem překvapena přestěhováním kněžny a celý týden
strávila jsem v bolestném napjetí ducha. Mučila mne tesknota a
já jsem si lamala hlavu nad příčinou, proč Káťa na mne
zanevřela. Zármutek drásal mou duši a cit spravedlnosti a
rozhořčení počal se zdvihati v mém uraženém srdci. Jakási
hrdost náhle se zrodila ve mně, a když jsem se scházela s
Kátí v onu hodinu, kdy nás vodili na procházku, pohlížela
jsem na ni tak nezávisle, tak vážně, tak odchylně od svého
předešlého jednání, že to překvapovalo až i samu Káťu.

Ovšem takové změny nastávaly ve mně ve formě jednotlivých
výbuchů a potom mé srdce začínalo opět boleti silněji a
silněji a já se stávala slabší, malomyslnější, než
dříve. Konečně jednoho rána k mému velikému překvapení a k
mé veliké radosti kněžna se vrátila nahoru. Nejprvé s
bezsmyslným smíchem se vrhla madame Leotharové kolem krku a
oznámila jí, že se k nám opět přestěhovala, potom pokynula
hlavou i mně, vyprosila si, že se toho rána nemusí učit a
celé dopoledne běhala a dováděla. Nikdy jsem ji neviděla
živější a radostnější. K večeru však stichla, stala se
zádumčivou a znova jakýsi smutek obestřel její rozkošný
obličej.

Když večer kněhyně přišla podívat se na ni, viděla jsem,
že se Káťa nadpřirozeně namáhá, aby se zdála veselou. Ale
hned po odchodu matčině, když zůstala samotna, rozplakala se.
Byla jsem překvapena. Kněžna si všimla, že ji pozoruju, a
odešla. Slovem: v ní se připravovala jakási neočekávaná
krise. Kněhyně se radila s lékaři, každý den volala k sobě
madame Leotharovou a vyptávala se jí na všechny podrobnosti o
Káti; bylo přikázáno, aby si všímali každého jejího
hnutí. Já jediná jsem předvídala pravdu a mé srdce silně
zatlouklo nadějí.

Malinký román se znenáhla rozřešoval a blížil se ke konci.
Třetí den na to, když se Káťa vrátila k nám nahoru,
spozorovala jsem, že po celé ráno pohlíží na mne takovýma
rozkošnýma očima, takovými dlouhými pohledy... Několikrát
jsem se setkávala s těmito pohledy a pokaždé jsme se obě
začervenaly a sklopily oči, jakobychom se styděly jedna druhé.
Konečně se kněžna dala do smíchu a odešla ode mne Odbily tři
hodiny a nás počali oblékat na procházku. Tu Káťa náhle
přistoupila ke mně.

„Vám se rozvázal střevíc," pravila; „dejte, já vám
zavážu."

Nahnula jsem se sama, a zarděla jsem se, jako višně, radostí,
že Káťa na mne konečně promluvila.

„Počkej!" zvolala netrpělivě a zasmála se. Tu se sehnula,
chopila se mocí mé nohy, postavila si ji na koleno a zavázala
tkanici. Ve mně se zkrátil dech; nevěděla jsem, co počít
sladkým leknutím. Když zavázala střevíc, vstala a prohlédla
si mne od paty do hlavy.

„Tady máš rozhalený krk," pravila dále a dotkla se prstem
obnaženého těla na mém krku... „Počkej, já sama zavážu."

Neprotivila jsem se. Ona rozvázala můj šátek a zavázala jej
pak podle svého.

„Mohla bys dostat kašel," dodala a čtverácky se usmála, při
čemž na mne blýskla svýma černýma, vlažnýma očkama.

Byla jsem jako bez sebe; nevěděla jsem, co se se mnou děje a co
se děje s Kátí. Ale chvála Bohu, procházka byla brzy odbyta,
sic bych se nebyla zdržela a začala bych Káťu líbat na ulici.
Když jsme však stoupaly na schody, podařilo se mi tajně ji
políbiti na rameno. Spozorovala to, trhla sebou, ale neřekla ani
slova. Večer ji oblekli a vedli dolů. Kněhyně měla hosty. Ale
ten večer nastal v domě strašný poplach.

Káťa dostala nervový záchvat. Kněhyně byla leknutím bez
sebe. Přijel doktor a nevěděl, co říci. Rozumí se, svedli
všechno na dětské nemoci, na Kátino stáří, já však jsem
smýšlela jinak. Ráno přišla k nám Káťa taková, jako vždy,
ruměná, veselá, úplně zdravá, ale spolu s takovými nápady a
vrtochy, jakých nikdy nemívala.

Předně po celé ráno neposlouchala madame Leotharové. Potom
najednou projevila přání, že půjde k stařence kněžně. Mimo
nadání stařenka, která cítit nemohla svou neť, stále se na
ni zlobila a viděti jí nechtěla, tentokrát dovolila, aby ji
přivedli. Z počátku všechno šlo, jak náleží a první hodinu
dobře se snášely. Čtveračka Káťa si smyslila, že poprosí
za odpuštění za všechny své kousky, za dovádění, křik,
vůbec za to, že staré kněžně nedávala pokoje. Kněžna
slavnostně a se slzami v očích jí odpustila.

Ale čtveračku napadlo zajíti dále. Smyslila si vypravovati jí
o takovém čtveráctví, které měla teprv v úmyslu, bylo
pouhým projektem. Tvářila se pokornou, nábožnou a dokonale
kající. Slovem mrzutá stará panna byla u vytržení a její
samolibosti velice lichotilo nastávající vítězství nad Kátí
— pokladem a idolem celého domu, která uměla i matku
přinutit, aby plnila její choutky.

Čtveračka tedy se přiznala, že měla předně v úmyslu
přilepiti kněžně na šaty vizitní lístek; za druhé že
chtěla pod její postel posaditi Falstafa; potom rozbiti její
brejle, odnésti všechny její knihy a místo nich postaviti
maminčiny francouzské romány; pak že si chtěla opatřiti
prskavky a rozházeti je u ní po podlaze; potom že jí chtěla
zastrčiti do kapsy hru karet atd. Slovem, jedno čtveráctví
lepší druhého.

Stařenka se vztekala, bledla, červenala se zlostí. Konečně se
však Káťa nezdržela, dala se do smíchu a utekla od tety.
Stařenka okamžitě poslala pro kněhyni. Nastal soud, a kněhyně
dvě hodiny se slzami v očích prosila příbuznou, aby odpustila
Káti a nežádala potrestání vzhledem k tomu, že Káťa je
stonavá. Kněžna nechtěla z počátku ani slyšet; oznámila,
že hned zejtra odjede a obměkčila se teprve tehdy, když jí
kněhyně dala slovo, že potrestání odloží jen do té doby,
až se dcera uzdraví, potom že vyhoví spravedlivému rozhorlení
staré kněžny. Nicméně Káti se dostalo ostré důtky. Odvedli
ji dolů ke kněhyni.

Avšak čtveračka jim po obědě přece utekla. Já jsem šla
právě dolů a potkala jsem ji na schodech. Kněžna pootevřela
dvéře a zavolala Falstafa. V okamžiku jsem se domyslila, že
obmýšlí nějakou strašnou pomstu. Věc byla taková:

Stařenka kněžna neměla urputnějšího nepřítele nad
Falstafa. On se nelísal k nikomu, nikoho neměl rád a byl
pyšný, hrdý a ctižádostivý do krajnosti. Nemiloval nikoho,
ale patrně na všech vyžadoval náležité úcty. Všichni
skutečně chovali k němu úctu, k níž se pojil i náležitý
strach před ním. Ale náhle po příjezdu stařenky kněžny
všechno se změnilo. Falstafa strašně urazili, neboť mu byl
výslovně zakázán vchod do horního patra.

Z počátku Falstaf byl bez sebe pro tuto urážku a celý týden
tlapami škrábal do dveří, jimiž byly uzavřeny schody,
vedoucí s hora do dolních pokojů. Brzo však se dovtípil o
příčině svého vyhnanství a hned první neděli, když se
stařenka kněžna ubírala do chrámu, Falstaf s hvizdotem a
štěkotem vrhnul se na ubohou. S namaháním ji zachránili od
líté pomsty uraženého psa, neboť byl vyhnán na rozkaz
kněžny, která oznámila, že ho nemůže vidět.

Od té doby Falstafovi byl nejpřísnějším způsobem zakázán
příchod nahoru, a když kněžna scházela dolů, odháněli ho
do nejvzdálenější světnice. Nejpřísnější odpovědnost
ležela na služebných. Ale mstivé zvíře našlo přece asi
třikráte příležitost vedrati se nahoru Jakmile se vedral na
schody, běžel ihned celou amfiládou pokojů až k ložnici
stařenky. Nic ho nemohlo udržeti. Na štěstí dvéře u pokoje
stařenčina byly vždycky zavřeny a Falstaf se omezoval jen tím,
že vyl před nimi tak dlouho, až se sběhli lidé a sehnali ho
dolů. Kněžna pak po celou dobu takové návštěvy nezkrotného
buldoga křičela, jakoby se na ni už sápal a pokaždé se
vážně roznemohla od strachu. Několikrát předložila kněhyni
své ultimatum a oznámila, že buď Falstaf nebo ona musí
odejíti z domu, avšak kněhyně se nemohla odhodlati, aby se
rozloučila s Falstafem.

Kněhyně málo koho milovala, ale vedle dětí Falstafa milovala
nejvíc na světě a sice z následující příčiny. Kdysi před
šesti lety kníže se vrátil z procházky a přivedl s sebou
špinavé, choré štěně velice žalostného zevnějšku;
štěně však bylo buldog nejčistší krve. Kníže je jaksi
zachránil od smrti... Ale poněvadž nový obyvatel domu choval se
nad míru neuctivě a hrubě, byl na důtklivou žádost kněhyně
odveden do zadního dvora a přivázán na provaz. Kníže se tomu
neprotivil.

Dvě léta na to, když celý dům žil na letním bytě, malinký
Sáša, mladší bratr Kátin, spadl do Něvy. Kněhyně vykřikla
a první její hnutí bylo vrhnouti se za synem do vody. Násilím
ji zachránili od jisté smrti. Bystrý proud zatím unášel
chlapce a pouze jeho šat vzplýval nad vodou. Rychle počali
odvazovati loďku a záchrana mohla se státi pouze nějakým
zázrakem. Náhle ohromný, obrovský buldog vskočí do vody,
plove na příč tonoucímu chlapci, chopí ho do zubů a
vítězoslavně připluje s ním na břeh. Kněhyně přiletí a
celuje mokrého, špinavého psa. Ale Falstaf, který nosil tehda
ještě prosaické a nad míru plebejské jmeno Triksa, cítit
nemohl nijakého láskání a na objímání a polibky kněhyně
odvětil tím, že jí prokousl rameno, jak daleko stačily jeho
zuby.

Kněhyně cítila následky této rány po celý život, ale
vděčnost její neznala mezí. Falstaf byl přijat do panských
pokojů, byl vyčištěn, umyt, a obdržel stříbrný obojek
krásné práce. Ubytoval se v kabinetě samé kněhyně na
velkolepé medvědí kůži a brzy se kněhyni podařilo, že ho
směla hladit, aniž se potřebovala báti okamžitého trestu.
Když zvěděla, že její miláček se jmenuje Triksa, zhrozila se
a hněd počali vyhledávati jiné jméno, co možná staré.
Avšak jména Hektor, Cerberus a pod. byla už příliš
zevšednělá; bylo třeba jména, jež by slušelo miláčku domu.
Konečně kníže, uváživ fenomenální žravost Triksy, navrhl,
aby se buldog jmenoval Falstaf. Název byl přijat s nadšením a
zůstal buldogovi na vždy.

Falstaf choval se dobře. Jako pravý angličan byl mlčelivý,
zasmušilý a na nikoho se nesápal první; jenom vyžadoval, aby s
úctou obcházeli jeho místo na medvědí kůži a vůbec aby mu
prokazovali náležitou čest. Časem jakoby se ho byl zmocňoval
psotník, nebo jakoby ho spleen zmáhal; v takové chvíli Falstaf
si s bolestí vzpomínal, že jeho nepřítel, jeho nejzarytější
nepřítel, který sáhl na jeho práva, nebyl ještě potrestán.
Tu se potichounku probíral na schody a nacházeje dvéře, jak
obyčejně, zavřené, ulehl někde na blízku, schoval se do kouta
a lstivě čekal, až se někdo zapomene a nechá dvéře do
horního patra otevřené. Mstivé zvíře číhávalo tak někdy i
tři dni. Avšak přísný rozkaz byl vydán, aby se dohlíželo na
dvéře, a tak se stalo, že Falstaf už dva měsíce nabyl nahoře.

„Falstafe, Falstafe!" volala nyní kněžna, otvírajíc dvéře
a přívětivě vábila Falstafa k nám na schody.

V tu chvíli Falstaf, cítě, že otvírají dvéře, už se
chystal přeskočiti svůj Rubicon. Avšak lákání kněžnino
zdálo se mu tak nemožným, že se po nějakou dobu vzpěčoval
uvěřiti svým uším. Byl lstivý jako kočka, a aby se
neprozradil, že spozoroval zapomnětlivost při otvírání
dveří, přešel k oknu, položil na podokenník své mohutné
tlapy a počal si prohlížeti protější stavení — slovem,
choval se jako cizí člověk, jenž jde procházkou a zastaví se
na okamžik, aby se potěšil pohledem na krásnou architekturu
sousední budovy. Zatím však jeho srdce tlouklo už a zmíralo
blahým očekáváním. Ale jaké bylo jeho překvapení, jaká
radost a vytržení, když dvéře zůstaly před ním otevřeny do
kořán, a k tomu ještě ho volali, zvali, prosili, jen aby šel
nahoru a hned vykonal svou spravedlivou pomstu! Zaskolil radostí,
vycenil zuby a strašný, vítězný letěl vzhůru jako střela.

Úpor jeho byl tak mocný, že židle, jež mu stála v cestě a
jíž se dotekl v letu, odletěla na sáh a překotila se na
místě. Falstaf letěl jako koule, vystřelená z děla. Madame
Leotharová vzkřikla úžasem. Ale Falstaf už přiletěl k
zapovězeným dveřím a vrazil do nich oběma tlapami. Dvéře
však nepovolily a on zavyl, jako zničený. Jemu za odpověď
ozval se strašný křik staré panny. Avšak už se sbíhaly se
všech stran legiony nepřátel, celý dům se vyhrnul nahoru a
Falstaf, lítý Falstaf s náhubkem, jejž mu chytře hodili na
tlamu, spoután na všech čtyřech nohách, s hanbou se vrátil s
pole bitvy, odvlečen dolů na provaze.

Vyslali posla pro kněhyni.

Tentokrát kněhyně neměla úmyslu odpustiti a smilovati se. Ale
koho potrestat? Dovtípila se hned v prvém okamžiku, na prvý
pohled; její oči padly na Káťu... Rozumí se: Káťa stojí
bledá, strachem se třesouc. Teprve nyní se dovtípila, ubohá,
jaké následky bude míti její čtveráctví. Podezření mohlo
padnouti na služebné, na nevinné a Káťa už byla hotova
povědíti celou pravdu.

„To's ty vyvedla?" optala se jí přísně kněhyně.

Viděla jsem smrtelnou bledost Kátinu; postoupila jsem ku předu a
pevným hlasem jsem pravila:

„Já jsem pustila Falstafa... z nenadání," dodala jsem,
protože všechna má chrabrost zmizela okamžitě před hrozným
pohledem kněhyně.

„Madame Leothar! Příkladně potrestat!" rozkázala kněhyně a
vyšla z pokoje.

Vzhlédla jsem na Káťu. Ta stála jako ohromena; ruce jí svisly
po stranách a zbledlá tvář se sklonila k zemi.

Jediné potrestání, jehož se užívalo u knížecích dětí,
bylo, že je zavřeli do prázdné světnice. Proseděti v
prázdné světnici dvě hodiny je maličkost. Ale když tam dítě
zavřeli mocí, proti jeho vůli a oznámili mu, že je zbaveno
svobody, býval trest takový dosti citelný. Káťu nebo jejího
bratra zavírali obyčejně na dvě hodiny. Mne zavřeli na čyři,
uváživše hrozný význam mého přestupku. Zmírajíc radostí,
vstoupila jsem do svého žaláře. Myslila jsem o kněžně.
Věděla jsem, že jsem zvítězila. Ale místo usouzených čtyr
hodin proseděla jsem tam do čtyr do rána. Přihodilo se to takto:

Dvě hodiny na to, když mne zavřeli, madame Leotharová
zvěděla, že přijela z Moskvy její dcera, rozstonala se náhle
a přeje si ji vidět. Madame Leotharová odjela a na mne
zazapomněla. Služka, která nás obsluhovala, bezpochyby se
domnívala, že jsem už propuštěna. Káťu vzali dolů, kde
musila u kněhyně proseděti do jedenácti hodin večer. Když se
vrátila, byla velice překvapena, že ještě nejsem v posteli.
Služka ji svlékla, uložila, ale kněžna měla své příčiny,
aby se na mne nevyptávala. Lehla si a čekala mne, vědouc
bezpečně, že jsem byla zavřena jen na čtyři hodiny a proto
soudila, že mne přivede naše chůva. Avšak Násťa na mne
zapomněla úplně, snad také proto, že jsem se svlékala
vždycky sama. Zůstala jsem tedy přes noc ve svém vězení.

Ve čtyři hodiny v noci jsem zaslechla, že někdo klepe a
dobývá se do mé světnice. Spala jsem rozložena ledajak na
podlaze. Tu jsem se probudila, vzkřikla jsem ze strachu, ale hned
jsem rozeznala Kátin hlas, který se ozýval pronikavěji všech
druhých, potom hlas madame Leotharové, pak polekané Násti a
klíčnice. Konečně dvéře otevřeli a madame Leotharová mne
objala se slzami v očích, prosíc, abych jí odpustila, že na
mne zapomněla. Padla jsem jí kolem krku a také jsem se
rozplakala. Zkřehla jsem zimou a všechny kosti mne bolely,
poněvadž jsem ležela na holé podlaze. Hledala jsem očima
Káťu; ta však už odběhla do naší ložnice, vskočila do
postele, a když já jsem přišla, už spala, nebo se tvářila,
jakoby spala.

Čekajíc mne z večera, usnula náhle a prospala až do čtyr
hodin do rána. Když se probudila, způsobila hluk, hrozný povyk,
probudila madame Leotharovou, jež se mezi tím vrátila, chůvu,
všechny služky a vysvobodila mne.

Ráno všichni v dome zvěděli o mé příhodě. I kněhyně se
vyjádřila, že se ke mně zachovali příliš přísně. Co pak
se týče knížete, uviděla jsem ho ten den po prvé ve svém
životě rozzlobeného. Přišel nahoru v deset hodin dopoledne
silně vzrušen.

„Prosím vás," obrátil se k madame Leotharové, „co děláte?
Jak jste se zachovala k ubohému dítěti? To je barbarství,
pravé barbarství! Churavé, slabé dítě, takové citlivé a
bojácné děvčátko, plné fantasií a zavřít je na celou noc
do tmavé světnice! Tím ji můžete zničit! Což neznáte její
minulosti? To je barbarské, nelidské, pravím vám, milá paní!
Jak je možno trestati takovým způsobem! Kdo vymyslil, kdo mohl
vymyslit takový trest?"

Ubohá madame Leotharová se slzami v očích a celá zmatená
počala mu vysvětlovati onu záležitost, přiznala se, že na mne
zapomněla, protože k ní přijela dcera, že takový trest sám o
sobě jest dobrý, netrvá-li dlouho, a že i sám Žan-Žak-Russó
povídá cosi podobného.

„Žan-Žak-Russó! milá paní! Ale Žan-Žak to nemohl tvrdit,
Žan-Žak není autorita! Žan-Žak-Russó nesměl mluvit o
vychování, neměl práva na to. Žan-Žak-Russó vzdal se svých
vlastních dětí, milá paní! Žan-Žak byl špatný člověk,
milá paní!"

„Žan-Žak-Russó! Žan-Žak špatný člověk? Kníže, kníže!
Co to pravíte?"

A madame Leotharová se zapálila.

Madame Leotharová byla výborná žena a především neměla ve
zvyku urážeti se; ale dotknouti se někoho z jejích miláčků,
znepokojiti klassické stíny Corneilla, Racina, uraziti Voltaira,
nazvati Jeana Jacquesa Rousseaua špatným člověkem, nazvati ho
barbarem — Bože můj! Slzy vystoupily do očí madame
Leotharové! stařenka se chvěla rozčilením.

„Vy se zapomínáte, kníže!" promluvila konečně, vzrušením
celá bez sebe.

Kníže se okamžitě vzpamatoval, požádal za odpuštění, pak
přistoupil ke mně, poceloval mne s hlubokým citem, poznamenal
mne křížem a odešel.

„Pauvre prince!" prohodila madame Leotharová, kterou zatím
také zmohl soucit. Pak jsme přisedli k učebnímu stolu.

Kněžna se však učila velice roztržitě. Před obědem
přistoupila ke mně a celá zardělá, se smíchem na rtech
stanula přede mnou, chopila mne za ramena a prohodila na rychlo,
jakoby se něčeho styděla:

„Co, naseděla jsi se včera za mne? Po obědě půjdeme si hrát
do sálu?"

Kdosi šel mimo nás a kněžna se rychle odvrátila ode mne.

Po obědě, za soumraku, šly jsme obě do sálu, držíce se za
ruce. Kněžna byla hluboce rozechvěna a těžce dýchala. Já
byla radostná a šťastná, jak jsem nikdy nebývala.

„Chceš si hrát v míč?" optala se mne. „Stůj zde!"

Postavila mne do jednoho kouta sálu, ale sama, místo aby
poodešla a hodila mně míč, zastavila se tři kroky ode mne,
pohlédla na mne, zarděla se a padla na divan, zastírajíc si
obličej rukama. Vykročila jsem k ní; ona však myslila, že chci
odejít.

„Neodcházej, Nétičko, zůstaň se mnou," pravila; „to
přejde hned."

Okamžik na to seskočila s divanu a celá červená, celá
uplakaná padla mně kolem krku. Tváři její byly vlažné,
rtíky vzpuchlé jako višně, kadeře se rozsypaly v nepořádku.
Počala mne líbat, jako šílená, líbala mně obličej, oči,
rty, krk, ruce; vzlykala jako v návalu hysterie. Přitiskla jsem
se pevně k ní, a my jsme se sladce, radostně objaly jako
přátelé, jako zamilovaní, kteří se shledali po dlouhém
odloučení. Srdce Kátino bilo tak silně, že jsem slyšela
každý jeho úder.

Ale v sousedním pokoji ozval se hlas. Káťu volali ke kněhyni.

„Ach, Nétičko! Nu, až večer, v noci! Jdi nyní nahoru a
čekej mne!"

Pocelovala mne naposled tiše, beze zvuku, pevně a odběhla ode
mne k volající Nasti. Já se vrátila nahoru jako
znovuvzkříšená, padla jsem na divan, uschovala tvář do
podušky a štkala jsem u vytržení. Srdce mně tlouklo, jakoby
chtělo prsa rozbiti. Nevím, jak jsem se dočkala noci. Konečně
odbilo jedenáct a já šla spat. Kněžna se vrátila teprve po
jedenácté. Z daleka se na mne usmála, ale nepromluvila ani
slova. Násťa ji počala svlékat, ale jako naschvál hodně
zdlouhavě.

„Honem, honem, Násťo!" mrzela se Káťa.

„Jistě jste běžela po schodech, kněžno, že vám tak srdce
tluče!" prohodila Násťa.

„Ach, Bože můj! Násťo, jaká zdlouhavá! Honem, honem!" A
kněžna mrzutě dupla nožkou o podlahu.

„Och, jaká hněvivá!" usmála se Násťa a pocelovala nožku,
kterou právě zouvala.

Konečně bylo všechno hotovo, kněžna lehla a Násťa odešla z
pokoje. V okamžiku Káťa vyskočila s postele a přiběhla ke
mně. Já jsem vykřikla.

„Pojď ke mně, lehni si se mnou!" pravila zdvihajíc mne s
postele. V minutě byla jsem v její posteli, my jsme se objaly a
dychtivě přilnuly jedna k druhé. Kněžna mne zulíbala do
mdloby.

„A vždyť já vím, jak jsi mne v noci celovala!" pravila a
zarděla se jako mák.

Já vzlykala.

„Nétičko!" zašeptala Káťa také se slzami, „andílku můj,
já už tě mám dávno, tak dávno ráda! Víš, od které doby?"

„Od které?"

„Když tatínek přikázal, abych tě poprosila za odpuštění,
když jsi se svého tatínka zastávala, Nétičko... sirotečku
můj!" dodala, a opět mne zasypala polibky. Plakala a smála se
zároveň.

„Ach Káťo!"

„Nu co? Co?"

„Proč jsi tak dlouho... tak dlouho..." Nedomluvila jsem však;
opět jsme se objaly a nepromluvily slova asi tři minuty.

„Řekni mi, co jsi si myslila o mně?" optala se pak kněžna.

„Ach, jak mnoho jsem se napřemýšlela, Káťo! Pořád jsem
přemýšlela, dnem i nocí přemýšlela."

„I v noci o mně jsi mluvila; já to slyšela."

„Opravdu?"

„A plakala kolikkrát."

„Vidíš! Proč jsi byla tedy tak hrda?"

„Byla jsem hloupa, Nétičko. Přijde to někdy na mne a konec.
Pořád jsem se na tebe zlobila."

„Zač?"

„Za to, že jsem sama byla špatna. Předně za to, že jsi
hodnější, než já. Potom za to, že tatínek tě má radši
než mne. A tatínek je hodný člověk, Nétičko! Ano?"

„Ach, ano!" potvrdila jsem se slzami, vzpomínajíc na knížete.

„Hodný člověk," dodala vážně Káťa. „Ale co si mám s
ním počít? Je pořád takový... Nu a potom jsem tě poprosila
za odpuštění a div jsem se při tom nerozplakala. To mne opět
rozzlobilo."

„A já jsem viděla, viděla jsem, že je ti do pláče."

„Nu jen mlč, hloupá, sama jsi pořád uplakaná!" zvolala
Káťa a zakryla mně ústa rukou. „Poslyš, mně se hrozně
chtělo milovat tě; ale najednou se mi zachce nenávidět tě, a
už nenávidím, tak nenávidím..."

„A zač?"

„Zlobila jsem se na tebe, a zač, to sama nevím. Ale potom jsem
viděla, že nemůžeš beze mne žít a pomyslila jsem si:
Umučím ji, ošklivou."

„Ach, Káto!"

„Dušinko moje!" zvolala Káťa, líbajíc mně ruku; „proto
jsem s tebou mluvit nechtěla, nikterak nechtěla. A víš, jak
jsem Falstafa pohladila?"

„Ach, ty se ničeho nebojíš!"

„O, já měla strachu," povzdechla si kněžna. „A víš, proč
jsem k němu šla?"

„Proč?"

„Protože jsi se na mne dívala. Když jsem uviděla, že se
díváš... buď, co bude, a šla jsem. Polekala jsem tě, co?
Bála jsi se o mne?"

„Strašně!"

„Viděla jsem to. O, já byla velice ráda, že Falstaf odešel!
Bože, jaký jsem dostala strach potom, když odešel, netvor
takový!"

Tu se kněžna rozesmála nervosním smíchem. Potom náhle zdvihla
svou rozpálenou hlavu a upřeně si mne prohlížela. Slzy jako
perličky chvěly se jí na dlouhých řasách.

„Nu, co je vlastně na tobě, že jsem si tě tolik zamilovala?
Jsi bleďoučká, vlásky plavé, sama jsi hloupoučká, pořád
pláčeš, oči modré, sirotinko moje!"

A Káťa se sklonila a zas mne zulíbala bezpočtukrát. Několik
krůpějí jejích slz spadlo na mé tváře. Byla hluboce
rozechvěna.

„Kdybys věděla, jak jsem tě mela ráda, ale pořád si
myslím: Ne a ne! Neřeknu jí! Vidíš, jak jsem byla
tvrdošíjná. Proč jen jsem se tě bála, proč jsem se styděla!
Jen pohleď, jak je nám teď blaze!"

„Káťo, jak mne to bolí!" pravila jsem, zmírajíc radostí.
„Srdce se svírá."

„Nu, poslouchej dále, Nétičko... Ale poslyš, kdo tě nazval
Nétičkou?"

„Maminka."

„Povíš mně všechno o mamince?"

„Všechno, všechno," souhlasila jsem s nadšením.

„A kam jsi dala mé dva šátky s kraječkami? A proč jsi mně
odnesla stužku? Ach ty hanebnice! Vždyť já to vím."

Já se rozesmála a zarděla, až mi slzy vytryskly.

„Ne, myslila jsem si: potrápím ji, počká si. A jindy si
myslím: vždyť ji vůbec nemám ráda, cítit ji nemohu. A tys
pořád taková tichá, taková beruška moje! Já jsem se pořád
bála, že si myslíš o mně, že jsem hloupa! Ty jsi moudrá,
Nétičko, že jsi velice moudrá, co?"

„Ale co to mluvíš, Káťo!" odpověděla jsem skoro uražená.

„Ne, jsi moudrá," namítla Káťa rozhodně a vážně, „to
já vím. Ale jednou ráno jsem tedy vstala a tak jsem si tě
zamilovala, až hrůza! Celou noc se mi o tobě zdálo. Napadlo
mne, že půjdu k mamince a budu ostávat u ní. Nechci ji míti
ráda, nechci! Ale následující noci usínám a myslím si, kdyby
opět přišla jako minulé noci, a ty jsi přišla! Ale já jsem
se tvářila, jakobych spala... Ach, jsme to hanebnice, Nétičko!"

„Proč jsi mne pořád nechtěla míti ráda?"

„Tak... Ale co to mluvím! Vždyť jsem tě pořád měla ráda!
Pořád jsem tě milovala! Už jsem neměla ani strpení. Myslím
si, zulíbám ji jednou a nebo zaštípám až do smrti. Tu máš,
moje hloupoučká!"

A kněžna mne štípla.

„A víš, jak jsem ti střevíc zavazovala?"

„Vím."

„A byla jsi ráda? Dívám se tak na tebe a myslím si: Taková
miloučká! Zavážu jí střevíc, uvidím, co bude dělat. A mně
samé bylo při tom tak příjemno. Už jsem se chtěla s tebou
pocelovat... Ale nepocelovala. A potom mně to bylo tak směšno,
hrozně směšno! Celou cestu, co jsme byly spolu na procházce,
pořád mně bylo do smíchu. Tak mně bylo směšno, že jsem se
nesměla na tebe ani podívat. A jak jsem byla ráda, že jsi šla
za mne do vězení."

Prázdná světnice se jmenovala „vězení".

„A měla jsi strach?" pokračovala Káťa.

„Hrozný strach."

„Nebyla jsem jen tomu ráda, že jsi vzala vinu na sebe, ale
tomu, že si za mne posedíš. Myslím si: ona teď pláče a já
ji mám tak ráda! Zejtra ji budu líbat, tolik líbat! Ale
opravdu, líto mi tebe nebylo, ačkoli jsem si poplakala."

„A já jsem ani nezaplakala, naopak byla jsem ráda!"

„Neplakala jsi? Ach, ty jsi zlá!" zvolala kněžna a vpila se do
mne svými rtíky.

„Káťo, Káťo! Můj Bože, jaká jsi hezoučká!"

„Viď! Nu, teď si dělej se mnou, co chceš. Muč mne, štípej
mne! Prosím tě, štípni mne! Holoubku můj, štípni mne!"

„Čtveračko!"

„A co ještě?"

„Hloupoučká..."

„A ještě?"

„A ještě: dej mně hubičku."

Políbily jsme se, plakaly jsme, smály se. Rty nám opuchly od
líbání.

„Nétičko! Předně ty budeš vždycky přicházet ke mně spat.
Ráda se líbáš? Budeme se líbat. A potom nechci, abys byla
taková smutná. Proč ti bylo smutno? Povíš mně to, co?"

„Všecko ti povím; ale nyní mně už není smutno, je mně
veselo."

„Ne, však i ty budeš míti takové ruměné tváře, jako já.
Jen kdyby honem už zejtra bylo! Chce se ti spát, Nétičko?"

„Ne."

„Budeme si tedy povídat."

Tak jsme žvatlaly ještě dobré dvě hodiny. Bůh ví, o čem
jsme o všem nehovořily. Především kněžna mi svěřila
všechny své plány do budoucna i nynější stav věcí. A tu
jsem zvěděla, že tatínka má nejraději na světě, skoro víc
než mne. Potom jsme rozhodly společně, že madame Leotharová je
velice hodná ženština, a není vůbec přísna. Pak jsme si
vymyslily, co budeme dělat zejtra, pozejtří a vůbec jsme si
rozvrhly život div ne na celých dvacet let. Káťa si vymyslila,
že budeme žíti takto: jeden den ona mně bude poroučet, a já
všechno vykonávat, druhý den naopak já poroučet, a ona bez
odmluvy poslouchat; potom budeme obe stejně poroučet. Pak
některá z nás naschvál neposlechne, my se na oko pohádáme,
ale hned se zase smíříme. Slovem nás očekávalo nekonečné
štěstí.

Konečně žvatlání nás unavilo; mně se zavíraly oči. Káťa
se mně posmívala, že jsem ospalá, ale sama usnula dříve než
já. Ráno jsme se probudily obě zároveň, na rychlo jsme se
políbily, protože někdo přicházel a já ještě v čas
doběhla do své postele.

Celý den jsme nevěděly, co spolu dělat radostí. Stále jsme se
schovávaly a utíkaly před ostatními, abychom nebyly
pozorovány. Konečně jsem jí začala vypravovati svůj životní
příběh. Mé vypravování rozechvělo Káťu do slz.

„Ty jsi ošklivá! Proč jsi mně to všechno dříve neřekla?
Byla bych tě měla tak ráda, tak ráda... A mnoho tě bili kluci
na ulici?"

„Mnoho. Já se jich tolik bála."

„Zlí kluci! A víš, Nétičko, já jsem sama viděla, jak jeden
chlapec druhého na ulici bil. Zejtra vezmu tajně Falstafův
karabáč a potkám-li některého takového, já mu nabiju, tak mu
nabiju..."

Při tom její očka blýskala rozhorlením.

Lekaly jsme se, když někdo přicházel. Bály jsme se, aby nás
nepřekvapili, když jsme se líbaly. A líbaly jsme se za ten den
aspoň stokrát.

Tak minul tento den i následující. Bála jsem se, že umru
radostí a štěstím se mi krátil dech. Ale štěstí naše
netrvalo dlouho.

Madame Leotharová byla povinna dávati zprávu o každém hnutí
kněžny. Pozorovala nás celé tři dni a za ty tři dni
nashromáždila velmi mnoho takového, o čem mohla vypravovat.
Konečně se odebrala ke kněhyni a sdělila s ní vše, co
spozorovala — že jsme obě jako ztrnulé, celé tři dni jsme se
jedna od druhé nerozloučily, každou minutku se líbáme,
pláčeme, smějeme se jako blázni, bez přestání spolu
žvatláme, ač toho dříve nebývalo, že neví, čemu to
připsati, ale že se jí zdá, že se kněžna nachází v jakési
chorobné krisi a že by dle jejího zdání bylo lépe, kdybychom
se nevídaly tak často,

„Dávno jsem si to myslila," odvětila kněhyně; „věděla
jsem, že ten podivný sirotek nadělá nám mnoho starostí. Co
mně vypravovali o ní, o jejím bývalém životě — to je
hrůza, hotová hrůza! Má patrně vliv na Káťu. Pravíte, že
ji Káťa velice miluje?"

„Nad míru."

Kněhyně se zapálila z rozmrzelosti. Byla už na mne žárlivá
pro Kátinu lásku.

„To není přirozené," namítla. „Zprvu byly si tak cizí, a
— přiznávám se — byla jsem tomu ráda. Ačkoli ten sirotek
je tak malý ještě, ale já neručím za nic. Rozumíte mně? To
děvče už s mlékem vssálo své vychování, své návyky a snad
i pravidla. Nikterak nechápu, co v ní nachází kníže. Už
tisíckrát jsem mu navrhovala, aby ji dal do pensionátu."

Madame Leotharová se mne chtěla zastati, ale kněhyně už
rozhodla, aby nás odloučili. Ihned poslali pro Káťu a dole jí
oznámili, že se se mnou neshledá do příští neděle, tedy
celý týden.

Já o tom zvěděla až pozdě večer a byla jsem poražena
úžasem. Myslila jsem o Káti a zdálo se mi, že nesnese naší
rozluky. Upadla jsem v otupení steskem, hořem a v noci jsem se
roznemohla. Ráno přišel ke mně kníže a pošeptal mně, abych
neztrácela naděje. Kníže přičiňoval se se vší horlivostí,
ale marně: kněhyně nezměnila svého úmyslu. Já jsem znenáhla
upadala v zoufalství a hořem jedva dechu jsem popadala.

Třetí den ráno Násťa mně přinesla psaníčko od Káti.
Káťa mi psala tužkou strašnými klikyháky následující:

„Mám tě nesmírně ráda. Sedím u maminky a pořád
přemýšlím, jak bych utekla k tobě. A odběhnu — už jsem to
řekla, a proto neplač. Napiš mně, jak ty mne máš ráda. Já
jsem tě objímala celou noc ve snu a strašně jsem se trápila,
Nétičko. Posýlám ti cukrátka. S Bohem!"

Odpověděla jsem jí podobným způsobem a celý den jsem
proplakala nad Kátiným psaníčkem. Madame Leotharová mne
utrápila svým láskáním. Večer jsem se dověděla, že byla u
knížete a oznámila mu, že se dojista rozstůňu po třetí,
neshledám li se s Kátí a že si činí výčitky pro to, co
řekla kněhyni. Vyptávala jsem se Násti, co dělá Káťa.
Pověděla mně, že Káťa nepláče, ale je velice bledá.

Ráno mně Násťa pošeptala:

„Běžte do kabinetu k jeho jasnosti; ale jděte druhými schody
s pravé strany."

Všechno ve mně oživlo předtuchou. Celá zadýchaná
nedočkavostí seběhla jsem dolů a otevřela dvéře kabinetu.
Ona tam nebyla. Náhle však mne Káťa objala ze zadu a vroucně
pocelovala. Smích, slzy... Okamžik na to se Káťa vyrvala z
mého objetí, vylezla na otce, vyskočila mu na ramena, jako
veverka, ale neudržela se tam a seskočila na divan. Za ní upadl
i kníže. Kněžna plakala radostí.

„Tatínku, jaký jsi hodný, tatínku!"

„Vy čtveračky! Co se to s vámi stalo? Takové přátelství!
Taková láska!"

„Mlč, tatínku, ty nerozumíš našim záležitostem."

A opět jsme si padly do náruče.

Počala jsem si ji pozorněji prohlížeti. Káťa zhubeněla za
tři dni. Ruměnec zmizel na polo z jejích tváří a bledost se
vkrádala na jeho místo. Rozplakala jsem se zármutkem.

Konečně zaklepala Násťa. Bylo to znamení, že hledají Káťu
a ptají se po ní. Káťa zbledla jako smrt.

„Nu dost, děti. Budeme se scházeti každý den. A teď jděte,
žehnej vám Bůh!" pravil kníže.

Kníže byl dojat, když tak na nás hleděl. Ale plány jeho se
nezdařily. Večer z Moskvy přišla zpráva, že se malý Sáša
náhle rozstonal a nachází se v posledním tažení. Kněhyně
rozhodla, že pojede hned zejtra do Moskvy. Sběhlo se všechno tak
rychle, že jsem nic nezvěděla až do samého loučení s
kněžnou. Na tom stál kníže, abychom se rozloučily a kněhyně
jen s obtížemi přivolila. Kněžna byla celá zdrcená.
Přiběhla jsem dolů jako bez sebe a padla jsem jí kolem krku.
Cestovní kočár stál už u podjezdu. Káťa, jedva mne shlédla,
vzkřikla a padla do mdlob. Jala jsem se ji líbati. Kněhyně ji
počala křísiti. Konečně Káťa se vzpamatovala a znova mne
objala.

„S Bohem, Nétičko!" pravila mně a usmála se s podivným
pohnutím v obličeji. „Nevšímej si mne; to je jen tak. Nejsem
nemocna, za měsíc se opět vrátím. A pak už se nerozloučíme."

„Už dost," promluvila kněhyně klidně, „pojedeme."

Ale kněžna se vrátila ještě jednou. Křečovitě mne sevřela
ve svém objetí.

„Ty's radost moje!" zašeptala mi ve spěchu, objímajíc mne.
„Na shledanou!"

Políbily jsme se na posled a kněžna zmizela — na dlouho, na
velice dlouho. Prošlo osm let do našeho shledání.

Schválně jsem vypravovala tak podrobně tuto episodu svého
dětství, prvého vystoupení Kátina v mém životě. Ale
příběhy našich životů nedají se odděliti. Její román byl
můj román. Jakoby mně bylo bývalo souzeno setkati se s ní a
jí — nalézti mne. Mimo to nemohla jsem se zříci potěšení
přenésti se ještě jednou ve vzpomínkách v dobu svého
dětství...

Nyní mé vypravování půjde rychleji. Můj život zapadl náhle
v jakési zátiší a procitla jsem znovu teprv tenkrát, když
mně už minulo šestnáct let.

Jen několik slov ještě o tom, co se stalo se mnou po odjezdu
knížecí rodiny do Moskvy.

Zůstaly jsme v Petrohradě s madame Leotharovou.

Za dvě neděle přijel schvální posel a oznámil, že návrat do
Petrohradu odložen na neurčitou dobu. Poněvadž madame
Leotharová pro své rodinné poměry nemohla jeti do Moskvy,
skončila tím její služba v knížecím domě. Zůstala však v
téže rodině a přešla k nejstarší dceři kněhyně, k
Aleksandře Michajlovně.

Nezmínila jsem se dosud ani slovem o Aleksandře Michajlovně, a
viděla jsem ji do té doby také všeho všudy jen jednou. Byla
dcerou kněhyně z prvého manželství. Původ a rod kněhyně byl
jakýsi temný; její prvý muž byl nájemce státního lihového
monopolu. Když se kněhyně provdala po druhé, nevěděla
rozhodně, co si počíti s nejstarší dcerou. Doufati pro ni ve
skvělou partii nemohla. Věno jí dávali prostřední; ale před
čtyřmi roky přece ji konečně provdali za člověka bohatého a
dosti vysoko postaveného.

Aleksandra Michajlovna dostala se tak do jiné společnosti a
uviděla kolem sebe jiný svět. Kněhyně ji navštěvovala
dvakrát do roka; kníže, její otčím, navštěvoval ji však
každý týden spolu s Kátí. Avšak v poslední době kněhyně
nerada pouštěla Káťu k její sestře a kníže vozil ji tam
potaji. Káťa svou sestru zbožňovala. Jejich povahy tvořily
však pravý opak. Aleksandře Michajlovně byla dvacet dvě léta,
byla tichá, něžná, milující; jakýsi zatajený zármutek,
jakási skrytá bolest srdce přísně se rýsovala v krásných
tazích její tváře. Vážnost a přísnost neharmonovala s
jejími andělsky čistými tahy, jako se nehodí smutek k
obličeji dítěte. Nebylo možno vzhlédnouti na ni bez hluboké
sympatie. Byla bleda a, jak se pravilo, byla náchylna k
tuberkulose v tu dobu, když jsem ji poprvé spatřila.

Žila velice osaměle a nemilovala hlučných společností doma
ani návštěv u známých — zrovna jako klášternice. Dětí
tehda ještě neměla. Vzpomínám si, jak přijela k madame
Leotharové, přistoupila ke mně a s hlubokým citem mne
pocelovala. S ní přijel jakýsi hubený, dosti letitý pán.
Zaslzel, když na mne pohlédl. To byl houslista B. Aleksandra
Michajlovna mne objala a optala se, chci-li bydleti u ní a býti
její dcerou.

Pohlédla jsem jí do tváře, poznala sestru své Káti a objala
ji s němým bolem v srdci, kterým se mi sevřely prsa tak, jakoby
byl kdosi pronesl nade mnou opět slovo „sirotečku!"

Tu mně Aleksandra Michajlovna ukázala psaní od knížete. V něm
bylo několik řádek pro mne a já je přečetla s tichým
lkáním. Kníže mi žehnal na dlouhý život i na štěstí a
prosil, abych si zamilovala jeho druhou dceru. Káťa mně
připsala také několik řádek. Psala, že se neodlučuje nyní
od matky.

Takovým způsobem přešla jsem večer do jiné rodiny, do jiného
domu, k novým lidem, odtrhnuvši po druhé srdce ode všeho, co se
mně stalo milým, co mně už bylo příbuzným. Přijela jsem
celá ztrápená, zmučená duševním steskem... Tu započíná
nový příběh.


VI.

Můj nový život šel tak klidně a tiše, jakobych se byla
ubytovala mezi poustevníky... Strávila jsem u svých vychovatelů
více než osm let a nepamatuju se, aby za celý ten čas, kromě
několika málo případů, v domě byla večerní zábava, zvaný
oběd, aneb aby se tu shromáždili příbuzní, přátelé a
známí. Vyjma dvě — tři osoby, které přijížděly časem,
hudebníka B., jenž byl přítelem domu a ony, kteří bývali u
muže Aleksandry Michajlovny v záležitostech úřadních, nikdo
jiný do našeho domu nepřijížděl.

Muž Aleksandry Michajlovny byl neustále zaneprázdněn
úřadními a služebnými věcmi a jen zřídka si mohl ušetřiti
trochu svobodného času, jejž rozdílel mezi rodinu a život
vyššího světa. Význačné styky, jichž nedbati nebylo možno,
nutily ho, aby se dosti často ukazoval ve společnosti. Skoro
všude kolovala pověst o jeho bezhraničné ctižádosti; ale
protože se těšil pověsti člověka dělného, vážného,
protože zaujímal postavení velmi značné a štěstí a zdar
jakoby mu samy přicházely do cesty, proto obecné mínění
nikterak mu neodjímalo své sympatie. Ba ještě více. K němu
všichni stále pociťovali jakési zvláštní účastenství,
jež naopak odpírali jeho ženě. Aleksandra Michajlovna žila
úplně osamocená, ale zdálo se, že je tomu ráda. Její tichá
povaha byla jako stvořena pro klášterní život.

Ke mně přilnula vší duší, milovala mne jako vlastní dceru a
já s neoschlými ještě slzami pro rozluku s Kátí a s bolícím
ještě srdcem dychtivě jsem se vrhla v náručí své
dobroditelky. Od té doby má vroucí láska k ní neochabovala.
Byla mně matkou, sestrou, přítelkyní, nahradila mně všechno
na světě a vyhýčkala mé mladí. Mimo to brzy jsem pochopila
instinktem, tušením, že osud její daleko není tak rozkošný,
jak by se mohlo souditi na první pohled dle jejího tichého, dle
zdání klidného života, dle zdánlivé volnosti, dle tichého
jasného úsměvu, jenž tak často svítil na jejím obličeji, a
proto každý den mého rozvoje vysvětloval mně něco nového v
osudu mé dobroditelky, cosi takového, co mé srdce s bolestí a
zvolna uhodovalo a co bylo příčinou, že spolu s truchlivým
poznáním stále víc a více vzrůstala a sílila moje láska k
ní.

Povaha její byla ostýchavá, slabá. Pohlédl-li někdo na
jasné, klidné rysy jejího obličeje, nemohl se na ponejprv
nadáti, že by nějaká trapná starost mohla rmoutiti její
spravedlivé srdce. Nelze bylo si pomysliti, aby mohla někoho
nemilovati: útrpnost vždycky nabývala v jejím srdci vrchu i nad
tím, co v ní budilo odpor — a předce přilnula jen k nemnohým
přátelům a žila v úplném osamocení... Byla dle své povahy
vášnivá a dojmům lehko přístupna, ale zároveň jakoby se
sama bála svých dojmů, jakoby každý okamžik střehla své
srdce a nedávala mu zapomenouti se, třebas jen v pouhém
blouznění.

Časem náhle za úplně jasných minut spozorovala jsem slzy na
jejích očích. Zdálo se, že nenadálá, těžká vzpomínka o
čemsi, co bolestně trýznilo její svědomí, vzplanula v její
duši; jakoby cosi číhalo u jejího štěstí a zlomyslně je
kazilo. Čím šťastnější se zdála, čím klidnější,
jasnější byla která minuta jejího života, tím blíže byla
tesknota, tím pravděpodobnější byl náhlý zármutek, slzy;
jakoby se jí zmocňoval záchvat. Nepamatuju se ani na jediný
klidný měsíc za celých osm let.

Muž ji patrně upřímně miloval; ona ho zbožňovala. Ale na
první pohled se zdálo, že zůstalo mezi nimi cosi
nedomluveného. Bylo jakési tajemství v jejím osudu; aspoň já
jsem začala podezřívati hned od prvého okamžiku...

Muž Aleksandry Michajlovny způsobil na mne na první pohled dojem
člověka zasmušilého. Dojem ten vtiskl se mi v paměť za dob
dětství a nikdy později se nevyhladil. Postavy byl vysoké,
hubené; oči jako zúmyslně schovával za velikými, zelenými
brejlemi. Byl nesdílný, suchý, a i tváří v tvář se ženou
jakoby nenacházel, o čem promluviti. Lidé byli mu zřejmě na
obtíž. Mne si vůbec nevšímal a přece pokaždé, když jsme se
večer všichni tři sešli v salonku Aleksandrovny Michajlovny k
čaji, bývala jsem stále na rozpacích po celou dobu jeho
přítomnosti. Potají jsem se dívala na Aleksandru Michajlovnu a
se zármutkem jsem pozorovala, že i ona jakoby uvažovala dříve
každý svůj pohyb, že bledne, když pozoruje, že se muž
stává zvláště přísným a zasmušilým, nebo se náhle celá
zardí, jakoby byla zaslechla nebo tušila nějakou narážku v
některém mužově slově.

Cítila jsem, že jest jí nevolno s mužem, a přece se zdálo,
že by ani minuty neprožila bez něho. Mne překvapovala její
neobyčejná pozornost k němu, ke každému jeho slovu, ke
každému pohybu. Zdálo se, že se snaží ze všech sil mu
vyhověti a přece že cítí, že se jí nepodařilo splniti toto
své přání. Zdálo se, že si vyžebrává jeho pochvalu; sebe
menší úsměv na jeho tváři, půl laskavého slovíčka — a
byla šťastna, jakoby trávila teprve první minuty ostýchavé,
ještě beznadějné lásky.

Svého muže ošetřovala jako těžce nemocného člověka. Když
však odešel do svého kabinetu, stisknuv před tím Aleksandře
Michajlovně ruku, na kterou, jak se mně zdálo, pohlížel
vždycky s jakousi pro ni obtížnou útrpností, tu se celá
změnila. Pohyby, řeči její stávaly se hned veselejší,
volnější, ale přece po každém shledání s mužem zůstávala
na delší dobu jaksi zaražena. Uváděla si na paměť každé
slovo, jež pronesl, jakoby všechna jeho slova vážila na
vážkách. Nezřídka obracela se ke mně s otázkou, dobře-li
slyšela, a skutečně-li se tak vyjádřil Petr Aleksandrovič,
jakoby v jeho slovech hledala nějakého jiného smyslu, a teprve
snad za hodinu přicházela opět ve svou obvyklou míru, jakoby se
byla přesvědčila, že muž je s ní úplně spokojen a že se
zbytečně děsila. Tu se náhle stávala milou, veselou,
radostnou, líbala mne, smála se se mnou, nebo přisedla k pianu a
improvizovala na něm třebas dvě hodiny.

Nezřídka se však její radost náhle přetrhla; dala se náhle
do pláče a když jsem na ni patřila celá vyděšená, ulekaná,
poplašená, hned mne ubezpečovala pošeptmu, jakoby se bála, aby
ji neuslyšeli, že její slzy neznamenají pranic, že je veselá
a abych se pro ni netrápila.

Stávalo se, že za mužovy nepřítomnosti náhle se počínala
děsit a se strachem se poptávala po něm. Schválně posýlala
zeptat se, co dělá, vyptávala se své komorné, proč muž dal
zapřáhat a kam pojede, není-li churav, je-li vesel nebo
zasmušilý, co mluvil atd. O jeho úřadních záležitostech a
jeho zaměstnání jakoby ani nesměla sama s ním pohovořit.
Když jí radil něco anebo žádal za něco, poslouchala ho tak
pokorně, s takovou bázní, jakoby byla jeho otrokyně.

Bylo jí velice milé, když jí něco pochválil, nějakou
maličkost, knihu, některou její ruční práci. Velice si na
takové chvále zakládala a hned byla šťastnější. Ale
štěstí její neznalo mezí, když ho z nenadání (stávalo se
to zřídka) napadlo pomazliti se s dětmi, jichž měli dvé.
Tvář její se změnila, zářila štěstím a v takové okamžiky
se přiházelo, že se dávala až příliš unésti svou radostí
před mužem. Její smělost na př. šla tak daleko, že náhle
sama, bez jeho vyzvání, nabídla mu, rozumí se ostýchavě s
chvějícím se hlasem, aby vyslechl novou nějakou hudbu, kterou
nedávno obdržela, anebo aby jí pověděl své mínění o
nějaké knize, nebo dokonce, aby jí dovolil přečísti mu jednu
nebo dvě stránky ze spisu, který toho dne učinil na ni
zvláštní dojem. Časem muž blahosklonně plnil všechna její
přání, ba i usmíval se při tom shovívavě, jako se usmívají
mazlíčku dítěti, jemuž nechtí odepříti nějaké podivné
choutky, aby předčasně nepohoršili jeho naivnosti. Avšak,
nevím proč — mne do hlubin duše urážel ten úsměv i jeho
hrdá shovívavost, vůbec všechna ta nerovnost mezi nimi. Mlčela
jsem, zdržovala jsem se a jenom jsem je bedlivě stopovala s
dětinskou zvědavostí a s předčasně přísnou duševní
náladou.

Jindy jsem spozorovala, že náhle jakoby se byl vzpamatoval a
něčeho si všimnul, jakoby si byl z nenadání, proti vůli a
přes moc vzpomněl na něco obtížného, hrozného,
nevyhnutelného. Tu jeho shovívavý úsměv v okamžiku mizel se
rtů a oči se náhle upírají na zaraženou ženu s takou
útrpností, až jsem se zachvívala a byla bych se utrápila
steskem, kdyby se ta útrpnost týkala mne. V týž okamžik radost
mizela s tváři Aleksandry Michajlovny. Hudba nebo čtení
umlkalo. Ona bledla, ale dodávala si síly a mlčela. Nastávala
nepříjemná minuta, teskná chvíle, která trvala někdy dosti
dlouho. Konečně muž sám jí přerýval. Vstával se svého
místa, jakoby s násilím v sobě potlačoval rozmrzelost a
vzrušení, přešel několikrát po světnici v zasmušilém
mlčení, tiskl ruku ženě, hluboko vzdychal a za zjevného
zmatku, prohodiv několik úsečných slov, z nichž jakoby
vyznívala přání potěšiti ženu, odcházel z pokoje, načež
Aleksandra Michajlovna se dávala do pláče, nebo upadala v
dlouhý, děsný zármutek.

Často ji žehnával a znamenal křížem jako děcko, když se s
ní loučil večer a ona přijímala jeho žehnání se slzami
vděčnosti a zbožnosti. Nemohu však zapomenout několika
večerů v našem domě (za celých osm let dvou nebo tří, více
jich nebylo), kdy se Aleksandra Michajlovna náhle celá jakoby
změnila. Jakýsi hněv, jakési rozhorlení zrcadlilo se v jejím
obyčejně tichém obličeji místo obvyklé poníženosti a
hluboké úcty k muži. Někdy po celou hodinu se připravovala
bouřka; muž se stával mlčelivějším, přísnějším a
zasmušilejším než obyčejně. Konečně rozbolestněné srdce
ubohé ženy pozbývalo trpělivosti. Započala rozhovor hlasem,
přerývajícím se od rozechvění, rozhovor z počátku trhaný,
nesouvislý, plný jakýchsi narážek a trpkých nedokončených
vět; potom, jakoby nemohla přemoci své tesklivosti, dávala se
náhle do pláče, vzlykání a za tím následoval výbuch
rozhorlenosti, výčitky, žaloby, zoufání — zrovna jakoby ji
byl zachvátil chorobný paroxismus. A tu bylo třeba viděti, s
jakou trpělivostí to snášel její muž, s jakým
účastenstvím jí domlouval, aby se utišila, líbal jí ruce, ba
na konec začínal i sám plakati s ní. Tu ona jakoby se byla
náhle vzpamatovala, jakoby ji svědomí bylo zakřiklo a
usvědčilo ve vlastní vině. Slzy mužovy ji ohromovaly a lomíc
rukama, se zoufalým, křečovitým lkáním u jeho nohou prosila
za odpuštění, jež jí ovšem ihned bylo udíleno.

Avšak ještě dlouho ji mučilo svědomí, ještě dlouho trvaly
slzy a prosby, aby jí odpustil a ještě ostýchavější,
bojácnější stávala se před ním na celé měsíce. Ničeho
jsem nemohla pochopit z oněch výtek a výčitek; v takové
chvíle mne obyčejně posýlali ven z pokoje a to způsobem
neobratným. Ale úplně se přede mnou skrýti přece nemohli.
Pozorovala jsem, všímala si, hádala jsem a od samého počátku
vzniklo ve mně temné podezření, že na všem tom spočívá
jakési tajemství, že ony nenadálé výbuchy raněného srdce
nejsou prostá nervová krise; že muž není darmo stále tak
zachmuřený, že není nadarmo ona jakoby dvousmyslná jeho
útrpnost k ubohé, churavé ženě, že není nadarmo její
stálá ostýchavost a bojácnost před ním, ani její tichá,
podivná láska, kterou se ani neodvažovala projeviti před
mužem, že není nadarmo její samota, její klášterský život,
ta zardělost a ta náhlá smrtelná bledost na jejích tvářích
za přítomnosti mužovy.

Avšak poněvadž podobné výjevy s mužem byly velice řídké,
poněvadž život náš byl vůbec jednotvárný a já už dávno
ho pozorovala z blízka, poněvadž jsem se konečně já sama
rozvíjela a rostla příliš rychle a počalo se ve mně
probouzeti mnoho nového, ač z části neuvědomělého, co mne
odvádělo od mých pozorování, přivykla jsem konečně k tomuto
životu, přivykla jsem k obyčejům a povahám jež mne
obkličovaly.

Nebylo ovšem možno, abych se časem nezamyslila nad Aleksandrou
Michajlovnou, ale v myšlénkách svých nedocházela jsem k
nijakému výsledku. Za to jsem ji opravdově milovala, měla jsem
úctu k její tesklivosti a proto jsem se bála rmoutiti její
vznětlivé srdce svou zvědavostí. Ona mně rozuměla a
mnohokrát byla hotova děkovati mně za mou náklonnost k ní.
Jestliže spozorovala mou starostlivost, usmála se nezřídka se
slzami v očích a sama si zažertovala nad svými častými
slzami; tu mně náhle začne vysvětlovati, že je velice
spokojena, velice šťastna, že jsou všichni k ní tak dobří,
že všichni, koho znala, doposud tak ji milovali, že ji velice
trápí, proč Petr Aleksandrovič neustále je starostliv o ni a o
její duševní klid, kdežto ona je tak šťastna, tak šťastna...

Tu mne začala objímat s takým hlubokým citem a její obličej
se ozářil takovou láskou, že mne až srdce zabolelo soucitem,
možno-li se tak vyjádřiti.

Rysy jejího obličeje nikdy se nevyhladí z mé paměti. Byly
pravidelné a hubenost a bledost, zdálo se, že ještě více
zvyšují přísnou svůdnost její krásy. Nad míru husté
černé vlasy, hladce sčesané dolů, vrhaly přísný, ostrý
stín na okraje tváří; za to se zdálo, že tím laskavěji vás
překvapoval kontrast jejího něžného pohledu velikých, dětsky
jasných modrých očí, v němž se zrcadlilo časem tak mnoho
naivního, nesmělého, jakoby bezbranného, bojícího se o
každý pocit, o každé pohnutí srdce, o každou okamžitou
radost a častý tichý zármutek.

Ale v některých šťastných, klidných chvílích v onom
pohledu, pronikajícím do srdce, bylo tolik jasu, tolik světla,
co má den, tolik spravedlivého klidu. Ty oči, blankytné, jako
nebe, zářily takou láskou, hleděly tak sladce, v nich se
odrážel vždycky takový hluboký cit sympatie ke všemu, co bylo
šlechetného, ke všemu, co volalo po lásce, prosilo o soustrast,
že se jim pokořovala celá duše, nevolky se vzpínala k nim a
zdálo se, že od nich přijímá tutéž jasnost, týž poklid
ducha, totéž smíření i lásku. Takovým způsobem zahledíte
se časem do modrého blankytu nebes a cítíte, že jste hotovi
stráviti celé hodiny v sladkém nazírání, že vaše duše
stává se v ty okamžiky volnější a klidnější, jakoby se v
ní jako v tiché hladině vodní zrcadlila ona bezkonečná báně
nebeská.

Když však oduševnění nahánělo ruměnec na její líce — to
se stávalo často —, když její prsa se vzdýmaly vzrušením,
tu její oči blýskaly jako blesk, jakoby jiskry z nich sršely,
jakoby celá duše její, cudně ochraňující čistý plamen
krásy, jež ji nyní nadchnula, přesídlila se do těchto lící.
V takové okamžiky byla jako nadšená. Ale v těchto okamžitých
záchvatech nadšení, v těchto přechodech od liché, ostýchavé
nálady duševní k světlému, vysokému oduševnění, k
čistému, přísnému enthusiasmu bývalo zároveň tolik naivní,
dětsky bystré, prosté dětinské víry, že by umělec snad půl
svého života za to dal, aby mohl zachytiti takový okamžik
jasného vytržení a přenésti onu nadšenou tvář na plátno.

Už za prvých dnů svého pobytu v tomto domě jsem poznala, že
Aleksandra Michajlovna ve své samotě byla ráda mému příchodu.
Měla tehda teprve jedno dítko a pouze rok byla matkou. Byla jsem
však úplně její dcerou a rozdílu mezi mnou a svými dělati
nemohla. S jakým zápalem uchopila se mého vychování! Tak
spěchala v první době, že se madame Leotharová nevolky
usmívala, hledíc na ni.

Opravdu chopily jsme se najednou všeho, tak že jsme jedna druhé
z počátku ani nerozuměly. Na příklad počala mne sama
vyučovat, a sice najednou velmi mnohému, tak mnohému, že
výsledkem bylo jen mnoho zápalu z její strany, ba více zápalu,
více laskavé netrpělivosti, než opravdového užitku pro mne. Z
počátku byla zarmoucena svou neobratností; ale pak se sama nad
tím zasmála a chopily jsme se učení znova. Přes to, že
Aleksandra Michajlovna viděla svůj první neúspěch, přec
směle oznámila madame Leotharové, že je proti její methodě.
Přely se spolu se smíchem, ale má nová vychovatelka prohlásila
se rozhodně proti jakékoliv soustavě, tvrdíc, že my i slepě
najdeme pravou cestu, že by bylo zbytečno, nacpávati mně hlavou
suchými poznatky a že veškeren úspěch závisí na tom, aby
seznala mé vlohy a dovedla ve mně vzbuditi dobrou vůli; a měla
pravdu, neboť zásada její úplně zvítězila.

Především hned od počátku zmizel úplně rozdíl mezi
žákyní a učitelkou. Učily jsme se jako dvě přítelkyně a
časem bývalo tak, jako bych já učila Aleksandru Michajlovnu,
netušíc v tom její chytrosti. Vznikaly na příklad mezi námi
spory a já se všemožně namáhala, abych dokázala věc, jak já
jí rozumím, zatím co mne Aleksandra Michajlovna nepozorovaně
vyváděla na pravou cestu. Končívalo to však tím, že když
jsme konečně našly pravdu, ihned jsem se dovtípila a odhalila
chytrost Aleksandry Michajlovny; uváživši pak její namáhání,
trvající nezřídka celé hodiny, obětované na můj prospěch,
padala jsem jí kolem krku a pevně ji objímala po každé
vyučovací hodině.

Má citlivost ji překvapovala, ba hluboce dojímala. Se
zvědavostí počala se vyptávati na mou minulost, přejíc si
slyšeti o ní ode mne, a pokaždé po mém vypravování stávala
se ke mně něžnější a vážnější — vážnější proto,
že jsem jí svým nešťastným dětstvím vnukala spolu se
soustrastí i jakousi úctu.

Po mém vypravování pouštěly jsme se obyčejně do dlouhých
rozmluv, v nichž mně ona vysvětlovala mou minulost, tak že jsem
ji znova jaksi prožívala a mnohému se při tom naučila. Madame
Leotharová shledávala tyto rozpravy často příliš vážnými a
když spozorovala mé bezděčné slzy, měla je za zbytečné. Já
však soudila zcela naopak, poněvadž po těchto hodinách bývalo
mně vždy lehko a sladko, jakoby v mém osudu nebylo nic
nešťastného. Kromě toho byla jsem velice vděčna Aleksandře
Michajlovně, že mně dává možnost, abych ji den ode dne více
milovala. Madame Leotharová ani netušila, že takovým způsobem
znenáhla přicházelo do rovnováhy a ladné harmonie vše, co se
dříve zdvihalo z duše nepravidelně, předčasně bouřlivě, a
k čemu dospívalo mé dětské, skrz naskrz zraněné srdce s
trapnou bolestí, následkem čehož se nespravedlivě zatvrzovalo
a stýskalo si na onu bolest, nevědouc, odkud na ně padají ony
rány.

Den začínal tím, že jsme obě přicházely do dětského
pokoje, probudily jsme její děťátko, oblékaly je, uklízely,
nakrmily, bavily a učily je mluvit. Konečně jsme zanechaly
dítěte a daly jsme se do práce. Učily jsme se mnohému, ale
Bůh ví, jaká to byla náuka. Bylo v ní všechno, ale zároveň
nic určitého, četly jsme, sdělovaly si na vzájem své dojmy,
pak jsme nechaly knih a pustily se do hudby a tak míjely celé
hodiny, aniž jsme pozorovaly.

Večer často přicházíval B., přítel Aleksandry Michajlovny,
přicházela i madame Leotharová; nezřídka začínaly ohnivé
spory o umění, životě (jejž jsme v našem kroužku znaly jen z
doslechu), o skutečnosti, o ideálech, o minulosti, o budoucnosti,
a vyseděly jsme nezřídka až přes půlnoc. Poslouchala jsem co
nejpozorněji, přicházela jsem v nadšení spolu s ostatními,
smála se, nebo byla dojata, a při té příležitosti dověděla
jsem se všechno to, co se týkalo mého otce a mého prvého
dětství.

Zatím jsem rostla; najímali mně učitele, od nichž bych se bez
Aleksandry Michajlovny ničemu nebyla naučila. Při zeměpisné
hodině byla bych jen oslepla, vyhledávajíc na mapě řeky a
města. S Aleksandrou Míchajlovnou pouštěly jsme se na cesty,
pobývaly jsme v takových zemích, viděly tolik podivného,
prožily tolik nadšených, tolik fantastických hodin, a tak
silná byla naše společná horlivost, že konečně už
nestačovaly knihy, jež kdysi přečetla; bylo nutno chápati se
nových knih.

Brzo jsem mohla sama dávati pokyny svému učiteli zeměpisu,
ačkoliv musím vyznati, že až do konce vynikal nade mne svou
dokonalou a zcela přesnou znalostí stupňů, na nichž leželo
některé město, jakož i těch tisíc, set ba i desítek
obyvatelů, kteří v něm přebývali.

Učiteli dějepisu platily se peníze za hodiny také velice
správně; ale po jeho odchodu učily jsme se s Aleksandrou
Michajlovnou dějepisu po svém způsobu: chopily jsme se knihy a
čítaly jsme někdy až přes půlnoc, či správněji řečeno,
čítala Aleksandra Michajlovna, jež zároveň vykonávala
censuru. Nikdy jsem nezakoušela větší radosti, než po
takovémto čtení. Obě jsme přicházely v nadšení, jako bychom
samy byly těmi hrdiny, o nichž se četlo. Ovšem, četlo se více
mezi řádky, než v řádkách Aleksandra Michajlovna mimo to
krásně vypravovala, jakoby sama byla kdysi svědkyní toho, o
čem jsme četly.

Snad se bude zdáti směšným, že jsme s takým zanícením
sedávaly spolu do noci — já dítě a ona raněné srdce, jež
tak těžko snášelo život. Věděla jsem, že si odpočívá
vedle mne. Vzpomínám si, že jsem se časem podivně zamýšlela,
hledíc na ni, hádala jsem, a prvé než jsem sama začala žít,
uhodla jsem už mnohou záhadu lidského žití.

Konečně mně minulo třináct let. Zdraví Aleksandry Michajlovny
horšilo se zatím neustále. Stávala se dráždivější,
záchvaty tesklivosti byly krutější, návštěvy mužovy
začínaly dříve a sedával s ní, ovšem jako dříve, skoro
mlčky, přísný a zamračený, pořád delší a delší dobu.
Její osud počínal mne více zajímati. Vystupovala jsem už z
dětských let, vytvořilo se už ve mně mnoho nových představ,
pozorování, zálib a domněnek. Přirozeno, že tajemství,
vznášející se nad touto rodinou, víc a více mne počínalo
soužit. Byly okamžiky, kdy se mi zdávalo, že počínám cosi
chápati z onoho tajemství. Jindy však jsem upadala v apathii,
lhostejnost ano i v rozmrzelost a tu jsem zapomínala na svou
zvědavost, nenacházejíc odpovědi ani na jedinou svoji otázku.

Časem, a to se přiházelo stále častěji a častěji,
zakoušela jsem podivnou potřebu, abych zůstala samotna a
přemýšlela, stále přemýšlela. Ty okamžiky podobaly se k
oněm chvílím, když jsem ještě žila u svých rodičů a kdy
jsem celý rok stále přemýšlela, prvé než jsem se srozuměla
s otcem, stále jsem uvažovala, stále jsem ze svého koutku
pozorovala boží svět, až jsem konečně úplně, zdivočela
uprostřed fantastických přízraků, jež jsem si sama stvořila.
Rozdíl byl jen v tom, že nyní bylo víc netrpělivosti, více
sklíčenosti, více nových, neuvědomělých snah, více touhy po
ruchu, po vlastní činnosti, tak že jsem se už nemohla
soustřediti na jedné věci, jako bývalo druhdy.

Aleksandra Michajlovna ze své strany počala se mne sama jaksi
straniti. V tomto stáří už jsem jí skoro nemohla býti
přítelkyní. Už jsem nebyla dítě; příliš mnoho jsem se
vyptávala, časem pohlížela jsem na ni tak, že musila přede
mou klopiti oči. Nastávaly podivné okamžiky. Nemohla jsem
viděti jejích slz a často i mně vstupovaly slzy do očí, když
jsem hleděla na ni. Padala jsem jí kolem krku a vroucně jsem ji
objímala. Co mně mohla odpovědít? Cítila jsem, že jsem jí na
obtíž.

Ale v jinou dobu, — a to bývaly těžké, truchlivé chvíle —
ona sama, jakoby v zoufalství křečovitě mne objímala, jakoby
vyhledávala mého účastenství, jakoby nemohla déle snášeti
své samoty, jakobych jí rozuměla a mohla strádati spolu s ní.
Tajemství však zůstávalo mezi námi dále; to bylo jasné a já
sama jsem se jí počínala straniti v takové okamžiky. Bývalo
mně těžko s ní. Kromě toho nás už málo co pojilo; jen
hudba. Lékaři jí však počali hudbu zapovídat. Knihy? Ale s
těmi byla největší obtíž. Rozhodně už nevěděla, jak
čísti se mnou. Přestaly bychom zajisté hned na prvé stránce;
každé slovo mohlo se zdáti narážkou, každá bezvýznamná
věta hádankou. Vřelým, srdečným rozmluvám mezi čtyrma
očima jsme se obě vyhýbaly.

Právě v tu dobu osud náhle a neočekávaně změnil můj život
neobyčejně podivným způsobem. Má pozornost, mé city, srdce,
hlava, všechno se rázem a s napjatou silou, přecházející až
v nadšení, obrátilo náhle k jiné, zcela nenadálé činnosti a
já sama, ani toho nepozorujíc, všechna jsem se přenesla v jiný
svět. Neměla jsem času obrátiti se, ohlédnouti se, rozmysliti
se; mohla jsem zahynout, ano cítila jsem to; ale svůdnost byla
mocnější strachu a já šla za štěstím se zavřenýma očima.
I na dlouho odloučila jsem se od oné skutečnosti, která mne tak
velice počínala tížiti a z níž jsem tak dychtivě a marně
hledala východu. Hle, co to bylo a jak se to přihodilo.

Z jídelny vedly tři východy: jeden do velikých pokojů, druhý
do mé světnice a do dětského pokoje, třetí do knihovny. Z
knihovny byl ještě druhý východ, jenž byl od mé světnice
oddělen pouze kabinetem, v němž obyčejně pracoval pomocník
Petra Aleksandroviče v úřadě, jeho opisovač, příručí,
který byl zároveň i jeho sekretářem a faktorem. Klíč od
knihovny a od skříní choval on.

Kdysi po obědě, když nebyl doma, našla jsem tento klíč na
podlaze. Zmocnila se mne zvědavost a vyzbrojena svým nálezem
vstoupila jsem do knihovny. Byla to dosti veliká světnice, velice
světlá, obstavená kolkolem osmi velikými skříněmi, plnými
knih. Knih bylo velice mnoho, a většinu z nich Petr
Aleksandrovič po komsi zdědil. Jinou část shromáždila
Aleksandra Michajlovna, která neustále kupovala knihy.

Doposud při výběru knih pro mne byli nad míru opatrni, tak že
jsem se snadno dovtípila, že mnohé zůstává pro mne
zapovězeným, že mnohé jest mně dosud tajemstvím. Proto s
nezkrotitelnou zvědavostí, se záchvatem strachu, radosti a
jakéhosi zvláštního, mně nesrozumitelného citu otevřela jsem
první skříň a vyndala první knihu. V té skříni byly
romány. Vzala jsem jeden z nich, zavřela skříň a knihu jsem
odnesla s sebou s takovým divným pocitem, s takým tlukotem a
svíráním srdce, jakobych cítila, že v mém životě nastává
veliký převrat.

Když jsem přišla do svého pokojíku, zavřela jsem se a
rozevřela jsem román. Ale čísti jsem nemohla; měla jsem jinou
starost. Cítila jsem potřebu, upraviti dokonale svou moc nad
knihovnou tak, aby o tom nikdo nevěděl a aby mně bylo vždycky
možno vzíti si odtud kdykoli a jakoukoli knihu. Proto jsem
odložila svou rozkoš na vhodnější chvíli, knihu jsem odnesla
nazpět, ale klíč jsem ponechala u sebe. Zatajila jsem tento
klíč a to byl první špatný skutek v mém životě.

Čekala jsem, jaké budou následky; urovnaly se velice
příznivě. Sekretář a příručí Petra Aleksandroviče,
prohledav celý večer a část noci klíč se svíčkou v rukou na
podlaze, rozhodl se, že ráno zavolá zámečníka, jenž ze
svazku přinesených klíčů vyhledal jeden, hodící se ke
skříni. Tím se věc skončila a nikdo pak už neuslyšel o
ztrátě klíče. Já sama jednala tak chytře a opatrně, že jsem
vstoupila do knihovny až za týden, když jsem nabyla jistoty, že
není nijakého podezření.

Zprva jsem volila čas, kdy sekretář nebýval doma; potom jsem
chodila do knihovny z jídelny, protože písař Petra
Aleksandroviče klíč choval pouze v kapse, jinak však do styku s
knihami nikdy nepřicházel, a proto ani nevstupoval do pokoje, kde
se nalézala knihovna.

Začala jsem čísti s náruživostí a v brzku mne četba zaujala
úplně. Všechny nové potřeby mé, všechny nedávné snahy,
všechny ještě nejasné tužby mého mládí, jež tak nepokojně
a bouřlivě vyvstávaly v mé duši, byvše vzbuzeny mým
příliš časným rozvojem — vše to se náhle na dlouhou dobu
uklonilo na jinou, náhle se vyskytnuvši cestu, jakoby se bylo
úplně uspokojilo novou stravou, jakoby bylo nalezlo svou pravou
dráhu.

V brzku má hlava i srdce mé byly tak okouzleny, v brzku se má
fantasie rozvila tak do široka, že jsem skoro zapomněla na celý
svět, jenž mne dosud obkličoval. Zdálo se, že sám osud mne
zastavil na prahu v nový život, po němž jsem tolik toužila, o
němž jsem rozmýšlela dnem i nocí a dříve než mne pustil na
neznámou dráhu, vyvedl mne na výšinu, s níž mně ukázal
budoucnost v kouzelné panorámě, ve vábné, skvělé
perspektivě. Bylo mně souzeno prožiti všechnu onu budoucnost,
vyčtenou napřed z knih, prožiti ji v blouznivých snech, v
nadějích a vášnivých tužbách, v sladkém vzrušení
mladistvé duše.

Započala jsem svou četbu beze všeho výběru od první knihy,
jež mi padla do ruky, ale osud mne ostříhal. To, co jsem
zvěděla a prožila až dosud, bylo tak ušlechtilé a přísné,
že mne už nemohla svésti nějaká podloudná, nečistá
stránka. Mne chránil můj dětský, instinkt, můj mladý věk a
celá moje minulost. Nyní pak uvědomění jakoby mně bylo náhle
osvítilo celý můj minulý život. Opravdu skoro každá
stránka, kterou jsem přečetla, byla mně už jaksi známa,
jakobych ji dávno sama prožila; jakobych všechny ty vášně,
všechen ten život, jenž předstupoval přede mne v takových
neobyčejných formách, v takových čarovných obrazech, dávno
byla zakusila.

A jak jsem se neměla dát unésti až do plného zapomnění, do
úplného odloučení od skutečnosti, když se přede mou v
každé knize, kterou jsem přečetla, vtělovaly zákony téhož
osudu, tentýž duch příhod, jenž panoval nad životem
člověka, který byl podmínkou spásy, záchrany i štěstí!
Tento zákon, jejž jsem ve všem podezřívala, snažila jsem se
vypátrati všemi silami, všemi svými instinkty, probuzenými ve
mně jakýmsi citem sebezáchrany. Zdálo se mi, jakoby mne kdosi
upozorňoval, jakoby mne kdosi vystříhal. V mou duši jakoby se
bylo cosi prorocky tlačilo, a den ode dne mohutněla naděje v mé
duši, ale zároveň stále silnějšími stávaly se mé tužby do
budoucnosti, do onoho života, jenž mne každodenně překvapoval
v tom, co jsem přečetla, s veškerou silou, vlastní jen uměnám
se všemi vábnostmi poesie.

Ale, jak jsem už pravila, moje fantasie příliš ovládala mou
netrpělivost a, mám-li říci pravdu, byla jsem odvážna pouze
ve svém blouznění, kdežto ve skutečnosti instinktivně jsem se
bála budoucnosti. A proto, jakobych se byla prozatím smluvila
sama s sebou, nevědomky jsem si uložila, že se prozatím
spokojím světem své fantasie, svým vyblouzněným světem, v
němž jsem byla sama paní, v němž byly pouze samé rozkoše,
samé radosti, a neštěstí, připouštělo-li se, hrálo jen
passivní úlohu, úlohu přechodnou, nezbytnou pro sladké
kontrasty a pro náhlý obrat osudu k šťastnému rozuzlení
nadšených románů, rodících se v mé hlavě. Tak chápu nyní
svou tehdejší duševní náladu.

Takový život, život fantasie, život příkré odloučenosti ode
všeho, co mne obkličovalo, mohl trvati celé tři roky!

Tento život byl mým tajemstvím a ještě po třech letech jsem
nevěděla, mám-li se báti jeho vyzrazení nebo ne. To, co jsem
zažila za ta tři léta, bylo mně příliš příbuzno, blízko.
Ve všech těch fantasiích zrcadlila jsem se příliš silně já
sama, tak silně, že jsem se konečně mohla rozpakovati, ba i
lekati cizího pohledu, ať to byl číkoli pohled, jenž
neopatrně nahlédnul v mou duši. Mimo to my všichni, celý náš
dům, žili jsme tak osaměle, beze vší společnosti, v takové
klášterní tichosti, že v každém z nás nevolky se musila
rozvíti soustředěnost v samém sobě, jakási potřeba
samovazby. A to se přihodilo i se mnou.

Za ta tři léta vůkol mne se nic nezměnilo, všechno zůstalo
tak, jak bývalo dříve. Stále mezi námi panovala unylá
jednotvárnost, která, jak si nyní myslím, kdybych nebyla dala
unésti svou tajnou, skrytou činností, byla by rozdrásala mou
duši a byla by mne vrhla k neznámému rozvratnému východu z
onoho mdlého, tesklivého kruhu, k východu snad zhoubnému.

Madame Leotharová sestárla a skoro se úplně uzavřela ve svém
pokoji; děti byly ještě příliš malé; B. byl příliš
jednotvárný a muž Aleksandry Michajlovny stále stejně
přísný, nepřístupný, v sebe uzavřený, jako dříve. Mezi
ním a ženou vládl stále týž tajemný poměr, jenž se mně
rýsoval neustále v hroznější podobě, tak že jsem se stále
děsila pro Aleksandru Michajlovnu.

Její bezradostný, bezbarevný život zřejmě hasnul před mýma
očima. Zdraví její stávalo se den ode dne chatrnějším.
Zdálo se, jakoby jakási zoufalost padla do její duše; ji
tísnilo patrně cosi neznámého, neurčitého, z čehož si ani
sama nemohla vydati počtu, cosi hrozného a při tom jí samé
nepochopitelného, což snášela jako neznámý, jejímu životu
přisouzený kříž. Srdce její se během času zatvrzovalo v
tomto hluchém trápení; i mysl její počala se bráti jiným
směrem, temným, truchlivým.

Zvláště mne překvapilo jedno pozorování: zdálo se mně, že
čím více já jsem vyrůstala, tím více se mne ona vzdalovala,
tak že její nechuť k obcování se mnou přecházela až k
jakési netrpělivé rozmrzelosti. Zdálo se, že mne v jisté
chvíle už ani nemilovala, jakobych jí překážela.

Pravila jsem, že jsem se schválně od ní vzdalovala, a jakmile
jsem se jednou vzdálila, jakobych se byla nakazila tajemností
její vlastní povahy. A proto všechno, co jsem prožila za ona
tři léta, všechno, ce se vytvořilo v mé duši, v mé fantasii,
v mém poznání, v nadějích a v mém vášnivém nadšení, vše
to tvrdošíjně zůstávalo jen ve mně. Zatajivše se jedna před
druhou, nikdy jsme se už nesešly, ačkoli se mně zdá, že jsem
ji milovala den ode dne více, než před tím.

Nemohu si nyní bez slzy připomenouti, jak hluboce ke mně
přilnula, jak se zavázala ve svém srdci zasypati mne všemi
poklady své lásky, jimiž bylo přeplněno její srdce a vykonati
až do konce slib, že mně bude matkou. Pravda, její vlastní
hoře časem ji na dlouhou dobu odpuzovalo ode mne, ona jakoby na
mne zapomínala, a to tím více, že já sama jsem se snažila
nepřipomínati jí sebe; tak se přiblížil můj šestnáctý
rok, aniž toho kdo spozoroval.

Avšak ve chvílích jasného vědomí a světlejší nálady
Aleksandra Michajlovna začínala náhle pociťovati starost o mne;
netrpělivě mne vyzývala k sobě z mého pokojíku od mých hodin
a zaměstnání, zahrnovala mne otázkami, jakoby mne zpytovala a
zkoušela, neodlučovala se ode mne po celé dni, uhadovala
všechny mé snahy, všechna přání, zřejmě se starala o mé
stáří, o přítomnou chvíli i o budoucnost a s nevyčerpatelnou
láskou a s jakousi zbožností chystala mně svou pomoc.

Avšak mně už velice odvykla. Proto jednala se mnou časem
příliš naivně, tak že jsem to snadno pozorovala a chápala. Na
příklad — a to se přihodilo, když mně už bylo šestnáct
let — probírajíc se mými knihami, vyptala se mne, co čtu, a
když shledala, že mám pořád ještě dětské knihy pro
dvanáctiletá děvčátka, náhle se polekala. Dovtípila jsem se,
oč běží, a sledovala jsem ji s pozorností. Celé dvě neděle
mne k čemusi připravovala, zkoušela mne, pátrala po stupni
mého rozvoje a mých potřeb. Konečně se rozhodla, že započne
a na našem stole objevil se Ivanhoe Waltera Scotta, jehož jsem
už dávno přečetla aspoň třikrát.

Z počátku s bázlivým očekáváním sledovala, jaké dojmy na
mne činí tato četba, uzažovala je, jakoby se o ně obávala.
Posléze tento napjatý poměr, jenž mně byl příliš zjevným,
zmizel; obě jsme se roznítily a já byla nad míru ráda, že
jsem se už nepotřebovala se svou lekturou před ní skrývat.
Když jsme dočetly tento román, byla mnou celá nadšená.
Každá moje poznámka při čtení byla správná, každý dojem
pravidelný. Rozvila jsem se v jejích očích už příliš daleko.

Překvapená tím a nadšená počala opět s radostí sledovati
mé vychování, a už si nepřála odloučiti se ode mne. Avšak
její vůle už nerozhodovala. Osud brzy nás opět odloučil a
zmařil naše sblíženi. Postačil k tomu opět první záchvat
nemoci, záchvat jejího neustálého hoře, a opět nastalo
odcizení, tajemnůstkářství, nedůvěřivost a snad i
zatvrzelost.

Ale i v takové doby přiházely se okamžiky, jež se vymykaly z
naší moci. Četba, několik sympatických slov, jež jsme spolu
promluvily, hudba — a my jsme se zapomínaly, rozhovořily jsme
se, rozhovořily časem přes míru a pak nám oběma bývalo
velice za těžko. Když jsme se vzpamatovaly, hleděly jsme jedna
na druhou jako polekané s podezřívavou zvědavostí a s
nedůvěrou. Každá jsme měla svou hranici, do které mohlo
docházeti naše sblížení; za ni jsme přestoupiti nesměly,
byť jsme i chtěly.

Kdysi pod večer před soumrakem četla jsem roztržitě knihu v
kabinetě Aleksandry Michajlovny. Ona seděla u klavíru a
improvizovala na thema jistého zamilovaného jejího motivu z
vlašské hudby. Když přešla konečně k čisté melodii arie,
já, unesena hudbou, jež mně pronikla do srdce, počala jsem
tiše, polohlasem zpívati týž motiv pro sebe. Brzy však,
úplně unesena, vstala jsem a přistoupila ke klavíru. Aleksandra
Michajlovna, jakoby byla uhodla, co chci, počala hráti průvod a
s dychtivostí sledovala každou notu mého zpěvu. Zdálo se, že
je překvapena bohatostí mého hlasu. Doposud nikdy jsem před ní
nezpívala, ba ani sama jsem nevěděla, mám-li jaký hlas. Nyní
jsme obě přišly náhle v nadšení. Zvyšovala jsem hlas víc a
více; ve mně se budila energie, vášeň, rozpalovaná ještě
více radostným obdivem Aleksandry Michajlovny, jejž jsem tušila
v každém taktu jejího průvodu. Konečně zpěv skončil tak
zdařile, s takým oduševněním, s takou silou, že mne s
nadšením chopila za ruce a radostně na mne pohlédla.

„Anneto! Ty máš rozkošný hlas," zvolala. „Můj Bože!
Kterak, že jsem to nespozorovala?"

„Sama jsem to spozorovala teprve nyní," odvětila jsem nadšena
radostí.

„Bůh ti požehnej, moje milé, drahé dítě! Děkuj mu za tento
dar. Kdož ví... Ach můj Bože, můj Bože..."

Byla tak dojata nenadálým objevem, tak byla otupená radostí,
že nevěděla, co mně říci, jak mne přiláskati. To byl jeden
z těch okamžiků upřímnosti, vzájemné sympatie, sblížení,
jaký už dávno nebyl mezi námi. Za hodinu jakoby byl v domě
svátek. Bez prodlení poslali pro B. Než přišel, rozevřely
jsme jiný zpěv, mně známější a začaly jsme novou arii.
Tentokrát jsem se chvěla nesmělostí. Bála jsem se, abych
nezdařilým zpěvem nezkazila prvního dojmu. Ale brzy můj
vlastní hlas dodal mně odvahy a sám mne podporoval. Sama jsem se
divila jeho síle a při tomto druhém pokusu rozprášily se
všechny pochybnosti. Aleksandra Michajlovna v záchvatu své
netrpělivé radosti poslala pro děti, ba i pro chůvu svých
dětí a konečně, celá unesena šla sama k muži a pozvala ho do
kabinetu, o čemž by si jindy ani nesměla pomysliti.

Petr Aleksandrovič vyslechl novinu blahosklonně, přál mně
štěstí a sám prvý prohlásil, že bude třeba, abych se
započala učiti zpěvu. Šťastná Aleksandra Michajlovna z
vděčnosti, jakoby byl pro ni učinil Bůh ví co, jala se líbati
mu ruce.

Konečně přišel B. Stařeček měl velikou radost. Měl mě
upřímně rád, vzpomenul na mého otce, na minulost, a když jsem
před ním dvakrát nebo třikrát zazpívala, s vážnou,
starostlivou tváří, ano s jakousi tajemností prohlásil, že
prostředky mám nepochybné, snad dokonce i nadání, a že by
bylo hříchem, abych se neučila. Potom hned, jakoby se byli
vzpamatovali, rozhodli s Aleksandrou Michajlovnou, že jest
nebezpečno, příliš mne chváliti hned na počátku a já
spozorovala, jak na sebe pohlédli a potaji se smluvili, takže
jejich spiknutí proti mně vypadlo velice naivně a neobratně.

Smála jsem se pro sebe celý večer, vidouc, jak potom po novém
zpěvu snažili se býti zdrželivými a schválně na hlas
vytýkali mé poklesky a nedostatky. Ale dlouho se nezdrželi; sám
B. první se prozradil a znova se rozplýval radostí. Nikdy jsem
netušila, že mne tak upřímně miluje.

Po celý večer trval nejpřátelštější, nejvřelejší
rozhovor. B. vypravoval několik životopisů známých pěvců a
umělců, a vypravoval s nadšením umělce, dojatý úctou. Potom,
když se rozhovor dotknul i mého otce, přešli na mne, na mé
dětství, na knížete, na celou jeho rodinu, o níž jsem tak
málo slýchala ode dne našeho rozloučení. Ostatně Aleksandra
Michajlovna sama o ní mnoho nevěděla. Nejvíce věděl B.,
protože nejednou jezdil do Moskvy.

Tu však rozhovor přijal na sebe jakýsi tajemný, pro mne
záhadný směr, a dvě nebo tři okolnosti, týkající se
zejména knížete, byly mně nesrozumitelný; Aleksandra
Michajlovna se zmínila o Káti, ale B. neuměl povědíti o ní
nic zvláštního, a také jakoby úmyslně nepřál si o ní
mluviti. To mne překvapilo. Nejen že jsem nezapomněla na Káťu,
nejen že ve mně neutuchla má stará láska k ní, naopak
nenapadlo mne ani jedinýkrát, že by se s Káťou mohla státi
nějaká změna. Mé pozornosti unikla dosud i rozluka i dlouhá
léta, jež jsme strávily na různých místech a za která jsme
jedna druhé nedávaly o sobě nijakých zpráv, i různost
vychování a různost našich povah.

V mých myšlénkách Káťa mne nikdy neopustila; zdálo se mně,
že pořád ještě žije se mnou; zejména ve všech mých
blouznivých snech, ve všech mých románech a fantastických
příhodách vždycky jsme kráčely spolu ruku v ruce.
Pokládajíc sebe za hrdinku každého románu, jejž jsem
přečetla, ihned jsem stavěla vedle sebe svou přítelkyni
kněžnu a dvojila jsem román na dvě části, z nichž jedna,
rozumí se, byla smyšlena mnou, při čemž jsem nemilosrdně
okrádala své zamilované autory.

Konečně v naší rodinné radě bylo ustanoveno, že mně vezmou
učitele zpěvu. B. doporučil nejznámějšího a nejlepšího.
Hned druhý den přijel k nám Vlach D., vyslechl mne, potvrdil
mínění svého přítele B., ale zároveň oznámil, že pro mne
bude mnohem výhodnější, budu-li přicházeti učit se k němu
spolu s ostatními žačkami, poněvadž rozvoji mého hlasu bude
napomáhat soupeření s druhými, napodobivost a bohatství všech
prostředků, které mně budou k službám. Aleksandra Michajlovna
svolila a od té doby třikrát za týden jezdila jsem ráno v 8
hodin v průvodu naší služebné do konservatoře.

Nyní se zmíním o jisté podivné příhodě, která měla na mne
příliš mocný vliv a způsobila ve mně náhlým obratem novou
periodu života. Minulo mně tehda už šestnáct let a zároveň v
mé duši nastala náhle jakási nepochopitelná apatie; jakési
nesnesitelné, tesklivé zátiší, mně samé nepochopitelné, mne
navštívilo. Všechny mé sny, všechny mé snahy náhle umlkly,
ba i blouznivost zmizela jakoby od úpadku sil. Chladná
lhostejnost zastoupila místo bývalého nezkušeného duševního
žáru.

Ano i nadání mé, jež přivítali všichni, koho jsem milovala,
s takým nadšením, pozbylo mých sympatií a já ho necitelně
zanedbávala. Nic mne nebavilo, tak že jsem i k samé Aleksandře
Michajlovně pociťovala jakousi chladnou lhostejnost, z níž jsem
se sama vinila, poněvadž jsem si nemohla být nevědomou své
viny. Moje apatie se střídala s neuvědomělým zármutkem a
náhlými slzami.

Vyhledávala jsem samotu. V tuto podivnou dobu podivná náhoda
otřásla do základů veškeru mou duši a změnila ono zátiší
v pravou bouři. Mé srdce bylo poraněno. Stalo se to
následujícím způsobem.


VII.

Vešla jsem do knihovny (ten okamžik bude mně na vždy
památným) a vzala román Waltera Scotta „Svato-Ronanské
lázně", jediný z jeho románů, který jsem dosud nečetla.
Pamatuju si, že palčivá, bezdůvodná tesklivost bodala mne
jakoby nějakou předtuchou. Bylo mně do pláče. Pokoj byl
naplněn jasným světlem od posledních, kosých paprsků
zapadajícího slunce, jež se plným proudem lily vysokými okny
na lesklé parkety pokoje. Bylo ticho; vůkol v sousedních
komnatách také nebylo ani živé duše. Petr Aleksandrovič nebyl
doma a Aleksandra Michajlovna ležela nemocna v posteli.

Skutečně jsem plakala; rozevřela jsem druhou část, lhostejně
jsem převracela listy snažíc se vypátrati nějaký smysl v
úryvkovitých větách, jež se mně míhaly před očima. Skoro
jsem hádala, jako hádávají lidé, rozevírajíce knihu, jak se
nahodí. Bývají okamžiky, kdy všechny rozumové a duševní
síly po chorobném napjetí náhle se vzejmou jasným plamenem
uvědomění a v takový okamžik cosi prorockého se sní
otřesené duši, ztýrané jakoby předtuchou budoucnosti, jakoby
předem už ji okoušela. Vám tolik se chce žíti, celá bytost
vaše prahne po životě a srdce vaše, planouc nejvřelejší,
slepou nadějí, jakoby volala budoucnost s jejími tajnostmi, se
vší její neurčitostí, třebas s bouřemi a hromobitím, ale
přece se životem.

Můj okamžik byl právě takový.

Pamatuju se, že jsem právě zavřela knihu, majíc v úmyslu
otevříti ji potom na neurčito, dáti si jistou otázku ohledně
budoucnosti a přečísti si v knize stránku, jež se otevře. Ale
když jsem rozevřela knihu, spatřila jsem popsaný list
poštovního papíru, čtvermo přeložený a tak slehlý a
stisknutý, jakoby byl už několik let ležel v knize, kdež na
něj zapomněli. S krajní zvědavostí počala jsem prohližeti
svůj nález. Bylo to psaní bez adresy, podepsané dvěma
počátečnými písmeny S. O.

Moje pozornost se zdvojila; rozvinula jsem téměř slíplý
papír, který následkem svého dlouhého pobytu mezi stránkami
zanechal na nich světlé místo na celé prostoře, kterou
zaujímal. Skladky dopisu byly prodřeny a otrhány; bylo patrno,
že jej kdosi často čítával a choval jako drahou památku.
Inkoust zmodral, vybledl; patrně dávno tomu, co list byl napsán!
Několik jeho slov padlo mně náhodou do oka a srdce mi počalo
bíti zvědavostí. V rozpacích obracela jsem dopis v rukou,
jakobych schválně odkládala okamžik, kdy se dám do čtení.

Náhodou jsem jej zdvihla do světla; ano! krůpěje slz uschly na
těchto řádkách; skvrny zůstaly na papíře; místy byly celé
písmeny rozmočeny slzami. Čí jsou to slzy? Konečně,
zmírajíc zvědavostí, přečetla jsem polovinu první stránky a
výkřik podivení vydral se z mých prsou. Zavřela jsem skříň,
postavila knihy na místo, psaní jsem uschovala pod šátek,
odběhla jsem do svého pokojíku, zavřela se a začala jsem
čísti opět od začátku. Ale srdce mi tlouklo tak silně, že
slova i písmeny se mně míhaly a skákaly před očima. Dlouhou
dobu ničemu jsem nerozuměla.

List obsahoval odhalení, počátek tajemství; ohromil mne jako
blesk, neboť jsem konečně poznala, ke komu byl psán. Věděla
jsem, že se dopustím skoro zločinu, přečtu-li celé toto
psaní; ale okamžik byl mocnější, než já! List byl psán k
Aleksandře Michajlovně.

Hle ten dopis; přivádím jej zde. Nejasně jsem chápala, co v
něm bylo a proto dlouho jsem se nemohla zbaviti úvah a těžkých
myšlének. Od té chvíle jakoby se byl rozlomil můj život.
Srdce mé bylo otřeseno a pobouřeno na dlouho, ba skoro na vždy,
poněvadž list ten měl veliké následky za sebou. Správně jsem
hádala o své budoucnosti.

Kdo však je on, jenž psal toto psaní? Jaký byl potom její
život? V listě bylo tolik narážek, tolik údajů, že nebylo
možno se mýliti, ale zároveň tolik záhad, že nebylo možno
nezblouditi v důmněnkách. Ale já se skoro nezmýlila; mimo to i
sloh listu, jenž napovídal mnohé, vysvětloval i povahu onoho
styku, o nějž se rozbila dvě srdce. Myšlénky, city
píšícího byly zjevné. Byly příliš zvláštní, a jak už
jsem pravila, příliš mnoho napovídaly hádajícímu. Ale zde je
to psaní; opisuju je od slova do slova:

„Pravila jsi, že mne nezapomeneš; věřím ti a od nynějška
celý život můj spočívá v těchto tvých slovech. Musíme se
rozloučiti; naše hodina odbila! Dávno jsem to věděl, moje
tichá, moje smutná krasavice, ale nyní teprve jsem pochopil. Po
celou naši dobu, po celou dobu, co ty jsi mne milovala, bolelo a
trápilo se mé srdce za naši lásku, a věříš-li? nyní jest
mi lehčeji! Dávno jsem viděl, že takový tomu bude konec a tak
bylo už předem usouzeno!

Je to osud! Vyslechni mne, Aleksandro: nebyli jsme si rovni; já to
vždy, vždycky cítil! Nebyl jsem tebe hoden a já, pouze já jsem
měl nésti trest za to štěstí, jehož jsem zakusil! Řekni, co
jsem byl dříve, než ty jsi mne poznala? Bože! už dvě léta
minula a já jakobych nebyl dosud nabyl paměti; dosud nemohu
pochopit, že ty jsi si zamilovala mne! Nechápu, jak mohlo nastati
to, z čeho započala naše láska. Vzpomínáš si, co jsem byl u
porovnání s tebou? By-li jsem tebe hoden, čím jsem si
zasloužil, že jsi mně dala přednost?

Byl jsem hrubý a prostý, unylý a zasmušilý. Lepšího života
jsem si nepřál, nepomýšlel na něj, nevolal jej a nechtěl
volati. Všechno bylo ve mně jaksi sklíčeno a neznal jsem na
světě nic důležitějšího, než byla má všední, nutná
práce. Mou jedinou starostí byl zejtřejší den, a i ta mně
byla lhostejná.

Kdysi, ovšem už dávno, snilo se mi cosi takového a já
blouzníval jako pošetilec. Ale od té doby uplynulo mnoho, mnoho
času a já počal žíti osaměle, přísně, tiše, ba necítil
jsem ani chladu, jenž mrazil mé srdce. A ono usnulo. Vždyť jsem
věděl a byl jsem odhodlán, že pro mne nikdy nevzejde jiné
slunce, i věřil jsem tomu a nereptal jsem na nic, protože jsem
byl přesvědčen, že tak to musí být.

Když ty jsi kráčela mimo mne, ani jsem nevěděl, že smím k
tobě zdvihnouti oči. Byl jsem jako otrok před tebou. Mé srdce
se nechvělo vedle tebe, nesvíralo se, nevěštilo mně o tobě;
bylo úplně klidné. Má duše nepoznávala tvé, ač jí bylo
světlo vedle své krásné sestry. Vím to a nejasně jsem to
cítil. Mohl jsem to cítiti proto, že i na poslední bylinku
prolévá se světlo boží dennice a hřeje a láská ji právě
tak, jako nádherný květ, vedle něhož skromně vyrůstá.

Když jsem však pochopil všechno — pamatuješ se, onoho
večera, po těch slovech, která do základů otřásla mou duší
— byl jsem oslepen, ohromen, všechno se ve mně zkormoutilo a
věříš-li? byl jsem tak překvapen, že jsem ti ani nevěřil,
že jsem tě nepochopil! Nikdy jsem ti o tom neřekl. Ty's o tom
nevěděla. Já nebýval dříve takovým, jakým jsi mne ty
zastala. Kdybych mohl, kdybych směl mluviti, dávno bych se ti byl
ve všem přiznal. Ale já jsem mlčel, a nyní povím všechno,
abys věděla, koho zůstavuješ, s jakým člověkem se loučíš!

Víš-li, jak jsem ti rozuměl z počátku. Vášeň jako oheň mne
zachvátila, jako jed rozlila se mou krví; zkalila všechny mé
smysly a city, já byl opojen, potácel jsem se jako v dýmu a
odpovídal na čistou, soustrastnou lásku tvou nikoliv jako rovný
rovni, nikoliv jako důstojný čisté lásky tvé, nýbrž bez
vědomí, bez srdce. Neporozuměl jsem ti. Odpovídal jsem ti jako
takové, která se v mých očích zapomněla až do snížení ke
mně a nikoli jako takové, která mne chtěla povznésti k sobě.
Víš-li, v čem jsem tě podezříval, co značilo ono,
zapomenouti se až do snížení ke mne?'

Ale ne, neurazím tě svým přiznáním. Jen to ti řeknu: ty jsi
se trpce ve mně sklamala! Nikdy, nikdy jsem se nemohl povznésti k
tobě. Mohl jsem jen nedostupně zírati na tebe v bezmezné lásce
své, když jsem tě později pochopil, ale tím jsem nezahladil
své viny. Má vášeň, povýšená tebou, nebyla láska; lásky
jsem se bál; nesměl jsem tě milovat. V lásce je vzájemnost,
rovnost, a jich jsem nebyl hoden...

Ani nevím, co se dálo se mnou! O, jak ti to mám povědít, abys
mne pochopila!... Z počátku jsem nevěřil... O, pamatuješ-li
se, když utichlo první mé vzrušení, když se vyjasnily mé
oči, když zůstal pouze samotný, nejčistší, neposkvrněný
cit, tu prvním mým hnutím bylo podivení, rozpačitost, strach a
pamatuješ se, jak jsem náhle se vzlykotem padl k tvým nohám?
Pamatuješ se, jak jsi zmatena a polekána se slzami se ptala, co
je mi? Já jsem mlčel, nemohl jsem ti odpovědít; ale duše má
se rozrývala na části; mé štěstí mne hroutilo jako
nesnesitelné břímě a lkáni mé mluvilo ke mně: „zač to
všechno? Čím jsem toho zasloužil? Čím jsem si zasloužil
tolika blaha?"

Sestro má, sestro má! O kolikrát — tys o tom nevěděla —
kolikrát jsem potaji líbal tvůj šat, potaji, poněvadž jsem
věděl, že nejsem tebe hoden; dech se ve mně krátil a srdce mi
bilo tak zvolna a pevně, jakoby chtělo stanout a zesnouti na
vždy.

Když jsem bral tvou ruku, celý jsem bledl a chvěl se; ty jsi mne
lekala čistotou duše své. O neumím ti všechno vypovědít, co
se nashromáždilo v mé duši a co bych tak rád vypověděl.
Víš-li, že mně časem bývala obtížná, trapna tvá
soustrastná, neustálá láska ke mně? Když jsi mne políbila
(stalo se to jedinýkrát, a nikdy toho nezabudu), mrak vyvstal
před mýma očima a celá duše má ztrnula v okamžení. Proč
jsem neumřel v ten okamžik u tvých nohou?

Hle, poprvé ti píšu ač jsi mně to už dávno přikazovala.
Pochopíš-li, co chci říci? Chci ti říci všechno a řeknu to.
Ano, ty mne velice miluješ, tys mne milovala, jako sestra miluje
bratra, tys mne milovala jako své dílo, poněvadž jsi
vzkřísila mé srdce, vyburcovala můj rozum ze spánku a vlila
mně v prsa sladkou naději. Já však nemohl, nesměl. Nikdy jsem
tě dosud nenazýval sestrou proto, že jsem nemohl býti tvým
bratrem, proto, že jsme si nebyli rovni, proto, že jsi se ve mně
zklamala!

Ale vidíš, že pořád píšu o sobě, i nyní, v minuty
strašného hoře myslím jen o sobě, ačkoli vím, že ty se
trápíš pro mne. Ach netrap se pro mne, milá moje! Víš-li, jak
jsem snížen nyní ve svých vlastních očích? Všechno vyšlo
na jevo, nastal poplach! Tebe za mne zavrhnou, tebe zahážou
opovržením, posměchem, protože já stojím tak nízko v jejich
očích! O jak jsem se provinil, že nejsem tebe hoden! Kdybych
měl aspoň vážnost, osobní uznání v jejich mínění, kdybych
vnukal více úcty v jich očích, snad by ti odpustili! Ale já
jsem nízký, jsem nicotný, jsem směšný, a níže směšného
nemůže býti nic. Víš, kdo křičí! A právě proto, že ti
začali křičet, klesl jsem na duchu; já býval vždycky sláb.

Víš, v jakém stavu se nyní nacházím? Sám se směju nad
sebou, a zdá se mi, že mluví pravdu, protože jsem i sobě
směšným a nenáviděným. Cítím to; nenávidím i tvář svou
i postavu svou, všechny zvyky, všechna neušlechtilá gesta svá;
nenáviděl jsem je vždycky! Ach odpusť mně mé hrubé
zoufalství. Sama jsi mne přiučila, abych ti pověděl všechno.
Zahubil jsem tě, poštval jsem na tebe zlobu a výsměch, protože
jsem nebyl tebe hoden.

Právě tato myšlénka mne mučí; ona mně bije bez ustání v
hlavě a týrá a drásá mé srdce. A pořád se mně zdá, že
jsi milovala ne toho člověka, jehož jsi mínila ve mně
nalézti, že jsi se ve mně zmýlila. To mne bolí, to mne nyní
trápí a utrápí mne do smrti, nebo pozbudu rozumu!

S Bohem tedy, s Bohem! Nyní, když se všechno odhalilo, když se
ozval jejich pokřik, jejich posudky (o já je slyšel!), když já
jsem se snížil a zmenšil ve svých vlastních očích, naplniv
se studem za sebe, ba i za tebe pro tvůj výběr, když jsem sám
sebe proklel, nyní musím prchnouti, musím zmizeti pro tvé
uspokojení. Vyžadují toho a ty mne nikdy, nikdy už
nespatříš! To je nutno, to nám bylo souzeno!

Bylo mně dáno příliš mnoho; osud se zmýlil; nyní napravuje
svou chybu a odbírá vše nazpět. Sešli jsme se, poznali jsme se
na vzájem a nyní se rozcházíme až do příštího shledání!
Kde to bude, kdy to bude? O pověz mne, má drahá, kde se sejdeme,
kde naleznu tebe, jak tě poznám, a poznáš-li ty mne pak? Má
duše je plna tebe. O, proč, proč nám to bylo souzeno? Proč se
musíme rozloučiti? Nauč mne — vždyť nevím a nikdy
nepochopím, jak roztrhnouti život ve dvě, jak vyrvati srdce z
těla a býti bez něho! O, když si vzpomenu, že tě nikdy
nespatřím, nikdy, nikdy!...

Bože, jaký poplach způsobili! Jak se nyní bojím o tebe!
Právě jsem potkal tvého muže: my oba jsme nehodni jeho, ačkoli
jsme se neprohřešili proti němu. Jest mu všechno známo; vidí
nás, porozuměl všemu a i dříve všechno mu bylo jasno jako
den. Hrdinsky se zastal tebe; on tě ochrání; on tě ubrání
proti oněm pokřikům a soudům; miluje a ctí tě bez míry; on
je tvůj zachránce, kdežto já prchám!...

Přikročil jsem k němu a chtěl jsem mu líbati ruku! On mně
řekl, abych jel bez prodlení. Rozhodnuto! Praví se, že se k
vůli tobě znesvářil s nimi se všemi; tam jsou všichni proti
tobě! Vytýkají mu, že ti nadržoval, že jest sláb. Můj
Bože! Co tam ještě mluví o tobě! Oni nevědí, oni nemohou,
nejsou s to, aby pochopili! Odpusť jim, moje ubohá, jako jim
odpouštím já; vždyť mně oni odňali více, než tobě!

Jsem bez sebe, nevím, co ti píšu. O čem jsem s tebou mluvil
včera při loučení? Všecko jsem zapomněl. Byl jsem bez sebe,
ty jsi plakala... Odpusť mně ty slzy! Jsem tak sláb, tak
malomyslný!

Ještě něco jsem ti chtěl říci... Ach, kdybych mohl jen jednou
ještě skropiti tvé ruce slzami, jako skrápím slzami toto
psaní! Ještě jednou býti u tvých nohou!

Kdyby oni jen věděli, jak šlechetný byl tvůj cit! Ale oni jsou
slepi, jich srdce jsou tvrdá a pyšná; oni nevidí a na věky
toho neuvidí. Nemají, čím by uviděli! Oni neuvěří, že jsi
nevinná, byť všechno, co jest na zemi, dosvědčilo jim to
přísahou před jejich soudem. Mohou-liž to pochopit! Zdvihnou
tedy kámen na tebe? Čí první ruka jej zdvihne? Ach, oni
nepřijdou do rozpaků, zdvihnou tisíc kamenů! Osmělí se je
zdvíhati, poněvadž vědí, jak to učinit. Zdvihnou je všichni
najednou a řeknou, že sami jsou bez hříchu a tvůj hřích
vezmou na sebe.

O kdyby věděli, co činí! Kdyby jen bylo možno všechno jim
povědít bez zatajení, aby viděli, slyšeli, pochopili a
uvěřili! Ale ne, nejsou tak zlí... Jsem nyní zoufalý a snad je
pomlouvám! Snad i tebe lekám svým vlastním strachem! Neboj se,
neboj se jich, má drahá! Tobě porozumějí; porozuměl tobě
aspoň jeden už; doufej — je to tvůj muž!

S Bohem, s Bohem! Neděkuju ti! S Bohem na vždy!

S. 0."

Zmatek můj byl tak veliký, že jsem dlouhou dobu nemohla
pochopit, co se děje se mnou. Byla jsem ohromena a polekána.
Skutečnost mne překvapila nepřipravenou uprostřed lehkého
života snů, v nichž jsem strávila už tři roky. Se strachem
jsem cítila, že v mých rukou spočívá velké tajemství a že
tajemství to už spoutalo celou bytost mou... Jakým způsobem? To
jsem sama ještě nevěděla. Cítila jsem, že teprv od tohoto
okamžiku počíná pro mne nová budoucnost. Nyní jsem se nevolky
stala příliš blízkou účastnicí v životě a v poměrech
těch lidí, kteří doposud tvořili celý svět mne
obkličující, a proto jsem se bála o sebe. V jaké způsobě
vstoupím do jejich života, já neprošená, jim cizí? Co jim
přinesu? Jak se otevrou pouta, která mne tak neočekávaně
přikovala k cizímu tajemství?

Kdož ví? Snad nová úloha má bude trapna i pro mne i pro ně.
Já pak nemohla mlčet, odmítnouti onu úlohu a bez vzpomínky
uzavříti ve svém srdci to, co jsem zvěděla. Ale jak a co bude
se mnou? Co učiním? A co vlastně jsem zvěděla? Tisíce
otázek, ještě zmatených a nejasných, vyvstávaly přede mnou,
a již nesnesitelně tísnily mé srdce. Byla jsem jako zmatená.

Potom, pamatuju se, přicházely jiné minuty s novými,
podivnými, mnou dosud nezakoušenými dojmy. Cítila jsem, jakoby
se bylo cosi rozhodlo v mých prsou, že dřívější sklíčenost
najednou rázem odpadla od srdce a cosi nového počalo je
naplňovat, cosi takového, o čemž jsem nevěděla, mám-li se
proto rmoutit nebo se radovat. Můj nynější stav podobal se k
tomu, když člověk na vždy opouští svůj dům, svůj dosud
klidný, tichý život, vydávaje se na dalekou, neznámou cestu a
naposled se rozhlíží vůkol sebe, v myšlénkách se loučí se
svou minulostí a při tom je hořko srdci od teskné předtuchy
neznámé budoucnosti, snad kruté, nepříznivé budoucnosti,
která ho čeká na nové dráze.

Konečně křečovité lkáni vydralo se z mých prsou a chorobným
záchvatem uvolnilo mému srdci. Cítila jsem potřebu viděti,
slyšeti někoho, obejmouti někoho co nejpevněji. Už jsem
nemohla, nechtěla zůstávati sama. Běžela jsem k Aleksandře
Michajlovně a strávila u ní celý večer. Byly jsme samy.
Prosila jsem ji, aby nehrála a odřekla jsem zpěv, ač mne
vybízela. Všechno se mně stalo náhle obtížným a na ničem
jsem se nemohla ustanovit. Plakaly jsme, tuším, spolu. Jen vím,
že jsem ji velice polekala. Domlouvala mně, abych se uspokojila,
abych se neděsila. Pozorovala mne se strachem, tvrdila, že jsem
churava, že se nešetřím. Konečně jsem od ní odešla celá
zmučená a utýraná. Byla jsem jako v horečném záchvatu a
ulehla jsem zimničně rozpálená.

Minulo několik dní, než jsem mohla přijíti k sobě a jasněji
si rozvážiti své postavení. V tu dobu žily jsme obě, já i
Aleksandra Michajlovna, v úplném osamění. Petr Aleksandrovič
nebyl v Petrohradě. Jel za úřadními záležitostmi do Moskvy a
strávil tam tři neděle. Přes toto nedlouhé rozloučení
Aleksandra Michajlovna hrozně si stýskala. Chvílemi stávala se
klidnější, ale uzavírala se sama ve svém kabinetě, tak že i
já jsem jí byla na obtíž. Mimo to já sama také jsem hledala
samotu. Hlava má pracovala s jakýmsi chorobným napjetím; byla
jsem jako v dýmu.

Časem přicházely na mne hodiny dlouhých, trapných,
neodstupných myšlének; snilo se mně tehda, jakoby se mně
někdo po tichu vysmíval, jakoby se bylo cosi do mne vtělilo a
rmoutilo a otravovalo každou mou myšlénku. Nemohla jsem se
zbaviti trapných obrazů, jež se mi zjevovaly každý okamžik a
nedávaly mně pokoje. Představovalo se mi dlouhé, neodvratné
utrpení, mučednictví, obět, která se přináší pokorně, bez
odmluvy ale marně. Zdálo se mně, že ten, komu byla přinesena
ona obět, opovrhuje jí a směje se nad ní. Zdálo se mně, že
jsem viděla zločince, jenž odpouští hříchy spravedlivému a
mé srdce se trhalo na kusy. Současně jsem si přála ze všech
sil zbaviti se svého podezření; proklínala jsem je,
nenáviděla jsem sama sebe za to, že všechna má přesvědčení
byla ne přesvědčení, nýbrž pouhé domněnky, za to, že jsem
nemohla ospravedlniti své dojmy sama před sebou.

Potom jsem rozbírala v duchu ony věty, ony poslední výkřiky
strašného loučení. Představovala jsem si onoho člověka
nerovného, snažila jsem se uhodnouti veškeren smysl slova
neroveň. Strašně mne mučilo to zoufalé loučení: jsem
směšný, já sám se stydím za tvůj výběr. Co to bylo? Jací
to jsou lidé? Nač si stýskají, co je trápí, co ztratili?

Vzchopivši se, přečetla jsem znova s největší pozorností
dopis, v němž bylo tolik zoufalství, rozrývajícího duši, ale
jehož smysl byl tak podivný, tak nepochopitelný pro mne. Avšak
list mně vypadl z rukou a vzpurný zmatek víc a více zachvacoval
mé srdce... Vždyť se to musilo konečně nějak rozhodnouti, ale
já jsem nenacházela východu, aneb jsem se ho bála.

Byla jsem skoro nemocna, když jednoho dne na našem dvoře
zarachotil povoz Petra Aleksandroviče, vracejícího se z Moskvy.
Aleksandra Michajlovna s radostným křikem vyběhla vstříc
muži, ale já jsem zůstala na místě, jako přikovaná. Vím,
že jsem byla sama zděšena svým náhlým vzrušením.
Nevydržela jsem a odběhla jsem do svého pokoje. Nechápala jsem,
čeho jsem se náhle zděsila, ale bála jsem se tohoto zděšení.

Za čtvrt hodiny mne zavolali a odevzdali mně list od knížete. V
saloně jsem se setkala s jakýmsi neznámým pánem, který
přijel s Petrem Aleksandrovičem z Moskvy, a dle jistých slov,
kterých jsem si povšimla, zvěděla jsem, že zůstane u nás na
delší dobu. Byl to plnomocník knížete, jenž přijel do
Petrohradu v jistých důležitých záležitostech knížecí
rodiny, které byly až dosud svěřeny Petru Aleksandroviči.

Tento pán mně odevzdal psaní od knížete a dodal, že kněžna
mně také chtěla napsati lístek, do posledního okamžiku
ubezpečovala, že lístek bude zcela jistě napsán, ale na konec
ho propustila s prázdnýma rukama a s prosbou, aby mně vyřídil,
že nemá rozhodně, co by mně psala, ve psaní že se nedá
vlastně nic napsati, že zkazila pět listů papíru a roztrhala
je na kousky a konečně že je třeba opět obnoviti
přátelství, má-li psáti jako přítelkyně přítelkyni. Pak
mi vzkázala, že se bezpochyby brzy shledáme.

Neznámý pán na mou nedočkavou otázku odpověděl, že zpráva
o brzkém shledání jest spolehlivá, poněvadž celá rodina se
připravuje na brzký příjezd do Petrohradu. Tato zpráva
naplnila mne velikou radostí; odešla jsem honem do svého pokoje,
zavřela jsem se a s očima plnýma slz rozevřela jsem psaní od
knížete.

Kníže mi sliboval brzké shledání s ním i s Kátí a srdečně
mi blahopřál k mým hudebním schopnostem; konečně mně žehnal
k mému budoucímu životu a sliboval, že se o mne postará.
Plakala jsem, čtouc toto psaní; ale k sladkým slzám mým pojil
se takový nesnesitelný zármutek, že jsem se lekala sama sebe.
Sama jsem nevěděla, co se děje se mnou.

Minulo několik dní. V pokoji, sousedním s mou světnicí, kde se
dříve nacházel sekretář Petra Aleksandroviče, pracoval nyní
každé dopoledne a často i večer až přes půlnoc nový host.
Často se v kabinetě zavírali s Petrem Aleksandrovičem a
pracovali společně.

Kdysi po obědě Aleksandra Michajlovna mne požádala, abych
došla do kabinetu a optala se jejího muže, bude-li s námi píti
čaj. V kabinetě nebyl nikdo, ale domnívala jsem se, že Petr
Aleksandrovič se brzy vrátí a proto jsem čekala. Na stěně
visela jeho podobizna. Pamatuju se, že jsem se náhle zachvěla,
když jsem spatřila tuto podobiznu, a s rozčilením, mně samé
nepochopitelným, počala jsem si ji pozorně prohlížeti. Visela
dosti vysoko, mimo to v pokoji bylo temno; abych lépe viděla,
přistavila jsem si židli a vstoupila jsem na ni. Chtělo se mi
cosi vypátrat, jakobych doufala, že se tu mohou rozřešiti mé
pochybnosti a tu se pamatuju, že mne především překvapily oči
podobizny. Napadlo mne, že jsem vlastně až dosud nikdy neviděla
očí tohoto člověka; schovával je vždycky pod brejlemi.

Už jako dítě jsem nemilovala jeho pohledu z jakési
nepochopitelné, podivné předpojatosti; nyní se mně zdálo, že
má předpojatost byla oprávněna. Představivost moje byla
naladěna. Zdálo se mně náhle, že oči podobizny se odvracejí
od mého pronikavého, zděšeného pohledu, že se snaží
vyhnouti se mu, že v očích těch je lež a klam. Zdálo se mi,
že jsem dobře uhodla a jakási tajná radost ozvala se ve mně
při této domněnce. Lehký výkřik vydral se z mých prsou. V
ten okamžik zaslechla jsem za sebou šramot. Ohlédla jsem se:
přede mnou stál Petr Aleksandrovič a pozorně na mne pohlížel.
Mně se zdálo, že se náhle začervenal. Zarděla jsem se a
seskočila jsem s židle.

„Co tu děláte?" optal se mne přísným hlasem. „Proč jste
sem přišla?"

Nevěděla jsem, co odvětit. Když jsem se trochu vzpamatovala,
vyřídila jsem pozvání Aleksandry Michajlovny. Nevím, co mně
odpověděl, nepamatuju se, jak jsem vyšla z kabinetu; ale když
jsem přišla k Aleksandře Michajlovně, úplně jsem zapomněla
odpověď, kterou očekávala, a marně jsem řekla, že přijde.

„Ale co je ti, Nétičko?" optala se mne Aleksandra Michajlovna;
„ty's celá červená; podívej se na sebe. Co je ti?"

„Já nevím; šla jsem velmi rychle..." odvětila jsem.

„A co ti vlastně řekl Petr Aleksandrovič?" naléhala na mne ve
svém překvapení.

Neodpovídala jsem. V tu chvíli ozvaly se kroky Petra
Aleksandroviče a já hned odešla z pokoje, čekala jsem dvě
hodiny v nevýslovném stesku. Konečně přišli pro mne, abych
šla k Aleksandře Michajlovně. Aleksandra Michajlovna mlčela a
bylo na ní znáti starostlivost. Když jsem vešla, bystře a
pátravě na mne pohlédla, hned však sklopila oči. Zdálo se mi,
že jakýsi zmatek vyjádřil se v jejím obličeji. Brzy jsem
spozorovala, že byla rozmrzelá, mluvila málo, na mne vůbec
nehleděla a na starostlivé otázky pana B. odpovídala, že ji
bolí hlava. Petr Aleksandrovič byl hovornější, než kdykoli
jindy, ale hovořil pouze s B.

Aleksandra Michajlovna roztržitě přistoupila ke klavíru.

„Zazpívejte nám něco," vybídl mne B.

„Ano, Anneto, zazpívej svou novou arii," souhlasila Aleksandra
Michajlovna, jakoby byla ráda zámince.

Vzhlédla jsem na ni; ona pohlížela na mne s nepokojnou
nedočkavostí.

Ale já se neuměla ovládat. Místo abych přistoupila k pianu a
zazpívala, ať už jakkoliv, spletla jsem se, upadla do rozpaků a
nevěděla jsem, jak se vymluvit. Konečně jsem se rozmrzela
úplně a odřekla jsem co nejrozhodněji.

„Proč nechceš zpívat?" ptala se Aleksandra Michajlovna,
významně pohlédla na mne a současně letmo i na muže.

Ty dva pohledy zbavily mne poslední trpělivosti. Vstala jsem od
stolu v nejvyšší rozpačitosti, které jsem už netajila, a
chvějíc se netrpělivostí a rozmrzelostí, opakovala jsem
přenáhleně, že nechci, nemohu, že jsem churava. Mluvíc ta
slova, hleděla jsem všem do očí, ale Buh ví, jak jsem si
přála, abych v tu chvíli byla ve svém pokojíku a nikdo mne
neviděl.

B. byl udiven, Aleksandra Michajlovna byla zřejmě sklíčena a
nemluvila ani slova. Ale Petr Aleksandrovič náhle vstal s židle
a pravil, že zapomněl na jakousi záležitost a jakoby rozmrzen,
že zameškal příhodnou chvíli, vyšel rychle z pokoje,
podotknuv, že snad sem později ještě zajde, ale pro všechen
případ stiskl panu B. ruku na rozloučenou.

„Co vám tedy vlastně je?" optal se mne B., „na pohled
skutečně se zdáte churavou."

„Ano, jsem churava, velice churava," odpověděla jsem
netrpělivě.

„Jsi skutečně bledá a prve jsi byla taková červená,"
prohodila Aleksandra Michajlovna, ale náhle umlkla.

„Odpusťte!" pravila jsem a přímo jsem přistoupila k
Aleksandře Michajlovně a pohlédla jí pozorně do očí. Ubohá
nesnesla mého pohledu, sklopila oči jako provinilá, a lehký
ruměnec pokryl její bledé tváře. Vzala jsem její ruku a
políbila ji. Aleksandra Michajlovna vzhlédla na mne s
nelíčenou, naivní radostí. „Odpusťte, že jsem byla dnes
takové špatné, ošklivé dítě," odprošovala jsem ji s citem.
„Ale opravdu nejsem zdráva. Nehněvejte se na mne a dovolte mně
odejít."

„Jsme všichni děti," pravila s ostýchavým úsměvem. „I já
jsem dítě, horší, mnohem horší, než ty," dodala mně do
ucha. „S Bohem, buď zdráva. — Jen, pro Boha, nehorši se na
mne."

„Zač?" optala jsem se jí. Mne překvapilo nad míru její
naivní přiznání.

„Zač?" opakovala po mně ve značných rozpacích, jakoby se
byla ulekla mé otázky; „zač? Nu, vidíš, jaká jsem,
Nétičko. Co jsem to mluvila! S Bohem! Ty's rozumnější než
já. A já jsem horší, než dítě."

„Nu, přestaňte," odpověděla jsem celá dojatá, nevědouc, co
jí říci. Pak jsem ji ještě jednou políbila a vyšla jsem z
pokoje.

Byla jsem hrozně rozmrzelá a mrzutá. Zlobila jsem se na sebe,
cítíc, že jsem neopatrná a neumím se náležitě chovat.
Styděla jsem se čehosi, až mně bylo do pláče, a usnula jsem
celá zarmoucená.

Když jsem se ráno probudila, první má myšlénka byla, že
celý včerejší večer byl pouhý přízrak, sen, že jsme se na
vzájem mistifikovali, ve spěchu jsme pouhou hloupost pokládali
za důležitou příhodu, že všechno vzniklo jen z nezkušenosti,
poněvadž jsme nebyli zvyklí přijímati vnější dojmy. Cítila
jsem, že vinou všeho jest ono psaní, jež mne příliš
znepokojuje, že má fantasie jest rozladěna, a rozhodla jsem, že
příště nebudu raději o ničem přemýšlet.

Když jsem takovým neobyčejně lehkým způsobem rozplašila
svůj stesk v plném přesvědčení, že právě tak lehko také
vykonám, na čem jsem se rozhodla, stala jsem se klidnější a
odešla jsem veselá do pěvecké školy. Ranní vzduch úplně
osvěžil mou hlavu. Líbily se mně tyto ranní procházky k
učiteli zpěvu. Bylo tak veselo procházeti městem, jež se k
deváté hodině už oživovalo a začínalo svůj každodenní
starostlivý život. Procházely jsme obyčejně po
nejživějších ulicích, vždycky plných shonu, a mně se velice
líbilo toto pozadí mých začátků uměleckého života, tento
rozdíl mezi každodenní všední, malichernou, ale živou
starostlivostí a uměním, které mne očekávalo ve vzdálenosti
dvou kroků od tohoto života, v druhém patře ohromného domu,
nabitého shora až dolů nájemníky, kteří, jak se mně zdálo,
ani za mák si nevšímali nijakého umění.

Já mezi těmi dělnými, zlostnými chodci se svazkem not pod
paždím; stařenka Natalja, která mne provázela a pokaždé mně
dávala řešit hádanku — ač sama o tom nevěděla — o čem
vlastně tou cestou přemýšlí; konečně můj učitel, polo
Vlach, polo Francouz, podivín, chvílemi skutečný enthusiast,
mnohem častěji pedant a nejčastěji lakomec: vše to mne bavilo
a nutilo mne buď do smíchu neb do uvažování.

Mimo to milovala jsem své umění, ostýchavě sice, ale s
vášnivou nadějí, stavěla jsem si zámky ve vzduchu,
vymýšlela jsem si nejrozkošnější budoucnost a nezřídka po
svém návratu byla jsem jako v žáru od své fantasie. Slovem v
ty hodiny jsem bývala skoro šťastna.

Právě v takové náladě byla jsem i tentokrát, když jsem se v
deset hodin vrátila z hodiny domů. Na všechno jsem zapomněla a
pamatuju se, jak radostně jsem začala o čemsi sníti. Ale
náhle, když jsem stoupala po schodech, trhla jsem sebou, jakoby
mne někdo spálil. Nade mnou ozval se hlas Petra Aleksandroviče,
jenž právě šel se schodů. Nepříjemný pocit, jenž se mne
zmocnil, byl tak silný, vzpomínka o včerejšku tak nepříznivě
mne zarazila, že jsem nikterak nemohla skrýti své tesklivosti.
Lehce jsem se mu poklonila, ale má tvář byla v ten okamžik
patrně tak výrazná, že se zastavil přede mnou celý
překvapený. Spozorovavši jeho pohyb, zarděla jsem se a rychle
jsem vyšla po schodech nahoru. On zabručel cosi za mnou a šel
dále svou cestou.

Hned bych se byla dala z rozmrzelosti do pláče a nemohla jsem
pochopit, co se to děje se mnou. Celé dopoledne jsem byla jako
vyměněná a nevěděla jsem, nač se rozhodnouti, abych se co
nejdříve všeho zbavila. Tisíckrát jsem si dávala slovo, že
budu moudřejší a tisíckrát mne zmáhal strach o sebe. Cítila
jsem, že nenávidím muže Aleksandry Michajlovny a přece jsem
zoufala sama za sebe.

Tentokrát ze stálého rozechvění jsem se opravdově rozstonala
a pozbyla jsem vlády nad sebou. Mrzela jsem se na všechny. Celé
dopoledne jsem proseděla ve svém pokoji a nešla jsem ani k
Aleksandře Michajlovně. Ona přišla sama. Jak pohlédla na mne,
div nevzkřikla. Byla jsem tak bledá, že když jsem nahlédla do
zrcadla, sama jsem se ulekla. Aleksandra Michajlovna proseděla se
mnou celou hodinu a ošetřovala mne jako dítě.

Mne však tolik rmoutila její pozornost, tak těžká byla mně
její láska, tak trapno bylo hleděti na ni, že jsem ji konečně
poprosila, aby mne nechala samotnu. Odešla plna starostí o mne.
Konečně se můj stesk rozřešil slzami a záchvatem. K večeru
se mně udělalo lehčeji...

Lehčeji proto, že jsem se odhodlala jíti k ní. Rozhodla jsem
se, že padnu před ní na kolena, vrátím jí psaní, které
ztratila, a přiznám se ke všemu: přiznám se k mukám, která
jsem vytrpěla, ke všem svým pochybnostem, obejmu ji s
nekonečnou láskou, jež ve mně plála k ní, k mé trpitelce,
řeknu jí, že jsem její dítě, její přítelkyně, že mé
srdce jest jí otevřeno, aby sama v ně nahlédla a uviděla,
kolik je tam žhoucí, nezvratné lásky k ní.

Můj Bože! Věděla jsem, cítila jsem, že já jsem poslední
bytost, před kterou ona mohla otevříti své srdce, ale tím
bezpečnější — zdálo se mi — byla záchrana, tím
mocnější bylo by mé slovo... Chápala jsem zármutek její sice
jen temně a nejasně, ale srdce mé překypovalo rozhořčením
při pomyšlení, že ona může se zardíti přede mou, před mým
soudem... Moje ubohá, ty že jsi hříšnice? Hle co jí řeknu,
až zapláču u jejích nohou. Cit spravedlnosti vzbouřil se ve
mně a já byla jako otupena. Nevím, co bych byla učinila; ale
vzpamatovala jsem se až později, když neočekávaná příhoda
zachránila mne i ji od záhuby, zastavivši mne skoro při prvním
kroku. Hrůza se mne zmocnila. Může-liž její utýrané srdce
oživnouti k nové naději? Byla bych ji usmrtila jedinou ranou!

Hle, co se přihodilo: Byla jsem už v předposledním pokoji od
jejího kabinetu, když z bokových dveří vyšel Petr
Aleksandrovič a nespozorovav mne, šel dále přede mnou. Šel
také k ní. Stanula jsem, jako omráčená; on byl poslední
člověk, s nímž jsem se nadála setkati v tu chvíli. Chtěla
jsem se vrátiti, ale zvědavost mne připoutala k místu.

Stanul na okamžik před zrcadlem, upravil si vlasy a k svému
velikému podivení jsem zaslechla, že si potichounku zpívá
jakousi písničku. V okamžiku oživla v mé paměti jistá
neurčitá, dávná vzpomínka z dob mého dětství.

Aby byl srozumitelný ten pocit, jenž mne zachvátil v ten
okamžik, sdělím onu vzpomínku.

Ještě za prvého roku mého pobytu v tomto domě překvapil mne
hluboce jistý případ, jenž se mi vysvětlil teprv nyní,
poněvadž se mně teprv nyní stal srozumitelným počátek mé
nevysvětlitelné antipatie k tomuto člověku! Už jsem se
zmínila, že již tehda mně bývalo nevolno v jeho přítomnosti.
Pravila jsem, že na mne působil teskný dojem jeho zachmuřený,
starostlivý pohled, jeho truchlivý a zničený výraz tváře;
pravila jsem, jak mně bývalo těžko po těch hodinách, které
jsme trávívali společně u čajového stolku Aleksandry
Michalovny, a konečně jaký zármutek rozrýval mé srdce, když
jsem byla náhodou dvakrát nebo třikrát svědkyní oněch
zasmušilých, temných výjevů, o nichž jsem se zmínila už na
počátku.

Přihodilo se tehda, že jsem se s ním setkala právě tak, jako
nyní, v témž pokoji a v tutéž hodinu, když se ubíral
podobně, jako já, k Aleksandře Michajlovně. Pociťovala jsem
čistě dětský strach, když jsem se s ním setkávala sama, a
proto jsem se schoulila v koutku, jakobych se byla něčím
prohřešila, a modlila jsem se, aby mne nespatřil. On právě
tak, jako nyní, stanul před zrcadlem a já se zachvěla od
jakéhosi neurčitého, ale nedětského pocitu. Zdálo se mně,
jakoby tam přejinačoval svou tvář. Viděla jsem aspoň zcela
jasně úsměv na jeho tváři, než přistoupil k zrcadlu;
spozorvala jsem smích, jehož jsem dříve nikdy na něm
nevídala, protože (a to mne — pamutuju se — nejvíc
překvapovalo) on se nikdy nesmál před Aleksandrou Michajlovnou.
Náhle, sotva že pohlédl do zrcadla, tvář jeho se úplně
změnila. Úsměv zmizel jako na povel a na jeho místě jakýsi
trpký pocit, jenž jakoby se nevolky, násilně vydíral ze srdce,
pocit, jejž žádná lidská sila při všem velkomyslném úsilí
nebyla s to zakrýti, zkřivil jeho rty, jakási křečovitá
bolest nahnala vrásky na jeho čelo a stiskla mu brvy. Pohled
zamračeně se uschoval pod brejle — slovem v okamžiku, jako na
povel, stal se jiným člověkem.

Pamatuju se, že já, dítě, zachvěla jsem se strachem, bojíc se
pochopiti, co jsem uviděla, a od té doby těžký nepříjemný
dojem zůstával na vždy v mém srdci. On pohlédl na okamžik do
zrcadla, schýlil hlavu, shrbil se, jak obyčejně předstupoval
před Aleksandru Michajlovnu a po špičkách kráčel ke kabinetu.
A právě tato vzpomínka mne nyní zarazila.

I tehda, jako nyní, se domníval, že je sám v pokoji, a zastavil
se před zrcadlem. Jako tehda, octla jsem se i nyní v jeho
společnosti s nepřátelským, odporným pocitem. Ale když jsem
zaslechla jeho zpěv, zpěv od člověka, od něhož nebylo možno
očekávati něčeho podobného, který mne překvapil svou
nenadálostí tak, že jsem stanula na místě jako přimražená,
když mně úplná shoda okolností uvedla na pamět podobný
moment z mého dětství, tu ani nemohu vysloviti, jak bolestný
cit mne bodl do srdce. Všechny mé nervy se zachvěly a v
odpověď na tu nešťastnou píseň vybuchla jsem do smíchu, tak
že ubohý pěvec vykřiknul, odskočil na dva kroky od zrcadla a
bledý jako smrt, jako člověk, hanebně chycený na místě
přečinu, hleděl na mne ztrnulý úžasem, údivem a vztekem.

Jeho pohled měl na mne chorobný účinek. Já mu odpovídala
nervosným, hysterickým smíchem přímo do očí, se smíchem
jsem prošla mimo něho a nepřestávajíc se smáti vešla jsem k
Aleksandře Michajlovně. Věděla jsem, že stojí za závěsou,
že snad je na rozpacích, má-li vejíti nebo ne, že vztek a
zbabělost ho připoutaly k místu, a s jakousi podrážděnou,
vyzývavou netrpělivostí jsem očekávala, na co se rozhodne.
Byla jsem hotova sázeti se, že nepřijde a vyhrála jsem.

Přišel teprv za půl hodiny. Aleksandra Michajlovna dlouho na mne
pohlížela s krajním podivením. Ale marně se mne vyptávala, co
se stalo. Nemohla jsem odpovědít; dechu se mi nedostávalo.
Konečně se domyslila, že na mne přišel nervový záchvat a
starostlivě mne pozorovala. Když jsem si odpočinula, chopila
jsem ji za ruce a počala jsem je líbati. Teprv nyní jsem se
vzpamatovala a teprv nyní mně přišlo na mysl, že bych ji byla
zabila, kdybych se nebyla setkala s jejím mužem. Hleděla jsem na
ni jako na nově vzkříšenou.

Přišel Petr Aleksandrovič.

Vzhlédla jsem na něho mrknutím oka; tvářil se tak, jakoby se
mezi námi nebylo pranic přihodilo, totiž byl přísný a
zasmušilý, jak obyčejně. Ale podle jeho bledého obličeje a
lehounce sebou škubajících koutku rtů jsem se domyslila, že
jedva skrývá své rozčilení. Aleksandru Michajlovnu pozdravil
chladně a mlčky sedl na židli. Ruka se mu chvěla, když
přijímal číšku s čajem. Očekávala jsem výbuch a na mne
padl jakýsi nevyzpytatelný strach. Už jsem chtěla odejíti, ale
neodhodlala jsem se opustiti Aleksandru Michajlovnu, která se
měnila v obličeji, pohlížejíc na muže. Také tušila cosi
nedobrého. Konečně nastalo, co jsem očekávala s takovým
strachem.

Uprostřed hlubokého mlčení zdvihla jsem oči a setkala se s
brejlemi Petra Aleksandroviče, obrácenými přímo na mne. Bylo
to pro mne tak neočekávané, že jsem sebou trhla, div jsem
nevykřikla, a sklopila oči. Aleksandra Michajlovna spozorovala
mé hnutí.

„Co je vám? Proč jste se začervenala?" ozval se ostrý a
hrubý hlas Petra Aleksandroviče.

Já mlčela. Srdce mne tlouklo tak silně, že jsem nemohla
promluviti slova.

„Proč se začervenala? Proč se neustále červená?" ptal se
znova, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, drze ukazuje na mne.

Rozhorlení zchvátilo mne dech, Vrhla jsem prosebný pohled na
Aleksandru Michajlovnu. Ona mně porozuměla. Její bledé tváře
vzplanuly.

„Anneto," řekla mně pevným hlasem, jakého jsem se v ní
nenadála; „jdi do svého pokoje, za minutu k tobě přijdu; my
strávíme tento večer spolu..."

„Já se vás ptal; slyšela jste mne nebo ne?" vpadl jí do
řeči Petr Aleksandrovič, ještě více povýšiv svůj hlas,
jakoby neslyšel, co řekla žena. — „Proč se červenáte,
když se setkáte se mnou? Odpovězte!"

„Proto, že ji nutíte, aby se červenala, a mne také,"
odpověděla Aleksandra Michajlovna hlasem, přerývaným od
rozčilení.

Pohlédla jsem překvapena na Aleksandru Michajlovnu. Náhlost
její námitky byla mně na první pohled nesrozumitelna.

„Již že vás nutím, abyste se červenala, já?" odpověděl
jí Petr Aleksandrovič, s důrazem pronášeje slovo ,já', při
čemž, jak se zdálo, také byl ohromen překvapením. „Za mne
jste se červenala vy? Což je možno, abych já byl příčinou,
že vy se červenáte? Vy jste povinna se červenat, ale ne já,
jak myslíte?"

Tato slova byla pro mne tak srozumitelna, byla vyslovena tak
tvrdě, s takým jedovatým posměchem, že jsem vykřikla úžasem
a vrhla se k Aleksandře Michajlovně. Údiv, bolest, pokoření a
úžas zračily se na smrtelně bledém jejím obličeji. Pohlédla
jsem na Petra Aleksandroviče a sepjala jsem prosebně ruce. Zdálo
se, že se i sám vzpamatoval; ale zběsilost, která z něho
vynutila ona slova, ještě neminula. Nicméně, spozorovav němou
prosbu mou, zarazil se. Mé hnutí mluvilo jasně, že vím mnoho z
toho, co až doposud bylo mezi nimi tajemstvím a že jsem
správně porozuměla jeho slovům.

„Anneto, odejděte do svého pokoje," žádala znova Aleksandra
Michajlovna slabým, ale rozhodným hlasem, vstávajíc se židle.
„Je mně třeba promluviti si s Petrem Aleksandrovičem."

Byla na pohled klidna; ale tohoto jejího klidu bála jsem se víc
než jakéhokoli rozčilení. Jakobych neslyšela jejích slov,
zůstávala jsem na místě jako přikovaná. Všechny své síly
jsem napjala, abych vyčetla z její tváře, co se v ten okamžik
dálo v její duši. Zdálo se mně, že neporozuměla ani mé
prosbě, ani mému výkřiku.

„Vizte, co jste způsobila!" zvolal Petr Aleksandrovič, vzav mne
za ruku a ukazuje na ženu.

Můj Bože! Nikdy jsem neviděla takového zoufalství, jaké jsem
nyní vyčetla z té zničené, zmrtvělé tváře. On mne vzal za
ruku a vyvedl mne z pokoje. Pohlédla jsem na ně naposled.
Aleksandra Michajlovna stála, opřena o krb a pevně tiskla hlavu
oběma rukama. Celá postava jejího těla zobrazovala
nesnesitelnou muku. Chopila jsem se ruky Petra Aleksandroviče a
vroucně jsem ji stiskla.

„Pro Boha, pro Boha!" prosila jsem trhaným hlasem, „mějte
smilování!"

„Nebojte se, nebojte se!" odpověděl, hledě na mne jaksi
podivně. „Není to nic, je to jen záchvat. Jděte jen, jděte."

Přišla jsem do svého pokojíku, padla jsem na divan a zastřela
si obličej rukama. Celé tři hodiny strávila jsem v takém
položení a za tu dobu vytrpěla jsem celé peklo. Konečně jsem
se nemohla už zdržet a poslala jsem se zeptat, mohu-li přijíti
k Aleksandře Michajlovně. S odpovědí přišla madame
Leotharová; Petr Aleksandrovič mně vzkazoval, že záchvat
minul, nebezpečí nijakého není, avšak Aleksandře Michajlovně
že je třeba klidu. Nešla jsem spat do tří hodin do rána a
stále jsem přemýšlela, přecházejíc sem tam po pokoji. Stav
můj byl záhadnější než kdykoli jindy, ale cítila jsem se
jaksi klidnější — snad proto, že jsem cítila na sobě
největší vinu. Pak jsem šla spat s netrpělivostí
očekávajíc zejtřejší ráno.

Ale druhého dne k svému trpkému překvapení jsem spozorovala v
Aleksandře Michajlovně jakousi nápadnou chladnost. Z počátku
se mne zdálo, že tomuto čistému, šlechetnému srdci je za
těžko zůstávati se mnou po včerejším výjevu s mužem,
jehož jsem byla bezděčnou svědkyní. Věděla jsem, že toto
dítě je schopno červenati se přede mnou a prositi mne za
odpuštění za to, že snad včerejší nešťastný výjev urazil
mé srdce.

V brzku však jsem v ní spozorovala jakousi jinou starost a
rozmrzelost, jež se projevovala neobyčejně neobratně; tu mně
odvětí suše a chladně, tu vyznívá z jejích slov jakýsi
zvláštní smysl; tu opět se stane ke mně neobyčejně něžnou,
jako by se kála ze své přísnosti, zhola cizí jejímu srdci, a
laskavá, tichá slova její vyznívají jakousi výtkou.

Konečně jsem se jí optala přímo, co jí schází, a nemá-li
mně co říci? Na mou nenadálou otázku trochu se zarazila, ale
hned zase zdvihla na mne své veliké, tiché oči a pohlížejíc
na mne s něžným úsměvem, pravila:

„Nic, Nétičko; jen, když jsi se mne tak nenadále optala,
trochu jsem se zarazila. Ale to jen proto, že jsi se optala tak
nenadále... ubezpečuju tě. Poslouchej však a odpověz mně
pravdu, dítě mé: máš ty na srdci něco takového, proč bys se
i ty zarazila podobně, jako já, kdyby se tebe otázali taktéž
náhle a neočekávaně?"

„Nemám," odvětila jsem, hledíc na ni jasnýma očima.

„Nu, to je dobře! Kdybys věděla, má drahá, jak jsem ti
vděčna za tuto krásnou odpověď. Ne, že bych tě mohla
podezřívati v něčem špatném — nikdy! Neodpustila bych si
ani pomyšlení na něco takového! Ale poslyš: vzala jsem tě k
sobě, byla jsi dítě, a nyní jest ti sedmnáct let. Sama jsi
viděla: jsem churava, jsem sama jako dítě, jest třeba, aby mne
opatrovali. Nemohla jsem ti úplně nahraditi vlastní matku přes
to, že lásky k tomu potřebné úplně by dostačilo v mém
srdci. Jestliže mne nyní trápí starosti, rozumí se, nejsi ty
tím vinna, nýbrž já. Odpusť mně tedy mou otázku i to, že
jsem snad proti vůli své nesplnila všech slibů, které jsem
dala tobě i tatínkovi, když jsem tě přijala z jeho domu. Mne
to velice znepokojuje, a často znepokojovalo, má drahá."

Já ji objala a zaplakala jsem.

„O děkuju, děkuju vám za všechno!" zvolala jsem, kropíc
její ruce slzami. „Nemluvte tak se mnou, netrhejte mně srdce.
Vy jste mně byla více než matkou. Bůh vám požehnej za to, co
jste učinili oba, vy i kníže, pro mne ubohou, opuštěnou!
Ubohá, drahá moje!"

„Neplač, Nétičko, neplač. Raději mne obejmi. Tak, pevněji,
pevněji! Víš co? Bůh ví, proč se mně zdá, že mne
objímáš naposled."

„Ne, ne," zvolala jsem, a rozplakala jsem se, jako dítě. „Ne,
to není možná! Vy budete štastna!... Ještě nás očekává
dlouhá budoucnost. Věřte, my budeme šťastny."

„Děkuju ti, děkuju, že mne máš tak ráda. Mám nyní kolem
sebe málo lidí; všichni mne opustili!"

„Kdo že vás opustil, kdo?"

„Byli dříve i jiní; ty však nevíš, Nétičko. Ti mne
všichni opustili, všichni zmizeli, jako pžízraky. A já na ně
tak čekala, celý svůj život čekala. Bůh s nimi! Hled,
Nétičko: vidíš, jaká je pozdní jeseň; brzy přijde sníh. S
prvním sněhem i já umru — ano. Ale netoužím na to. S Bohem!"

Její obličej byl bledý a hubený. Na každém líci planula
zlověstná, krvavá skvrna; rty se jí chvěly a vyprahly
vnitřním žárem.

Přisedla k pianu a vzala několik akkordů; v týž okamžik
praskla struna a zaúpěla dlouhým, třaslavým zvukem.

„Slyšíš, Nétičko, slyšíš?" zvolala náhle jakýmsi
nadšeným hlasem, ukazujíc na klavír... „Tu strunu přes
příliš napjali; nesnesla toho a zemřela. Slyšíš, jak
žalostně umírá její zvuk?"

Mluvila s těží. Němý, duševní bol zračil se v jejím
obličeji a oči se jí naplnily slzami.

„Nu, nechme toho, Nétičko, má drahá; už dost. Přiveď sem
děti."

Já je přivedla. Ona jakoby si odpočívala, hledíc na ně a za
hodinu je propustila.

„Až umru, neopustíš jich, Anneto? Neopustíš?" optala se mne
šeptem, jakoby se bála, aby nás někdo neslyšel.

„Ale co to mluvíte? Vy mne usmrtíte!" mohla jsem jí pouze
dáti za odpověď.

„Vždyť jsem jen žertovala," pravila, trochu se zamlčevši a
usmála se. „A ty jsi mně věřila? Vždyť mluvívám někdy,
Bůh ví, co. Jsem nyní jako dítě; mně se musí všechno
odpustit."

Tu pohlédla na mne nesměle, jakoby se bála cosi říci. Já
čekala.

„Hleď, nelekej ho," promluvila opět se sklopenýma očima a s
ruměncem na lících tak tiše, že jsem jí jedva rozuměla.

„Koho?" ptala jsem se překvapena.

„Muže. Ty mu třeba po taji všechno povíš."

„Ale proč, proč?" ptala jsem se víc a více překvapena.

„Nu, snad i nepovíš, kdož ví!" odpověděla, snažíc se co
možná chytřeji na mne vzhlédnouti, ačkoliv týž prostomyslný
úsměv se chvěl na jejích rtech a ruměnec stále silněji
vystupoval na jejích tvářích. „No, dosti o tom. Vždyť já
stále jen žertuju."

Srdce se mi svíralo bolestněji a bolestněji,

„Ale poslechni: budeš je milovat, až umru, ano?" dodala
vážně a opět jakýmsi tajemným způsobem; „milovati tak,
jako své vlastní děti, ano? Vzpomeň si: já jsem tebe vždycky
pokládala za svou vlastní a od svých jsem tě nelišila."

„Ano, ano," odpověděla jsem, nevědouc, co mluvím a
pozbývajíc dechu od slz a rozechvění.

Ohnivý polibek opálil mně ruku dříve, než jsem ji mohla
utrhnouti. Údiv spoutal můj jazyk.

„Co se to s ní děje? Co si myslí? Co se přihodilo včera
večer mezi nimi?" Takové otázky mihly se mně hlavou.

Za minutu počala si stýskati na únavu.

„Jsem už dávno nemocna; ale nechtěla jsem lekati vás oba,"
pravila. „Vždyť vy mne oba máte rádi — ano? Na shledanou,
Nétičko; nech mne nyní samotnou, ale večer přijdi ke mně
zcela jistě. Přijdeš?"

Dala jsem slovo, ale byla jsem ráda, že mohu odejít. Nemohla
jsem toho déle snésti.

„Ubohá, ubohá! Jaké podezření provází tě v mohylu!"
pomyslila jsem si, vzlykajíc. „Jaké nové hoře bodá a hryže
tvé srdce, a ty jedva se osměluješ pronésti o něm slovo. Bože
můj! Takové dlouhé trápení, které jsem nyní poznala už do
podrobná, takový život bez jasných okamžiků, taková láska
ostýchavá, ničeho nežádající, a ještě nyní, nyní, skoro
na smrtelném loži, když se jí srdce bolem rozrývá na části,
bojí se jako provinilá sebe menšího stesku, repotu. Sotva že
počala podezírati, sotva si smyslila nové hoře, už se
pokořila, už se s ním smířila!..."

Večer za soumraku za nepřítomnosti Ovrova (tak zvali
moskevského hosta) vešla jsem do knihovny, otevřela skříň a
počala přebírati knihy, hledajíc nějakou, kterou bych mohla
předčítati Aleksandře Michajlovně. Chtěla jsem ji zbaviti
černých myšlének a najíti něco veselého, lehkého.

Vybírala jsem dlouho a roztržitě. Soumrak houstnul a spolu s
ním rostla i má tesklivost. V mých rukou ocitla se opětně ona
kniha, rozevřená na téže stránce, na níž jsem i nyní
poznala stopu dopisu, jenž od té doby byl uschován na mých
ňadrech — onoho tajemství, jež znamenalo náhlý obrat a
počátek nové periody mého života, z něhož zaválo na mne tak
mnoho chladného, neznámého, tajemného, nepřívětivého a už
nyní z daleka tak přísně mně hrozícího.

„Co se s námi stane?" myslila jsem si. „Koutek, ve kterém
mně bylo tak teplo a útulno, pustne, čistý, jasný duch, jenž
ochraňoval mé mládí, mne opouští. Co mne čeká v
budoucnosti?"

Stála jsem jako bez myšlének nad svou minulostí, tak milou
nyní mému srdci, jakobych se snažila, prohlédnouti v neznámou,
hrozící mně budoucnost. Vzpomínám si na ten okamžik, a jakoby
nyní bylo, vidím jej živě před sebou. Tak silně vštípil se
v mou paměť.

Držela jsem v rukou dopis i rozevřenou knihu; mé tváře byly
zroseny slzami. Náhle jsem sebou trhla leknutím: nade mnou se
ozval známý mně hlas. V týž okamžik jsem pocítila, že mně
kdosi vytrhl psaní z ruky. Vykřikla jsem a ohlédla se: přede
mnou stál Petr Aleksandrovič. Chopil mne za ruku a zdržoval mne
mocí na místě. Pravou rukou zdvihl psaní ku světlu a snažil
se přečísti prvé řádky... Dala jsem se do křiku. Byla jsem
hotova raději zemřít, než bych zanechala psaní v jeho rukou.
Dle vítězného úsměvu jsem poznala, že se mu podařilo
přečísti prvé řádky. Ztrácela jsem hlavu...

Okamžik na to vrhla jsem se k němu téměř jako bez sebe a
vytrhla jsem psaní z jeho ruky. Vše to sběhlo se tak rychle, že
jsem sama ještě nechápala, jakým způsobem se psaní ocitlo
opět u mne. Ale pozorujíc, že mně je chce znova vytrhnouti, ve
spěchu jsem je uschovala za ňadra a odstoupila na tři kroky od
něho.

Asi půl minuty jsme hleděli na sebe mlčky. Já jsem se ještě
zachvívala leknutím; on — bledý s třesoucími se a od hněvu
zbledlými rty první přerušil mlčení.

„Dosti!" pravil sesláblým od rozčilení hlasem; „zajisté si
nepřejete, abych užil násilí; vydejte mně psaní dobrovolně."

Tu jsem se teprve vzpamatovala a urážka, stud, rozhorlení proti
hrubému násilí schvátilo mně dech. Žhavé slzy počaly téci
po mých rozpálených tvářích. Celá jsem se třásla
rozčilením a po nějakou dobu nebyla jsem s to promluviti slova.

„Slyšela jste?" zvolal, přistoupiv ke mně na dva kroky.

„Nechte mne, nechte mne!" vzkřikla jsem, odstupujíc od něho.
„Vaše jednání jest nízké, nešlechetné. Vy se
zapomínáte!... Pusťte mne!..."

„Jak? Co to znamená? Vy smíte ještě mluviti takovým tonem...
vy, která jste... Dejte sem, pravím vám!"

On ještě blíže přikročil ke mně, ale pohlédnuv mně do
očí, shledal v nich tolik rozhodnosti, že se zarazil a stanul v
pochybnostech.

„Dobře!" zvolal konečně suše, jakoby se byl na čemsi
rozhodl, ale při tom jen násilím sebe zdržoval. „K tomu
ještě přijdeme; ale především..."

Tu se rozhlédl po pokoji.

„Vy... kdo vás pustil do knihovny? Proč je tato skříň
otevřena? Kde jste vzala klíč?"

„Já vám nebudu odpovídat," namítla jsem. „Nemohu s vámi
mluvit. Pusťte mne, pusťte."

Šla jsem ke dveřím.

„Dovolte," zvolal, zadržev mne za ruku; „tak mně neujdete."

Mlčky jsem mu vytrhla ruku a znova jsem vykročila ke dveřím.

„Dobře tedy. Ale opravdu nemohu vám dovolit, abyste v mém
domě přijímala dopisy od svých milovníků..."

Vykřikla jsem úžasem a pohlédla na něho jako zmatená.

„A proto..."

„Zadržte!" vzkřikla jsem. „Jak můžete... Jak jste mně to
mohl říci? Můj Bože, můj Bože!"

„Co, co? Vy mně ještě hrozíte?"

Ale já hleděla na něho bledá, zničená zoufalstvím. Výjev
mezi námi dostoupil nejvyššího stupně krutosti, jíž jsem
nemohla pochopiti. Prosila jsem ho pohledem, aby dále
nepokračoval. Byla jsem hotova odpustiti mu urážku, jen aby
přestal. On hleděl přímo na mne a patrně váhal.

„Nežeňte mne do krajnosti!" zašeptala jsem s hrůzou.

„Ne, to se musí ukončit!" pravil konečně, jakoby se byl na
čemsi rozhodl. „Přiznávám se, váhal jsem následkem vašeho
pohledu," dodal s podivným úsměvem. „Ale na neštěstí věc
sama za sebe mluví. Já jsem přečetl počátek psaní. Je to
milostný list Nevymluvíte mně to. Na to ani nepomýšlejte! A
jestliže jsem sám pochyboval na minutku, dokazuje to, že ke
všem vašim rozkošným vlastnostem musím připojiti ještě
umění, výtečně lháti, a proto opakuju..."

Ponenáhlu, jak mluvil, tvář jeho víc a víc se měnila vztekem.
Blednul, rty se mu křivily a třásly, tak že konečně s těží
pronesl poslední slova. Tmělo se. Stála jsem bez ochrany sama
před člověkem, jenž byl s to uraziti ženštinu. Při tom
všechno svědčilo proti mně; mne mučil stud, byla jsem na
rozpacích a nemohla jsem pochopiti vzteku tohoto člověka. Bez
odpovědi, hrůzou celá bez sebe vyběhla jsem z pokoje a
vzpamatovala jsem se teprve, když jsem stanula na prahu kabinetu
Aleksandry Michajlovny. V ten okamžik ozvaly se i jeho kroky. Už
jsem chtěla, vejíti do pokoje, ale náhle jsem se zarazila jako
omráčená.

„Co se stane s ní?" mihlo se mi hlavou. „Toto psaní... Ne,
raději všechno na světě, než tuto poslední ránu v její
srdce." Odskočila jsem nazpět. Ale už bylo pozdě. On stál
vedle mne.

„Kam chcete, pojďme—jenom ne zde, ne zde!" zašeptala jsem
uchopivši ho za ruku. „Mějte s ní smilování! Přijdu opět
do knihovny anebo, kam vám libo! Vy ji usmrtíte!"

„To vy ji usmrtíte!" odpověděl odstrkuje mne.

Všechny mé naděje zmizely. Cítila jsem, že si přeje
přenésti celý ten výjev k Aleksandře Michajlovně.

„Pro Boha!" zvolala jsem, zdržujíc ho vší mocí. Ale v ten
okamžik se rozhrnula závěsa a Aleksandra Michajlovna se ocitla,
před námi. Pohlížela na nás celá překvapená. Obličej její
byl bledší než obyčejně; jen s těží držela se na nohou.
Bylo patrno, že ji stálo mnoho namahání, aby došla až k nám,
když zaslechla naše hlasy.

„Kdo je tu? O čem jste mluvili?" tázala se, hledíc na nás s
krajním překvapením.

Několik okamžiků trvalo mlčení; ona zbledla jako plátno.
Přiskočila jsem k ní, pevně ji objala a odvedla ji nazpět do
kabinetu. Petr Aleksandrovič vešel hned za mnou. Skryla jsem
obličej na jejích prsou a stále pevněji a pevněji jsem ji
objímala, zmírajíc očekáváním.

„Co je ti? Co se přihodilo?" optala se po druhé Aleksandra
Michajlovna.

„Jí se optejte. Vy jste ji ještě včera tolik hájila,"
prohodil Petr Aleksandrovič, těžce usedaje do křesla.

Já ji tiskla pořád pevněji a pevněji ve svém objetí.

„Ale, Bože můj, co je to přec?" zvolala Aleksandra Michajlovna
strašně polekána. „Vy jste tak rozčilen, ona je zděšena,
uplakaná. Anneto, pověz mně všechno, co se přihodilo mezi
vámi."

„Ne, dovolte nejprve mně," ozval se Petr Aleksandrovič,
přistoupiv k nám, a vzav mne za ruku, odtrhl mne od Aleksandry
Michajlovny. „Stůjte zde," zvolal, ukazuje mně na prostřed
pokoje. „Chci vás souditi před tou, která vám nahradila
matku. A vy se uspokojte, sedněte,"! dodal, usazuje Aleksandru
Michajlovnu do křesla. „Jest mi trpko, že jsem vás nemohl
ušetřiti tohoto nepříjemného odhalení; ale jest to nezbytno."

„Bože můj, co to bude!" mluvila Aleksandra Michajlovna,
pohlížejíc tesklivě tu na muže, tu na mne. Já lomila rukama,
tušíc, že se blíží osudný okamžik. Od něho jsem už
nečekala smilování.

„Slovem," pokračoval Petr Aleksandrovič, „chtěl jsem, abyste
rozsoudila spolu se mnou. Vy jste vždycky — nevím vskutku
proč, jest to jedna z vašich fantasií — vy jste vždycky, na
příklad ještě včera se domýšlela, mluvila... ani nevím, jak
to vysloviti; sám se červenám pro vaše důmněnky... Zkrátka:
vy jste jí hájila, na mne jste napadala a usvědčovala jste mne
v nemístné přísnosti; narážela jste ještě na jakýsi jiný
cit, jakoby tento jiný cit mne sváděl k oné nemístné
přísnosti; vy... Ale nechápu, proč nemohu potlačiti svého
rozhorlení, té červeni na tvářích při pomyšlení o vašich
důmněnkách; proč se nemohu o nich vysloviti hlasitě,
otevřeně, před ní... Slovem, vy..."

„O, toho neučiníte; ne, to nevyslovíte," zvolala Aleksandra
Michajlovna, celá rozechvěná a zardělá studem. „Šetřte
jí; vždyť to jsem vymyslila já sama! Nyní nemám nijakého
podezření. Odpusťte mně to, odpusťte. Jsem nemocna, jste
povinen mně odpustit; jen před ní nemluvte... Anneto!" pravila,
přistupujíc ke mně, „odejdi odsud, rychle, On žertoval; já
sama jsem vším vinna; byl to nemístný žert..."

„Zkrátka: vy jste na ni žárlila," pokračoval Petr
Aleksandrovič, vrhnuv nemilosrdně tato slova za odpověď jejímu
tesklivému očekávání. Aleksandra Michajlovna vykřikla,
zbledla a opřela se o křeslo, jedva se držíc na nohou.

„Bůh vám to odpusť!" pravila konečně slabým hlasem.
„Odpusť mně za něho, Nétičko; já byla vším vinna. Byla
jsem nemocna, já..."

„Ale to je tyranství, nestoudnost, nízkost!" zvolala jsem v
jakémsi omráčení, pochopivši na konec vše, pochopivši, proč
se mu chtělo odsouditi mne v očích své ženy. „To je hodno
opovržení; vy..."

„Anneto!" zvolala Aleksandra Michajlovna a v úžase mne chopila
za ruku.

„Komedie! Pouhá komedie!" prohodil Petr Aleksandrovič,
přistupuje k nám s neobyčejným vzrušením. „Komedie, pravím
vám," pokračoval pohlížeje přímo a se zlověstným úsměvem
své ženě do očí, „a v celé té komedii byla jste podvedena
pouze vy. Věřte, že my," mluvil dále, jedva dechu popodaje a
ukazuje na mne, „že my se nebojíme takových odhalení;
věřte, že nejsme už tak cudni, abychom se cítili uraženými,
abychom se rděli a uši si ucpávali, když se před námi
promluví o takových věcech. Odpusťte, že se vyjadřuju
prostě, přímo, snad i hrubě, ale je toho třeba. Jste,
paničko, přesvědčena o řádném chování této... slečny?"

„Bože, co se s vámi děje? Vy se zapomínáte!" zvolala
Aleksandra Michajlovna, omráčená, zmrtvělá úžasem.

„Prosím, neračte užívati ostrých slov!" vpadl jí
opovržlivě do řeči Petr Aleksandrovič. „Nemám toho rád.
Zde běží o věc prostou, přímou, všední až do poslední
všednosti. Ptám se vás o jejím chování; víte-li pak, že..."

Já mu však nedala domluvit. Chopila jsem ho za ruku a mocí jsem
ho odtáhla na stranu. Ještě okamžik, a vše mohlo býti
ztraceno.

„Nezmiňujte se o psaní!" prosila jsem ho ve spěchu šeptem
„Zabijete ji na místě. Výtka, učiněná mně bude zároveň
výtkou pro ni. Ona mne nemůže soudit, protože vím všechno...
pamatujte si, já vím všechno!"

On pohlédl na mne pozorně, s divnou zvědavostí a zarazil se.
Krev mu vstoupila do obličeje.

„Já vím všechno, všechno!" opakovala jsem mu.

Byl ještě na vahách. Na rtech se mu zachvěla otázka. Já ho
předešla.

„Slyšte, co se stalo," pravila jsem nahlas a ve spěchu,
obrativši se k Aleksandře Michajlovně, jež na nás pohlížela
s bojácným, tesklivým podivením. „Jsem opravdu vinna. Už
čtyři léta jsem vás klamala. Vzala jsem klíč od knihovny a
už čtyři léta čtu tajně knihy. Petr Aleksandrovič zastal mne
u takové knihy, která... nemohla, neměla býti v mých rukou.
Polekav se o mne, zvětšil nebezpečí ve vašich očích!... Já
se však neomlouvám," — dodala jsem honem, pozorujíc
posměšný úsměv na jeho rtech — „jsem opravdu vinna.
Svůdnost byla mocnější a jakmile jsem jednou zhřešila,
styděla jsem se přiznati se k své vině... To je vše, skoro
vše, co se sběhlo mezi námi."

„Oho, jak smělá!" zašeptal Petr Aleksandrovič vedle mne.

Aleksandra Michajlovna vyslechla mne s hlubokou pozorností; ale v
jejím obličeji zřejmě se zrcadlila nedůvěřivost. Pohlédla
na mne a pak na muže. Nastala pomlčka. Já jedva dýchala. Ona
spustila hlavu na prsa a zastřela si rukou oči, přemítajíc
cosi a patrně uvažujíc každé slovo, které jsem pronesla.
Konečně zdvihla hlavu a pozorně na mne pohlédla.

„Nétičko, dítě mé, já vím, že neumíš lhát," promluvila
ke mně. „Je to všechno, co se přihodilo, rozhodně všechno?"

„Všechno," odpověděla jsem.

„Všechno?" ptala se znova, obracejíc se k mužovi.

„Ano, všechno," odpověděl s přemaháním; „všechno!"

Já jsem si oddechla.

„Dáváš mně na to slovo, Nétičko?"

„Ano," odvětila jsem bez zajiknutí.

Ale nezdržela jsem se a vzhlédla jsem na Petra Aleksandroviče.
On se zasmál, zaslechnuv, jak jsem dala slovo.

Já se zapálila a mé rozpaky neušly ubohé Aleksandře
Michajlovně. Zdrcující, strašný zármutek vyjádřil se na
jejím obličeji.

„Dost." pravila truchlivě. „Já vám věřím. Nemohu vám
nevěřit."

„Mám za to, že takové přiznání postačí," promluvil Petr
Aleksandrovič. „Slyšela jste? Co si mám nyní myslit?"

Aleksandra Michajlovna neodpověděla. Výjev stával se čím
dále tím trapnějším a tísnivějším.

„Hned zejtra prohlédnu všechny knihy," pokračoval Petr
Aleksandrovič. „Nevím, co tam ještě bylo, ale..."

„A kterou knihu četla?" optala se Aleksandra Michajlovna.

„Kterou knihu? Odpovězte vy," prohodil, obrátiv se ke mně.
„Umíte vyložiti věc lépe, než já," dodal se zatajeným
úsměchem.

Upadla jsem do rozpaků a nemohla jsem vypraviti ze sebe slova.
Aleksandra Michajlovna se zarděla a sklopila oči. Nastala dlouhá
pauza. Petr Aleksandrovič chodil rozmrzele sem tam po pokoji.

„Nevím, co se mezi vámi přihodilo," začala konečně zase
Aleksandra Michajlovna, ostýchavě pronášejíc každé slovo;
„ale bylo-li pouze to," pokračovala, snažíc se dodati
zvláštního smyslu svým slovům, a už zaražena upjatým na ni
pohledem mužovým, ačkoli se snažila na něho nehleděti,
„jestliže bylo pouze to, pak nevím, proč se všichni tak
rmoutíte a tolik si zoufáte. Nejvíce viny mám já sama, a to
mne velice trápí. Zanedbávala jsem její vychování a proto
musím já odpovídati za všechno. Ona mně musí odpustiti, já
ji souditi nemohu a nesmím. Ale opakuju, proč si proto zoufati?
Nebezpečí už minulo. Pohleďte na ni," pravila přicházejíc
víc a více v nadšení a vrhajíc zkoumavý pohled na svého
muže; „pohleďte na ni: zůstavil její neprozřetelný krok
jaké následky na ní? Což jí neznám, svého dítěte milého,
své dcery drahé? Což nevím, že její srdce jest čisté a
šlechetné, že v této hezounké hlavičce," pokračovala
láskajíc a vinouc mne k sobě, „sídlí jasný a světlý rozum
a svědomí se leká klamu... Přestaňte, moji drazí! Nechme
toho! Patrně cosi jiného se zatajilo v našem stesku; snad jen
mimochodem padl na nás nepříznivý stín. Ale my jej rozeženeme
láskou, dobrým souhlasem a rozprášíme své pochybnosti. Snad
zůstalo mnoho nedomluveného mezi námi; já sama první se k tomu
přiznávám. Já první jsem se tajila před vámi, ve mně se
zrodilo Bůh ví jaké podezření, čímž je vinna má chorobná
hlava. Avšak... avšak, jestliže jsme se už částečně
domluvili, jste povinni oba mně odpustiti, protože... protože
to, co jsem podezírala, nebyl by konečně ani veliký hřích..."

Když domluvila, vzhlédla ostýchavě a s uzarděním na muže a s
bázní očekávala jeho slov. Znenáhla, co ji poslouchal,
posměšný úsměv ukazoval se na jeho rtech. Přestal se
procházeti a stanul přímo před ní, založiv ruce za záda.
Zdálo se, že se dívá na její rozpažitost, že si ji
prohlíží a baví se jí. Aleksandra Michajlovna, cítíc nad
sebou jeho upjatý pohled, upadla do rozpaků. On posečkal
okamžik, jakoby čekal, nepřijde-li ještě něco. Rozpaky její
se zdvojnásobily. Konečně přerušil trapné mlčení tichým,
dlouhým, jedovatým smíchem.

„Je mně vás líto, ubohá ženo!" promluvil konečně trpce a
vážně, nechav smíchu. „Vzala jste na sebe úlohu, se kterou
nejste. Čeho se vám zachtělo? Chtěla jste učiniti mne
odpovědným, podnítiti mne novým podezřením, či správněji
řečeno, starým podezřením, jež jste špatně ukryla ve svých
slovech. Smysl vašich slov je ten, že by bylo zbytečno se na ni
hněvati, že zůstala hodnou i po čtení nemravných knih,
jejichž morálka — to je mé mínění — přinesla, zdá se,
už jisté plody; konečně že vy za ni odpovídáte sama. Dobře
jsem vám rozuměl? Nu dobře; když jste vysvětlila to,
narážíte na cosi jiného. Vám se zdá, že má nedůvěra a mé
pachtění má příčinu v jakémsi jiném citu. Zmínila jste se
mi dokonce včera — prosím, nezdržujte mne, mluvím rád
přímo — zmínila jste se mi včera, že u některých lidí,
(pamatuju se, že dle vaší poznámky oni lidé z větší části
bývají vážní, přísní, přímí, rozumní, silní a Bůh ví
jakých vlastností jste jim ještě nepřidělila v záchvatu
velkomyslnosti!), že u některých lidí, pravím, láska, (Bůh
ví, jak jste na to připadla!), nemůže se projevovati jinak,
než přísně, ohnivě, krutě, velmi často skrze podezírání a
pronásledování. Dobře si už nepamatuju, řekla-li jste to
všechno včera právě tak... Prosím, nevyrušujte mne; znám
dobře vaši chovanku; ta může slyšeti všechno, všechno —
opakuju po sté, všechno. Byla jste oklamána. Jen nevím, proč
se vám zráčilo státi tak pevně na tom, že právě já jsem
také takový člověk! Bůh ví, proč se vám chce obléknouti
mne v tento šaškovský kaftan. Láska k této slečně není
podle mých let; a konečně, věřte mně, paní, že znám své
povinnosti, a jak byste mne koli velkomyslně omlouvala, budu
stále opakovati, že přestupek vždycky zůstane přestupkem, že
hřích vždycky bude hříchem, hanebným, hnusným,
nešlechetným hříchem, ať si povznesete hříšný cit na
jakýkoli stupeň vznešenosti! Ale dost! A ani slova více o
těchto neřestech."

Aleksandra Michajlovna plakala.

„Nu dobře, ať já to odnesu, ať mně to patří!" promluvila
konečně vzlykajíc a objímajíc mne; „ať bylo zahanbující
mé podezření, ať se mně smějete takým bezohledným
způsobem! Ale ty, má ubohá, proč ty jsi odsouzena poslouchati
takové urážky? A já tě nemohu bránit! Nemám slova! Bože
můj! Ne, já nemohu mlčet, pane! Toho nesnesu... Vaše jednání
je nesmyslné!"

„Přestaňte, přestaňte," šeptala jsem, snažíc se
uchlácholiti její rozčilení, bojíc se, aby její kruté
výčitky nezbavily i jeho trpělivosti. Celá jsem se chvěla
strachem o ni.

„Ale zaslepená osobo!" zvolal Petr Aleksandrovič; „vždyť
nevíte, vždyť nevidíte..."

Tu se na okamžik zarazil.

„Pryč od ní!" vzkřikl náhle, obrániv se ke mně a trhaje mou
ruku z rukou Aleksandry Michajlovny. „Nedovolím vám dotýkati
se mé ženy; vy ji špiníte; vy ji urážíte svou
přítomností! Ale... nu, co mne nutí mlčet, když je nutno,
když je nezbytno mluvit?" zvolal, dupnuv nohou. „Já řeknu,
všechno řeknu. Nevím sice, co vy víte, ctěná slečno, a čím
jste mně chtěla pohrozit, a vůbec nechci o tom vědít.
Poslyšte!" pokračoval, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně,
„poslyšte tedy."

„Mlčte!" vzkřikla jsem a přiskočila jsem k němu; „mlčte,
ani slova!"

„Poslyšte..."

„Mlčte ve jméno..."

„Ve jméno čeho, slečno?" vpadl mně do řeči, bystře a
pronikavě mně pohlédnuv do očí. „Ve jméno čeho? Vězte
tedy; já jsem vytrhl z jejích rukou psaní od milovníka! Hle, co
se děje v našem domě! Vidíte, co se děje za vašimi zády! To
jste neviděla, to jste nespozorovala!"

Já jsem se jedva udržela na nohou. Aleksandra Michajlovna zbledla
jako smrt.

„To nemůže být," zašeptala jedva slyšným hlasem.

„Já to psaní viděl, milostivá paní; bylo v mých rukou;
přečetl jsem první řádky a nemýlím se: psaní bylo od
milovníka. Ona mně je vytrhla z rukou a má je i nyní u sebe. Je
to jasné, tak jasné, že nemůže býti pochybnosti. A jestliže
dosud pochybujete, pohlédněte na ni a pokuste se potom míti
naději aspoň na nějaký stín pochybností."

„Nétičko!" zvolala Aleksandra Michajlovna, běžíc ke mně;
„ale ne, nemluv, nemluv! Nevím, co to bylo, jak to bylo... Ale
Bože můj, Bože můj..."

Tu zavzlykala a zastřela si obličej rukama.

„Ne, to nemůže být!" zvolala opět. „Vy jste se zmýlil. To
je... já vím, co to znamená!" mluvila dále, upřeně
pohlížejíc na muže: „vy... já... ale není možná, ty mne
neoklameš, ty mne nemůžeš klamati! Pověz mně všechno,
všechno bez zatajení: zmýlil se? Není-liž pravda, on se
zmýlil? Viděl něco jiného, je zaslepen? Není-liž pravda? Je
to tak? Poslyš, proč bys mné nepověděla všechno, Anneto,
dítě mé, drahé dítě mé!"

„Odpovězte, odpovězte rychle!" ozval se nade mnou hlas Petra
Aleksandroviče. „Odpovězte: viděl jsem nebo jsem neviděl
dopis ve vašich rukou?"

„Ano," odpověděla jsem udýchaná rozčilením.

„Dopis od vašeho milence?"

„Ano," odpověděla jsem.

„S nímž jste i nyní ve styku?"

„Ano, ano, ano!" mluvila jsem už bez paměti, potvrzujíc
všechny dotazy, jen aby byl dříve konec trápení.

„Slyšela jste všechno. Co řeknete nyní? Věřte, mé dobré,
příliš důvěřivé srdce!" dodal, vzav ženu za ruku.
„Věřte mně a přestaňte věřiti tomu, co se zrodilo ve
vaší chorobné fantasii. Vidíte nyní, kdo je tato... slečna.
Chtěl jsem představiti holou nemožnost naproti vašemu
podezření. Dávno jsem to spozorval a jsem rád, že jsem ji
konečně usvědčil před vámi. Bylo mně bolestno viděti ji
vedle vás, ve vašem objetí, za jedním stolem spolu s vámi,
viděti ji ve svém domě. Mne pobuřovala vaše zaslepenost.
Proto, jen proto jsem jí věnoval svou pozornost, pátral jsem po
ní; tato má pozornost padla vám do očí, vy jste si vytvořila
Bůh ví jaké podezření, a vycházejíc z něho, nakreslila jste
si Bůh ví jaký obraz. Ale situace jest nyní rozhodnuta,
ukončeny všeliké pochybnosti, a zejtra, slečno, už zejtra
nebudete v mém domě!" zakončil, obrátiv se ke mně.

„Sečkejte," ozvala se Aleksandra Michajlovna, vstávajíc z
křesla. „Nevěřím celému tomuto výjevu. Nehleďte na mne tak
hrozně, nesmějte se mi. Vás samého vyzývám, abyste posoudil
mé mínění. Anneto, dítě, pojď ke mně, podej mně ruku —
tak. Jsme všichni hříšni!" pokračovala hlasem, třesoucím se
od slz a pokorně vzhlédla na muže. „Kdo z nás smí
odmítnouti číkoliv ruku? Podej mně svou ruko, Anneto, milé
dítě mé; nejsem hodnější, nejsem lepší než ty; mne ty
nemůžeš urážeti svou přítomností, protože já jsem
také... také hříšnice."

„Paní!" vzkřikl Petr Aleksandrovič v údivu. „Paní, udržte
se, nezapomínejte se!"

„Pranic se nezapomínám. Nevyrušujte mne a dejte mi domluvit.
Viděl jste v jejích rukou psaní; pravíte — a ona se přiznala
— že je to psaní od toho, koho ona miluje. Ale dokazuje to, že
se dopustila přestupku? Dovoluje vám to, abyste s ní jednal tak
krutě, tak ji urážel před očima vaší ženy? Ano, pane, před
očima vaší ženy! Což jste už uvážil celou tu záležitost,
což víte, jak a co bylo?"

„Tedy mám odejít, mám ji prosit za odpuštění? To si
přejete?" zvolal Petr Aleksandrovič. „Pozbyl jsem trpělivosti,
poslouchat vás! Jen považte, o čem mluvíte! Víte-liž, o čem
mluvíte? Víte-liž, co a koho hájíte? Vždyť já vidím
všechno skrz na skrz..."

„A nejprvnější věci nevidíte, protože hněv a hrdost vám
nedávají prohlédnout. Nevidíte, čeho já hájím a o čem chci
mluvit. Nehájím poklesku. Zdaliž pak jste uvážil — a vy se
přesvědčíte, až uvážíte — zdaliž pak jste uvážil, že
ona je snad nevinna, jako dítě! Ano, nehájím poklesku. A
připustím, je-li vám to příjemno: kdyby byla ženou, matkou a
zapomněla se nad svými povinnostmi, o pak bych s vámi
souhlasila... Vidíte, že mluvím s podmínkou. Mějte to tedy na
mysli a nečiňte mně výtek! Ale což když obdržela ona psaní
a sama se ničeho zlého nedopustila? Jestliže se dala unésti z
nezkušenosti citem, a nebylo nikoho, kdo by ji zdržel? Jestliže
já sama jsem nejvíce vinna, protože jsem nedovedla bdíti nad
jejím srdcem? Jestliže ono psaní je první? Jestliže vy jste
svým hrubým podezřením urazil její panenský, cudný cit?
Jestliže jste pošpinil její fantasii svými cynickými výklady
o onom psaní? Jestliže jste neviděl toho cudného, panenského
studu, který svítí na jejím obličeji, čistý jako nevinnost,
jejž vidím nyní, a jejž jsem viděla, když ona zmatená,
utýraná, nevědouc, co mluví a zmírajíc steskem,
přisvědčovala na všechny vaše nelidské otázky ,ano, ano'? To
je nelidské, to je kruté! Nepoznávám vás; toho vám
neodpustím nikdy, nikdy!"

„Ach ušetřte, ušetřte mne!" zvolala jsem, tisknouc ji ve
svém náručí. „Ušetřte mne, věřte mi, neodstrkujte mne..."

Padla jsem před ní na kolena.

„A což kdyby konečně," pokračovala udýchaným hlasem,
„kdyby konečně nebylo zde mne, kdybyste ji poděsil svými
slovy a ona ubohá sama by uvěřila, že se provinila, kdybyste
tím zatemnil její svědomí, její duši a rozbil klid jejího
srdce... Můj Bože! Vy jste ji chtěl vyhnati z domu! Víte-liž
pak, s kým se tak nakládá? Víte-liž, že vyženete-li ji,
vyženete nás obě — i mne s ní? Slyšel jste mne, pane?"

Její oči zářily; prsa se dmuly; chorobné napjetí její
dostoupilo nejvyššího stupně.

„Nu, už jsem se dosti naposlouchal, milostivá paní!" zvolal
konečně Petr Aleksandrovič; „dost toho! Vím, že jsou
vášně platonické; na své neštěstí to vím, milostivá
paní, slyšíte? Na své neštěstí! Avšak nikdy se nesrovnám,
milostivá paní, s pozlacenou neřestí. Tomu nerozumím. Pryč s
pozlátkem! Jestliže vy se cítíte vinnou, jste-li si vědoma
něčeho (netřeba, abych já vám o tom připomínal, milostivá
paní), jestliže se vám konečně líbí myšlénka, opustiti
můj dům... zbývá mně toliko říci, připomenouti vám, že
jste měla provésti tento svůj záměr, když byla na to vhodná
chvíle, pravý čas — je tomu několik let... Pakli jste
zapomněla, mohu vám připomenouti..."

Vzhlédla jsem na Aleksandru Michajlovnu. Křečovitě se opírala
o mne, sklíčena duševním bolem, s očima polo zavřenýma od
nesmírných muk. Ještě okamžik a byla by sklesla.

„Ach pro Boha, aspoň pro tentokrát mějte smilování!
Nevyslovte posledního slova," vzkřikla jsem, padajíc na kolena
před Petrem Aleksandrovičem; v ten okamžik jsem zapomněla, že
zrazuju sama sebe. Ale bylo pozdě. Slabý výkřik ozval se v
odpověď na mou prosbu, a ubohá padla beze smyslů na podlahu.

„Dokonáno! Vy jste ji usmrtil!" zvolala jsem. „Volejte lidi,
zachraňte ji! Budu vás čekat ve vašem kabinetě. Musím s vámi
mluvit; vysvětlím vám všechno..."

„Ale co? Ale co?"

„Potom!"

Mdloby a záchvaty Aleksandry Michajlovny trvaly dvě hodiny. Celý
dům byl vyděšen. Lékař povážlivě vrtěl hlavou. Za dvě
hodiny jsem vešla do kabinetu Petra Aleksandroviče. Právě se
vrátil od ženy, a přecházel po pokoji bledý, vzrušený,
okusuje si nehty až do krve. Nikdy jsem ho neviděla v takové
podobě.

„Co je vám libo mně říci?" ozval se přísným, hrubým
hlasem. „Vy jste se mnou chtěla něco sdělit?"

„Zde je psaní, které jste mně vytrhl z ruky. Poznáváte je?"

„Ano."

„Vezměte si je."

Vzal psaní a zdvihl je ke světlu. Bedlivě jsem ho pozorovala. Za
několik okamžiků náhle obrátil na čtvrtou stránku a
přečetl podpis. Viděla jsem, jak mu krev vrazila do hlavy.

„Co je to?" optal se mne, ztrnuv údivem.

„Jsou tomu tři léta, co jsem našla toto psaní v jedné knize.
Domyslila jsem se, že tam bylo zapomenuto, přečetla jsem a —
zvěděla jsem všechno. Od té doby psaní zůstávalo u mne,
poněvadž jsem nevěděla, komu je odevzdat. Jí jsem je dáti
nemohla. Vám? Vždyť vy jste musil znáti obsah tohoto listu a v
něm je celý ten truchlivý příběh... Nač byly vaše
přetvářky, nevím. To je mně prozatím záhadou. Nemohu dosud
jasně vniknouti ve vaši temnou duši. Chtěl jste udržeti nad
ní prvenství a udržel jste. Ale za jakým účelem? Proto,
abyste ukázal své vítězství nad přízrakem, nad rozrušenou
fantasií nemocné osoby, proto, abyste jí dokázal, že ona
pobloudila a vy jste nezhřešil tolik, jako ona. I dostihl jste
cíle, neboť ono její podezření, ona utkvělá idea
zhasínajícího rozumu byla snad poslední žaloba rozbitého
srdce na nespravedlivost lidského rozsudku, s nímž vy jste byl
za jedno. „Co za neštěstí, jestliže jste si mne zamiloval?"
To bylo, co chtěla říci, co vám chtěla dokázati. Vaše
marnivost, váš řevnivý egoismus byly však nelítostný. S
Bohem! Vysvětlování není třeba! Ale hleďte: znám vás
celého, vidím vás skrz na skrz; nezapomínejte na to!"

Odešla jsem do svého pokoje, sotva chápajíc, co se dělo se
mnou. U dveří mne zastavil Ovrov, pomocník Petra Aleksandroviče.

„Rád bych s vámi promluvil," pravil mně s uctivou poklonou.

Pohlédla jsem na něho, jedva tušíc, co mně pravil.

„Později, odpusťte, jsem churava," odpověděla jsem konečně,
odcházejíc od něho.

„Tedy zejtra," pravil, pokloniv se s jakýmsi dvojsmyslným
úsměvem.

A možná že se mně to jen zdálo. To všechno jakoby se bylo jen
mihnulo před mýma očima.

Psáno r. 1849.



MALINKÝ HRDINA,

Z NEZNÁMÝCH MEMOIRŮ.

Tehda bylo mně skoro jedenáct let. V červenci odjel jsem na
návštěvu k svému strýci T—vu do jedné z vesnic, ležících
kolem Moskvy, ku kterémuž se právě v téže době sjelo asi
padesát lidí, samých jeho hostí... ale nepamatuju se již ani
— snad jich bylo ještě více.

Bylo tam hlučno, veselo.

Vypadalo to jako nějaký svátek, který započal, aby nikdy
neskončil.

Zdálo se, že si náš hostitel dal slovo, že prohejří co
možná nejdříve celé své ohromné jmění, a skutečně, není
tomu dlouho, podařilo se mu to úplně, to jest: prohejřil a
utratil všecko do poslední nitky, do posledního groše.

Hosté se stále měnili; Moskva nebyla daleko, byla stále při
ruce, tak že odjíždějící podávali si dvéře s příchozími
novými, a svátek trval dále.

Šlo to stále z jedné zábavy do druhé, tak že nebylo všem
těm radovánkám a všemu tomu hejření ani konce.

Hned se vyskytla vyjíždka na koních do okolí v celých
tlupách, hned zase vycházky do lesa anebo po řece: picknicky,
výlety s celou kuchyní do polí, večeře na velké terase,
obklopené třemi řadami drahocenných květin, které rozlévaly
svoji vůni do svěžího, večerního vzduchu, při zářících
světlech, v nichž dámy naše, beztoho již dosti hezoučké,
zdály se ještě líbeznějšími a krásnějšími; na jejich
tvářích bylo viděti ještě všecky dojmy, které jim den
přinesl, s těmi blesky v očích, a s dovádivou řečí, ktera
se končí obyčejně v jasném, jak zvonek smíchu. Co den tance,
hudba, zpěv; byla-li obloha zachmuřena, tu se pořádaly doma
živé obrazy, šarady, nebo přísloví se hádala; ano i divadlo
bylo hned pohotově.

Hned byli při ruce krasořečníci, vypravěči a vtipkáři.
Několik osob vynikalo zvláště z celé této massy hostí.A jak
to již u nás bývá, pomluvy a klepy měly dobré časy, nebo bez
nich by snad ani svět světem nebyl, a milliony lidí by pomřely
dlouhou chvílí jako mouchy.

Ale protože mně bylo tehda teprve jedenáct let, nepozoroval jsem
všecko to, co jíní — ano ani těch několik zvláště
zajímavých osob jsem nepostřehl svým dětským zrakem, a
pozoroval-li jsem přec aspoň něco, tedy to nebylo všecko, ale
pouze to, co již hodně bilo do očí. Později jsem si teprve na
ledacos vzpomněl.

Pouze zářící strana tohoto obrázku se vnořila do mých zraků
dětských — a ten blesk a všecken ten šum, to celé okolí —
všecko to, do dnešního dne nevídané a neslýchané, tak mne
okouzlilo a překvapilo, že jsem v prvních dnech svého pobytu u
strýce byl jako u vidění, že mně až má malá hlava šla
kolem od všech těch nových dojmů a obrazů.

Arciť, myslím stále na svých jedenáct let, byl jsem dosud
dítě, nic více než pouhé dítě. Mnohá z těch překrásných
dám mne hladila a se mnou se mazlila a nemyslila docela na má
léta. Ale — podivná věc! již tehda se ve mně cosi ozývalo
— co mne dosti často znepokojovalo; něco se mi vloudilo do
mého mladého srdce, do dneška mu ještě neznámého a
nepovědomého; a toto něco bylo příčinou, že to srdce
chvilkami prudce bilo, že plálo, jakoby se před něčím
strachovalo a lekalo, a že na tvářích mých každé chvilky
vzkvétal neočekávaný ruměnec.

Chvilkami jsem se styděl za ty všecky dětské privilegie, které
mně můj věk přinášel.

Někdy zase ovládalo mne cosi jako obdiv, a já rychle vklouzl
někam do koutka, aby mne nikdo neviděl, snad proto, abych nabral
trochu dechu a abych si na něco vzpomněl, na něco, co jsem si
vlastně velmi dobře pamatoval, ale pro tuto chvilku zapomenul,
bez čeho jsem se však nemohl nikde objeviti, bez čeho nemohl
nikde obstáti.

Tu pojednou mne napadlo to, co jsem před druhými tak skrýval, a
co bych nikdy nikomu nebyl řekl, protože jsem se za to tak
styděl, já — tak malý člověk ještě — že mně bylo až
do pláče.

Brzo v tom celém ruchu, který mne obklopoval, cítil jsem
nesmírnou prázdnotu a samotu.

Byly zde též jiné děti, ale všecky byly bud mnohem mladší
mne, anebo zase starší; ale o ty jsem se velmi málo staral.

Nebylo by se mi bylo nic takového přihodilo, kdybych nebyl býval
v tom zcela podivném postavení.

V očích všech těch překrásných dám byl jsem arciť jenom
malinkou nepatrnou osůbkou, s kterou si chvilkami hrály, s kterou
se též chvilkami mazlily a bavily, kterou však brzo odhazovaly
jako nějakou loutku.

Zvláště jedna z nich, z těch čarovných dám, okouzlující
blondinka, s pyšnými, hustými vlasy, jakých jsem později již
nikde neviděl a jistě už nikde neuvidím, ta jakoby si byla dala
s někým slovo, že mne bude kde jen možno trápiti, — že mně
nedá pokoje. Ten smích, který všude vyluzovala svým
čtveráckým škádlením a svými nápady, ten obveseloval i ji
— ale mne jen stále rmoutil — ač jí přinášel veliké
potěšení.

Kdyby byla bývala v ústave takou, jakou byla zde, jistě by jí
její spolužačky říkaly — uličnice.

Byla opravdovou, čarovnou kráskou, a v její kráse bylo cosi, co
hned každému bilo v oči, že jí nikdo již nezapomněl.

A ovšem v ničem se nepodobala k těm malinkým stydlivým
blondinkám, které jsou bílé jak padlý sníh, a které jsou tak
něžňounké, jako morčátka, nebo jako dcerky pastorů.

Nebyla vysokého vzrůstu, byla přitloustlá, za to však její
obličej byl jakoby vykouzlen s tak krásnými, něžnými
liniemi...

V té tváři zračilo se něco, co se podobalo bleskům, a ona
celičká byla živá, bystrá, a lehká jako oheň. Z jejích
velikých, rozevřených očí sršely jiskry; třpytily se jako
brillianty — a co by se mne týkalo, já bych opravdu nikdy
neproměnil ty krásné modré oči za nejčernější, ať by byly
třeba černější než oči andaluské, ano — moje blondinka
stála výše oné známé brunetky, kterou opěval jistý
znamenitý, výtečný poeta, zapřisáhající se ve svých
verších celou Kastilií, že by hotov byl dáti si přelámati
všecky kosti v těle za to, kdyby se směl pouze koncem prstu
dotknouti mantilly své krásky.

A k tomu si ještě přimyslete, že má krasotinka byla
nejveselejší kráskou celého světa, největším a
nejčtveračivějším smíškem, čiperná a rozpustilá při tom
jako malé dítě, vzdor tomu, že již plných pět let byla
provdána.

Smích nemizel nikdy s jejích korálových rtíků, svěžích
stále jako svěžest ranní růže, která právě s prvním
paprskem slunce rozvila své zardělé vonící poupě, na kterém
ještě ani neuschly chladné, veliké kapky ranní rosy.

Pamatuju se, že právě v týž den, ve který jsem přijel, mělo
býti večer představení divadelní, uspořádané samými hostmi.

Sál byl večer téhož dne naplněn tak, že by jistě ani
špendlík nepropadl; ani jedinké místečko nezůstalo prázdno;
a poněvadž jsem přišel, nevím již ani proč, pozdě, musil
jsem se spokojiti s místem k stání.

Ale veselá hra tak mne okouzlovala a tak se mi líbila, že mne to
stále a stále táhlo ku předu, až jsem se pojednou octnul u
první řady, kde jsem konečně zůstal státi, opíraje se o
lenoch jednoho z křesel, ve kterém seděla dáma.

Dáma tato byla moje blondina; neznali jsme se však doposud.

Tu pojednou, aniž jsem toho pozoroval, zadíval jsem se na její
krásná, oblá ramena, tak svůdně a krásně zaokrouhlená a tak
bělostná, jako mléčná pěna, ačkoli mně bylo úplně
lhostejno, dívám-li se na okouzlující ženské rámě anebo na
čepec s ohnivými stužkami, který zakrýval šediny jedné
ctihodné, staré dámy, sedící též v první řadě.

Vedle blondinky seděla nějaká přezralá panna, jedna z těch,
které se, jak jsem se později přesvědčil, vždycky rády
táhnou tam, kde jsou mladé a hezké ženštiny; zejmena takové,
které se rády baví s mladými lidmi. Ale do toho mi ničeho
není; jedná se mi o následující: tato panna spozorovala, kam
hledím, nahnula se k své sousedce a smějíc se pošeptala jí
něco do ucha.

Sousedka její se rychle obrátila a do dneška se ještě
pamatuju, že její ohnivé oči blýsknuly na mne v polosvětle
tak, že jsem, zcela nepřipravený na tento pohled, sebou trhnul,
jakobych se byl spálil.

Kráska se tomu usmála.

„Líbí se vám ten kus, který hrají?" otázala se mne
šibalsky, čtverácky se mi při tom dívajíc do očí.

„Ano" — odpověděl jsem jí — dívaje se při tom stále na
ni v jakémsi udivení, kteréž se jí dle všeho musilo velmi
líbiti.

„A proč si nesednete? Budete unaven; což nemáte již
žádného místa?"

„Ne, všecka místa jsou obsazena," odpověděl jsem rychle a
více žalostivě, tak že jsem ani jejích očí nepozoroval; měl
jsem radost z toho, že jsem našel srdce, kterému si mohu aspoň
postěžovati. — „Hledal jsem již v celém sále, ale všecky
židle jsou již obsazeny," dokládám ještě jednou, jakobych jí
žaloval, že již pro mne není ani místečka k dostání.

„Pojď ke mně," zvolala kráska rychle a živě, vždycky
hotová s rozhodnutím, ať již to bylo to či ono — nějaká
hodně nesmyslná myšlénka třeba, která ji právě napadla:
„Pojď sem ke mně a sedni si mi na klín."

„Na klín?" opakoval jsem po ní jaksi tázavě. Již jsem se o
tom zmínil, jak mne ty mé dětské privileje začaly zlobiti a
soužiti. Tato však byla již nade všecky. Já byl již beztoho
od jakživa plachý a bázlivý — nyní jsem se však začal
ještě více báti a to obzvláště ženštin, a proto jsem byl
zrovna celý pomatený.

„Nu ano, na klín! Proč pak si mi nechceš sednout! na klín?"
ptala se mne, smějíc se stále víc a více, až se konečně
dala do hlasitého smíchu, a to Bůh ví čemu! Snad tomu svému
výmyslu — anebo se snad těšila z toho, že mne její
úslužnost tak pomátla? Anebo to již tak u ní musilo býti —
že se stále něčemu smála. Začervenal jsem se v celém tom
zmatku, a ohlížel se rychle kolem, hledaje místečka, kam bych
mohl uklouznouti; ona mne však předešla, uchopivši mne rychle
za ruku, snad zrovna proto, abych jí nemohl utéci, a přitáhla
mne k sobě; tu z ničeho nic začala mně zcela neočekávaně a k
mému největšímu udivení tisknouti ruce ve svých
čtveráckých, teplých prstíkách, začala mně vytahovati
prsty, ale tak divoce, až mne to tak zabolelo, že jsem musil
napnouti všecky síly, abych nevykřikl bolestí, při čemž jsem
dělal arciť hrozné grimassy. Mimo to byl jsem celý udivený nad
tím, že mladé a zlé dámy mohou povídati takové hlouposti
hochům, a při tom ještě pro nic za nic tak štípou a tisknou,
Bůh ví proč, a ještě k tomu, když je tolik lidí přítomno.

Jistě že má nešťastná tvář vyzrazovala všecky ty úzkosti,
protože dovádivá čtveračka se smála víc a více, stále mne
štípajíc a stále ještě mi vytahujíc prsty z kloubů.

Byla celá radostí bez sebe, že mohla tak pohněvati a pomásti
ubohého hošíka a tak ho šlapati v prach.

Postavení mé bylo zoufalé.

Předně — hořel jsem studem, protože se všickni nyní k nám
obraceli, jedni v rozpacích, jedni zase se smíchem; pochopili
nepochybně všickni najednou, že krasotinka zase něco vyvedla.

A mimo to, chtělo se mi křičeti — protože mi stále lámala
prsty, s takovou vášní a tak zlostně, snad proto právě, že
ještě nekřičím: ale já, jako pravý Sparťan, chtěl
vydržeti tu bolest, strachuje se, abych svým křikem neudělal
výtržnost, která by mne potom musila strašně mrzeti a boleti.

Když jsem se však ocítil skoro již na pokraji zoufalství,
začal jsem vší silou táhnouti svou ruku z ruky své tyranky
zpět, — ale ta mne držela nyní ještě pevněji. Nemohl jsem
se tedy již zdržeti a vykřikl jsem, — a ona na to jen čekala!
V tomtéž okamžení mne pustila a otočila hned hlavu kolem,
jakoby se nebylo nic stalo, jakoby ona nebyla toho příčinou, ale
někdo jiný, a tvářila se zrovna tak, jako to dělávají žáci
ve škole, když se pan učitel otočí v jinou stranu; nedají
nikomu pokoje v celém svém sousedství, štípnou kde koho jen
mohou, kopají na všecky strany, hned tento, hned onen dostane od
nich šňupku, strkají loktem do každého, kdo se jim jen pod
ruku dostane — a v tomtéž okamžení již sedí tak v lavici,
jakoby se nic nebylo stalo; dívají se upřeně do knihy,
přeříkávají si své úlohy a tak klamou svého učitele,
který se vrací do třídy, by zamezil hluk a děsné
hospodářství; — odchází znova, nenaleznuv rušitele pokoje,
ale s dlouhým a neočekávaným nosem.

K mému štěstí pozornost obecenstva byla v téže chvíli
obrácena k jevišti, ku hře našeho hostitele, který hrál v
nějaké Scribovské komedii hlavní úlohu. Všickni vášnivě
tleskali; já v tom šumu a hluku vyklouzl z řady a odběhl až na
druhý konec sálu, odkud jsem se, krče se za sloupec, díval na
lstivou krásku.

Ona se stále ještě smála, zandavajíc si ústa šátečkem. A
dlouho, dlouho ještě se dívala kolem, otáčela se na zpět,
chtějíc mne nepochybně někde nalézti, a litovala, jak jsem se
domníval, že se náš boj tak rychle skončil, a vymýšlela při
tom asi, co by zase nového jinde mohla vyvésti.

Tím tedy započala naše známost a od tohoto večera byla mi
skoro stále v patách.

Pronásledovala mne všude beze všeho svědomí; stala se mojí
tyrankou a mojí mučitelkou.

Celé její čtveráctví záleželo v tom, že se zdála, jakoby
byla do mne až po uši zamilována, a proto se mně skoro stále a
přede všemi až dvořila.

To nemusím ani podotýkati, že mně, takovému podivínu, mnohdy
bylo až do pláče, a že jsem byl mnohdy tak rozčilen a
rozzloben, že bych byl s to poprati se se svojí lstivou ctitelkou.

Můj naivní, smutný obličej, má zoufalá touha po míru a
pokoji dodávala jí ještě více zmužilosti a důvodu, by mne
soužila a trápila beze všech mezí.

Neměla se mnou slitování, a já ubožák nevěděl, kam před
ní utéci.

Smích, který se kolem nás stále rozléhal a kterému ona
vlastně sama dávala vždycky podnět, ponoukal ji ještě více k
rozličným novým výmyslům.

Konečně její žerty byly již beze všech hranic. A to jest
také pravda, jak si nyní vzpomínám, že vyváděla až
příliš mnoho s takým dítětem, jakovým jsem já skutečně
ještě byl.

To byl však její zvyk: byla celou svou bytostí mazlíčkem.
Později jsem se dověděl, že ji vlastně tak rozmazlil její
vlastní muž, který byl hodně tlusťoučký, malý, zarudlý,
velmi bohatý a pilný člověk — tak se aspoň o něm povídalo;
také tak opravdu vypadal: stále sebou vrtěl, stále měl cosi na
práci a nikdy nevydržel na jednom místě plné dvě hodiny.

Každého dne jezdil do Moskvy, mnohdy i dvakráte za den a
vždycky prý za nějakými záležitostmi, jak nám vyprávěl.
Sotva bys kde nalezl veselejší a dobromyslnější tváře, než
byla tato komická fysiognomie. Ne jen, že miloval ženu svoji
stále vroucněji a horoucněji; on ji zbožňoval a klaněl se jí
jako nějaké modle.

Nepřekážel jí nikdo v ničem. Měla přítelkyň a přátel
ohromné množství.

Předně proto, že ji musil každý milovat, kdo ji jen jednou
spatřil, a za druhé, tato větroplaška vlastně nebyla příliš
vyběračná ve volbě svých přátel, ač v jejím charakteru
bylo mnohem více vážnosti, než byste mohli souditi dle toho, co
jsem právě o ní vyprávěl.

Ze všech svých přítelkyň milovala a vyznamenávala zvláště
jednu mladou dámu, svoji dalekou příbuznou, která nyní také
hostila s námi zde na venkově.

Mezi nimi byl uzavřen jakýsi něžný, nepřetržitý svazek
přátelský, jeden z těch svazků, které se uzavírají při
setkání dvou duší, dvou charakterů, velmi často zcela
různých a nestejných, ze kterých však jeden jest hlubší a
čistší druhého, z nichž každý, třeba by zdánlivě cítil
svoji převahu, přizpůsobuje se druhému, zdá se mu, že onen
jej převyšuje, a tak jako štěstí samo, vloudí se do jeho
srdce přátelství k této osobě.

Potom vzniká teprve tento něžný, úzký svazek — po těchto
vzájemných stycích charakteru: láska a shovívavost beze vší
míry s jedné, láska a úcta s druhé strany, úcta, která jde
až tak daleko, že se člověk snaží vší silou, aby byl stále
lepší v očích toho, koho si tak velice váží, že jest
žárlivým na každý krok jeho, chce mu státi v jeho životě
stále po boku, chce sám býti uložen v jeho srdci.

Obě tyto přítelkyně byly stejného stáří, ale velice se od
sebe různily — začínajíce již od krásy. Mad. M. byla také
hezká, ale v její kráse bylo něco zcela zvláštního, co ji
tak lišilo od všech hezkých ženštin; v její tváři bylo
něco, co k sobě hned připoutalo každého, anebo ještě lépe
řečeno, co probouzelo a vyluzovalo v každém, kdo ji jen jednou
spatřil, nejhlubší sympathii a oddanost.

Jsou takové šťastné osoby — skutečně jsou.

Každý, kdo se vedle ní jen postavil, zdál se býti lepším,
jaksi svobodnějším, bylo mu hned tak příjemno, ač se její
přísné, velké oči, plné ohně a síly dívaly tak nepokojně,
bázlivě a plaše kolem, jakoby se stále něčeho hrozného a
děsného strachovaly; a tato plachost a bázlivost opanovala
mnohdy její tiché črty tak, že upomínaly na tváře vlaských
madon, při kterých se nám zdá, když se na ně díváme, jako
bychom cítili s nimi tutéž tesknotu a tentýž bol, který ony
cítí, jakoby jejich bol byl naším vlastním.

Tato poněkud bledá a vyhublá tvář, ze které čistými a
pravidelnými črtami i tichou, unylou a tajenou touhou ještě tak
často prosvítají první dětsky jasné rysy a tahy, — obraz to
ještě nedávných důvěřivých let a snad i naivního
štěstí; tento klidný, tichý, nesmělý úsměv, — toto
všecko okouzlovalo a podmaňovalo si všecky kolem, tak že v
srdci každého ozývala se jakási touha, že se jí chtěl aspoň
z povzdálí přiblížiti, že ve všem jevil pro ni živé
účastenství, jakoby mu nikdy cizí ani nebývala.

Ač kráska tato zdála se býti jaksi mlčelivou a uzavřenou v
sebe, nebylo opravdu bytosti nad ni více vnímavé a milující,
když kdokoliv měl potřebu soucitu a slz.

Jsou opravdu ve světě ženy, které jsou v životě skutečnými
milosrdnými sestrami.

Před nimi nemusí nikdo ničeho zatajovati, aspoň jistě ne to,
co koho bolí a co ho souží.

Kdo strádáš, kdo trpíš, jdi jen s plnou nadějí k nim a neboj
se, že jim budeš na obtíž; ale bohužel, málo kdo z nás ví,
jak veliká může býti láska, jaká trpělivost, jaký soucit a
jaké odpuštění v ženském srdci!

Celé poklady sympathií, útěchy a naděje se skrývají v
těchto čistých duších, v tom čistém srdci, kterému se
mnohdy tak drze ubližuje — protože takové srdce, které mnoho
miluje, též mnoho krvácí, — ale rána v něm bývá vždy
opatrně střežena před milujícím pohledem — protože velký
bol a zármutek se nejraději skrývá hodně hluboko — tají se
a nemluví se o něm.

Je neleká hloubka rány, ani hnis a zápach její; kdo se k nim
přiblíží, ten jich již tím sobě získává; a ony se snad
proto již rodí — aby vykonávaly veliké skutky...

Madame M. byla vysoká, hbitá, štíhlá, ale snad poněkud
příliš útlá. Její pohyby byly tak různé, hned pomalé,
volné, ano až vážné, hned zase tak hbité a čiperné, zrovna
až dětsky živé, a zároveň jimi prohlédala jakási plachost,
zíralo z nich něco prosícího jaksi o záštitu, což však
nikdy ani z daleka zřejmě vysloveno nebylo.

Jak jsem již pravil, všecky podivné návyky lstivé blondiny mě
rmoutily, škádlily, ano tak mne rozčilovaly, že jsem se stále
červenal do krve.

To mělo však také ještě jinou příčinu, podivnou, hloupou
snad, kterou jsem skrýval a tajil, po které jsem však přece
stále prahl a již jen při pouhé vzpomínce na ni klopil jsem
hlavu někde v tajném, temném koutečku, ve kterém mne nemohl
postihnouti zrak oné modrooké čtveračky; již pouhá myšlénka
na tuto příčinu mne div nezadusila studem a bázní, — slovem
— byl jsem zamilován, to jest, — dejme tomu, že jsem nyní
vyřkl nesmysl: to snad ani nebylo možné; ale proč jsem stále
viděl před sebou, ač zde bylo takové množství různých osob
— jen jednu jedinou tvář, která mne všude, ať jsem vkročil
kamkoli, pronásledovala?

Proč právě za ní slídil stále můj zrak — tehda, kdy mne
ještě dámy málo zajímaly?

To se stávalo obyčejně za večerů, když nepohoda nás
uzavírala do prostranných komnat, a já stával při některé
temné stěně, dívaje se kolem, a nenacházeje zde žádného
zaměstnání ani zábavy, protože si mne, vyjma moji mučitelku,
nikdo nikdy ani nepovšiml — a nudil jsem se tak, že mně pak
podobné večery bývaly něčím strašným, k nepřečkání.

Tu jsem se obyčejně díval na kolem se hemžící tváře,
naslouchal jsem hovoru, kolem mne se rozléhajícímu, ze kterého
jsem velmi často nerozuměl ani slůvka, — a právě v takových
chvilkách mihotaly se mi, Bůh ví proč, před očima ty tiché
pohledy, skromný úsměv a překrásná tvář mad. M. (neboť to
byla ona); v těch chvilkách byla pak celá moje pozornost
obrácena pouze k ní — a to byly pro mne chvilky nevýslovného
blaha a štěstí.

Někdy jsem po celé hodiny nemohl od ní ani svých zraků
odloučiti; pamatoval jsem si již každičký její pohyb, každý
její pohled, znal jsem každičký i nejslabší tón jejího
zvučného, stříbrného, ač poněkud zasmušilého hlasu — a
podivná věc! — ze všeho mého pozorování, i ze všech těch
sladkých dojmů vyvinula se neobyčejná zvědavost ve mně.

Snad to bylo jen proto, že jsem zde tušil nějaké velké
tajemství...

Největší mukou pro mne bylo, škádlila-li mne má mučitelka v
přítomnosti mad. M.

Všecko to vysmívání a všecky ty komické výstupy, které se
mnou prováděla, zdály se mi nyní velice ponižujícími.
Stalo-li se někdy, že jsem byl příčinou ohromného smíchu
všech přítomných hostí, který býval vylouděn i na rtech
mad. M. — tu jsem vyletěl ze spárů své tyranky, hoře zlostí
a studem utekl jsem nahoru, kde jsem v zuřivosti strávil pak
ostatní zbývající část dne, nemoha se objeviti již v sále.

Ostatně jsem snad tehda ani nechápal svůj stud, své
rozčilení; celý tento proces odehrával se ve mně zcela
nevědomky.

S madame M. nepromluvil jsem do toho dne ještě ani dvou slov,
snad bych se k tomu ani nebyl odhodlal — promluviti vůbec na ni.

Tu jednoho večera, po strašně zažitém dnu, byl jsem po
procházce tak unaven, že jsem se odloučil od celé společnosti
a ubíral se sám zahradou domů. V tom vidím na osamocené jedné
lavičce ve stromořadí seděti mad. M. Seděla tam samotinká,
jakoby si byla schválně vybrala toto klidné místečko, s hlavou
skloněnou na prsa, v rukou mechanicky převracejíc šáteček.

Byla tak zamyšlena, že ani nepozorovala, že se k ní ubírám.
Když jsem přišel až k ní, tu mne přece zpozorovala; vstala
rychle s lavičky, a utřela si oči šátečkem, který v ruce
držela. — Plakala. Když si osušila oči, usmála se na mne a
šla zároveň se mnou k domovu.

Již se ani nepamatuju, o čem jsme spolu tehda hovořili; jen to
mně utkvělo v paměti, že mne stále někam posýlala, hned
abych jí utrhl kytičku, zde tu a tu tam, anebo abych se podíval,
kdo to jede tam na koni ve stromořadí.

A když jsem byl od ní několik kroků vzdálen, tu hned zase
přikládala svůj šáteček k očím a utírala si rychle
neposlušné slzy, které jí stále v srdci překypovaly, až se
vysvobodily z ubohých okovů ven.

Já pochopoval, že jsem jí jen na obtíž, když mne tak často
od sebe posýlá, ona to sama asi také pozorovala, že jsem již
všecko viděl, ale nemohla se proto přece přemoci, a to mne
ještě více zarmucovalo.

Zlobil jsem se sám na sebe v tuto chvíli, zlořečil jsem na
svoji nešetrnost a nepozornost, ale proto pro všecko nenacházel
jsem žádného východu, jak bych se od ní vzdálil, tak, aby
nepozorovala, že jsem prohledl její bol a smutek, — a tak šel
jsem stále vedle ní, v smutném naladění, ano s hrůzou v
srdci, byl jsem všecek rozčilen a zmaten a nenacházel jsem ani
jedinkého slova k udržení hovoru.

Toto setkání mne tak rozčililo, že jsem pak po celou
zbývající část večera slídil s velkou zvědavostí, ale
zcela tajně po mad. M. — nespouštěl jsem jí ani na minutku s
očí.

Ale prováděl jsem to tak nemotorně, že mne ona sama dvakráte
postihla, jak ji všude sleduju a jak jí ani nespouštím s očí;
po druhém tom pohledu jsem viděl, že se na mne jaksi usmála. A
tento úsměv byl jedinkým za celý večer, který se objevil na
její tváří, na jejích rtech.

Zármutek stále nechtěl, zmizeti s tváře její, která nyní
byla velmi bleda.

Po celý večer skoro hovořila s nějakou starší dámou, zlou a
nesmírně svárlivou stařenou, kterou nikdo neměl rád pro její
vyzvědačství a klepařství, ale které se všickni báli, a
proto byli nuceni stále si jí všímati, ať již volky či
nevolky.

V deset hodin přijel muž mad. M. Do této chvíle slídil jsem za
ní ještě ustavičně, nespouštěje s očí její bledou tvář;
když muž její vešel do sálu, viděl jsem, jak se zarazila, a
tvář její, beztoho již dosti bledá, byla pojednou bledší
jejího šátečku, který držela v ruce.

Bylo to tak nápadné, že to i druzí pozorovali. Nedaleko mne
hovořilo spolu několik osob a já zaslechl, vlastně domýšlel
jsem se toho, že mad. M. není příliš šťastna. Povídaly si,
že její muž jest na ni strašně žárliv, zrovna jako
mouřenín, ale ne snad z lásky nýbrž ze sobectví.

Především byl to Evropan, člověk moderní s mnoha novými
ideami v hlavě, kterými se stále všude blýskal. Co se
zevnějšku jeho týkalo, byl černovlasý, velký, zvláštní a
hřmotný muž, s modním vousem, se spokojenou zarudlou tváří,
s bílými jako cukr zuby a s bezúhonným gentlemanským
chováním.

Říkalo se o něm vůbec, že jest vážný, rozumný člověk.
Takto se nazývá i jinde jistý druh lidí, který dovede dobře
žíti na cizí útraty, který nikdy nic nedělá, který nikdy
ani nechce ničeho dělati, a který od věčného lenošení má
tam, kde jiní srdce mívají, kousek tuku.

Každé chvíle slyšíš od podobných lidí, že jsou velmi
zaměstnáni jakýmisi nepřátelskými a spletitými
záležitostmi, které „unavují jejich genia", a že proto
vzbuzují jen soustrast. To jest již jejich běžná frase, jejich
mot ďordre, jejich heslo, jejich motto, frase, kterou se ti sytí
břichopáskové všude blýskají, která však začíná již
nuditi, protože jest pouhým tartufstvím, lichým, prázdným
slovem.

Ostatně někteří z těchto světáků, kteří nemohou najíti
žádného zaměstnání, protože vlastně nikdy žádného
opravdově nehledali, domáhají se hlavně toto, aby se všichni
domívali, že nemají místo srdce kus tuku, ale naopak, něco,
což jest však hluboko, velmi hluboko v nich uloženo, — ale co
vlastně, to by nemohl povědíti ani nejvýtečnější chirurg,
arciť že již z pouhé uctivosti k nim. Tito pánové
protloukají se tak světem, že obracejí všecken svůj instinkt
na hrubé úsměšky, které jsou jen krátkozrakým odsouzením a
nesmírnou pýchou. A protože nemají jiného nic na práci kromě
toho, aby pozorovali a nazpaměť se učili chybám cizích anebo
jen jejich slabostem, a protože v nich není o nic více dobrého
citu než tolik, kolik ho dáno bylo za úděl ústřici, tu jim
není za těžko při takových chránících prostředcích žíti
s lidmi dosti prozřetelně a dosti spokojeně.

A tím oni se také stále vychvalují a vypínají. Oni jsou ku
příkladu přesvědčeni o tom, že celý svět jest jejich
nevolníkem; že jest mezi nimi týž poměr, jako když si skoupí
do zásoby ústřice; že jsou všickni lidé mimo ně hlupáci;
že každý se podobá pomoranči nebo houbě, kterou mohou
vymačkat, dokud je jim třeba šťávy, že jsou pány všeho a
že všecken ten chvály hodný pořádek věcí pochází odtud,
že oni jsou tak moudrými s neoblomnými charaktery.

Ve své bezměrné hrdosti nepřipouštějí, že by mohli míti na
sobě též nějakou chybičku.

Podobají se zcela těm taškářům, těm novým tartufům a
falstafům, kteří jsou tak zabráni do svého taškářství, že
již myslí, že to musí tak býti, aby žili a taškařili;
dokazují jiným tak často, že jsou poctivými a počestnými
lidmi, že již i sami opravdově věří, že jejich darebáctví
a taškářství jest poctivým a přímým jednáním.

Na své vlastní svědomí, na toho svého soudce, pro všecku svou
samolibost docela zapomínají; — a pro všecko ostatní jsou
trochu tlustými.

Na prvním místě vidí všude svoji zlatou osobu; jejich Molochem
i Baalem jest jejich vlastní, velkolepé já. Celá příroda,
celý svět není pro ně ničím více, než velkým zrcadlem,
které jest stvořeno proto, aby se ten bůžek mohl sám sobě
obdivovati a aby před a za sebou kromě sebe ničeho neviděl; a
proto není nic divného, že potom vidí kolem sebe všecko v
takovém ohyzdném světle. Takovíto tvorové mají pro všecko
připravenu frasi, a sice — což jest důkaz jejich obratnosti
— vždy frási modní. Oni sami také dokonce napomáhaji modě,
dávajíce jí takový smysl — aby měla úspěch. Ano, oni se
též snaží, aby první vyčenichali odjinud nějakou tu modní
frasi, aby se pak zdálo, že od nich samých pochází.

Zásobují se svými frasemi proto, aby ukázali všecky své
sympatie k člověčenstvu, aby ukázali, co jest rozumná a
opravdová filantropie, a pak — aby pokárali vzmáhající se
romantismus, to jest všecko pěkné a pravdivé, každý atom
jeho, který jest dražší nežli celá tlupa těchto
hlemýžďovitých tvorů.

Zhruba však nepoznají pravdy v odchýlené, nové a nehotové
formě, a zavrhují všecko, co ještě není dospělé, co není
zralé, co se neustálo, nýbrž ještě kvasí.

Sytý člověk žije vždycky vesele, o nic se nestará; sám nikdy
ničeho nedělal, ničeho nezná, neví, jak jest to těžké
vydělávati si chléb, a proto běda tomu, kdoby nějakým
způsobem drsným chtěl naraziti na jeho tučné city: to by mu
nikdy neodpustil, ale vždycky by na to pak narážel, mstil by se
za to s velkou chutí a horoucností.

A konec konců tedy jest, že ten můj hrdina není nic více a nic
méně než nějaký obrovský a nadutý měšec, plný sentencí,
modních frasí a etiket všeho druhu a způsobu.

Ostatně pan M. měl zvláštní jednu vlastnost, pro kterou byl
člověkem dosti pozoruhodným: byl to vtipkář, povídálek
vyššího druhu a v salonech měl kolem sebe vždycky dosti
posluchačů. V tento večer zvláště podařilo se mu vzbuditi
velkou pozornost — udělal dojem.

Slovo měl vždy ve své moci; byl naladěn právě do
společnosti, byl vesel, radoval se z něčeho a proto se mu
povedlo upoutati k sobě celou pozornost.

Ale mad. M. byla po celý večer opak svého muže; byla jaksi
churava; tvář její byla k nepoznání smutná, a mně se stále
zdálo, že jí dlouho zadržované slzy náhle vyhrknou a skanou s
krásných, dlouhých řas. — Celé toto jednání mne
neobyčejně překvapilo — jak jsem již dříve pravil.

Odešel jsem dnes ze salonu se zvláštním pocitem — s jakousi
zvědavostí, a po celou noc zdálo se mi jen o panu M., ač se
mně do této doby málokdy cos tak divného a neobyčejného
zdávalo.

Druhého dne z rána byl jsem vyzván ku zkoušce k živým
obrazům, ve kterýchž jsem hrál též nějakou malou úložku.

Již po celých pět dní konaly se přípravy k živým obrazům,
k divadlu a k bálu; všecko to chystáno bylo pro jediný večer
— za příčinou domácí rodinné slavnosti, narozenin mladší
dcery našeho hostitele.

K této slavnosti, která se měla odbývati, bylo sezváno z
Moskvy více než sto hostí a proto bylo všude plné ruce práce,
mnoho křiku, mnoho příprav i mnoho zmatků.

Zkouška, nebo lépe řečeno, přehlížení kostumů, naznačeno
bylo na ranní hodinu proto, poněvadž náš regisseur, známý
umělec R., přítel a host našeho hospodáře, z přátelství k
hostiteli uvolil se vzíti na se spořádání obrazů, sestavení
osob, a tím tedy i úlohu našeho učitele, odjížděl ještě
dnes do města, by tam nakoupil potřebných věcí — a do
nastávajícího svátku nebylo již dlouho, proto jsme musili
šetřiti času.

Já účinkoval v jednom obraze spolu s madame M. Obrázek ten měl
představovati scénu ze středověku a nazýval se:

„Paní zámku a její páže."

Při setkání s madame M. na zkoušce cítil jsem veliký zmatek.

Zdálo se mi, že čte v mé duši všecky ty city, které v ní
víří, všecky ty otázky, ty domněnky, které se tam od
včerejšího dne stále znova a znova rodí.

A mimo to se mi ještě zdálo, že jsem tím vinen, že jsem
viděl včera její slzy, a že jsem zpozoroval její zármutek,
že se musí tedy následkem toho na mne horšit, hněvat, protože
jsem se stal vetřelým svědkem a účastníkem jejího tajemství.

Ale chvála Bohu, všecko se obešlo bez velkých obtíží: nebyl
jsem vůbec ani pozorován.

Ona se myslím vůbec nestarala ani o mne, ani o zkoušku: byla
rozčilena, smutná a velmi zádumčiva; bylo to zcela zřetelné,
že ji něco velmi trápí.

Když jsem byl se svojí úlohou hotov, odběhl jsem rychle,
převlekl se a za deset minut byl jsem již zase v zahradě na
terase.

Skoro v téže chvíli vyšla se mnou ze dveří i madame M. a nám
jaksi naproti, v tutéž minutu, vyšel sám sebou velice
spokojený muž její, který se vracel ze zahrady, doprovodiv tam
skoro všecky dámy, a přenechav je tam skoro z ručky do ručky
— jakémusi mrštnému a prázdnému cavalierovi servantovi.

Setkání muže se ženou bylo zcela neočekávané. Mad. M. se
pojednou ještě více zasmušila a jakýsi lehký hněv kmitl se v
jejím hbitém, netrpělivém škubnutí.

Muž její hvízdal si zcela volně nějakou arii, a po celé
cestě urovnával si své vousy; nyní však, když se setkal se
ženou, zachmuřil se a tak se na ni podíval, jak si nyní
vzpomínám, jakoby byl nějakým inkvisitorem.

„Jdete do záhrady?" ptal se jí, vida v její ruce slunečník a
knihu.

„Ne, do háje," odpověděla mu na to, lehce se červenajíc.

„Sama?"

„S ním..." řekla krátce madame M., ukazujíc při tom na mne.
— „Ráno chodívám obyčejně sama na procházku —" dodala
ještě nejistým a tichým hlasem, právě takovým, jakým
mluvívá ten, kdo poprvé ve svém životě lže.

„Hm... A já tam nyní právě doprovodil celou společnost. Jdou
tam všickni ku květinové besídce, chtějí doprovoditi ještě
N...ého. On již, jak snad víte, odjíždí. Přihodila se mu
nějaká nehoda v Oděsse. Vaše sestřenka (to mluvil o krásné
blondince) ta se hned směje, ale hned zase div nepláče, —
všecko najednou, — že jí člověk nerozumí. Řekla mně
ostatně, že vy se na něho jaksi hněváte a proto že jste ho
asi nešla vyprovodit s nimi. Či jest to tak schválně?"

„Ona se stále směje," odpověděla na to madame M., scházejíc
dolů se stupňů terasy.

„To jest tedy váš každodenní cavalier servant?" dodal pan M.,
křivě ústa a nasazuje si na nos lorgnet, aby mne lépe viděl.

„Ba že!" vykřikl jsem na to, rozzlobiv se na lorgnet a na jeho
úsměv; když jsem se mu vysmál tak přímo do očí, přeskočil
jsem celé tři stupínky s terasy.

„Šťastnou cestu!" bručel pan M. za námi — a šel dále za
svými záležitostmi.

Rozumí se samo sebou, že jsem hned přiskočil k mad. M., když
na mne ukázala svému muži, a díval jsem se na ni tak, jakoby
mne byla již aspoň před hodinou vyzvala, a jakobych již aspoň
celý měsíc ji doprovázel na jejích ranních vycházkách.

Ale nemohl jsem nijak porozuměti, proč se tak pojednou
zasmušila, proč se tak zarazila, a co měla asi za příčinu,
že se utekla k té malé lži? Proč mu neřekla přímo, že jde
sama? Nyní jsem nevěděl, jak se mám na ni podívati; ale jsa
ještě celičký jako u vidění, zvedal jsem nyní pomalu svých
zraků k její tváři; ona však právě tak jako před hodinou na
zkoušce — nezpozorovala ani nyní mých tázavých pohledů, ani
mne celého vůbec. Pořád tatáž mučící starostlivost, ale
ještě zjevnější a hlubší než tehda se jí zračila na
tváři, v její chůzi i v jejích pohybech.

Pospíchala někam, zrychlujíc své kroky, a s netrpělivostí
stále a stále zjevnější nazírala do stromořadí, do
každého houští a roští v háji, nezapomínajíc při tom
dívati se i zpět k domu hostitele našeho.

Já též něco očekával.

Pojednou se za námi rozléhne koňský dupot. Byla to celá
družina jezdců, kteří doprovázeli toho N., který tak rychle
opouštěl naši společnost.

Mezi dámami byla též naše blondina, o které se zmínil pan M.,
vzpomínaje slz jejích.

Ale nyní se zase dle svého obyčeje již chechtala jako malé
dítě, a hbitě ujížděla na svém překrásném hnědém koni.

Když k nám všickni dojeli, N. sňal klobouk s hlavy — ale
nezastavil se ani na minutku a neřekl mad. M. ani slůvka.

Brzo na to celá skupina zmizela nám s očí. Já se podíval zase
úkradkem na madame M., ale div jsem nevykřikl leknutím: ona
zůstala státi, bledá jak sníh, a plakala usedavě.

Nyní se konečně setkaly naše zraky: mad. M. se nesmírně
pojednou začervenala, obrátila se rychle stranou, a nepokoj a
hněv objevil se znova na její tváři.

Byl jsem zde zbytečný, ještě více než včera, — to jest
již jasnější dne, ale kam mám jen jíti? Co si počíti?

Najednou se mi zdálo, jakoby mad. M. teprve nyní něco napadlo;
usedla, rozevřela knihu, kterou držela v rukou, a začervenavši
se velmi nápadně a nechtíc zúmyslně na mne hleděti, řekla co
možná nejrychleji:

„Ach! To jest částka druhá, zmýlila jsem se; prosím tě,
přines mně částku první, ano?"

Jak bych ji nebyl pochopil! Má úloha se tedy již končila — a
jinak mne ani nemohla od sebe vyhnati.

Utekl jsem s její knihou a nevracel se. První částka zůstala
ležeti celé ráno velmi spokojeně na stolku... Byl jsem všecek
rozčilen, nepatřil jsem ani sobě samému; srdce mně bilo tak,
jakoby se stále něčeho lekalo. Snažil jsem se všemi silami,
abych se nikde nesetkal s mad. M. Zato jsem se však jaksi divoce a
zvědavě díval na sobeckou figuru pana M., jakoby na něm bylo
něco zcela neobyčejného.

Sám bych však nemohl ani říci, co měla moje komická
zvědavost znamenati; pamatuji se jen, jako ve snu, že jsem byl od
toho všeho, co jsem dnešního dne již zažil, v jakési podivné
náladě, všecek udivený.

Můj den se však teprve začínal a byl pro mne pln rozličných
událostí.

Tohoto dne jsme velmi časně obědvali. Na večer byla ustanovena
všeobecná projíždka do sousední vesnice, kdež se odbýval
jakýsi svátek, tuším, že pouť, a proto jsme potřebovali
času, abychom se k tomu připravili.

Já se již na tento den těšil plné tři dny, v očekávání
nesmírného veselí.

Kávu jsme pili skoro všickni pohromadě na terase. Vyšel jsem
tam pěkně opatrně s druhými a schoval se za třemi řadami
křesel. Táhla mne sem jenom zvědavost, ale pro nic na světě
nechtěl jsem se postaviti před oči madame M.

Náhoda tomu chtěla, že mně bylo vykázáno místo nedaleko mé
tyranky — krásné blondinky.

Dnes se s ní děly pravé zázraky — zrovna nemožné věci:
byla dnes opravdu dvojnásobně tak krásnou jako jindy. Nevím,
jak se to dělá a čím to přijde — ale s ženštinami se
opravdu takové zázraky často stávají.

Mezi námi seděl dnes nějaký nový host, velký, bledý a
ještě mladý člověk, který se nesmírně dvořil naší
blondince a který k nám přijel z Moskvy, jakoby schválně jen
proto, aby zaujal místo odbytého N., o kterémž se povídalo,
že byl velice zamilován do naší krásky.

Co se týče tedy onoho příchozího, ten byl již ode dávna s
ní v takových poměrech, v jakých byl Benedikt k Beatrici v
Shakespearově „Mnoho povyku pro nic za nic".

Zkrátka, naše kráska měla tohoto večera nesmírný úspěch.
Všecky její žerty i její povídání bylo dnes tak graciosní,
tak naivní, jak se všeobecně povídalo, a tak bezstarostně
neopatrné — což jí však vždy bylo odpuštěno; ona sama to
dosti dobře pozorovala, že jest dnes hrdinkou večera, a proto po
celý večer dala si na sobě velmi záležeti.

Měla stále kolem sebe těsný kroužek udivených zamilovaných
ctitelů, kteří každé její slůvko zrovna pohlcovali; ale ona
také opravdu snad ještě nikdy nebyla tak svůdnou, jako právě
dnes.

Každé její slůvko bylo vzácností, bylo okouzlující, bylo
chytáno a roznášeno kolem celé terasy, a ani jedinký žert,
ani jedinké čtveráctví nebylo opominuto — ale mělo vždy
velký úspěch.

Zdálo se, že od ní dosud nikdo neočekával tolik vkusu, tolik
blesku, vtipu a rozumu.

Všecky její lepší vlastnosti byly vždycky zahrabány v
hromadě podivinství, v té přímé rozpustilosti, která někdy
by byla již skoro přestoupila meze; proto obyčejně málo kdo je
pozoroval; a kdyby je byl i zpozoroval, nebyl by jim věřil, — a
proto nyní ten neobyčejný úspěch její byl všude přijat s
velikým obdivem, který se šeptmo pronášel po celé terase.

K tomuto úspěchu se družila jedná zvláštní, poněkud
choulostivá okolnost, kterou vyvolala a na kterou upozornil muž
mad. M., který hrál po celý večer jakousi zvláštní úlohu.
Čtveračka se rozhodla — a musíme dodati, že k veliké
spokojenosti nejen vši té omladině, která byla kolem ní,
nýbrž i ku všeobecné snad spokojenosti všech přítomných
hostí, dorážeti na něho a dobírati si ho za mnohé věci,
které v jejích očích měly velký význam.

Dorážela na něho celou spoustou šípů, úsměšků, sarkasmů
kluzkých a nebezpečných, tak hladkých a ostrých se všech
stran, takých, které bijí přímo do cíle — kterých se však
člověk nemůže zachytiti, aby se jim vzepřel, a které tedy jen
stále dráždí oběť, přivádějíce ji až k šílenství, až
ku komickému zoufalství.

Nevím, ale zdá se mi, že celý tento žert byl již jaksi
dříve určen až do maličkostí — a že to tedy nebyla
žádná improvisace naší krásky.

Hned u oběda začal se tento zoufalý souboj. Nepravím nadarmo
„zoufalý", protože pan M. neodhodil tak zlehka svoji zbraň.
Musil sebrati celou přítomnost ducha, všecken svůj vtip,
všecku svoji vynalézavost, aby nebyl ušlapán v prachu, aby
nebyl poražen na hlavu — a tím aby neuvedl na sebe hodný
posměch.

Celý výstup dál se u přítomnosti mnoha svědků a
účastníků, kteří ani ze smíchu nevycházeli.

Dnešního dne neměl pan M. takého štěstí jako včera.

Všeobecnému pozorování neušlo též, že mad. M. několikrát
chtěla zadržeti výbuchy své neopatrné přítelkyně, která si
byla umínila, že oblekne toho řevnivého a žárlivého muže do
nejsměšnějšího kostumu, snad do kostumu nějakého
„Modrovousa", což se dalo souditi z toho, co jsem si já při
tom všem zapamatoval, a pak, že jsem byl sám do toho jaksi
zapleten.

A to se stalo dosti směšnou náhodou, zcela neočekávaně, a
jakoby naschvál; v tutéž chvíli stál jsem dosti v popředí na
terase, netuše v ničem zla a zapomenuv již zcela na všecka svá
dřívější pozorování.

Pojednou jsem se jí ocítil na ráně; představila mne jako
nějakého nepřítele a skutečného soupeře pana M., tak
jakobych byl vášnivě a horoucně zamilován do jeho ženy,
načež chtěla ta moje trýznitelka přisáhati, volajíc stále,
že jest o tom přesvědčena, že může i podati důkazů o tom,
co dnešního dne v lese viděla.

Nemohla však ani domluviti, nebot já jí přerval slovo právě v
této zoufalé chvíli... Měla právě tuto chvilku vypočítanou,
tak šibalsky připravenou ku konci, k čtveráckému zakončení
celého tohoto boje, a tak krásně to měla nastudované, že se
již již rozléhal kolem nesnesitelný chechtot a smích, který
se nedal ničím zadržeti.

A ač jsem již tak pomalu tušil, že ten smích není vlastně na
mne namířen — přece jsem byl tak zaražen, tak podrážděn a
polekán, že s očima plnýma slz, bolu a zoufalství, celý
udýchaný studem, prodral jsem se dvěma řadami křesel,
postoupil jsem až do předu a obraceje se k své tyrance, vykřikl
jsem štkavým hlasem, plným zlosti a rozhorlenosti:

„A vy se nestydíte — tak hlasitě, v přítomnosti všech
dám, mluviti takovou špatnou, vymyšlenou lež? Vy nejste již
tak malinkou — a zde přede všemi těmi pány... Co si o vás
pomyslí? Vy jste již tak veliká — jste již vdaná!..."

Nemohl jsem však ani dokončiti, — kolem mne rozléhal se
nesmírný, ohlušitelný tleskot.

Můj výstup způsobil opravdové, nadšené furore. Mé naivní
pohyby, mé slzy a pak hlavně, že jsem se ujímal pana M. —
všecko to způsobilo ďábelský smích, že jest mně samotnému
doposud, když si nyní na to vzpomínám, nesmírně do smíchu...

Zůstal jsem celý bez sebe, tváře mi jen jen hořely, a v tom
zoufalství, nevěda si co počíti, schoval jsem obličej do
dlaní a letěl ven; ve dveřích vyrazil jsem podnos jednomu
lokajovi, ale nepovšimnuv si toho, letěl jsem dále nahoru, do
svého pokoje. Vytáhl jsem ze dveří klíč, který byl zvenčí,
a zamknul jsem za sebou. Udělal jsem dobře, neb všickni, jakoby
mne uštvati chtěli, letěli jsa mnou.

Netrvalo ani minutu, a já za svými dveřmi slyšel hlasy všech
nejkrásnějších našich dám.

Slyšel jsem jejich zvonkový, stříbrný smích, jejich hovor,
jejich krásné hlasy; štěbetaly všecky najednou tak jako
vlaštovičky.

Všecky, všecky do jedinké mne prosily, žádaly, abych otevřel
dvéře aspoň na minutku; zapřisáhaly se, že se mně nic zlého
nesmí státi, ale že mne chtějí jenom celého zlíbati.

Ale — co se mi ještě hroznějšího mohlo státi — než bylo
toto?

Já div neshořel studem za těmi dveřmi, schoval jsem svůj
rozpálený obličej do podušky, a ani sebou již nepohnul.

Ony ještě dlouho klepaly, volaly mne, prosily, ale já byl ke
všemu tomu hluchý a necitelný, jako jedenáctiletý hošík.

Co si mám nyní počíti? Všecko jest odhaleno, všecko jest
prozrazeno, co jsem doposud tak řevnivě střežil a tajil. Nyní
na mne padne věčný stud a hanba!

Abych však opravdu řekl, neuměl jsem ani sám sobě říci,
proč jsem se zlobil a co jsem vlastně chtěl skryti před
jinými; ale přece jsem se něčeho bál, a aby se toto něco
nevyzradilo, o to jsem se strachoval a třásl jako lísteček.

Něco mně přece bylo posud nevysvětlitelno a to bylo: bylo-li
moje jednání vhodné čili nic, bylo-li slavné nebo všední, a
bylo-li chvály hodné anebo opak toho?

Nyní jsem cítil v těch úzkostech a mukách, že jednání mé
bylo směšné a hanebné! Vzdor tomu, že rozum můj mi stále
říkal, že tento pocit vlastně není takým nelidským, tak
hrubým a lživým, proto přece jsem byl celý zaražený a
nešťastný; proces popírání se ve mně stále ozýval a nedal
mi pokoje; nemohl jsem s ním ani souhlasiti ani jej zavrhnouti:
byl jsem jako v nějaké mlze: slyšel jsem pouze tlukot svého
srdce a cítil jsem, že mu bylo ublíženo, a proto jsem se
rozplýval stále v slzách.

Byl jsem rozčilen: ve mně se bouřila nenávist zároveň s
velkou nelibostí, které jsem dosud neznal, protože jsem poprvé
v životě cítil opravdový bol, urážku a jakousi újmu na cti;
a to bylo opravdu všecko tak, bez všelikého přepínání.

Ve mně, v dítěti, byl hrubě uražen prvý neznámý, netknutý,
nezformovaný posud cit, byl odhalen, a tím zároveň uražen
první panický stud, ano byl tím též dotknut i první, možná
že dosti vážný, esthetický dojem a pocit.

Arciť, ty posměvačky neznaly asi všecko to mé mučení.

K němu se přidala ještě jedna okolnost, která mne také
ještě ke všemu soužila, ač jsem ji nijak nemohl rozluštiti
— neb jsem se toho bál.

V bolu a ve svých úzkostech zůstal jsem ležeti na posteli,
skrývaje stále tvář svoji do podušky; brzo mně bylo horko,
hned mne zase mrazilo.

Mučily mne vlastně otázky dvě, předně, co asi viděla a co
mohla viděti ta nehodná blondinka dnes v háji mezi mnou a mad.
M.? A za druhé jsem se stále sebe tázal: jak, jakýma očima,
jakými prostředky mohu se nyní já podívati do tváře mad. M.,
a nezhynouti v tutéž chvíli studem a zoufalstvím na místě?

Neobyčejný šumot a hluk na dvoře mne probudil ze ztrnulosti, ve
které jsem se nacházel.

Vstal jsem a popošel k oknu.

Celý dvůr byl pln rozličných ekypáží, osedlaných koní a
pobíhajícího služebnictva.

Zdálo se, jakoby všichni hosté odjížděli; několik jezdců
sedělo již na koních; druzí pak rozsedali se do ekypáží.

Teprve nyní vzpomněl jsem na ujednanou vyjíždku, a hle, jakýsi
nepokoj zmocňoval se pojednou mé duše; díval jsem se stále po
svém starém koníku, ale toho tam dnes nebylo, nepochybně na mne
již zcela zapomněli. Nevydržel jsem — a seběhl jsem rychle
dolů, nemysle již ani na nepříjemné sejití se všemi, aniž
na nedávnou svoji hanbu a ostudu.

Ale hrozná novina mne očekávala.

Dnes pro mne neměli místečka ani v ekypáži, ani žádného
koně; všecko již bylo obsazeno a ujednáno, a já tedy musil
ustoupiti jiným.

Měl jsem zase nový zármutek a proto postavil jsem se na
zápraží a smutně se díval na dlouhou řadu vozů, kabrioletek,
vozíků, ekypáží — v nichž nebylo ani malinkého koutečku
pro mne, — a pak na vyparáděné jezdkyně, pod kterými se již
koníci stávali nepokojnými.

Jeden z jezdců se musil jaksi opozditi. Čekali již jen na něho,
aby se mohli vypraviti na cestu. U vchodu stál jeho kůň hryze
uzdidla a kopaje kopyty do země, stále se plašil a polekaně se
vzpínal samou nedočkavostí. Dva podkoní ho drželi, každý s
jedné strany za uzdu, a ostatní se jaksi bázlivě od něho
odvraceli v uctivou vzdálenost.

Dnes právě musila se přihoditi neočekávaná událost, pro
kterou jsem nemohl jeti s nimi.

Nejen že přijeli noví hosté a pobrali mně všecka místa i
všecky koně, rozstonaly se ještě dva jízdné koně, z nichž
jeden patřil zrovna mně; byl to můj starý, neohrabaný koník.

Nebyl jsem však samotný, kdo trpěl touto nešťastnou náhodou;
pozoroval jsem, že pro našeho nového hosta, pro toho mladého,
bledého muže, o kterém jsem vám již povídal, nebyl též již
žádný jízdní kůň pohotově.

Aby se odvrátila všeliká nepříjemnost, musil se náš hostitel
uchopiti všech prostředků: musil totiž nabídnouti hosti svému
toho vzteklého, nevyježděného hřebce, arciť s poznámkou, že
se na něm nijak jezditi nedá, a že by ho byl již dávno prodal,
kdyby byl našel kupce na něho, ale právě pro tu jeho divokost a
zpupnost že ho nikdo nechce.

Varovaný host prý však prohlásil, že jezdí výtečně, a
proto že vsedne na kteréhokoliv koně, jen aby mohl jeti a
nemusil zůstati doma.

Hostitel náš mlčel, ale já pozoroval, že se na jeho tváři
jeví jakýsi šibalský, dvojsmyslný úsměv.

Poněvadž čekal ještě stále na vychloubavého tohoto hostě,
neseděl sám ještě na svém koni, ale s netrpělivostí si mnul
ruce a stále pokukoval po dveřích.

Něco podobného bylo pozorovati též na oněch dvou podkoních,
kteří drželi hřebce, div se nezadusili hrdostí a pýchou, že
právě oni dva krotí takového koně, který pro nic za nic ubije
člověka až do smrti, — a oni stojí zde s ním, před tváří
všech hostí.

Něco, co se velmi podobalo ďábelskému úsměvu jejich pána,
zračilo se i v jejich očích, vypoulených netrpělivostí a
čekáním, a upřených na dvéře, z kterých měl vyjíti nově
příchozí smělec.

Ano i kůň choval se tak, jakoby se byl smluvil i se svým pánem
i se svými sluhy; stál zde hrdě a sebevědomě, jakoby cítil,
že se na něho dívá tolik očí zvědavých, a jakoby se pyšnil
zde přede všemi svojí pověstí, zrovna tak, jako když se
nějaký prázdný větroplach pyšní svými kousky.

Zdálo se, jakoby vyzýval toho smělce, který se odváží na
něho se posaditi.

Tento smělec se konečně objevil.

Přicházel, neohlížeje se kolem, ani očí nezvedaje se
schůdků, a omlouval se v rychlosti, že nechal na se tak dlouho
čekati; pozorně si při tom natahoval rukavice a teprve tehdy
zvedl oči, když měl zvednouti ruku, aby uchopil opratě koně;
pojednou se však tento tak vzepřel, postavil se tak divoce na
zadní nohy, že všichni přítomní se dali do ohromného křiku.

Mladý muž odstoupil, zlostně a mrzutě se podíval na divokého
koně, který se třásl po celém těle jako list osikový, funěl
zlostí a divoce kroutil krví zalitýma očima, stále se stavě
na zadní nohy a zvedaje přední do ohromné výšky, jakoby
chtěl vyletěti do vzduchu a vzíti s sebou i ty dva podkoní,
kteří ho stále ještě drží za uzdu. Chvíli stál muž jaksi
zaraženě; pak se zlehka začervenal nad tou malou překážkou,
zvedl oči od země a otočil se teprve kolem na polekané dámy.

„Ten kůň jest opravdu krásný!" řekl jakoby pro sebe, „a
dle všeho dá se soudit, že na něm jeti, bylo by velice
příjemné, — ale... ale víte vy co! Já na něm přece
nepojedu," dokončil, obraceje se k našemu hostiteli s bodrým
úsměvem, který tak dobře slušel jeho dobré a rozumné tváři.

„Ale proto vás přece počítám mezi výtečné jezdce,
přísahám vám na to, že mluvím pravdu," odpověděl vesele
majitel nepřemožitelného koně, vroucně a jaksi uznale tiskna
ruku svého hostě, „a to právě proto, že jste hned z
prvopočátku poznal, jaké zvíře to jest," pravil vážně
dále. „Pomyslete jen, já, který sloužil dvacet let u husarů,
já ležel již třikráte na zemi pod jeho milostí, to jest,
právě tolikrát, kolikrát jsem na něho vsedl... na toho
darmožrouta. Můj drahý Tankrede, zde není pro tebe místa a
lidí; nepochybně tvým jezdcem byl kdysi jakýsi Ilja Muromec, a
ten nyní sedí na svém sídle ve vesnici Karačarově a čeká,
až ti zuby vypadají. Odveďte ho! Nastrašil se již dost!
Nadarmo jsme ho vyrušili," doložil hospodář — mna si
spokojeně ruce.

Můžeme ještě dodati, že mu Tankred nepřinášel žádného
užitku, a že byl jen tak nadarmo živen, přes to že ten starý
husar ztratil při něm celou svoji jezdeckou slávu; zaplatil za
něho, za ničemu ohromnou sumu peněz, a on si vždycky vyjel z
konírny jen tak, aby se pochlubil svojí krásou.

Ale proto přece byl nyní v nadšení, že si jeho Tankred nejen
nezadal na své pověsti, ale polekal ještě jednoho výtečného
jezdce, a tím si získal nových vavřínů.

„Co — vy tedy nepojedete?" zvolala blondinka, které pro
dnešek byl nutným její cavallier servant, „snad se nebojíte?"

„Ano, uhodla jste!" odpověděl na to mladý člověk.

„A to povídáte tak vážně?"

„Ale poslechněte, snad byste nechtěla, abych si zlomil ještě
dnes vaz?"

„Tedy se rychle posaďte na mého koně, toho se nemusíte pranic
báti, ten jest velmi klidný a mírný. Budeme hned hotovi; oni
nám v okamžiku přemění sedla! Zkusím toho vašeho koníka
sama; to přece není možné, aby byl Tankred vždycky tak
negalantním."

Řečeno a vykonáno! Ta čtveračka vyšvihla se hbitě se sedla,
a poslední věta vyřknuta byla již na zemi, před námi.

„To špatně znáte mého Tankreda, když se domníváte, že
dovolí, dáti se osedlati vaším, jeho nehodným sedlem! Ano, a
vás ani k němu nepřipustím, nedovolím, abyste si porouchala
svůj krček; bylo by ho věčná škoda!" prohodil náš hostitel
afektovaně, s velkou samolibostí a vnitřním uspokojením,
které již dávno známo bylo; neboť celá jeho affektace, ano i
poněkud ta hrubost jeho řeči (což vlastně dle jeho mínění
mělo býti znakem dobráctví, a pak znakem starého vojáka), ta
se jistě vždycky musila líbiti dámám, jak se domýšlel.

To byla arciť jeho vlastní fantasie; byl to jeho zamilovaný a
nám všem již dobře známý koníček.

„Nuže, ty plačtílku, neměl bys snad ty chuti zkusit, jak se
na něm jezdí? Viděla jsem, že bys byl tak rád jel s námi,"
— řekla chrabrá jezdkyně, zpozorovavši mne opodál
stojícího a ukazovala mi Tankreda, — hlavně proto, aby tak
nadarmo nebyla slezla s koně; aspoň mne chtěla trochu
poškádliti, když jsem jí přišel na oči, a když se jí prve
nepodařilo.

„Ty jistě nejsi takový jako... vždyť vím, tys známý již
hrdina a jistě se nebudeš bát; a zvláště když se na vás,
překrásné páže, budou dívati..." doložila ještě, otočíc
se rychle po ekypáži, která stála po blízku nás a ve které
seděla mad. M.

Nenávist a jakýsi cit pomsty zalíval mé srdce hned v tom
okamžiku, když jsem viděl, jak ta překrásná amazonka popošla
k nám s úmyslem, aby si vsedla na Tankreda...

A proto nemohu ani vypovědíti, co všechno jsem pocítil při
tomto vyzvání nezbednice. V tomtéž okamžiku, když jsem
zpozoroval a poněkud pochopil její pohled na mad. M., pojal jsem
v nenávist zrovna celý svět.

Hned na to v okamžiku, zavířila mně nová idea v hlavě... Ano,
co však povídám v okamžiku, to ani nebyl okamžik, — to byl
výbuch prachu, neboť ve mně již všecko překypovalo a já ve
svém rozhorlení si předsevzal, že rázem zahanbím všechny
své nepřátely a tím se jim pomstím za všecko, co se mně již
navyváděli, a před očima všech jim dokážu, co jsem za
člověka; anebo snad konečně mně někdo v téže chvíli
naučil dějinám středověku, ze kterých jsem dosud neznal ani
zbla; neboť pojednou se mi zdálo, že vidím kolem sebe turnýry,
paladiny, hrdiny, překrásné dámy, že slyším zvuky mečů a
kordů, křik a tleskot obecenstva, a mezi nimi též ostýchavý
hlásek jednoho polekaného srdce, který více blaží duši, než
veškery pochvaly a slávy, nevím, ozvaly-li se všecky tyto
výjevy v mé duši, nebo snad nějaká předtucha příštího
nevyhnutelného vzdoru, já ale ucítil, že nyní bije moje hodina.

Srdce mi bouřilo v těle, a já jako zběsilý se hnal dolů po
schodech a postavil se právě podle Tankreda.

„Vy si tedy myslíte, že se bojím?" vykřikl jsem směle a
hrdě, nevida nic kolem sebe samou horečkou, a tak se červenaje,
že mi až slzy vstoupily do očí a odtud tekly dolů po
tvářích. — „Tedy uvidíte!"

A již jsem držel v rukou uzdu koně, vstrčiv nohu do třmene
dříve, než mne někdo mohl uchopiti a zadržeti; ale v téže
chvíli Tankred se vzepnul, hodil hlavou a jedním skokem se
vyškubl z rukou zkamenělých podkoní a letěl jako s větrem o
závod; kolem stojící jen vykřikli a vzdychli.

To Bůh jen ví, jak jsem přehodil druhou nohu přes koně v tom
letu; to také nijak nepochopím, jak jsem udržel a neztratil uzdu.

Tankred vyletěl se mnou za mřížová vrata, obrátil se pak na
pravo, pustil se kolem mříže — a hnal se, kam ho oči nesly.

V následujícím okamžiku zaslechl jsem za sebou hlasy a
výkřiky asi padesáti hrdel, a tento křik způsobil v mém
stísněném srdci jakousi hrdost a uspokojení, že nikdy
nezapomenu oné bláznivé chvilky svého dětského života.
Všecka krev se mi hnala do hlavy, ohlušovala mne tak, že jsem
ani strachu nepocítil.

Nevěděl jsem, co se se mnou děje. A jistě, když si nyní
vzpomenu, bylo v tomto činu cosi rytířského — velkého.

Celé mé rytířství začalo i skončilo v jediném okamžiku, a
to bylo mé štěstí, sic by se nebylo rytíři vedlo dobře!

Však nevím ani, jakým způsobem jsem byl spasen.

Na koni jezditi jsem arciť uměl: vyučil jsem se tomu již
dávno, ale můj koník se podobal spíše ovci než koni.

Tankred by mne jistě byl shodil, kdyby byl měl k tomu času;
letěl — učinil asi padesát skoků a v tom uskočil na zpět.
Leknul se ohromného kamene, který ležel právě na cestě.
Obrátil se tedy zpět — ale tak rychle — jak se říká, s
rychlostí blesku, a hodil hlavou tak děsně, že se tomu až do
dneška divím, jak bylo možné, že jsem se udržel v sedle, a
že mne nevyhodil jako nějaký míč do výšky, a že mne
nerozbil na třísky, a pak, že sám sobě nevymknul nohy v tom
ďábelském obratu.

Obrátil se zpět ke vratům, zlostně házeje hlavou na všecky
strany, toče se z jedné strany na druhou, a jakoby byl opilý
vztekem a zběsilostí, házel nohama, jak se mu jen zlíbilo,
chtěje mne za každou cenu každým tím skokem se sebe
setřásti, jakobych byl tigrem, který se mu zaťal do masa i zuby
i drápy.

Ještě okamžik — a byl bych již letěl na zemi; zdálo se mi,
že již padám, ale v tom několik jezdců letí mi již na pomoc.

Dva z nich letěli do polí naproti nám; druzí dva přiletěli
až k nám, a přiblížili se tak blízko k Tankredu, že mně div
nohy nerozmačkali; zdržovali jeho let svými koni tak dlouho, až
ho mohli uchopit za uzdu a za řemení.

Za několik sekund byli jsme zase u zápraží. Někdo mne sundal s
koně, bledého a sotva dechu popadajícího. Třásl jsem se na
celém těle, jako bylinka ve větru a nepohodě, právě tak, jako
sám Tankred, který se stále vzpíral o zadní nohy, jakoby ani
kopyta nechtěl ze země vytáhnouti; dýchal tak těžce, že mu
vycházel až horký dech z jeho krásných, červených nozder, a
třásl se celý zlostí, jako list osikový, nad tou urážkou,
která se mu stala od takového drzého dítěte.

Kolem mne se rozléhaly výkřiky podivení, hrůzy a zmatku.

V tutéž chvíli bloudící zrak můj postřehl pohled paní M.,
která byla tak polekána, že vypadala jako zsinalá; této
chvíle nikdy ve svém životě nezapomenu—: celá má tvář
pojednou vzplála živým ruměncem, hořela jako plamen; nevím co
se se mnou dělo, ale ač jsem byl tak polekaný a zmatený nad
svým jednáním — sklopil jsem přece před ní oči k zemi.

Pohled tento všichni hned zachytili, porozuměli mu — a proto
zraky všech obrátily se najednou k paní M., která, pozorujíc,
že jest předmětem zvědavosti, pojednou sama se začervenala
tak, jako malé dítě, které jest v rozpacích nad nějakým
nepříjemným dojmem a proto, aby zakryla svoji rozpačitost a pak
hlavně svůj ruměnec, dala se do smíchu.

Arciť, dívá-li se kdo na to s povzdálečí, jest to snad
všecko dohromady k smíchu; ale v tento okamžik, jedinký
nevinný a neočekávaný obrat vysvobodil mne od výsměchu, a dal
zcela jiný směr všemu dalšímu počínání.

Vinnice celé této nešťastné náhody, ta, která dosud byla tak
krutou mojí tyrankou, uchopila mne zčista jasna do náručí a
líbala a celovala mne přede všemi, jak zde stáli, tak dlouho,
jakoby to ani konce míti nemělo.

Dívala se stále tak upřeně na mne, nevěříc dosud svým
očím, že jsem přijal její vyzvání, že jsem uchopil
rukavici, kterou mně hodila. Divila se, že nezemřela strachem a
hryzením svědomí, když jsem tak letěl na zběsilém Tankredu;
nyní, když již bylo po všem, když spatřila a pak i pochopila
s druhými můj pohled na paní M., ten můj bol, zármutek a pak
nenadálý ruměnec, když se jí konečně podařilo dáti celé
té hrdinné události jakýsi tajemný a nevýslovný půvab,
nyní po všem byla jaksi unesena mým „rytířstvím", že se ke
mně obrátila, mne uchopila a tiskla na svých ňadrech, jsouc na
mne pyšnou a hrdou.

Za chvíli zvedla teprve svá očka na všecky, kdož se kolem nás
kupili, a okázala jim svoji naivní, krásnou tvář, na které
bylo viděti dvě křišťálové a vážné slzy a vážným,
dosud od ní neslýchaným hlasem řekla, ukazujíc při tom na mne:

„Mais c'est trés sérieux, messieur, ne riez pas!" Nepozorovala
ani, že všichni před ní stojí zaraženi, a že se jaksi
všickni zahloubali do jejího uleknutí.

Toto neočekávané, rychlé pohnutí, toto vážné líčko, ta
jednoduchá naivnost, ty zcela neočekávané a vážné slzy,
které se stále draly do věčně se smějících oček, byly u
ní zjevem tak neobyčejným, že všickni zůstali před ní
státi, jakoby elektrisováni jejím vzhledem, jejím
nevypočítaným, ohnivým a vřelým slovem i skutkem.

Zdálo se, jakoby žádný z těch okolostojících nemohl s ní
spustiti zraků, každý se bál, aby nepropásl tu novinku a ten
dojem, který se tak zjevně zračil v její tváři.

Ano i náš hostitel tak zčervenal, jako nějaký tulipán, a
mnozí později povídali, že v jedné minutě zaslechli, jak
pravil, že „k své hanbě" se musí přiznati, že byl též
jeden okamžik zamilován do svého krásného hostě.

Po celé této události byl jsem tedy hrdinou dne.

„To jest pravý De Lorge! To jest rytíř Toggenburg!" rozléhalo
se kolem mých uší, a v tom již se rozlehl hlučný tleskot.

„To jest příští pokolení!" dodal k tomu náš hostitel,
když společnost poněkud umlkla.

„On musí, musí s námi jeti!" volala kráska: „musíme a
najdeme mu také někde místa. Posadí se vedle mne, anebo si mně
sedne na klín... Nebo, ne ne! Mýlila jsem se!" opravovala se
rychle, smějíc se při pouhé vzpomínce na naše seznámení.
— Ale v tom smíchu hladila mně tak něžně ruku, chtíc toho
vší silou dokázati, abych nebyl uražen.

„To se samo sebou rozumí, že pojede!" volalo najednou několik
hlasů: „on musí jeti — vždyť si vybojoval čestné místo!"

A v okamžiku byla celá věc rozluštěna. Ta samá stará panna,
která mne vlastně seznámila s blondinkou, byla se všech stran
obklopena prosbami vší mládeže, aby pro dnešek zůstala doma,
a aby mne popřála svého místa, k čemuž ona musila dáti své
svolení a ještě k tomu ve své velké zlosti pěkně se
usmívati, zatím co v nitru kypělo to zlostí a hněvem.

Její protektorka, okolo které se stále točila, má bývalá
tyranka a od nedávná má přítelkyně, volala na ni, letíc již
na svém koni ku předu, že jí závidí, že může zůstati
doma, nebo my prý jistě promokneme až na kůži.

A uhodla dobře. Asi za hodinu dalo se do takového lijáku, že z
naší vycházky nebylo nic. Musili jsme se uchýliti na několik
hodin do vesnických chalup a proto jsme přijeli domů teprve po
desáté hodině, v pošmurném počasí, jaké bývá po dešti.

O mne se začala pokoušeti zimnice. V tu samou chvíli, když jsme
měli vsedati do vozů a jeti nazpět, přišla ke mně paní M. a
divila se mi, že nemám s sebou ničeho, jenom lehkou kazajku a
nic na krku.

Já odpověděl, že jsem neměl ani času vzíti s sebou plášť.
Vzala špendlík, sepjala mně límec od košile pevně ke krku,
sňala ještě svůj červený šáteček a tím obvázala moji
šíji, abych nedostal zápal v krku. Měla tolik na spěch, že
jsem neměl ani času, abych jí za to poděkoval.

Když jsme přijeli domů, vyhledal jsem ji v malém pokoji, kde
seděla pohromadě s blondinkou a pak s tím mladým, bledým
člověkem, který si dnes utržil tak málo slávy; nechtěje
vsednouti ze strachu na Tankreda.

Přišel jsem se jí poděkovat a odevzdat šáteček. Ale nyní,
po všech těch událostech, bylo mně jaksi něčeho líto, činil
jsem si výčitky; chtěl jsem se rychle vrátiti nahoru do pokoje
a tam v klidu si něco rozmysliti, něco uvážiti. Byl jsem
opravdu přeplněn všemi dnešními dojmy. Po krátkém
rozmýšlení popošel jsem však přece několik kroků ku předu
a odevzdal šátek, červenaje se při tom až po uši.

„Chtěl bych se vsaditi o nevím co, že si chtěl ten šáteček
ponechati," smál se mladý člověk, obraceje se k paní M., —
„na očích mu to člověk vyčte, že se velmi nerad loučí s
vaším šátečkem."

„Opravdu, opravdu jest tomu tak!" volala rychle blondinka. —
„Podívejme se na něho! Ach!" doložila s malým hněvem,
kroutíc hlavou a krčíc ramenoma; přestala však okamžitě,
pozorujíc vážný pohled paní M., která neměla dle všeho
žádné chuti žertovati.

Já se v tom rychle vzdálil.

„Ale ale, co tě to napadá!" volala za mnou blondina, dohonivši
mne v druhém pokoji, a vzavši mne přátelsky za obě ruce,
pravila: „Vidíš, když jsi si tak velmi přál býti
majetníkem krajkového šátečku paní M., mohl jsi si jej
pěkně podržeti a říci pak, že jsi jej někam položil, a že
se ztratil. Vidíš, jak jsi nepraktický! Ani to jsi nedovedl! To
jest tak směšné!"

Po těchto slovech dotkla se prstem zlehounka mé brady, smějíc
se mi, že jsem se začervenal znova jako vlčí mák.

„Což nepozoruješ, že jsem nyní tvou přítelkyní? Ukončíme
již to pronásledování, chceš? Ano nebo ne?"

Já se tomu jen smál a na znamení, že svoluji, podal jsem jí
ruku.

„Tedy dobrá! Ale proč pak jsi tak zbledl, a proč se třeseš?
Je ti zima?"

„Ano, není mně příliš dobře."

„Ach! ty můj chudáčku! To je beztoho jen od těch všech
dojmů! Já ti něco povím, počkej: Jdi si pěkně lehnout,
nečekej již na večeři a do rána bude zase dobře. Pojď..."

Odvedla mne nahoru — ale zdálo se, že nebude ani konce jejího
ošetřování. Nechala mne chvíli o samotě, abych se mohl
svléci, a seběhla zatím dolů; pak, když jsem již ležel v
posteli, přinesla mi čaj nahoru.

Později mně přinesla zase nějakou teplou přikryvku, abych se
lépe zahřál. Já byl opravdu celý rozčilený a nepokojný,
když jsem viděl její péči o mne, anebo to snad byl následek
celodenní nálady, té jízdy a vzniklé odtud horečky; ale když
jsem se s ní loučil, když mně dávala „dobrou noc", to jsem
ji tak srdečně a vroucně objal, jako nejlepšího a
nejbližšího přítele; všecky nejrůznější pocity přihrnuly
se rázem k mému ubohému srdci: byl bych se dal skoro do pláče,
když jsem se vinul k jejím ňadrům.

Ona zpozorovala moji tesknotu a mé rozčilení, a zdálo se, že
čtveračka byla trochu dojata.

„Ty jsi velmi hodný a dobrý hoch," šeptala mi do ucha,
pozorujíc mne svýma tichýma očima: — „prosím tě,
nehněvej se již na mne, ne? Viď, že nebudeš?"

Jedním slovem, stali jsme se pojednou nejvěrnějšími a
nejněžnejšími přátely.

Druhého dne probudil jsem se dosti časně z rána, ač již celý
můj pokoj byl ponořen do zlaté záře sluneční.

Vyskočil jsem z postele zdravý a čilý, jakoby ani nebylo stopy
po včerejší zimnici; na místě jejím pociťoval jsem dnes
nevýslovnou radost.

Rozpomenul jsem se na všecky včerejší události — i na
večer, a cítil jsem, že bych nyní dal všecko své štěstí za
to, kdybych mohl obejmouti tak jako včera svoji novou
přítelkyni, naši krásnou zlatohlávku, ale ještě bylo velmi
časně, a všickni hosté dosud spali.

Oblékl jsem se rychle a seběhl do zahrady a odtud dále do háje.
Doběhnul jsem tam za okamžik, tam kde byla zeleň nejhustší,
kde vše zavánělo pryskyřicí, a kam se tak vesele prodral i
sluneční paprsek, raduje se z toho, že může zde i tam
prorážeti spoustu hustých větví a listí. Ráno bylo čarovné.

Aniž jsem pozoroval, šel jsem dál a déle, až jsem konečně
vyšel ku kraji háje, k řece Moskvě. Tekla asi dvě stě kroků
pod vysokou horou. Na protějším břehu jejím sekli seno.

Zadíval jsem se, jak řady kos každým vzmachem sekáče hned se
vynořují z husté trávy na světlo a hned se tam zase
schovávají a tak se kmitají, jako nějaká háďata; jak
sežatá tráva hustými proudy odlétá na stranu, a jak se
skládá do dlouhých, přímých řad. Nevím si ani vzpomenouti,
jak dlouho jsem se díval na toto počínání sekáčů, když tu
pojednou zaslechnu nedaleko sebe, právě asi v průseku, který
vedl od silnice k našemu domu, frkot a rychlý dupot koňský.

Nevím též, zaslechl-li jsem kopyta koňská právě v tom
okamžiku, když kůň zůstal státi a když s něho asi mohl
jezdec slézti, anebo zdali jsem dupotu tomu naslouchal již déle,
ale pro myšlénky, které mne tak pevná zaujaly, nemohl jsem se
jaksi vzpamatovati.

S velkou zvědavostí ubíral jsem se tedy do háje, a sotva že
jsem udělal několik kroků, zaslechl jsem opodál sebe již
nějaké hlasy, které byly tak ukvapené a tak tiché, že jsem je
nemohl rozeznati.

Šel jsem ještě blíže, opatrně rozhrnuje poslední větve
posledních keřů, které mne ještě oddělovaly od průseku, ale
hned jsem je zase pustil z ruky: před očima mýma objevil se
známý bílý šat, a uši mé zaslechly tichý, ženský hlas,
který se do mého srdce loudil jako nějaká hudba.

Byla to paní M.

Stála vedle jezdce, který jí rychle cosi povídal, sedě při
tom na koni; k svému velkému překvapení poznal jsem v něm toho
N., toho mladého člověka, který nás opustil včera z rána a
na kterého se tak durdil pan M. Ale tehda vyprávěl, že jede
někam daleko odtud, na jih ruský, a proto jsem se tak podivil,
když jsem ho zas u nás spatřil, a to samotinkého s paní M.

Ona byla jaksi rozčilena — byla taková, jakou jsem ji dosud
nikdy nebyl spatřil; na tvářích se jí třpytily velké slzy.

Mladý muž ji držel za ruku a líbal ji, nahýbaje se se sedla.
Spatřil jsem je asi ve chvilce loučení. Zdálo se, jakoby byli
velmi pospíchali.

Ku konci N. vyndal z kapsy jakýsi balíček, opatrně
zapečetěný, a podal ho paní M.; objal ji jednou rukou, tak jako
dříve, nesestupuje ani s koně, políbil ji vroucně a dlouze. V
okamžiku pak bodl koně a zmizel jako střela.

Paní M. malou chvíli postála provázejíc ho očima plnýma slz,
a pak, když už zmizel, ubírala se unyle a smutně k domovu.
Učinila několik kroků v průseku, pak rychle a polekaně zahnula
do háje, a rozvírajíc větve, pospíchala, co jí síly
stačily, k domovu našeho hostitele.

Já šel pomalu za ní, pomatený a rozčilený vším tím, co se
přede mnou odehrálo. Srdce mi bilo prudce, jakoby se něčeho
obávalo. Byl jsem jako zkamenělý, jako omámený; všecky mé
myšlénky byly rozhárány a nepokojny; pamatuju se velmi dobře,
že při všem tom zmatku byl jsem však přece nesmírně smutný
a zaražený.

Chvilkami mihotal se před mýma zrakoma bujnou zelení její
bílý šat. Šel jsem za ní zcela mechanicky, nespouštěje ji s
očí, ale třásl jsem se strachem, aby mne nezpozorovala.

Konečně vyšla na pěšinku, která vedla k zahradě. Chvilku
jsem počkal v háji a pak jsem vyšel i já za ní; ale jak jsem
se podivil, když jsem zpozoroval na červeném písku, kterým
byla pěšinka posypána, ležeti zapečetěný balíček, který
jsem hned poznal, jak jsem se na něj podíval; — býl to
tentýž, který před deseti minutami byl dodán paní M.

Zvedl jsem jej: se všech stran bílý papír, a žádného
nápisu; na pohled byl malý, ale tvrdý a těžký, jakoby v něm
byly aspoň tři ne-li více archů papíru.

Co asi znamená tento balíček? Jistě by byl vysvětlil celou mou
záhadu. Možná, že v něm bylo dopověděno to, čeho nemohl a
co sel bál říci v tak krátkém čase shledání pan N. Vždyť
ani s koně neslezl... Pospíchal, anebo se snad bál, že by se
ještě v poslední chvilce rozloučení mohl prozraditi? — To
Bůh ví sám...

Rozhodl jsem, že zůstanu na pokraji háje a na pěšinku že zase
odhodím balíček, pro který jistě se vrátí paní M., až
zpozoruje, že jej ztratila; zatím jej zde budu střežit, aby se
nedostal do nepravých rukou.

Čekal jsem takto asi čtyři minuty, ale nemoha se dočkati
návratu paní M., chopil jsem se zase balíčku, vložil jej do
kapsy a pospíšil za ní, abych ji dohonil.

Zastihl jsem ji již v zahradě, ve velkém stromořadí; šla
přímo domů, rychle a netrpělivě, zamyšlena, s očima k zemi
upřenýma. Nevěděl jsem, co si počíti.

Mám k ní jíti a odevzdati jí, co jsem našel? To by bylo asi
tolik, jako jíti k ní a říci, že jsem všecko viděl, že
všecko vím. Prozradil bych se hned při prvém slovu. A jak pak
bych se mohl potom na ni dívati? A jak ona na mne?...

Myslil jsem stále, že se vzpamatuje, že zpozoruje svoji ztrátu,
a že se pak vrátí zpět po své stopě. Potom bych mohl nějak
nepozorovaně odhoditi balíček na cestu a ona by jej musila
najíti. Ale ne!... Již jsme došli k domu; ostatní ji viděli
již přicházeti...

Tohoto rána všickni hosté jakoby schválně vstávali
neobyčejně brzo, protože za příčinou včerejší nepodařené
vyjíždky umluvili si jinou, o které já nevěděl. Všickni se
již hotovili k odjezdu a snídali na terase.

Nešel jsem přímo za paní M. k domu, ale čekal jsem opodál asi
deset minut, aby mne s ní neviděli přicházeti; obešel jsem
ještě sad a vyšel pak k domu s druhé strany, mnohem později
než ona.

Ona se již procházela po terase, když já se vrátil, ale byla
bledá, rozčilená, ruce měla na prsou křížem složené, a dle
všeho bylo viděti, že chce v sobě přemoci nějaký zoufalý
zármutek a muky, které bylo viděti na jejích očích, i v její
chůzi, v každém jejím pohybu. Chvilkami sestoupila dolů se
schodů, prošla několikrát mezi keři směrem k sadu; její oči
jaksi netrpělivě a zimničně, ano až neopatrně hledaly něco
na písku pěšinek, ano i na podlaze terasy. Již jsem pranic
nepochyboval: zpozorovala ztrátu a domnívá se, že asi upustila
osudný balíček někde zde okolo stavení, — ano, tak tomu asi
bude, to si jistě myslí!

Jeden po druhém z hostí pozoroval, že jest nesmírně bledá a
rozčilena. Tu a tam se ozývaly otázky, jak se jí daří,
schází-li jí něco? Ona byla proto nucena zdáti se veselou,
smáti se, ano i žertovati.

Chvilkami dívala se pokradmu na svého muže, který stál na koci
terasy, rozmlouvaje se dvěma dámami a tentýž bol a tentýž
zármutek, totéž rozčilení opanovalo ji i nyní jako tehda při
jeho příjezdu.

Já vstrčil ruku do kapsy, pevně stiskl balíček a postavil se
opodál všech, s přáním, aby mne paní M. zpozorovala. Chtěl
jsem jí dodati aspoň pohledem svým trochu odvahy a tím ji
poněkud upokojiti; chtěl jsem jí říci něco tak mimochodem,
nepozorovaně.

Když se však na mne podívala, sklopil jsem oči k zemi a nemohl
sebou ani hnouti.

Pozoroval jsem její muka a nemýlil jsem se.

Nevěděl jsem dosud, co jest to za tajemství, kromě toho, co
jsem sám viděl a co jsem již pověděl.

Onen styk, možná, že není ani to, zač bychom jej považovali.
Možná, že onen polibek byl rozloučení, že byl poslední
slabou náhradou za obět, která byla přinesena její cti a
spokojenosti. N. odjel: opustil ji snad na vždycky. — A
pak—kdo ví, co toto psaní, které jsem držel v ruce, v sobě
obsahovalo? — Jak bychom mohli v tomto případě souditi — jak
odsuzovati?

O tom arciť není pochybnosti, že by odhalení tohoto tajemství
bylo pro ni smrtelnou ranou. Pamatuji se ještě do dneška na
její trpící tvář; člověk by nemohl již ani více zkoušeti,
než ona v tuto chvíli.

Cítiti, věděti, být přesvědčeným a očekávati jako na
trest, že za čtvrt hodinky, že za minutu se může odhaliti
celé tajemství, že někdo najde balíček a že jej zvedne; jest
bez nadpisu — může býti otevřen a pak... co potom? Jaký
trest může býti hroznější, než ten, co ji očekává?

Prochází se nyní mezi budoucími soudci svými. Za nějakou
chvíli jejich usmívající se, lstivé tváře budou hrozny a
neúprosný.

Ona uvidí jejich úsměšky, jejich hněv a ledový a mrazivý
pohled na jejich tvářích — a potom nastane věčná, trapná,
mučící noc v jejím životě... Arciť, tehda jsem všecko to
nechápal tak, jak dnes o tom rozvažuju.

Mohl jsem již mnohé předvídati a předpokládati, ano
strachovati se o ni, báti se o její klid a o její bezpečí,
kterému jsem ani docela nerozuměl.

Ale ať již její tajemství bylo jakékoliv, — těmi hroznými
chvilkami, kterých já byl svědkem, a kterých nikdy nezapomenu,
těmi minutami vykoupila si mnohé, jestli zde bylo co vykupovati.
— V tom již se ozývá kolem veselé vyzývání k odjezdu;
všickni se vesele hemží kolem; se všech stran se ozývá
veselý hovor a smích. Za dvě minuty — terasa jest zcela
opuštěna. Paní M. odřekla tuto vyjíždku, přiznavši se
konečně, že jí není zcela dobře. Ale chvála Bohu, všichni
mizeli velmi rychle, pospíchajíce k svým povozům, a proto
nebylo již ani času na nové vyptávání, na otázky a na rady.

Jenom několik jich zůstalo doma. Muž jí řekl též několik
slov; ale ona mu odpověděla, že se do večera jistě pozdraví,
aby se nedal tím vytrhovati, že si ani nelehne, ale že půjde
sama do zahrady — se mnou...

V tom se na mne ohledla. Nemohlo býti ani lepší příležitosti!
Já se začervenal samou radostí; za minutku byli jsme již na
cestě.

Šla těmi samými cestami, těmi pěšinkami, tím samým
stromořadím, kterým se nedávno vracela z háje, dobře si
připomínajíc svoji dřívější cestu, nepohnutě se dívajíc
před sebe, nezvedajíc ani očí se země; hledala na ní tak
náruživě, že mně ani neodpovídala na otázky; snad dokonce
zapomněla, že jdu vedle ní.

Když jsme došli až k tomu místu, kde jsem zvedl psaní a kde
zároveň končila pěšinka, tu se paní M. pojednou zastavila a
slabým, skoro umírajícím hlasem pravila, že jest jí hůře
než prve, že musí jíti domů.

Ale když došla až ku plotu zahrady, zůstala opět státi a
rozmýšlela se chvilku; úsměv zoufalství se objevil na jejích
rtech, a tak jak byla, bezbranná, zmučená, rozhodla se na
všecko, sklonila šíji přede vším a mlčky se vrátila znova
po prvnější cestě, zapomenuvši již docela, že jdu za ní.

Já byl bolestí a lítostí skoro bez sebe, ale nevěděl jsem, co
si počíti.

Přišli jsme, či lépe řečeno, dovedl jsem ji k tomu místu, z
kterého jsem zaslechl asi před hodinou dupot koně a jejich
rozmluvu.

Opodál hustého, krásného jilmu byla lavička, vytesaná z
velkého kamene, kolem kteréž se vinul břečťan a kolem níž
rostly bohatě šípky a jasmín. (Celý tento háj vůbec byl
poset malými můstky, besídkami, jeskyněmi a podobnými
překvapeními.) Paní M. usedla na lavičku a mechanicky se jala
prohlížeti krajinu, která se kolem nás rozkládala.

Po chvilce pak otevřela knihu a zadívala se nepohnutě do ní,
nepřevracejíc ani stránek, nečtouc, nevědouc asi vůbec, co
dělá. Bylo již asi půl desáté.

Slunce stálo již hodně vysoko a pyšně nad námi plulo po
hluboké modravé obloze, tak že se zdálo, jakoby se ve své
zlaté záři chtělo rozplaviti.

Sekáči již hodně daleko obešli luka, sotva jsme je mohli s
našeho břehu dohlednouti. Za nimi se táhly ohromné pruhy
posekané trávy a chvilkami sotva vanoucí větérek donášel k
nám její libou, čerstvou vůni.

Kolem se rozléhal neúnavný koncert těch, „kteří nežnou ani
nesejou", kteří jsou tak volni jako ten větřík, který je
unáší na svých perutích. Zdálo se, že v tuto chvíli každý
kvítek, každá i nejmenší bylinka svojí vůní mluví k svému
Stvořiteli: „Otče! Jsem blažena a šťastna!"

Pozvednul jsem očí svých k té ženě, která jedinká byla v
celé té šťastné a veselé přírodě jako mrtvola: na řasách
jejích stály ustavičně dvě velké, bohaté slzy, vynucené
velkými bolestmi ze srdce.

V mé moci bylo oživiti a rozveseliti toto ubohé, umírající
srdce, ale já nevěděl, jak začíti, jak učiniti k tomu první
krok. Mučil jsem se. Snad jsem se již po sté zvedl, chtěje k
ní přistoupiti a odevzdati nalezený balíček, ale po každé
tvář má zahořela jak oheň — a já toho neučinil.

Pojednou mne osvítila šťastná myšlénka. — Prostředek byl
nalezen; byl jsem jaksi znovuzrozen...

„Chtěla byste, abych vám natrhal a uvil kytici?" optal jsem se
tak veselým hlasem, že paní M. rychle zvedla hlavu a upřeně se
na mne zadívala.

„Jdi a přines mi ji, když chceš," odpověděla mi po chvilce
slabým hlasem s jedva viditelným úsměvem, ale hned zase
sklopila oči a vnořila je do knihy.

„Nebo pak přijdou i sem, pokosí trávu, a nezůstane zde ani
jedinkého kvítečka!" zvolal jsem, a vesele se dal do trhání a
rovnání rozličných kvítků.

Za chvilku držel jsem v ruce kytici, chudou a jednoduchou. Styděl
bych se přinésti ji do pokoje; ale jak vzdor tomu všemu bilo mé
srdce, když jsem ta kvítka sbíral a v kytici vázal! Šipky a
jasmín jsem utrhl hned u lavičky. Věděl jsem, že opodál jest
pole s dozrávajícím žitem. Tam jsem si odběhl pro chrpu.
Smíchal jsem ji se zlatými klasy žita, s těmi, které se mi
zdály býti nejkrásnější a nejplnější. Nedaleko odtud
přišel jsem na celé hnízdo nezabudek a kytice má začala již
nabývati nějakého rázu. Ještě dále v poli nalezl jsem modré
zvonky, ano i slzičky Panny Marie, a pro žluté vodní lilije
seběhl jsem až dolů k řece.

Konečně jsem se zase vracel do háje k místu, kde seděla paní
M., abych tam ještě přidal k své kytici několik velkých
zelených listů javorových a jimi ji jaksi ovroubil a zakončil;
v tom jsem však zahledl zase nedaleko odtud celou rodinu macešek
a poblíže nich ucítil jsem příjemnou vůni fialek; — opodál
v trávě nalezl jsem pak tento skromný kvítek, schoulený pod
keřem do svých zelených lístků, oblitých ještě ranní rosou.

Kytice tedy byla hotova. Zavázal jsem ji dlouhou, tenkou travou,
kterou jsem zkroutil v provázek a pak do vnitř kytice opatrně
vsunul nalezené psaní; — přes ně jsem rozestřel různá
kvítka, ale tak, že psaní mohlo býti velmi dobře zpozorováno,
bude-li jen mé kytici věnována sebe menší pozornost.

Nesl jsem ji paní M. s nesmírnou radostí. Po cestě jsem však
shledal, že psaní jest příliš na vrchu; proto jsem, je
přikryl ještě více, než již bylo. A čím více jsem se
blížil k ní, tím opatrněji jsem je zakrýval kvítky, a když
jsem došel až na místo, zastrčil jsem je tak hluboko do kytice,
že již ani cípku nebylo viděti.

Na tvářích mých jakoby se plamen rozlil. Chtěl jsem si s
chutí zakrýti rozpálenou tvář rukama, a rychle pak utéci, ale
ona se podívala na kytici tak, jakoby vůbec zapomněla, že byla
pro ni přinesena a pro ni trhána.

Mechanicky, ani očí svých nezvednouc, vztáhla ruku, vzala můj
dárek a odložila jej na lavičku, jakobych jí jej byl dal jen
proto, a znovu se zadívala do knihy, jako bez vědomí.

Byl bych se dal málem do pláče nad touto nehodou.

„Ale pokud moje kytice bude vedle ní ležeti" — myslil jsem
si, „potud bude naděje, že na ni přece nezapomene!" Lehl jsem
si opodál lavičky do trávy, dal si pravou ruku pod hlavu,
zavřel oči a dělal jsem, jakoby se mi chtělo spáti. — Očí
jsem s ní však nespouštěl a čekal... Minulo asi deset minut;
mně se stále zdálo, že bledne víc a více... Pojednou
šťastná a neočekávaná náhoda přišla ku pomoci.

Byla to velká, zlatá včela, kterou ke mně na štěstí zanesl
dobrý vánek. Nejprve bzučela nad mojí hlavou a pak letěla k
paní M. Tato ji jednou, dvakráte od sebe odehnala — ale včela
se nedala tímto odbyti, — dorážela na ni ještě více. V tom
paní M. uchopila moji kytici a mávnula jí po včele. V tomtéž
okamžiku vyletěl balíček z kytice a padl přímo paní M. do
knihy. Já sebou škubl.

Několik okamžiků dívala se paní M. zcela němě, hned na
balíček, hned na květiny, které držela dosud v ruce, a zdálo
se, že nechce ani svým zrakům věřiti.

Pojednou se však začervenala, zalekla se a podívala se na mne.
Já však již předpokládal, že se na mne podívá, a proto jsem
rychle zavřel oči, a snažil se, abych vypadal, jakobych spal;
ani za všecko na světě bych se neodvažil nyní podívati se jí
přímo do očí. Srdce mé bušilo tak silně, asi jako ptáčku,
kterého nějaký vesnický dareba mačká ve svých rukou.
Nepamatuji se, jak dlouho jsem takto ležel se zavřenýma očima;
snad asi dvě nebo tři minuty. Po těchto osmělil jsem se je
poněkud pootevříti.

Madame M. vášnivě četla psaní a dle rozpálených tváří,
dle oživených, veselých očí, dle vyjasněného pohledu a
veselého obličeje, z něhož každá črta byla v tak veselém
napnutí, dle toho všeho jsem se domýšlel, že v psaní tom bylo
uloženo celé její štěstí, a že stesk a bol její zmizel
nyní jako dým.

Nevypravitelný, sladký pocit se rozlil po celém mém těle,
nemohl jsem se více přetvářeti.

Náhle, ještě daleko od nás ozve se pojednou volání:

„Madame M. Natalie! Natalie!"

Madame M. neodpověděla, ale rychle vyskočila s lavičky a
sklonila se nade mnou.

Cítil jsem, že se mi dívá přímo do tváře. Brvy se mi
třásly, ale já je přece zadržel — a neotevřel očí.
Snažil jsem se, abych dýchal rovně a tiše, ale srdce mne div
neudusilo svými bujnými údery. Horký dech její pálil mne do
tváře; ona se shýbla ještě níže a zdálo se, že zkoumá
moji tvář. Konečně polibek a velké slzy padly na moji ruku, na
tu, kterou jsem měl položenu na prsou. A políbila ji dvakráte
za sebou.

„Natalie! Natalie! Kde pak vězíš — bylo slyšeti již
poblíže nás.

„Hned! Hned!" odpověděla paní M. svým zvučným, stříbrným
hláskem, ale obestřeným dosud slzami, a tak tiše, tak tichounce
to vyřkla, že jsem ji jen já mohl slyšeti.

V tomto okamžiku však mne srdce už zradilo; zdálo se mi, že
všecka krev se mi žene do tváře; ale než jsem se nadál,
cítil jsem již na rtech vroucí její polibek. Vykřikl jsem
slabě, otevřel oči, ale hned na to padl mně na tvář její
včerejší červený šáteček — jakoby mne měl chrániti
před sluncem.

Okamžik na to už zmizela. Já zaslechl jen šelest rychle se
vzdalujících kroků. Zůstal jsem sám.

Strhl jsem se sebe šáteček a líbal jej, nemoha se vzpamatovati;
několik minut byl jsem jakoby smyslů zbaven...

Lapaje vzduch obracel jsem se na trávě a díval se tupě a
nevědomě před sebe, na chlumy, pestrající se nivy, na řeku,
která se klikatě kolem nich vine tak daleko, jak jen zrak jí
mohl dostihnouti; táhla se mezi novými chlumy a vesničkami,
které se na ní mihotají jako tečky, polité zlatým paprskem
slunce, díval jsem se do dálky na tmavé, sotva již znatelné
lesy, rozložené jako modravá mlha na pokraji rozkaleného nebe a
jakýsi sladký klid, přikouzlený tímto tichým obrázkem,
usmiřoval pomalounku mé rozhárané srdce.

Bylo mně pojednou volněji — oddechl jsem si svobodněji. Ale
přes to přece celá duše moje se zúžila, snad nějakou
předtuchou anebo očekáváním.

Něco nesměle a radostně tušilo mé ulekané srdce, které se
třáslo nedočkavostí.

Pojednou se celá hruď moje jaksi otřásla, zaštkala, jakoby ji
něco bodlo, a slzy, sladké slzy vytryskly mi z očí.

Zastřel jsem si rukama tvář, celý se třesa, jako malý
kvítek, a oddal jsem se zcela prvnímu dojmu srdce, prvnímu celé
mé bytosti dosud ještě novému a neznámému pocitu. Můj
dětský věk končil, loučil se se mnou v tomto okamžení...

Za dvě hodiny jsem se vrátil k domovu, ale nenalezl zde již
paní M. Odjela prý se svým mužem do Moskvy za nějakou nutnou
záležitostí.

Vícekrát jsem se s ní již nesetkal...

Psáno r. 1849.





*** End of this Doctrine Publishing Corporation Digital Book "Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina" ***

Doctrine Publishing Corporation provides digitized public domain materials.
Public domain books belong to the public and we are merely their custodians.
This effort is time consuming and expensive, so in order to keep providing
this resource, we have taken steps to prevent abuse by commercial parties,
including placing technical restrictions on automated querying.

We also ask that you:

+ Make non-commercial use of the files We designed Doctrine Publishing
Corporation's ISYS search for use by individuals, and we request that you
use these files for personal, non-commercial purposes.

+ Refrain from automated querying Do not send automated queries of any sort
to Doctrine Publishing's system: If you are conducting research on machine
translation, optical character recognition or other areas where access to a
large amount of text is helpful, please contact us. We encourage the use of
public domain materials for these purposes and may be able to help.

+ Keep it legal -  Whatever your use, remember that you are responsible for
ensuring that what you are doing is legal. Do not assume that just because
we believe a book is in the public domain for users in the United States,
that the work is also in the public domain for users in other countries.
Whether a book is still in copyright varies from country to country, and we
can't offer guidance on whether any specific use of any specific book is
allowed. Please do not assume that a book's appearance in Doctrine Publishing
ISYS search  means it can be used in any manner anywhere in the world.
Copyright infringement liability can be quite severe.

About ISYS® Search Software
Established in 1988, ISYS Search Software is a global supplier of enterprise
search solutions for business and government.  The company's award-winning
software suite offers a broad range of search, navigation and discovery
solutions for desktop search, intranet search, SharePoint search and embedded
search applications.  ISYS has been deployed by thousands of organizations
operating in a variety of industries, including government, legal, law
enforcement, financial services, healthcare and recruitment.



Home