Title: Zapiski iz mertvogo doma. Czech - Zápisky z mrtvého domu
Author: Dostoyevsky, Fyodor, 1821-1881
Language: Czech
As this book started as an ASCII text book there are no pictures available.


*** Start of this LibraryBlog Digital Book "Zapiski iz mertvogo doma. Czech - Zápisky z mrtvého domu" ***


RUSKÁ KNIHOVNA IX.

SPISY

FEDORA MICHAJLOVIČE DOSTOJEVSKÉHO.

Překlad rediguje

JAROMÍR HRUBÝ

Svazek I.

ZÁPISKY Z MRTVÉHO DOMU.

Přeložil H. JAROŠ.

V PRAZE 1891.

Tiskem a nákladem J. Otty.

ČÁST PRVÁ.

ÚVOD.

V dalekých krajích Sibiře, uprostřed stepí, hor a
neproniknutelných lesů vyskytují se zřídka malinká města s jedním
nebo nanejvýš se dvěma tisíci obyvatelů, dřevěná to, neúhledná
města se dvěma chrámy, jedním ve městě, druhým na hřbitově, a
podobná více k slušné vesnici pod Moskvou než k městu. Bývají
obyčejně hojně opatřena policejními hejtmany, komisary a
ostatními podřízenými policejními dozorci. V Sibiři vůbec přes
to, že je tam zima. jsou úřady neobyčejně teploučké. Lid tamní je
prostý, nenačichlý liberálností; pořádky staré, pevné, staletími
posvěcené. Úředníky, kteří právem hrají úlohu sibiřské šlechty,
jsou buď tuzemci, zakořenělí Sibiřáci, anebo rodáci z evropského
Ruska, zejména hlavních měst, kteří se dali přivábiti přídavkem k
služnému, dvojnásobnou náhradou cestovného a svůdnými nadějemi do
budoucna. Ti z nich, kteří umějí řešiti hádanku života, zůstávají
skoro všichni v Sibiři, rádi se v ní usazují a zapouštějí pevně
kořeny. Za to později nesou bohaté a sladké ovoce. Jiné však,
lidi to lehkomyslné, kteří neumějí řešiti hádanku života, Sibiř
brzy omrzí a před nimi vzniká tesklivá otázka: Proč jen sem
přijeli? Nemohou se dočkati, kdy vyprší zákonitá lhůta úředního
pobytu v Sibiři, totiž tři léta, a jakmile uplynula, ihned se
namáhají, aby byli převedeni na jiné místo, vracejí se do své
otčiny, spílají Sibiři a tropí si z ní žerty. Avšak neprávem: v
Sibiři může býti člověk blaženě živ nejen jako úředník, nýbrž i
vzhledem k mnohým jiným okolnostem. Podnebí jest výtečné; je tam
mnoho neobyčejně bohatých a pohostinných obchodníků; mnoho
nevšedně zámožných jinorodců. Dívky kvetou růžemi a jsou
svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje
k lovci. Šampaňského vypije se tak mnoho, že neuvěříte. Kaviár je
ku podivu. Úroda v některých místnostech přináší patnáct zrn z
jednoho... Vůbec země požehnaná. Jest pouze zapotřebí, aby jí
člověk uměl užiti. A v Sibiři jí užívati umějí.

V jednom z takových veselých, sebou spokojených městeček s
roztomilým obyvatelstvem, jehož památka nevymizí z mého srdce,
setkal jsem se s Alexandrem Petrovičem Gorjančikovem, tamním
osadníkem, rodilým šlechticem a statkářem z evropského Ruska,
odkudž pro vraždu své ženy byl odeslán na Sibiř, kde konal nucené
práce jako trestanec druhé třídy, a když uplynula zákonem mu
vyměřená desetiletá lhůta trestu, stal se osadníkem ve městečku
K., kdež pokorně a tiše trávil ostatek svého života. Domovské
právo měl vlastně v jedné volosti*), sousedící s městem, ale
bydlel ve městě, kde se mu naskytovala možnost, opatřiti si
třebas jen skrovnou výživu vyučováním dětí. V sibiřských městech
často se setkáte s učiteli, bývalými trestanci; jimi nepovrhují.
Vyučují hlavně francouzskému jazyku, bez něhož se člověk neobejde
v běhu života, o němž by však bez nich ve vzdálených krajích
Sibiře neměli ani ponětí.

Poprvé jsem se setkal s Alexandrem Petrovičem v domě jistého
starého, zasloužilého a pohostinného úředníka Ivana Ivanoviče
Gvozdikova, jenž měl pět velice nadějných dcer různého stáří.
Alexandr Petrovič jim dával hodiny čtyřikrát za týden, po třiceti
kopejkách stříbra za hodinu. Jeho zevnějšek obrátil k sobě mou
pozornost. Byl to neobyčejně bledý, hubený člověk, ještě ne
starý, asi třicetipětiletý, malinký a slaboučký. Oblečen býval
vždycky velmi čistě po evropsku. Dali-li jste se s ním do řeči,
hleděl na vás ne-

*) Volostí slově venkovský, do jisté míry samosprávný okrsek, s
voleným starostou a vlastním, voleným soudem, pod jehož pravomoc
spadají však jen členové selských obcí.

obyčejně upřeně a pozorně, s přísnou zdvořilostí vyslechl každé
vaše slovo, jako by se snažil, vmysliti se v jeho smysl, jako
byste mu svou otázkou byli dali hádanku, anebo se chcete
dopátrati některého jeho tajemství; pak teprv odpovídal jasně a
krátce, ale s takovým důrazem na každém slově své odpovědi, že se
vás najednou — bůh ví proč -zmocnil nepříjemný pocit a konečně
jste byli sami rádi, že je rozhovor skončen. Vyptal jsem se na
něho hned tehdy Ivana Ivanoviče a dověděl jsem se, že Gorjančikov
vede bezúhonný, mravný život, sice by ho Ivan Ivanovič nevzal za
učitele ke svým dcerám; ale že se hrozně straní společnosti, před
každým se schovává, je neobyčejně učený, mnoho čte, ale mluví
velice málo a vůbec že je dosti obtížno dáti se s ním do řeči.
Někteří tvrdili, že je jistě blázen, ačkoli připouštěli zároveň,
že to ve skutečnosti není hrubě důležitá vada, že mnozí z
poctivých sousedů městečka jsou hotovi prokazovati všemožnou
laskavost Alexandru Petroviči, že by dokonce mohl být i
užitečným, že by na příklad mohl spisovati prosebné listy.
Domýšleli se, že musí míti v Rusku slušné příbuzenstvo, snad
dokonce i lidi, mající značný vliv, ale věděli, že od té chvíle,
co byl odsouzen k deportaci, přetrhl rozhodně všeliké s nimi
spojení — slovem, že si sám škodí. Kromě toho všichni u nás znali
jeho historii, věděli, že zabil svou ženu hned v prvním roce
svého manželství, že ji zabil ze žárlivosti a sám se udal, což
bylo značně polehčující okolností při vyměření trestu. Na podobné
přestupky pohlíží se vždycky jako na neštěstí, hodné politování.
Ale přes to přese všechno podivín se důsledně stranil všech a
přicházel mezi lidi výhradně jen dávat hodiny.

Z prva jsem si ho hrubě nevšímal, ale pomálu — nevím ani, proč —
počal mne zajímati. Vězelo v něm cosi záhadného. Abychom se spolu
rozhovořili, na to nebylo ani pomyšlení. Ovšem na mé otázky
odpovídal vždycky, ba zdálo se při tom, jako by to pokládal za
svou nejpřednější povinnost. Ale když jsem vyslechl jeho
odpovědi, zdávalo se mi nevhodným dále ho vyslýchati. Kromě toho
po každé takové rozprávce bylo viděti na jeho tváři jakési
strádání a únavu. Vzpomínám si, jak jsem šel s ním kdysi v
překrásný letní večer od Ivana Ivanovice. Náhle mne napadlo,
abych ho pozval na chvilenku k sobě, že si vykouříme po
papirosce. Nemohu vám vylíčiti, jaký úžas se vyjádřil na jeho
tváři; jako by hlavu ztratil, počal mumlati jakási nesouvislá
slova, pojednou vzhlédl na mne pln hněvu a dal se na útek v
opačnou stranu. Já byl celý udiven.

Od té doby, kdykoli se setkal se mnou, pohlížel na mne pokaždé
jako by ulekán. Ale nedal jsem si pokoje ; mne vábilo cosi k němu
a za měsíc pro nic za nic zašel jsem sám ke Gorjančikovu. Můj
krok byl ovšem hloupý a bezohledný. Měl byt na samém kraji města
u staré měšťanky, která měla souchotinami nemocnou dceru, a ta
zas nemanželskou dcerku, asi desetiletou, hezounkou a veselou
holčičku. Alexandr Petrovič seděl podle ní a učil ji čisti v tu
chvíli, když jsem k němu vešel. Když mne spatřil, upadl do
takových rozpaků, jako bych ho byl přistihl při nějakém
přestupku. Pozbyl úplně rozvahy, vyskočil se sedadla a pohlížel
na mne vytřeštěnýma očima. Ale konečně jsme usedli; sledoval
upřeně každý můj pohled, jako by v každém z nich podezříval
jakýsi zvláštní tajemný smysl. Dovtípil jsem se, že je
podezřívavý až do šílenosti. Hleděl na mne s nenávistí, div že se
neptal: „Nu, brzy-li potáhneš odtud?" Dal jsem se s ním do řeči o
našem městečku, o tehdejších novinkách. On se zamlčoval a
dopáleně se ušklíbal. Vyšlo na jevo, že nejen neznal zcela
obyčejných, celému městu známých novinek, ale ani si nepřál jich
zvěděti. Promluvil jsem tedy o našem kraji, o jeho potřebách; ale
on mne poslouchal mlčky a tak mně podivně hleděl do očí, že jsem
se konečně zastyděl, co to s ním mluvím. Při tom div jsem ho
nerozdráždil novými knihami a žurnály; měl jsem je v rukou, jda
právě s pošty, a nabízel jsem mu je ještě nerozřezané. Vrhl na ně
lačný pohled, ale okamžitě změnil úmysl a zamítl nabídku,
vymlouvaje se, že nemá času. Konečně jsem se mu poroučel a
vycházeje ze dveří pocítil jsem, že mně spadlo se srdce jakési
nesnesitelné břímě. Pocítil jsem stud a zdálo se mi nad míru
hloupým, vnucovati se člověku, jenž si učinil právě nejhlavnějším
úkolem životním uschovati se co možná nejdále ode všeho světa.
Ale již se stalo. Vzpomínám si, že jsem knih v jeho bytě ani
nespozoroval, a že tedy nebyla pravdivou pověst, že mnoho čte.
Ale asi dvakrát, když jsem jel náhodou velmi pozdě v noci okolo
jeho oken, spozoroval jsem v nich světlo. Co tedy dělal, sedě v
noci do svitání ? Nepsal něco? A psal-li, tedy co asi?

Okolnosti zavinily, že jsem odejel na tři měsíce z našeho
městečka. Když jsem se vrátil — bylo to v zimě — dověděl jsem se,
že Alexandr Petrovič zemřel zcela osamělý, že ani lékaře k sobě
ani jednou nepovolal. Ve městě na něho skoro už zapomněli. Byt
jeho byl prázdný. Bez meškání jsem se seznámil s domácí
nebožtíkovou, maje v úmyslu vyzvěděti od ní, čím se to zabýval
její nájemník, a nepsal-li čeho ? Za dvacetník mně přinesla plnou
škatuli papírů, jež zbyly po nebožtíkovi. Stařena se při tom
přiznala, že dva sešitky už zničila. Byla to zasmušilá, zamlklá
stařena, od níž těžko bylo se dověděti čeho kloudného. O svém
nájemníku nemohla mně pověděti ničeho zvláště nového. Dle její
výpovědí nedělal skoro nikdy nic, po celé měsíce neotevřel knihy
a nevzal péra do ruky. Za to celé noci chodil po světnici a stále
o něčem přemýšlel, ba časem i rozmlouval sám s sebou. Měl velice
rád její vnučku Káťu, byl k ní pln laskavosti zejména od té doby,
co se dověděl, že jí říkají Káťa; na den sv. Kateřiny každý rok
chodil sloužit za kohosi panichidu. Hostí nemohl vystát; z domu
vycházel pouze na hodiny; mračíval se i na ni, na stařenu, když
přicházela jednou týdně aspoň trochu poklidit v jeho světnici, a
nepromluvil s ní za celá tři léta skoro ani slova.

Optal jsem se Kátě, pamatuje-li se na svého učitele? Pohlédla na
mne mlčky, odvrátila se ke stěně a dala se do pláče. Mohl tedy
podivný ten člověk vnuknouti aspoň někomu lásku k sobě.

Vzal jsem s sebou jeho papíry a po celý den jsem je rozebíral.
Tři čtvrtiny oněch papírů byly bezvýznamné, holé útržky, anebo
žákovská cvičení v pravopise dle předložek. Ale byl mezi nimi
jeden sešit dosti obsáhlý, drobně popsaný a nedokončený, snad
samým pisatelem pohozený a potom zapomenutý. Bylo to líčení — ač
nesouvislé — desetiletého života, stráveného Alexandrem
Petrovičem ve trestnici. Líčení to bylo místy promícháno jakýmisi
podivnými, hroznými vzpomínkami, vrženými na papír nerovně,
křečovitě, jako by z přinucení.

Několikrát jsem znova přečítal ony úryvky, a nabyl jsem skoro
přesvědčení, že byly psány v šílenosti. Ale zápisky trestancovy —
„Scény z mrtvého domu", jak sám je pokřtil na jednom místě svého
rukopisu, zdály se mi ne zcela nezajímavými. Zcela nový, až dotud
mne nepovědomý svět, nápadnost některých událostí, některé
zvláštní poznámky o ztracených lidech upoutaly mne, tak že jsem
ledaco přečetl s dychtivostí. Rozumí se, že se mohu mýliti. Ale
podávám zde všechny hlavy; ať soudí obecenstvo...

I.

MRTVÝ DŮM.

Trestnice naše stála na kraji pevnosti u samého pevnostního
náspu. Pohlédne-li časem člověk skrze štěrbinu ve plotě na boží
svět, nespatři-li tam něco nového, uvidí všeho všudy proužek
oblohy, pak vysoký, ze země nasypaný val, porostlý buřením, a po
valu sem tam ve dne v noci se procházejí stráže. A tu napadne
člověku, že minou celá léta a opět se přijde podívat štěrbinou ve
plotě a opět uvidí tentýž val, tytéž stráže a tentýž uzounký
proužek nebe — ne toho nebe, jež se klene nad trestnicí, nýbrž
jiného, dalekého, volného nebe. Představte si veliký dvůr, v
podobě nepravidelného šestiúhelníku, dvě stě kroků dlouhý, půl
druhého sta kroků široký, celý kolkolem ohrazený vysokým týnem,
to jest plotem z vysokých břeven, stojmo zakopaných hluboko do
země, těsně k sobě přiléhajících svými boky, upevněných příčními
plaňkami a nahoře přiostřených: toť vnější ohrada trestnice. V
jedné stěně ohrady jsou upravena pevná vrata vždy uzavřená,
vždycky — ve dne i v noci — hlídaná strážemi. Otvírala se jen na
daný rozkaz, aby propustila trestance, jdoucí na práci. Za těmi
vraty byl světlý, svobodný svět; tam žili lidé jako všude. Ale
zde, uvnitř ohrady měli o onom světě představy takové, jako o
nějaké nesplnitelné pohádce. Zde byl svůj zvláštní svět, jenž
neměl nikde nic sobě podobného; zde byly své zvláštní zákony, své
obleky, své mravy a obyčeje, a za živa mrtvý dům; život, jako
nikde jinde, a též lidé zvláštní. A právě tento zvláštní kout
hodlám popsati.

Vstoupíte-li do ohrady, spatříte v ní několik budov. Po obou
stranách širokého vnitřního dvora táhnou se dvě dlouhá, přízemní
stavení, sroubená ze dřeva. To jsou kasárny. V nich bydlí
trestanci, rozdělení dle trestů. Dále v pozadí ohrady ještě jedno
takové stavení: je to kuchyně, rozdělená pro dvě skupiny. Dále
ještě jedno stavení, kde jsou pod společnou střechou umístěny
sklepy, sýpky a kůlny. Prostředek dvora je prázdný a tvoří rovné,
dosti rozsáhlé prostranství. Zde se trestanci staví do řad,
provádí se kontrola a vyvolávají se jména ráno, v poledne a
večer, někdy však ještě mimo to několikrát za den, podle toho,
jak jsou stráže podezřívavé a jak umějí rychle počítati. Kolkolem
mezi budovami a plotem zůstává ještě dosti veliké prostranství.
Zde v zadu za budovami procházívají se rádi za doby odpočinku
někteří z vězňů, kteří nemilují společnosti a jsou povahy
zasmušilejší; chráněni před cizími zraky obírají se svými
myšlénkami. Setkal-li jsem se s některými z nich za takové
procházky, pozoroval jsem se zálibou jich zasmušilé, znamenané
tváře, a hleděl jsem uhodnouti, o čem asi přemýšlejí. Byl mezi
nimi jeden deportovaný, jehož zamilovaným zaměstnáním za svobodné
chvíle bylo počítati břevna. Bylo jich na půl druhého tisíce, a
všechna je měl spočítána i poznamenána. Každé břevno mu znamenalo
jeden den; každodenně vynechával jedno břevno a takovým způsobem
dle množství zbývajících břeven mohl názorně poznati, kolik dní
mu ještě zbývá zůstávati v trestnici, než vyprší lhůta jeho
nucené práce. Míval vždy nelíčenou radost, když se přiblížil ke
konci některé strany šestiúhelníka. Zbývalo mu čekati ještě mnoho
let; ale v trestnici měl dosti.času, aby se naučil trpělivosti.

Viděl jsem kdysi, jak se loučil se soudruhy jeden trestanec, jenž
strávil v káznici dvacet let a konečně odcházel na svobodu. Byli
lidé, kteří se pamatovali, jak poprvé vstoupil do trestnice
mladý, bezstarostný, nedbající ani svého zločinu, ani svého
trestu. A odcházel šedým starcem, s tváří zasmušilou a
truchlivou. Mlčky obešel všech šest našich kasáren. Když vstoupil
do kasárny, poznamenal se křížem směrem k svatým obrazům, a pak
se hluboko, až po pás poklonil soudruhům, žádaje na nich, aby
zapomněli, učinil-li jim co zlého.

Také si vzpomínám, jak kdysi jednoho vězně, někdy zámožného
sibiřského sedláka, zavolali jednou pod večer ke vratům. Před půl
rokem obdržel zprávu, že bývalá jeho žena se vdala a těžce se
proto zarmoutil. A nyní sama ona zajela ke trestnici, dala ho
zavolati a podala mu almužnu. Pohovořili spolu dvě minuty, oba si
poplakali a rozloučili se na věky. Viděl jsem jeho tvář, když se
vracel do kasárny... Ano, v tom místě bylo možná naučiti se
trpělivosti.

Když se smrákalo, všechny nás odváděli do kasáren, kde nás
zavírali na celou noc. Bylo mně vždy těžko vraceti se ze dvora do
naší kasárny. Byla to dlouhá, nízká, dusná síň, mdle osvětlená
lojovými svícemi, s obtížným, dusivým zápachem. Nechápu nyní, jak
jsem v ní strávil deset let. Na narách*) měl jsem svá tři prkna:
to bylo celé moje místo. Na těchto narách bylo jen v naší
světnici umístěno třicet lidí. V zimě zavíralo se záhy. Trvávalo
čtyry hodiny, než všichni usnuli. Před tím hluk, křik, chechtot,
nadávky, řinkot řetězů, dým, smrad, oholené hlavy, cejchované
tváře, hadrovité šaty, všechno osypané nadávkami, zdarebačené...
ano, tuhý má člověk život! Člověk jest bytost ke všemu
přivykající a myslím, to právě že jest nejlepší jeho definice.

Bylo nás v trestnici celkem dvě stě padesát osob — počet ten se
skoro neměnil. Jedni přicházeli, druhým vyšla lhůta i odcházeli,
třetí umírali. A co tu bylo za lidi! Myslím, že tu měla své
zástupce každá gubernie, každá oblasť celého Ruska. Byli mezi
trestanci jinorodci, bylo i několik horalů z Kavkazu, Vše to se
dělilo podle velikosti zločinů a následovně i podle počtu let,
přisouzených za zločin. Možno se domýšleti, že není na světě
zločinu, aby zde nebyl mel svého zástupce. Hlavní element všeho
obyvatelstva káznice tvořili deportovaní trestanci stavu
občanského, po

*) Nary jsou nevysoké, prkny pobité lešení, na němž spí
trestanci.

rusky ssylno kátoržnyje *), jež vězňové nazývali naivně „silně
kátoržnými". Byli to zločinci úplně zbavení všech občanských
práv, úlomky odříznuté od lidské společnosti, s vypáleným
znamením na čele pro věčnou památku na jejich zavržení. Posýlali
je do trestnice na lhůtu od osmi do dvanácti let, a pak je
rozesýlali po sibiřských okresích, kde jim bylo na vždy se
usaditi.

Byli tu i zločinci stavu vojenského, nezbavení na vždy práv
občanských, jako vůbec ve vojenských trestnicích na pevnostech.
Přicházeli k nám na krátkou dobu, a když jim vypršela lhůta,
vraceli se tam, odkud přišli, totiž do vojska k sibiřským řadovým
praporům. Mnozí z nich skoro v zápětí přicházeli nazpět do
trestnice za nová těžká provinění, ale ne již na krátko, nýbrž na
dvacet let. Tento oddíl se jmenoval „stálým". Ale ani „stálí"
nebyli ještě zbaveni dokonce všech občanských práv.

Byl však na konci ještě jeden zvláštní oddíl nejstraš-nějsích
zločinců, zejmena stavu vojenského, a sice dosti četný. Jmenoval
se „zvláštním oddělením". Z celého Ruska odesýlali sem zločince.
Sami se domýšleli, že jsou odsouzeni do smrti; nevěděli na jakou
lhůtu jsou odsouzeni k nuceným pracím. Dle zákona měly se jim
dávati dvojnásobné a trojnásobné úkoly při práci. V trestnici
byli jen dočasně, dokud se nezřídí v Sibiři nové, mnohem tužší
káznice. „Vy jste na lhůtu a my z káznice do káznice," říkávali
druhým vězňům. Dověděl jsem se později, že tento druh trestanců
byl zrušen. Mimo to v naší trestnici odstraněna i civilní správa
a všichni trestanci vřaděni do jedné společné vojenské vězeňské
roty. Rozumí se, že zároveň ustanovena i jiná správa, totiž
vojenská. Budu tedy líčiti staré doby, události dávno minulé a
zaniklé ...

Dávno to bylo všechno; připadá mně to všechno nyní jako ve snu.
Pamatuji se, jak jsem vstoupil do trestnice. Bylo to podvečer v
prosinci. Smrákalo se již ; lid se vracel

*) Kátorga znamená nucenou práci v trestnici, ssylný —
deportovaný od slov ssylať odesýlati.

z práce. Chystali se ke kontrole. Poddůstojník s dlouhými kníry
otevřel mne konečně dvéře toho podivného domu, v němž jsem měl
stráviti tolik let, z něhož jsem si mel odnésti množství takových
dojmů, o nichž, kdybych jich nebyl zakusil ve skutečnosti, nebyl
bych si mohl učiniti ani přibližného ponětí. Na příklad, nemohl
bych si nikterak představiti, co je v tom strašného a trapného,
že po celých deset let svého vězeni nebudu ani jednou ani na
okamžik sám? Na práci vždycky pod dozorem vojenského průvodu,
doma se dvěma sty soudruhů a ani jednou — ani jednou sám!
Ostatně, kdyby bylo jenom toto, k čemu mně bylo přivykati!

Byli zde vrahové z nešťastné náhody a vrahové ze řemesla, lupiči
a vůdcové lupičů. Byli tu prostí darebové a tuláci — osoby, jichž
řemeslem bylo, dostati se k penězům, a jiné, jimž šlo jen o to,
aby se najedly. Byli i takoví, o nichž by těžko bylo rozhodnouti,
zač jen se mohli dostati sem? A zatím každý měl svou historii,
smutnou a těžkou, jako třeštění hlavy po včerejším opojení. O své
minulosti rozmlouvali vůbec málo, neradi vypravovali a snažili se
patrně nepřemýšleti o minulosti. Znal jsem mezi nimi i vrahy,
kteří se nikdy nezamyslili a tak byli veselí, že bylo možno se
sázeti, že jim svědomí nečiní nikdy výčitek. Ale byly tu i osoby
zasmušilé, skoro vždycky zamlklé. Svůj životopis vůbec zřídka kdo
vypravoval a zvědavost nebyla jaksi v modě, nebyla zvykem,
nezdála se slušnou Leda že se tu nebo tam dá někdo z dlouhé
chvíle do vypravování a druhý chladnokrevně a zasmušile
poslouchá. Překvapiti zde nemohl nikdo nikoho. „My jsme lidé
grámotní!" říkávali často s jakousi podivnou samolibostí. Napadá
mne, jak kdysi jeden lupič, nachmeliv se (v káznici bylo někdy
možno se napiti) počal vypravovati, jak zavraždil nožem
pětiletého chlapce; jak ho z prva přilákal hračkou, zavedl do
jakési prázdné kůlny, a tam jak ho zavraždil. Celá síň, jež se až
dosud smála jeho vtipům, dala se do křiku jako jedním hlasem, a
zlosyn byl přinucen, aby umlk'. Nedali se trestanci do křiku z
ošklivosti před jeho skutkem, nýbrž jen tak, protože nebylo třeba
mluviti o tom, protože není obyčejem mluviti o tom.

Dodávám při té příležitosti, že oni lidé byli vskutku grámotní, a
sice ne v přeneseném, nýbrž v doslovném slova smyslu. Jistě více
než polovina z nich uměli číst a psáti. Na kterém jiném místě,
kde se ruský lid shromažďuje ve velkých massách, mohli byste
odděliti od něho zástup dvou set padesáti osob, aby polovice jich
byla grámotných? Slyšel jsem později, že kdosi počal z podobných
dát sestavovati důsledek, že grámotnost je zhoubou pro lid. To je
nesprávné! Zde působí zcela jiné příčiny, ačkoli nelze
nesouhlasiti, že grámotnost rozvíjí v lidu odvahu. Ale to přece
není chybou!

Jednotlivé druhy trestanců lišily se oblekem. Jedni měli polovinu
kazajky tmavohnědou a druhou šedou; podobně i na spodkách jedna
nohavice šedá, druhá tmavohnědá. Kdysi na práci přišlo k nám
trestancům děvčátko, jež přineslo na prodej preclíky, dlouho se
na mne dívalo a najednou se dalo do smíchu: „Ach, to je hloupé !"
vykřikla; „i šedého sukna se nedostalo, i černého sukna se
nedostalo !" Někteří měli celou kazajku pouze ze šedého sukna; za
to rukávy měli tmavohnědé. Hlavu také holili různými způsoby;
jedněm oholili půl hlavy od předu do zadu, druhým napříč hlavy.

Na první pohled bylo možno pozorovati jakousi nápadnou shodnost v
celé té podivuhodné rodině. I nejoriginálnější osobnosti, jež
nevolky ovládaly druhé, i ty se snažily, jak by si přisvojily
společný ton celé trestnice. Celkem mohu říci, že všechen ten lid
— vyjma několik nečetných, nevyčerpatelně veselých lidí, začež se
jim dostávalo všeobecného opovržení — byl lid zasmušilý,
závistný, ješitný, vychloubavý, urážlivý a u vysoké míře dbalý
formálnosti. Umění ničemu se nediviti bylo největší ctností.
Všichni trpěli manií, jak se chovati na zevnějšek. Ale nezřídka
nejvypínavější vzezření přecházelo bystrotou blesku ve
svrchovanou malomyslnost. Bylo mezi nimi vskutku několik v pravdě
mohutných lidí; ti se chovali prostě a nepřetvařovali se. Ale
divná věc! Z těchto opravdu mohutných lidí několik bylo z míry
ješitných, tak že ješitnost jich přecházela v chorobu. Vůbec
ješitnost, zevnějšek, byly hlavní věcí. Většina byla mravně
zkažena a strašně podlá. Klevetám a pomluvám nebylo konce: to
bylo peklo, svrchované peklo. Ale proti domácím pravidlům a
přijatým zvykům trestnice nikdo si nedovolil se vzpouzeti;
všichni se jim podřizovali. Vyskytovaly se povahy, ostře od
druhých se lišící, těžko a jen s namáháním se podřizující, ale
přece se podřizovaly. Přicházeli do trestnice lidé, kteří si přes
příliš dovolili, kteří přes příliš vybočili na svobodě z míry,
tak že i zločiny své páchali na konci jako by ne sami, jako by
sami nevěděli proč, jako v horečce a mrákotách; často z
ješitnosti, podrážděné do nejvyšší míry. Ale u nás je ihned
zkrotili, třebas někteří z nich, než přišli do káznice, bývali
hrůzou celých vsí a měst. Nováček, rozhlédnuv se kolem sebe,
poznal ihned, že se dostal jinam, než kam chtěl, tady že nikoho
nepřekvapí, a nepozorovaně krotnul a přizpůsoboval se obecnému
tonu.

Tento obecný ton záležel na zevnějšek z jakési zvláštní osobní
vážnosti, jíž byl proniknut div ne každý chovanec trestnice.
Zrovna jako by název trestance, odsouzence byl skutečně nějakou
úřední hodností a sice čestnou hodností! O studu a lítosti ani
potuchy! Ostatně pozorovala se i jakási vnější zkroušenost, tak
říkaje oficiální, jakési klidné mudrování,: „Jsme lidé ztracení,"
říkávali; „neuměli jsme býti živi na svobodě, musíme nyní běhati
zelenou ulici, počítati řady." — „Otce, matky jsme neposlouchali,
nyní musíme poslouchati kůži na bubnu." — „Nechtěl jsi šíti
zlatem, tluc nyní kamení kladivem."

Vše to se pronášelo často buď jako mravoučná průpovídka, buď ve
způsobě pořekadla nebo navyklého úsloví, ale nikdy opravdově.
Byla to jen samá slova. Pochybuju, aby se byl jediný z nich v
duchu přiznával, že jednal nezákonně. Ať se opováží někdo mimo
spoluvězně vyčisti trestanci jeho přestupek (ačkoliv — řeknu
mimochodem — není zvykem Rusů, dělati výčitky zločincům!). Osopí
se na něho a nadávkám nebude konce. A co za mistry byli všichni v
nadávání! Spílali si rafinovaně, umělecky. Spílání přivedli na
stupeň vědy. Snahou jejich bylo dopáliti ne urážlivým slovem,
nýbrž spíše urážlivým smyslem, duchem, ideí, a to je
rafinovanější, jedovatější. Neumlkající hádky rozvíjely ještě
více tuto vědu mezi nimi. Všechen ten lid pracoval ve stínu
hrozící hole, byl tedy vlastně nezaměstnaný a proto se mravně
kazil; nepřišel-li kdo už mravně zkaženým, tedy se zkazil v
káznici. Shromáždili se sem všichni nikoli po své vůli; všichni
si byli na vzájem cizí.

„Čert troje lápti roztrhal, než nás sebral do jedné hromady!"
říkávali sami o sobě; a proto pomluvy, uskoky, babské klevety,
závist, sváry a hněvy bývaly vždy na prvním místě v onom zcela
neobyčejném životě. Žádná baba není s to, aby byla tak babskou,
jako někteří z oněch lotrů. Opakuju, že i mezi nimi bylo několik
mohutných osobností, charakterů, zvyklých po celý svůj život
lámat a poroučet, otužilých a nebojácných. K nim se nevolky
chovali s úctou; sami pak oni, ač velmi často žárlivi na svou
slávu, celkem se snažili, aby nebyli ostatním na obtíž; do
marných hádek se nepouštěli, chovali se neobyčejné vážně, byli
rozvážliví a vždycky skoro poslušní trestnické správy — nikoliv
proto, že by poslušnost byla jich principem, že by ji uznávali za
svou povinnost, nýbrž jen tak, jako by se byli o to smluvili s
úřadem, seznavše plynoucí odtud vzájemnou výhodu. Ostatně s nimi
jednali opatrně. Připomínám si, jak kdysi jednoho z takových
trestanců, člověka odhodlaného a neznajícího bázně, známého
představeným pro své zvířecí náklonnosti, zavolali pro jakýsi
přestupek ku potrestání. Byl letní den, doba po práci. Štábní
důstojník, nejbližší a bezprostřední představený trestnice,
přijel sám na strážnici, jež se nalézala podle samých našich
vrat, aby byl přítomen při trestu. Tento major byl jakousi
fatální bytostí pro vězně; přivedl je tak daleko, že se před ním
třásli. Byl až nerozumně přísný, „sápal se na lidi," jak se
vyjadřovali trestanci. Nejvíce se na něm báli jeho pronikavého,
rysího pohledu, před nímž nebylo lze ničeho zatajiti. Viděl
všechno, třeba se ani nedíval. Jakmile vstoupil do trestnice,
věděl už, co se děje na druhém konci její. Trestanci ho jmenovali
osmiokým. Systém jeho byl však chybný. On jen zlil beztoho už
rozezlené lidi svým zběsilým, krutým jednáním, a kdyby neměl nad
sebou velitele, člověka šlechetného a rozvážného, tu a tam
krotícího jeho divoké nápady, byl by způsobil mnohé neštěstí svou
správou. Nechápu, jak mohl zůstati až do konce bez úrazu; do
výslužby vstoupil živ a zdráv. Ovšem bylo zavedeno proti němu
vyšetřování.

Trestanec zbledl, když ho vyvolali. Obyčejně lehal mlčky a
odhodlaně na lavici pod metlu, mlčky trpěl trest a vstávaje po
výprasku se otřásl a chladnokrevně jako filosof pohlížel na
nehodu, jež ho postihla. S ním jednali ostatně vždycky opatrně.
Ale tentokrát se, nevím z jaké příčiny, pokládal za nevinna.
Zbledl a tajně, takže stráž toho nespozorovala, zastrčil si za
rukáv ostrý anglický knejp. Nože a všeliké jiné ostré nástroje
byly v trestnici hrozně zapovězeny. Prohlídky byly časté,
neočekávané a bez žertů, tresty kruté. Ale protože, zachce-li se
zloději něco zvláště dobře schovati, nikdy se to u něho
nenalezne, proto, poněvadž nože a jiné nástroje byly v trestnici
nevyhnutelně nutny, nacházely se přese všechny prohlídky stále v
držení trestanců. A když se i podařilo je skonfiskovati, ihned si
opatřovali jiné.

Celá trestnice se rozeběhla ke plotu a s tlukoucím srdcem
pohlížela skulinami mezi břevny. Všichni věděli, že Petrov
tentokrát nelehne dobrovolně na lavici a po majorovi že je veta.
Ale v nejrozhodnější okamžik náš major sedl na drožku a odejel,
poručiv vykonání trestu jinému důstojníkovi. „Sám bůh ho spasil!"
tvrdili potom vězňové. A co se týče Petrova, snesl trest zcela
klidně. Jeho vztek minul, jakmile odejel major.

Trestanec poslouchá a pokořuje se do jisté míry; ale jsou meze,
jež se nemají překračovati. A když už o tom mluvím: nemůže býti
nic zajímavějšího nad ony podivné výbuchy netrpělivosti a
svéhlavosti. Často trpí člověk několik let, pokořuje se, snáší
nejkrutější tresty a náhle to v něm propukne při nějaké
malichernosti, při nějaké hlouposti, jež by nestála ani za řeč.
Hledě s jiného stanoviska, možno takové jednání nazvati
šílenstvím. A vskutku to bývá.

Pravil jsem již, že jsem v prodlení několika let ne-spozoroval
mezi oněmi lidmi ani sebe menšího příznaku lítosti, ani sebe
menší stopy, že by je tísnily vzpomínky o jejich zločinech, a že
největší část z nich má v duchu jednání své za úplně správné. To
je faktum. Ovšem ješitnost, špatné příklady, snaha, zdáti se
junákem a lživý stud bývají často toho příčinou. Avšak naproti
tomu kdo se osmělí tvrditi, že prozkoumal hlubiny oněch
ztracených srdcí a přečetl v nich vše to, co tam uschováno před
celým světem ? Bylo by však přece za tolik let možno zpozorovati
aspoň něco, zadržeti, zachytiti v oněch srdcích aspoň sebe menší
črtu, jež by nasvědčovala jejich vniterné trýzni, jejich mukám.
Ale to se nestalo, ani jednou nestalo. Ano, zdá se, že s
dosavadních, hotových už hledisek není možno postihnouti smysl
zločinu a že filosofie jeho jest trochu obtížnější, než se za to
má. Trestnice a soustava nucených prací zločince ovšem nenapraví;
jimi se zločinec pouze trestá a obecenstvu se poskytuje ochrana
od dalších útoků zločincových na jeho bezpečnost. V zločinci
samém budí trestnice a nejnamáhavější nucená práce pouze
nenávist, touhu po zapovězených rozkošech a strašnou
lehkomyslnost. Ale jsem pevně přesvědčen, že proslulá soustava
samovazby dostihuje jen klamného, pochybeného, vnějšího cíle.
Vyssává životní šťávy z člověka, zbavuje duši jeho sebevědomé
činnosti, oslabuje ji, děsí ji a potom vydává mravně vyschlou,
napolo rozumu zbavenou mumii za vzor polepšení a lítosti.
Zločinec, jenž povstal proti společnosti lidské, ovšem ji
nenávidí a o sobě skoro vždycky se domnívá, že má pravdu, kdežto
vinníkem je lidská společnost. Za to už vytrpěl od ní trest a tím
se pokládá skoro za ospravedlněného, vyrovnaného.

Mohlo by se míti za to, že pohlíží-li se tak na věc, nezbude na
konec nic jiného, nežli dáti samému zločinci za pravdu. Ale ať si
hledí kdo na zločin s jakéhokoli stanoviska, přece všichni budou
souhlasiti v tom, že jsou takové zločiny, které se vždy a všude
dle všech možných zákonů od samého počátku světa počítají bez
odporu za zločin a budou za zločin počítány dotud, pokud člověk
zůstane člověkem. Pouze v trestnici bylo mně slyšeti řeči o
nejstrašnějších, o nejnepřirozenějších skutcích, o nejděsnějších
vraždách, vypravované s neúmorným, dětsky veselým smíchem.

Zvláště mi nevychází z paměti jistý otcovrah. Byl rodem šlechtic,
byl v úřadě a šedesátiletý otec ho pokládal asi jako za svého
marnotratného syna. Život jeho byl úplně lehkovážný, při čemž
upadl do dluhů. Otec ho přemlouval, úmyslně ho obmezoval na
penězích. Ale otec měl dům, měl dvorec, tušily se u něho peníze;
a syn ho zavraždil, lačně po dědictví. Zločin byl odhalen teprve
za měsíc. Vrah sám ohlásil na policii, že otec jeho zmizel, a
nikdo neví, kam. Celý ten měsíc strávil nejprostopášnějším
způsobem. Konečně kdysi za jeho nepřítomnosti našla policie
mrtvolu. V domě byla přes celý dvůr zřízena strouha pro odtok
nečistot, pokrytá prkny. Mrtvola ležela v oné strouze. Tělo bylo
oblečeno a uloženo jako v rakvi; šedá hlava byla úplně odříznuta,
ale přistavena k trupu; pod hlavu položil vrah podušku. Sám se
nepřiznal; byl zbaven šlechtictví, úřadní hodnosti a deportován k
nuceným pracím na dvacet let. Po celou dobu, co jsem s ním
strávil, byl v nejvýtečnější, nejveselejší duševní náladě. Byl to
rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšším stupni nerozvážný člověk, ač
nikoli hlupák. Nikdy jsem při něm nespozoroval nějaké zvláštní
ukrutnosti. Spoluvězňové jím opovrhovali ne pro zločin, na nějž
nikdo ani nevzpomněl, nýbrž pro pošetilost, proto, že se neuměl
chovati. Za řeči vzpomněl někdy na svého otce. Jednou, rozprávěje
se mnou o tělesné statnosti, dědičné v jejich rodině, připomenul:
„Na příklad otec můj, ten do samého skonání svého nikdy si
nestýskal na žádnou bolest." Taková zvířecí necitelnost jest
ovšem nemožná. Toť fenomén; tu musí býti nějaká vada v ústrojí,
nějaké tělesné i mravné, vědě dosud nepovědomé zmrzačení, a ne
pouhý zločin. Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin. Ale lidé
z jeho města, kteří by měli znáti všechny podrobnosti jeho
života, vypravovali mně o celém tom případu. Okolnosti byly tak
jasné, že nebylo možná nevěřiti.

Spoluvězňové slyšeli, jak jednou v noci volal ze spaní: „drž ho,
drž! Hlavu mu usekni, hlavu, hlavu!.."

Trestanci skoro všichni mluvili ze spaní a blábolili. Nadávky,
zlodějské výrazy, nože, sekery přicházely jim za blábolení
nejčastěji na jazyk. „Jsme lidé bití," říkávali; „vnitřnosti naše
jsou odražené; proto v noci křičíme."

Erární nucená práce na pevnosti nebyla zaměstnáním, nýbrž
povinností; trestanec odpracoval svůj úkol aneb odbyl zákonitou
dobu práce a vracel se do trestnice. Na práci hleděli s
nenávistí. Bez svého zvláštního, vlastního zaměstnání, jemuž by
byl oddán celou myslí svou, celým důmyslem, nemohl by člověk býti
na živě v trestnici. A pak jakým způsobem mohli by všichni ti
lidé, rozvití, hojně světa uživší a prahnoucí po tom, aby opět
mohli užívati, násilně přivedení sem do jedné hromady, násilně
odtržení od lidské společnosti a od normálného života, jak by se
tu mohli srov-návati normálně a pravidelně ze své vlastní vůle a
vlastního souhlasu! Z pouhého lenošení rozvily by se v nich
takové zločinné vlastnosti, o nichž neměli dříve ani ponětí. Bez
práce a bez zákonitého, normálného vlastnictví člověk nemůže býti
živ, klesá mravně a obrací se ve zvíře.

Proto následkem přirozené potřeby a jakéhosi citu sebezachování
měl v trestnici každý své řemeslo a své zaměstnání. Dlouhý letní
den byl skoro celý zaujat erární prací; za krátkou noc člověk
sotva se vyspal. Za to v zimě trestanec podle předpisů má býti
ihned zavřen v káznici, jakmile se setmělo. Co dělati za
dlouhých, nudných hodin zimního večera? Proto se skoro každá
kasárna, nehledě na zápověď, měnila v ohromnou dílnu. Práce,
zaměstnání ve skutečnosti se ovšem nezapovídaly; ale přísně bylo
zapovězeno míti při sobě v trestnici nástroje; ale bez nich byla
práce nemožnou. Pracovalo se tedy potichu a zdá se, že vězenská
správa hleděla na to v některých případech ne hrubě přísně.

Mnozí z trestanců přicházeli do káznice, ničeho neumějíce; ale
učili se u jiných, a když se vraceli na svobodu, byli dobrými
řemeslníky. Byli tu ševci, šijící boty, jiní, šijící střevíce,
krejčí, truhláři a zámečníci, ba i řezbáři a pozlacovači. Jeden
žid — Bumštein — byl klenotníkem a zároveň lichvářem. Všichni
pracovali a vydělávali si peníze. Zakázky na práci přicházely ze
města. Peníze jsou z kovu ražená svoboda, a proto pro člověka,
zbaveného úplně svobody, jsou desetkrát vzácnější. Třebas by mu
jen cinkaly v kapse, už je napolo utěšen, byť je neměl zač
utratiti. Ale peníze možno vždy a všude utráceti, při čemž jde
ještě to na váhu, že zapovězený plod je dvojnásobně sladký. Ale v
trestnici bylo možná dostat i vodky. Dýmky byly co nejpřísněji
zakázány, ale kouřili všichni.

Peníze a tabák chránily od kurdějí a jiných nemocí. Práce pak
chránila od přestupků. Bez práce snědli by tre-tanci jeden
druhého, jako pavouci ve sklenici.

Ale přes to i peníze i práce byly zapovězeny. Nežrídka pořádány v
noci nenadálé prohlídky a všechno zakázané se konfiskovalo, při
čemž peníze, jakkoli je obezřele schovávali, přece upadaly časem
do rukou prohlížitelů. To je také jedna z příčin, proč se jich
nešetřilo, nýbrž co možná rychle se propíjely. Proto také
opatřovali si v trestnici vodku. Po každé prohlídce býval vinný,
kromě toho, že přišel o všechen svůj majetek, obyčejně ještě
citelně potrestán. Ale po každé prohlídce ihned se zase
doplňovaly mezery, bez prodlení se opatřovaly nové věci a všechno
šlo podle starého pořádku. Představenstvo o tom vědělo, a
provinilci na tresty nereptali, ačkoli takový život byl podoben k
životu lidí, kteří se ubytovali na hoře Vesuvu.

Kdo nebyl řemeslníkem, zaměstnával se jiným způsobem. Zaměstnání
ta byla velice originální. Někteří se na přiklad zabývali pouhým
překupnictvím, při čemž se prodávaly někdy takové věci, že by
člověku za ohradou trestnice nemohlo ani na mysl přijíti nejen je
kupovati a prodávati, nýbrž ani počítati za věci. Ale káznice
byla velice chudobna a při tom nad míru podnikavá. Poslední hadr
měl svou cenu a hodil se na nějaké dílo. Následkem chudoby měly i
peníze v trestnici docela jinou cenu, než na svobodě. Za velikou
složitou práci platilo se babkami. Někteří se zabývali s úspěchem
lichvářstvím. Trestanec, jenž se dal do hýření anebo přišel na
mizinu, odnesl poslední své věci k lichváři a dostal od něho
několik měděných penízků na ohromná procenta. Nevyplatil-li oněch
věcí do lhůty, ihned se prodávaly beze všeho smilování.
Lichvářství tak rozkvětlo, že se přijímaly do zástavy i erární
věci, jimiž se trestanci pří prohlídce musili vykazovati, jako
prádlo, kůže na boty a podobné, tedy věci nezbytné každému
trestanci v každý okamžik.

Ale při takových zástavách přiházíval se i jiný obrat té
záležitosti, ostatně ne zcela nepředvídaný. Trestanec, jenž
zastavil věc a obdržel peníze, odebral se bez prodlení a bez
jakýchkoli dlouhých řečí k staršímu poddůstojníkovi, nejbližšímu
to představenému trestnice, učinil oznámení, že zastavil erární
věci, načež je ihned lichváři odňali, aniž by o tom podávali
správu vyšším představeným. Zajímavo je to, že někdy za takové
příležitosti nebylo ani hádky; lichvář vrátil mlčky a zasmušile,
co se slušelo, ba tvářil se, jako by sám byl očekával, že se tak
stane. Dost možná, že byl přesvědčen, že by na místě dlužníkově
učinil totéž. A proto, nadával-li později přece, činil to ne ze
vzteku, nýbrž jen tak, aby se neřeklo.

Celkem kradli jeden druhému hrozne. Skoro každý měl svůj kufřík
se zámkem, v němž choval erární věci. To bylo dovoleno; ale kufry
neposkytovaly náležité bezpečnosti. Myslím, že je si lehko
představiti, jací tam byli dovední zloději. Mně jeden trestanec,
člověk mne upřímně oddaný (pravím to bez přehánění), ukradl
bibli, jedinou knihu, kterou bylo dovoleno míti v trestnici;
přiznal se mně k tomu sám téhož dne, ne snad že by se v něm
svědomí bylo hnulo, nýbrž proto, že mu mne bylo líto, neboť jsem
ji dlouho hledal.

Byli u nás krčmáři, kteří prodávali vodku a rychle bohatli. O
tomto obchodě budu někdy vypravovati zvláště; jo dosti
pozoruhodný. V trestnici bylo mnoho lidí, kteří tam přišli pro
podloudnictví, a proto se není čemu diviti, jak za tak přísného
dozoru a za stálé přítomnosti vojenského průvodu mohla se vodka
přinášeti do trestnice. Poznamenávám při té příležitosti, že
podloudnictví je dle své povahy jakýmsi zvláštním zločinem.
Uvěřil by na příklad někdo, že peníze a výhoda hrají u některého
podloudníka vedlejší úlohu, že stojí teprve na druhém místě? A
přece lomu bývá tak! Podloudník pracuje z lásky, z povolání. ,Jo
to svého druhu básník. Všechno sází do hry, kráčí strašnému
nebezpečí vstříc, pomáhá si lstí, je vynalézavý, umí se
vykličkovati; někdy jedná dokonce pode vlivem jakéhosi nadšení.
Je to vášeň taktéž mocná, jako hra v karty.

Znal jsem v trestnici jednoho vezme, člověka obrovských tělesných
rozměrů, ale při tom tak tichého, mírného, pokorného, že nebylo
možná si představiti, jakým způsobem se ocitl v káznici. Byl tak
trpělivý a shovívavý, že za celou dobu svého pobytu v trestnici
se žádným se nepohádal. Ale pocházel od západních hranic, byl sem
poslán za podloudnictví a rozumí se, že se nezdržel a dal se do
pašování vodky. Kolikrát byl za to trestán a jak se bál prutů! A
vždyť mu přinášení vodky opatřovalo hrozne nepatrný důchod. Z
vodky bohatl pouze podnikatel. A on blázínek miloval umění pro
umění. Byl plačtivý jako baba a kolikrát se po výprasku
zapřísahal a zaříkal, že nebude více přinášeti kontrabandy! Mužil
se a vydržel někdy celý měsíc, ale na konec přece neodolal....
Díky takovým osobám nikdy nebýval v tresnici nedostatek vodky.

Konečně ještě byl jeden důchod; neobohacoval sice vězně, za to
byl stálý a blahodějný. Byly to almužny. Vyšší třídy našeho
obecenstva nemají o tom ponětí, jak se o „nešťastné" starají
kupci, měšťané*) a veškeren náš lid. Almužna podává se skoro
neustále a sice skoro vždy v podobě

* Slovem „kupec" rozumí se u Rusů každý obchodník vůbec, slovem
„měštěnín" každý příslušník městské obce, jenž není kupcem neb
úředníkem. Pozn. př.

chleba, housek, koláčů, daleko řidčeji v podobě peněz. Bez těchto
milodarů velmi krušně by se vedlo vězňům na mnoha místech,
zejména pokud jsou ještě ve vyšetřování, v kteroužto dobu se s
nimi jedná mnohem přísněji než s odsouzenými. Almužnu dělí
vězňové nábožně mezi sebe stejnými díly. Nestačí-li na všechny
vězně, rozkrájejí se koláče na polovičky, ba i na šest rovných
dílů, a každý vězeň dostane svůj kousek. Vzpomínám si, jak jsem
ponejprv obdržel almužnu peněžitou. Bylo to nedlouho po mém
příchodu do trestnice. Vracel jsem se z ranní práce sám, v
průvodu vojáka. Vstříc nám kráčely matka s dcerou, děvčátkem asi
desetiletým, hezounkým jako andělíček. Viděl jsem je dříve už
jednou. Matka byla vdova po vojákovi. Její muž, mladý voják, byl
ve vyšetřování a zemřel v nemocnici v oddělení pro trestance v tu
dobu, když jsem tam sám také ležel. Žena s dcerou přišly se s ním
rozloučit ; obě hrozně plakaly. Když mne děvčátko zpozorovalo,
začervenalo se, a něco pošeptalo matce. Ta se hned zastavila,
vyhledala v uzlíčku čtvrt kopějky a podala ji dceři. Dcera se
dala za mnou do běhu : „Na nešťastný, přijmi kopějku za Krista
Pána!" volala, když mne dohonila, a strkala mně penízek do ruky.
Vzal jsem její penízek a holčička se vrátila k matce úplně
spokojena. Penízek ten dlouho jsem choval u sebe.

II.

První dojmy.

První měsíc a vůbec první doba mého pobytu v trestnici stojí mně
nyní živě před očima. Následující má trestnická léta míhají se v
paměti mé mnohem matněji. Některá jako by se byla úplně shladila,
slila se dohromady a zůstavila po sobě jediný celkový dojem,
dojem čehosi těžkého, jednotvárného, dusného.

Za to všechno, co jsem zakusil za prvních dní mé vazby,
představuje se mi nyní tak, jako by se bylo přihodilo včera.
Jinak ani býti nemohlo.

Jasně se pamatuju, že při prvním kroku v tomto novém životě mne
překvapilo to, že v něm nenacházím vlastně pranic zvláště
překvapujícího, neobyčejného, či lépe řečeno, neočekávaného. Vše
to jako by se již dříve bylo míhalo v mé fantasii, když jsem se
cestou do Sibiře snažil uhádnouti, co mne asi očekává. Ale brzy
množství nejpodivnějších neočekávaností a nejhroznějších událostí
počalo mne zarážeti skoro při každém kroku. Teprve v pozdějších
dobách, když jsem už prožil hezky dlouho v trestnici, poznal jsem
smysl vší té výminečnosti, vší neočekávaností onoho života, a čím
dále, tím více jsem se mu obdivoval. Přiznávám se, že mne onen
obdiv provázel po celou dlouhou lhůtu mého trestu; nikdy jsem
nebyl s to se s ním smířiti.

První můj dojem, když jsem vstoupil do ohrady trestnice, byl co
nejhnusnější. Ale přes to — ku podivu! — se mi zdálo,' že je
život v trestnici mnohem snazší, než jsem si představoval cestou.
Vězňové, ač v okovech, chodili volně po celé trestnici, nadávali
si, zpívali písně, pracovali pro sebe, kouřili z dýmek, ba i
víno*) pili (ačkoli jen nemnozí) a v noci se někteří pouštěli do
hry v karty. Sama práce na příklad zdála se mi daleko ne tak
těžkou, robotní, a teprve později po hodně dlouhé době jsem
pochopil, že obtíž, robotnictví té práce nezáleží v její
namáhavosti a stálém trvání, nýbrž spíše v tom, že je vynucená,
povinná, koná se ve stínu hrozící hole. Mužík na svobodě pracuje
snad daleko více, někdy i v noci, zvláště v létě; ale on pracuje
pro sebe, pracuje s účelem, jenž má pro něho smysl, a proto je mu
mnohem snáze, než trestanci při vynucené a pro něho úplně
bezúčelné práci.

Napadlo mne kdysi, že kdyby si někdo usmyslil úplně zničiti,
rozšlápnouti člověka, kdyby ho chtěl potrestati nejhroznějším
trestem, tak aby se nejlítější vrah zachvěl před

*) Rozumí se víno obilné, totiž vodka, kořalka. Pozn. př.

oním trestem a už napřed se ho děsil, že by bylo jen zapotřebí
učiniti z práce něco úplně, dokonale zbytečného a nesmyslného.
Třebas by nynější práce v káznici postrádala zajímavosti a byla
pro trestance nudnou, sama o sobě jako práce má přece svůj smysl.
Trestanec dělá cihly, kopá půdu, omítá, staví; práce ta má smysl
a účel. Dělníka trestance práce ta dokonce i někdy upoutá, on se
snaží, aby ji vykonal dovedněji, solidněji, lépe. Ale kdyby mu na
příklad poručili, aby přeléval vodu z jednoho džbera do druhého,
a z druhého zas do prvního, nebo tlouci písek, přenášeti hromadu
země s jednoho místa na druhé a nazpět, — mám za to, že by se
trestanec za několik dní oběsil, anebo by natropil tisícero
přestupků, aby raději umřel a zbavil se takového ponížení, studu
a mučení. Takový trest změnil by se ovšem v mučení, byl by mstou
a tedy nesmyslem, proto že by nedostihl nijakého rozumného cíle.
Ale proto, že aspoň částka takového mučení, nesmyslu, ponížení a
studu jest v každé vynucené práci, proto jest práce v káznici
nepoměrně trapnější než všeliká svobodná práce a sice právě tím,
že je vynucená.

Já jsem ostatně přišel do trestnice v zimě, v prosinci, a neměl
jsem ještě ponětí o práci letní, pětkrát obtížnější. V zimě však
bylo v naší pevnosti erární práce vůbec málo. Vězňové chodili na
Irtyš lámat staré erární bárky, pracovali v dílnách, vyhazovali
kol erárních budov sníh, navátý metelicemi, pálili a tloukli
alabastr a pod. Zimní den byl krátký, práce končila záhy a
veškeren náš lid se časně vracel do trestnice, kde by nebyl měl
skoro pranic na práci, kdyby neměl náhodou nějakého svého
vlastního zaměstnání. Vlastní prací zaměstnávala se však jen asi
třetina trestanců, ostatní zaháleli, potloukali se bezúčelně po
všech kasárnách trestnice, nadávali si, vymýšleli klevety,
působili výstupy, opíjeli se, sehnali-li nějaké peníze, v noci v
karty prohrávali poslední košili, a to všechno z dlouhé chvíle, z
lenošení, z nedostatku zaměstnání. Později jsem pochopil, že
kromě ztráty svobody, kromě nucené práce, jest v životě
trestancově ještě jedna trýzeň, div ne horší, než všechny
ostatní. Je to nucené společné obcování. Lidé žijí společně ovšem
i na jiných místech, ale do trestnice přicházejí tací lidé, že ne
každému by se chtělo s nimi se blíže seznámiti, a jsem
přesvědčen, že každý trestanec pociťoval onu trýzeň, třebas si
toho po větší části nebyl vědom.

Také strava se mně zdála jakž takž dostatečnou. Vězňové tvrdili,
že trestanci v evropských vojenských trestnicích takové stravy
nedostávají. Nemohu o tom souditi ; nebylť jsem tam. Kromě toho
naskytovala se mnohým možnost, aby dostávali svou vlastní stravu.
Maso bylo u nás za babku, v létě libra za tři kopějky. Ale svou
vlastní stravu mohli si opatřovati pouze ti, kdo měli stále
peníze; většina trestanců jedla stravu komisní. Sluší ovšem
podotknouti, že vězňové, chválíce svou stravu, chválili hlavně
jen chléb a děkovali hlavně za to, že chléb byl společný, to jest
nerozděloval se mezi jednotlivce na váhu. Tohoto způsobu se
děsili; kdyby se chléb vydával na váhu, třetina lidí by
hladověla. Ze společného chleba dostalo se však na všechny do
sytosti. Náš chléb byl jaksi zvláště vkusný a těšil se té pověsti
po celém městě. Připisovali to zdařilému zařízení pekáren v
trestnici. Zelná polévka — ruské šči — se však valně
nedoporučovala. Vařila se ve společném kotle a přidávalo se do ní
trochu krupice; zejména ve všední den byla řídká, hubená. Zhrozil
jsem se množství švábů v ní. Ale trestanci si jich hrubě
nevšímali.

První tři dni jsem do práce nechodil; tak činili s každým
nováčkem. Dávali mu odpočinouti si po cestě. Ale hned druhého dne
bylo mně vyjiti z trestnice, poněvadž jsem měl dostati jiné
okovy. Mé dosavadní okovy nebyly dle předpisu; záleželyť z
prstenovitých článků a byly tedy to, co vězňové nazývají
„řinčidlo". Takové okovy nosí se svrchu na kalhotách. Okovy,
předepsané pro káznici, aby nepřekážely v práci, neskládají se ze
článků jako řetěz, nýbrž ze čtyř železných prutů, skoro na palec
tlustých, spojených mezi sebou třemi kroužky. Tyto okovy se
oblékaly pod kalhotami. K prostřednímu kroužku se přivázal řemen,
jenž byl připevněn k opasku, a tento se oblékal hned na košili.

Pamatuju se na své první jitro v trestnici. V kasárnách vojenské
stráže u vrat trestnice zabubnovali budíček a za deset minut
strážní poddůstojník počal otvírati naše společná obydlí. Počali
se probouzeti. Při mdlém světle tenké lojové svíčky vstávali
trestanci ze svého tvrdého lože, třesouce se zimou. Většina jich
byla mlčeliva a zasmušila po spaní. Zívali, protahovali se a
vraštili svá znamenaná čela. Někteří se znamenali křížem, jiní
počali hned dováděti. Bylo strašně dusno. Jakmile se otevřely
dvéře, čerstvý zimní vzduch ihned se vedral do síne a ve způsobě
valící se páry letěl po místnosti. U věder s vodou nahromadili se
trestanci; jeden po druhém brali čerpák, nabírali vody do úst a z
úst si myli ruce a obličej. Vodu přichystal z večera „parášník".
V každém stavení nalézal se podle předpisu jeden trestanec,
zvolený od vězňů za tím účelem, aby uklízel v kasárně. Jmenoval
se „parášníkem" a nechodil na práci. Jeho zaměstnáním bylo dbáti
o čistotu lůžek a podlahy, přinášeti a vynášeti noční džber a
přinésti do dvou věder čerstvé vody — ráno k mytí, a mezi dnem k
pití.

Pro čerpák, jenž byl jediný pro všechny, vznikla ihned hádka:

„Kam lezeš, zjízvená palice!" bručel jakýsi mrzutý, veliký,
hubený a snědý trestanec, s divně vypouklými nerovnostmi na
oholené lebce, odstrkuje při tom druhého trestance, zavalitého,
nevelkého, s veselým, červeným obličejem; „počkej!"

„Co křičíš? Za počkání se u nás platí; sám táhni! Hlehle
monument, jak se vytáh'. Ale ani za mák fartikulťápnosti nemá,
braši!"

„Fartikulťápnosť" způsobila jistý dojem; mnozí se dali do smíchu.
A o to právě šlo veselému, tlustému trestanci, jenž byl v kasárně
patrně něčím na způsob dobrovolného blázna. Veliký trestanec
pohlédl na něho s nejhlubším opovržením.

„Birjulina kráva!* zabručel jako by sám pro sebe. „Vida, jak mu
jde k duhu vězeňský chléb! Raduje se, že hodí k svátkům dvanáct
podsvinčat."

„A co ty jsi za ptáka?" vzkřikl malý, celý se náhle zapáliv.

„Inu, právě že pták!"

„Jaký?"

„Takový !"

„Jaký takový?"

„Ale povídám ti, že takový."

„Ale jaký?"

A oba upřeli oči jeden na druhého. Tlustý čekal na odpověď a
stiskl pěsti, jako by se chystal ihned se dáti do pračky. Já měl
vskutku za to, že vznikne pranice. Pro mne bylo to všechno nové a
proto jsem hleděl se zvědavostí. Ale později jsem poznal, že
všechny podobné výstupy byly neobyčejně nevinné a hrály se jako
komedie, pro všeobecné potěšení; do rvačky skoro nikdy nedošlo.
Vše to bylo dosti zvláštní a sloužilo k zobrazení mravů v
káznici.

Veliký trestanec stál klidně a vznešeně. Věděl, že všichni na
něho hledí a čekají, uškodí-li si svou odpovědí nebo ne; že je
nutno zachovati si vážnost, dokázati, že je vskutku pták a
oznámiti, jaký?S nevýslovným opovržením skroutil oči na svého
soupeře, snaže se při tom hleděti na něho pro zvýšení urážky
jaksi přes rameno, shora dolů, jako by se díval na něho jako na
nějakého červa, a pak zvolna a srozumitelně pronesl:

„Kahan!"

To jest, že je pták kahan. Hlasitý výbuch smíchu přivítal
vynalézavého trestance.

„Ty's podlec a ne kahan!" zařval tlustý, dovtípiv se, že prohrál
na celé čáře a proto dopálen v nejvyšší míře.

Ale jakmile se hádka stala opravdovou, chlapíky ihned zakřikli.

„Co tam hulákáte!" zvolala na ně celá kasárna.

„Raději se poperte, než darmo chřtán nadírat," vzkřikl někdo za
zády druhých.

„Ano, poperou se, jen si mysli!" dostalo se mu odkudsi za
odpověď. „Naši chlapíci jsou smělí, vyzývaví; .sedm se jich
jednoho nebojí..."

„Však jsou oba hodni! Jeden přišel pro libru chleba do trestnice
a druhý chodil smetanu mlsat — snědl bábě ssedlébo mléka a za to
dostal karabáčem."

„Nu-nu-nu! Přestanete-li," zvolal invalida, jenž pro udržování
pořádku bydlel v trestnické kasárně a spal v koutě na zvláštní
posteli.

„Vodu, hoši! Nevalid Petrovič se probudil; nevalidovi Petroviči,
bratrovi rodnému!"

„Bratrovi... Co jsem ti za bratra? Rublu jsme spolu nepropili a
prý bratr!" bručel invalida, oblékaje se do rukávů pláště.

Připravovali se k přehlídce; počínalo svítati. V kuchyni
shromáždil se hustý zástup lidu, tak že nebylo lze se prodrati.
Trestanci se tlačili ve svých kožiších a čapkách z dvojího sukna
kolem chleba, který jim krájel jeden z kuchařů. Kuchaře volili
trestanci ze svého středu, po dvou na každou kuchyni. V jich
opatrování nalézal se kuchyňský nůž na krájení chleba a masa,
jediný na celou kuchyni.

Po všech koutech a kolem stolů umístili se trestanci v čepicích a
přepásaných kožiších, připravení ihned se odebrati do práce. Před
některými stály dřevěné mísy s kvasem. Do kvasu drobili chléb a
jedli. Hluk a křik byl nesnesitelný; jen někteří rozmlouvali
slušně a tiše někde v koutku.

„Dědoušku Antonyči, zdrástvuj ! Dobré chutnání!" volal mladý
trestanec, sedaje si vedle zasmušilého, bezzubého trestance.

„Nu zdrástvuj, neděláš-li si ze mne blázna," odpověděl tento,
nezdvihaje k němu očí a snaže se rozežvýkati chléb svými
bezzubými dásněmi.

„A vždyť já měl za to, Antonyči, že jsi už nebožtíkem; na mou
věru."

 „I ne; napřed umři ty a potom já. . .

Sedl jsem si vedle nich. Na pravo ode mne rozmlouvali dva vážní
trestanci, kteří se patrně snažili, aby si nezadali jeden před
druhým.

„Mne tak lehko neokradou," mínil jeden. „Já se, brachu, sám
bojím, abych znenadání něco neukradl."

„Nu, mne by také nesměl vzíti holou rukou; spálil by se."

„Čím pak bys koho spálil! Jsi také jen ubožák; jiného nazvání pro
nás není . . . Ona tě obere a ani se ti nepokloní. I moje kopějka
se tam utopila. Ondyno přišla sama. Kam se má s ní člověk podít.
Počal jsem prositi za dovolenou, abych směl k Feďkovi-katovi; mel
dům na předměstí; od žida Šalomouna prašivého jej koupil, od
toho, co se potom oběsil . . ."

„Vím, byl u nás předloni krčmářem; říkalo se mu Gríška-Tmavá
krčma. Vím."

„Ba nevíš; tmavá krčma byla něco jiného."

„Hlele, něco jiného! To tedy jen ty všechno víš"! Chceš-li, já ti
přivedu tolik svědků . .

„Přivedeš! Odkud pak jsi a čí pak já jsem?"

„Čí! Já jsem ti nejednou napráskal a nevychloubám se; on se ptá,
čí?"

„Ty že's mně napráskal? Ten, co mne bude biti, se ještě
nenarodil, a kdo mne bil, ten v zemi leží.

„More benderský!"

„Aby tě sibiřská jizva ranila."

„Aby s tebou turecká šavle mluvila!..."

A spílání se počalo sypati.

„Nu-nu-nu! Rozhulákali se!" ozvalo se volání kolkolem. „Na
svobodě nedovedli byti živi; těší je, že tu k lacinému chlebu
přišli..."

Hned je zakřiknou. Spílati, „tlouci" jazykem se dovoluje. Je to z
části zábavou pro všechny ostatní. Ale ke rvačce málo kdy nechají
dojíti, leda za výminečných okolností že se soupeři poperou. O
rvačce ihned se dá zpráva majorovi; počne výslech, přijede sám
major — slovem všichni budou z toho míti nepříjemnosti a proto
nenechávají dojiti ke rvačce. A pak vždyť i soupeřové si spílají
více jen pro ukrácení chvíle, jim je to „slohové cvičení".
Nezřídka klamou sami sebe; pustí se do sebe se strašným zápalem,
s rozhořčeností.... Myslíš si: nu už se vrhnou jeden na druhého;
ale chyba lávky. Dojdou do jisté meze a hned se rozejdou. Všemu
tomu jsem se z počátku velice divil. Schválně jsem zde uvedl
příklad nejvšednější rozprávky v káznici. Nemohlť jsem si z
počátku pomysliti, aby bylo možno spílati si ze zábavy, nalézati
v tom potěšení, milé zaneprázdnění, příjemnost. Ostatně netřeba
též zapomínati ješitnosti. Vynikající ve spílání dialektik těšil
se vážnosti. Div že mu netleskali, jako herci.

Hned včera na večer jsem zpozoroval, že na mne hledí s nedůvěrou.
A vskutku zachytil jsem několik zamračených pohledů.

Naopak jiní trestanci se vrtili okolo mne, domnívajíce se, že
jsem s sebou přinesl peníze. Ihned mně počali konati různé
službičky; poučovali mne, jak mám nositi nové okovy; opatřili
mně, ovšem za peníze, kufřík se zámkem, abych si mohl do něho
zavříti dané mně erární věci a trochu svého prádla, jež jsem
přinesl s sebou do trestnice. Ale hned druhého dne mi jej ukradli
a propili. Jeden z nich stal se později člověkem mně
nejoddanějším, ačkoli mne nepřestával okrádati, kdykoli se mu
naskytla příležitost. Konal to bez ostychu, skoro nevědomky,
spíše jako z povinnosti a nebylo možná zlobiti se proto na něho.

Mimo jiné poučili mne též, že jest zapotřebí, abych měl svůj čaj,
a že by neškodilo, kdybych si opatřil i svůj vlastní čajník;
zatím se však pro mne vydlužili cizí a doporučili mně kuchaře,
tvrdíce, že za třicet kopejek měsíčně bude mně vařiti, co se mně
zlíbí, budu-li si přáti jisti zvlášť a kupovati si potraviny . .
. Rozumí se, že si při tom vypůjčili ode mne peníze a každý z
nich přišel hned v první den třikrát si dlužit.

Na bývalé šlechtice hledí se v trestnici vůbec mrzutě a
nepříznivě. Přes to, že jsou již zbaveni všech svých stavovských
práv a ve všem úplně rovni ostatním trestancům, přece jich tito
nikdy neuznávají za své soudruhy. Nečiní to z jakési uvědomělé
předpojatosti, nýbrž samoděk, zcela upřímně. Uznávali nás upřímně
za šlechtice přes to, že nás rádi časem podráždili narážkou na
naše ponížení.

„No, teď je konec, stůj! Jezdíval Petříček po Moskvě a nyní
Petříček provazy plete" — posmívali se nám ruským pořekadlem a
nebo jinými podobnými zdvořilostmi.

Jim působilo radost, když pozorovali naše strádání, jež jsme se
snažili před nimi tajiti. Zvláště jsme dostávali z počátku při
práci za to, že jsme neměli tolik fysické síly, jako oni, a
nemohli jsme jim vydatně pomáhati. Nic není těžšího, než získati
si důvěry prostého lidu (zejména takového lidu) a zasloužiti si
jeho lásku.

V káznici bylo několik bývalých šlechticů. Předně asi pět Poláků.
O nich promluvím někdy zvláště. Trestanci strašně nenáviděli
Poláků, ještě více než vypovězených sem ruských šlechticů. Poláci
(mluvím pouze o politických zločincích) chovali se k ostatním
trestancům jaksi obzvláštně, urážlivě zdvořile, byli nanejvýše
nesdílní a nijak nemohli před trestanci utajiti svého k nim
opovržení; tito pak velmi dobře to chápali a spláceli jim stejnou
mincí.

Bylo mně skoro dvě léta stráviti v trestnici, abych si získal
přízeň některých trestanců. Ale většině z nich jsem se konečně,
zalíbil a byl jsem uznán za „hodného" člověka.

Ruských šlechticů bylo kromě mne čtvero. Jeden — dosti ošemetný a
podlý človíček, hrozně zkažený, byl z remesla vyzvědačem a
udavačem. Slyšel jsem o něm, než jsem ještě přišel do trestnice a
hned za prvních dnů přerušil jsem veškerý s ním styk. Druhý byl
onen otcovrah, o němž jsem se už zmínil ve svých zápiskách. Třetí
byl Akim Akimyč; zřídka jsem vídal takového podivína, jako tento
Akim Akimyč. Ostře se vtiskl clo mé paměti. Byl vysoký, hubený,
přihlouplý, hrozně slabý v literním umění, neobyčejně rád se přel
a při tom byl pořádný a přesný jako Němec. Trestanci se mu
posmívali; ale někteří se báli s ním dáti do hádky, proto že se
chytal každého slova, všechno měl za zlé a byl vzdorné povahy.
Spřátelil se s nimi hned, jak vstoupil do trestnice, spílal jim a
pouštěl se do rvačky. Poctivý byl fenomenálně. Jen spozorovati
někde nespravedlivost, už se vloží do věci, třeba se ho vůbec ani
netýkala. Naivní byl v nejvyšší míře. Když na příklad káral
trestance, vytýkal jim někdy, že bývali zloději a zcela vážně jim
domlouval, aby nekradli. Sloužil ve vojsku na Kavkaze a byl
praporščíkem. *) Seznámili jsme se hned prvního dne, a on mně
ihned sdělil, proč byl deportován. Službu svou započal hned na
Kavkaze v hodnosti junkera v pěším pluku a mnoho se nadřel, než
byl povýšen za důstojníka a poslán do jakési pevnůstky jako
nejvyšší představený. Jeden sousední kavkazský kníže, s nímž žili
v míru, zapálil jim pevnůstku a hnal na ni v noci útokem. Útok se
nezdařil. Akim Akimyč dělal ze lsti, jako by ani nevěděl, kdo byl
útočníkem. Svedli všechno na odbojné horaly a za měsíc pozval
Akim Akimyč knížete přátelsky k sobě do pevnosti. Kníže přijel,
nemaje tušení, oč jde. Akim Akimyč velel posádce, sestoupiti se
do řad, před ní usvědčil knížete, pokáral ho a dokázal mu, že
zapalovati pevnůstky je hanba. Zároveň mu dal co nejpodrobnější
naučení, jak se má příště chovati kníže, žijící s Rusy v míru, a
na konec ho dal zastřeliti. Svému představenému podal o tom ihned
zprávu se všemi podrobnostmi. Za to byl vzat do vyšetřování,
odsouzen k smrti, rozsudek však zmírněn tak, že byl poslán na
dvanáct let do Sibiře na nucenou pevnostní práci druhé třídy.
Souhlasil úplně, že jednal nesprávně, pravil mně, že to věděl i
prve než dal zastřeliti knížete, věděl, že osoba, jež žila v
míru, měla býti souzena dle platných zákonů; ale přes to, že to
všechno věděl, přece jako by nikterak nemohl řádně pochopiti své
viny.

„Ale, dovolte! Vždyť zapálil mou pevnůstku. Měl jsem mu snad za
to učiniti poklonu?" tvrdil, odpovídaje na mou námitku.

Trestanci přes to, že se posmívali nejapnosti Akima Akimyče,
vážili si jeho přesnosti a dovednosti.

Nebylo řemesla, aby se v něm nevyznal Akim Akimyč.

*) Nejnižší důstojnická hodnost v ruském vojště.

Byl truhlářem, ševcem, malířem, pozlacovačem, zámečníkem, a všem
těm řemeslům se naučil teprve v káznici. Byl ve všem samoukem;
jednou se podívá a už to umí. Hotovil také různé skřínky,
košíčky, svítilny, dětské, hračky a prodával je ve městě. Takovým
způsobem si opatřil něco peněz a hned jich užil na zakoupení
nového kusu prádla, na měkcí podušku, ba pořídil si i skládací
matraci. Bydlel v téže kasárně jako já a prokázal mně nejednu
platnou službu za prvních dnů mého vězení.

Když vězňové vycházeli z trestnické ohrady na práci, stavěli se
před strážnicí do dvou řad. Napřed i vzadu stavěl se vojenský
průvod s nabitými puškami. Přišel ženijní důstojník, konduktor a
několik řadových vojáků, ženistů, kteří byli dozorci nad naší
prací. Konduktor odpočítal trestance a posýlal jednotlivé
skupiny, kam bylo třeba, na práci.

Byl jsem přiveden spolu s ostatními do inženýrské dílny. Byla to
nízká, zděná budova, stojící na rozsáhlém dvoře, plném
rozmanitého náčiní. Byla zde kovárna, zámečnická dílna,
truhlářská, malířská a jiné. Akim Akimyč chodíval sem a pracoval
v malířské dílně, vařil fermež, míchal barvy a barvil stoly a
jiné nářadí na ořechovo.

Zatím, nežli mně připjali nové okovy, dal jsem se s Akimem
Akimyčem do řeči o svých prvních dojmech v trestnici.

„Ano, šlechticů nemají rádi," prohodil; „zvláště politických; s
radostí by je snědli. Ale není se čemu diviti. Předně, vy jste
jiní lidé, k nim nepodobní, a za druhé, oni všichni bývali dříve
buď panskými nevolníky anebo vojáky. Suďte sám, mohou-li vás míti
rádi? Tady, řeknu vám upřímně, je život těžký. Ale v ruských
trestnicích je ješťě hůř. Jsou tu někteří odtamtud; ti se nemohou
nachváliti naší trestnice, jako by přišli z pekla do nebe. Obtíž
nezáleží v práci. Povídají, že tam, v Rusku, v trestnicích první
třídy, správa není čistě vojenská; aspoň jinak si počíná než u
nás. Tam prý trestanec může bydleti ve vlastním domku. Nebyl jsem
tam, ale povídá se. Hlavu tam neholí, v stejnokroji se tam
nechodí, ačkoli jest jinak dobře, že mají u nás všichni stejný
oblek a jsou holení. Je tu přec jen lepší pořádek a i pro oko
příjemněji. Jim ovšem se to nelíbí. Ale pohleďte jen, jaká je to
sebranka! Jeden z vojenské vychovatelny, druhý rodem Čerkes,
třetí rozkolník, čtvrtý pravoslavný sedláček, jenž rodinu, dítky
milé zanechal doma, pátý žid, šestý cikán, sedmý Bůh ví kdo, a
všichni se mají spolu snášeti, ať se děje co děje, mají
souhlasiti jeden s druhým, jísti z jedné mísy, spáti na jedněch
narách. A mnoho-li při tom svobody? zvláštní sousto možno snísti
jen kradmo, každý groš aby se schovával do bot a věčně jen
trestnice a trestnice... Tuť není divu, že člověku pošetilost
vleze do hlavy."

Ale to jsem všechno už věděl. Především bych se byl rád vyptal na
našeho majora. Akim Akimyč nedělal drahoty a pamatuju se, že můj
dojem nebyl valně příjemný.

Ale ještě dvě léta bylo mně souzeno prožiti pod jeho
velitelstvím. Vše, co mně o něm vypravoval Akim Akimyč, ukázalo
se úplně správným, s tím jen rozdílem, že dojem způsobený
skutečností, je vždy mocnější, než dojem, způsobený pouhým
vypravováním. Byl to strašný člověk, a sice proto, že takový
člověk byl představeným, a to skoro neobmezeným představeným dvou
set lidí. Sám sebou byl jen nepořádný a zlý člověk, nic víc. Na
trestance hleděl jako na své přirozené nepřátele, a to byla první
a hlavní jeho chyba. Měl, pravda, některé nadání, ale všechno, i
co v něm bylo dobré, jevilo se v jakési zmrzačené formě. Tento
nezdrženlivý, zlý člověk vtrhl do trestnice někdy i v noci, a
zpozoroval-li, že trestanec spí na levém boku, nebo naznak, dal
ho ráno potrestati. Ať, prý, spí na pravém boku, jak přikázal. V
trestnici ho nenáviděli a báli se ho, jako moru. Obličej měl
rudý, zlostný. Všichni věděli, že se nacházel úplně v rukou svého
sluhy Feďky. Nejvíce však miloval svého pudla Trezora a div
nepozbyl hořem rozumu, když se Trezor rozstonal. Vypravovalo se,
že vzlykal nad ním jako nad vlastním synem. Vyhnal zvěrolékaře, s
nímž se podle svého zvyku div nepopral. Zvěděv od Feďky, že se v
káznici nachází trestanec, samouk zvěrolékař, jenž léčil
neobyčejně šťastně, dal ho ihned zavolati.

„Pomoz ! Pozlatím tě, uzdrav Trezorka!" zvolal na trestance.

Tento byl sibiřský sedlák, chytrák, nehloupý a vskutku velmi
obratný zvěrolékař, ale jinak prostičký sedlák.

„Koukám na Trezorka," vypravoval potom trestancům, ostatně hezky
dlouho po své návštěvě u majora, když se na věc tu již zapomnělo;
„koukám a vidím psa, jak leží na divaně na bílé podušce. A vždyť
vidím, že má zápal, že je třeba mu pustiti žilou. Pes by se
uzdravil, na mou věru, povídám! Ale při tom mi napadne: A což
když ho nevyléčím, když zdechne? „Ne," povídám, „pozdě jste mne
zavolali, vaše vysokoblahorodí; kdybyste mne byli povolali včera,
nebo předevčírem v tuhle hodinu, byl bych psa vyléčil; ale nyní
už nemohu, nevyléčím ..."

A Trezor pošel.

Vypravovali mně dopodrobna, jak chtěli zabiti našeho majora. V
káznici byl jistý trestanec. Byl u nás už několik let a
vyznamenával se svým tichým chováním. Pozorovali také, že skoro
nikdy s nikým nemluví. Proto ho měli za nějakého hlupáka. Byl
grámotný a celý poslední rok neustále četl v bibli, četl ve dne i
v noci. Když všichni usnuli, on vstal o půlnoci, rozžehl
chrámovou voskovou svíci, vylezl si na pec, rozevřel knihu a četl
až do rána. Jednoho dne se zdvihl a oznámil poddůstojníkovi, že
neche jíti na práci. Oznámili to majorovi; ten se rozvzteklil a
přijel ihned sám. Trestanec vrhl se na něho s cihlou, kterou měl
dříve připravenou, ale chybil se ho. Trestance chopili, soudili a
potrestali. Všechno bylo rychle odbyto.

Za tři dni skonal v nemocnici. Umíraje pravil, že neměl ničeho
proti nikomu, že chtěl pouze trpěti. Takto nenáležel k žádné
rozkolnické sektě. V trestnici vzpomínali na něho s úctou.

Konečně mně připjali nové okovy. Zatím přišly do dílny jedna za
druhou několik prodavaček preclíků. Některé byly ještě docela
malinká děvčátka. Chodívaly obyčejně s preclíky až do dospělosti;
matky pekly a ony prodávaly. Když dospěly, také přicházely, ale
už bez preclíku; tak to bývalo skoro vždycky. Některé prodavačky
byly také starší. Preclíky byly po groši*) a skoro všichni
trestanci kupovali.

Povšimnul jsem si jednoho trestance, truhláře, šedivého už, ale
ještě červeného, jenž vesele žertoval s prodavačkami. Právě před
jich příchodem ovázal si krk červeným bavlněným šátečkem. Jakási
tlustá a úplně zďobaná prodavačka postavila na jeho stolici svůj
koš. Mezi nimi se rozpředl rozhovor.

„Proč pak jste včera nepřišla tam ?" oslovil ji trestanec se
samolibým úsměvem.

„Vida ho! Já jsem přišla, ale vy jste vzal roh," odpověděla smělá
bába.

„Nás zavolali; jinak bych byl zcela jistě na místě ...
Předevčírem přišly ke mně všechny vaše."

„Kdo pak?"

„Marjáška přišla, Chavroška přišla, Čekuna přišla, Dvougrošová
přišla ..."

„Co to znamená?" ptám se Akima Akimyče; „je to možná?"

„Přihází se," odpověděl mně, sklopiv skromně oči, proto že byl
člověk nad míru cudný.

Ovšem, přiházelo se, ale velmi zřídka a s největšími obtížemi.
Bylo vůbec více lidí, kteří stáli na příklad víc o napití, než o
takové věci, přese vši přirozenou obtíž vynuceného života. K
ženským bylo těžko se dostati. Bylo nutno vybrati čas, místo,
dorozuměti se, určiti dostaveníčko, vyhledati samotu, což bylo
zvláště obtížno, přemluviti průvodčí, což bylo ještě obtížnější,
a vůbec utratit poměrně hromadu peněz. Ale přece se mně později
přihodilo, že jsem býval svědkem milostných výjevů. Vzpomínám si,
jak jsme byli kdysi v létě tři v jakési kůlně na břehu Irtyše a
vytápěli jsme jakousi pec. Průvodčí byli dobří. Konečně přišly
dvě „suflery", jak je nazývají trestanci.

*) Ruský groš znamená půl kopejky.

„Kde jste tak dlouho seděly? Snad u Zvěrkových?" vítal je
trestanec, ke kterému přišly a jenž je už dávno čekal.

„Já že jsem dlouho seděla? Včera straka na bidle déle seděla, než
já u nich," odsekla vesele děva.

Byla to nejšpinavější holka, co jen může býti na světě. To byla
Čekuna. Druhá, co s ní přišla, byla Dvougrošová. Ta už se
vymykala jakémukoli popisu.

„Vás také jsem už dávno neviděl," pokračoval nápadník, obraceje
se ke Dvougrošové. „Co to? Zdá se, jako byste se byla spadla."

„Možná dost. Jindy já byla ňák tlustá, a nynčkom — zrovna
jakobych jehlu byla polkla."

„Pořád za vojáky?"

„Nu, to vám o nás zlí lidé naklábosili; a ostatně což? Třebas bez
žebra zůstat, a vojáčka milovat!"

„E, zanechte vojáků a mějte rády nás; my máme peníze ..."

Pro doplnění obrázku představte si onoho seladona oholenou
hlavou, v okovech, v obleku — každá půle jiné barvy, a pod
stráží.

Rozloučil jsem se s Akimem Akimyčem a zvěděv, že se mohu vrátiti
do trestnice, vzal jsem s sebou průvodčího a šel jsem domů.
Trestanci se už scházeli. Nejdříve se vraceli z práce ti, jimž se
ukládal určitý úkol. Úkoly ty bývají někdy ohromné, ale přece
jsou trestanci dvakrát dřive s nimi hotovi, než kdyby byli nuceni
pracovat až do poledního bubnování. Když trestanec vykonal
uloženou mu práci, šel bez překážky domů a nikdo ho déle
nezdržoval.

Obědvají ne společně, nýbrž jak se hodí, kdo dřív přijde; ani by
se nevešli všichni najednou do kuchyně.Okusil jsem ščí, ale nejsa
jim zvyklý, nemohl jsem je jisti a zavařil jsem si čaj. Sedli
jsme si na konci stolu. Se mnou byl jistý soudruh, taktéž, jako
já, původu šlechtického.

Trestanci přicházeli a odcházeli. Místa však bylo dosti;
nevrátiliť se ještě všichni. Hlouček asi pěti osob sesedl se
zvláště u velkého stolu. Kuchař jim nalil šči do dvou mis,a
postavil před ně na stůl celý pekáč s pečenou rybou. Oslavovali
cosi a jedli zvlášť. Na nás se dívali nedůvěřivě. Přišel jeden
Polák a sedl vedle nás.

„Nebyl jsem doma a všechno vím!" zvolal hlasitě jakýsi vysoký
trestanec, vcházeje do kuchyně a rozhlížeje se po všech
přítomných.

Bylo mu asi padesát let, byl přihublý, ale silný. Na jeho
obličeji zračilo se cosi potměšilého a spolu veselého. Zvláště
pozoruhoden byl jeho tlustý, převislý spodní ret; dodával jeho
tváři výrazu nad míru komického.

„Nu, dobré jitro! Což pak mě nepozdravujete? Našim Kurským,"
dodal přisedaje k těm, co obědvali zvlášť, „dobrého chutnání!
Vítejte přece hosta!"

„Ech, brachu, my nejsme z Kurska."

„Nu, Tambovským?"

„Ani z Tambova. Na nás si, brachu, ničeho nevezmeš. Jdi raději k
bohatému sedlákovi, tam popros."

„Mám vám, braši, dneska v žaludku Ivana Taskuna a Marii Ikotišnu;
*) a kde prý ostává ten bohatý sedlák?"

„Tamhle Gazin je bohatý sedlák; jdi si k němu."

„Hýří dnes Gazin, braši! Dal se do pití. Celý měšec dnes
propije."

„Má k dvaceti rublům," podotknul druhý. „Výhodno, braši, býti
krčmářem."

„Tak co, hosta nepřijmete? Nu pustíme se tedy do komisního."

„Víš co, jdi poprosit čaje. Tamhle páni pijou."

„Jací páni? Zde není pánů. Zrovna takoví, jako my nyní," ozval se
rozmrzele trestanec, jenž seděl v koutě. Až dosud nepromluvil
slova.

„Rád bych se napil čaje, ale stydím se prosit. Čest mi
nedovoluje!" prohodil trestanec s tlustým rtem, pohlížeje na nás
dobrosrdečně.

„Chcete-li, já vám dám," pravil jsem, nabízeje mu čaje; „chcete?"

*) Hryzení a škytavku.

„Chci-li? Jak pak bych nechtěl!" I přistoupil k našemu stolu.

„Hm, doma láptěm nabíral ščí a tady se naučil píti caj; zachtělo
se mu panského nápoje," bručel rozmrzelý trestanec.

„Což pak zde nikdo nepije čaj?" otázal jsem se ho. Ale on mne
neuznal za hodna odpovědi.

„Tamhle nesou preclíky. Uhostěte mne také už preclíkem."

Přinesli preclíky. Mladý trestanec nesl jich celý svazek a
rozprodával jej po trestnici. Prodavačka mu nechávala nádavkem
desátý preclík; o tento desátý preclík hlavně mu šlo.

„Preclíky, preclíky!" křičel, přicházeje do kuchyně. „Moskevské,
horké! Sám bych je snědl, ale peněz potřebuju. Nu hoši, poslední
preclík zbyl; kdo jste měl mamičku ?"

Toto dovolávání se lásky mateřské rozesmálo všechny přítomné a
preclíky šly na odbyt.

„A poslouchejte, braši," podotknul prodavač. „Vždyť s Gazinem se
dnes může sbehnouti neštěstí, na mou věru ! Co ho to napadlo dáti
se nyní do hýření. Každou chvíli může přijití osmioký."

„Schovají ho. A což je silně opilý?" „Hrůza! Vzteká se, na
každého se sápe." „Nu, tedy už pěstí neujde ..."

„O kom to rozprávějí?" ptám se Poláka, sedícího vedle mne.

„O Gazinovi, trestanci. On zde prodává vodku. Když vydělá
obchodem něco peněz, hned je propije. Je necitelný a zlý.
Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však,  ukáže
se pravá jeho povaha; s nožem na lidi se sápe. Ale tu ho hned
zkrotí." „A jak ho krotí?"

„Vrhne se na něho deset trestanců a počnou ho strašně mlátit tak
dlouho, dokud nepozbude všech smyslů, to jest zbijí ho napolo do
smrti. Pak ho položí na nary a přikryjou kožichem."

„Vždyť ho takovým způsobem mohou zabit!"

„Jiného by zabili do smrti, ale jeho ne. Je strašně silen,
nejsilnější zde v celé trestnici a při tom nejmohutnějšího
složení těla. Vyspí se a následujícího dne ráno vstane úplně
zdráv."

„Řekněte mně, prosím vás," vyptával jsem se dále Poláka. „Ti
tamhle mají pro sebe zvláštní oběd, a já piju zvlášť čaj. A přece
hledí tak, jako by mně záviděli tento čaj. Co to znamená?"

„Čaj toho není příčinou," odvětil Polák. „Zlobí se na vás proto,
že jste šlechtic, a ne takový, jako oni. Mnozí z nich by se nám
rádi dostali na kůži. Velmi rádi by vás urazili a ponížili.
Setkáte se tady ještě s mnohými nepříjemnostmi. Nám všem je zde
hrozně těžko. V každém ohledu je nám zde nejhůř ze všech. Je
zapotřebí mnoho lhostejnosti, aby tomu člověk přivykl. Nejednou
vás ještě potkají nepříjemnosti a nadávky pro čaj a pro zvláštní
jídlo, přes to, že zde velmi mnozí a často si dávají upraviti
svůj zvláštní oběd, a někteří pijou čaj stále. Jim je to
dovoleno, ale vám ne."

Pověděv to vstal a odešel od stolu. Za několik minut se splnilo
co předpověděl ...

III.

První dojmy.

(Pokračování.)

Sotva že odešel M—cký (onen Polák, jenž rozmlouval se mnou),
přivalil se do kuchyně Gazin, celý opilý.

Trestanec opilý za bílého dne, ve všední den, kdy jsou všichni
povinni choditi na práci, a to za přísného náčelníka, jenž mohl
přijeti každý okamžik do trestnice, za přítomnosti poddůstojníka,
jenž má dozor nad trestanci a nachází se neustále v trestnici, za
dozoru stráže a invalidů, slovem za vší možné přísnosti — popletl
úplně všechny vznikající ve mně pojmy o životě v káznici. Dosti
dlouho mně bylo prožiti v trestnici, než jsem si dovedl
vysvětlit! všechny podobné události, jež mi byly tak záhadnými za
prvních dob mého vězení.

Pravil jsem už, že trestanci mívali vždy své vlastní zaměstnání,
a to zaměstnání že jest přirozenou potřebou vězeňského života; že
kromě této potřeby je trestanec náruživým milovníkem peněz a že
je cení mnohem výše, skoro stejně jako svobodu a že již to mu
působí potěšení, cinkají-li mu v kapse. Naopak je tesklivý,
smutný, nepokojný a na duchu kleslý, nemá-li jich, a tu je
odhodlán krásti a cokoliv jiného učiniti, jen aby jich nabyl. Ale
přes to že byly peníze v trestnici takou drahocenností, nikdy se
dlouho nedržely u toho šťastného člověka, jenž je měl. Předně
bylo je těžko schovati, aby jich buď neukradli, nebo aby je
představenstvo neodebralo, Padl-li na ně major při nenadálých
prohlídkách, hned je odebíral. Možná dost, že jich užil na
zlepšení vězeňské stravy; jemu aspoň se odevzdávaly. Ale
nejčastěji je někdo ukradl. Spoléhati nebylo možno na nikoho.
Později vynalezli u nás způsob, jak se daly zcela bezpečně držeti
peníze. Odevzdávali je k uschování stařečkovi starověrci, jenž se
k nám dostal ze Starodubských osad, hlásivších se kdysi k víře
Větkovské. *) Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik
slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.

Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý. Nápadně mne překvapil
hned na první pohled. Lišil se neobyčejně od ostatních vězňů; v
jeho pohledu bylo cosi tak tichého a klidného, že jsem — jak se
pamatuju — se zvláštním jakýmsi potěšením patříval na jeho jasné,
světlé oči, ob-

*) Koncem XVII. stol. ležela Větka za hranicemi ruskými, v
tehdejší říši polské. Když byli starověrci v Rusku
pronásledováni, utekli se mnozí z nich do Větky a založili zde
náboženskou obec, jejíž přívrženci zváni Větkovci. Pozn. př.

klopené drobounkými, paprskovitými vráskami. Často jsem s ním
rozprávíval a zřídka jsem se za svého života setkával s bytostí
tak milou a dobrosrdečnou. Byl sem poslán za zločin neobyčejně
vážný. Mezi Starodubskými rozkolníky počali se vyskytovati
obrácení na pravoslaví. Vláda je úsilně podporovala a užívala
všech prostředků, aby přivedla do lůna pravoslavné církve i
ostatní rozkolníky. Stařec spolu s některými jinými fanatiky se
rozhodl, že „se postaví na obranu víry", jak se sám vyjadřoval. V
osadě počali stavětí jednověrský chrám,*) ale oni jej zapálili.
Stařec jako jeden z původců byl poslán do káznice. Býval zámožným
sousedem ve městečku, kdež provozoval obchod; doma zanechal ženu
a děti; ale odhodlaně šel na Sibiř, protože ve své zaslepenosti
pokládal trest za „mučednictví za víru".

Kdybyste s ním strávili nějaký čas, maně byste si dali otázku:
Jak se mohl tento pokorný, jako děcko podajný člověk státi
spiklencem? Nejednou jsem se s ním dal do řeči o víře.
Neustupoval ničeho ze svého přesvědčení; ale v jeho námitkách
nebylo nikdy ani hněvu, ani nenávisti. A přece zmařil chrám a
nezapíral toho. Zdálo by se, že by dle svého přesvědčení svůj
skutek a vytrpěná za něj „muka" měl pokládati za slavný čin. Ale
jakkoli jsem ho pozoroval, jakkoli jsem ho zpytoval, neshledal
jsem v něm nikdy ani stopy ješitnosti nebo hrdosti. Byli mezi
námi v káznici i jiní starověrci, většinou rodem ze Sibiře. Byl
to lid silně rozvitý, vychytralí sedláci, neobyčejní písmáci,
stojící na každé písmeně a výmluvní řečníci, šlo-li o jich
předmět; byl to lid domýšlivý, hrdý, potměšilý a svrchovaně
nesnášelivý. Stařík byl docela jiný člověk. Ač byl snad větším
písmákem než oni, přece se vždy vyhýbal hádaní. Povahy byl nad
míru sdílné. Byl vesel, často se smál — nikoli oním hrubým,
cynickým smíchem, jímž se smáli trestanci, nýbrž jasným, tichým
smíchem, v němž

*) Rozkolníkům, vracejícím se k pravoslaví, dovoleno zachovávati
některé staré církevní obřady. Církve jich šlovou
„jednověrskými". Pozn. př.

bylo mnoho dětské prostosrdečnosti a jenž obzvláště slušel  jeho
šedinám. Snad se mýlím, ale zdá mi se, že po smíchu možná poznati
člověka, a zalíbí-li se vám při prvním setkání smích některého
vám zcela neznámého člověka, můžete směle říci, že je to hodný
člověk.

Stařík se těšil v celé trestnici všeobecné vážnosti, ale nikterak
se jí nevynášel. Trestanci ho nazývali dědečkem a nikdy mu
neubližovali. Pochopil jsem aspoň částečně, jaký mohl míti vliv
na své souvěrce. Ale přes to, že snášel své vězení napohled
odhodlaně, v jeho nitru se tajil hluboký, nezhladitelný zármutek,
jejž se snažil zatajiti přede všemi. Bydlel jsem s ním v jedné
kasárně. Jednou v noci po druhé hodině jsem se probudil a
zaslechl jsem tichý, zdržovaný pláč. Stařeček seděl na peci, na
téže peci, na které se před ním v noci modlíval trestanec, co
vězel stále v bibli a chtěl zabiti majora — a modlil se ze své
rukopisné knihy. Plakal a chvílemi bylo slyšeti, jak se modlil:
"Bože, neopouštěj mne! Bože, posilni mne! Dětičky mé maličké,
dětičky mé milé, nikdy se už neuvidíme!" Nemohu vypsati, jak mně
ho bylo líto. —

Tomuto stařečkovi tedy pomalu skoro všichni trestanci počali
odevzdávati své peníze k uschování. V káznici skoro všichni byli
zloději; ale najednou všichni nabyli z jakési příčiny
přesvědčení, že stařík není s to, aby je okradl. Věděli, že
svěřené mu peníze schovával někde, ale v takovém tajnén místě, že
jich nikdo nemohl nalézti. Později vyzradil mně a některým
Polákům své tajemství. V jednom z břeven naší ohrady byl suk, na
pohled pevně srostlý se dřevem. Ale suk ten se vytahoval, a
uvnitř břevna byla veliká dutina. Tam dědeček schovával peníze,
pak vetknul suk zase na své místo, tak že nikdo nikdy nemohl
ničeho nalézti.

Ale odchýlil jsem se od vypravování. Zastavil jsem se na otázce,
proč se v kapse trestníkově nedrží peníze. Tu kromě nesnáze, jak
je uschovati, působila i ta okolnost, že v káznici bylo tak
hrozně teskno. Trestanec však je podle povahy své bytost tak
silně žíznící po svobodě a konečně dle svého společenského
postavení tak lehkomyslná a nepořádná, že ho přirozeně stále cosi
pudl, aby si vyhodil z kopýtka, aby si zahýřil za celý svůj
kapitál za hluku a hudby, tak aby aspoň na minutku zapomněl na
svou sklíčenost. Člověk se někdy neubránil podivení, když viděl,
jak některý z nich pracuje ze všech sil, někdy po několik měsíců,
pouze za tím účelem, aby za jediný den utratil celý výdělek,
všechno do čistá, a potom znova po několik měsíců do nového
zahýření trpělivě dřepěl při práci.

Některým z nich působilo potěšení, mohli-li si poříditi nějaký
kus nového šatu a sice vždy takového střihu a způsobu, jaký se
nedovoloval v trestnici: nějaké černé kalhoty, kaftan, sibiřský
šosatý kabát. Velmi oblíbené byly také kartounové košile a opasky
s měděnými plíšky. Oblékali se v tyto šaty o svátcích a takto
oblečený prošel se obyčejně po všech kasárnách, aby ho viděl celý
svět. Samolibost takto vyfintěného trestance byla až dětinská; a
ostatně trestanci ve mnohém vzhledě byly hotové děti. Je ovšem
pravda, že všechny ty pěkné věci najednou se jaksi ztrácely
hospodáři; zastavili je někdy téhož večera, co je koupil, anebo
je prodal skoro za nic.

Pitka rozvíjela se ostatně ponenáhlu. Odkládala se obyčejně k
svátečnímu dni, nebo ke jmeninám hýřila. Trestanec, jehož byl
svátek, ráno, jakmile vstal, postavil svíčku k svatému obrazu a
modlil se; pak se oblékl do svátečních šatů a objednal si
zvláštní oběd. Koupil si hovězí maso, rybu, nebo si objednal
sibiřské pelmeni;*) najedl se jako vůl, skoro vždy sám; zřídka
kdo pozval soudruhy, aby s ním poobědvali. Pak se vyskytla vodka;
slavící svůj svátek napil se jako houba a každý nezbytně se
procházel po kasárnách, vrávoraje a klopýtaje, snaže se tak dáti
všem na jevo, že je opilý, že se dnes veselí, a tím si zasloužiti
všeobecné vážnosti. Ruský lid chová k opilému člověku

*) Těstové kuličky s nádivkou drobně rozsekaného, kořeněného
masa. Pozn. př.

všude jistou sympatii; v káznici chovali se k hýřícímu trestanci
dokonce s úctou. V tom trestnickém hýření vězel jistý
aristokratismus. Když se hýřil rozveselil, vždy si najímal hudbu.
V káznici byl jistý Polák, uprchlý voják, člověk velice ohavný,
ale hrál na housle a měl s sebou svůj nástroj — celý to svůj
majetek. Řemeslo neuměl žádné a peníze vydělával pouze tím, že si
ho hýřící trestanci najímali, aby jim hrál veselé písničky k
tanci. Jeho povinností bylo choditi neustále v patách za svým
opilým pánem z kasárny do kasárny a vrzati na housle ze všech
sil. Často se na jeho tváři zračila nuda, tesknota; ale zvolání:
„Hraj, peníze jsi dostal!" přinutilo ho, že vrzal a vrzal dále.

Trestanec, dal-li se do hýření, mohl býti zcela jist, že opije-li
se přes příliš, druzí ho zajisté ošetří, v čas ho uloží na lože,
ukáže-li se v ohradě představenstvo, jistě ho někam schovají, a
vše to zcela nezištně. Poddůstojník a invalidové, kteří pro
udržování pořádku bydleli v ohradě, mohli býti také úplně klidni.
Opilý nemohl způsobiti nijakého zmatku. Bylť pod dozorem celé
kasárny a kdyby způsobil hluk a nebo počal bouřiti, ihned by ho
zkrotili, třebas by ho svázali. A proto nižší trestnické
představenstvo hledělo na opilství skrze prsty, ba nechtělo o něm
ani věděti. Věděloť velmi dobře, nedovolí-li vodky, že může býti
ještě hůř.

Ale kde brali vodku?

Vodka se kupovala v samé trestnici, u tak zvaných krčmářů. Bylo
jich několik a obchod svůj provozovali neustále a dobře se jim
dařilo přes to, že pijících a hýřících bylo vůbec nemnoho,
poněvadž hýření vyžadovalo peněz a v trestnici se peníze
vydělávaly těžko. Obchod se počínal, vedl a přestával dosti
zvláštním způsobem. Některý trestanec, dejme tomu, nemá řemesla a
nechce se namáhati (bývaly takové případy), ale chce míti peníze
a je spolu člověk netrpělivý, chce rychle zbohatnouti. Má něco
peněz do začátku, a odhodlá se, že povede obchod s vodkou; je to
podnik smělý, jenž vyžaduje veliké odvahy. Snadno bylo možno
zaplatiti zaň svým hřbetem a přijíti v jednom okamžiku o zboží i
kapitál. Ale krčmář už počítá s takovou možností. Peněz má z
počátku málo a proto si na ponejprv podloudně přinese vodku do
trestnice sám a ovšem výhodně ji odbude. Opakuje svůj pokus
podruhé a potřetí, a nezastihne-li ho představenstvo, rychle
rozprodá zboží a tu teprve založí pravý obchod na širokých
základech. Stane se z něho podnikatel, kapitalista, vydržuje si
jednatele a pomocníky, sám se vydává v nebezpečí mnohem méně, ale
vydělává stále víc a více. V nebezpečí se vydávají za něho
pomocníci.

V trestnici vždycky bývá mnoho lidí, kteří utratili, prohráli
nebo prohýřili všechno do poslední kopějky, lidí bez řemesla,
ubohých, otrhaných, ale nadaných do jisté míry smělostí a
odvahou. Takovým lidem z celého kapitálu zbyl v celosti jen hřbet
a ten může také ještě k něčemu posloužit; nuže, takový hýřil na
mizině se odhodlá dáti do oběhu tento svůj poslední kapitál. Jde
k podnikateli a dá se od něho najati k podloudnému přinášení
vodky do trestnice. Bohatý krčmář mívá takových dělníků několik.
Ve městě anebo vůbec někde vně trestnice nalézá se člověk —
bývalý voják, měšťan, nebo třebas i holka — jenž za podnikatelovy
peníze a za určitou, poměrně dosti nemalou odměnu koupí v kořalne
vodku a uschová ji někde v nenápadném místě, kam trestanci
přicházejí na práci. Tento dodavatel skoro vždy zkouší dobrotu
vodky nejprve sám a co upil, to nelidským způsobem doleje vodou.
Přijmi nebo nepřijímej; ale trestanec nemůže býti příliš
vybíravým. Už to je dobře, že jeho peníze nezmizely načisto a
vodka je přinešena. Ať je jakákoliv, jen když je vodka.

K tomuto dodavateli obracejí se podloudníci, dříve již mu
označení trestnickým krčmářem, a přinesou s sebou hovězí střeva.
Střeva ta se zprva propláchnou, pak se naplní vodou a takovým
způsobem se udržují v původní vlažnosti a hebkosti, aby se mohla
svým časem pohodlně naliti do nich vodka. Naplniv střeva vodkou,
ováže si je trestanec kolem sebe a sice pokud možno v
nejnedůtklivějších místech těla. Při tom má ovšem příležitost
dokázati obratnost a zlodějskou vychytralost podloudníka. Sází
při tom do hryz části svou čest; má totiž podvésti i vojenský
průvod, i stráže u vrat trestnice. Podvádí je tedy. Co se týče
průvodčího, jímž bývá nezřídka nějaký nezkušený nováček, toho
řádný zloděj lehko ošidí. Předěvším ovšem svého průvodčího
zpytuje, při čemž bere do počtu i čas, i místo, kde se konají
práce. Je-li trestanec na příklad kamnářem a vyleze na pec, kdož
ví, co tam nahoře tropí? Průvodčí přece nepoleze za ním také na
pec. Když se při návratu blíží k trestnici, vezme do ruky peníz —
patnáct nebo dvacet kopějek stříbra — pro kmotra příhodu a čeká u
vrat, až přijde svobodník. Svobodník od stráže je povinen každého
trestance, vracejícího se z práce, kolkolem prohlédnout a omakati
a pak mu teprv otevře dvéře do trestnice. Podloudník se obyčejně
kojí nadějí, že se stráže bude ostýchati, omakávati ho příliš
důkladně v některých místech. Ale prohnaný svobodník dojde časem
i do takových míst a namaká zde vodku. Tu pak zbývá poslední
prostředek: podloudník podstrčí svobodníkovi do ruky mlčky a tak,
aby průvodčí nespozoroval, peníz, jejž měl v ruce přichystaný.
Přihází se, že za pomoci takového odvážného pokusu přijde šťastně
do trestnice a přinese vodku. Ale někdy se pokus nepovede a pak
nezbude, než zaplatiti za to svým posledním kapitálem, totiž
zády. Podá se ihned zpráva majorovi, kapitál sesekají, bolestně
sesekají, vodku skonfiskují ve prospěch eráru a podloudník bere
všechno sám na sebe, aniž by vyzradil podnikatele. Dodáváme
ihned, že to nečiní proto, že by se mu hnusilo udavačství, nýbrž
pouze proto, že by udání bylo pro něho nevýhodným. Bit byl by
přece. Jedinou útěchou by mu bylo, že by nasekali oběma. Ale
podnikatel bude mu ještě dobrým, třebas dle obyčeje a dle
předchozí úmluvy nedostane podloudník za svá rozsekaná záda od
podnikatele ani kopejky.

Co pak se týče udavačství vůbec, v trestnici obyčejně kvete.
Udavači nehrozí v trestnici ani sebe menší potupa; ba ani
nespokojenost s ním se nedá mysliti. Jeho se nestraní, s ním se
přátelí, tak že, kdybyste se pokusili dokázati veškeru ohavnost
udavačství, vůbec by vám ani neporozuměli. Onen zkažený a podlý
trestanec, rodem šlechtic, s nímž jsem přerušil všeliký styk, byl
v přátelských poměrech s majorovým sluhou Feďkou, sloužil mu za
vyzvědače, a Feďka sděloval vše, co uslyšel o trestancích,
majorovi. Všichni to u nás věděli, a nikoho nikdy ani nenapadlo
potrestati, ba ani pokárati darebáka.

Ale opět jsem se uchýlil od předmětu. Stává se tedy, že vodka
šťastně projde branou a dostane se do trestnice. Tu přijme
podnikatel přinesená střeva, zaplativ za ně, co náleží, a počne
rozvažovati. Dle rozvahy vychází na jevo, že přinesený tovar
stojí jeho samého už slušný peníz; a proto, aby se výtěžek
zvýšil, přelévá ho ještě jednou, při čemž ho znova rozředuje
vodou div ne napolovic, a když se takovým způsobem náležitě
přihotovil, očekává kupce.

V první následující svátek, a někdy i ve všední den vyskytne se
želaný kupec; je to trestanec, jenž pracoval jako vůl po několik
měsíců a hromadil kopejky, aby je propil najednou v den z předu
již k tomu vyhlédnutý. Tento den zjevoval se ubohému robotníku
dlouho před tím, než v pravdě nadešel, i ve snách, i v šťastných
vidinách za práce, a svým kouzlem sílil ducha jeho na nudném
jevišti kázeňského života. Konečně se ukázal na východě zábřesk
krásného dne; peníze jsou nashromážděny, představenstvo jich
neodňalo, nikdo jich neukradl a on je nese krčmáři. Tento mu dá
za ně vodku, z počátku co možná čistou, to jest pouze dvakrát
rozředěnou; ale postupně vše to, co se z láhve upilo, ihned se
doplňuje vodou. Za číšku vodky platí se pětkrát i šestkrát tolik,
jako ve městě v krčmě. Lehce si představiti, kolik takových číšek
musí člověk vypiti, a mnoho-li peněz za ně zaplatiti, než se
napije! Ale protože trestanec odvykl pití a dlouhou dobu se
zdržoval od vodky, nachmelí se dosti rychle a pije pak obyčejně
tak dlouho, dokud nepropije všechny nashromážděné peníze. Pak
přichází řada na všechny nové šaty; krčmář je zároveň lichvářem.
Nejprve obdrží do zástavy všechny trestancem zakoupené občanské
šaty, pak přijdou na řadu staré hadry, a konečně i erární věci.
Když byl propil všechno do posledního hadříku, jde opilec spat, a
druhého dne, probudiv se s nesnesitelnou bolestí hlavy, marně
prosí krčmáře aspoň za jediný doušek vodky, aby si spravil žáhu.
Zarmouceně snáší nezdar a téhož dne chápe se znova práce a opět
pracuje několik měsicu bez ustání, vzpomínaje na šťastný den, kdy
si mohl zahýřiti, den, jenž skanul na vždy do moře věčnosti; ale
ponenáhlu počne opět nabývati ducha a těšiti se na příští jiného
takového dne, jenž je sice ještě daleko, ale na konci se přece
jednou přiblíží, až přijde jeho řada.

Co pak se týče „krčmáře", když byl vyzískal ohromnou sumu,
několik desítek rublů, obstará si naposled vodku, a tentokrát už
ji nerozřeďuje vodou: chystáť ji pro sebe. Je na čase zanechati
obchodu a připraviti svátek sobě! Započne hýření, pití, hodování,
hudba. Prostředky má k tomu značné; uchlácholí pro všechen případ
i nejbližší a zároveň nejnižší představenstvo v trestnici. Hýření
trvá někdy po několik dní. Přichystaná vodka je ovšem brzy
vypita; tu se uchyluje piják k druhým „krčmářům", kteří na jeho
návštěvu již čekají, a pije potud, pokud nepropije celé jmění do
poslední kopějky.

Ačkoli trestanci mají bedlivý pozor na hýřily, stává se přece
časem, že přijdou na oči vyšším představeným, majorovi nebo
důstojníkovi od stráže. Tu je odvedou na strážnici, odeberou jim
peníze, najdou-li se jaké u nich, a na konec jim nasekají.
Trestanec se otřese, vrátí se do trestnice a za několik dní chápe
se řemesla krčmářského znova.

Někteří z hýřilů, ovšem jen bohatí, zablouzní si též o krásném
pohlaví. Za veliké peníze proberou se někdy tajně z pevnosti
místo na práci do předměstí, ovšem v průvodu podplaceného
vojenského průvodčího. Tam v nějakém odlehlém místečku, někde na
pokraji města slaví se velkolepé hody a utratí se v pravdě veliké
sumy. Za peníze ani trestancem nepovrhují; průvodčí prokrade se
obyčejně o něco dříve, aby vše připravil. Takoví průvodčí jsou z
pravidla sami také příští kandidáti pro trestnici. Ostatně s
penězi možná dělati všechno, a podobné výpravy skoro nikdy se
neprozrazují. Sluší dodati, že se přiházejí velmi řídce; je k
tomu třeba mnoho peněz a milovníci krásného pohlaví utíkávají se
k jiným prostředkům, zcela bezpečným ...

Hned za prvních dnů svého pobytu v trestnici vzbudil ve mně
zvláštní zvědavost jistý trestanec, hošík neobyčejně hezký.
Jmenovali ho Sirotkin. Byl ve mnohém vzhlede dosti záhadnou
osobností. Především mne překvapil jeho krásný obličej ; nebylo
mu více než dvacet tři leta. Nacházel se ve zvláštním oddělení,
totiž tam, kde byli odsouzení na celý život; patřil tedy k těm,
kdož se dopustili nejtěžších vojenských zločinů. Byl tichý,
dobrácký, málo mluvil, zřídka se smál. Oči měl modré, rysy
pravidelné, tvář čistou, něžnou, vlasy světloplavé. I do pola
oholená hlava ho málo hyzdila: tak hezký hoch to byl. Řemesla
neměl žádného, ale peníze si vydělával, ne mnoho, ale často. Byl
nápadně leniv, oblékal se nedbale. Leda že ho někdo jiný pěkně
obleče, někdy i červenou košili dostane; a tu se Sirotkin těší
novému šatu. Chodí po kasárnách, ukazuje se. Vodky nepil, v karty
nehrál, skoro s nikým se nehádal. Chodíval časem za kasárnami —
ruce v kapsách, tichoučký, zádumčivý. O čem mohl přemýšleti,
těžko si bylo představíti. Zavoláš na něho, tak ze zvědavosti,
optáš se na něco — on hned odpoví a sice jaksi uctivě, ne po
trestnicky, ale vždycky krátce, nehovorně; a při tom na vás
pohlíží jako desítiletý klučík. Shromáždí-li něco peněz, nekoupí
si za ně něco potřebného, nedá si spraviti kazajku, nezjedná si
nové boty, ale koupí si preclíky, marcipány a smlsne si, jako by
mu bylo sedm let.

„Ech ty, Sirotkine!" říkali mu trestanci. „Jsi to sirotek
Kazánský!" V době, kdy není práce, toulává se po druhých
kasárnách; skoro každý je zaujat svou prací, jen on nemá ničeho
na práci. Prohodí k němu něco, skoro vždy posměch nějaký (jemu a
jeho soudruhům se často posmívali) a on neodpoví ani slova, jen
se obrátí a jde do jiné kasárny; a někdy, když se mu příliš
posmívají, dokonce se začervená. Často jsem si myslíval, proč se
toto tiché, dobrosrdečné stvoření dostalo do trestnice? Jednou
ležím v nemocnici v oddělení pro trestance; Sirotkin byl také
nemocen a ležel vedle mne. Kdysi pod večer jsme se dali spolu do
řeči. On se z nenadání jaksi nadchnul a při té příležitosti mně
pověděl, jak ho vzali na vojnu, jak matka nad ním plakala, když
ho provázela, a jak mu bylo těžko, když byl novobrancem. Dodal,
že nikterak nemohl snésti vojenského života; všichni tam byli
takoví zlostní, přísní a velitelově bývali jím skoro pokaždé
nespokojeni.

„Čímž to skončilo?" otázal jsem se ho. „Proč jsi se dostal sem? A
k tomu ještě do jakého oddělení!... Ach ty Sirotkine, Sirotkine!"

„Já byl, Alexandře Petroviči, všeho všudy rok u praporu; sem jsem
se dostal za to, že jsem zabil Grigorija Petroviče, našeho
velitele setniny."

„Slyšel jsem o tom, Sirotkine, ale nevěřím. Prosím tě, koho bys
ty mohl zabiti?"

„Stalo se tak, Alexandře Petroviči. Příliš těžko mne přicházelo
na vojně."

„Ale jak pak; vždyť druzí novobranci to snesou? Ovšem z počátku
je těžko, ale přivyknou a než se člověk naděje, jsou z nich
znamenití vojáci. Tebe asi matka příliš rozmazlila; perníkem a
mléčkem krmila do osmnácti let."

„Matička, je pravda, velice mne milovala. Když mne vzali na
vojnu, tu prý po mém odchodu ulehla, a jak jsem slyšel, více
nevstala ... A mně bylo na konec příliš trpce na vojně. Velitel
měl na mne záští, pro všechno mne trestal, a zasloužil-li jsem si
toho? Jsem ve všem pokorný, pořádek zachovávám, vodky nepiju,
ničeho trestuhodného nepášu. A vždyť, Alexandře Petroviči, je to
smutná věc, když se dá člověk na křivé cesty. A kolkolem všichni
takoví suroví, ani poplakat si člověk nemá kde. Schoval jsem se
někdy někam za roh a tam jsem si poplakal. Jednou stojím na
stráži. Byla už noc. Postavili mne na hlavní strážnici u bariery.
Fouká vítr: byl podzim a tma taková, že na krok nebylo viděti.
Udělalo se mi teskno, tak teskno! Postavil jsem pušku k noze,
odemknul jsem bodák a položil vedle; shodil jsem pravou botu,
hlaveň jsem si přistavil k prsům, nalehl na ni, a palcem u nohy
jsem spustil kohoutek. Poslouchám—selhalo! Ohledal jsem pušku,
pročistil jsem pánvičku, podsypal nového prachu, křemen jsem
otloukl a opět jsem přistavil pušku k prsům. A co byste řekl ?
Prach se vzňal, ale puška opět nevystřelila ! -— Co je to? myslím
si. Vzal jsem a obul botu, bodák jsem zase nasadil, mlčím a
chodím sem tam. A tu jsem si předsevzal, že to vykonám: ať mne
pošlou kamkoli, jen když se zbavím vojenčiny! Za pul hodiny jede
velitel. Řídil koně po hlavní stezce a přímo na mne: „Tak se
stojí na stráži?" Vzal jsem pušku do rukou a vehnal do něho bodák
až po samu hlaveň. Čtyři tisíce ran v ulici jsem dostal a pak
sem, do zvláštního oddělení..."

Nelhal. Zač by ho také byli poslali do zvláštního oddělení ?
Obyčejné přečiny se trestají mnohem lehčeji. Ostatně pouze
Sirotkin jediný ze všech svých soudruhů byl takový krasavec. Co
se týče druhých, jemu podobných, jichž bylo u nás všech asi
patnáct, až se divno bylo na ně podívat; jen dvě nebo tři tváře
byly ještě snesitelný, ostatní všichni byli s odchlíplýma ušima,
ohyzdní, nepořádní; někteří dokonce šediví. Dovolí-li okolnosti,
promluvím jednou o celé této skupině podrobněji. Sám Sirotkin
často se přátelil s Gazinem, k vůli kterému jsem počal psáti tuto
hlavu, poznamenav, že se opilý přihrnul do kuchyně a to že
popletlo mé původní pojmy o životě v trestnici.

Tento Gazin byl hrozný člověk. Působil na všechny strašný, trapný
dojem. Vždy se mně zdávalo, že nic nemůže býti sveřepějšího,
surovějšího než on. Viděl jsem v Tobolsku pověstného svými
zločiny lotra Kameněva; viděl jsem později Sokolova, trestance ve
vyšetřování, vojenského sběha, strašného lotra. Ale ani jeden z
nich nepůsobil na mne dojmu tak odporného, jako Gazin. Zdávalo se
mi někdy, že vidím před sebou ohromného, obrovského pavouka,
velikého jako člověk. Byl rodem Tatar, hrozně silen, silnější než
každý jiný v trestnici; postavy byl vyšší než prostřední, složení
herkulovského, s neforemnou, nepoměrně ohromnou hlavou; chodil
přihrblý a hleděl zpod obočí.

V trestnici kolovaly o něm podivné pověsti. Vědělo se, že býval
vojákem. Ale trestanci vypravovali mezi sebou — nevím měli-li
pravdu — že utekl z Nerčinska. Na Sibiř byl už poslán nejednou;
nejednou uprchl z káznice, nejednou měnil své jméno, a konečně se
dostal do naší trestnice na zvláštní oddělení. Také se o něm
vypravovalo, že bývalo dříve jeho zálibou, zařezávati malé děti
pouze pro potěšeni Zavede dítě někam na příhodné místo; napřed je
poděsí, ztýrá, a když se do vůle potěšil úžasem a strachem ubohé
malinké oběti, zařeže ji pomalu, zdlouha, s rozkoší. Možná, že si
to všecko na něho vymyslili následkem trapného dojmu, jejž činil
Gazin vůbec na každého, ale všechny ty smyšlénky se na něho
hodily, slušely mu jaksi.

Jinak v trestnici v obyčejných dobách, byl-li střížliv, choval se
rozumně. Býval vždy tichý, s nikým se nehádal, vyhýbal se sporům,
ale jaksi z opovržení k ostatním, jako by se pokládal za něco
vyššího, než všichni druzí. Mluvil velmi málo a byl jaksi úmyslně
nehovorný. Všechny jeho pohyby byly zdlouhavé, klidné,
sebevědomé. Z očí mu bylo viděti, že daleko není hloupý a je
neobyčejně vychytralý; ale na jeho tváři a v jeho úsměchu tkvělo
vždy cosi vypínavě posměšného a necitelného. Vedl obchod s
kořalkou a byl v trestnici jedním z nejzámožnějších krčmářů. Ale
dvakrát do roka se opil sám a tu vycházela na jevo celá jeho
zvířecí povaha. Ponenáhlu, jak se opíjel, počínal si lidi zprva
dobírati úsměšky, a sice co nejzlomyslnějšími, vypočítanými a
jako by dávno už připravenými; konečně, když se úplně opil,
stával se strašně vzteklým, chápal se nože a vrhal se na lidi.
Trestanci, znajíce jeho hroznou sílu, utíkali od něho a
schovávali se; on se vrhal na každého, kdo se mu namanul. Ale
brzy našli způsob, jak ho zkrotiti. Asi deset osob z téže
kasárny, jako on, vrhlo se najednou na něho, a všichni ho počali
mlátit. Nelze si představiti ničeho surovějšího nad toto bití.
Tloukli ho do prsou, pod srdce, do žaludku, do břicha. Tloukli ho
mnoho a dlouho, a přestávalí teprv tehda, když ztrácel všechny
smysly a byl jako mrtvý. Jiného by si nedovolili tak stlouci;
stlouci tak někoho znamenalo by, ho zabiti. Jen ne Gazina. Po
bití zabalili ho úplně smyslů zbaveného do kožichu a odnesli ho
na nary. „Odleží se!" říkali. A vskutku, ráno vstával skoro úplně
zdráv a mlčky a zamračeně se ubíral do práce.

I pokaždé, když se Gazin opil, věděli v trestnici už všichni
napřed, že se den pro něho skončí zcela jistě bitím. Věděl to i
on sám a přece se opíjel. Tak to trvalo několik let. Ale tu bylo
pozorovati konečně, že se i Gazin počíná poddávati. Počal si
stěžovati na všelijaké bolesti, počal vůčihledě scházeti, čím
dále, tím častěji chodil do nemocnice. „Přece se poddal!" říkali
mezi sebou trestanci.

Do kuchyně přišel v průvodu onoho mrzkého Poláčka s houslemi,
jehož obyčejně najímali flámové k dovršení svého veselí, a stanul
uprostřed kuchyně, prohlížeje si mlčky a pozorně všechny
přítomné. Všichni mlčeli. Po chvíli, když byl spatřil mne a mého
soudruha, pohlédl na nás zlomyslně a posměšně, sebevědomě se
usmál, něco jako by uvažoval na mysli a pak silně vrávoraje
přistoupil k našemu stolu.

„Ale dovolte mně otázku", počal (mluvilť rusky); „jaké to máte
důchody, že zde můžete píti čaj?"

Pohlédli jsme se soudruhem mlčky na sebe, vědouce, že bude
nejlépe mlčet a neodpírati mu. Kdybychom mu něco namítli, hned by
se rozvzteklil.

„Máte tedy peníze?" vyslýchal nás dále.

„Máte tedy hromadu peněz, co? A co pak jste přišli do káznice
proto, abyste zde čaj pili? Vy jste sem přišli čaj pít? Nu,
mluvte přec, aby do vás!..."

Ale když viděl, že jsme odhodláni mlčet a nevšímati si ho, krev
se mu nalila do tváře a vzteky celý se zatřásl. V koutě vedle
něho stály veliké necky, do nichž se kladl nakrájený chléb,
připravený pro trestance k obědu nebo k večeři. Byly tak veliké,
že se do nich vešlo chleba pro polovinu celé trestnice; nyní však
byly prázdny. Gazin je chopil oběma rukama a rozpřáhl se na nás.
Jen okamžik a byl by nám rozdrtil hlavy. Přes to, že vražda nebo
pokus vraždy hrozily neobyčejnými nepříjemnostmi celé trestnici,
že by vzniklo vyšetřování, prohlídky, větší přísnosti, a proto se
trestanci snažili vší mocí, aby nedošlo až k takovým
výstřednostem, přes to přese všechno všichni nyní utichli a
čekali, co bude. Ani slova se neozvalo na naši obranu! Ani jediný
přítomný neokřikl Gazina! —tak silná byla jejich nenávist k nám!
Jim bylo patrně příjemno naše nebezpečné postavení... Ale věc
skončila šťastně; v tom okamžiku, když chtěl udeřiti neckami,
zvolal kdosi z předsíně:

„Gazine, vodku ti ukradli!..."

Řinknul neckami na zem a jako šílený vyletěl z kuchyně.

„Nu, bůh je zachránil!" mluvili mezi sebou trestanci. Dlouho pak
to ještě opakovali.

Nemohl jsem se nikterak dověděti, byla-li zpráva o krádeži vodky
věrna, nebo si ji někdo vymyslil, aby nás zachránil.

Večer, již za soumraku, nedlouho před tím, než se zavíraly
kasárny, chodil jsem podle ohrady a těžká tesknota sevřela mi
srdce. Nikdy později po celou dobu svého přebývání v trestnici
nezakusil jsem takové tesknosti. Těžko je strávíti první den ve
vězení, ať je to kdekoli, v káznici, v kazematách, v dolech...
Ale pamatuju se, že nejvíce mne zajímala jedna myšlénka, jež mne
pak neustále pronásledovala po celý můj pobyt v trestnici —
myšlénka z části nerozřešitelná — nerozřešitelná pro mne i nyní:
totiž o nestejnosti trestu za stejně těžké přestupky. Ovšem
přestupky se nedají spolu srovnávatí, ani ne přibližně. Na
příklad: ten i onen zabili člověka; jsou zváženy všechny
okolnosti obou případů; za ten i za onen zločin vyměřuje se skoro
stejný trest. Ale všimněte si zatím, jaký to rozdíl v zločinech.
Jeden na přiklad zavraždil člověka pro nic za nic, pro jedinou
cibuli; počíhal u cesty, zavraždil mužíka, jenž tudy jel, a našel
u něho všeho všudy jednu cibuli. „Co to, baťko! Poslal jsi mne na
loupež, já mužíka zabil a všeho všudy nalezl jsem u něho jedinou
cibuli." — „Hlupáku! cibule jako kopejka! Sto duši, sto cibulí —
bude rubl!" (Legenda z trestnice.)

Druhý se však stal vrahem, poněvadž bránil před chlipným tyranem
čest své nevěsty, sestry nebo dcery. Jeden zabije člověka za
tuláctví, jsa obklíčen celým zástupem vyzvědačů a háje tedy svou
svobodu, svůj život, jež protloukal doposud na polo o hladu.
Druhý vraždí děti, proto že je mu potěšením vražditi, cítiti na
svých rukou jejich teplou krev, těšiti se jejich strachem,
posledním holubím záchvěvem jejich tělíčka, do něhož vnikl
vražedný nůž. A co? Ten i onen přijdou do káznice. Je pravda, že
jsou rozdíly ve lhůtách, na jaké jsou odsouzeni do káznice. Ale
rozdílů těch je poměrně nemnoho; za to rozdílů při zločinech
téhož druhu je nekonečné množství. Každá nová povaha přináší s
sebou rozdíl.

Ale dejme tomu, že se rozdíl ten nedá urovnati, shladiti, že je
to jedna z nerozřešitelných úloh, jakási kvadratura kruhu. Dejme
tomu. Ale kdyby i nebylo této nerovnosti, všimnete si druhého
rozdílu, rozdílu vyplývajícího z následků trestu... Hle člověk,
jenž ve vězení mizí, taje jako svíčka. A hle druhý, jenž prvé,
než se dostal do trestnice, ani nevěděl, že je na světě takový
veselý život, takový příjemný klub smělých soudruhů. Přicházejí
vskutku i tací lidé do trestnice. A vezměte na příklad člověka
vzdělaného, s citlivým svědomím, srdcem, s uvědoměním. Samo
trýznění vlastního srdce ho dříve utrápí svými mukami, než
jakýkoli trest. Sám se odsoudí za svůj zločin nemilosrdněji,
nelítostněji, než nejhroznější zákon. A hned vedle něho je druhý,
jenž si ani jednou nevzpomene na spáchaný zločin za celou dobu,
co stráví v trestnici. On má dokonce za to, že byl práv. A
konečně jsou i tací zlosynové, kteří schválně pášou zločiny, aby
se jen dostali do káznice a tím se zbavili nepoměrně trapnějšího
pro ně živobytí na svobodě. Tam byl nejponíženějším tvorem, nikdy
se nenajedl do syta a na svého pána robotoval z rána do noci. V
káznici je práce snazší, než doma, chleba do syta a to takového,
jakého před tím ani nevídal; o svátcích maso, kromě toho almužny,
ba i možnost vydělati si nějaký peníz.

A společnost? Lid chytrý, obratný, ve všem se znající. A proto
pohlíží na své soudruhy s uctivým podivením; jaktěživ ještě
takových nevídal; pokládá je za nejvyšší společnost, jaká jen
může býti na světě. Možná tedy říci, že je trest pro oba tyto
potrestané stejně citelný ?

Avšak nač se zabývati otázkami nerozřešitelnými! Ozval se buben,
je čas vrátiti se do kasáren.

IV.

První dojmy.

(Pokračování.)

Započala poslední přehlídka. Když bylo po přehlídce, kasárny se
zavíraly, každá zvláštním zámkem a vězňové zůstávali uzavřeni až
do svítání.

Přehlídku prováděl poddůstojník se dvěma vojáky. Za tím účelem
stavěli se trestanci do řady někdy i na dvoře a přicházíval též
důstojník od stráže. Ale obyčejně se tato ceremonie odbyla
domácím způsobem: trestanci se počítali v kasárnách. Tak se stalo
i tentokrát. Počítající se často mýlívali, přepočítávali se,
odcházeli a opět se vraceli. Na konec se ubozí strážníci
dopočítali do želaného čísla a zavřeli kasárnu. V ní| se
nacházelo na třicet vězňů, umístěných dosti těsně na narách. Na
spaní bylo ještě záhy. Proto se každý musil něčím zaměstnati.

Z představených zůstal v kasárně pouze jeden invalida, o němž
jsem se zmínil už dříve. Kromě toho byl v každé kasárně starosta,
jmenovaný ze středu trestanců samým velícím majorem, rozumí se,
že za dobré chování. Ale stávalo se dosti často, že i starosta
býval postižen v dosti vážném přestupku. Pak byl bit, okamžitě
zbaven své hodnosti a na jeho místo naznačen jiný. V naší kasárně
byl starostou Akim Akimyč, jenž k mému podivení nezřídka
pokřikoval na trestance. Trestanci mu odpovídali obyčejně
výsměchem. Invalida byl chytřejší, do ničeho se nemíchal, a hnul-
li přece někdy jazykem, činil to jen ze slušnosti, aby měl
svědomí čisté. Seděl mlčky na své posteli a spravoval botu.
Trestanci si ho skoro ani nevšímali.

V tento první den mého vězeňského života povšiml jsem si jedné
věci a později jsem se přesvědčil, že mé pozorování bylo správné.
A sice, že všichni netrestanci, ať už je to kdokoli, počínaje
lidmi stojícími v bezprostředním styku s trestanci, jako
průvodčími, vojáky na stráži, a konče všemi lidmi vůbec, kteří
mají co činiti se životem v trestnici— že všichni oni hledí na
trestance jaksi přemrštěně. Jako by byli stále v nejistotě a báli
se každý okamžik, že trestanec nestrpí a vrhne se na někoho z
nich s nožem. A co je při tom nejvíce pozoruhodno — trestanci si
byli vědomi, že se jich lidé bojí, a to jim zjevně dodávalo
jakési odvahy. A zatím nejlepším představeným trestanců bývá
právě ten, který se jich nebojí. A pak vůbec, nehledě na tu
jistou odvahu, trestancům samým je mnohem příjemnější, když vidí,
že jim lidé důvěřují. Tím je možná připoutati je k sobě.

Stávalo se za mého pobytu v káznici, ačkoli velmi zřídka, že
někdo z představených vstoupil do trestnice bez vojenského
průvodu. Stálo za podívanou, jak to překvapovalo trestance, a
sice příjemně překvapovalo. Takový nebojácný navštěvovatel
vzbuzoval k sobě vždy úctu, a kdyby se opravdu mohlo něco zlého
přihoditi, za něho by se to nestalo. Strach, jejž vzbuzují
trestanci, jest všeobecný a všude, kde jen se nacházejí vězňové,
i nevím opravdu, z čeho vlastně povstává. Jakýsi důvod ovšem má,
již v samé zevnější podobě trestance, uznaného zlosyna; kromě
toho každý, kdo se přiblíží k trestnici, ví, že se celý ten
zástup lidí nesešel tu dobrovolně, a že přese všechny pokusy
živého člověka nelze učiniti mrtvolou, dokud nevydechne duši;
zůstane mu cit, lačnost msty a života, vášně a potřeba jich
ukojení. Ale přes to jsem rozhodně přesvědčen, že přec jen není
nijaké příčiny ke strachu před trestanci. Nevrhne se tak lehce a
tak rychle člověk na druhého s nožem. Slovem, není-li vyloučeno
nebezpečí a přihází-li se opravdu někdy, už z té okolnosti, že
příklady podobného nebezpečí jsou neobyčejně řídký, dá se
souditi, že nebezpečí to je nepatrné. Rozumí se, že tu mluvím
pouze o lidech již odsouzených, z nichž mnozí jsou třebas i rádi,
že se dostali do káznice — tak příjemným bývá někdy nový způsob
života! —a proto mají nejlepší vůli žiti klidně a pokojně ; a pak
trestanci sami nedopustí, aby opravdu nepokojní živlové mezi nimi
příliš se neroztahovali. Každý trestanec, ať si je sebe smělejší
a drzejší, všeho se v káznici bojí.

Něco jiného je trestanec ve vyšetřování. Ten je vskutku s to, aby
se vrhl na cizího člověka pro nic, za nic, jedině proto na
příklad, že má býti zítra tělesně potrestán; zaviní-li nové
vyšetřování, odloží se přirozeně i vykonání trestu. Zde jest
příčina, jest patrný účel útoku, totiž „zjinačiti svůj osud" za
každou cenu a co nejrychleji. Znám dokonce jeden psychologicky
podivuhodný příklad takového druhu.

Byl u nás v trestnici na vojenském oddělení trestanec, bývalý
voják, nezbavený občanských práv, poslaný následkem soudního
rozsudku na dvě léta do káznice. Byl to strašný vychloubač a
podivuhodný zbabělec. Vůbec vychloubačství a zbabělost jsou u
ruského vojáka vlastností neobyčejně řídkou. Ruský voják vypadá
vždy tak zaneprázdněným, že kdyby se i chtěl něčím vychloubati,
neměl by kdy. Je-li však přece vychloubačem, je dojista už také
zbabělcem a lenochem. Dutov — tak zvali trestance — odbyl si
konečně svou nedlouhou lhůtu a vrátil se opět k řadovému praporu.
Ale protože všichni jemu podobní, jež posýlají do káznice, aby se
napravili, tam dokonce už zlenoší, stává se obyčejně, že, pobyvše
na svobodě na nejvýš dvě nebo tři neděle, přicházejí opět do
vyšetřování a vracejí se do káznice, jen že tentokrát už ne na
dvě nebo na tři léta, nýbrž do „stálého" oddělení, na patnáct
nebo na dvacet let. Tak se přihodilo i jemu. Za tři neděle po
svém návratu z trestnice ukradl Dutov vec, zavřenou na zámek;
kromě toho dopustil se hrubostí a násilí. Byl obžalován a
odsouzen k přísnému potrestání. Zhroziv se v nejvyšší míře jako
nejbídnější zbabělec nastávajícího trestu, vrhl se v předvečer
onoho dne, kdy měl běhati ulicí, s nožem na důstojníka od stráže,
když vstoupil do síně, v níž byli vězňové. Rozumí se, že velmi
dobře věděl, že takovým skutkem neobyčejně zhorší svůj trest a
zvýší lhůtu nucené práce v káznici. Ale výhoda záležela pro něho
právě v tom, aby o několik dní, nebo aspoň o několik hodin
protáhl lhůtu, kdy mu nastane hrozný okamžik trestu! Byl při tom
takovým zbabělcem, že, ač se vrhl na důstojníka s nožem, ani ho
neporanil; vše to učinil jen pro forma, jen proto, aby vznikl na
jeho účet nový zločin, pro který musí býti znova žalován a
souzen.

Okamžik před vykonáním trestu je pro odsouzence ovšem hrozný a
přihodilo se mně v několika letech viděti dosti mnoho odsouzenců
v předvečer osudného pro ně dne. Obyčejně jsem se setkával s
odsouzenými trestanci v nemocnici v oddělení pro vězně, když jsem
býval nemocen, což se stávalo dosti často. Všichni trestanci po
celé Rusi vědí, že nejsoucitnější pro ně člověk je lékař. Lékaři
nikdy nečiní rozdílu mezi trestanci, jako činí nevolky skoro
všichni ostatní lidé, vyjma snad prostý selský lid. Tento nikdy
trestance nekárá za jeho přestupek, byť byl sebe hroznější, a vše
mu odpouští pro trest, kterýž vytrpěl a vůbec pro jeho neštěstí.
Nenazýváť darmo prostý lid po celé Rusi zločin neštěstím, a
zločince nešťastnými. Výraz ten má velmi hluboký smysl. A je to
tím důležitější, že vznikl nevědomky, instinktivně. Lékaři však
jsou ve mnohých případech skutečné útočiště trestanců, zvláště
takových, kteří se nacházejí ve vyšetřování a s kterými se jedná
přísněji, než s odsouzenými...

Takový obžalovaný, vypočítav si přibližně, kdy nastane hrozný pro
něho den tělesného trestu, jde často do nemocnice, doufaje, že
takovým způsobem posune aspoň trochu dále nastávající těžký
okamžik. Když však odchází z nemocnice jako vyléčený, a ví tedy
skoro na určito, že osudná lhůta uplyne zítra, bývá skoro vždy
značně rozčilen. Někteří z ješitnosti se snaží zatajiti své
rozčilení, ale neobratná, strojená bravura neoklame jich
soudruhů. Všichni chápou, oč běží, a mlčí z útrpnosti. Znal jsem
jednoho trestance, mladého člověka, vraha, bývalého vojáka,
odsouzeného k plnému počtu ran holí. Dostal takový strach, že se
ten den před vykonáním trestu odhodlal vypiti sklenici vodky, do
níž nasypal šňupavého tabáku.

Sluší podotknouti, že k trestu odsouzený vězeň vždycky si opatří
vodku v den před vykonáním trestu. Vodku přinesou do trestnice
dlouho před uplynutím lhůty, odsouzený ji draze zaplatí, a celý
půl léta si raději odepře to nejnutnější, jen aby shromáždil
potřebnou částku peněz na čtvrt láhve kořalky, aby ji mohl vypiti
čtvrt hodiny před potrestáním. Trestanci mají vůbec to
přesvědčení, že člověk nachmelený není tak citlivý pro důtky nebo
pro hůl. Ale uchýlil jsem se od vypravování. Ubohý mladík, vypiv
svou láhev vodky s tabákem, vskutku se hned roznemohl; nastalo
vracení s krví, tak že ho odnesli do nemocnice skoro bez paměti.
Ono vracení ublížilo jeho prsům tak, že v něm za několik dní
shledali příznaky souchotin, na něž za půl léta také zemřel.
Lékaři, kteří ho léčili od souchotin, nevěděli ovšem, z čeho
vznikly.

Vypravuju-li však o malomyslnosti, jež se často zmocňuje zločinců
před vykonáním trestu, musím dodati, že někteří z nich naopak
překvapují pozorovatele neobyčejnou chrabrostí. Pamatuji se na
několik případů odvahy, dostupující do jakési nečitelnosti, a
příklady takové nebyly příliš řídký. Zejména se pamatuju, jak
jsem se setkal s jistým strašným zlosynem. Kdysi za letního dne
rozšířila se po vězeňském oddělení v nemocnici pověst, že večer
bude trestán pověstný zlosyn a vojenský sběh Orlov, a po trestu
že ho přivedou do nemocnice. Nemocní trestanci za řeči o Orlovu
dotvrzovali, že bude potrestán krutě. Všichni byli patrně
rozčíleni, a přiznám se, sám jsem také čekal na příchod
pověstného zlosyna s nejvyšší zvědavostí. Dávno jsem již o něm
slýchal pravé divy. Byl to zlosyn, jakých je málo, vraždící s
chladnou myslí starce i děti, Člověk s ohromnou silou vůle a s
hrdým vědomím své síly. Přiznal se ke mnohým vraždám a byl
odsouzen k treste holemi, k běhání ulicí.

Přivedli ho již večer. V nemocnici se setmělo a rozsvítili
svíčky. Orlov byl skoro bez sebe, strašně bledý, s hustými, jako
smola černými, rozcuchanými vlasy. Záda jeho byla opuchlá a
krvavě sinavé barvy. Celou noc ho trestanci ošetřovali, měnili mu
obkladkv, převraceli ho s boku na bok, dávali mu léky, zrovna
jako by ošetřovali nejbližšího příbuzného, nebo některého svého
dobrodince. Druhého dne se již úplně vzpamatoval a prošel se
dvakrát po světnici! To mne překvapilo: přišelť do nemocnice
příliš slabý a ztýraný. Odbyl si totiž najednou celou polovinu
toho počtu ran, jenž mu byl přisouzen. Lékař sám zastavil
exekuci, když viděl, že další bití hrozí zločinci jistou smrtí.
Mimo to byl Orlov nevysoké postavy a slabého složení těla, a
kromě toho seslablý dlouhou vyšetřovací vazbou. Komu se přihodilo
setkati se s trestanci v době vyšetřování, dlouho si zajisté bude
pamatovati jejich vyzáblé, hubené, bledé obličeje a zimničné
pohledy.

Ale přes to přese všechno Orlov se rychle uzdravoval. Jeho
vnitřní, duševní energie patrně silně napomáhala přírodě. A byl
to opravdu člověk ne zcela obyčejný. Ze zvědavosti jsem se s ním
seznámil blíže a zkoumal jsem ho po celý týden. Mohu zcela určitě
říci, že jsem se jaktěživ nesetkal s člověkem silnější, tak
říkaje železnejší povahy, než jeho. Viděl jsem již jednou v
Tobolsku jistou znamenitost toho druhu, bývalého loupežnického
atamana. To bylo úplně divoké zvíře a stáli-li jste vedle něho,
třeba jste ještě nevěděli, kdo je, instinkt vám napovídal, že
stojí vedle vás strašná bytost. Ale tam jsem se hrozil duševní
otupělosti. Jeho tělo tak mocně převládalo všechny jeho duševní
schopnosti. že jste na první pohled poznali z jeho tváře, že mu
zbyla jedině divá lačnost tělesných rozkoší, smyslnosti a
vilnosti. Jsem přesvědčen, že i Koreněv — tak zvali onoho lotra —
klesl by na duchu a zachvěl by se strachy před. trestem, přesto,
že byl schopen vražditi, aniž by při tom pohnul brvou.

Pravým opakem jeho byl Orlov. To bylo vtělené vítězství vůle nad
tělem. Bylo patrno, že tento člověk mohl vládnouti sebou
neobmezeně, že přezíral všeliká muka a všeliké tresty, a nebál se
ničeho na světě. V něm jste pozorovali jedinou nekonečnou
energii, touhu po činnosti, lačnost msty, touhu po dostižení
vytknutého cíle. Byl jsem mimo jiné překvapen jeho podivuhodnou
hrdostí. Pohlížel na všechno jaksi ku podivu s vysoka, aniž by se
při tom snažil vystoupiti na chůdy, nýbrž jaksi zcela přirozeně.
Mám za to, že by se nenašel na celém světě člověk, jenž by byl s
to působiti na něho pouze svou autoritou. Na všechno pohlížel
jaksi neočekávaně klidně, jako by nebylo na světě ničeho, co by
ho mohlo překvapiti. A ačkoli mu bylo zcela zřejmo, že ostatní
trestanci hledí na něho s úctou, přece se nikdy před nimi ničím
nevynášel. A vždyť ješitnost a vychloubavost jsou přece
vlastnostmi, společnými skoro všem trestancům bez výminky.

Orlov byl daleko ne hloupý, a jaksi podivně upřímný, ač nikoliv
žvastavý. Na mé otázky odpovídal mně bez okolků, že čeká, až bude
zdráv, aby si co nejdříve odbyl zbytek trestu, a že se bál dříve,
před početím trestu, že ho nevydrží. „Ale nyní," dodal, mrknuv na
mne, „je všechno v pořádku. Odbudu si zbývající počet ran, pak
mne hned pošlou s ostatní četou do Nerčinska, a já cestou prchnu!
Zcela jistě prchnu! Jen kdyby se záda honem zahojila !" Celých
těch pět dní čekal s netrpělivostí, kdy už bude moci požádati,
aby ho propustili z nemocnice, jako vyhojeného. V té nedočkavosti
býval někdy velmi směšný a veselý.

Pokusil jsem se dáti se s ním do řeči o jeho dobrodružstvích.
Mrzel se trochu při takových otázkách, ale odpovídal pokaždé bez
obalu. Ale když zpozoroval, že se probírám k jeho svědomí a
snažím se vzbuditi v něm aspoň stopy lítosti, pohlédl na mne tak
opovržlivě a tak hrdě, jako bych se byl najednou změnil v jeho
očích v jakéhosi malinkého, hloupého kloučka, s nímž se ani nedá
rozmlouvati, jako se vzrostlým. Ba i cosi jako politování ke
mněbylo patrno na jeho tváři. Za minutu se pak rozesmál nade mnou
nejsrdečnějším smíchem, prostým všeliké ironie, a já jsem
přesvědčen, že později, když zůstal někdy sám a vzpomněl si na má
slova, snad několikrát se dal ještě do smíchu.

Konečně ho propustili z nemocnice, ačkoli neměl záda ještě zcela
zahojená; šel jsem se toho dne také hlásit, že jsem zdráv, a šli
jsme pak z nemocnice spolu, já do káznice, on do strážnice vedle
naší trestnice, kde byl uvězněn i dříve. Když jsme se loučili,
stiskl mne ruku, což bylo s jeho strany důkazem vysoké důvěry.
Myslím, že to učinil proto, že byl velice spokojen sám sebou i
okolnostmi. Neboť ve skutečnosti mne musil přezírati a nemohl na
mne hleděti jinak, než jako na bytost pokořující se, slabou,
žalostnou a v každém vzhledě nižší, než on. Druhého dne byl veden
podruhé k trestu...

Když uzavřeli naši kasárnu, nabyl vnitřek její zvláštního
jakéhosi rázu — rázu skutečného obydlí, domácího krbu. Teprve
nyní mohl jsem pozorovati trestance, své soudruhy, zcela jako
doma. Za dne mohou přijíti každý okamžik do trestnice
poddůstojníci, stráže a vůbec představení, a proto se všichni
obyvatelé trestnice chovají jinak, jako by nebyli zcela klidni,
jako by stále něco očekávali, stále se něčeho obávali. Ale sotva
že byla kasárna uzavřena, ihned se všichni klidně uvelebili,
každý na svém miste a skoro každý se dal do nějaké ruční práce.
Síň se najednou osvětlila. Každý měl svou svíčku a svůj svícen,
nejvíce dřevěný. Jeden se pustil do záplatování bot, druhý šil
nějaký šat. Dusný vzduch v kasárně stával se každou hodinu
těžším.

Houfek hýřilů přisedl v koute na bobečku ke koberci a pustil se
do karet. Skoro v každé kasárně nalézal se trestanec, jenž měl
pohotově malý, ošumělý, asi loket dlouhý kobereček, svíčku a
strašně špinavé, zamaštěné karty. Vše to dohromady se nazývalo
„majdan". Majetník dostával od hráčů plat, okolo patnácti kopějek
za noc; to byla jeho živnost. Hráči hráli obyčejně v cvik,
jedníka a pod. Všechny hry byly hazardní. Každý hráč vysypal před
sebou hromádku měďáků — všechno, co měl v kapse, a vstával se
země buď, když prohrál všechno do poslední kopějky, anebo když
obehrál soudruhy. Hra končila pozdě v noci, někdy trvala až do
svítání, do toho okamžiku, kdy se otvíraly kasárny.

V naší síni, jako ve všech ostatních síních v celé trestnici,
bývali také vždy žebráci, buď tací, kteří všechno propili a
prohráli, anebo žebráci od přírody. Pravím „od přírody" a
pronáším slovo to s důrazem. Neboť mezi naším lidem, ať už v
jakýchkoli okolnostech a za jakýchkoli podmínek vždycky se
vskutku vyskytují a budou vyskytovali některé podivné osobnosti,
obyčejně zkroušené, často do konce ne lenivé, kterým jest osudem
předurčeno, že na věky věčné zůstanou žebráky. Vždycky zůstanou
podruhy, vždy budou otrhaní, vždycky budou vyhlížeti jako
zakřiknutí a stísnění a povždy budou u někoho ve službách, budou
vykonávati něčí rozkazy, obyčejně rozkazy veselých kumpánů, nebo
znenadání zbohatlých a povýšených osob. Jakýkoli podnik,
jakákoliv iniciativa je pro ně soužením a obtíží. Jako by se byli
už narodili s podmínkou, že sami nic nezačnou a budou jen
posluhovati jiným, že nebudou žiti podle své vůle, nýbrž budou
tančiti podle cizí píšťalky. Jejich povoláním jest — konati věci,
jim cizí. K tomu ke všemu žádná okolnost, žádný převrat je nemůže
obohatiti. Zůstanou povždy žebráky. Seznal jsem, že se podobné
osoby nacházejí nejen mezi prostým lidem, nýbrž ve všech stavech,
společnostech, stranách, časopisech a jednotách. Tak bylo i v
každé kasárně, v každé trestnici, a jakmile se sesedl majdan,
jeden z nich se hned dostavil k obsluze. Ostatně ani jeden majdan
se nemohl obejíti bez sluhy. Najímali ho obyčejně všichni hráči
dohromady na celou noc za pět kopejek stříbra a hlavní jeho
povinností bylo státi celou noc na stráži. Z větší části mrznul
pět nebo šest hodin v předsíni po tmě při třicetistupňovém mraze
a dával pozor na každé klepnutí, každé zazvonění, na každý krok
po dvoře. Hlavní velitel pevnosti nebo stráže přicházeli do
trestnice někdy dosti pozdě v noci, z ticha se přikradli a
překvapili hráče, řemeslníky a uviděli přespočetné svíčky, jež
bylo možno zpozorovati už ze dvora. Neboť když počal najednou
rachotiti zámek u dveří, vedoucích ze síně na dvůr, bylo už pozdě
se schovávati, svíčky hasiti a lehati na nary. Ale proto, že
placený hlídač dostával po takovém překvapení od hráčů co proto,
byly případy takové nehody velice řídký. Pět kopejek je ovšem i
na trestnici plat směšně nepatrný; proto mne v trestnici
naplňovala vždy podivením přísnost a bezohlednost nájemců, jak v
tomto případě, tak i ve všech ostatních. „Dostal jsi peníze, tedy
služ!" To byl důvod, jenž nedovoloval nijaké námitky. Za
vynaložený groš bral nájemce vše, co mohl vzíti, bral, bylo-li
možno, i to, co neměl, a ještě se stavěl, jako by činil milost
najatému. Hráč, piják, rozhazující peníze v právo i v levo bez
počítání, ošidil pokaždé svého služebného, a to jsem nepozoroval
jen v trestnici, nejen u majdanu.

Pravil jsem již, že v kasárně přisedl skoro každý k nějakému
zaměstnání, vyjma hráče; jen asi pět osob nezaměstnávalo se
ničím; ti hned lehli spat. Mé místo na narách bylo hned u dveří.
V druhém pořadí nar ležel naproti mně Akim Akimyč tak, že jsme se
dotýkali hlavami. On pracoval asi do deseti nebo jedenácti hodin;
lepil jakousi různobarevnou svítilnu, na kterou obdržel ze města
objednávku za dosti slušný peníz. V hotovení svítilen byl
mistrem; pracoval methodicky, nedávaje se vytrhovati. Když byl s
prací hotov, všechno pořádně uklidil, rozestlal svou matraci,
pomodlil se a slušně si ulehl na svou postel. Slušnosti a pořádku
dbal podle všeho pedantsky až do nejmenších podrobností;
pokládalť se patrně za neobyčejně rozumného člověka, jako vůbec
všichni tupí a obmezení lidé. Nelíbil se mně hned prvního dne,
ačkoli se pamatuju, že jsem onoho prvního dne mnoho o něm
přemýšlel, a nejvíce se divil tomu, že taková osobnost, místo aby
se těšila všemožnému úspěchu na světě, octla se v trestnici. O
Akimovi Akimyči budu ještě častěji mluviti.

Zatím však popíšu krátce stav celé naší kasárny. Čekal mne v ní
mnoholetý pobyt a to byli samí moji budoucí spolubydlitelé a
soudruhové. Pochopitelno, že jsem je zpytoval s lačnou
zvědavostí. Na levo od mého místa, na narách, bylo umístěno
několik horalů z Kavkazu, kteří sem byli posláni většinou za
loupež a sice na různé lhůty. Byli to dva Lezginci, jeden Čečenec
a tři dágestanští Tataři. Čečenec byl zasmušilý, mrzutý člověk;
skoro s nikým nemluvil a po svém okolí pohlížel stále s
nenávistí, zamračeně a s jízlivým, zlostně posměvačným úsměvem. Z
Lezginců jeden byl už stařec s dlouhým, tenkým, hrbatým nosem,
hotový loupežník na první pohled, Za to druhý, Nurra, způsobil na
mne hned prvního dne velmi potěšitelný, milý dojem. Byl to ještě
mladý člověk, postavy nevysoké, zavalitý jako Herkules,
plavovlasý s jasně modrýma očima, s tupým nosem, s obličejem jako
Čuchonka, a s nohama zkřivenýma od stálé druhdy jízdy na koni.
Celé jeho tělo bylo sesekáno a zraněno bodáky a kulkami. Patřil k
pokojným obyvatelům Kavkazu; ale neustále potají odjížděl k
válčícím horalům a spolu s nimi přepadal Rusy. V trestnici
všichni ho měli rádi. Byl vždycky veselý, ke všem přívětivý,
pracoval bez reptání, byl spokojený, jasného vzezření, ačkoli s
opovržením často pohlížel na ošklivost a nečistotu života v
trestnici a býval rozhořčen až do hněvu každým zlodějstvím,
podvodem, opilstvím a vůbec vším, co bylo nečestné. Svárů však
nepůsobil; jen se odvracel s opovržením. Sám on za celou dobu
svého pobytu v trestnici neukradl ničeho, nedopustil se ani
jediného potupného skutku.

Nurra byl velice nábožný. Modlitby konal svatě. V postní dni před
mohamedánskými svátky postil se jako fanatik, a celé noci
proklečel na modlitbách. Všichni ho měli rádi a věřili v jeho
poctivost. „Nurra je lev," říkali trestanci; tak mu i zůstalo
příjmení „lev". Byl zcela přesvědčen, že až si odbude svůj trest
v káznici, dovolí mu vrátiti se na Kavkaz, a žil tou jedinou
nadějí. Mám za to, že by zemřel, kdyby byl zbaven své naděje.

Upoutal mou pozornost hned prvního dne mého pobytu v trestnici.
Nebylo možná nevšimnouti si jeho dobré, sympatické tváře mezi
zlými, zasmušilými a posměvačnými tvářemi ostatních trestanců. V
první půl hodině, hned jak jsem přibyl do trestnice, jda kolem
mne, poklepal mi na rameno a dobrosrdečně se mí usmál do očí.
Nemohl jsem z počátku pochopíti, co by to znamenalo. Mluvilť po
rusky velmi špatně. Brzy na to opět ke mně přistoupil, a opět,
usmívaje se, udeřil mě přátelsky na rameno. Pak zas a zas, a tak
to trvalo tři dni. To znamenalo s jeho strany, jak jsem se
dovtípil a jak jsem později též zvěděl, že jemu mne líto, že
cítí, jak mne těžko seznamovati se s káznicí, že mně chce
prokázati své přátelství, dodati mně síly a ubezpečiti mne své
ochrany. Dobrý a naivný Nurra!

Dagestanští Tataři byli tři, všichni byli vlastní bratří. Dva z
nich byli už starší, ale třetímu, Aleji, nebyly více než dvacet
dva roky, a na pohled byl ještě mladší. Na narách měl místo právě
vedle mne. Jeho krásná, otevřená, rozumná a spolu dobrosrdečná
tvář poutala k sobe mé srdce hned od prvního setkání, i byl jsem
velice, rád, že mne dal osud za souseda jeho a ne někoho jiného.
Celá jeho duše se zračila na jeho krásném, ano možno říci
překrásném obličeji. Úsměv jeho byl tak důvěrný, tak dětsky
dobrosrdečný; velké černé oči byly tak měkké, tak laskavé, že
jsem pokaždé pocítil zvláštní radost, ba útěchu v zármutku a
tesklivosti, kdykoli jsem pohlédl na něho. Mluvím bez
nadsazování. Jeden ze starších bratří — měl starších bratří pět;
dva byli posláni z trestu do jakéhosi závodu — poručil mu kdysi,
aby vzal šašku,*) sedl na koně a jel s ním na jakousi výpravu.
Úcta k starším je v rodinách horalů tak veliká, že se chlapec
nejen neodvážil, aby se optal, kam pojedou, nýbrž ani mu nepřišla
podobná otázka na mysl. Starší pak měli za zbytečno, aby mu to
sdělovali. Tak vyjeli na loupež, majíce v úmyslu vyčkati u cesty
a oloupiti bohatého arménského kupce. A tak se skutečně stalo:
povraždili vojenský průvod, zabili Arména a zmocnili

*) Šaška je kavkazská šavle zvláštního tvaru.

se jeho zboží. Ale věc se vyzradila, vzali do vazby všech
šestero, zavedli vyšetřování, dokázali jim zločin, odsoudili a
poslali je na Sibiř na nucenou práci. Jedinou milostí, kterou dal
soud Alejoví, bylo, že mu zkrátil lhůtu trestu : byl poslán na
Sibiř na čtyři léta. Bratří ho milovali velice a sice spíše
jakousi otcovskou láskou, než bratrskou. Byl jim útěchou ve
vyhnanství, a jakkoli byli z pravidla zasmušilí a mrzutí, vždycky
se usmáli, když na něho pohlédli, a když se s ním dali do řeči
(což se stávalo zřídka a krátce, jako by ho pořád ještě pokládali
za chlapce, s nímž nelze mluviti o vážných věcech), tu přísné
jich tváře se vyjasnily a já se dovtipoval, že s ním rozprávěli o
něčem žertovném, skoro dětském; aspoň po každé na sebe pohlédli a
dobromyslně se usmáli, když vyslechli jeho odpověď. Sám on se
však skoro ani neodvažoval dáti se s nimi do řeči: tak veliká
byla jeho k nim úcta.

Těžko pochopiti, jak si mohl tento chlapec po celou dobu svého
vězení zachovati takovou měkkost srdce, jak si mohl vypracovati
takovou přísnou čestnost, takovou upřímnost, příchylnost a
nezhrubnul a nezkazil se. Byla to ostatně pevná, stabilní povaha,
přes to, že se na pohled zdála měkkou. Později jsem to poznal
důkladně. Byl cudný, jako nevinná panenka, a číkoliv ošklivé,
cynické, špinavé nebo nespravedlivé, násilné jednání v trestnici
rozněcovalo oheň nelibosti v jeho krásných očích, jež se pří tom
stávaly ještě krásnějšími. Avšak hádkám a sporům se vyhýbal, ač
nebyl jinak z těch, kdo by si dal ublížiti beztrestně a dovedl si
zjednati právo. Avšak jak praveno, neměl s nikým sporů; všichni
ho měli rádi a byli k němu laskaví.

Ke mně byl Alej z počátku pouze zdvořilý. Ale pomalu jsem s ním
počal rozmlouvati; naučil se za několik měsíců výborně mluviti po
rusky, čeho nedocílili jeho bratří za celou dobu svého vězení.
Shledal jsem v něm neobyčejně rozumného hocha, neobyčejně
skromného a zdvořilého, jenž také už mnoho přemýšlel. Vůbec řeknu
hned z předu: pokládám Aleje za člověka daleko ne obyčejného, a
na své setkání s ním vzpomínám jako na jedno z nejpříjemnějších
setkání za svého života. Jsou povahy již od přírody tak krásné,
tak velice Bohem nadané, že pouhá myšlénka, že by se někdy mohly
změniti ve svůj neprospěch, se vám zdá nemožnou. O ně se nikdy
nebojíte. Nebojím se ani teď o Aleje. Kde as je nyní?...

Kdysi, již dosti dlouho po mém příchodu do trestnice, ležel jsem
na narách a těžké myšlénky mne kroužily hlavou. Alej, vždycky
pilný a pracovitý, nebyl právě ničím zaměstnán, ač bylo ještě
záhy spát. Měli právě svůj mohamedánský svátek a proto
nepracovali. Ležel s rukama pod hlavou a také o něčem přemýšlel.
Najednou se mne optá:

„Co, je ti velmi těžko nyní?"

Pohlédl jsem na něho pln zvědavosti, a tato nenadálá, přímá
otázka zdála se mně podivnou od Aleje, vždy tak jemnocitného,
vždy opatrného, vždy rozumného v srdci; ale když jsem si ho
všimnul pozorněji, shledal jsem v jeho tváři tolik tesklivosti,
tolik zármutku, způsobeného vzpomínkami, že jsem ihned poznal, že
jemu samému bylo nad míru těžko, a sice právě v týž okamžik.
Sdělil jsem mu, čeho jsem se domyslil. Alej si vzdychnul a
truchlivě se pousmál. Mně se líbil jeho úsměv, vždy něžný a
srdečný. Kromě toho, když se pousmál, odkrýval dvě řady zubů jako
perly, jichž kráse by mohla záviděti první krasavice celého
světa.

„Řekni mně, Aleji; viď že's přemýšlel právě o tom, jak slaví u
vás v Dagestaně dnešní svátek ? Tam je asi veselo?"

„Ano," odvětil s nadšením a oči jeho zazářily. „Ale jak to víš,
že jsem přemýšlel právě o tom?"

„Jak bych nevěděl! Co, je tam lépe než zde?"

„Ach, proč to říkáš ..."

„Jaké květy u vás nyní kvetou, hotový ráj !"

„ O -ach! Raději nevzpomínej." On byl velice rozčilen.

„Poslechni, Aleji! Měl jsi sestru?"

„Měl, proč se ptáš?"

„Musí býti krasavicí, je-li podobna k tobě."

„Co já! Ona je taká krasavice, že v celém Dagestanu není
krásnější. Ach jak krásna je moje sestra! Neviděl jsi takové
krásy! I moje máť byla krasavice."

„A ráda tě měla matička?"

„Ach, co to mluvíš! Ona dojista zemřela nyní hořem pro mne. Já
byl její zamilovaný syn. Milovala mne víc než sestru, více než
všechny ostatní... Dnes ve snách ke mně přišla a plakala nade
mnou."

Alej umlk' a ten večer nepromluvil už ani slova více. Ale od té
doby vyhledával pokaždé příležitost, aby si mohl pohovořiti se
mnou, ačkoli z úcty, kterou choval ke mně nevím proč, nikdy
nezačínal mluviti první. Ale byl velmi rád, když jsem ho oslovil.
Vyptával jsem se ho na Kavkaz, na jeho dosavadní život. Bratří mu
nepřekáželi, aby se mnou hovořil, ano bylo jim to i příjemno. Ba,
když pozorovali, že si čím dále, tím více oblibuju Aleje, sami se
stávali ke mně laskavějšími.

Alej mně pomáhal při práci, posloužil mně, čím mohl, v kasárnách,
a bylo viděti, že mu působí potěšení, mohl-li mně aspoň v něčem
uleviti, nebo se mně něčím zavděčiti. V této jeho snaze,
zavděčiti se, nebylo ani sebe menšího ponížení, ani vyhledávání
jaké výhody, nýbrž byl to vřelý, přátelský cit, s nímž se přede
mnou již netajil. On měl mimo jiné značné vlohy k různým
mechanickým pracím; naučil se řádně prádlo šíti, boty spravovati,
a později se přiučil, na kolik bylo možno, řemeslu truhlářskému.
Bratří ho chválili a byli na něho hrdi.

„Poslouchej, Aleji," pravil jsem mu kdysi; „proč se nenaučíš
čisti a psáti po rusky? Víš, jak se ti to může později hoditi zde
v Sibiři?"

„Velmi rád bych. Ale u koho se mám učiti?"

„Což je zde málo gramotných? Chceš-li, já sám tě naučím!"

„Ach, nauč, buď tak dobrý!" Zdvihl se při tom dokonce na narách a
prosebně složil ruce, pohlížeje na mne.

Dali jsme se do učení hned následujícího večera. Měl jsem ruský
překlad Nového Zákona, knihu to, jež v trestnici nebyla
zapovězena. Bez slabikáře, pouze z této knihy, naučil se Alej za
několik neděl velmi dobře čísti. Za tři měsíce už rozuměl úplně
spisovnému jazyku. Učil se ohnivě, náruživě.

Jednou jsme spolu přečetli celé „kázání na hoře". Zpozoroval
jsem, že Alej některá místa onoho kázání vyslovuje jaksi se
zvláštním citem.

Optal jsem se ho, líbí-li se mu, co četl?

Vzhlédl bystře na mne a ruměnec mu zbarvil tváře.

„Ó ano!" odpověděl. „Isa*) je svatý prorok, Isa mluvil boží
slova! Jak je to krásné!"

„A co se ti nejvíce líbí?"

„To, kde praví: odpouštěj, miluj, neubližuj, a nepřátele miluj.
Ach, jak krásně mluví!"

I obrátil se k bratřím, kteří poslouchali náš rozhovor a počal
jim horlivě cosi vypravovati. Rozmlouvali dlouho a vážně mezi
sebou a kývali hlavami na znamení souhlasu. Pak se obrátili ke
mně s vážně milostivým, to jest čistě musulmanským úsměvem, jejž
velice miluju, a sice právě pro jeho vážnost, a dotvrdili, že Isa
byl boží prorok a že činil veliké zázraky; že vytvořil ze hlíny
ptáče, dechnul na ně a ptáče se dalo do letu... a že to i v
jejich knihách napsáno. Mluvíce to, byli zcela přesvědčeni, že
mně činí velikou radost, chválí-li Isu, Alej pak byl nad míru
šťasten, že se bratří odhodlali a učinili mně onu radost,

Psaní také šlo neobyčejně dobře. Alej si opatřil papír — mně
nedovolil, abych jej koupil za své peníze — péra, černidlo a za
nějaké dva měsíce se naučil výborně psáti. To překvapilo dokonce
i jeho bratry. Hrdost a spokojenost jejich neznaly mezí. Oni
nevěděli, čím se mně mají odvděčiti. Při robotě, jestliže jsme
náhodou pracovali pohromadě, jeden přes druhého mně pomáhali a
pokládali si to za štěstí. O Alejoví ani nemluvím. Miloval mne
snad tolik, jako bratry. Nikdy nezapomenu, jak odcházel z
káznice. Odvedl mne za kásárnu, tam se mně vrhnul na krk a dal se
do pláče. Do té doby nikdy mne nelíbal a neplakal. „Ty's učinil
pro mne tolik, tolik jsi učinil," pravil, „že by otec můj, matka
by pro mne tolik neučinila; ty's mne učinil člověkem, Bůh ti
odplatí, a já na tebe nikdy nezapomenu..."

Kde as, kde je nyní můj dobrý, milý, milý Alej!

Kromě Čerkesů byla v našich kasárnách ještě celá skupina Poláků,
tvořících zcela zvláštní rodinu, nikterak se skoro nestýkající s
ostatními trestanci. Pravil jsem již, že pro své stranění se
ostatních, pro svou nenávist k trestancům ruským byli sami také
ode všech nenáviděni. Byly to povahy utýrané, choré; bylo jich
celkem šest. Někteří z nich byli lidé vzdělaní; o nich promluvím
zvlášť a podrobně později. Od těchto jsem za posledních let svého
pobytu v káznici dostával časem nějaké knihy. První kniha, kterou
jsem přečetl, způsobila na mne hluboký, podivný, zvláštní dojem.
O těch dojmech budu vypravovali někdy zvlášť. Pro mne byly příliš
zajímavý, ačkoli jsem přesvědčen, že mnohým budou zhola
nepochopitelný. Avšak nezkusil-li člověk některých věcí, nemůže o
nich souditi. Povím jen, že ujma v potřebách mravných působí
hůře, než všeliké útrapy fysické. Prostý člověk, přijde-li do
káznice, přijde do své společnosti, snad dokonce do společnosti
pokročilejší, než je sám. Ztratil ovšem mnoho — rodný kraj,
rodinu, všechno — ale společnost zůstává pro něho tatáž. Člověk
vzdělaný, jemuž se podle zákona přisuzuje týž trest, jako člověku
prostému, ztrácí často nepoměrně více, než tento. On musí
potlačiti v sobě všechny své potřeby, všechny návyky; musí
vstoupiti do společnosti, která mu nedostačuje, musí si přivykati
dýchati jiným vzduchem... On je rybou, vytaženou z vody na písek
... A proto často trest, vyměřený všem stejně po zákonu, stává se
pro něho desateronásobně trapnějším. Toť pravda... ba i v tom
případě, kdyby se vše týkalo pouze hmotných návyků, jichž se musí
v trestnici vzdáti.

Poláci tedy tvořili zvláštní, uzavřenou skupinu. Bylo jich šest,
a bydleli pohromadě. Ze všech trestanců naší kasárny měli rádi
pouze jednoho žida, a to snad jen proto, že je bavil. Našeho
židáčka měli ostatně rádi též jiní trestanci, ačkoli se mu
rozhodně všichni bez výjimky posmívali. Byl sám jediný mezi námi
a já si ani nyní ještě nemohu na něho vzpomenouti, abych se
nemusil smáti. Pokaždé, když jsem na něho vzhlédl, přicházel mné
na mysl Gogolův židáček Jankel z Tarasa Bulby, který když se
svlekl, ubíraje se se svou židovkou na lože do jakési bedny, byl
vždy hrozně podoben kuřeti. Isaj Fomič, náš židáček, podobal se
oškubanému kuřeti, jako dvě kapky vody. Byl to člověk už ne
mladý, mohlo mu býti okolo padesáti let, byl nízké postavy,
slaboučký, lstivý, ale zároveň rozhodně hloupý. Byl drzý a
vypínavý, ale při tom strašně bojácný. Byl samá vráska; na čele a
na tvářích měl znamení, jež mu kat vypálil na pranýři. Nikterak
jsem nemohl pochopiti, jak mohl vydržeti šedesát ran důtkami.
Přišel do káznice pro vraždu.

Měl schovaný recept, jejž mu od lékaře opatřili jeho souvěrci
hned po pranýři. Dle toho receptu mohl si dát, upraviti mast, po
které by za dvě neděle zmizela vypálená znamení. V káznici však
nesměl oné masti použiti, a proto čekal, až uplyne jeho
dvanáctiletá lhůta vězení, načež, až vyjde z káznice a bude
internován v Sibiři, měl v úmyslu použiti svého receptu. „Jinak
bych se nemohl oženit," vysvětloval mně při jisté příležitosti;
„já se chci na každý způsob oženit."

Byli jsme spolu dobří přátelé. Býval vždy v nejlepší míře. V
káznici se mu žilo lehce. Byl vyučen zlatnickému řemeslu, a
poněvadž ve městě zlatníka nebylo, měl neustále plno objednávek,
následkem čehož byl zbaven těžké práce. Rozumí se, že byl zároveň
i lichvářem a půjčoval na úroky a na zástavy peníze celé
trestnici. Přišel do káznice dříve než já, a jeden Polák mně
vylíčil jeho příchod podrobně. Je to velice směšná historie, ale
povím ji až později, neboť o Isaji Fomičovi budu mluviti nejednou
ještě.

Ostatní lid v naší kasárně záležel ze čtyř starověrců, starců a
písmáků, k nimž patřil i kmet ze Starodubských osad; dále ze dvou
nebo tří Malorusů, lidí zasmušilých; z mlaďoučkého trestance s
jemnou tváří a tenounkým nosem, dvacet tři léta starého, ale
zahubivšího už osm duší; z hloučku penězokazů, z nichž jeden
bavil svými šprýmy celou naši kasárnu; konečně z několika
pošmourných, zasmušilých osobností, oholených a zohavených,
mlčelivých a závistivých, hledících s nenávistí z pod obrví kolem
sebe a odhodlaných hleděti tak, mračiti se, mlčeti a nenáviděti
ještě dlouhá léta — celou dobu svého vezení.

Vše to jen se přede mnou mihnulo onoho prvního, smutného večera
mého nového života — mihnulo se uprostřed dýmu a kouře, za
nadávek a nevýslovného cynismu, v nesnesitelně zapáchajícím
vzduchu, za řinčení okovu, za proklínání a nestydatého smíchu.
Ulehl jsem na holá prkna, složiv si pod hlavu své šaty — podušky
jsem ještě neměl — přikryl se kožichem, ale dlouho jsem nemohl
usnouti, ač jsem byl celý utýrán a zkrušen všelikými hrůznými a
neočekávanými dojmy tohoto prvního dne. Ale nový život můj teprve
začínal. Mnoho mne ještě v budoucnosti očekávalo takových věcí,
na něž jsem si nikdy nepomyslil, jichž jsem netušil...

V.

První měsíc.

Čtvrtého dne po příchodu do trestnice bylo mně poručeno, abych
šel na práci. Nezapomenu na tento první den práce, ač se mně v
prodlení jeho nepřihodilo pranic neobyčejného, ovšem jestliže
nespustíme s mysli, že jinak celé mé postavení vůbec bylo
neobyčejné. Ale byl to také jeden z prvních dojmů, a já si všímal
v tu dobu ještě dychtivě všeho. Všechny ty první tři dni jsem
strávil v nejtrapnějších pocitech. „Hle, konec mé dráhy: jsem v
káznici!" opakoval jsem si každou minutu. „Hle, přístav můj na
mnohá, dlouhá léta, můj koutek, do něhož vstupuju s takovým
nedůvěřivým, s takovým bolestným pocitem. A kdo ví? Snad až mně
bude po mnoha letech opouštěti ho, ještě mně ho bude líto!" dodal
jsem nikoli bez příměsi onoho škodolibého citu, jenž se zmůže
časem na tolik, že má zapotřebí schválně drásati svou vlastní
ránu, jako by si přál těšiti se vlastní bolestí, jako by vědomí
celé velikosti neštěstí bylo vskutku slastí. Myšlénka, že by mně
někdy mohlo býti líto onoho koutku, naplnila mne samého úžasem;
již tehdáž jsem tušil, v jak hrozné míře může člověk něčemu
přivyknouti. Ale vše to bylo teprv věcí budoucnosti, a prozatím
kolem mne bylo všechno mně nepřátelské a strašné... třebas ne
všechno, ale, rozumí se, mně se tak zdálo. Ta divá zvědavost, se
kterou si mne prohlíželi moji noví soudruhové trestanci, jejich
zvýšená přísnost vzhledem k nováčkovi z rodu šlechtického, jenž
se neočekávaně objevil v jejich společnosti, přísnost, jež časem
přecházela div ne v nenávist — vše to mne tak utýralo, že jsem si
sám už přál práce co nejdříve, jen abych honem poznal a zakusil
veškeru svou bídu jedním rázem, abych počal žíti týmž životem,
jako všichni oni, abych se co nejdříve vpravil do společné koleje
se všemi ostatními.

Rozumí se, že jsem tehda nezpozoroval, ba ani nepodezříval mnohé,
co jsem měl před samým nosem; mezi okolnostmi nepřátelskými
netušil jsem ještě věcí radostných. Ostatně několik přívětivých,
laskavých osobností, s nimiž jsem se setkal již za těchto tří
dní, dodaly mně prozatím mnoho odvahy. Ze všech nejlaskavějším a
nejpřívětivějším byl ke mně Akim Akimyč. Mezi zasmušilými a
nenávistnými tvářemi ostatních trestanců nemohlo mně ujiti též
několik dobrých a veselých. „Všude jsou lidé zlí, a mezi zlými i
dobří," pomyslil jsem si honem pro vlastní útěchu; „kdo ví? snad
tito lidé nejsou dokonce v takové míře horší, než ti ostatní,
kteří zůstali tam za trestnicí." Myslil jsem si to a sám jsem si
kýval hlavou k té myšlénce; ale — můj Bože! — kdybych jen byl
věděl tehda, jak pravdivou byla i tato myšlénka!

Byl tu na příklad jistý člověk, jehož jsem teprv po mnoha, mnoha
letech poznal úplně; a přece byl se mnou a neustále nedaleko mne
skoro po celou dobu mého vězení. Byl to trestanec Sušilov.
Jakmile jsem se zmínil nyní o trestancích, kteří nebyli horší než
jiní, hned jsem si nevolky vzpomněl na něho. On mně posluhoval.
Ostatně měl jsem ještě jiného služebníka. Akim Akimyč odporučil
mně hned od samého počátku, v prvních dnech jednoho z trestanců,
jménem Osipa, který prý mně bude za třicet kopejek měsíčně vařiti
zvláštní stravu, když už se mne tak příčí jídlo komisní, a mám-li
prostředky, abych si objednal své zvláštní. Osip byl jeden ze
čtyř kuchařů, kteří podle přání trestanců byli komandováni do
našich dvou kuchyní, ačkoliv jinak záviselo úplně od jejich vůle,
chtí-li přijati nebo odmítnouti tuto volbu; a jestli že ji
přijali, mohli se jí třeba hned zítra opět vzdáti. Kuchaři na
práci nechodili a povinnost jejich záležela v pečení chleba a
vaření ščí. Neříkali jim u nás kuchař, nýbrž kuchařka (v ženském
rodě), ale nikoli snad z opovržení, neboť do kuchyně se volil lid
rozumný a dle možnosti poctivý — nýbrž jen tak ze žertu a naši
kuchaři se proto pranic nemrzeli.

Osipa volili skoro pokaždé a tak byl po několik let skoro bez
ustání „kuchařkou". Povinnosti té vzdával se jenom na krátký čas,
když se mu již mnoho zastesklo a spolu se v něm vzmohla touha po
pašování vodky. Byl to člověk vzácné poctivosti a tichosti, ač se
dostal clo trestnice pro podloudnictví. Byl to týž podloudník,
týž vysoký, silný chlapík, o kterém jsem se už zmínil; všeho se
bál, zejména metly, byl zkroušený, pokorný, ke všem laskavý, s
nikým se nikdy nepohádal, ale nebyl s to, aby nepašoval vodku
přes všechnu svoji zbabělost; bylť vášnivým podloudníkem. Spolu s
ostatními kuchaři měl také zavedený obchod s vodkou, ač ne v
takých rozměrech, jako Gazin, protože neměl smělosti, aby vložil
do obchodu tak veliký kapitál.

S tímto Osipem žil jsem vždy v míru. Co pak se týče prostředků,
aby člověk mohl míti svou zvláštní stravu, k tomu jich nebylo
příliš mnoho zapotřebí. Nechybím, řeknu-li, že měsíční výdaje na
mou stravu obnášely všeho všudy rubl stříbra, rozumí se kromě
chleba, jenž byl komisní, a někdy kromě ščí, měl-li jsem už
příliš veliký hlad, neboť se mně ošklivily, což ostatně skoro
úplně přestalo později. Obyčejně jsem si kupoval kousek masa,
libru na den. V zimě bylo u nás maso po půl kopějce. Pro maso na
trh chodil některý z invalidů, z nichž byl v každé kasárně jeden
pro udržování pořádku, a kteří sami dobrovolně vzali na sebe
povinnost, choditi každodenně na trh kupovat čeho třeba pro
trestance, a nebrali za to skoro nijakého platu, leda tak nějakou
maličkost. Činili to pro svůj vlastní pokoj, neboť jinak by s
trestanci nevydrželi. Takým způsobem přinášeli tabák, cihlový
čaj, maso, preclíky a jiné a jiné, vyjma snad jen vodku. Vodky na
nich nežádali, ač je časem vodkou uctívali

Osip mně upravoval po několik let stále jedno a totéž, kousek
pečeného masa. Jak bylo upečeno, to jest ovšem jiná otázka, ale o
to nešlo. Pozoruhodno je to, že jsem s Osipem v prodlení několika
let nepromluvil skoro ani dvou slov. Mnohokrát jsem se s ním
dával do řeči, ale on jako by nebyl způsobilým k rozmluvě:
pousměje se, nebo řekne ano či ne a dost. Bylo až podivno patřiti
na toho Herkula s povahou sedmiletého dítěte.

Ale kromě Osipa posluhoval mně ještě Sušilov. Nenajímal jsem ho a
nevyhledával jsem ho. Sám jaksi mne vyhledal a oddal se mně k
službám; ani se nepamatuju, kdy a jak se to přihodilo. Počal mně
práti prádlo. Za kasárnami, schválně za tím účelem, byla zřízena
veliká jáma na pomeje. Nad jamou v erárních korytech se pralo
prádlo trestanců. Kromě toho vynalézal si Sušilov sám tisícerý
různé povinnosti, aby se mně zavděčil: opatřoval můj čajník
vařící vodou, vyřizoval různá poručení, shledával pro mne, čeho
bylo třeba, nosil mou kazajku do správy, mazal mně boty čtyřikrát
za měsíc; vše to vykonával bedlivě, spěšně, jako by na něm ležely
Bůh ví jaké povinnosti — slovem připoutal úplně svůj osud k mému
a všechny mé starosti přijal na sebe. Nikdy na příklad neříkal:
„Máte tolik a tolik košil, vaše kazajka je roztržena" a pod.,
nýbrž vždycky: „Máme nyní tolik a tolik košil, naše kazajka je
roztržena." Sledoval zrovna každý můj pohled a zdá se, že to
pokládal za hlavní úkol svého života. Řemesla, čili jak trestanci
říkají, rukomesla neměl nijakého, a zdá se, že jen ode mne si
vydělal nějakou tu kopejku. Platil jsem mu, mnoho-li jsem mohl,
tedy babkami, a přece byl vždy úplně spokojen. Nebyl s to, aby
někomu neposluhoval, a myslím, že si zvolil mne hlavně proto, že
se mnou bylo snáze se srovnati a že jsem platil poctivěji. Byl
jedním z těch, kteří nikdy nemohli zbohatnouti a zlepšiti své
postavení, kteří se dávali najímati k hlídání majdanů, stojíce
celé noci v předsíni na mraze, dávajíce pozor na každý šelest na
dvoře pro případ, kdyby přišel velitel pevnosti a dostávali za to
po pěti kopějkách stříbra div ne za celou noc, a po případě, když
prozívali a dali se překvapiti prohlídkou, přicházeli o všechno a
odpovídali svými zády! Však jsem už o nich vypravoval.
Charakteristickým pro ony lidi bylo, že pokořovali do nejvyšší
míry svou osobnost vždycky, všude a div ne přede všemi, a při
společných záležitostech hrávali ani ne druhé, nýbrž teprve třetí
úlohy. Všechno to leželo už jaksi v jejich povaze.

Sušilov byl velice politování hodný člověk, naprosto pokorný a
ponížený, skoro zastrašený, ač ho nikdo u nás nebil; byl už od
přírody jaksi zastrašený. Bývalo mně ho vždy velice líto. Ba
nemohl jsem na něho ani pohlédnouti bez lítosti. Ale proč mně ho
bylo líto — sám bych nemohl odpovéděti. Rozmlouvati také jsem s
ním nemohl; také neuměl rozprávěti. Bylo patrno, že mu to působí
velikou obtíž a teprve tehda oživoval, když jsem mu, chtěje
učiniti konec řeči, dal něco na práci, nebo jsem ho požádal, aby
došel, aby doběhl někam. Byl jsem posléze přesvědčen, že mu tím
působím radost. Nebyl ani vysoké, ani malé postavy, nebyl ani
hezký ani šeredný, ani hloupý ani chytrý, ani mladý ani starý,
trochu důlkovitý, trochu plavovlasý. Něco příliš určitého nebylo
nikdy lze o něm říci. Leda jediné: jak se mně zdá a jak jsem se
mohl dovtípiti, náležel k té skupině, jako Sirotkin, a náležel k
ní jedině pro svou zastrašenost a pokornost. Trestanci se mu
někdy posmívali a sice proto, že cestou, ubíraje se v zástupu
trestanců na Sibiř, směnil se a sice směnil se za červenou košili
a za rubl stříbra. Pro tuto nepatrnou cenu, za kterou se prodal,
se mu trestanci právě smáli. „Směniti se" znamená zaměniti si s
někým jméno a následovně i jeho osud. Jakkoli podivným se zdá
něco takového, jest to přec jen holá pravda a za mých dob mezi
trestanci, ubírajícími se na Sibiř, byl obyčej ten ještě v plné
síle, byl posvěcen podáním a určitými, známými formálnostmi.
Zprva jsem tomu nikterak nemohl uvěřiti, ale konečně mně nezbylo,
než uvěřiti hotové události.

Děje se to následujícím způsobem. Na Sibiř táhne na příklad
skupina trestanců. Jdou tu všelijací: i do káznice, i do dolů, i
prostě tací, kteří se z přinucení usadí na Sibiři: všichni jdou
společně. Někde cestou, dejme tomu v Permské gubernii, některý z
deportovaných si přeje, směniti se s jiným. Na příklad nějaký
Michajlov, odsouzený pro vraždu nebo pro jiný těžký zločin, má za
nevýhodné, aby se dal zavříti na dlouhá léta do káznice. Dejme
tomu, že je chlapík zchytralý, prohnaný, ví co a jak; nuže tento
Michajlov si vyhlídne z téže skupiny někoho sprostnějšího,
přihlouplejšího, pokornějšího, jemuž je vyměřen trest poměrně
lehký, na příklad do dolů na málo let, nebo nucené usazení v
Sibiři, anebo třebas také do káznice, ale s kratší lhůtou.
Konečně vypátrá Sušilova. Sušilov pochází z panské čeledi a je
poslán pouze za osadníka. Prošel už půldruhého tisíce verst,
rozumí se, je bez kopějky peněz, protože Sušilov nikdy nemůže
míti ani kopějky, jde celý vysílený, znavený, živě se pouze
komisní stravou, a nemaje jediného sladšího sousta, třebas jen
občas; jde v pouhém komisním obleku, přisluhuje všem za nepatrný
peníz. Michajlov se dá se Sušilovem do řeči, seznámí se s ním,
třeba i spřátelí, a konečně na některé stanici ho uctí vodkou.
Posléze mu učiní návrh: nechce-li se sním směniti? Že prý on,
Michajlov, tak a tak, je odsouzen vlastně ani ne do káznice,
nýbrž do jakéhosi „zvláštního oddělení". Je to sice také káznice,
ale zvláštní, tedy něco lepšího.

O „zvláštním oddělení", dokud ještě trvalo, nevěděli ani všichni
úředníci, jako na příklad v Petrohradě. Byl to takový od jiných
odloučený a zvláštní koutek v jednom Sibiřském koutě, a tak málo
obydlený (za mne bylo v něm asi sedmdesát osob), že bylo těžko
vypátrati jeho stopu. Setkával jsem se později s lidmi, kteří
sloužili v Sibiři a znali ji, a kteří zvěděli o „zvláštním
oddělení" ponejprv ode mne. Ve „Svodě zákonů" napsáno o něm všeho
všudy šest řádek: „Zařizuje se při té a té káznici Zvláštní
oddělení pro odsouzené za nejtěžší zločiny a sice na dobu, dokud
nebude v Sibiři zřízena káznice s nejtěžšími pracemi." Ba ani
trestanci z tohoto „Oddělení" nevěděli, na čem jsou; jsou-li v
něm „na věky" nebo jen na čas? Lhůta se neurčovala; řečeno: do té
doby, dokud nebude zřízena káznice s nejtěžšími pracemi a dost;
tedy z káznice do káznice.

Není divu, že ani Sušilov ani kdo jiný v celé skupině neměl o tom
ponětí, nevyjímaje ani samého Michajlova, jenž mohl míti jakýs
takýs pojem o zvláštním oddělení leda z porovnání se svým
neobyčejně těžkým zločinem, za který už sebral, běhaje ulicí, tři
nebo čtyři tisíce ran. Dovtípil se tedy, že ho na pohodlné místo
asi neposýlají. Sušilov však odsouzen, aby se stal z přinucení
osadníkem; čeho si může ještě přáti? „Nechtěl bys se směniti se
mnou?" navrhuje mu Michajlov. Sušilov je nachmelen; duše je
prosťoučké, je pln vděčnosti k Michajlovu za jeho laskavost a
proto se bojí něčeho mu odepříti. Mimo to slyšel od trestanců, že
je možno se směniti, že i jiní si vyměňují jména, následovně že
to není pranic neobyčejného a neslýchaného. Shodnou se.

Nesvědomitý Michajlov, těže z neobyčejné prostoty Sušilova, koupí
si u něho jméno za červenou košili a za rubl stříbra, což mu
doručí ihned před svědky. Druhého dne Sušilov vystřízliví, ale
Michajlov ho opojí znova; a pak těžko bráti slovo zpět: přijatý
rubl stříbra jest už propit a červená košile v krátce na to také.
Nechceš býti Michajlovem, tedy vrať peníze. A kde má vzíti
Sušilov celý rubl stříbra? Nevrátí-li však, ostatní trestanci ho
přinutí, aby vrátil: na to se v artělích hledí přísně. A mimo to,
když slíbil, ať dostojí slovu — i na tom bude artěl státi. Sic ho
utýrají. Sbijou ho, snad dokonce zabijou; aspoň mu tím vyhrožují.

A opravdu, kdyby artěl dopustila třebas jen jednou nezdržení
slova v podobné záležitosti, přestal by zvyk směny jmen. Bude-li
možno se odříci daného slibu, a zrušiti uzavřený trh i tehdy,
když peníze byly vyplaceny — kdož pak bude potom plniti převzatou
povinnost? Slovem — to je záležitost společná, artělní a proto
jsou trestanci v těchto věcech velice přísni. Sušilov vidí
konečně, že není více možná se zříci a odhodlá se, že bude se
vším souhlasiti. Věc se oznámí celé skupině; je-li třeba koho
umlčeti dárky, učiní se, podobně, je-li třeba koho uctiti vodkou.
Ostatním trestancům jest ovšem lhostejno, půjde-li Michajlov nebo
Sušilov k čertu na rohy; a pak vodka je vypita, uhostili je,
budou tedy mlčet.

Na nejbližší stanici se na příklad vyvolávají jména; přijde řada
na Michajlova: „Michajlov!" Sušilov se ozve: „Já!" — „Sušilov!"
Michajlov zvolá: „Já!" a jdou dále. Nikdo o tom více již
nepromluví. V Tobolsku trestance třídí; Michajlova pošlou za
osadníka do některé vsi a Sušilova za zvýšeného dozoru vedou do
zvláštního oddělení. Dále není už nijaký protest možný; a mimo to
jakým způsobem by se podaly důkazy? Kolik let by trvalo
vyšetřování? Co by dostal za tento podvod? A kde jsou konečně
svědkové? Zaprou, kdyby se i našli. Konec konců bude tedy, že
Sušilov za rubl stříbra a za červenou košili přijde do
„zvláštního oddělení".

Trestanci se Sušilovu posmívali ne proto, že se směnil (ačkoli k
osobám, jež se z lehčí práce směnily k těžší, chovají vždy
opovržení, jako vůbec ke všem hlupákům, kteří si zadali), nýbrž
proto, že vzal za to jen červenou košili a rubl stříbra; plat
přec jen příliš nepatrný. Obyčejně se dějí směny za větší sumy,
ovšem jen poměrné. Platívá se až několik desítek rublů. Ale
Sušilov byl tak zkroušený, tak pokorný a nicotný v očích všech,
že ho jaksi neuznávali ani za hodna, aby se mu posmívali.

Dlouho jsem bydlel společně se Sušilovem, několik let již.
Ponenáhlu ke mně přilnul neobyčejně; nemohl jsem toho ovšem
nepozorovati, a proto jsem i já k němu přivykl. Ale jednou —
nikdy si toho nemohu odpustiti — nesplnil jakési mé prosby,
ačkoli si právě před tím u mne vypůjčil peníze a já byl tak
bezcitným, že jsem mu to vytknul: „Vidíte, Sušilove, peníze brát
umíte, ale sloužiti nechcete." Sušilov ani nemukl, doběhl pro mou
záležitost, ale stal se najednou jaksi truchlivým. Minuly dva
dni. Myslím si, není možná, aby to bylo následkem mé výtky.

Věděl jsem, že jakýsi trestanec, Anton Vasiljev, důtklivě ho
upomínal o jakýsi nepatrný dluh. „Nemá dojista peněz, a mne se
bojí požádat," myslil jsem si. Třetího dne mu tedy pravím:
„Sušilove, vy jste mne chtěl tuším požádati za peníze pro Antona
Vasiljeva? Tu máte." Seděl jsem tehdá na narách a Sušilov stál
přede mnou. Byl, jak se zdálo, velice překvapen, že jsem mu sám
nabídl peněz, že jsem si sám vzpomněl na jeho peněžité nesnáze, a
sice tím více, že si za poslední doby vybral, jak se mu asi
zdálo, příliš mnoho ode mne, tak že si ani nemohl činiti naději,
že bych mu dal ještě něco. Pohleděl tedy na peníze, pak na mne,
najednou se však obrátil a odešel.

Všechno to mne velice překvapilo. Šel jsem za ním a našel jsem ho
za kasárnami. Stál u ohrady tváří k týnu, s hlavou přitisknutou k
břevnu, o něž se opíral loktem. „Sušilove, co je vám?" ptám se
ho. Nehleděl na mne a já ku svému podivení spozoroval, že je mu
do pláče. „Vy si Alexandře ... Petroviči... myslíte.." počal
přerývaným hlasem, snaže se při tom hleděti stranou, „že vám...
za peníze... ale já... já... ech!" Tu se obrátil opět k týnu, až
o něj udeřil čelem a jak tu zavzlyká!.. Poprvé jsem viděl tehda v
káznici plačícího člověka. S namáháním jsem ho uspokojil, a
ačkoli mně od té doby počal sloužiti možno-li, ještě bedlivěji a
ještě více si mne všímal, přece jsem pozoroval dle některých
jedva patrných příznaků, že srdce jeho nikdy mně nemohlo
odpustiti mé výtky. A zatím ostatní se mu posmíval!, vtipy na
něho skládali za každé příležitosti, nadávali mu někdy od plic, a
přece žil s nimi v míru a v přátelství a nikdy se na ně nemrzel.
Ba ano, velmi těžko bývá poznati člověka i po mnoholeté známosti!

Hle, to jsou příčiny, proč se mně káznice nemohla hned na první
pohled představiti v té pravé podobě, jak se mně představila
později. Proto jsem pravil, že ačkoli jsem si všímal všeho s
dychtivou, usilovnou pozorností, přece jsem nemohl spozorovati
mnohou věc, kterou jsem měl před samým nosem. Je přirozeno, že
mne překvapovaly zprvu zjevy mohutné, ostře vynikající, ale i ty
jsem snad pojímal nesprávně a proto zůstavovaly v mé duši jen
těžký, beznadějně truchlivý dojem. Velmi k tomu napomáhalo mé
setkání s A...vem, také trestancem, jenž přibyl do trestnice
nedlouho přede mnou, a překvapil mne obzvláště trapným dojmem za
prvých dnů po mém příchodu do káznice. Ostatně věděl jsem ještě
dříve, než jsem do káznice přišel, že se tam setkám s A...vem. On
mně otrávil onu první těžkou dobu a zvýšil má duševní muka.
Nemohu ho obejíti mlčením.

Byl to nejhnusnější příklad, jak hluboko může klesnouti, jak
podlým se může státi člověk, a v jaké míře může v sobě zahlušiti
všeliký mravní cit bez jakéhokoli namáhání a bez hryzení svědomí.
A...v byl mladý člověk původu šlechtického, o němž jsem se už z
části zmínil, když jsem vypravoval, že donášel našemu místnímu
veliteli majoru všechno, co se dělo v trestnici, a že se přátelil
s jeho sluhou Feďkou. Zde máte v krátce jeho historii:
Nedostudovav nikde a znesnadiv se v Moskvě s příbuznými, kteří se
zhrozili jeho prostopášného života, odebral se do Petrohradu, a
aby si opatřil peněz, odhodlal se k jistému podlému udání, t. j.
odhodlal se prodati krev desíti lidí, jen aby bez prodlení mohl
vyhověti své neukojitelné lačnosti po nejhrubších a
nejzhýralejších slastech, k nimž se následkem svůdnosti
Petrohradu, jeho cukráren a Měšťanských ulic*) stal v takové míře
náchylným, že ač byl člověkem nehloupým, odvážil se na věc
šílenou, nesmyslnou. V brzku byl usvědčen. Do svého udání zapletl
nevinné osoby, jiné podvedl a za to byl poslán na deset let na
Sibiř do naší káznice.

A...v byl ještě velmi mlád, život jeho teprve začínal. Zdálo by
se, že ho taková strašná proměna osudu musí sraziti, že musí v
povaze jeho vzbuditi odpor, musí ji tak nebo onak zlomiti. Ale
A...v přijal nový svůj osud bez sebe menšího otřesení, ba i bez
sebe menší nelibosti, nepocítil před ním mravní ošklivosti,
nelekal se v něm ničeho, kromě snad toho, že bude nucen pracovati
a bude musit se rozloučiti s cukrárnami a všemi Měšťanskými
ulicemi. Zdálo se mu dokonce, že titul trestance mu poskytuje tím
větší možnost páchati podlosti a darebáctví. „ Jsem-li
trestancem, tedy ať jsem trestancem; jako trestanec mohu býti
podlým a nemusím se za to styděti." To bylo do slova jeho mínění.
Vzpomínám si na onu hnusnou bytost, jako na fenomen. Strávil jsem
několik let mezi vrahy, prostopášníky a uznanými zlosyny, ale
pravím zcela určitě, že jsem nikdy za svého života neshledal
takového úplného mravního úpadku, takové rozhodné skleslosti a
takového drzého padoušství, jako u A...va.

Byl u nás otcovrah, rodem šlechtic; zmínil jsem se již o něm. Ale
přesvědčil jsem se z mnohých črt a událostí, že i ten byl
nepoměrně šlechetnější a lidštější, než A...v. V mých očích byl
A...v po celou dobu mého pobytu v káznicí jakýmsi kusem masa se
zuby a s žaludkem a s neukojitelnou žízní po nejhrubších, co
nejvíce zvířecích tělesných slastech, a pro dosažení sebe menší a
sebe marnivější z těchto slastí byl hotov zcela chladnokrevně
někoho zabiti, zařezati, slovem byl hotov ke všemu, jen dala-li
se stopa zločinu zastříti. Nenadsazuju v ničem; poznal jsem A-va
dobře. Byl to příklad, kam může dospěti samotná

*) Petrohradské Měšťanské ulice mají takovou pověst', jako
pražské Židovské město.

tělesná stránka člověka, není-li zdržována uvnitř nijakou normou,
nijakou zákonitostí.

A jak mně protivno bylo patřiti na jeho věčně posměšný úsměv! To
byl netvor, mravní Quasimodo. Dodejte k tomu, že byl zchytralý a
nehloupý, hezké tváře, ba i vzdělán trochu, měl vlohy. Nikoliv,
raději požár, raději mor a hlad, než takového člověka ve
společnosti lidské!

Pravil jsem již, že se v káznici tak všechno zkazilo mravně, že
vyzvědačství a udavačství kvetlo a trestanci ani se pro to
nehoršili. Naopak, s A...vem byli všichni za dobře a chovali se k
němu nepoměrně přátelštěji, než k nám. Kromě toho milosti, jež mu
prokazoval náš opilý major, dodávaly mu v jejich očích významu a
váhy. On mimo jiné namluvil majorovi, že umí kresliti podobizny,
(trestancům tvrdil, že býval poručíkem v gardě;) a major si
vyžádal, aby ho posýlali na práci k němu do domu, rozumí se, že
za tím účelem, aby kreslil majorovu podobiznu. Tu se spřátelil s
majorovým sluhou Feďkou, jenž měl neobyčejný vliv na svého pána a
následkem toho na ostatní i na všechno v trestnici.

A...v slídil za námi na žádost samého majora, ale tento, když se
napil a tloukl A...va po tvářích, spílal mu vyzvědačů a udavačů.
Stávalo se, a to dosti často, že hned na to, když ho major sbil,
sedal na stolici a poroučel mu, aby kreslil dále podobiznu. Náš
major, zdá se, věřil opravdu, že A...v byl znamenitým umělcem,
div ne druhý Brjulov, o němž i on slýchal, ale proto přece měl
sebe za oprávněna, bíti ho po tvářích, proto prý, že nyní, třebas
zůstal týmž umělcem, je přec jen trestancem, „a kdybys byl třebas
Brjulovem, jsem přece tvým představeným, a proto cokoli se mi
zachce, mohu s tebou dělat." Mimo jiné nutil A...va, aby mu
zouval boty a vynášel z ložnice různé vázy a přece se dlouho
nemohl zbaviti myšlénky, že A...v jest veliký umělec.

Podobizna se táhla bez konce, skoro celý rok. Konečně se major
dovtípil, že ho má A...v za blázna a když se úplně přesvědčil, že
se kresba podobizny nechýlí ku konci, nýbrž den ode dne se stává
více k němu nepodobnou, rozzlobil se, stloukl umělce a poslal ho
z treste do káznice na hrubou práci. A...vu toho bylo patrně
líto, bylo mu těžko odříci se prázdných dnů, odříci se zbytků od
majorova oběda, od přítele Feďky a ode všech radostí, jež si
spolu vymýšleli v kuchyni u majora. Major alespoň od té doby, co
byl A...v vzdálen, přestal pronásledovati M..., trestance, na
něhož mu A...v neustále žaloval, a sice z následující příčiny.
M... byl v tu dobu, když A...v přišel do trestnice, sám. Bylo mu
velice teskno; nemělť ničeho společného s ostatními trestanci,
pohlížel na ně s úžasem a s ošklivostí, nepozoroval a propásl na
nich vše, co by mohlo působiti na něho uspokojivě a nevstupoval s
nimi v bližší styk. Ti mu odpláceli toutéž nenávistí. Vůbec
postavení lidí, podobných M..ovi, je v káznici úžasné.

Příčina, proč se A...v dostal do káznice, byla M...ovi
nepovědoma. A...v naopak, dovtípiv se, s kým má co činiti,
namluvil mu ihned, že je poslán na Sibiř pro zločin, zcela
protivný udavačství, tedy asi za totéž, zač byl deportován i M.
Tento se velice zaradoval, že bude míti soudruha, přítele.
Ošetřoval ho, těšil ho za prvních dnů vězení, domnívaje se, že
A...v asi hrozně strádá; dal mu poslední své peníze, stravoval
ho, rozdělil se s ním o nejnevyhnutelnější věci. Ale A...v pojal
k němu ihned nenávist, a sice proto, že M... byl šlechetný, proto
že s takým úžasem pohlížel na všelikou podlost, tedy proto
hlavně, že byl zcela nepodoben jemu, a všechno, co mu M... v
prvních rozmluvách sdělil o káznici a majorovi, vše to pochvátl
si A...v při první příležitosti tajně udati majorovi.

Major pojal proto strašnou nenávist k M.... utlačoval ho, a kdyby
nebylo vlivu hlavního velitele, uvedl by ho do něštěstí. A A...v
nejen že se nermoutil když M... později zvěděl o jeho padoušství,
nýbrž rád se s ním setkával a posměšně se mu díval do očí. To mu
patrné působilo potěšení. Sám M... mne několikráte na to
upozorňoval. Toto podlé stvoření uprchlo potom s jedním
trestancem a s vojenskými průvodčím; ale o tom útěku budu
vypravovati později. Z počátku lichotil se velice i ke mně,
domnívaje se, že mně jeho historie není známa. Opakuju, že
otrávil první dny mé vazby ještě větší teskností. Zhrozil jsem se
té strašné podlosti a skleslosti, do níž mne uvrhli, uprostřed
níž jsem se nyní octnul. Myslil jsem, že je zde všechno tak podlé
a nízké. Ale mýlil jsem se; soudil jsem dle A...va o všech.

V ty tři dni přecházel jsem v tesklivosti po káznici, ležel jsem
na svých narách, dal jsem si šíti spolehlivému trestanci, na
něhož mně ukázal Akim Akimyč, z vydaného mně komisního plátna
košile, ovšem za plat, (po několika kopějkách za košili), pořídil
jsem si na naléhavou radu Akima Akimyče skládací matraci z plsti,
obšité plátnem, neobyčejně tenkou, jako lívanec, a podušku,
nacpanou srstí, velice tvrdou, pokud jsem nepřivykl. Akim Akimyč
se velice činil při zařizování všech těchto věcí, sám se ho
účastnil, vlastnoručně mne sešil pokrývku z kousku starého
komisního sukna, shromážděného z roztrhaných kalhot a kazajek,
jež jsem skoupil od druhých trestanců. Komisní věci, když
uplynula lhůta, na kterou byly vydány, ponechávaly se trestancům
jako jejich majetek; tito je ihned prodávali zde v trestnici, a
ať si byla věc sebe více vetchá, přece bylo možná se nadíti, že
se najde na ni kupec za jistou cenu.

Všemu tomu velice jsem se zpočátku obdivoval. Byla to vůbec doba
mých prvních styků s prostým lidem. Sám jsem se stal najednou
takýmž prostým člověkem, takýmž trestancem, jako oni. Jejich
zvyky, ponětí, mínění, obyčeje staly se jaksi též mými, aspoň dle
formy, dle zákona, ač jsem jich ve skutečnosti s nimi nesdílel.
Byl jsem překvapen a zaražen, zrovna jako bych byl dříve ničeho
podobného ani netušil a ničeho o tom neslýchal, ač jsem věděl o
tom a slýchal. Ale skutečnost působí zcela jiný dojem, než vědění
a pověst. Bylo-li možno, abych na příklad třebas jen někdy před
tím tušil, že takové věci, takové staré hadry se mohou pokládati
také za věci? A přece jsem si z těch starých hadrů pořídil
pokrývku! Těžko bylo sobě představiti, jakého druhu bylo sukno,
určené na trestnické obleky. Na pohled vskutku jako by se bylo
podobalo k suknu, tlustému, komisnímu suknu. Ale jakmile se
trochu jen obnosilo, převracelo se v jakousi rybářskou síť a
trhalo se pro ostudu. Soukenný oblek se dával na jeden rok, ale i
do té lhůty těžko bylo s ním vydržeti. Trestanec pracuje, nosí na
sobě břemena; šat se otírá a rychle se při tom trhá. Pláště však
se vydávaly na tři léta a sloužily po celou tu dobu obyčejně i za
oblek, i za pokrývku při spaní, i za poslamku na narách. Ale
pláště byly pevné, ač také nebylo vzácností viděti koncem třetího
roku, t. j. koncem ustanovené lhůty, na některém trestanci plášť
spravovaný prostým režným plátnem. Ale přes to i takové pláště,
jež byly silné obnošené, prodávaly se po uplynutí vyměřené jim
lhůty za čtyřicet kopějek stříbra. Některé, jež byly lépe
zachovány, šly na odbyt za šedesát až sedmdesát kopějek stříbra,
což byla suma v káznici veliká.

Peníze však, jak jsem už pravil, měly v káznici strašný význam,
moc. Možno s jistotou říci, že trestanec, jenž měl ve vězení
aspoň trochu peněz, trpěl desetkrát méně, než ten, jenž jich
vůbec neměl, ačkoliv i tento byl opatřen vším od eráru, a mohlo
by se zdáti, nač ještě potřebuje peněz? Toho mínění bylo i naše
představenstvo. Ale opakuju opětně, kdyby trestanci byli úplně
zbaveni možnosti, aby měli své peníze, buď by pozbyli rozumu,
nebo by mřeli jako mouchy přes to, že byli vším potřebným
zaopatřeni, anebo by se na konec dopouštěli neslýchaných zločinů,
jedni z tesklivosti, druzí, aby byli co možno nejdřív odpraveni a
zničeni, anebo se dočkali nějaké „změny ve svém osudu" — to byl
technický výraz.

Jestli že však trestanec, vydělav si skoro krvavým potem svou
kopejku, anebo odhodlav se pro získání této kopějky k
neobyčejnému chytráctví, spojenému často s krádeží a podvodem,
přece je tak nerozvážně, tak dětsky nesmyslně utrácí, není to
ještě důkazem, že si jich neváží, ač by se to mohlo zdáti na
první pohled. Po penězích baží trestanec křečovitě, až do zatmění
smyslň, a rozhazuje-li je opravdu jako třísky, když se dá do
hýření, rozhazuje je za takovou věc, která se mu zdá ještě o
jeden stupeň vzácnější, než peníze. Co může býti pro vězné
vzácnějším než peníze? Svoboda, aneb aspoň jakési blouznění o
svobodě. A trestanci jsou velicí blouznílkové. Vrátím se ještě k
tomuto předmětu, ale když tak o tom mluvím: Uvěří mně kdo, že
jsem viděl odsouzené na dvacet let, kteří v rozmluvě se mnou
užívali na příklad zcela klidně takové fráze: „Ale počkej, až, dá
pánbůh, uplyne má lhůta, potom ..."

Vlastně smysl slova „vězeň" značí člověka bez vůle; utrácí-li
peníze, jedná však již podle své vůle. Přese všechna znamení,
vypálená na čele, přes okovy a nenáviděná břevna trestnické
ohrady, jež mu zaclání boží svět a omezuje ho jako dravé zvíře v
kleci, přece si může opatřiti vodku, t. j. strašně zapovězenou
rozkoš, může se setkati s krásným pohlavím, může dokonce někdy
(ač ne vždycky) podplatili své nejbližší představené, invalidy,
ba i poddůstojníka, kteří se budou dívati zkrze prsty nato, jak
on přestupuje zákon a disciplinu; může si kromě toho všeho
dovoliti zafuriantit na účet těchto představených, a trestanec si
hrozně rád zafuriantí, t. j. rád se staví před svými soudruhy, ba
i sebe rád přesvědčí aspoň na chvíli, že má vůle a moci nepoměrně
více, než se zdá, slovem tedy může si vyhoditi z kopýtka, může
natropiti hluku, uraziti někoho do nejhlubšího stupně a dokázati
mu, že všechno to může, že všechno je „v jeho moci", tedy může
sebe přesvědčiti o věci, na niž si ubohý nesmí ani pomysliti.
Hle, proč se mezi trestanci, i když jsou střízliví, může
pozorovati všeobecná náklonnost k furiantství, k honošení se, ke
komickému a vysoce naivnímu zveličování své vlastní osoby, třebas
by věděli, že nikoho nechytnou na lep. A konečně každé takové
vyhození z kopýtka vyžaduje jistou odvahu — je tedy v tom ve všem
aspoň jakási podoba opravdového života, jakýsi, byt i velice
vzdálený přeludsvobody. A co nedá člověk za svobodu? Který
milionář, když by mu zadrhli krk petlicí, nedal by všechny své
miliony za jediný doušek vzduchu?

Představenstvo se divívá, že ten neb onen trestanec strávil
několik let mírně a vzorně, že byl i dozorcem jmenován pro své
chvalné chování, a najednou, rozhodně pro nic za nic, jako by běs
do něho vjel, zadovádí, rozhýří se, natropí hluku, ba časem se
odváží i těžkého zločinu; buď schválně nahrubjání některému z
vyšších představených, nebo zabije někoho, učiní mu násilí a pod.
Hledí na něho a diví se. A zatím možná dost, že celá příčina
takového nenadálého výbuchu v onom člověku, od něhož méně než od
koho jiného bylo možno se ho nadíti, jest úzkostné, křečovité
projevení své osobitosti, instinktivní tesklivost po sobě samém,
touha, aby se ukázal, aby projevil svou sníženou osobitost,
touha, jež se vyskytla z nenadání, vyrostla do rozezlení, do
zběsilosti, do zatmění rozumu, do ochrnutí nervů, do křečí. Tak
asi za živa pohřbený člověk, když procitne ve své rakvi, bije do
jejího víka a namáhá se, aby je shodil, ačkoli rozum by ho mohl
ovšem přesvědčiti, že všechno jeho namáhání zůstane marno. Ale to
je to, že člověku není při tom pranic do rozumu: nastal křečovitý
záchvat. Uvažme i to, že skoro každé samovolné projevení osobní
vůle počítá se trestanci za zločin; a tu je mu pak přirozeně
lhostejno, je-li ono projevení už větší, nebo menší. Hýřiti-li,
tedy hyřiti, až se hory zelenají, odhodlati-li se na něco, tedy
se odhodlati už na všechno, třebas i na vraždu. A vždyť potřebuje
jenom začíti; jakmile se člověk jednou opojil, pak ho neudržíš! A
proto na všechen způsob by bylo nejlépe, kdyby k tomu nedošlo.
Všickni by měli pokoj.

Ano; ale jak to zařídit?



VI.

První měsíc.

(Dokončení.)

Když jsem vstupoval do káznice, měl jsem u sebe něco peněz;
pohotově jsem měl nemnoho, neboť jsem se bál, aby mně je
neodebrali. Ale pro všechen případ jsem měl uschováno, totiž
zalepeno v deskách evangelia, jež bylo dovoleno vzíti s sebou do
káznice, několik rublů. Tuto knihu s penězi, do ní zalepenými,
mně dali ještě v Tobolsku darem ti, kteří také trpěli ve
vyhnanství a trvání jeho počítali už celými desetiletími a kteří
dávno již přivykli v každém „nešťastném" viděti svého bratra.
Jest v Sibiři několik lidí, kteří nikdy nevymrou, a kteří, jak se
zdá, položili si za úkol svého života, ošetřovati bratrsky
„nešťastné". Jejich soucit a útrpnost k nim, skoro jako k svým
vlastním dětem, jsou čistě nezištné, svaté. Nemohu si odepříti,
abych se zde aspoň stručně nezmínil o jednom takovém setkání.

Ve městě, u něhož se nalézala naše káznice, žila jistá dáma,
Nastasja Ivanovna, vdova. Rozumí se, že nikdo z nás, pokud jsme
se nalézali v káznici, nemohl se s ní seznámiti osobně. Zdá se,
že si zvolila za svůj životní úkol pomáhati deportováným, ale
nejvíce se starala o nás. Snad se přihodilo v její rodině nějaké
podobné neštěstí, anebo někdo ze zvláště drahých a jejímu srdci
blízkých lidí trpěl za podobný přestupek; nevím. Ale ona
pokládala jako by za zvláštní štěstí, směla-li učiniti pro nás
vše, co bylo v jejích silách. Mnoho ovšem činiti nemohla; bylať
velmi chudá. Ale my v káznici jsme pociťovali, že tam za ohradou
trestnice máme nejoddanějšího přítele. Mimo jiné podávala nám
často zprávy, jichž jsme měli vysoce zapotřebí.

Když jsem vyšel z káznice a odebíral jsem se do druhého města,
podařilo se mně býti u ní návštěvou a seznámiti se s ní osobně.
Bydlela kdesi na předměstí u jednoho ze svých blízkých
příbuzných. Nebyla ani stará, ani mladá, ne hezká, ale také ne
ošklivá; ba nebylo ani možná seznati, byla-li rozumná a vzdělaná.
Bylo jen při každém jejím kroku pozorovati její nekonečnou
dobrotu, neukojitelnou touhu zavděčiti se, uleviti nám, učiniti
nám něco příjemného. Vše to jí přímo hledělo z tichých, dobrých
očí. Strávil jsem u ní skoro celý večer ještě s jedním ze svých
soudruhů z trestnice. Stále nám hleděla do očí, smála se, když my
jsme se smáli, honem souhlasila se vším, ať jsme tvrdili cokoliv;
stále se činila, jen aby nás uhostila něčím, co bylo její
možností. Přinesla čaj, zákusky, jakési cukroví, a kdyby byla
měla tisíce, těšily by ji, zdá se, jen proto, že by se nám lépe
mohla zavděčiti a ulehčili osud našich soudruhů, kteří zůstali v
káznici.

Když se s námi loučila, dala nám káždému na památku tobolku na
papirosy. Tobolky ty zhotovila pro nás sama z lepenky — sám
pánbůh ví, jak byly slepeny — polepila je malovaným papírem,
právě takovým, jakým se polepují desky cvičební knihy početní pro
národní školy — a kdo ví nepadla-li na tobolky vskutku nějaká
„početnice". Kolkolem byly obě tobolky polepeny pro krásu
tenounkým prýmkem ze zlatého papíru, pro který snad schválně
musila jiti do krámu. „Vždyť vy kouříte papiroskv, tedy snad se
vám to přihodí," pravila, jako by se ostýchavě vymlouvala za svůj
dárek. ...Říkává se, (slyšel i čítal jsem to) že nejvyšší láska k
bližnímu jest zároveň i největším egoismem. Kde tu však mohl býti
egoismus, toho nijak nechápu.

Ačkoli jsem za svého příchodu do trestnice neměl mnoho peněz,
nicméně jsem se tehdá nemohl jaksi náležitě mrzeti na ty
trestance, kteří hned za prvních hodin mého pobytu v káznici, ač
mne už jednou oklamali, přicházeli zcela naivně podruhé a
potřetí, ba i po páté, dlužit si ode mne peněz. Ale k jedné věci
se přiznávám upřímně: mrzelo mne velice, že všechen ten národ se
svým naivním chytráctvím, musel mne nezbytně, jak se mně zdálo,
pokládati za blázínka a hlupáka, vysmívati se mne, a sice právě
proto, že jim půjčuju peníze po páté. Muselo se jim rozhodně
zdáti, že se dávám chytiti na jejich klamy a chytrosti a kdybych
jim odepřel a počal je vyháněti, jsem naopak přesvědčen, že by si
mne počali mnohem více vážiti. Ale jakkoli mne to mrzelo,
odepříti jsem jim přece nemohl. Mrzelo mne to proto, že jsem v ty
první dni vážně a pečlivě rozvažoval o tom, jaké postavení zaujmu
v káznici, či lépe řečeno, v jaký poměr se mám vpraviti k nim.
Cítil a chápal jsem, že celá ta společnost jest pro mne zcela
nová, že zde tápám zcela jako ve tmách a že ve tmě nelze stráviti
několik let po sobě. Bylo tedy zapotřebí se připravovati. Rozumí
se, že jsem se rozhodl, že především musím jednati přímo, tak,
jak mně káže vnitřní cit a svědomí. Ale věděl jsem zároveň, že je
to jen aforismus, kdežto přede mnou vyvstává nejneočekávanější
praxe.

A proto přese všechny drobné starosti o tom, jak se zařídím v
kasárnách, o kterýchžto starostech jsem se už zmínil, a k nimž
mne nabádal hlavně Akim Akimyč, přes to, že mne z části též
zabavovaly, přece mne víc a více trápila strašná, hnětoucí
tesklivost. „Mrtvý dům!" tvrdil jsem sám sobě, pohlížeje časem za
soumraku se schůdků naší kasárny na trestance, vrátivší se z
práce a přecházející, sem tam po nádvoří káznice, z kasáren do
kuchyně a nazpět. Všímal jsem si jich pozorně a z tváří a z
pohybů jsem se snažil uhádnouti, co jsou to za lidi, a jaké mají
povahy? A oni bloudili přede mnou se zamračenými čely, anebo zas
úplně veselí (tyto dva druhy vyskytují se nejčastěji a jsou
charakteristickými pro káznici), nadávali si, nebo prostě
rozmlouvali, anebo se konečně procházeli ojediněle, jako by v
zádumčivosti, pomalounku, plavně, někteří na pohled unavení a
apatičtí, jiní (i zde v trestnici!) s výrazem hrdé
vynikajičnosti, s čapkami na stranu, s plášti přehozenými přes
ramena, s drzým, chytráckým pohledem a drzým úsměškem.

Vše to jest moje společnost, můj nynější svět — pomyslil jsem si
— v němž chtěj nechtěj musím žíti. Pokusil jsem se vyptávati a
dověděti se o nich něčeho od Akiina Akimyče, s nímž jsem rád
píval čaj, abych nebyl sám. Mimochodem podotýkám, že čaj za těch
prvních dob byl skoro mým jediným pokrmem. Čaje se Akim Akimyč
neodříkal a sám topil náš směšný, samodělný, malinký plechový
samovar, kterýž mně zapůjčil M... Akim Akimyč vypil obyčejně
jednu sklenici (mělť i sklenice), vypil ji mlčky a slušně, pak
mne ji vrátil s poděkováním a hned se dal do šití mé pokryvky.
Ale to, čeho jsem měl zapotřebí, sděliti mně nemohl, ba ani
nechápal, proč mne tak zajímají povahy obkličujících nás a
nejbližších nám soudruhů trestanců, i poslouchával mne dokonce s
jakýmsi chytráckým úsměvem, jejž si velmi dobře pamatuju.
„Nikoli, je patrno, že musím sám pátrati, a ne se vyptávati,"
pomyslil jsem si.

Čtvrtého dne podobně jako tehdá, když mně zaměnili řetězy
trestnickými okovy, sestoupili se trestanci časně z rána do dvou
řad před strážnicí, na prostranství před vraty káznice. V
popředí, tváří k nim, jakož i v pozadí postavili se vojáci s
nabitými ručnicemi a nasazenými bodáky. Voják má právo střeliti
po trestanci, usmyslí-li si tento od něho utéci; ale je spolu
odpovědným za svůj výstřel, vypálil-li jej v případě, jejž nelze
pokládati za krajně nevyhnutelný. Totéž když by se trestanci
zjevně vzbouřili. Ale koho pak napadne dáti se zjevně na útěk ?

Přišel ženijní důstojník, průvodčí a ženijní poddůstojníci, jakož
i vojáci, kteří byli dozorci při konání práce. Počali vyvolávati
jména. Část trestanců, kteří chodili do krejčoven, odešli dříve.
Do nich ženijnímu důstojníkovi nebylo nic; pracovaliť pro
káznici, šili na ni. Pak odešli dělníci do dílen a po nich
ostatní na obyčejnou nádennickou práci. Spolu s dvaceti jinými
trestanci šel jsem i já. Za pevností na zamrzlé řece byly dvě
erární bárky, které, poněvadž se již k ničemu nehodily, bylo
zapotřebí rozebrati, aby aspoň staré dříví nepřišlo darmo na
zmar. Ostatně, veškeren ten starý materiál, zdá se, měl
pranepatrnou cenu, měl-li vůbec jakou. Dříví se ve městě
prodávalo za babku a kolkolem bylo hojnost lesů. Posýlali nás tam
skoro jen proto, aby trestanci neseděli doma bez práce, což i
trestanci sami dobře chápali. Do takové práce dávali se vždycky
mdle, s nechutí; něco jiného bývalo, když práce sama měla smysl,
stála za to a hlavně, když bylo možno vyprositi si určitý úkol.
Tu jako by na ně padlo nějaké nadšení, a já sám viděl, jak
pracovali ze všech sil, ač i tenkrát neměli z toho pražádné
výhody, pracovali jen proto, aby byli dříve hotovi; ba i
ctižádost jejich hrála při tom jakousi úlohu. Ale při této práci,
jež se konala více pro formu než z potřeby, těžko si bylo
vyprositi úkol, a proto bylo nutno pracovati, až se ozve buben,
jenž svolává domu v jedenáct hodin ráno.

Den byl teplý a mlhavý; sníh div netál. Celý náš houfec se
odebral za pevnost na břeh, řinčel lehce okovy, které ač byly
skryty pod oblekem, vydávaly přece při každém kroku tenký a ostrý
kovový zvuk. Dva nebo tři trestanci odešli do skladiště pro
nevyhnutelné náčiní. Já šel spolu s ostatními a bylo mi dokonce,
jako bych oživnul: chtělo se mi co nejdříve poznati a uviděti, co
je to za práci? Čemu se říká káznická práce, a jak budu já sám
poprvé ve svém životě pracovati?

Pamatuju si všechno do nejmenších podrobností. Cestou jsme
potkali jakéhosi měšťáka s nevelkou bradou, jenž se zastavil a
vstrčil ruku do kapsy. Z našeho houfu ihned vystoupil trestanec,
sňal čapku, přijal almužnu — pět kopejek, a spěšně se vrátil ke
svým. Měšťák se poznamenal křížem a šel dále svou cestou. Těch
pět kopějek projedli téhož rána v preclíkách, rozdělivše je po
stejné části mezi nás všechny.

Z celého tohoto houfce trestanců jedni byli jak obyčejně
zasmušilí a nemluvní, druzí mdlí a lhostejní, třetí líně
klábosili mezi sebou. Jeden měl z čehosi hroznou radost, byl
vesel a div netancoval cestou, cinkaje při každém skoku okovy.
Byl to týž nevysoký, ramenatý trestanec, jenž se za prvního mého
jitra v káznici pohádal s druhým u vody, když se myli, za to, že
tento druhý si dovolil nesmyslně o sobě tvrditi, že je pták
„kahan". Tohoto rozveseleného chlapíka zvali Skuratov. Posléze
zazpíval i jakousi bujnou píseň, z níž si pamatuju refrén:

Beze mne mě ženili, já byl tenkrát ve mlýně...

Scházela jen balalajka.

Jeho neobyčejně veselá nálada způsobila ovšem ihned v některých z
naší skupiny rozmrzelost; někteří ji měli dokonce za urážku...

„Rozhulákal se!" prohodil vyčítavě jeden trestanec, jehož se věc
ta ostatně ani netýkala.

„Měl vlk jedinou písničku, i tu mu vzal Tulak!" poznamenal
chochláckým nářečím druhý, ze skupiny zamračených.

„Já jsem ovšem z Tulské gubernie," odsekl bez prodlení Skuratov;
„ale vy jste se ve vaší Poltavě haluškou udávili".

„Plácej! A ty co's jídal? Láptěm šči jsi nabíral".

„A nyní jako by ho čert koulemi krmil," dodal třetí.

„Inu, je pravda, braši; jsem člověk rozněžený," odpověděl s
lehkým povzdechem Skuratov, jako by litoval své rozněženosti a
obracel se při tom ke všem dohromady ale k němu zvlášť. „Od
samého dětství byl jsem vychován suchými švestkami a
francouzskými houskami" — vtipkoval Skuratov, překrucuje při tom
schválně jednotlivá slova; „vlastní pak bratři moji i nyní ještě
mají v Moskvě svůj vlastní krám. V průchodních krámech vzduch
prodávají; jsou kupci přebohatí."

„A co's ty prodával?"

„Nu všelijaké druhy jsme prošli. Tehdáž jsem, braši, dostal svých
prvních dvě stě..."

„Snad rublů!" vskočil mu do řeči jeden zvědavý, jenž skoro
zachvěl, uslyšev o takové sumě.

„Ne, milý človíčku, ne rublů, ale ran holí. Luko ! poslouchej
Luko!"

„Pro někoho jsem Luka, ale pro tebe Luka Kuzmyč," ozval se s
nechutí malinký, tenoučký trestanec s ostrým nosíkem.

„Nu, Luko Kuzmyči, nu třebas, vzal tě čert."

„Pro někoho jsem Luka Kuzmyč, ale pro tebe strejček."

„Eh, vzal tě čert i se strejčkem; nestojí za to, s tebou mluvit!
A vidíš, takové hezké slovíčko jsem ti chtěl povědit. Tak vidíte
tedy, braši, jak se to přihodilo, že jsem se tak krátce zdržel v
Moskvě. Dali mně naposled patnáct karabáčem a poslali mne pryč.
Já tedy..."

„A zač tě poslali pryč?" vpadl mu do řeči jeden, jenž bedlivě
sledoval jeho vypravování.

„A nechoď — prý — do karantén, nepij špunty, nehraj na biliáre; a
tak mně, braši, nedali ani času, abych mohl v Moskvě náležitým
způsobem zbohatnouti. A vždyť tuze, tuze, tuze rád bych byl
bohatým. Nu, tak jsem si toho přál, že ani nevím, jak vám
pověděti."

Mnozí se zasmáli. Skuratov byl patrně jedním z dobrovolných
komiků, či lépe řečeno z bláznů, kteří jako by pokládali sa svou
povinnost obveselovati své zasmušilé soudruhy, začež ovšem kromě
nadávek neutržili ničeho. Přináležel ke zvláštnímu, pozoruhodnému
typu, o němž — možná dost — budu ještě vypravovati.

„Vždyť i nyní by se vyplatilo, stříleti tebe místo sobolů,"
prohodil Luka Kuzmyč. „Jen šatů, hlele, nabere se na sto rublů."

Skuratov měl na sobě nejhorší, nejvíc obnošený plášť, pokrytý se
všech stran záplatami. Prohlédl si  svůj plášť dosti
chladnokrevně, ale pozorně s hora dolů a pokračoval:

„Za to hlava zač stojí, braši, hlava! Když jsem se i s Moskvou
loučil, to mně bylo jedinou útěchou, že hlava půjde spolu se
mnou. S bohem Moskvo, zaplať Pánbůh za lázeň, za volný vítr,
slavně mně nalupali! A na můj plášť, milý človíčku, nemáš proč
koukat..."

„Mám se snad na tvou hlavu dívat?"

„E, vždyť ani hlava není jeho, nýbrž darovaná," ozval se opět
Luka. „V Tumeni mu ji dali almužnou, když ho sem vedli."

„A pověz nám, Skuratove, uměl jsi nějaké řemeslo?"

„Jaké řemeslo! Průvodčím byl, slepé vodil a jim kradl peníze z
měšce," poznamenal jeden ze zamračených. „To bylo celé jeho
řemeslo."

„Ne, opravdu jsem zkusil boty šíti," odpověděl Skuratov, docela
si nevšímaje kousavé poznámky. „Ale ušil jsem všeho všudy jeden
pár."

„Nu co, kupovali?"

„Ano, trefil se takový, jenž se Boha patrně nebál, otce, matky v
úctě neměl; za to ho potrestal Hospodin — koupil."

Všichni kolem Skuratova div se smíchy nepováleli.

„Nu a potom jsem pracoval ještě jednou, to bylo už tady,"
pokračoval neobyčejně klidně Skuratov. „Štěpánu Fedoryči
Pomorcevu, panu poručíkovi, jsem podšíval boty."

„Což on, byl spokojen?"

„Ne, braši, nebyl. Na tisíc let mně vynadal, a k tomu ještě
kolenem do zad drchnul. Hrozně se tenkrát rozzlobil. — Eh, selhal
můj život, selhal kátoržný!

Potom v krátké době na to Akulinin přišel muž..."

spustil neočekávaně znova a podle taktu počal poskakovali a
cupati.

„Vida nezvedu!" bručel jdoucí okolo mne chochol, vrhnuv na něho
se strany hněvivý pohled.

„Darebný člověk," poznamenal druhý rozhodným a vážným tonem.

Nemohl jsem nikterak pochopiti, proč se na Skuratova zlobí, a
vůbec proč všichni veselí lidé, jak jsem za oněch prvních dnů již
mohl pozorovati, se nacházejí jaksi v opovržení? Vztahoval jsem
hněv chochlův i ostatních k záležitostem soukromým. Avšak nebyly
tím vinny osobní záležitosti, nýbrž zlobili se proto, že Skuratov
nebyl dosti zdrženlivý, že si nedodával onoho líčeného vzezření
vlastní důstojnosti, jímž byla až pedantsky nakažena celá
káznice, slovem zlobili se na něho proto, že byl, jak se
vyjadřovali, „darebným člověkem". Ale nezlobili se na všechny
vtipkáře bez výjimky, neodbývali tak s vysoká všechny, jako
Skuratova a některé jiné, jemu podobné. Přišlo na to, jak kdo
dovoloval s sebou zacházeti. Ukázal-li se člověk dobrosrdečným a
prostým, ihned se stal předmětem opovržení. To mne dokonce i
překvapilo.

Byli však i mezi vtipkáři tací, kteří uměli odseknouti a rádi to
činili, nikomu nic neodpouštějíce; takových si vážili z
přinucení. Byl i v našem oddílu jeden takový kousavý, jinak
člověk veselý a rozmilý, jehož jsem však s této stránky poznal až
později. Byl to hezký, vysoký chlapík s velikou bradavicí na
tváři a velice komickým výrazem obličeje, jinak dosti příjemného
a rozumného. Říkali mu pionér, protože sloužíval druhdy u
pionérů; nyní se však nalézal ve zvláštním oddělení. O něm se
ještě zmíním.

Ostatně ani všichni „vážní" nebyli tak nedůtkliví, jako chochol
rozhněvaný na veselí. V káznici bylo několik osob, jež činily
nároky na prvenství, na znalost všech záležitostí, na
vynalézavost, pevnou povahu a chytrost. Mnozí z nich byli opravdu
lidé rozumní, pevné povahy a vskutku dosahovali toho, oč se
ucházeli, totiž prvenství a značného mravného vlivu na své
soudruhy. Tito chytří lidé byli mezi sebou nepřáteli a každý z
nich měl mnoho odpůrců. Na ostatní trestance shlíželi s
důstojností, ba i se vznešenou laskavostí, marných sporů
nepočínali, u představených byli oblíbeni, při práci určovali
jaksi, co kdo má konati a ani jeden z nich by neprojevil na
příklad svou nelibost pro zpívání: k takové malichernosti by se
nesnížili. Ke mně se všichni tací chovali ku podivu zdvořile po
celou dobu mého vězení, ale do řečí se mnoho nepouštěli, také
jaksi z vážnosti. I o nich promluvím ještě podrobněji.

Přišli jsme na břeh. Dole v řece stála zamrzlá v ledu stará
bárka, kterou jsme měli rozebrati. S druhé strany řeky modrala se
step; pohled byl zasmušilý, jednotvárný. Čekal jsem, že se
všichni honem vrhnou do práce, ale na to nikdo nepomýšlel.
Někteří si usedli na trámy, jež se válely po břehu; skoro všichni
vytáhli z bot měšce s domácím tabákem, jenž se prodával na trhu v
listech po třech kopejkách za libru, a kraťoučké troubele s
malinkými dřevěnými dýmkami vlastní výroby. Zapálili si dýmky,
vojáci nás obstoupili řetězem a s nejnudnějším výrazem ve tváři
nás počali hlídati.

„Koho to jen napadlo, rozbírati tuhle bárku?" prohodil kdosi více
jen pro sebe, aniž se obracel ke komu. „Štěpin se mu zachtělo, či
co?"

„Kdo se nás nebojí, toho to napadlo," dodal jiný.

„Kam to táhnou ti mužíci?" promluvil po krátké pomlčce zase
první, nevšímaje si — toť se rozumí — odpovědi na svou otázku a
ukazuje do dálky na tlupu mužíků, beroucích se kamsi husím
pochodem ve hlubokém sněhu. Všichni se lenivě ohlédli v tu stranu
a z dlouhé chvíle se jim počali posmívati. Jeden z mužíků,
nejposlednější, kráčel jaksi neobyčejně směšně s roztaženýma
rukama a se skloněnou na stranu hlavou, na níž jako koláč seděla
dlouhá mužická čepice. Celá jeho postava odrážela se úplně a
jasně od bílého sněhu.

„Hlele brach Petrovič, jak se oblík'!" poznamenal jeden, nápodobě
mužickou výslovnost. Stojí za povšimnutí, že trestanci na mužíky
pohlíželi trochu s vysoka, ač dobrá polovina jich pocházela ze
stavu selského.

„Poslední, hleďte braši, kráčí, jako by ředkev sázel."

„To je těžkodum, peněz má mnoho," prohodil třetí.

Všichni se zasmáli, ale taky jaksi lenivě, jako by se jím
nechtělo. Zatím přišla prodavačka s pečivem, smělá a hbitá babka.

Koupili u ní preclíků za peták, jejž dostali almužnou, a
rozdělili se ihned o preclíky.

Chasník, jenž vedl v káznici obchod s preclíky, koupil jich
dvacet a začal se neústupně příti, aby dostal nádavkem tři místo
dvou preclíků, jak se slušelo dle obyčejného pořádku. Ale
prodavačka nesouhlasila.

„Nu a toho nedáš?"

„Co bys ještě rád?"

„Nu, čeho myši nejedí."

„Aby hrom do tebe!" vzkřikla prodavačka a dala se do smíchu.

Konečně se ukázal i dozorce nad pracemi, poddůstojník s hůlkou.

„He, vy! Co sedíte! Začínejte!"

„A co, Ivane Matvějiči, uložte nám dnešní úkol," ozval se jeden z
náčelníků, vstávaje pomalu s místa.

„Proč jste tam při prohlídce nepožádali? Rozeberte bárku, tu máte
úkol."

Konečně se sebrali a sestoupili k řece, jedva nohy vlekouce. V
tlupě se ihned vyskytli rádcové, ovšem jen na slovech. Bylo
ustanoveno, že se bárka nemá sekati jak se hodí, nýbrž že se
břevna měla dle možnosti zachovati v celosti, a zvláště příční
trámce přibité podél celé bárky ke dnu dřevěnými hřeby — práce to
dlouhá a nudná.

„Nejdříve by se mělo odtáhnouti tohle břevno. Chopte se hoši!"
mínil jeden trestanec, jenž nebyl ani pořadatelem, ani
náčelníkem, nýbrž prostý robotník, pokorný, tichý člověk, jenž
mlčel až dosud; i sehnuv se, objal rukama tlustou kládu, čekaje,
že mu někdo přijde na pomoc. Ale nikdo mu nepomohl.

„Ano, zdvihneš, počkáš si! Ani ty nezdvihneš, ani děd tvůj,
medvěd, kdyby přišel, i ten by ji nezdvihl," zabručel kdosi skrze
zuby.

„Tak kterak, braši, jak začneme? Opravdu už nevím.." promluvil
samovolný náčelník, nevěda kudy kam a zanechav břevna, opět se
vzpřímil.

„Vší práce nepoděláš... což se ženeš?"

„Třem slepicím zrní zasypat — přepočítá se, a tu se žene první —
hejlové!"

„Vždyť já nic, braši," omlouval se zkrušený; „já jen tak.."

„Tak což, mám na vás čechly navlékat, či co? Anebo chcete, abych
vás na zimu nasolil?" vzkřiknul opět dozorce, jenž s podivením
pohlížel na dvacetihlavý zástup, jenž nevěděl, jak se chopiti
práce. „Začínejte, zčerstva!"

„Čerstvěji než čerstvý to neuděláme, Ivane Matvějiči."

„Vždyť beztoho nic neděláš, hej! Saveljeve! Tlučhubo Petroviči!
Na tebe volám. Co stojíš a oči prodáváš!... Začínat !"

„Co pak já sám svedu?..."

„Radši nám uložte úkol, Ivane Matvějiči."  „Řekl jsem — bez
úkolu. Rozeberte bárku a půjdete domů. Začínat!"

Pustili se konečně do práce, ale mdle, s nechutí, jaksi
neobratně. Bylo až protivno dívati se na ten zástup zdravých,
silných pracovníků, kteří jako by rozhodně nevěděli, co mají
počíti se svou prací. Sotva počali vyndavati první, nejmenší
příční trámec, ukázalo se, že se láme, „sám se láme", jak
oznamovali k svému ospravedlnění dozorci; takovým způsobem tedy
nebylo možno pracovati, bylo nutno chopíti se věci nějak jinak.
Nastala dlouhá porada mezi trestanci, jak se věci chopiti, co
mají dělati? Pomalu došlo ovšem ke spílání, a bylo se co báti, že
dojde ještě dále... Dozorce opět křiknul a zamával hůlkou, ale
následující příčnice se zlámala opět. Vyšlo konečně na jevo, že
je po ruce málo seker a že je nezbytno dojiti ještě pro nějaké
náčiní. Poslali tedy ihned dva chlapíky v průvodu vojáka do
pevnosti pro náčiní, a zatím než se vrátí, usedli si ostatní
klidně v bárce, vyndali své dýmky a opět si zapálili.

Dozorce si odpliv': „Nu před vámi práce nezapláče! Eh cháska,
cháska!" zabručel mrzutě, hodil rukou a šel do pevnosti, mávaje
hůlkou,

Za hodinu přišel správce. Vyslechl klidně trestance a oznámil, že
jim dává za úkol vytáhnouti ještě čtyři příčnice, ale tak, aby se
již nelámaly, nýbrž zůstaly celé, a mimo to jim uložil, aby
rozebrali značnou část bárky; potom prý se již budou moci vrátiti
domů. Úkol byl značný, ale však měli byste vidět, jak se pustili
do práce! Kam se poděla lenost, kam nejapnost! Ozvaly se rány
seker, počali vytahovati dřevěné hřeby. Ostatní podkládali silné
topory, opírali se o ně dvaceti ruka mi, čile a dovedně vyvraceli
příčnice, jež k mému podivení vytahovali nyní úplně celé a
neporušené. Práce jen kynula. Všichni jaksi nápadné zmoudřeli.
Nebylo zbytečných slov ani nadávek; každý věděl, co říci, co
dělati, kam stoupnou ti, co poraditi. Zrovna o půl hodiny dříve,
než se ozval buben, byl uložený úkol hotov, a trestanci se
vraceli domů unavení, ale zcela spokojeni, ačkoli získali všeho
všudy asi půl hodinky z té doby, kterou měli pracovati.

Co však se týče mne, zpozoroval jsem jistou zvláštnost. Ať jsem
se obrátil kamkoli, chtěje jim pomáhati při práci, všudy jsem byl
zbytečným, všudy jsem překážel, všudy mne odháněli div ne s
nadávkami.

Lecjaký poslední otrapa, jenž byl sám jedním z nejhorších
pracovníků a nesměl ani muknouti před ostatními trestanci, kteří
byli smělejší a obratnější než on, i ten se měl za oprávněna
křiknouti na mne a odehnati mne, přistoupnul-li jsem k němu, a
sice pod záminkou, že mu překážím. Konečně jeden ze smělých
zvolal přímo a hrubě: „Kam lezete, jděte pryč! Nač se pletete,
když se vás nikdo neprosí."

„Dostal se do pytle!" dodal ihned jiný.

„Vezmi raděj pokladničku," obrátil se ke mně třetí, „a jdi sbírat
na kamenné stavení, spáleniště tabáční, a tady nemáš co dělat."

Nezbylo mně, než státi stranou; ale státi stranou, když se
ostatní namáhají, je jaksi nesvědomité. Ale když jsem opravdu
poodešel a stanul na konci bárky, ihned volali: „Hle, jaké
dělníky posýlají! Co s nimi začít? Ničeho s nimi člověk nesvede!"

Vše to se dělo ovšem schválně, protože to působilo všem potěšení.
Jakž pak si nezavtipkovati nad bývalým šlechticem ! A proto byli
ovšem rádi, že se naskytla k tomu příležitost.

Nyní je zcela srozumitelno, proč jsem si, jak jsem už výše
podotknul, postavil první otázku, když jsem vstoupil do káznice:
Jak se mám chovati, v jaký poměr se mám vpraviti k oněm lidem?
Tušil jsem, že ,budu míti s nimi často podobné srážky, jako nyní
na práci. Ale nechať ony srážky budou jakékoli, rozhodl jsem se,
že nezměním svého plánu, jejž jsem za té doby měl z části již
promyšlený; vědělť jsem, že jest správný. A sice, rozhodl jsem
se, že jest nutno chovati se co možná prostě a nezávisle a
nikterak neprojevovati zvláštní snahy po sblížení se s nimi;
avšak také jich neodmítati, budou-li sami vyhledávati sblížení.
Nebáli se jejich hrozeb a nenávisti a podle možnosti se tvářiti,
že toho nepozoruju. Nesbližovati se s nimi na některých určitých
bodech a neschvalovati některých jejich zvykův a obyčejů; slovem
neucházeti se úmyslně o jejich přátelství. Dovtípil jsem se na
první pohled, že oni první by mnou za to opovrhli.

Avšak dle jich ponětí — později jsem se o tom přesvědčil úplně —
bylo přec jen mou povinností nezahazovati se před nimi a dbáti
svého šlechtického původu, to jest býti choulostivým na práci,
kroutiti se, opovrhovati jimi, ušklíbati se při každém kroku,
vůbec hráti si na pána. Tak si totiž představovali šlechtické
chování. Spílali by mně ovšem za to, ale při tom by měli ke mně
úctu. Taková úloha nebyla mně však po chuti; nikdy jsem nebýval
takovým šlechticem, jak si ho oni představovali; za to jsem si
dal slovo, že nižádným ústupkem nesnížím před nimi svého
vzdělání, ani svého přesvědčení. Kdybych, abych se jim zalíbil,
počal jim lichotiti, s nimi souhlasili, bratříčkovali se s nimi a
napodobili různé jejich vlastnosti, abych si tím získal jejich
přízně, ihned by si pomyslili, že to činím ze strachu a
zbabělosti a chovali by se ke mně s opovržením. Na A...va
ukazovati se nesmí; on docházel k majorovi a trestanci se báli
jeho.

S druhé strany však nechtěl jsem se uzavírati před nimi v
chladnou a nepřístupnou zdvořilost, jako činili Poláci. Viděl
jsem nyní zcela jasně, že mne přezírají za to, že jsem chtěl
konati hrubou práci, jako oni, že jsem se neukázal choulostivým,
že jsem se nevymlouval před nimi; a ačkoli jsem byl přesvědčen,
že budou později nuceni změniti své mínění o mně, přece myšlénka,
že mají nyní jaksi právo mne přezírati v tom domnění, že jsem si
je chtěl při práci naklonili — ta myšlénka mne hrozně zarmoutila.

Když jsem se večer po ukončení odpolední práce navrátil do
káznice celý unavený a ztýraný, opět se mne zmocnila strašná
tesklivost. „Kolik tisíc takových dní mne ještě očekává,"
pomyslil jsem si, „právě takových a pořád stejných! Chodil jsem
již za soumraku mlčky sám za kasárnami, podél ohrady a náhle jsem
spatřil našeho Šárika, jenž běžel zrovna ke mně. Šárik byl náš
pes v káznici, takový pes, jaké mívají setniny, baterie,
škadrony. Zdržoval se v káznici od nepamětných dob, nikomu
nenáležel, všechny nás pokládal za pána, a živil se odpadky z
kuchyně. Byl to hlídací pes dosti veliký, černý s bílými
skvrnami, nepříliš starý, s chytrýma očima a huňatým ohonem.
Nikdo ho nepohladil, nikdo si ho vůbec nikdy ani nevšimnul. Hned
prvního dne jsem ho pohladil a dal jsem mu z ruky kousek chleba.
Když jsem ho hladil, stál tiše, laskavě na mne pohlížel a na
důkaz spokojenosti vrtěl pomalu ohonem. Nyní, když mne už dlouho
neviděl, mne, jemuž v prodlení mnoha let prvnímu napadlo ho
pohladiti, běhal a hledal mne mezi všemi a když mne konečně našel
za kasárnami, zakňučel a běžel mně v ústrety. Nepamatuju se, co
se se mnou dělo, ale já ho počal líbati a objal jsem jeho hlavu.
Šárik mně vskočil předními tlapami na ramena a počal mne lízati
tvář. „Tedy vida přítele, jehož mně posýlá osud!" pomyslil jsem
si a pokaždé, když jsem se potom za oné první těžké a smutné doby
vracíval z práce, přede vším aniž bych někam jinam zašel, spěchal
jsem vždy za kasárny s běžícím přede mnou a radostí kňučícím
Šárikem, tam jsem objal jeho hlavu a líbal, líbal ji, a jakýsi
sladký a spolu trapně hořký pocit svíral mně srdce. Ba, pamatuju
se, že mně bylo příjemno pomyšlení, jako bych se chtěl sám před
sebou honositi svým trápením, že mně z celého světa zbylo nyní
samojediné stvoření, které mne má rádo, které je mně oddáno,
které je mně přítelem — můj věrný pes Šárik.



VII.

Nové známosti. Petrov.

Ale čas utíkal a já ponenáhlu přivykal. S každým dnem vždy méně a
méně mne zarážely všední zjevy mého nového života. Oči záhy
přivykly různým příhodám, okolnostem, lidem. Smířiti se s oním
životem bylo nemožno, ale dávno už bylo na čase, abych jej uznal
za hotovou událost. Všechny pochybnosti, jež zůstávaly ještě ve
mně, zatajil jsem ve svém nitru co možná nejhloub. Nepotloukal
jsem se už po káznici jako zbloudilý a neprozrazoval jsem svůj
stesk. Divoce zvědavé pohledy trestanců neupíraly se na mne již
tak často, nepronásledovaly mne s jakousi promyšlenou
vyzývavostí. Přivykli ke mně patrně i oni, čemuž jsem byl velice
rád. Procházel jsem se již po trestnici jako doma, znal jsem své
místo na narách a přivyk'jsem patrně i k takovým věcem, k nimž
jsem myslil že po celý život nepřivyknu. Pravidelně každý týden
dával jsem si holiti polovinu hlavy. Za tím účelem volali nás
každou sobotu po práci jednoho po druhém z trestnice na strážnici
(kdo by nebyl býval oholen, odpovídal za sebe sám), a tam
vojenští holiči mydlili studeným mýdlem naše hlavy a necitelně je
dřely nejtupějšími břitvami, takže mně i nyní přechází mráz po
kůži, když si vzpomenu na ono mučení.

Ostatně brzy se vynašel lék; Akim Akimyč mně ukázal na jednoho
trestance z oddělení vojenského, jenž za kopějku holil svou
vlastní břitvou každého, kdo za to požádal a tím si vydělával
peníze. Mnozí trestanci chodili k němu, aby se vyhnuli erárním
holičům, a nebyli to přec lidé choulostiví. Našeho trestance
holiče nazývali majorem, ač nevím proč a také nemohu říci, čím by
byl připomínal majora. Když to nyní píšu, vidím před sebou onoho
majora, vysokého, hubeného a nehovorného chlapíka, dosti
přihlouplého, stále zahloubaného do svého zaměstnání a vždy s
řemenem v ruce, na němž dnem i nocí potahoval svou břitvu, jež
byla již nad míru vybroušena, a zdálo se, že byl celý pohroužen v
toto zaměstnání, jež pokládal bez pochyby za úkol svého života.
Bylť opravdu neobyčejně spokojen, když byla břitva v pořádku a
někdo přišel se dát oholiti; mýdlo měl teplé, ruku lehkou, holil
jako aksamítem. Jeho umění mu působilo patrně radost a honosil se
jím, vydělanou kopějku přijímal nedbale, jako by šlo opravdu jen
o umění a ne o kopějku.

Náš A...v dostal jednou co proto od místního velitele majora,
když za svých denunciací o káznici připomenul kdysi jméno našeho
trestnického holiče a z nedopatření ho nazval majorem. Místní
velitel se rozvzteklil a urazil se v nejvyšší míře. „Víš-li pak,
ty padouchu, co to je major?" křičel s pěnou na rtech, vypláceje
A...va svým způsobem; „rozumíš ty, co je major? A najednou se
vyskytne nějaký padouch šibeničný, a ty se můžeš opovážiti
jmenovati ho majorem mně do očí, v mé přítomnosti?" Jenom A...v
se mohl snášeti s takovým člověkem.

Od prvního dne svého pobytu v káznici počal jsem již blouzniti o
svobodě. Počítání na tisícerý způsob a v nejrůznějších poměrech,
kdy skončí má trestnická léta, stalo se mým zamilovaným
zaměstnáním. Ba nemohl jsem ani přemýšleti o ničem jinak a jsem
přesvědčen, že tak činí každý, kdo je zbaven svobody na jistou
dobu. Nevím, zdali trestanci uvažovali a počítali také tak, jako
já, ale podivuhodná lehkomyslnost jejich nadějí mne překvapila
hned při prvním vkročení. Naděje vězně, zbaveného svobody, jest
dcela jiná, než naděje člověka, žijícího pravidelným způsobem.
Svobodný člověk ovšem doufá (na příklad ve změnu osudu, ve zdar
nějakého podniku) ale při tom žije, jedná; skutečný život zcela
ho uchvacuje svým vírem. Jinak u vězně. I tam je sice život —
pevnostní, vězeňský. Ale ať si je trestanec kdokoli, a ať si jest
odsouzen na lhůtu jakoukoli, rozhodně, instinktivně nemůže
uznávati svůj osud za něco kladného, za poslední odstavec svého
věku, za část skutečného života. Každý trestanec pociťuje, že tu
není doma, nýbrž jen jako by na návštěvě. Na dvacet let hledí
jako na dvě léta, a jest úplně ubezpečen, že v padesátipěti
letech, až vyjde z káznice, bude právě takovým chlapíkem, jako
nyní v třicetipěti. „Ještě užijeme světa!" myslí si a důsledně
odhání od sebe všeliké pochybnosti a jiné obtížné myšlénky. Ba i
ti, co byli odsouzeni doživotně, trestanci „zvláštního oddělení",
i ti se nadáli někdy, že přijde neočekávaně z Pitěra*)
rozhodnutí: „Poslat ho do Nerčinska do dolů na určitou dobu." Pak
bude dobře. Především do Nerčinska bude div ne půl roku co jíti,
a táhnouti ve skupině trestanců je nepoměrně příjemnější, než
býti v trestnici. Pak zbývá se jen dočkati, až vyprší v Nerčinsku
lhůta a potom... A vězte, že tak počítává i leckterý šedovlasý
člověk!

V Tobolsku jsem viděl vězně, přikovaného ke zdi. Sedel na řetěze
asi sáh dlouhém; tamtéž se nalézalo i jeho lože. Přikovali ho za
cosi neobyčejně strašného, čeho se dopustil už na Sibiři. Vězňové
tací sedí po pěti letech, sedí i po deseti. Jsou to většinou
vražedníci. Jen jednoho jsem viděl mezi nimi, jenž býval jaksi
pánem; býval kdesi úředníkem. Mluvil tichounce, trochu šišlavě;
na ústech slaďounký úsměv. Ukazoval nám svůj řetěz, ukazoval, jak
se má lehati na lože, aby bylo pohodlnější. Musil to býti
povedený ptáček! Chovají se ve vězení vůbec všichni tiše a zdají
se spokojenými a přece každý z nich baží po tom, aby co nejdříve
odseděl svou lhůtu. A proč? mohlo by se zdáti. Inu, vyjde pak z
dusné, provlhlé komůrky s nízkou cihlovou klenbou a projde se po
dvoře trestnice a ... dost. Z trestnice ho už nevypustí nikdy. Ví
sám, že vězňové, puštění se řetězu, zůstávají na vždy v
trestnici, až do samé smrti a při tom spoutaní železy. Ví to, a
přece se mu strašně chce odbyti honem lhůtu, kterou musí
proseděti na řetěze. Vždyť by bez oné touhy nemohl člověk
proseděti pět nebo šest let na řetěze, aby buď neumřel, nebo
nepozbyl rozumu. Ba jest otázka, seděl-li by vůbec.

Věděl jsem, že práce mne může zachrániti, může upevniti mé
zdraví, tělo. Stálý duševní nepokoj, podráždění

*) Pitěr je prostonárodní název Petrohradu.

nervů, zatchlý vzduch v kasárně mohly by úplně porušiti můj
organismus. Býti co možná často na vzduchu, každý den se unaviti,
přivykati k nošení břemen — tak aspoň se zachráním — rozumoval
jsem — sesílím, vyjdu na svobodu zdráv, bodrý, silný, nesestárlý.
A nemýlil jsem se, práce a pohyb byly mně velmi užitečný. S
úžasem patří val jsem na jednoho ze svých soudruhů, původu
šlechtického jak hasl v trestnici jako svíčka. Přišel tam zároveň
se mnou, mladý, krásný, bodrý a vyšel polozničený, šedý,
neschopný chůze a se zádechem. Nikoliv, myslíval jsem si, hledě
na něho: Já chci býti živ a budu živ!

Za to však jsem dostával z počátku od trestanců za svou lásku k
práci a dlouho si mne dobírali posměchem a urážkami. Ale
neohlížel jsem se na nikoho a vesele jsem chodil kamkoli, třebas
na př. pálit a tlouci alabastr, k jedné z nejprvnějšich to prací,
s nimiž jsem se seznámil. Byla to práce lehká. Ženijní důstojníci
rádi ulevovali v práci, pokud bylo možno, šlechticům, což nebylo
snad nespravedlivou úlevou, nýbrž oprávněnou. Bylo by podivno,
aby se žádalo na člověku, jenž je dvakrát slabší, a nikdy se
hrubou prací nezabýval, téhož výkonu, který se požadoval na
skutečném dělníkovi. Ale takové lehčí práce, jež se vykonávaly
jako by kradmo, nebylo vždy možno ukládati; na to se přísně
hledělo s jiné strany. Dosti často byli jsme nuceni konati též
práci těžkou, a tu šlechtici snášeli ovšem útrapy dvakrát takové,
jako ostatní dělníci.

Na alabastr posýlali obyčejně dvě nebo tři osoby, starce nebo
slabé lidi, a ovšem mimo jiné i nás; kromě toho přidělovali k nám
ještě jednoho opravdového dělníka, jenž věci rozuměl. Obyčejně
chodil stále tentýž; tak po několik let chodíval s námi Almazov,
přísný, snědý, hubený člověk, již letitý, nehovorný a mrzutý. Nás
přezíral hluboce. Ale jeho nelibost k řeči byla tak veliká, že
byl i leniv na nás bručeti.

Kůlna, kde jsme pálili a tloukli alabastr, stála také na pustém,
krutém břehu řeky. V zimě, zvláště za pošmourného dne, bylo
nepříjemno pohlížeti na řeku a na protější, daleký břeh. Cosi
teskného, srdce rvoucího bylo v té divoké, pusté krajině. Ale
snad ještě tíže bylo, když po nekonečné, bílé pleně sněhové jasně
zářilo slunce; hned bych uletěl někam na step, která počínala na
druhém břehu, a prostírala se na jih bez přestání jako ubrus na
půl druhého tisíce verst. —

Almazov se dával obyčejně mlčky a s přísným vzezřením do práce;
my jsme se vskutku styděli, že mu nemůžeme náležitým způsobem
pomáhati, on pak schválně na nás nijaké pomoci nevyžadoval, jako
by proto, abychom cítili veškeru svou vinu před ním a káli se
vědomím své vlastní nepotřebnosti. Celá práce však záležela v
topení peci, aby se vypálil složený v ní alabastr, jejž jsme mu
nezřídka nanosili my. Druhého dne, když byl alabastr již úplně
vypálen, počalo jeho vybírání z peci. Každý z nás vzal těžkou
paličku, naložil si do zvláštního truhlíku alabastru a počal jej
tlouci. Byla to velmi milá práce. Křehký alabastr se měnil v
bílý, lesklý prach; tak lehce, tak dobře se drobil. Prali jsme
těžkými palicemi a působili jsme takový hřmot, až jsme sami měli
radost. Umdlévali jsme na konec a zároveň nám bývalo příjemno;
tváře se rozpálily, krev obíhala bystřeji. Tu i Almazov počínal
na nás hleděti shovívavěji, jako se pohlížívá na malé děti;
shovívavě pokuřoval ze své dýmky, ale přece se nemohl zdržeti aby
si nezábručel, když už musil promluviti. Ostatně choval se tak i
ke všem ostatním, a jinak, zdá se, že byl hodný člověk. —

Jiná práce, na kterou mne posýlali, bylo točiti v dílně kolem u
soustruhu. Kolo bylo veliké, těžké. Točení vyžadovalo nemalého
napjetí sil, zvláště když soustružník, některý z ženijních
řemeslníků, vytáčel něco většího, jako sloupek ke schodišti, nebo
nohu od velkého stolu z erárního nábytku pro některého úředníka,
k čemuž bylo zapotřebí div ne celého břevna. Jeden člověk v takém
případě nebyl by s to, aby roztočil soustruh a proto nás posýlali
obyčejně dva, mne a ještě jednoho bývalého šlechtice, jakéhosi B.
Tato práce ležela pak v prodlení několika let výhradně na nás,
jakmile vůbec bylo zapotřebí práce soustružnické. B. byl slabý,
úzkoprsý člověk, ještě mladý, ale churavý na prsa. Přišel do
káznice rok přede mnou spolu se dvěma jinými svými soudruhy —
jedním starcem, jenž se po celou dobu svého vězení ve dne v noci
modlil, začež si ho trestanci velice vážili, a jenž při mně
zemřel; s druhým pak ještě velmi mladým člověkem, svěžím,
červeným, silným, smělým, jenž cestou nesl umdlévajícího B.
každodenně půl cesty, a sice po celých sedm set verst. Měli jste
vidět, jací to byli přátelé. B. byl člověk znamenitě vzdělaný,
šlechetný, povahy velkomyslné, ale pokažené a rozdrážděné nemocí.
Kolem jsme točili spolu a to nás částečně i zajímalo. Tato práce
mně poskytovala výtečný pohyb.

Velmi rád jsem také prohazoval sníh. Bývalo to obyčejně po
sněhových bouřích, a sice dosti často v zimě. Po bouři, jež
trvala den i noc, byl některý dům zavát do polovice oken a jiný
byl zanesen skoro celý. Když už bouře přestávala a ukázalo se
slunce, vyháněli nás velikými houfy, někdy třebas celou
trestnici, abychom odhazovali sněhové závěje u erárních budov.
Každý dostal lopatu, všem dohromady uložili jistý úkol, někdy
takový, že bylo ku podivu, jak jej bylo možná vykonati, a všichni
se dali živě do práce. Kyprý, sotva ulehlý a svrchu zlehka umrzlý
sníh nabíral se pohodlně na lopatu ohromnými hrudami a rozhazoval
se kolem, rozsypávaje se ještě ve vzduchu v třpytivý prach.
Lopata sama se zařezávala do bílé, na slunci se lesknoucí massy.
Trestanci konávali tuto práci skoro vždycky vesele. Čerstvý zimní
vzduch a pohyb je rozehřívaly. Všichni se stávali veselejšími:
ozýval se smích, výkřiky, vtipy. Počali po sobě házeti hroudami a
za minutu ovšem se počali ozývati vážnější trestanci, jimž se
protivily smích a veselost a všeobecná zábava končila obyčejně
nadávkami.

Ponenáhlu počal jsem také rozšiřovati kruh svých známých. Ostatně
sám jsem se o známosti nestaral: byl jsem pořád ještě nespokojen,
zasmušilý a nedůvěřivý. Mé známosti počínaly samy sebou. Jedním z
prvních, kdo mne počali navštěvovali, byl trestanec Petrov.
Pravím navštěvovati a kladuna slovo to zvláštní důraz. Petrov
bydlel ve zvláštním oddělení a sice v nejvíce od nás vzdálené
kasárně. Styků tedy nemohlo mezi námi býti nijakých; společného
také jsme rozhodně nic neměli a míti nemohli. A přece za těch
prvních dob Petrov jako by byl pokládal za svou povinnost div ne
každodenně zajiti ke mně do kasárny, anebo se za doby odpočinku
zastaviti se mnou za kasárnami, když jsem se procházíval co možná
dále od cizích očí. Z počátku mně to bylo nepříjemno. Ale on uměl
věc jaksi tak navléknouti, že mne jeho návštěvy brzy počaly
baviti, ač to byl člověk daleko ne sdílný a hovorný.

Na pohled byl to člověk prostřední postavy, silného složení těla,
obratný, pohyblivý, s dosti příjemným obličejem, bledý s širokými
lícními kostmi, smělým vzhledem, bílými, hustými a drobnými zuby,
a stále držel štipec rozetřeného tabáku za spodním rtem. Držeti
za rtem tabák bylo zvykem velmi mnohých trestanců. Zdál se
mladším, než byl skutečně. Bylo mu čtyřicet let, ale zdálo se, že
je mu pouze třicet. Rozmlouval se mnou vždy nad míru nenuceně,
choval se ke mně tak, jako já k němu, t. j. neobyčejně slušně a
delikátně. Zpozorova-li na příklad, že si přeju býti o samotě,
pohovořil se mnou dvě minuty a hned se vzdálil, poděkovav pokaždé
za pozornost, čehož ovšem nečiníval nikdy a nikomu z celé
káznice.

Jest pozoruhodno, že takový poměr trval mezi námi nejen za
prvních dnů, nýbrž v prodlení několika let po sobě, a skoro nikdy
se nestal těsnějším, ačkoli mně byl Petrov opravdově oddán.
Nemohu ani nyní určitě říci, čeho si vlastně přál ode mne, proč
přicházel ke mně každý den? Přiházívalo se sice později, že mi
ledacos ukradl, ale on kradl jaksi maní; o peníze mne skoro nikdy
nežádal, z čehož vysvítá, že nepřicházel vůbec pro peníze, nýbrž
že měl nějaký jiný účel.

Také nevím, proč to bylo, ale zdávalo se mně vždycky, jako by
nepřebýval zároveň se mnou v káznici, nýbrž kdesi daleko v jiném
domě, ve městě, a káznici navštěvoval jen tak mimochodem, aby se
dověděl, co jest nového, aby mne navštívil a podíval se, jak se
nám všem daří. Vždycky míval na spěch, jako by byl někde někoho
nechal státi a ten na něho čeká, anebo jako by měl dokončiti
nějakou práci. Ale při tom zase jako by příliš nechvátal. I
pohled jeho byl jaksi podivný: upřený, s odstínem smělosti a
jakéhosi sarkasmu, ale při tom zíral jaksi do dálky, přes vlastní
předmět; zdálo se, jako by se snažil skrze předmět, jejž měl u
nosu, prohlédnouti jakýsi jiný, vzdálenější předmět. To mu
dodávalo vzezření roztržitého. Schválně jsem se někdy díval, kam
půjde Petrov ode mne, kde to na něho čekají? Ale ode mne se
ubíral spěšně buď někam do kasárny, nebo do kuchyně, tam si sedl
vedle někoho z rozmlouvajících, pozorně poslouchal, sám se někdy
dával do řeči a sice dosti ohnivě, ale najednou přetrhne další
řeč a umlkne. Ale aťsi rozmlouval, nebo seděl mlčky, vždy bylo
viděti, že je tu jen tak mimochodem, a kdesi jinde má své pravé
zaměstnání, tam že ho čekají.

Ale nejpodivnější je to, že zaměstnání neměl nikdy žádného;
trávil svůj svobodný čas úplně bez zaměstnání (kromě práce
komisní, rozumí se). Řemeslo neuměl žádné a také peněz skoro
nikdy nemíval. Ale ani si hrubě nestýskal na peníze. A o čem tak
se mnou rozprávíval? Jeho rozhovor byl taktéž podivný, jako on
sám. Zpozoruje na příklad, že se procházím někde o samotě za
trestnicí a náhle zaměří přímo ke mně. Chodil vždy rychle,
obracel se vždy náhle. Jde krokem a zdá se, jako by byl přiběhl.

„Zdrávstvujte!"

„Zdrávstvujte!"

„Nevytrhuji vás?"

„Ne."

„ Vidíte, chtěl jsem se vás přeptati na Napoleona. On je
příbuzný, není-liž pravda, toho, co byl v Rusku roku dvanáctého?"
(Petrov pocházel z vojenské školy a byl grámotný.)

„Je příbuzný."

„Prosím vás, co to je, jak o něm říkají, president?"

Ptával se vždy na rychlo, úsečně, jako by mu záleželo na tom, aby
se to dověděl co možná nejrychleji; jako by se byl přišel přeptat
na nějakou vysoce důležitou věc, jež netrpí sebe menšího odkladu.

Vysvětlil jsem mu, jakým je presidentem, a dodal jsem, že snad co
nevidět bude císařem.

„Jak. to?"

Vysvětlil jsem mu dle možnosti i to. Petrov pozorně poslouchal,
úplně mně rozuměl a rychle chápal, při čemž i ucho obrátil v mou
stranu.

„Hm! A hleďte, chtěl jsem se vás optat, Alexandře Petroviči, je-
li pravda, jak se povídá, že jsou takové opice, které mají ruce
až k patám, a při tom jsou tak veliké, jako největší člověk?"

„Ano, jsou takové."

„A které?"

Vysvětlil jsem mu i to, nakolik jsem sám věděl.

„A kdež se zdržují?"

„V horkých zemích. Na ostrově Sumatře jsou."

„To je v Americe, či kde? Povídá se, že prý tam lidé chodí po
hlavě?"

„Po hlavě nechodí. To se chcete ptáti na antipody." I vysvětlil
jsem mu, co je Amerika a podle možnosti též, co jsou antipodi.
Poslouchal taktéž pozorně, jako by byl přišel právě k vůli
antipodům.

„Tak vida! A poslechněte, minulého roku jsem četl o hraběnce
Lavaliére, Arefjev přinesl takovou knížku od adjutanta. Je to
pravda, či jen tak smyšlénka? Skládal to Dumas."

„Toť víte, že smyšlénka."

„Nu, poroučím se. Děkuju pěkně."

A s tím Petrov odešel. Vlastně nikdy jsme ani jinak spolu
nerozprávěli, než na takový způsob.

Počal jsem se na něho vyptávati. M., zvěděv o této mé známosti,
počal mne dokonce varovati. Pravil mně, že mnozí z trestanců v
něm budili úžas, zejména z počátku, za prvých dní vězení, ale ani
jeden z nich, ba ani Gazin nepůsobil na něho tak hrozného dojmu,
jako tento Petrov.

„To je nejodhodlanější, nejsmělejší ze všech trestanců," sděloval
se mnou M. „Je všeho schopen; jeho pranic nezdrží, přijde-li mu
něco do hlavy. I vás zavraždí, napadne-li ho, a sice zavraždí tak
prostě beze všeho, bez lítosti a ani při tom nemrkne. Mně se
skoro zdá, že není při dobrém rozumu."

Toto mínění mne velice zaujalo. Ale M. mně nemohl nikterak
náležitě vysvetliti, proč se mu tak zdálo. A podivná věc: znal
jsem potom Petrova ještě několik let po sobě, mluvil jsem s ním
skoro každodenně; po celou tu dobu byl mně upřímně oddán, ačkoliv
opravdu nevím, proč, a po celých těch několik let, ačkoli se v
káznici choval rozumně a nespáchal praničeho hrozného, přece jsem
pokaždé, když jsem na něho pohlédl a dal se s ním do řeči,
nabýval přesvědčení, že M. měl pravdu, že Petrov může býti
nejodhodlanějším a nejsmělejším člověkem, jenž nezná nijaké vlády
nad sebou. Proč se mně to tak zdálo, také nedovedu vysvetliti.

Připomínám při této příležitosti, že Petrov to byl, jenž chtěl
zabiti místního velitele, když ho vyvedli k potrestání a před
nímž se major zachránil jako zázrakem, jak tvrdili trestanci,
odejev ze strážnice před samým počátkem trestu. Jindy, když ještě
nebyl v káznici, se přihodilo, že ho plukovník uhodil při
cvičení. Býval asi i před tím mnohokrát bit; ale tentokrát si
umínil, že trestu nesnese a probodl svého plukovníka veřejně za
bílého dne, před očima celého šiku vojáků. Ostatně neznám
dopodrobna celou tu historii; sám on mně ji nevypravoval.

Vše to byly ovšem jen okamžité výbuchy, když se povaha jeho
projevovala náhle ve své celosti. Ale výbuchy takové byly u něho
velice řídké. Choval se opravdu rozumně, ba možno říci, tiše.
Vášně se v něm skrývaly a to silné, ohnivé vášně; ale žhavé jich
uhle byly stále posypány popelem a zvolna doutnaly. Nikdy jsem v
něm nezpozoroval ani stínu furiantství nebo ješitnosti, jako na
příklad u jiných.

Přel a hádal se zřídka, za to s nikým také nebyl obzvlášť
spřátelen, vyjma jediného Sirotkina, a to jen když ho potřeboval.
Jednou ovšem jsem viděl, jak se opravdově rozzlobil. Vzali mu
něco, předmět nějaký; vůbec rozzlobili ho něčím. Hádal se s ním
jistý silák, vysoké postavy, zlý, rýpal, poštěvač a daleko ne
zbabělec, jménem Vasilij Antonov, trestanec z oddělení
občanského. Dlouho již křičeli a já měl za to, že spor skončí
nanejvýš několika štulci, neboť Petrov zřídka sice, ale přece se
časem prával a nadával jako nejposlednější z trestanců.

Ale tentokrát přijal spor jiný obrat. Petrov náhle zblednul, rty
se mu zachvěly a zmodraly; dech se mu sevřel. Vstal s místa a
pomalu, velmi pomalu se přiblížil k Antonovu svými tichými kroky.
Bylť bos, neboť v létě velmi rád chodíval bos. V kasárně, plné
hluku a křiku, najednou, okamžitě umlkli; mouchu by bylo slyšeti,
Všichni očekávali, co bude. Antonov mu vyskočil vstříc; byl bledý
jako smrt...

Nesnesl jsem toho a odešel jsem z kasárny. Očekával jsem, že
nevyjdu ani ze dveří a již uslyším výkřik zavražděného člověka.
Ale spor skončil i tentokrát bez horších následků. Petrov nedošel
ještě k Antonovu a tento mu již mlčky a honem hodil věc, o niž se
hádali. Šlo o jakýsi zcela nepatrný hadřík, o nějaké onuce.
Rozumí se, že po nějakých dvou minutách Antonov mu přece ještě
předhodil nějakou nadávku, ovšem jen z lehka, jen aby měl svědomí
čisté, jen ze slušnosti, aby ukázal, že přece není taková baba.
Ale nadávky si Petrov nevšímal; ani neodpověděl. Nešlo mu o
nadávky, nýbrž o spornou záležitost a spor ten vyhrál on. Vzal si
svůj hadřík a byl zcela spokojen. Za čtvrt hodiny chodil už zase
po káznici jako obyčejně s výrazem úplné nečinnosti a jako by
pátral, nevede-li se někde zajímavá rozprávka, aby tam mohl
přistrčiti také svůj nos a poslouchati. Zdálo se, že ho zajímá
všechno, ale pak se ukázalo, že zůstával z větší části ke všemu
lhostejným, a chodil jen tak s místa na místo po káznici, kam ho
náhoda přinesla.

Jeho též bylo možno přirovnati k dělníkovi, k silnému dělníkovi,
před nímž se práce zatřese, ale jemuž dosud nedávají práce a on
tedy zatím sedí a hraje si s malinkými dětmi. Také jsem nechápal,
proč zůstává v káznici a neuteče? Jemu by útěk nezpůsobil
starostí, jen kdyby se mu ho silně zachtělo. Rozum vládne nad
takovými lidmi, jako Petrov, jen potud, dokavad se jim něčeho
nezachce. Pak už se na celé zemi nenajde překážky jejich přání. I
jsem přesvědčen, že by dovedl obratně utéci, všechny by podvedl,
celý týden by dovedl seděti bez chleba někde v lese nebo v rákosí
u řeky. Ale nenatknul se patrně ještě na takovou myšlénku, snaha
taková se v něm ještě nevyskytla.

Velkých schopností rozumových a zvláště zdravého smyslu, jsem v
něm nikdy nepozoroval. Tací lidé se již rodí s jednou idejí,
která jimi po celý život bezděčně hýbe sem a tam. Tak běhají po
celý život s místa na místo, dokud si nenajdou zaměstnání, jež by
jim úplně vyhovovalo. Budé-li je to státi hlavu, na tom jim
nesejde. Divíval jsem se, jak člověk, jenž svého představeného
probodl za to, že ho udeřil, dává se u nás tak bez reptání bíti
holí. Býval vskutku bit, když ho chytli s vodkou. Jako všichni
trestanci, kteří se nezabývali řemeslem, pouštěl se časem do
pašování vodky. Ale Petrov si lehal i na lavici jaksi jako z
vlastní vůle, t. j. jako by souhlasil, že si toho zasloužil;
jinak by se nepoložil za nic na světě, třebas by ho zabili.

Bylo mně divné na něho též to, že mne okrádal, ačkoli mně patrně
byl oddán. Sedalo to na něho jistými dobami. To on mně ukradl
bibli, kterou jsem mu dal přenésti s jednoho místa na druhé.
Cesty bylo jen několik kroků, ale i na té cestě se mu podařilo
nalézti kupce, prodal bibli a peníze ihned propil. Bezpochyby se
mu silně zachtělo se napiti, a čeho se mu silně zachtělo, to
musilo býti splněno. Právě takový člověk vraždí jiného pro čtvrt
ruble, aby mohl za ten čtvrt ruble vypiti láhev vodky, ač si
jindy nevšimnul člověka se stotisíci. Večer mně sám oznámil, že
bibli ukradl, ale bez jakýchkoli rozpaků a bez lítosti, tak zcela
lhostejně, jako nějakou zcela obyčejnoupříhodu. Zkusil jsem ho
pořádně pokárati, neboť mně bylo líto mé bible. On poslouchal,
aniž ho má slova dráždila; ano byl i skroušený; seznával, že
bible jest velice užitečná kniha, opravdově litoval, že jí nyní
nemám, ale proto, že ji ukradl, mu svědomí nečinilo výčitek;
hleděl na mne s takovým přesvědčením, že jsem ihned přestal ho
kárati. Mé pokárání snášel pak bezpochyby proto, že uvážil, že je
kárání nevyhnutelnou věcí, když se dopustil takového skutku;
proto tedy ať má duše pokoj, ať se potěší, ať se vyvadí; ale že
je to vlastně všechno jen hloupost, taková hloupost, že rozumný
člověk by se styděl o tom mluviti.

Nemýlím-li se, pokládal mne za jakéhosi chlapce, div ne za dítě,
jež nerozumí nejprostším věcem na světě. Jestli že jsem se na
příklad sám s ním dal do řeči o něčem jiném, než o naukách a o
knihách, odpovídal mně ovšem, ale jen jaksi ze zdvořilosti,
přestávaje na nejkratších odpovědech. Často jsem se tázával sám
sebe, co ho zajímá na těch naučných věcech, o nichž se mne
ptával? Stávalo se, že jsem za takové řeči s ním mimovolky
pohlédl na něho se strany, neposmíváli se mi snad? Ale ne;
obyčejně poslouchal vážně, ač ne příliš, a tato poslední okolnost
mne někdy mrzívala. Otázky mně dával určitě, precisně, ale jaksi
nepříliš se divil zprávám, jichž se mu dostávalo ode mne, a
přijímal je dokonce jaksi roztržitě... Také se mně zdálo, že si
bez dlouhého přemítání utvořil o mně přesvědčení, že se se mnou
nedá mluviti, jako s jinými lidmi, že kromě rozprávky o knihách
jinému ničemu bych nerozuměl, ano že nemám ani schopností, abych
mohl porozuměti, a že by tedy bylo marné mně tím vytrhovati.

Jsem přesvědčen, že mne měl dokonce i rád, a to mne velice
překvapovalo. Pokládal-li mne snad za člověka nedospělého, tedy
necelého, pociťoval-li snad ke mně onen zvláštní soucit, jejž
instinktivně pociťuje každý silnější tvor k slabšímu, za jakého
mne uznal — to nevím. A ačkoliv mu to všechno nepřekáželo, aby
mne okrádal, jsem přece přesvědčen, že i když mne okrádal,
litoval mne. „Eh!" myslíval si snad, když sáhal rukou na můj
majetek, „coje to za člověka, jenž nedovede brániti ani svého
statku!" Ale právě za to snad mne měl rád. Řekl mně kdysi jaksi z
nenadání, že jsem přílišný dobrák a tak prosťoučký, že jest mu
mne až líto. „Ale, Alexandře Petroviči, nehoršete se proto na
mne," dodal za okamžik; „pravil jsem vám to tak od duše."

Takým lidem se přiházívá někdy v jich životě, že náhle ostře a v
značných rozměrech projevují a vyjadřují svou povahu za
příležitosti nějakého příkrého skutku nebo převratu, majícího
všeobecný význam, a takovým způsobem přímo se vpravují do
vlastního prostředí své působnosti. Nejsou to lidé od slova;
proto nemohou býti podněcovateli a hlavními vůdci nějakého
podniku; jsou však jeho hlavními vykonavateli a první začínají.
Začínají prostě, bez zvláštního ohlašování, za to však první bez
rozpaků přeskakují přes hlavní překážku, neznají strachu, jdou do
boje přímo na nože — a za nimi hrnou se všichni, hrnou se slepě
jdou až do nejposlednější přehrady, kde obyčejně složí své hlavy.

Nevěřím, aby Petrov skončil dobře. Jednou za jediný okamžik učiní
všemu konec, a jestli že nepřišel na zmar dosavad, je to jen
důkazem, že jeho chvíle dosud nenadešla. A ostatně, kdož ví? Snad
se dočká i šedin, a umře klidně sešlostí věkem, potloukaje se bez
účelu sem a tam. Ale přec jen se mně zdá, že M. měl pravdu, když
pravil, že to byl nejodvážlivější člověk z celé káznice.

VIII.

Lidé odvážliví. Lučka.

O lidech odvážlivých těžko vypravovati. Bylo jich v káznici, jako
vůbec všude, dosti málo. Mnohý zdá se na pohled až strašný;
pováží-li člověk, co se o některém z nich vypravuje, počne se mu
až vyhýbati. Jakýsi nevolný pocit mne z počátku nutíval, abych se
takových lidí stranil. Ale později jsem se na mnoze změnil ve
svých náhledech třebas o nejstrašnějších vražednících. Některý
člověk nezavraždil nikoho a je strašnější, než jiný, jenž přišel
do káznice pro šestero vražed. O některých zločinech bylo pak
těžko sestaviti si sebe primitivnější ponětí; tak mnoho záhadného
bylo ve spáchání jich. Pravím to proto, že mezi naším prostým
lidem některé zločiny vznikají z nejpodivuhodnějších příčin.
Vyskytuje se na příklad, a sice dosti často, následující typ
vraha. Člověk žije tiše a pokojně. Osud jeho je hořký, ale trpí.
Jest, dejme tomu, mužík, nebo čeledín, chudobný živnostník nebo
voják. Náhle něco prasklo; nedovedl se zdržeti a bodl nožem svého
nepřítele a utiskovatele. Tu se začíná ono podivuhodné: z
nenadání člověk vyskočil na nějaký čas ze své meze. Nejprve
zavraždil svého utiskovatele, nepřítele; je to sice zločinné, ale
pochopitelné; byl pro to důvod. Ale potom počne vražditi i lidi,
jež nejsou jeho nepřáteli, vraždí každého na potkání, vraždí pro
svou potěchu, za hrubé slovo, za pouhý pohled, pro růženec, aneb
prostě: „Pryč s cesty, neukazuj se na oči, jdu já!"

Člověk je zrovna jako v opojení, jako v horečné zmatenosti. Jako
by, přeskočiv jednou přes osudnou onu mez, počal nacházeti
potěšení v tom, že mu není nic více svato; jako by ho cosi
ponoukalo, aby přeskočil najednou přese všechny hranice zákonů a
moci, a užíval rozkoší, nejnevázanější a nejneobmezenější
svobody, aby se nabažil do sytosti úzkostlivého svírání srdce
následkem hrůzy, kterou nezbytně musí pociťovati sám před sebou.
Ví kromě toho, že ho čeká strašný trest. Vše to se může podobati
onomu pocitu, když člověka na vysoké věži táhne cosi do propasti,
která se rozevírá pod jeho nohama, tak že by se raději sám už
vrhl střemhlav dolů, aby honem byl už konec. A přiházívá se to
lidem, kteří až dotud byli zcela tiší.

Někteří z nich se v onom opojení dokonce i vynášejí sebou. Čím
poníženějším býval dříve, tím více ho to ponouká nyní, aby se
ukázal, aby nahnal jiným strachu. Tento strach mu působí
potěšení, jemu se líbí sama ta ošklivost, kterou budí v jiných.
Úmyslně se vnucuje v jakousi šílenou odvážlivost, a takový šíleně
odvážlivý člověk sám se někdy nemůže dočkati trestu, nemůže se
dočkati, aby s ním už byl konec, protože se mu samému stává
konečně obtížino nositi na sobě onu líčenou šílenou odvahu.
Zajímavo jest, že z větší části všechna ta nálada, všechna ta
líčenost trvá právě až do vystoupení na popraviště a potom jako
když utne; jako by to vskutku byla jakási úřední lhůta, dříve již
předepsaná schválně k tomu ustanovenými pravidly. Tu se člověk
takový náhle stává pokorným, sebevědomí jeho znenáhle mizí, a on
se převrací v jakýsi hadr. Na popravišti počne fňukat, prosí lid
za odpuštění. Pak přijde do káznice a hle, je to slinta, fňukal
takový, ba strašpytel, že se mu až člověk diví: „Je-li možná, aby
to byl týž, co zavraždil pět nebo šest lidí!"

Někteří ovšem ani v káznici hned nezkrotnou. Stále se jich ještě
drží jakési furiantství, jakási vychloubačnost, jako by říkali:
„Já nejsem takový, jak si myslíte. Já šest duší utratil." Ale
konec konců přece zkrotne. Časem jen si učiní radost, že si
vzpomene na svůj smělý vzmach, na své zahýření, jež se mu povedlo
jednou za jeho života,, když byl šíleně odvážlivým, a je velmi
rád, najde-li dobráka, aby se mohl s příslušnou vážností před ním
ukázati, pochlubiti a vypravovati mu o svých hrdinstvích, aniž
při tom dal na jevo, že se jemu samému vlastně chce o tom
vypravovati. Jako by řekl: „Vidíš, jakým jsem já byl člověkem!"

A jak rafinovaně se dbá oné samolibé opatrnosti, jak líně
nedbalým bývá takové vypravování! Jaká prostudovaná okázalost
jeví se v tonu, v každém slovíčku vypravovatele! Kde jen se ten
lid tomu naučil!

Jednou za oněch prvých dní, leže za dlouhého večera nečinně a
tesklivě na narách, vyslechl jsem jedno z podobných vypravování a
ve své nezkušenosti učinil jsem si o vypravovateli pojem jako o
kolossálním, strašném zlosynu, o neslýchané, železné vůli, kdežto
z Petrova v tutéž dobu div jsem si netropil žerty. Předmětem
vypravování bylo, jak on, Luka Kuzmyč, pro nic jiného, než pro
své vlastní potěšení, skolil jistého majora.

Tento Luka Kuzmyč byl onen maličký, hubený, ostronosý mladý
trestanec z naši kasárny, rodem Malorus, o kterém jsem se dříve
už kdesi zmínil. Byl vlastně Velkorus, jen že se narodil na jihu
a patřil k panské čeledi. Bylo v něm vskutku cosi ostrého,
hrdého, „ptáček malý, ale drápek ostrý". Ale trestanci
instinktivně uhadují, co vězí v kterém člověku. K němu chovali
nehrubě mnoho úcty. Byl hrozne samolibý. Toho večera seděl na
narách a šil košili. Šití prádla bylo jeho řemeslem. Vedle něho
seděl tupý, omezený mladík, ale jinak dobrý a laskavý, postavy
vysoké a silného složení těla Byl to jeho soused na narách,
trestanec Kobylin. Lučka často se s ním po sousedsku hádával a
vůbec se k němu choval s vysoká, posměšně a despoticky, čeho
Kobylin pro své dobráctví z části ani neznamenal. Pletl vlněnou
punčochu a lhostejně poslouchal Lučku. Tento vypravoval dosti
hlasité a srozumitelně. Přál si patrně, aby to všichni slyšeli,
ač se snažil naopak se tvářiti, jako by vypravoval pouze
Kobylinu.

„Tenkrát mne, brachu, vedli z našeho místa," počal vypravovati,
píchaje jehlou, „do K...va, řekněme pro tuláctví."

„A kdy to bylo? Dávno?" optal se ho Kobylin.

„Ano, až hrách uzraje, půjde na druhý rok. Nu, když jsme přišli
do K...va, posadili mne tam na krátkou dobu do trestnice. Koukám
— sedí se mnou dvanáct osob, samí chochlové, velicí, zdraví,
silní, jako býci. A všichni takoví pokorní; jídlo bídné. Točí
jimi jejich major, jak se jeho milosti ráčí. Sedím den, sedím
druhý s tím lidem, vidím, je to samá baba. ,Proč pak' — povídám —
,trpíte všechno takovému hlupákovi?'

,Hm, jdi a sám to zkus s ním promluviti!' povídají a usmívají se
nade mnou. Já mlčím. Byl tam mezi nimi jeden chochol k poválení,
braši" — dodal znenadání, zanechav Kobylina a obraceje se ke všem
vůbec. „Vypravoval, jak ho soudcové odsoudili, a jak se soudci
rozmlouval a při tom pláče, až mu slzy tekou. Děti prý zůstaly
doma, žena. A sám je už takový starý, šedivý, tlustý. ,Já mu
povídám,' vypravoval chochol — ,Ne! A on čertů syn, jen píše, jen
píše! Nu, povídám sám sobě, kdybys chtěl scípnout a já bych se na
tě podíval! A on jen píše, jen píše. Ale jak dopsal...! Byl jsem
ztracen! Podej mi, Vásjo, nitě; jsou to zpuchřelé komisní nitě."

„Na trhu je koupili," namítl Vasja, podávaje mu niť.

„Naše krejčovské jsou lepší. Nedávno invalidu posýlali na trh. U
které to podlé báby on je tam jen kupuje?" pokračoval Lučka,
navlékaje niť proti světlu,

„U kmotry bezpochyby."

„Bezpochyby u kmotry."

„Tak kterak tedy, co se stalo s majorem?" ptal se zcela
zapomenutý Kobylin.

Ale Lučka na to právě čekal. Nepokračoval však ihned ve svém
vypravování, ano tvářil se, jako by otázku Kobylinovu neuznával
ani za hodnu pozornosti. Pomalu si upravil niť, pomalu a líně
přeložil pod sebou nohy a konečně se dal opět do vypravování.

„Vyburcoval jsem nakonec naše milé chochly; povolali majora. A já
jsem si hned zrána vypůjčil u souseda nůž, vzal jsem jej a
schoval, tak pro všechen případ. Rozvzteklil se major. Jede. Nu,
povídám, ať se mi držíte, chochlové! A oni chudáci mají již duši
v patách; třesou se zrovna. Přiletí major opilý: ,Kdo zde, kterak
je zde? Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh!'

Jakmile řekl: ,Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh', vystoupil
jsem," pokračoval Lučka; „nůž jsem měl v rukávě."

,Nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí!' a při tom pomaloučku
se k němu blížím, ,kterak pak by to mohlo být,' povídám, ,vaše
vysokoblahorodí, abyste byli náš cař a náš bůh?'

,A to's tedy ty, to's ty?' vykřikl major, , buřiči!'

,Nikoli,' povídám, a stále k němu přistupuju blíže a blíže,
,nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jak bude asi povědomo a
známo vám samým, Bůh náš všemohoucí a všudypřítomný jest jen
jeden,' povídám. ,I caře máme jen jediného, samým Bohem nad námi
všemi ustanoveného. On je, vaše vysokoblahorodí,' povídám,
,monarcha. A vy,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jste jen major,
náš představený, vaše vysokoblahorodí, z carské milosti,'
povídám, ,a pro své zásluhy.'

,Jak, jak, jak, jak!' Tak zrovna zakdákal; mluviti nemůže, dechu
vzteky popadnouti nemůže. Příliš jsem ho překvapil.

,Ano, tak,' povídám. A tu se z nenadání vrhnu na něho, a vetknu
mu celičký nůž zrovna do břicha. Podařilo se mně. Svalil se, jen
nohama zaškubal. Odhodil jsem nůž.

,Hleďte,' povídám, ,chochlové! Teď ho zdvihejte."

Zde se na minutku odchýlím. Na neštěstí takových výrazů, jako „Já
jsem váš cař, já váš Bůh" a mnoha jiných tomu podobných měli za
starých dob často ve zvyku užívati mnozí z velitelů. Sluší však
vyznati, že takových velitelů zbývá již nemnoho, a možná dost, že
již zcela vymřeli. K tomu ještě poznamenám, že se podobnými
výrazy zvláště vypínali a sice rádi vypínali, nejvíce tací
velitelové, kteří byli z řadových vojáků povýšeni za důstojníky.
Zdá se, jako by hodnost důstojnická zvrátila celé jejích nitro a
spolu i hlavu. Dlouho vzdychali pod tíží břemene, prošli všemi
stupni podřízenosti a najednou vidí, že jsou důstojníky,
představenými, šlechtici, a proto z nezvyklosti a prvního opojení
zpřílišňují pojem o své moci a svém významu, rozumí se jen
vzhledem k podřízeným jim prostým vojákům. Před vyššími zůstávají
jako dříve v hluboké úctě, nyní zcela již zbytečné a dokonce i
odporné mnohým náčelníkům. Mnozí tací v prachu se kořící
důstojníci honem a se zvláštní radostí oznamují svým vyšším
představeným, že bývali řadovými vojáky, a třebas byli nyní
důstojníky, že „nezapomínají, kde jest jejich místo."

 Ale vzhledem k prostým vojákům stávali se div ne neobmezenými
pány. Ovšem nyní sotva jsou ještě tací důstojníci, sotva se najde
takový, jenž by zvolal: „Já jsem váš cař, já váš Bůh!" Ale přes
to přec jen poznamenávám, že nic tak nedráždí trestance, a vůbec
všechny podřízené osobnosti, jako podobné výrazy představených.
Toto drzé povyšování sebe, toto zpřilišnené domnění o své
beztrestnosti rodí nenávist v nejpokornějším člověku a zbavuje ho
poslední špetky trpělivosti. Na štěstí vše to jest věcí minulosti
a i za starých času přísně se pronásledovalo od představených.
Znám sám několik takových případů.

A vůbec lidi podřízené vždycky to dráždí, pohlíží-li se na ně s
vysoká, nedbale, a jeví-li se v jednání s nimi opovržlivost.
Někteří se na příklad domnívají, budou-li dobře krmiti, v dobrém
stavu držeti trestance, budou-li vyřizovati všechno dle zákona,
že vyplnili veškeru svou povinnost. Ale to je také omyl. Každý,
ať si je kdokoli a ať si jakkoli byl ponížen, vždycky — třebas
jen instinktivně, třebas nevědomky, ale přece vyžaduje úcty k své
lidské důstojnosti. Trestanec ví sám, že je trestancem,
zavržencem, ví dobře, kde jest jeho místo před představeným; ale
nižádným vypáleným znamením, nijakými okovy ho nepřinutíte, aby
zapomněl, že jest člověk. A poněvadž člověkem vskutku jest, tedy
se sluší jednati s ním po lidsku. Můj Bože! vždyť lidské jednání
může opět učiniti člověkem i toho, na kom dávno již vybledl obraz
boží. Právě s takovými „nešťastnými" má se jednati co nejvíce po
lidsku. To je spása a radost jejich.

Setkával jsem se s takovými dobrými, šlechetnými veliteli. Viděl
jsem, jaký dojem způsobili na ony zavržené. Několik laskavých
slov — a trestanci div neprociťovali k novému mravnímu životu.
Počínali ho milovati jako děti. Uvádím si na mysl ještě jednu
zvláštnost: Sami trestanci nemají rádi příliš přátelského, a přes
příliš dobromyslného jednání se strany náčelníkovy. Chce k
náčelníkovi pociťovati úctu, ale v tomto případě úcta jaksi mizí.
Trestanec má rád na příklad, aby jeho náčelník měl řády, aby byl
statné postavy, aby byl v lásce u některého jeho vyššího
představeného, aby byl i přísný, i vážný, i spravedlivý a dbalý
své důstojnosti. Takové mají trestanci nejradši: sám sobě
nezadal, jim neublížil, tedy všechno je dobře a pěkně.

„Nu spražili tě asi za to?" ozval se klidně Kobylin.

„Hm. Spražili, brachu; je pravda, že spražiii. Aleji, podej mně
nůžky! A co to, braši, dnes se majdan nesebere?"

„Ondyno všechno propili," podotknul Vasja. „Kdyby nebyli všechno
propili, možná dost, že by hráli."

„Kdyby! Za ,kdyby' dávají i v Moskvě sto rublů," prohodil Lucka.

„A kolik ti dali, Lucko, za to za všechno?" ozval se opět
Kobylin.

„Dali mně, příteličku, sto pět. Ale, věříte-li, braši, vždyť
málem by mne byli zabili," ujal se slova Lučka, opět si nevšímaje
Kobylina. „Nu, a když jsem dostal svých sto pět, pak mne odvezli
v plné parádě. Nikdy před tím jsem ještě důtek neokusil. Lidu se
nahrnulo nesčíslné množství; celé město se sběhlo: loupežníka
budou trestat, to jest vražedníka. Co je to jen za hloupý lid,
ani vám pověděti nemohu! Timoška*) mne svlekl, položil a volá:
,Drž se, opařím tě!' Čekám, co bude? Jak mně jednu vlepil, chtěl
jsem vzkřiknout, rozevřel jsem ústa, ale výkřik mně selhal. Hlas
se patrně ve mne zarazil. Když vlepil druhou, nu věřte si, nebo
nevěřte, už jsem neslyšel, jak počítal ,dva'. Když jsem se
vzpamatoval, slyším, jak počítají ,sedmnáct'. Tak mne, brachu,
čtyřikrát potom sundavali s kobyly; vždy půl hodiny jsem
odpočíval, vodou mne polévali. Koukám na všechny vyvalenýma očima
a myslím si: ,To je má smrť..."

„A neumřel jsi?" optal se naivně Kobylin.

Lučka ho změřil nanejvýš opovržlivým pohledem; ozval se smích.

„Hotový špalek."

„Na půdě to nemá v pořádku," prohodil Lučka, jako by litoval, že
se mohl dáti do řeči s takovým člověkem.

„Rozum totiž někde zapomněl," potvrdil Vasja.

Lučka sice zavraždil šest lidí, ale v káznici se ho nikdy nikdo
nebál, ačkoli si snad od srdce přál, aby si zjednal pověst
strašného člověka...

*) Kat.



IX.

Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.



Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním
povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco
neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých
dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do
lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že
se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech
nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn,
trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté
hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění,
do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati
se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň
(kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje
přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se
rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve
vězení a obyvatele téže kasárny.

Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem
již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý,
svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený,
slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala
neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo
se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože
byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále
ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu
za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano
žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na
zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci,
číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a
pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s
vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem
dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s
netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se
mohl oženit.

Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti,
chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti
a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali,
leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil
patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného,
nechte na pokoji Isaje Fomiče," říkávali trestanci a Isaj Fomič,
ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou
důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice
přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se
já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod
večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že
ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby
nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli
dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili.
Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu
místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly
komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil
měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje
se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a
trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou
se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své
nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní
onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:

„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co
dáš?" A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.

Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že
se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se,
znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem,
a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile
spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně
omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti
světlu. Všichni čekali, co řekne.

„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!" pokračoval
zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.

„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu."

To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se
smíchy chytli za boky.

„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej
dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš."

„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek," trhaným a chvějícím se
hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a
bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece
se mu chtělo uzavříti obchod.

„To myslíš za rok tři kopějky úroků?"

„Ne, ne za rok, ale za měsíc."

„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?"

„Isaj Fomič."

„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!"

Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně
ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.

Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač
mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako
slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se
leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to
ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho
židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen
tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem,
cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil
se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.

„Hej, žide, budeš bit ode mne!"

„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát," odpovídal srdnatě
Isaj Fomič.

„Prokletá prašivino!"

„Ať si je prašivina."

„Žide prašivý!"

„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má."

„Krista jsi prodal."

„Ať si tak."

„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho
jediného!" volají se smíchem trestanci.

„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš."

„Jsem i tak na Sibiři."

„Ještě dál tě pošlou."

„A co? Pán Bůh tam jest?"

„Jest."

„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře."

„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík!" volá se kolkolem
a Isaj Fomič, ač vidí, že se mu jen posmívají, přece si dodává
mysli. Všeobecná pochvala mu patrně působí potěšení, i začne
tenounkým diskantem zpívati, že je slyšno po celé kasárně: la-la
la-lala! jakýsi hloupý, směšný motiv, jedinou to píseň beze slov,
kterou zpíval po celou dobu svého vezení. Později, když se se
mnou seznámil, ubezpečoval mne pod přísahou, že je to tatáž píseň
a právě týž nápěv, jejž zpívalo všech šest set tisíc Israelitů od
starce až do dítěte, když táhli skrze Červené moře a že je
každému Israelitovi přikázáno zpívati tento nápěv v okamžiku
slávy a vítězství nad nepřáteli.

V předvečer každé soboty, v pátek večer přicházeli do naší
kasárny schválně z druhých kasáren dívat se, jak bude Isaj Fomič
světiti svůj šabes. Isaj Fomič byl tak nevinně hrdopyšný a
ješitný, že mu tato všeobecná zvědavost působila ještě potěšení.
S pedantskou, úmyslnou vážností pokrýval šatem v koutku svůj
malinký stolek, otevřel knihu, zapaloval dvě svíčky a mumlaje
jakási tajemná slova, počínal se oblékati ve svou řízu čili
„rýžu", jak on vyslovoval. Byla to pestrá šál z vlněné látky, již
opatrně uschovával ve svém kufříku. Na obě ruce navinoval řemínky
a na hlavu nad samým čelem připevňoval si obvazkem jakousi
dřevěnou škatulku, tak že se zdálo, že Isaji Fomičovi vyrůstá z
čela jakýsi směšný roh. Pak začínala modlitba. Odříkával ji
zpěvavým hlasem, vykřikoval, odplivoval si, obracel se do kola,
dělal divoké a směšné posuňky. Vše to bylo ovšem předepsáno
obřadem modlitby a nebylo v tom pranic směšného a divného, ale
směšno bylo to, že Isaj Fomič jako by se schválně chtěl před námi
ukázati a pochlubiti svými obřady. Tu si znenadání přikryje
rukama hlavu a počne odříkávati plačtivým hlasem. Pláč se zvyšuje
a on v těžkostech a div ne s nářkem sklání na knihu svou hlavu,
ověnčenou archou úmluvy. Ale náhle, uprostřed nejsilnějšího
nářku, se dá do smíchu a počne odříkávati modlitby zpívavým,
jaksi radostně slavnostním, od přebytku štěstí slábnoucím hlasem.

„Hleďte, jak ho to rozebralo!" říkávali trestanci.

Ptal jsem se kdysi Isaje Fomice, co by znamenalo ono naříkání a
pak ony náhlé slavnostní přechody ku slasti a blaženství? Isaj
Fomič byl vždy velice rád, když jsem se ho vyptával na něco
podobného. Vysvětlil mně bez prodlení, že pláč a naříkání
znamenají vzpomínku na ztrátu Jerusaléma, a že víra jejich
předpisuje při vzpomínce té co možná nejsilněji hořekovati a biti
se v prsa. Ale v okamžiku nejsilnějšího hořekování jest Isaj
Fomič povinen najednou, jako by znenadání si vzpomenouti (toto
„najednou" je také předepsáno zákonem židovským), že jest
proroctví o návratu židů do Jerusaléma. Tu jest povinen ihned
projeviti svou radost zpěvy, smíchem a odříkávati modlitby tak,
aby samým hlasem již projevoval co možná nejvíce štěstí a výrazem
tváře co možná nejvíce slavnostního a vznešeného. Tento nenadálý
přechod a povinnost tohoto přechodu neobyčejně se líbily Isaji
Fomičovi; viděl v tom jakýsi zvláštní, velice dovedný umělecký
kousek, a s vychloubavým pohledem sděloval mně toto důmyslné
pravidlo židovského zákona.

Jednou, právě když modlitba byla v nejlepším, vstoupil do naší
síně místní velitel v průvodu důstojníka od stráže a vojenských
průvodčích. Všichni trestanci se vzpřímili jako struny u svých
nar, jediný Isaj Fomič tím více počal křičeti a se kroutit.
Vědělť, že je mu dovoleno se modliti, že nesmí býti vytrhován, a
křičel-li před majorem, nepotřeboval se ovšem ničeho za to
obávati. Zároveň však mu bylo neobyčejně příjemno, že se mohl
ukázati před majorem a tím se pochlubiti před námi. Major
přistoupil k němu na krok; Isaj Fomič se obrátil zády ke svému
stolečku a počal majorovi přímo do tváře odříkávati zpívavým
hlasem své radostné proroctví, mávaje při tom rukama. A poněvadž
mu zákon předpisoval v onen okamžik vyjadřovati svou tváří co
nejvíc možná blaženosti a nadšení, vykonal to ihned, přimhouřiv
jaksi zvláštně oči, usmívaje se a kývaje na majora hlavou. Majora
to překvapilo; ale na konec prsknul smíchy, řekl Isaji Fomičovi
hned tu na místě, že je hlupák, a šel pryč. Isaj Fomič se dal
však tím více do křiku. Hodinu na to, když již večeřel, optal
jsem se ho: „A což kdyby se major ve své hlouposti na vás
rozhněval?"

„Který major?"

„Jak který? Co pak jste ho neviděl?"

„Ne."

„Vždyť stál na krok před vámi, zrovna před vaší tváří."

Ale Isaj Fomič mne počal co nejdůtklivěji ubezpečovali, že
neviděl rozhodně nijakého majora, že v tu dobu při oné modlitbě
přichází v jakousi ekstási, takže ničeho nevidí, ani neslyší, co
se děje kolem něho.

Jakobych nyní viděl Isaje Fomiče, jak se v sobotu potloukával po
celé trestnici, nejsa zaměstnán prací a snaže se ze všech sil
ničeho nepracovali, jak to pro sobotu předpisuje víra. Jaké to
nemožné anekdoty mně vypravovával pokaždé, když se vracel ze
synagogy, jaké to k víře nepodobné zprávy a pověsti z Petrohradu
mně přinášíval, ujišťuje mne, že zprávy ty obdržel od svých
souvěrců židů, a ti zrovna z prvních rukou.

Ale již jsem se příliš mnoho napovídal o Isaji Fomičovi.

V celém městě byly toliko dvoje veřejné lázně. První, které měl
jistý žid, záležely ze zvláštních pokojíků, platilo se v nich 50
kopějek za pokoj a byly zřízeny pro osoby vyšších tříd. Druhé
lázně byly hlavně pro prostý lid, byly staré, špinavé, těsné, a
do těchto lázní vedli naši káznici. Byl mrazivý, slunečný den;
trestanci byli již tomu rádi, že přijdou ven z pevnosti a uvidí
město. Žerty a smích neumlkaly celou cestu. Celá setnina vojáků
nás provázela s nabitými puškami na podiv celému městu. V lázních
nás ihned rozdělili na dvě oddělení. Druhé oddělení čekalo ve
studené předsíni, pokud se první oddělení v lázni mylo; bylo to
nutno, protože lázeň byla malá. Ale přes to bylo v lázni tak
těsno, že těžko si bylo představiti, jak se i ta polovina do ní
mohla vejiti. Ale Petrov ode mne neodstupoval; sám bez mého
prošení přiskočil mně pomáhat a nabídl se mi dokonce, že mne
umyje. Spolu s Petrovem nabídl se mi k službám ještě Baklušin,
trestanec ze zvláštního oddělení, jehož u nás jmenovali pionerem,
a o němž jsem se kdysi zmínil jako o nejveselejším a
nejpříjemnějším ze všech trestanců, jakýmž opravdu i byl. Byli
jsme spolu již trochu známi. Petrov mně pomohl svléknouti se,
poněvadž, nejsa ještě zvyklý, svlékal jsem se příliš dlouho a v
předsíni bylo zima málem tak, jako na ulici.

Připomenu zde, že trestanci je velmi obtížno se svlékati,
jestliže se tomu dobře ještě nepřiučil. Především jest zapotřebí
uměti rychle rozšněrovati podkladky zpod okovů. Tyto podkladky
jsou z kůže, asi čtyři veršky *) dlouhé a navlékají se přes
prádlo právě pod železný kruh, objímající nohu. Pár takových
podkladků stojí neméně než šedesát kopejek stříbra a přece si je
opatřuje každý trestanec, rozumí se, že na svůj náklad, protože
bez těchto podkladků nebylo by možná choditi. Železný kruh pouta
neobjímá nohu těsné; mezi kruhem a nohou dá se prostrčí ti prst;
železo tedy bije o nohu, dře ji, a bez podkladků odřel by si
trestanec nohy za jediný den tak, že by měl živé rány.

*) Ruský veršok rovná se čtyřem a půl centimetru.

Svlékati tyto podkladky není však ještě tak obtížno. Tíže jest
naučiti se svlékati prádlo zpod okovů. To je celé umění. Svléká-
li člověk podvléčky, dejme tomu s levé nohy, musí je nejdříve
protáhnouti mezi nohou a poutem; potom, osvobodiv nohu, provlékne
svléknuté prádlo nazpět zkrze totéž pouto; potom všechno
svléknuté již s levé nohy, protáhnouti skrze kruh na pravé noze;
a konečně všechno, provléknuté skrze pravé pouto, protáhnouti
skrze ně nazpět k sobě. Tatáž historie odehrává se též při
oblékání čistého prádla. Začátečníkovi je těžko se domysliti, jak
se to dělá. První nás všemu tomu naučil v Tobolsku trestanec
Koreněv, bývalý ataman loupežníků, jenž proseděl pět let na
řetěze. Ale trestanci přivykli a svlékají se bez nejmenších
obtíží.

Dal jsem Petrovu několik kopějek, aby opatřil mýdlo a lýčí;*)
trestancům se vydávalo, pravda, komisní mýdlo, pro každého
kousíček jako dvoukrejcar a tlustý jako řízek sýra, jenž se
podává k zákusce večer u osob „prostředního stavu". Mýdlo se
prodávalo zde na místě v předsíni spolu se sbitnem, **) preclíky
a vařící vodou. Dle smlouvy s majetníkem lázně vydávalo se na
každého trestance jen po jedné dížce horké vody; kdo se však
chtěl lépe umyti, mohl za půl kopějky dostati druhou dížku, jež
se podávala zrovna do lázně zvláště za tím účelem zřízeným
okénkem z předsíně.

Když mne Petrov svléknul, vedl mne pod ruku, podotknuv, že mně
samému bylo by velmi těžko stoupati v okovech. „Přitáhněte si je
nahoru, na lýtka," domlouval mi, podporuje mne v chůzi, jako
opatrovník. „A tady dejte pozor, je tu práh." Až jsem se trochu
pro to styděl; chtěl jsem ubezpečiti Petrova, že dovedu vejiti do
lázně; ale on by tomu neuvěřil. Jednal se mnou opravdu jako s
dítětem, nezletilým a neumělým, jemuž každý jest po-

*) Jemně rozedraným lýčím myjou se v ruských lázních místo
žíněnky.

**) Sbiten jest nápoj, přihotovený z medu neb jen ze syrobu,
rozředěného horkou vodou a s příměsí koření; prodává se v Rusku
na trzích místo horkého čaje.

vinen pomáhati. Petrov nebyl dokonce sluhou, a sice především
nebyl sluhou; mohl bych si jen dovoliti ho uraziti, věděl by už,
jak se mnou zatočit. Peněz za jeho služby jsem mu vůbec
nesliboval, a on sám také jich nežádal. Což ho tedy mohlo
pohnouti, aby mne tak ošetřoval?

Když jsme otevřeli dvéře do samé lázně, myslil jsem, že jsme
přišli do pekla. Představte si místnost dvanáct kroků dlouhou a
tolikéž širokou, v níž bylo nacpáno snad plné sto lidí najednou,
a ne-li sto, tedy osmdesát dojista, poněvadž trestanci byli
rozděleni pouze na dvě oddělení, a všech nás přišlo do lázně
okolo dvou set osob. Pára, kalící zrak, dým, špína, a tak málo
místa, že nebylo ani kam nohu postaviti. Ulekl jsem se a chtěl
jsem se vrátiti, ale Petrov mně ihned dodal mysli. S největším
namáháním jsme se nějak už protlačili k lavicím a to přes hlavy
lidí, kteří se usadili po podlaze, při čemž jsme je museli
prositi, aby se nahnuli, bychom mohli přejiti. Ale všechny lavice
už byly obsazeny. Petrov mně vysvětlil, že si musím místo na
lavici, od někoho koupiti, a dal se hned do smlouvání s
trestancem, jenž se uvelebil hned u okénka. Tento mně za kopějku
ustoupil svoje místo, obdržel od Petrova okamžitě peníze, jež
tento nesl s sebou v zaťaté pěsti, dovtípiv se, že jich bude v
lázni zapotřebí, a hned si zalezl pod lavici zrovna pod mé místo,
kde bylo temno, špinavo a kde se slizké vlhkosti nashromáždilo
bez mála na půl palce. Ale i pod lavicemi byla všechna místa
zaujata; i tam se hemžilo lidu. Na celé podlaze nebylo místečka
jako dlaň, aby na něm neseděli skrčení trestanci, oplachujíce se
ze svých dížek. Jiní stáli mezi nimi přímo a držíce své dížky v
rukou, myli se stoje; špinavá voda stékala s nich přímo na
oholené hlavy těch, kteří seděli dole. Na podlažkách *) a na
všech schodech, vedoucích k nim, seděli trestanci na bobečku a
skrčeni, a

*) V ruské parní lázni jsou zřízeny stupňovité podlažky, z nichž
nejvyšší bývá pod samým stropem. Čím vyšší podlažka, tím tepleji,
a tím se více paří koupající se, kteří se pro zvýšení účinku
šlehají březovými věchty nebo metlami s listím.

myli se. Ale myli se poměrně málo. Prostý lid se málo myje horkou
vodou a mýdlem; jenom se strašně paří v horké páře a potom se
polévají studenou vodou — toť celá jich lázeň.

Na padesát věchtů se najednou zdvihalo a spouštělo na podlážce;
všichni se šlehali do opojení. Každou minutu napouštěli nové
páry. To už nebylo parno, nýbrž hotové peklo. A vše to řvalo a
chechtalo se a k tomu řinčelo sto řetězů, vláčících se po
podlaze... Někteří, chtějíce přejíti s jednoho místa na druhé,
zaplétali se do cizích řetězů, nebo sami zavadili o hlavu někoho,
sedícího dole, padali, nadávali a strhovali s sebou ty, o něž
zavadili. Špína se lila se všech stran. Všichni se nacházeli v
jakémsi opojení, v jakémsi pohnutém stavu duševním; ozýval se
výskot a výkřiky. U okénka do předsíně, odkud podávali vodu, byla
tlačenice, rvačka a nadávání. Komu se podařilo obdržeti horkou
vodu, rozšplíchal ji na hlavy sedících na podlaze, dříve než ji
přinesl na své místo. K tomu tu chvíli pokukuje buď oknem nebo
pootevřeními dveřmi vousatá tvář vojáka s puškou v ruce,
dívajícího se, neruší-li kdo pořádek.

Oholené hlavy a do červena rozpařená těla trestanců zdála se
ješté ohyzdnějšími. Na rozpařených zádech vystupují obyčejně
velmi jasně jizvy utržených kdysi ran důtkami nebo holí, takže se
zdálo nyní, jako by všechna ta záda byla právě opět rozsekána.
Strašlivé jizvy! Mráz mně přecházel po kůži, když jsem na ně
hleděl. Opět napustili páry a mlha naplnila hustým horkým oblakem
celou lázeň; všechno se dává do chechtu, do křiku. V oblacích
páry se míhají rozsekaná záda, oholené hlavy, zkroucené ruce a
nohy; a k doplnění obrazu Isaj Fomič se chechtá celým hrdlem na
nejvyšší podlažce.

Paří se v takovém parně, že ho div neomráčí, ale zdá se, jako by
ho nižádné horko nemohlo nasytiti. Za kopějku si najímá šlehače,
ale ten dlouho nevydrží v strašném parnu, praští věchtem a běží
se polévat studenou vodou. Isaj Fomič nepozbývá však rozvahy a
najímá druhého, třetího; rozhodl se již, že za tak vzácné
příležitosti nebude litovati nákladu a vystřídá celých pět
šlehačů. „Umí se pařit, chlapík Isaj Fomič!" křičí na něho z dola
trestanci. Isaj Fomič sám znamená, že v tu chvíli vyniká nade
všechny, že je všechny strčil do kapsy; proto je hrd svým
vítězstvím a pronikavým, šíleným hlasem vříská svou arii: la-la-
la-lala, jež překřikuje všechny ostatní hlasy. Napadlo mne,
sejdemeli se jednou my všichni pospolu v pekle, že se ono peklo
bude velice podobati k tomuto místu. Nestrpěl jsem, abych svou
domněnku nesdělil s Petrovem; on se jenom rozhlédl vůkol a mlčel.

Chtěl jsem i pro něho zakoupiti místo vedle sebe, ale on si
přisedl u mých nohou a oznámil mně, že je mu zcela pohodlno.
Baklušin nám zatím kupoval vodu a přinášel ji, když bylo třeba.
Petrov mně slíbil, že mne umyje od paty do hlavy, takže „budete
docela čisťounký", a velice mně domlouval, abych se dal „pařiti".
Ale paření jsem se neodvážil. Petrov mne celého rozetřel mýdlem.
„A teď vám umyju nožky," prohodil na konec. Chtěl jsem mu sice
odvětiti, že si je mohu umyti sám, ale zanechal jsem odporu a
odevzdal jsem se úplně do jeho vůle. Ve zdrobnělém slově „nožky"
neozývala se rozhodně ani jediná otrocká nota; Petrov jednoduše
nemohl nazvati mé nohy nohami asi proto, že ostatní, skuteční
lidé mají nohy, ale já pouze nožky.

Když mne umyl, tu mne s týmiž ceremoniemi, to jest podpíraje mne
a varuje mne při každém kroku, jako bych byl z porculánu, odvedl
do předsíně, pomohl mně obléci prádlo a teprve když byl úplně se
mnou hotov, běžel nazpět do lázně pařit se.

Když jsme přišli domů, nabídl jsem mu sklenici čaje. Čaj on
přijal, vypil a poděkoval. Přišla mně myšlénka, abych se hodil
přes kapsu a uctil ho láhví vodky. Našla se láhev vodky i v naší
kasárně. Petrov byl nad míru spokojen, vypil, chrknul a prohodiv,
že jsem ho úplně vzkřísil, vydal se honem do kuchyně, jako by se
tam bez něho něco nemohlo spraviti. Místo něho přistoupil ke mne
druhý soudruh, pionér Baklušin, jehož jsem také hned v lázni
pozval k sobě na čaj.

Neznám povahy milejší, než byla povaha Baklušinova. Neodpouštěl,
pravda, druhým ničeho, často se i hádával, neměl rád, aby se kdo
vměšoval do jeho záležitostí — slovem uměl se hájiti. Ale
nesvářil se nikdy na dlouho, a zdá se, že ho všichni u nás měli
rádi. Ať přišel kamkoli, všude ho vítali s radostí. Znali ho i ve
městě jako nejzábavnějšího člověka na světě, nepozbývajícího
nikdy své veselosti. Byl to vysoký, mladý muž, asi třicetiletý, s
junáckou, prostomyslnou, dosti hezkou tváří s bradavičkou. Tuto
tvář uměl tak směšně zkroutiti, když představoval někdy kohokoliv
na potkání, že nikdo, kdo se na něho podíval, se nemohl zdržeti
smíchu. Byl také jeden ze šašků, ale neodpouštěl našim bručivým
nepřátelům smíchu, pročež nikdo mu nespílal za to, že je „prázdný
a marný" člověk.

Baklušin byl plný ohně a života. Seznámil se se mnou hned za
prvních dnů a oznámil mně, že vyrostl ve vojenské vychovávací
škole, sloužil potom u pionérů, kdež obrátil na sebe pozornost a
získal si přízeň některých vznešených osobností, čímž se podle
staré paměti velice honosil. Mne se ihned počal vyptávali na
Petrohrad. Čítával též knihy. Když ke mně přišel na čaj, rozesmál
nejprv celou kasárnu vypravováním, jak poručík S. odbyl ráno
našeho místního velitele majora; sednuv si pak vedle mne, oznámil
mne se spokojeným výrazem v tváři, že divadelní představení, jak
se mu zdá, se stane skutkem. V káznici se chystalo na svátky
divadlo. Přihlásili se herci, hotovily se pomaloučku dekorace.
Některé osoby ze města slíbily, že půjčí své šaty pro herce, též
pro ženské úlohy. Ba měli naději, že prostřednictvím jednoho
sluhy u důstojníka seženou i důstojnickou uniformu s
adjutantskými šňůrami. Jen aby majora nenapadlo, jako minulého
roku, zapověděti představení. Ale minulého roku o svátcích byl
major ve špatné míře; prohrál kdesi v kartách, mimo to v káznici
se stal jakýsi nepořádek, a proto zapověděl představení ze
zlosti; ale letos snad nebude chtít překážeti. Slovem Baklušin
byl v pohnutém stavu. Bylo viděti, že jest jedním z hlavních
původců divadla, a proto jsem si umínil již tehda, že se na každý
způsob půjdu podívat na ono představení. Prostomyslná radost
Baklušina, že se divadlo zdaří, velice se mně líbila. Slovo za
slovem, a rozhovořili jsme se. Pověděl mně mimo jiné, že
nesloužil stále jen v Petrohradě; že se tam v něčem provinil a za
to ho odeslali do R., ale ješte v hodnosti poddůstojníka při
místní posádce.

„A odtamtud mne už poslali sem," poznamenal Ba-klušin.

„A zač pak?" ptám se ho.

„Zač? Co byste řekl, Alexandře Petroviči, zač? Věřil byste, že za
to, že jsem se zamiloval?"

„Nu, jen za to by vás sem ještě neposlali," namítl jsem a zasmál
se.

„Pravda," dodal Baklušin, „pravda, že jsem při té příležitosti
zastřelil z pistole jednoho tamního Němce. Ale stojí-li Němec za
to, aby člověka pro něho posýlali sem? Posuďte sám!"

„Ale jak se to přihodilo?" Povězte mně to, je to zajímavé."

„Velice směšná historie, Alexandře Petroviči."

„Tím lépe tedy. Vypravujte."

„Tak povídat? Nu, poslouchejte tedy..."

Vyslechl jsem třebas ne valně směšnou, za to dosti podivnou
historii vraždy...

„Přihodilo se to, abyste věděl, takhle," počal Baklušin. „Když
mne tedy poslali do R., pozoruju, že město je pěkné, veliké; jen
Němců tam bylo tuze mnoho. Nu, já byl, rozumí se, ještě mladý
člověk, u představenstva jsem byl dobře zapsán, chodím si s
čapkou na stranu, a tak trávím svůj čas. Na Němky mrkám. I
zalíbila se mně tam jedna Němkyně, jmenovala se Luiza. Obě ony
byly pradlenami, ovšem praly jen nejjemnější prádlo, ona a její
teta. Teta byla stará, takový bručoun, ale žily zámožně. Chodil
jsem z počátku okolo oken sem tam, a potom jsem se již spřátelil,
jak se sluší a patří. Luiza mluvila i rusky dobře, jen trošku
jako by ráčkovala, — nu pravím vám takový miloušek, že jsem se s
takovým nikdy ještě nesetkal. Loudím na ní z počátku to a ono,
ale ona, že ne. „Toho nežádej, Sášo, protože chci celou svou
nevinnost zachovati, abych se stala důstojnou tvou ženou." A při
tom se jen tulí, směje se tak zvonivě; a taková čisťounká byla —
nu neviděl jsem jiné takové kromě ní."

„Sama mne vybízela, abych se oženil. A jak se neženit! posuďte
sám. Chystám se tedy, že půjdu s prosbou k podplukovníkovi... Tu
vidím najednou, že Luiza jednou nepřišla k dostaveníčku, podruhé
nepřišla, potřetí se nedostavila... Posýlám jí psaní; ale
nedostal jsem na ně odpovědi. Co to je? myslím si. Protože, kdyby
mne chtěla klamati, užila by chytrosti, odpověděla by na psaní a
k dostaveníčku také by přicházela. Ale vždyť ona neuměla ani
selhati: všechno vždy přímo povídá. To asi tetka, myslím si. K
tetě jsem choditi nesměl; ona sice o tom věděla, ale my jsme
všechno drželi v tajnosti, po špičkách, tak říkaje, jsme chodili.
Chodím tedy jako ztřeštěný, napsal jsem jí poslední dopis a
pravím: Nepřijdeš-li, sám přijdu k tetě. Ulekla se, přišla.
Pláče; povídá, že jeden Němec, Šulc, vzdálený jejich příbuzný,
hodinář, bohatý a již obstárlý, projevil přání, že by se s ní
oženil, aby prý i mne učinil šťastnou, i sám na stará léta
nezůstal bez ženy. A miluje ji prý, a dávno už měl ten úmysl, ale
stále mlčel, jen se připravoval. „Tak vidíš — povídá — Sášo; on
je bohat, a já budu šťastna; což bys mne chtěl zbaviti mého
štěstí?" Koukám: Ona pláče a objímá mne... Eh, vždyť má pravdu!
Jakáž pak může býti výhoda, vdáti se za vojáka, třeba jsem byl
poddůstojníkem? Nu, povídám, Luizo, měj se dobře, zůstávej s
Bohem; nemám, proč bych tě zbavoval štěstí. A je on hezký člověk?
— Ne, povídá, obstárlý takový, s dlouhým nosem... a sama se při
tom dala do smíchu. Odešel jsem od ní; což — myslím si, nebyl to
můj osud!"

„Druhého dne z rána jdu k jeho krámu; ulici ona mně řekla. Hledím
oknem, vidím, jak sedí Němec, hodiny dělá; mohlo mu býti tak
čtyřicet pět let, nos hrbatý, oči vypoulené, na sobě má frak,
vysoký stojatý límeček trčí do tváře, vůbec takový vážný.
Odplivnul jsem si; chtěl jsem mu rozbiti sklo ve dveřích... ale
nač, myslím si! Nač se ho dotýkat. Holka je ta tam, jako když z
vozu vypadne! Vrátil jsem se za soumraku do kasáren, lehl jsem na
postel, a věříte-li, Alexandře Petroviči, tak se vám dám do
pláče..."

„Tak minul den, druhý, třetí. S Luizou se nevídám. A zatím jsem
uslyšel od jedné kmotry (byla stará, také pradlena, k níž Luiza
časem přicházela), že Němec ví o naší známosti, a proto že se
odhodlal nabídnouti jí honem ruku. Jinak by byl počkal ještě asi
dvě léta. Luiza prý se mu musila zapřisáhnouti, že přeruší
všelikou známost se mnou; prozatím že je obě — tetu i Luizu —
nechává ještě, aby se dřely; že jest možno, že si to ještě
rozmyslí a že se vlastně ani nyní ještě řádně nerozhodl. Také mně
pověděla, že je pozval obě na pozejtří, na neděli na kávu, a že
bude u něho ještě jeden příbuzný, stařec jakýsi, jenž býval dříve
kupcem, a nyní má velikou bídu; slouží kdesi ve sklepě za
dozorce. Když jsem uslyšel, že se v neděli všechno snad rozhodne,
takový jsem dostal vztek, že jsem se ani ovládati nemohl. Celý
ten den a celý následující den stále jsem jen přemýšlel o té
věci. Tak se mně zdálo, že bych toho Němce sežral."

V neděli ráno nebyl jsem ještě nijak rozhodnut; ale když bylo po
mši, vzchopil jsem se, oblekl jsem se do pláště a vydal jsem se
na cestu k Němci. Myslil jsem, že je zastanu všechny pohromadě.
Ale proč jsem se odebral k Němci a co jsem tam chtěl mluviti, sám
nevím. Avšak pro všechen případ vstrčil jsem do kapsy pistoli.
Pistolka ta byla mizerná, ještě se starým kohoutkem; jako chlapec
jsem už z ní střílíval. Nyní už nebylo možno z ní stříleťi. Ale
přece jsem ji nabil kulkou; myslil jsem si, počnou-li mne
vyháněti, nebo mně spílati, vytáhnu pistoli a všechny je polekám.
Přijdu tam. V dílně není nikdo; všichni sedí v zadní světnici.
Kromě nich ani duše, žádný služebný. Vůbec měl jen jedinou
služebnou Němku, jež bylaspolu jeho kuchařkou. Prošel jsem
krámem; koukám — dvéře jsou zavřeny. Ale dvéře byly staré, jen na
háček. Srdce ve mně tluče; zarazil jsem se, poslouchám. Mluví po
německy. Kopnu nohou ze vší síly, a dvéře se ihned rozevřely.
Koukám: je prostřeno. Na stole stojí veliký lihový samovar na
kávu, a káva se v něm vaří. Vedle stojí suchary; na druhém
podnose láhev vodky, slaneček a salám, a ještě láhev nějakého
vína. Luiza a teta, obě vyfintěné, sedí na divaně. Naproti nim na
stolici sám Němec, ženich, přičesaný, ve fraku a vysokém límečku,
jehož konce zrovna trčí do předu. Po straně sedí na stolici ještě
jeden Němec, už starý, tlustý, šedivý, a mlčí. Když jsem přišel,
Luiza celá zbledla. Teta povyskočila, ale zase sedla; ale Němec
se zamračil. Takový vzteklý! Vzchopil se a jde mi naproti:

„Co byste rád?" povídá.

Z počátku jsem se zarazil; ale vztek se mne silně zmocnil.

„Co bych rád? — já řku. Hosta uvítej, vodkou uctívej. Přišel jsem
k tobě na návštěvu."

Němec se zamyslí a pak prohodí:

„Sedněte si."

Já sedl.

„Dej tedy, povídám, vodky."

„Tady je — povídá — vodka; pijte, chcete-li."

„Poslouchej — povídám — dej mně dobré vodky." Neboť zlosť se už
silně ve mně rozmáhala.

„To je dobrá vodka."

Rozmrzelo mne, že mne již tak příliš nízko cení. A ještě více, že
to Luiza vidí. Vypil jsem sklenku a povídám:

„Což si tak hrubé se mnou vedeš, Němče? Spřátel se se mnou! Já k
tobě přišel z přátelství."

„Já nemohu býti vaším přítelem, povídá; vy jste prostý voják."

Nu, tu jsem již dostal vztek.

„Ach ty hastroši, povídám, ty klobásníku!*) Víš-li, že od tohoto
okamžiku mohu s tebou dělati, cokoli se mně zlíbí? Chceš tuhle, z
pistole tě zastřelím?"

Vytáhl jsem pistoli, stoupnul jsem naproti němu a přiložil mu
hlaveň zrovna k čelu. Ženské sedí více mrtvé než živé; hlesnouti
se bojí. Stařec, ten se třese jako lupen, mlčí a celý zbledl.

Němec byl překvapen, ale vzpamatoval se.

„Já se vás nebojím, povídá, a prosím vás jako slušný člověk;
abyste ihned zanechal svého žertu; ale já se vás dokonce
nebojím."

„O lžeš, povídám, bojíš se!" A jak by ne! Nesmí ani hlavou
pohnouti pod pistolí; tak sedí, ani se nehýbá,

„Ne, povídá, to nesmíte dělat."

„A proč, povídám, bych nesměl?"

„Proto, povídá, že je vám to přísně zapovězeno a budete proto
přísně potrestán."

Čert ví, co to bylo za hlupáka Němce! Kdyby mne nebyl sám
roznítil, byl by živ dosavad; ta hádka všechno zavinila.

„Tedy, povídám, ty myslíš, že nesmím?"

„Ne."

„Nesmím?"

„Vy mně to dokonce nesmíte udělat."

„Tak tu máš, jelito!" A jak ho říznu, už se valí se stolice.
Ženské vzkřikly.

Já pistoli do kapsy a pryč. Když jsem vstupoval na pevnost,
zahodil jsem pistoli hned u samé brány do kopřiv.

Přišel jsem domů, lehl na postel a myslím si: hned mne vezmou do
vazby. Ale mine hodina, druhá — neberou mne. Už před soumrakem
padne na mne taková tesknota! Vyšel jsem ven; zachtělo se mi
uviděti Luizu za každou cenu. Jdu okolo hodináře. Kouknu: tam
plno lidu, policie. Jdu ke kmotře: Zavolej Luizu! čekám sotva
chvilenku a

*) Rusové přezývají Němce klobásníky, poněvadž uzenářství je na
Rusi rozšířeno hlavně mezi Němci.

už vidím, jak Luiza běží, vrhne se mně na krk a dá se do pláče.
„Já sama, povídá, jsem vším vina, že jsem tetu poslouchala." Také
mně oznámila, že teta hned po dnešní události přišla domů a
takový dostala strach, že se rozstonala a nikomu ani slova; sama
nikomu nic neřekla a mně, povídá, také zakázala. Má strach. Ať
prý sami dělají, jak jim libo. Nás, Luizo, povídá, nikdo tam dnes
neviděl. On i svou služebnou poslal pryč, protože se bál. Ta by
mu oči vyškrábala, kdyby zvěděla, že se chce ženit. Z tovaryšů
také nikdo nebyl doma; všechny poslal pryč. Sám i kávu zavařil,
sám zákusku připravil. A příbuzný — ten i dříve po celý svůj
život mlčel, nikdy nemluvil, a když se to dnes přihodilo, sebral
čepici a první odešel. Také bude jistě mlčet, tvrdila Luiza.

A tak se stalo. Dvě neděle mne nikdo nebral do vazby, ani
podezření nijakého na mne nebylo. Za ty dve neděle, věřte nebo
nevěřte, Alexandře Petroviči, zažil jsem celého svého štěstí.
Každý den jsem se scházel s Luizou. A kterak ona přilnula ke mně!
Pláče. „Já, povídá, půjdu za tebou, kamkoli tě odešlou. Všeho
nechám, a půjdu za tebou!" Už jsem pomýšlel na to, abych se tu
zbavil života; tak mne tehdáž rozlítostnila. Nu, a za dvě neděle
mne sebrali. Stařík a teta se smluvili a udali mne..."

„Ale počkejte," přerušil jsem Baklušina; „za to vás mohli
odsouditi všeho všudy na deset, nu řekněme na dvanáct let, tedy
na úplnou lhůtu v občanském oddělení; ale vždyť vy jste ve
zvláštním oddělení. Jak je to možná?"

„Nu, pak se přihodila ještě druhá věc," pravil Baklušin.

„Když mne předvedli před soudní komisi, setník mně před soudem
počal nadávati. Nesnesl jsem toho a povídám mu: Co nadáváš? Což
nevidíš, podlá duše, že sedíš před „zrcadlem".*) Nu, tu nastal
obrat; počali mne souditi pro nový zločin, a za všechno dohromady
mne odsoudili ke

*) „Zrcadlem" se tu rozumějí soudní pravidla, postavená za sklem
v rámci na stole před soudci.

čtyřem tisícům a pak sem do zvláštního oddělení. A když vyvedli k
trestu mne, vedli i setníka; mne do zelené ulice, ale jeho
zbavili hodnosti a poslali na Kavkaz jako prostého vojáka. Na
shledanou, Alexandře Petroviči. Přijdte se k nám podívat o
představení."

X.

Svátky Narození Páně.

Konečně nastaly svátky. Na štědrý večer trestanci skoro již nešli
na práci. Pracovali jen krejčí a někteří jiní řemeslníci; ostatní
postáli jen na prostranství před strážnicí a ačkoli byli sem tam
rozesláni, vrátili se skoro všichni po jednom nebo po několika
hned zase do káznice a po obědě již nikdo nevycházel z ohrady.
Ostatně i dopoledne většina šla jen po svých záležitostech, a ne
po komisních; někteří, aby se postarali o propašování vodky a
objednali novou, jiní aby se mohli setkati se známými kmotry a
kmotrami, aneb aby vyupomínali k svátkům dluhy za vykonané práce;
Baklušín a druzí, kteří spolupůsobili při představení, aby si
obešli některé známé, hlavně mezi důstojnickými sluhy a vypůjčili
si potřebné obleky. Někteří chodili se starostlivým a přičinlivým
vzezřením jen proto, že i druzí byli starostlivi a přičinlivi, a
třebas na př. někteří neměli sebe menší naděje, že obdrží odněkud
peníze, přece se tvářili, jako by také měli od někoho obdrže ti
peníze; slovem všichni jako by čekali k zítřejšímu dni jakési
změny, něčeho neobyčejného.

Na večer invalidové, kteří se vypravili na trh s různými
objednávkami od trestanců, přinesli s sebou množství všelijakých
potravin, masa, podsvinčat, ba i husí. Mnozí z trestancův, i
nejskromnější a nejšetrnejší, kteří schráněli své kopějky po celý
rok, pokládali za povinnost, hoditi se za takové příležitosti
přes kapsu, a důstojným způsobem oslaviti svátky. Zítřejší den
byl pro trestance skutečny svátek, jejž, mu nikdo nemohl vzíti,
protože byl zákonem ve vší formě zabezpečen. Toho dne nemohli
trestance poslati na práci, a dní takových bylo do roka všeho
všudy tři.

A konečně, kdož ví, jaké vzpomínky se rozechvěly v duších oněch
zavrženců o takovém svátku! Dni velikých svátků vtiskují se ostře
v pamět prostého lidu, počínaje od samého mládí. Jsou to dni
odpočinku od těžkých prací, dni, kdy se shromažďuje celá rodina.
Vzpomínka na ně v káznici musela působiti žalost a tesknost. Úcta
k slavnému tomu dni dostupovala u trestanců do jakési přísně
officiální formy; málo kdo si vyhodil z kopýtka; všichni byli
vážni a jako by něčím zaneprázdněni, ačkoli mnozí neměli skoro
pranic na práci. Ale i zaháleči, i hýřilové se snažili, aby si
zachovali jistý stupeň vážnosti. Smích jako by byl zapověděn.
Vůbec nálada nabyla jakési choulostivosti a podrážděné
netrpělivosti, a kdo rušil tento všeobecný ton, třebas samoděk,
toho zakřikovali s nadávkami a zlobili se na něho jako by pro
jeho neuctivé chování se k Božímu hodu. Tato nálada trestanců
byla podivuhodná, ano dojemná. Kromě vrozené úcty k velikému dni
cítil trestanec mimovolky, že tímto svěcením svátků přichází
jaksi ve styk s celým světem, a že tedy není ještě docela
povrhelem, úplně zahubeným člověkem, od společnosti lidské
odříznutým kusem, že i v káznici se děje totéž, co mezi lidmi.
Trestanci to cítili; bylo to vidno a srozumitelno.

Akim Akimyč také se velice připravoval na svátky. On neměl ani
rodinných vzpomínek, protože vyrostl jako sirotek v cizím domě a
div ne od patnácti let vstoupil do obtížné vojenské služby;
nebylo v jeho životě ani zvláštních radostí, protože celý svůj
život strávil pravidelně, jednotvárně, boje se třebas o jediný
vlásek vybočiti z předepsaných mu povinností. Nebyl ani zvláště
nábožným, protože pořádnost pohltila v něm na pohled všechny
ostatní lidské schopnosti a zvláště všechny vášně a touhy, ať
zlé, ať dobré. Proto se připravoval k oslavení významného dne
beze spěchu, bez rozčilení, nermoutě se tesklivými a zcela
marnými vzpomínkami, nýbrž s klidnou, methodickou slušností, jíž
bylo právě tolik, mnoholi bylo třeba ke splnění povinnosti a
obřadu, předepsaného jednou pro vždy.

A vůbec Akim Akimyč se nerad mnoho zamýšlel. Význam kteréhokoli
fakta nikdy se, jak se zdálo, nedotýkal jeho hlavy, ale
předepsaná mu jednou pravidla plnil s posvátnou přesností. Kdyby
mu zítra poručili, aby konal pravý toho opak, konal by i to s
toutéž pokorností a bedlivostí, jako vykonával opak toho ještě
včera. Jedenkrát, jen jedenkrát za svého života pokusil se žíti
podle svého rozumu, a dostal se do káznice. Poučení toho
nedostalo se mu marně. I ačkoli mu nebylo souzeno, aby někdy
pochopil, čím se vlastně provinil, přece si ze své příhody
vyvodil spasitelné pravidlo, že se nesluší rozumovati nikdy a za
žádných okolností, protože na rozumování „nestačí jeho rozum",
jak se vyjadřovali trestanci.

Jsa slepě oddán obřadu, pohlížel i na své vánoční pečené
pohankovou kaší nadívané podsvinče, jež pekl vlastnoručně,
poněvadž se i v pečení vyznal, s jakousi povinnou úctou, jako by
to bylo ne obyčejné podsvinče, jež bylo možno kdykoli koupiti a
upéci, nýbrž jakési zvláštní, sváteční. Dost možná, že již z
dětstva přivykl viděti toho dne na stole podsvinče, a z toho
vyvodil, že podsvinče je toho dne nezbytným, i jsem přesvědčen,
kdyby třebas jen jednou toho dne neokusil podsvinčete, že by mu
svědomí po celý život činilo jakési výčitky, že nesplnil tehda
své povinnosti.

Do svátků chodil ve své staré kazajce a ve starých kalhotách,
ovšem slušně spravených, ale zcela již obnošených. Ukázalo se
nyní, že nové šaty, jež mu byly vydány již před čtyřmi měsíci,
bedlivě uschovával ve svém kufříku a nedotýkal se jich, těše se
blahou myšlénkou, že se obleče do nových šatů. poprvé na svátky.
A tak učinil. Hned na večer vytáhl své nové šaty, rozložil je,
prohlédl, trochu očistil, ofoukal, a když to všechno vykonal,
oblékl je na zkoušku. Vyšlo na jevo, že šaty jsou mu zcela dobře;
vše bylo jak se sluší, dobře přiléhalo a zapínalo se až nahoru,
límec jako by z lepenky vysoko mu podpíral bradu. V pasu se
kazajka úžila a vypadala trochu jako uniforma, tak že se Akim
Akimyč spokojeností až trochu poušklíb' a jaksi švihácky se
poobrátil před svým malinkým zrcadélkem, jež vlastnoručně a dávno
již olepil za svobodné chvíle zlatým prýmkem. Jen jediná sponka u
límce kazajky byla jaksi ne na svém místě. Zpozorovav to, rozhodl
se Akim Akimyč, že ji přeloží; přišil ji trochu dále, zkusil
kazajku znova, a nyní bylo již všechno zcela dobře. Tu složil
všechno, jak bylo dříve, a se spokojenou myslí uschoval do
zejtřka do kufříku.

Hlava jeho byla oholena obstojně; ale když se pozorněji vzhlédl v
zrcádku, zpozoroval, jako by hlava nebyla zcela hladka. Bylo
viděti jedva patrné vyrážející vlásky; došel si proto ihned k
„majorovi", aby se dal oholiti zcela jak se sluší a patří. Ačkoli
by Akima Akimyče zítra nikdo neprohlížel, dal se přece oholiti, a
sice jedině proto, aby svědomí mělo pokoj, aby vzhledem k tak
slavnému dni splnil všechny své povinnosti. Úcta ke knoflíku, k
epoletám, k petlicím vtiskla se nezhladitelně hned z dětských let
do jeho duše ve formě nepopiratelné povinnosti a do jeho srdce,
jako obraz nejvyššího stupně krásy, jíž může dojíti pořádný
člověk.

Když byl všechno spravil, učinil jako starosta v kasárně
opatření, aby přinesli seno a bedlivě dohlížel, jak je rozestlali
po podlaze. Totéž se dělo i v druhých kasárnách. Nevím proč, ale
před vánoci vždycky u nás po kasárně rozestýlali seno. Pak, když
vykonal všechny své práce, pomodlil se Akim Akimyč, lehl na své
lože a hned usnul klidným spánkem dítěte, aby se probudil co
možná záhy z rána. Podobně si vedli ostatně i všichni trestanci.
Ve všech kasárnách šli spat mnohem dříve, než obyčejně. Obyčejné
večerní zaměstnání bylo ostaveno; o majdanech ani sluchu. Všechno
čekalo na zítřejší jitro.

A konečně nastalo. Záhy, ještě před svítáním, sotva že
odbubnovali budíček, otevřeli kasárny, a poddůstojník od stráže,
jenž přišel, aby spočítal trestance, přál všem šťastných a
veselých svátků, Jemu odpověděli týmž přáním a sice odpověděli
přívětivě a laskavě. Akim Akimyč a mnozí jiní, kdo měli své husy
a podsvinčata v kuchyni, rychle se pomodlivše, chvátali se
podívat, co se tam s nimi děje, jak je pekou, kde co stojí a tak
dále. Ve tmě z malinkých, sněhem a ledem zalepených okének naší
kasárny bylo viděti, že v obou kuchyních ve všech šesti pecích
plápolá jasný oheň, rozdělaný ještě před svítáním. Po dvoře sem
tam ve tmě chodili už trestanci ve svých kožiších, oblečených do
rukávů i přehozených přes ramena; vše to spěchalo do kuchyně. Ale
někteří, ostatně jen nemnozí, zastavili se již u krčmářů. To byli
nejnetrpělivější. Celkem však si všichni vedli slušně, pokojně a
jaksi nezvykle činně. Nebylo slyšeti ani obvyklého spílání ani
obvyklých hádek. Všichni chápali, že den ten je veliký a svátek
vznešený. Byli někteří, kteří zašli do druhých kasáren přát
veselých svátků svým známým. Vyšlo na jevo cosi jako přátelství.
Podotýkám mimochodem, že mezi trestanci nebylo skoro nikde
pozorovati přátelství, nemluvě o přátelství všeobecném — o tom
ani řeči nebylo; — ale ani jednotlivého, aby se na př. ten nebo
onen trestanec spřátelil s druhým. Toho skoro docela u nás
nebylo, a jest to pozoruhodná črta; na svobodě tak nebývá. U nás
skoro všichni byli v obcování jeden s druhým necitelní, suší, s
velmi jen řídkými výjimkami, a to byl jakýsi officielní, jednou
pro vždy přijatý a ustálený ton.

Vyšel jsem také z kasárny; počínalo jedva svítati; hvězdy bledly;
mrazivý, jemný výpar zdvihal se do výše. Z komínů nad kuchyní
valil se dým celými sloupy. Někteří z trestanců, s nimiž jsem se
setkával, sami mně ochotně a laskavě přáli ke svátkům. Děkoval
jsem a přál jim totéž. Byli mezi nimi i tací, kteří dosud ještě
ani slova se mnou nepromluvili za celý ten měsíc.

U samé kuchyně mne dohonil trestanec z vojenské kasárny, mající
kožich přehozený přes ramena. Poznal mne již z polovice dvora a
volal na mne: „Alexandře Petroviči! Alexandře Petroviči!" Běžel
do kuchyně a chvátal. Zastavil jsem se a počkal na něho. Byl to
mladý hoch s okrouhlým obličejem, s tichým výrazem očí, velice
nemluvný se všemi, jenž se mnou nepromluvil ještě ani slova a
vůbec ani si mne nevšimnul od té doby, co jsem vstoupil do
káznice; nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Přiběhl ke mně
udýchaný a stanul zrovna přede mnou, pohlížeje na mne s jakýmsi
tupým, ale zároveň blahým úsměvem.

„Co byste rád?" optal jsem se ho nikoliv bez podivení, vida, an
stojí přede mnou, usmívá se, hledí na mne očima otevřenýma do
kořán, ale nemá se k řeči.

„Ale Bože, vždyť' jsou svátky..." vypravil ze sebe, a sám se
dovtípiv, že nemá vlastně o čem dále mluviti, zanechal mne a
honem se odebral do kuchyně.

Dodám k tomu při té příležitosti, že i po této příhodě nikdy jsme
se spolu nesešli a skoro ani slova jeden s druhým nepromluvili po
celou tu dobu, dokud jsem nevyšel z káznice.

V kuchyni kolem silně rozpálených pecí bylo chvátání, strkání,
celá tlačenice. Každý střehl svůj majetek; kuchaři počínali
vařiti komisní jídlo, protože toho dne byl oběd určen dříve.
Nikdo ostatně ještě nepočínal jisti, ačkoli někteří měli sto
chutí, ale dbali jaksi slušnosti před druhými. Čekali na
duchovního, a teprve až odejde, bude možno ukončiti půst a jisti
masité jídlo.

Ještě se jak náleží nerozednilo, a již se za vraty ohrady počalo
ozývati volání svobodníka: „Kuchaře!" Volání to ozývalo se div ne
každou minutu a trvalo skoro dvě hodiny. Volali kuchaře z
kuchyně, aby převzali milodary, jež přinášeli do káznice ze všech
konců města. Přinášeli je ve značném množství ve způsobě
preclíků, chleba, koláčů s tvarohem, křehkých opelek, vdolků,
blinů a jiného bílého pečiva. Mám za to, že nezůstala ani jediná
hospodyně kupeckého nebo měšťanského domu po celém městě, aby
neposlala svého chleba a tím neprojevila svého přání k velikému
svátku „nešťastným" a vězňům. Byly tu milodary bohaté — chutné
housky z nejčistší mouky, jichž bylo posláno veliké množství;
byly i dárky velice nuzné — nějaký preclík krejcarový a nějaké
dva černé vdolky, jedva pomazané smetanou: to byl dárek, jejž
ubohý posýlal ubohému ze svého posledního.

Všechno se přijímalo se stejnými díky bez rozdílu, jaké byly dary
a od koho pocházely. Trestanci, kteří je přijímali, snímali
čapky, ukláněli se, přáli šťastných a veselých svátků a odnášeli
milodar do kuchyně. Když se již sešly celé hromady darovaného
pečiva, poslali pro starosty ze všech kasáren a ti rozdělili
všechno rovným dílem mezi jednotlivé kasárny. Nebylo sporů ani
nadávek; dělení se konalo poctivě, rovně. Co přišlo na naši
kasárnu, rozdělili již u nás; dělil Akim Akimyč ještě s jedním
trestancem; dělili svýma rukama a svýma rukama podávali jednomu
každému. Nebylo sebe menší námitky, ani sebe menší závisti na
koho koliv. Všichni byli spokojeni; ba nemohlo ani vzniknouti
podezření, že by bylo možno almužnu zatajiti anebo ji děliti
nerovným dílem.

Když byl Akim Akimyč hotov se svou prací v kuchyni, přistoupil k
oblékání, oděl se co nejslušněji a nejslavnostněji, nenechav ani
jediné sponky nezapjaté, a když byl oblečen, počal se ihned
modliti, tentokrát už, jak se patří. Modlil se dosti dlouho. V tu
dobu modlilo se již mnoho trestanců, z větší části letitých.
Mládež se mnoho nemodlila, leda že se kdo při vstávání poznamená
křížem, a to i o svátcích. Když se pomodlil, přistoupil Akim
Akimyč ke mně a přál mně jaksi slavnostně k svátkům. Pozval jsem
ho ihned na čaj a on mne na své podsvinče. Za nedlouho přiběhl ke
mně i Petrov přát mně k svátkům. Zdá se, že si už přihnul, a ač
přiběhl udýchaný, mnoho toho nenapovídal; postál jen chvilku
přede mnou s jakýmsi očekáváním a brzy odešel ode mne do kuchyně.

Mezi tím ve vojenské kasárně se chystali k návštěvě duchovního.
Jejich kasárna byla zařízena jinak, než ostatní; náry se v ní
táhly kolem stěn a nezaujímaly prostředek síně, jako ve všech
ostatních kasárnách; byla to tedy jediná síň v káznici, jež
nebyla v prostřed zastavena. Byla bezpochyby proto tak zařízena,
aby bylo možno shromažďovati v ní trestance v nevyhnutelných
případech. Uprostřed síně postavili stolek, pokryli jej čistým
ručníkem, postavili na něj obraz a rozsvítili lampičku. Konečně
přišel duchovní s křížem a svěcenou vodou. Pomodliv se a propěv
před obrazem obrátil se k trestancům a všichni s opravdovou
zbožností přistupovali a líbali kříž. Pak obešel duchovní všechny
kasárny a pokropil je svěcenou vodou. V kuchyni pochválil náš
trestnický chléb, jenž se pro svou chuť těšil dobré pověsti v
celém městě. Trestanci ihned projevili přání, aby mu byly
odeslány dva bochniky čerstvého, právě upečeného chleba; jednomu
invalidovi bylo ihned uloženo, aby je odnesl. Kříž doprovodili s
toutéž zbožností, se kterou jej uvítali, a pak skoro ihned
přijeli major a velitel pevnosti. Velitele pevnosti měli u nás
rádi a skoro si ho vážili. On obešel všechny kasárny, jsa
provázen majorem, všem přál veselých svátků, zašel do kuchyně a
okusil trestníckých ščí. Šči se znamenitě podařily; bylo vydáno v
tak znamenitý den skoro po libře masa na každého trestance. Mimo
to byla upravena prosná kaše, k níž i másla vydáno s důstatek.
Vyprovodiv velitele, poručil major, aby se počalo obědvati.
Trestanci se snažili, aby mu nepřicházeli na oči. Nelíbil se jim
jeho zlostný pohled zpod brejlí, kterýmžto pohledem rozhlížel se
i nyní v pravo a v levo, nenajde-li se kde nepořádek a
nevyskytne-li se kde nějaký provinilec.

Počali obědvati. Podsvinče Akima Akimyče bylo výborně upečeno. A
tu si nemohu vysvětliti, jak se přihodilo následující: Hned jak
odejel major, všeho za nějakých pět minut, objevilo se neobyčejně
mnoho opilého lidu, kdežto před pěti minutami byli všichni ještě
střízlivi. Vyskytlo se mnoho červenajících se a zářících tváří,
vyskytly se balalajky. Poláček s houslemi, najatý na celý den,
provázel již jakéhosi hýřila a vrzal mu veselé tance. Hovor se
stával opilejším a hlučnějším. Avšak oběd se odbyl bez hrubších
různic. Všichni byli syti. Mnozí ze starších a solidních
trestanců ihned odešli si pospat, což učinil též Akim Akimyč,
jenž měl bezpochyby za to, že o velikém svátku jest po obědě
nezbytně nutno si pospati. Stařeček ze Starodubovských
starověrských osad, zdřímnuv si trochu, vylezl na pec, rozevřel
svoji knihu a modlil se až do hluboké noci, nepřestávaje skoro po
celou tu dobu se modliti. Bylo mu těžko pohlížeti na „hanbu", jak
se vyjadřoval o všeobecném veselí trestancův.

Čerkesové všichni si usedli na zápraží, a zvědavé, spolu však s
jakousi nelibostí pohlíželi na opilý lid. Potkal jsem Nurru.
„Jaman, jaman!" volal na mne, kývaje hlavou se zbožným
rozhorlením; „och, jaman! Allah se rozhněvá!" Isaj Fomič
tvrdošíjně a hrdě rozsvítil ve svém koutku svíci a počal
pracovati, dávaje tím patrně na jevo, že mu pranic nezáleží na
našem svátku. Tu a tam v koutech počaly majdany. Invalidů se
nebáli, a pro případ, že by měl přijíti poddůstojník, jenž se
ostatně sám snažil, aby ničeho nepozoroval, postavili ke dveřím
hlídače. Důstojník od stráže přišel se za celý ten den všeho jen
třikrát podívat do káznice. Ale opilí se schovali, majdany se při
jeho příchodu uklidily a mimo to se zdálo, že i důstojník si
umínil, nedbati toho dne menších nepořádků. Opilý člověk byl toho
dne pokládán za malý nepořádek.

Lid se ponenáhlu stával živějším. Vznikaly hádky. Střízlivých
zůstala však přece veliká většina a proto zbývalo dosti osob, aby
dohlédly na opilé. Zato ti co se dali do hýření, pili bez míry.
Gázin slavil vítězství. Se spokojeným vzezřením procházel se
okolo svého místa na narách, pod něž směle přenesl vodku, která
byla až do té doby uschována kdesi ve sněhu za kasárnami v tajném
místě, a chytrácky se usmíval, pohlížeje na přicházející k němu
konsumenty. Sám byl střízliv a nevypil ani kapky. Měl v úmyslu
vyhoditi si z kopýtka koncem svátků, až vyloví všechny peníze z
kapes trestanců.

Po kasárnách se ozývaly písně. Ale opojení přecházelo už v
otupělost a od zpěvu nebylo daleko k slzám. Mnozí se procházeli
se svými vlastními balalajkami, s kožichy přehozenými přes
ramena, a s junáckým vzezřením přebírali struny. Ve „zvláštním
oddělení" utvořil se dokonce i sbor, sestávající z osmi osob.
Zpívali znamenitě za průvodu balalajek a kytár. Čistě národních
písní zpívalo se málo. Připomínám si jen jedinou živě zazpívanou:

Já včera mladá na hodech byla.

Uslyšel jsem zde nový variant této písně, jehož jsem dříve
neslýchal. Na konci písně byl dodatek několika veršů:

Doma já mladá uklidila jsem: lžíce umyla, do šcí vylila; s dveří
sstrouhala, koláč upekla.

Nejvíc se zpívaly písně, jež nazývali u nás trestnickými, takto
vesměs známé. Jedna z nich „Jindá..." byla humoristická a líčila,
jak se člověk druhdy veselil, žil jako pán na svobodě a nyní se
dostal do káznice. Vypravovalo se v ní, jak jindá zlepšoval
„blamanžé šenpanským*) a nyní

Kyselé zelí s vodou dají, a jím, až za ušima praští.

Velmi oblíbena byla též známá píseň

Žil jsem jindá, chlapík, veselil se, Míval jsem svůj kapitál: O
kapitál, chlapík, jsem však, přišel nevolníkem jsem se stal atd.

Jen že u nás vyslovovali ne „kapitál", nýbrž „kopitál",
odvozujíce kapitál od slova „kopiti". Zpívali se i písně
truchlivé. Jedna byla čistě káznická, také tuším známá:

Záře na nebi se sbírá, tambor bije budíček. Starší dvéře otevírá
Písař číst jde rozsudek. Nevidět nás za stěnami, jak my tady
žijeme; Bůh, nebeský otec s námi, my i zde nezhyneme, atd.

*) Přiléval šampaňského vína do blanc-manger.

Druhá se pěla ještě smutněji, ale velmi krásným nápěvem. Byla
složena bezpochyby některým trestancem slovy velmi dojemnými, ale
prostými smyslu. Pamatuju si z ní několik veršů:

Nespatří mé oko krajů těch,

kde jsem byl narozen, bez viny okoušet útrap všech

na věky jsem odsouzen. Na střeše výr zahuká, rozlehne se lesem;
zabolí srdce, div nepuká, ale já tam nejsem.

Píseň tu zpívali u nás často, ale ne sborem, nýbrž jednotlivě. Z
nenadání, v době všeobecného hýření, vyjde si ten neb onen na
zápraží kasárny, usedne, zadumá se,  odepře tvář o ruku a spustí
vysokým falcetem. Posloucháte a zdá se vám, že vám v srdci cosi
puká. Naši trestanci měli slušné hlasy.

Zatím se již počalo smrákati. Zasmušilost, tesknota a ztrnulost
smutně vystupovaly uprostřed opilství a hýření. Člověk, jenž se
před hodinou smál, již pláče někde, napiv se přes míru. Jiní se
už dvakrát poprali. Třetí, bledí a jedva na nohou se držíce,
vrávorali po kasárnách a působili různice. Ti, jejichž opice
nebyla hašteřívé povahy, marně hledali přátel, před nimiž by
mohli otevříti svou duši a vyplakati své opilé hoře. Všechen ten
ubohý lid chtěl se vyraziti, chtěl vesele stráviti veliký svátek.
Ale Bože! jak těžkým a smutným byl tento den skoro pro každého.
Každý jej trávil tak, jako by se byl zklamal v nějaké naději.

Petrov zaběhl ke mně ještě dvakrát. Pil jen velmi málo za celý
den a byl skoro úplně střízliv. Ale až do nejposlednější hodiny
stále očekával něco, co se zcela jistě mělo splniti, cosi
neobyčejného, svátečního, velice veselého. Ačkoli o tom nemluvil,
bylo mu to přece viděti na očích. Přecházel neustále z kasárny do
kasárny. Ale nic zvláštního se nepřiházelo a s ničím se
nesetkával kromě opic, nesmyslného spílání z opilství a
ztřeštěných od opojení hlav.

Hezounký a umytý Sirotkin také chodil po všech kasárnách v nové,
červené košili a také jako by tiše a důvěrčive čehosi čekal.

Znenáhla se udělalo v kasárnách nesnesitelno a ohavno. Bylo,
pravda, i mnoho směšného, ale mně bylo jaksi teskno a líto jich
všech, obtížno a dusno mezi nimi. Hle, dva trestanci se nemohou
dohodnouti, kdo má koho uhostiti. Bylo vidět, že se již dlouho
domlouvají a před tím že se již pohádali. Zejména jeden má už
dávno jakýsi vroubek u druhého. Tento si stýská a ačkoli ho jazyk
špatné poslouchá, snaží se dokázati, že druhý s ním jednal
nespravedlivě. Šlo o prodej jakéhosi kožichu, při čemž byly
zamlčeny jakési peníze, a sice o masopustě minulého roku. A ještě
něco mimo to... Žalobník byl vysoký, svalnatý chlapík, ne hloupý,
tichý, a když se napil, cítil snahu přáteliti se a postesknouti
si na své hoře. Při té příležitosti nadává, činí různé nároky,
ale jaksi s úmyslem, aby se potom tím pevněji smířil se svým
soupeřem. Druhý byl silný, zavalitý, postavy nevysoké, s tváři
okrouhlou, chytrý a úskočný. Pil snad více než jeho soudruh, ale
opilý byl jen lehce. Je to člověk, jenž dovede státi na svém a
slyne za boháče. Ale nyní má z jakési příčiny za výhodno
nedrážditi svého rozplývajícího se soudruha a vede ho ke krčmáři.
Soudruh tvrdí, že jest povinen a zavázán ho uctiti, „jen jsi-li
poctivý člověk".

Krčmář s jistou úctou k odběrateli a s lehkým opovržením k
rozplývajícímu se soudruhu, protože nepije za své, nýbrž se dává
uctívati, vytáhne vodku a naleje číšku.

„Ne, Sťópko, to jsi povinen," tvrdí rozplývající se přítel, vida
že zvítězil, „protože je to tvá povinnost."

„E já si s tebou nebudu darmo jazyk mozolit!" odpověděl Sťópka.

„Ne, Sťópko, to nemáš pravdu," stál na svém první, bera z rukou
krčmářových číšku; „protože jsi mně dlužen peníze; svědomí nemáš,
ba ani oči nemáš své, nýbrž dlužené! Podlec jsi, Sťópko, víš co;
povídám podlec!"

„Nu, co meleš; víno jsi rozlil! Když tě lidé uctívají a dávají,
tedy pij!" křičí krčmář na rozplývajícího se přítele; „snad
nechceš, abych stál u tebe do zítřka!"

„Však vypiju, co křičíš! Veselé svátky, Štěpáne Dorofejiči!"
obrátil se zdvořile a s lehkou poklonou, drže v rukou číšku, k
Sťópkovi, jemuž před půlminutou vynadal podlců. „Buď zdráv sto
let, a co jsi už prožil, to nepočítám!" Potom vypil, odchrknul si
a utřel se. „Jindá, braši, mnoho vína jsem snesl," podotknul s
opravdovou vážností, obraceje se jaksi ke všem, ale k nikomu
zvlášť; „ale nyní patrně už přicházejí moje léta. Děkuju ti,
Štěpáne Dorofejiči."

„Nemáš zač."

„Tak já tě budu neustále o to, Sťópko, upomínat; i kromě toho, že
jsi přede mnou veliký podlec, řeknu ti..."

„Poslouchej, ty opilá tlamo, víš co já ti řeknu," vskočil mu do
řeči Sťópka, jehož přešla už trpělivost. „Poslouchej, a každé mé
slovo si pamatuj. Tahle rozdělíme svět na dvě polovice, pro tebe
půl světa, pro mne půl světa. Táhni a víc mně na oči nechoď.
Omrzel jsi mne!"

„Nevrátíš tedy peněz?"

„O jakých to penězích mluvíš, opilý člověče?"

„E, na onom světě sám přijdeš a budeš mně vracet, ale nevezmu!
Naše peníze jsou vydělané, potem a mozoly vysloužené. Natrápíš se
za můj pěťák na onom světe."

„Nu, aby tě čert vzal!"

„Což křičíš „nu!" Však jsi mne nezapřáhl!"

„Táhni, táhni!"

„Podlec!"

„Lotr!"

A znova se počaly sypati nadávky, ještě více než před uctěním.

Jinde sedí na narách opodál dva přátelé, jeden vysoký, silný,
tlustý, hotový řezník; obličej má červený. Div nepláče, protože
jest velice dojat. Druhý vyzáblý, tenký, hubený, s dlouhým nosem,
s něhož jako by něco kapalo, a s malinkýma, prasečíma očkama,
obrácenýma k zemi. To je člověk politický a vzdělaný; býval kdysi
písařem a jedná se svým přítelem trochu s vysoká, což je onomu po
taji velmi nepříjemno. Celý den pili spolu.

„On se mne dotknul!" křičí tlustý přítel, a kolébá při tom
písařovu hlavu svou levicí, kterouž objal přítele. „Dotknul"
znamená udeřil. Tlustý přítel, sám také bývalý poddůstojník,
závidí tajně svému spitému soudruhu a proto se jeden před druhým
honosí vybraným slohem.

„A já ti řeknu, že jsi také neměl pravdu..." začíná dogmaticky
písař, schválně k němu neobraceje očí a pohlížeje s tvrdošíjnou
vážností na podlahu.

„On se mne dotknul, slyšíš!" vskočil mu do řeči přítel, ještě
více škubaje svým milým soudruhem. „Tys mně zůstal nyní jediný z
celého světa, slyšíš? A proto jen tobě jedinému povídám: On se
mne dotknul!..."

„A já ti opět řeknu: Taková kyselá omluva, milý příteli, dělá jen
hanbu tvé hlavě!" namítal tenoučkým a zdvořilým hlasem písař. „A
raději se přiznej, milý příteli, že všechno to pijáctví následkem
tvé vlastní nestálosti..."

Tlustý přítel se trochu odklání nazpět, tupě pohlíží svýma
opilýma očima na písaříka, jenž je patrně s sebou spokojen, a
najednou zcela neočekávaně udeří ze vší síly svou ohromnou pěstí
písaře do malinké tváře. Tím se končí celodenní přátelství. Milý
přítel letí bez paměti pod nary...

Anebo tu zas přichází do naší kasárny jeden můj známý ze
zvláštního oddělení, z míry dobrosrdečný a veselý chlapík, ne
hloupý, posměváček, aniž by však komu ubližoval, a neobyčejně
sprostný na pohled. Jest to ten samý, jenž za prvního dne mého
pobytu v káznici, v kuchyni při obědě hledal, kde ostává bohatý
sedlák, tvrdil, že dbá na čest a pil se mnou čaj. Je mu asi
čtyřicet let, má neobyčejně tlustý dolní ret a veliký masitý nos,
posetý uhry. V rukou má balalajku, na které se nedbale přebírá
strunami. Za ním jako chvost kráčel neobyčejně malý trestanec s
velikou hlavou, jehož jsem velmi málo znal dosavad. Jeho si
ostatně nikdo vůbec nevšímal. Byl jaksi divný, nedůvěřivý, věčně
mlčelivý a vážný; chodil pracovat do krejčovny a zřejmě se snažil
žíti sám pro sebe a s nikým nevstupoval ve styk. Nyní pak v opici
zavěsil se jako stín na Varlamova. Kráčel za ním strašně vzrušen
a klátě rukama; tloukl pěstí do stěn, do nar a div že se nedal do
pláče. Varlamov, jak se zdálo, si bo ani nevšímal, jako by vůbec
nestál vedle něho. Podivuhodno je to, že dříve tito dva lidé
nikdy se skoro spolu nestýkali; nemajíť ani zaměstnáním, ani
povahou pranic společného. Patří k různým druhům trestancův a
bydlí v různých kasárnách. Jméno malinkého trestance bylo Bulkin.

Varlamov se ušklíb', spatřiv mne. Seděl jsem na narách, na svém
místě u pece. Stanul opodál naproti mně, něco si rozvážil,
zavrávoral a přiblížil se ke mně nejistými kroky, postavil se
jaksi švihácky celým tělem na bok, a dotýkaje se lehounce strun,
deklamoval recitativem, podupávaje tichounce botou:

Plnolící, bělolící,

jak sýkorka na větvici

zpívá má milá;

Ona v šate atlasovém

s garniturou, krásném, novém,

moc je spanilá.

Tato píseň, zdá se, úplné pobouřila Bulkina. On zaklátil rukama a
obraceje se ke všem, zvolal:

„To je všechno lež, braši, samá lež! Jediného slova pravdy
nepoví, samá lež!"

„Starouškovi Alexandru Petroviči," promluvil Varlamov, pohlížeje
mně se čtveráckým smíchem do očí a div mne nešel líbat. Byl
podnapilý. Výraz „starouškovi tomu a tomu," znamenající tolik,
jako „má úcta tomu a tomu", jest mezi prostým lidem po celé
Sibiři běžný a užívá se ho při oslovení třebas i dvacetiletého
jinocha. Slovo „staroušek" znamená tu cosi uctivého, čestného,
skoro i lichotivého. „Nu co, Varlamove, jak se máte?" „Inu tak ze
dne do dne. A víte, kdo svátek světí, ten už od rána je
podnapilý; proto mně odpusťte!" Varlamov mluvil trochu zpívavým
hlasem.

„Samá lež, opět samá lež!" křičel Bulkin, jako zoufalý tluče
pěstí do nar. Ale Varlamov jako by byl dal slovo, že si ho nebude
vůbec všímati, v čemž bylo neobyčejně mnoho komiky, protože se
Bulkin zavěsil na Varlamova bez jakékoli příčiny hned od samého
rána, a sice právě proto, že Varlamov mluví „samou lež", jak se
mu zdálo bůh ví z jaké příčiny. Kradl se za ním jako stín, chytal
ho za každé slovo, lomil rukama, otloukl si je div ne do krve o
stěny a o náry, a strádal a sice zřejmě strádal od přesvědčení,
že vše, co mluví Varlamov, je „samá lež". Kdyby měl delší vlasy
na hlavě, snad by si je rval z rozhořčení. Zrovna jako by byl na
sebe přijal odpovědnost za skutky Varlamova, jako by na jeho
svědomí ležely všechny chyby Varlamova. A vtip byl právě v tom,
že Varlamov na něho ani nehleděl.

„Samá lež, samá lež, samá lež! Ani jediné jeho slovo není
pravdivé!" křičel Bulkin.

„A co je ti do toho?" odpovídali mu se smíchem trestanci.

„Věříte-li Alexandře Petroviči, že jsem býval velice krásný a
holky mne mívaly hrozně rády..." dal se najednou Varlamov do
vypravování.

„Lež! opět lež!" přerušuje ho jakýmsi úpěnlivým hlasem Bulkin.
Trestanci se chechtají.

„Ale já před nimi furiantím; košili mám červenou, šaravary
plyšové! Ležím si, jako nějaký hrabě Butylkin, to jest napilý
jako švejda, nu slovem — co srdce ráčí!"

„Lež!" stojí rozhodně na svém Bulkin.

„A tehdáž jsem měl od pantáty jednopatrový, zděný dům. Nu, za dvě
léta jsem utratil patro i přízemí a zbyla mně jen vrata bez
pilířů. Ale což, peníze jako holubi; přiletí a zase odletí!"

„Lež!" ještě rozhodněji tvrdí Bulkin.

„Tak vidíte, já tedy poslal svým rodičům odsud lítostivé psaní;
myslím si, snad pošlou nějaké peníze. To proto totiž, že říkali,
že jsem jednal proti vůli svých rodičův. Že jako jsem si jich
nevážil. Jde už na sedmý rok, co jsem to psaní poslal."

„A dosud žádné odpovědi?" optal jsem se, zasmáv se.

„Ale ne," odvětil, sám se náhle pousmáv a přibližuje se stále
blíže nosem k mé tváři. „A víte-li, Alexandře Petroviči, já zde
mám milou ..."

„Vy? milou?"

„Onufrijev mi ondyno povídal: ,Moje, třebas byla zďobaná,
nehezká, ale za to co má šatstva; a tvá je sice hezká, ale
žebračka, s mošnou chodí."

„A což je to pravda?"

„Opravdu, žebračka!" odpověděl Varlamov a rozesmál se nehlasitým
smíchem; v kasárně se také dali do smíchu. Skutečně všem bylo
povědomo, že měl známost s jakousi žebračkou a poskytl jí za půl
roku všeho deset kopějek.

„Nu, tak co tedy?" ptám se, abych se ho konečně už zbavil.

Varlamov pomlčel, laskavě pohlédl na mne a něžně pronesl:

„Nebudete-li tedy od té dobroty a neudělíte-li mně z té příčiny
na láhvičku? Vždyť já, Alexandře Petroviči, samý čaj dnes pil,"
dodal s laskavým pohledem, přijímaje ode mne peníze; „a tak jsem
se toho čaje nalokal, že se mne chytil v zádech a ve břiše mně to
šplouchá jako v láhvi..."

V tu dobu, kdy Varlamov přijímal ode mne peníze, mravní
rozhořčenost Bulkina, zdá se, že dostoupila krajních mezí. Házel
rukama jako šílený a div neplakal.

„Lidé boží!" křičel Bulkin, obraceje se s ustrnutím k celé
kasárně; „hleďte na něho! Samá lež! Všechno, co promluví, je
samá, samá, samičká lež!"

„A co je tobě do toho?" volají na něho trestanci, divíce se jeho
rozhorlení; „cos to za podivného člověka!"

„Nedám mu lhát!" křičí Bulkin, jiskře očima a tluče ze vší síly
pěstí o náry; „nechci, aby lhal!"

Všichni se chechtají, Varlamov bere peníze, poroučí se mně a
kroutě sebou, spěchá z kasárny, rozumí se přímo ke krčmáři. A tu
jako by si byl ponejprve všimnul Bulkina.

„Nu, pojďme!" volá na něho, stanuv na prahu, jako by ho měl
vskutku k něčemu zapotřebí. „Knoflík od hole," prohodil Varlamov,
propouštěje s pohrdáním rozhořčeného Bulkina napřed, a počínaje
znova drnkati na balalajce...

Ale nač popisovati tyto výjevy opojení! Konečně minul tento dusný
den. Trestanci upadají v těžký spánek na narách. Ze spaní mluví a
blábolí ještě více, než v jiných nocech. Tu a tam ještě sedí u
majdanů. Dlouho očekávaný svátek minul. Zítra opět všední den,
opět na práci...

XI.

Divadelní představení.

Na třetí den svátků, večer, bylo první představení na našem
divadle. Přípravy daly asi mnoho starostí a běhání, ale herci
vzali všechno na sebe, takže my ostatní ani jsme nevěděli, v
jakém stavu se nachází celá ta záležitost, co se vlastně děje, ba
ani jsme vlastně nevěděli, co se bude provozovati. Herci po celé
ty tři dni, když vycházeli z ohrady do práce, snažili se opatřiti
si co možná nejvíce obleků. Baklušin, kdykoli mne potkal, luskal
jen prsty na důkaz radosti. Zdá se, že i major byl konečně ve
slušné míře. Ostatně nám bylo úplně neznámo, věděl-li on o
divadle. A věděl-li, tedy dovolil-li je úředně, anebo se jen
rozhodl, že bude mlčet, pohodiv rukama nad smýšlenkou trestancův
a přikázav, jak se samo sebou rozumí, aby se všechno odbylo co
možná v pořádku. Mám za to, že o divadle věděl, že nemohl o něm
nevěděti; ale nechtěl se plésti do té věci, věda, že by mohlo
býti hůře, kdyby je zapověděl. Trestanci počnou dováděti, dají se
do pití, tak že je daleko lépe, zaměstnávají-li se něčím.

Přisuzuju ostatně takové rozumování majorovi jen proto, že jest
nejpřirozenější, nejjistější a nejzdravější. Možno říci dokonce,
kdy by trestanci o svátcích neuspořádali divadelního představení,
anebo neměli nějakého jiného podobného zaměstnání, že by je mělo
pro ně vymysliti samo představenstvo. Ale poněvadž se náš major
vyznamenával zcela opačným způsobem myšlení, než ostatní část
člověčenstva, není se ovšem čemu diviti, že beru veliký hřích na
sebe, domnívaje se, že věděl o divadle a dovolil je. Takový
člověk, jako major, má všude potřebu někoho stísniti, něco
odňati, někoho zbaviti práva, slovem učiniti někde „opatření". Ve
vzhledě tom byl známý po celém městě. Co je mu, do toho, že právě
následkem takového utiskování mohly v káznici vzniknouti
nepořádky ! Na nepořádky jsou tresty (rozumují podobní lidé, jako
náš major) a vzhledem k darebákům trestancům jest přísnost a
neustálé, přísné plnění zákona, vše to, co se žádá! Tací
nerozumní plnitelé zákona rozhodně nechápou, ba ani nejsou s to,
aby pochopili, že pouhé doslovné splnění jeho, nehledě na smysl a
nemaje ponětí o duchu zákona, vede přímo k nepořádkům a nikdy k
ničemu jinému nepřivedlo. „V zákonech je to řečeno, čeho tedy
více?" tvrdívají a upřímně se diví, že se na nich jaksi nádavkem
k zákonům žádá ještě zdravý smysl a střízlivá hlava. Poslední
zvláště se mnohým z nich zdá zbytečnou a urážlivou rozkoší,
zkracováním a nesnášelivostí.

Avšak nechať bylo jakkoliv, starší poddůstojník neodporoval
trestancům, a jim běželo právě o to. Podotýkám výslovně, že
divadlo a vděčnost za to, že je dovolili, bylo příčinou, že o
svátcích nebylo v káznici ani jednoho hrubšího porušení pořádku:
ani jediné hádky s povážlivými následky, ani jediné krádeže. Sám
jsem byl svědkem, jak sousedé uchlácholili některé hýřily nebo
hádající se, jedině připomenutím, že jinak představenstvo zapoví
divadlo. Poddůstojník vyzval trestance, aby mu dali slovo, že
bude všude ticho, a že se budou slušně chovati. Svolili s radostí
a svatě plnili slib; lichotiloť jim velice, že se věří jejich
slovu. Sluší ostatně podotknouti, že dovolení divadelního
představení nestálo představenstvo pranic, pražádných obětí.
Místo pro představení se zvlášť nevyhrazovalo;celé divadlo se
sestavilo a zase rozebralo za nějaké čtvrt hodiny. Představení
trvalo půl druhé hodiny, a kdyby neočekávaně přišel shora příkaz,
aby se představení přerušilo, vykonalo by se to mrknutím oka.
Obleky byly uschovány v kufrech trestancův. Ale dříve, než povím,
jak bylo divadlo zařízeno a jaké byly obleky, zmíním se o
divadelní ceduli, t. j. o tom, co se vlastně mělo představovati.

Psané cedule ostatně nebylo. Teprv ke druhému a třetímu
představení se objevila jedna, napsaná od Baklušina pro pány
důstojníky a vůbec vznešenější navštěvovatele, kteří hned při
prvním představení prokázali našemu divadlu čest své návštěvy. A
sice z pánů přicházel obyčejně důstojník od stráže, jednou přišel
i důstojník ode dne, mající dozor nad strážemi. Také ženijní
důstojník se přišel jednou podívat; tedy pro případ návštěvy
takovýchto hostí byla pořízena cedule. Mělo se za to, že se sláva
trestnického divadla roznese daleko po pevnosti, ba i po městě, a
to tím spíše, že ve městě divadla nebylo. Slyšeli jsme, že se tam
sestoupili ochotníci pro jedno představení, a víc nic.

Trestanci jako děti měli radost ze sebemenšího úspěchu, ba i
honosili se jím. „A kdo ví," uvažovali a mluvili u nás pro sebe i
mezi sebou, „možná, že se o tom doví i nejvyšší představený;
přijde a podívá se; tu uvidí, jací jsou trestanci chlapíci. To
není obyčejné představení prostých vojáků s jakýmisi kuklami, s
plovoucími loďkami, s chodícími medvědy a kozami. Zde jsou herci,
skuteční herci a hrají divadlo, jaké hrávají páni; takového
divadla nemají ani ve městě. U generála Abrosimova bylo prý
jednou představení a bude ještě jednou; jestli že čím vyniknou,
tedy snad jen obleky, ale co se týče řečí, kdo ví ještě,
vyrovnají-li se našim! Snad i gubernator se doslechne a — čert
nikdy nespí! — může být i jemu se zachce přijiti se podívat.
Neboť ve městě divadla nemají..."

Slovem, fantasie trestanců, zejména po prvním úspěchu, dostoupila
o svátcích nejvyššího stupně, div že nepomýšlela na odměny nebo
na zkrácení prací z trestu, ačkoli se skoro zároveň sami ihned
dávali dobrosrdečně do smíchu nad sebou samými. Slovem byly to
děti, hotové děti, nehledě na to, že některým z oněch dětí bylo
po čtyřiceti letech.

Ale přes to, že cedule nebyla vydána, znal jsem již ve hlavních
rysech obsah chystaného představení. Prvním kusem bylo: „Filatka
a Miroška, soupeřové". Baklušin už týden před představením se mně
pochlubil, že úloha samého Filatky, kterouž převzal, bude tak
představena, že něco podobného neviděli ani v Sankt-petěrburgském
divadle. Chodil po kasárnách, vychloubal se nemilosrdně a
nestydatě, ale zároveň zcela dobrosrdečně, a tu a tam z nenadání
prohodí něco divadelního, t. j. některou větu ze své úlohy a
všichni se chechtají, ať už je směšno nebo ne to, co prohodil.
Ostatně sluší vyznati, že i zde se trestanci uměli zdržeti a
zachovati vážnost; šprýmy Baklušina a vypravování o budoucím
divadle mohlo nadchnouti buď jen zcela mladý lid se žlutými
zobáky, jenž se nedovedl ještě zdržovati, anebo nejvíce
vynikající mezi trestanci, jichž autorita byla pevně ustálena,
tak že se již nepotřebovali báti přímo vyjadřovati své city, ať
si byly jakékoli, třebas sebe naivnější, t. j. dle mínění běžného
v káznici, nejneslušnější. Ostatní přijímali pověsti a mínění o
divadle mlčky; ovšem nezlehčovali jich, ani jim neodporovali, ale
snažili se ze všech sil, chovati se k pověstem o divadle
lhostejně a z části dokonce i s vysoka.

Teprve v poslední době, skoro už samého toho dne, kdy mělo býti
představení, všechny najednou počalo zajímati, jaké to bude, jak
se budou naši držeti, co bude dělati major, zdaří-li se to tak,
jako předloni a pod. Baklušin mne ubezpečoval, že všichni herci
jsou znamenite vybráni, každý že jest na svém místě. A že i opona
bude. A Filatkovu nevěstu že bude dávati Sirotkin — „a sám se
podivíte, jak bude vypadat v ženských šatech!" tvrdil, přimhuřuje
oči a mlasknuv jazykem. Dobročinná statkářka bude míti šaty se
skladkami, na ramenou pelerinku a slunečník v rukou, a dobročinný
statkář vystoupí na jeviště v důstojnické uniformě s
adjutantskými šňůrami a s hůlkou, v ruce. Pak následoval druhý
kus dramatický: „Žrout Kedril." Název ten mne velice zajímal, ale
jakkoliv jsem se vyptával na onen kus, ničeho jsem o něm nezvěděl
až do samého představení. Jen to jsem se dověděl, že kus byl vzat
ne z knihy, nýbrž z rukopisu; že si jej vypůjčili u jakéhosi
vysloužilého poddůstojníka na předměstí, jenž se dojista sám
kdysi účastnil představení toho na nějakém vojenském divadle.

V našich odlehlých městech a guberniích nalézají se v skutku
divadelní kusy, o nichž, zdá se, že nikdo neví, jež snad nikdy
nikde nebyly tištěny, ale jež se samy sebou kdesi objevily a
tvoří nezbytnou součástku každého divadla pro lid v jisté části
Ruska. A když již mluvím o divadle pro lid, jak dobře a velice
dobře by bylo, kdyby si někdo z našich badatelův obral za úkol
nové a důkladnější než doposud výzkumy o divadle pro lid, které
jest, trvá a možná dost, že není zcela nepatrné. Nechci věřiti,
že by vše to, co jsem potom spatřil u nás, na našem trestnickém
divadle, bylo všechno vymyšleno jen našimi trestanci. Naopak jest
nezbytno předpokládati dědičnost podání, jednou pro vždy ustálené
počiny a pojímání, přecházející z pokolení na pokolení po staré
paměti. Hledati se musí mezi vojáky, mezi továrními dělníky, v
průmyslových městech, ba i v některých málo povědomých městečkách
mezi chudšími měšťany. Zachovaly se i po všech a v gubernských
městech, mezi čeledí velkých statkářských domů. Ba mám za to, že
mnohé staré divadelní kusy rozšířily se pomocí opisů po Rusku
nejinak než prostřednictvím panské čeledi. Bývalí starodávní
statkáři a Moskevští pánové mívali svá vlastní divadla,
záležející z herců nevolníků. Na těchto divadlech sluší hledati
vznik našeho lidového dramatického umění, jehož stopy jsou
patrny.

Co se pak týče „Žrouta Kedrila", jakkoli bych si byl přál něčeho
se o něm dověděti, přece jsem o něm nezvěděl před časem nic, než
že se na jevišti objeví zlí duchové a ti odnesou Kedrila do
pekla. Co však znamená Kedril, a proč právě Kedril a ne Kyrill?
Je-li to událost ruská nebo cizozemská? — toho jsem se nikterak
nemohl dopátrati. K závěrku oznamovali, že se bude představovati
„pantomima s průvodem hudby". Vše to bylo ovšem velice zajímavo.
Herců bylo asi patnáct, samí smělí a čiperní hoši. Stále se
sbíhali dohromady, konali zkoušky, někdy také za kasárnami,
schovávali se před námi a tajili se. Slovem, chtěli nás všechny
překvapiti něčím neobyčejným a neočekávaným.

Ve všední den se káznice zavírala časně, hned jak se setmělo. O
vánocích učiněna výjimka: nezavírali až do večerního bubnování.
Výhoda ta byla vlastně dána divadlu. Po celé svátky skoro každý
den, než se setmělo, posýlali z trestnice s nejuctivější prosbou
k důstojníkovi na strážnici, aby dovolil divadelní představení, a
nedal co možná déle zavírati kasárny, při čemž se dodávalo, že i
včera bylo divadlo, dlouho se nezavíralo, a přece pořádek nikde
nebyl porušen. Důstojník na strážnici rozvažoval asi takto:
Pořádek včera v skutku nebyl porušen; a jestli že sami dají
slovo, že ani dnes nebude pořádek porušen, to znamená, že budou
sami na sebe dávati pozor, a to jest nejjistější. A mimo to,
nedovolím-li představení, třebas (kdo ví? ječ to lid kátoržný!)
schválně něco natropí ze vzteku a hlídky podvedou." A konečně i
to sluší uvážiti: Seděti na strážnici je zdlouhavo, a tu se
naskytá divadlo, a sice ne vojenské, nýbrž trestanecké; trestanci
pak jsou lidé zajímaví; bude veselo se dívati na ně. Dívati se má
důstojník od stráže vždycky právo.

Přijede-li důstojník ode dne a zeptá se, kde je důstojník od
stráže, odpovědí přímo: „Šel do káznice trestance počítat a
kasárny zavírat." Omluva je hotová. Takovým způsobem důstojníci
od stráže dovolovali každý večer po celé svátky divadlo, a
nezavírali kasáren až před samým večerním bubnováním. Trestanci
věděli už napřed, že stráž nebude činiti překážek, a byli klidni.

Po šesté hodině zašel pro mne Petrov a odebrali jsme se spolu na
představení. Z naší kasárny šli skoro všichni kromě Černigovského
starověrce a Poláků. Poláci se odhodlali až při nejposlednějším
představený čtvrtého ledna, že se podívají do divadla, a to jen
po mnohém ubezpečování, že je tam pěkně, i veselo, i bezpečno.
Pohrdavost Polákův ani dost málo nedráždila trestance, a čtvrtého
ledna je přivítali velice zdvořile. Ustoupili jim dokonce
nejlepší místa. Co pak se týče Čerkesův a zvláště Isaje Fomiče,
pro ně bylo naše divadlo pravou rozkoší. Isaj Fomič dával pokaždé
tři kopějky, a naposled položil na talíř deset kopějek a
blaženost se vyjadřovala na jeho tváři. Herci ustanovili, že
budou sbírati od diváků, kdo co dá, na výlohy, spojené s
představením a na své občerstvení. Petrov mne ubezpečoval, že mne
pustí na jedno z prvních míst, třebas bylo divadlo jako nabité, a
to z toho důvodu, že já jako člověk bohatší, než druzí,
bezpochyby také více zaplatím a mimo to i lépe tomu rozumím, než
oni. Tak se skutečně stalo. Ale především popíšu sál a zařízení
divadla.

Naše vojenská kasárna, v níž bylo zřízeno jeviště, byla asi
patnáct kroků dlouhá. Ze dvora se vcházelo na zápraží, se zápraží
do síně a ze síně do kasárny. Tato dlouhá kasárna, jak jsem se
již zmínil, měla zvláštní zařízení: náry táhly se v ní podél
stěn, takže prostředek světnice zůstával prázdný. Polovina
světnice, přiléhající ke vchodu z předsíně, byla ponechána
divákům; druhá polovina, která měla spojení se sousední kasárnou,
byla určena pro jeviště. Především mne překvapila opona. Táhla se
na deset kroků přes celou kasárnu. Opona byla zde takovým
přepychem, že se opravdu bylo čemu diviti. A k tomu ještě byla
pomalována olejovou barvou; byly na ní vyobrazeny stromy,
besídky, rybníky a hvězdy. Byla sestavena z plátna, starého i
nového, kdo co poskytl a daroval: ze starých trestaneckých onucí
a košilí, ledajak sešitých u velikou plachtu, a konečně část
její, na kterou se nedostalo plátna, byla prostě z papíru, také
vyprošeného po archu v různých kancelářích a úřadovnách. Naši pak
malíři, mezi nimiž se vyznamenával i náš Brjulov A...v, se
postarali o její obarvení a pomalování. Efekt byl podivuhodný.
Takový přepych působil radost i nejzasmušilejším a
nejnedůtklivějším trestancům, ze kterých, když došlo ku
představení, vyklubaly se ze všech bez výjimky právě takové děti,
jako byli nejohnivější a nejnedočkavější trestanci. Všichni byli
velice spokojeni. Osvětlení záleželo z několika lojových svíček,
rozřezaných na kousky. Před oponou stály dvě lavice z kuchyně, a
před lavicemi tři nebo čtyři stolice, jež se našly ve světnici
poddůstojníkově. Stolice byly přichystány pro případ pro
nejvznešenější osobnosti důstojnické hodnosti. Lavice pak pro
poddůstojníky a ženijní písaře, ženijní mistry a ostatní osoby,
patřící sice také k představenstvu, ale nemající důstojnické
hodnosti; byly postaveny pro případ, kdyby zašli do káznice. Tak
se skutečně také stalo. Po celé svátky neminulo skoro dne, aby k
nám nezašel někdo z venkovských hostí; některý večer přišlo jich
více, jindy méně, a při posledním představení nezůstalo na
lavicích ani jedno místo prázdné.

Konečně už za lavicemi umístili se trestanci, stojíce z úcty k
hostům bez čapek, buď v kazajkách nebo v kožiších, nedbajíce
dusné, parné atmosféry ve světnici. Místa, pro trestance bylo
vyměřeno ovšem příliš málo. Avšak kromě toho, že doslovně jeden
vězel na druhém, zejména v zadních řadách, byly obsazeny i náry,
místa za kulisami a konečně našli se i tací ctitelé, kteří
chodili neustále za divadlo do druhé kasárny a odtud z místa za
zadní oponou pozorovali představení.

Tlačenice v první polovině kasárny byla nad pomyšlení a rovnala
se snad tlačenici a stísněnosti, kterou jsem nedávno teprv viděl
v lázni. Dvéře do předsíně byly otevřeny a v předsíni, kde bylo
dvacet stupňů mrazu, také se tlačili lidé. Nás, totiž mne a
Petrova, propustili ihned do předu, skoro až k samým lavicím,
odkud bylo mnohem lépe viděti, než ze zadních řad. Viděli ve mně
z části člověka, jenž dovede divadlo oceniti, znalce, jenž býval
i v jinších divadlech; věděli, že se Baklušin po celou tu dobu se
mnou radíval a choval se ke mně s úctou, protož mně sluší i nyní
úcta a místo. Trestanci byli ovšem lidé ješitní a lehkomyslní v
nejvyšší míře, ale vše to bylo líčené.

Trestanci se mne mohli posmívati, vidouce ve mně špatného
pomocníka při práci Almazov mohl s pohrdáním patřiti na nás
šlechtice, vynášeje se před námi svým uměním při vypalování
alabastru. Ale k jejich pronásledování a posměchům nad námi
družila se jiná okolnost: my jsme bývali druhdy šlechtici;
přináleželi jsme k témuž stavu, jako jejich bývalí páni, o nichž
si nemohli zachovati dobré památky. Nyní však v divadle ustoupili
přede mnou. Uznávaliť, že v tomto případě mohu lépe souditi, než
oni, že jsem více viděl, a více vím, než oni. I ti z nich, kteří
mne nejméně náviděli (vím to) přáli si nyní, abych pochválil
jejich divadlo a bez všelikého ponižování sebe propustili mne na
lepší místo.

Rozvažuju nyní, připomínaje sobě tehdejší svůj dojem. Mně se hned
tehdy zdálo — pamatuju se na to — že v jejich spravedlivém soudě
o samých sobě nebylo pranic ponižujícího, nýbrž jen pocit vlastní
důstojnosti. Nejvzne-šenější a nejostřejší charakteristická črta
našeho lidu jest cit spravedlivosti a touha po ní. Kohoutí
libůstky, býti totiž napřed na všech místech a za každou cenu, ať
už toho člověk zasluhuje nebo ne — takové libůstky náš lid nezná.
Jest jen zapotřebí odloupnouti vnější, líčenou kůru a vzhlédnouti
na samé jádro pozorněji, z blízka, bez předsudků, a člověk
zpozoruje v lidu takové věci, o nichž neměl ani tušení. Málo čemu
mohou naučiti lid naši mudrci. Řeknu to positivně: naopak, sami
se ještě musí u něho poučiti.

Petrov mně naivně řekl, když jsme se teprv chystali do divadla,
že mne propustí ku předu také proto, že zaplatím více peněz.
Určité ceny nebylo; každý dával, co mohl anebo co chtěl. Skoro
každý položil něco na talíř, když šli sbírat, třebas to bylo jen
půl kopějky. Ale propustili-li mne ku předu z části tedy i pro
peníze, v domnění, že dám více než druzí, jak mnoho bylo v onom
skutku opět citu vlastní důstojnosti! „Tys bohatší než já, jdi si
tedy do předu, a ačkoli jsme zde všichni sobě rovni, ty přec jen
zaplatíš víc, a proto takový host, jako ty, je milejší hercům;
proto ti patří první místo, neboť všichni my jsme zde ne za
peníze, nýbrž z laskavosti a následovně tříditi se musíme sami."

Jak mnoho je v tom pravé šlechetné hrdosti! Není to úcta k
penězům, nýbrž úcta k sobě samému. Vůbec pak k penězům, k
bohatství nechovali v káznici zvláštní úcty, zejména vzhlédneme-
li na trestance na všechny bez rozdílu, v celé skupině, v masse.
Nepamatuju se ani na jednoho z nich, jenž by se byl opravdově
ponížil za peníze, i kdybych je měl pozorovati každého
jednotlivce zvlášť. Byli mezi nimi žebronilové, kteří žebronili i
na mně. Ale v tom žebronění bylo více čtveráctví, žertu než
opravdovosti; bylo v tom více humoru, dětinství. Nevím,
vyjadřuju-li se dosti srozumitelně... Ale zapomněl jsem na
divadlo. Tedy k věci.

Než se opona zdvihla, představovala celá světnice podivný obraz
plný ruchu. Předně zástup diváků, stlačený, smačknutý, stísněný
se všech stran, s trpělivostí a výrazem blaženosti ve tváři
očekávající počátek představení. V zadních řadách lidé, mačkající
se jeden na druhého. Mnozí z nich si přinesli z kuchyně polena;
člověk jak tak přistavil tlusté poleno ke stěně, vylezl na ně
nohama, opíraje se oběma rukama o plece stojícího před ním
diváka, a neměně svého postavení, prostál takovým způsobem dvě
hodiny, úplně spokojený sebou i svým místem. Jiní se zachytili
nohama za dolní výstupek pece a také tam stáli celou dobu,
opírajíce se o přední. To se dělo v nejzadnějších řadách u zdi.

Se strany vylezl si na náry také hustý zástup a stál tam nad
hudebníky. Tam byla dobrá místa. Asi pět osob si vylezlo na samou
pec a ležíce, dívali se odtud dolů. Jaké to blaho pro ně ! Na
oknech v druhé stěně také se hemžily celé zástupy těch, kdo se
opozdili nebo nenašli lepšího místa. Všichni se chovali tiše a
slušně. Všichni se chtěli před pány a hosty ukázati v nejlepším
světle. Na všech tvářích se zrcadlilo co nejvíce dětinské
nedočkavosti. Všechny tváře byly červené, uřícené od potu, parna
a dusna. Jaký to podivný odlesk dětinské radosti, milé, čisté
spokojenosti zářil na oněch zbrázděných, znamenaných čelech a
tvářích, v oněch pohledech lidi, dosud zamračených a zasmušilých,
v těch očích, z nichž sršíval někdy strašný oheň! Všichni byli
bez čapek a všechny hlavy jevily se přede mnou s pravé strany
oholené.

Avšak na jevišti se ozvalo běhání, chvat. Opona hned se zdvihne.
Hle orkestr spustil... Tento orkestr stojí za zmínku. Po straně
usedlo si na narách osm hudebníků: dvoje housle (jedny byly v
káznici, druhé si vypůjčili u kohosi v pevnosti, ale umělec se
našel doma), tři balalajky — všechny vlastní výrobek hudebníků,
dvě kytáry a buben místo basy. Housle jen svištěly a skřípaly,
kytáry nestály za nic, zato balalajky byly neslýchané. Dovednost,
s jakou hudebníci svými prsty přebírali struny, rovnala se
rozhodně nejobratnějšímu kejklířství. Hrály se vesměs taneční
kousky. V nejšvižnějších místech balalaječníci udeřili kotníky u
prstů o dno balalajek; zvuk, vkus, provedení, ovládání nástroje,
charakter reprodukce motivů — vše to bylo své, původní,
trestanecké. Jeden z kytaristů ovládal také znamenitě svůj
nástroj. Byl to onen trestanec původu šlechtického, jenž
zavraždil svého otce. Co pak se týče bubnu, ten prostě konal
divy: tu se zavrtí na prstu, tu zas palcem přejedou po jeho kůži;
tu je slyšeti časté, zvonivé a jednostejné nárazy, tu najednou
tento silný, zřetelný zvuk jako by se rozsypal na řešetě na
nesčíslný počet malinkých, drnkajících a zurčících zvuků. Na
konci se objevily ještě dvě harmoniky. Na mou čest — do té doby
jsem neměl ponětí o tom, co se dá vykonati prostými,
prostonárodními nástroji; souhlas zvuků, sehranost a hlavně duch,
povaha toho, jak pojímali a podávali hlavní jádro motivů, byly
přímo podivuhodný. Poprvé jsem poznal tehdá v plné míře, co
vlastně jest nekonečně bujarého a smělého v bujarých a smělých
ruských plesových písních.

Konečně se zdvihla opona. Všichni sebou pohnuli, všichni
přestoupili s jedné nohy na druhou, zadní vystoupili na špičky;
někdo spadl s polena, všichni bez výjimky otevřeli ústa a upřeli
oči, a zavládlo nejhlubší ticho... Představení se počalo.

Vedle mne stál Alej ve skupině svých bratří a všech ostatních
Čerkesů. Všichni oni vášnivě přilnuli k divadlu a chodili potom
každý večer. Všichni mohamedáni, Tataři a ostatní, jak jsem
pozoroval nejednou, jsou vždy vášniví milovníci všelikých
divadel. K nim se přitulil též Isaj Fomič, který, jak se zdálo,
po zdvižení opony celý se proměnil v sluch, zrak a nejnaivnější
dychtivé očekávání divů a rozkoší. Bylo by věru škoda, kdyby měl
býti zklamán ve svém očekávání. Milá tvář Alejová zářila takovou
dětinskou, roztomilou radostí, že — přiznávám se — bylo mně
radostí hleděti na něho a pamatuju se, že jsem nevolky při každém
směšném nebo dovedném výkonu hercově, když se ozval všeobecný
smích, ihned se obracel k Alejovi a pozoroval jsem jeho tvář. On
mne neviděl; kde pak si mne mohl všímati!

Dosti blízko ode mne, po levé straně, stál obstárlý trestanec,
vždycky zamračený, vždycky nespokojený a bručivý. Také si
povšimnul Aleje a já viděl, jak se několikrát s lehkým úsměvem na
rtech obracel, aby se na něho podíval: tak byl milý ve své
naivnosti! Jmenoval ho „Alejem Semjonyčem", ale nevím proč.

Divadlo zahájili „Filatkou a Miroškou". Filatka (Baklušin) byl
vskutku znamenitý. Sehrál svou úlohu s podivuhodnou výrazností.
Bylo viděti, že se vmyslil do každé věty, že promyslil každý svůj
pohyb. Každému obyčejnému slovu, každému posunu svému uměl dodati
smyslu a významu, a sice úplně v souhlase s povahou celé úlohy.
Připojte k oné snaživosti, k onomu prostudování ještě
podivuhodnou, nelíčenou veselost, prostotu, neumělkovanost, a
sami, kdybyste viděli Baklušina, dojista byste souhlasili, že je
to pravý, rozený herec s velikým nadáním. Filatku jsem vídal
nejednou v Moskevském a Petrohradském divadle a tvrdím zcela
určitě, že herci v hlavních městech, kteří hráli Filatku, hráli
oba hůře než Baklušin. U porovnání s ním byli to známí z románů
„venkované", ale ne praví sedláci. Bylo na nich viděti snahu
představovati mužíka.

Baklušina mimo to pobouzelo soupeření. Bylo všem známo, že ve
druhém kuse úlohu Kedrila bude hráti trestanec Pocejkin, herec,
jehož všichni, nevím proč, pokládali za schopnějšího, lepšího než
Baklušin, a Baklušin si to bral k srdci jako dítě. Kolikrát jen
přišel za těch posledních dnů ke mně a vyléval své city! Dvě
hodiny do představení lomcovala jím horečka. Když se všechno
smálo a ze zástupu volali na něho: „Dobře, Baklušine! je to
chlapík!" celý jeho obličej zářil štěstím, pravé nadšení třpytilo
se v jeho očích. Výstup, kdy se celuje s Miroškou, při čemž ho
Filatka vybízí, aby se napřed utřel a sám si také útírá ústa,
vypadl směšně až k poválení. Všechno se smíchy chytalo za boky.

Ale pro mne bylo nejzajímavějším pozorovati diváky; tu s nich
spadla veškerá upjatost. Oddávali se své zábavě beze všech
ohledů. Pochvalné výkřiky ozývaly se čím dál, tím častěji. Tu
jeden šťuchne souseda a ve chvatu se s ním sdílí o své dojmy,
aniž by se staral, ba aniž by snad viděl, kdo stojí vedle něho;
druhý se při jakémsi směšném výstupu obrací náhle celý unešen ke
shromáždění, honem je všechny přelétne očima, jako by je vyzýval,
aby se smáli, máše rukou a hned se zase dychtivě obrací k
jevišti. Třetí si dokonce mlaskne jazykem, luskne prsty, a nemůže
klidně postáti na místě; ale poněvadž nemůže učiniti kroku,
přestupuje pouze s nohy na nohu. Na sklonku frašky všeobecná
veselá nálada dostoupila nejvyššího stupně. Ničeho nenadsazuju.
Představte si trestnici, okovy, ztrátu svobody, dlouhá smutná
léta v budoucnosti, život jednotvárný, jako vodní kapky za
pošmourného, podzimního dne, a náhle všem těm uhněteným a
uvězněným dovolili na hodinku svobodně se pohnouti, pobaviti se,
zapomenouti těžký sen, uspořádati celé divadlo, a k tomu ještě
jak uspořádati! K hrdosti a ku podivu celému městu, — tu se
podívejte, jací chlapíci jsme my trestanci!

Zajímalo je ovšem všechno, na příklad obleky. Veliké potěšení jim
působilo viděti na příklad nějakého Vaňka Otpětého nebo
Necvětajeva, nebo Baklušina docela v jiném obleku, než v jakém je
po tolik už let vídají každého dne. „Vždyť je také trestanec,
právě takový trestanec jako my, okovy na něm řinčí, a hle tu
vystupuje nyní v kabátě, v kulatém klobouce, v plášti, zrovna
jako člověk občanského stavu! Vousy si přidělal, vlasy. Hle,
šáteček červený vytáhl z kapsy, ovívá se, představuje pána, jako
by opravdu sám byl pán." A všichni jsou u vytržení. „Dobročinný
statkář" vystoupil na jeviště v adjutantské uniformě, ovšem
hrozně staré, s epoletami, ve vojenské čapce s kokardou a
způsobil neobyčejný efekt. O tu úlohu se hlásili dva kandidáti a
— věříte-li? — oba jako maličké děti hrozně se spolu znesvářili o
to, kdo má hráti; oba by se byli rádi ukázali v důstojnické
uniformě se šňůrami! Do sporu se musili vložiti ostatní herci a
ti většinou hlasů rozhodli, aby se úloha svěřila Necvětajevu, ne
snad proto, že by byl statnější a hezčí než druhý a takovým
způsobem by se spíše podobal k pánovi, nýbrž proto, že Necvětajev
namluvil všem, že přijde na jeviště se španělkou, bude jí
pošvihovati, po zemi rýsovati, jako pravý bárin a nejprvnější
švihák, čeho by Vaňka Otpětý nikterak nedokázal, protože pravých
pánů jaktěživ neviděl.

A vskutku Necvětajev, jakmile vystoupil se svou paní před
obecenstvo, nepřestával bystře a rychle tenounkou, rákosovou
hůlkou, kterou si někde vypůjčil, črtati po zemi, maje bezpochyby
za to, že jest to příznakem nejvyšší zpanštělosti,
nejdokonalejšího šviháctví a elegantnosti. Bezpochyby se mu někdy
za dětských let, když jako bosonohý klučík náležel k panské
čeledi, přihodilo, že viděl vkusně oděného bárina s hůlkou, a že
byl okouzlen tím, jak dovedně si uměl jí pohrávati; dojem ten
vtiskl se na vždy a nezhladitelně v jeho paměť, tak že nyní, když
je mu již třicet pět let, připamatoval si všechno, jak to tehdáž
bylo, aby tím úplně unesl a okouzlil celou káznici. Necvětajev
byl tak zahloubán do svého jednání, že nepohlížel nikam a na
nikoho, ba i mluvil se spuštěnýma očima a neustále pozoroval svou
španělku a její konec.

„Dobročinná statkářka" byla také ve svém způsobu nad míru
pozoruhodna. Vystoupila ve starých, obnošených tylových šatech,
jež vyhlížely jako pravý hadr, s holýma rukama a holým krkem, se
strašně nabělenou a naruměněnou tváří, v nočním bavlněném čepci,
zavázaném pod bradou, se slunečníkem v jedné ruce a v druhé s
vějířem z omalovaného papíru, jímž se neustále ovívala. Výbuch
smíchu přivítal paničku; však ani panička sama se neudržela a
několikrát se dala do smíchu. Představoval ji trestanec Ivanov.
Sirotkin, převlečený za děvče, byl velmi hezký. Zpěvy také šly
dobře. Slovem fraška skončila k nejúplnějšímu a všeobecnému
uspokojení. Kritiky nebylo a nemohlo ani býti.

Sehráli znova ouverturu „Síně moje síně", a znova se zdvihla
opona. Počínal Kedril. Kedril je cosi na způsob Dona Juana; aspoň
pána i sluhu čerti na konci kusu vezmou do pekla. Dávalo se celé
jednání, ale byl to patrně jen úryvek; počátek a konec ztratili.
Nemělo to ani smyslu ani rozumu. Děj se odehrává v Rusku kdesi v
zájezdní hospodě. Hospodský uvádí do pokoje pána v plášti a
kulatém, zmačkaném klobouce. Za ním kráčí jeho sluha Kedril s
cestovním vakem a do modrého papíru zaobalenou slepicí. Kedril má
na sobě kožich a lokajskou čepici. On právě jest žroutem. Hraje
ho trestanec Pocejkin, soupeř Baklušina; bárina hraje týž Ivanov,
který hrál v prvním kuse dobročinnou statkářku. Hospodský,
Necvětajev, upozorňuje hosty, že se v pokoji zjevují čerti a
zmizejí. Pán, zamračený a starostlivý, bručí pro sebe, že to už
dávno ví a poručí Kedrilovi, aby rozložil věci na své místo a
přichystal večeři. Kedril je zbabělec a žrout. Zaslechnuv o
čertech, bledne a třese se jako list. Utekl by, ale bojí se pána.
A mimo to se mu chce jíst. Je smyslný, hloupý, chytrý dle svého
způsobu, zbabělý, šidí pána při každém kroku, ale zároveň se ho
bojí. Jest to pozoruhodný typ služebníka, v němž se jaksi nejasně
a z daleka shledávají črty Leporella, a vskutku znamenitě
nakreslený.

Pocejkin má rozhodné nadání a dle mého soudu jest ještě lepším
hercem než Baklušin. Rozumí se, když jsem se druhého dne setkal s
Baklušinem, nevyzradil jsem mu svého mínění úplně; byl bych ho
tím velice zarmoutil. Trestanec, jenž hrál pána, sehrál svou
úlohu také ne špatně. Nesmysly mluvil hrozné, že se v nich nikdo
nevyznal; ale dikce byla pravidelná, smělá, posuny vhodné. Pokud
je Kedril zaměstnán cestovním vakem, pán přechází v myšlénkách po
jevišti a oznamuje obecenstvu, že dnešního večera skončí jeho
putování. Kedril zvědavě naslouchá, ušklíbá se, mluví pro sebe, a
rozesmává každým slovem diváky. Pána mu není líto; ale slyšel
něco o čertech; rád by zvěděl, co to je vlastně, a proto se
vpouští do řeci a vyptává se. Pán mu na konec oznamuje, že se
kdysi v jakési nouzi obrátil k pomoci pekla a čerti mu pomohli z
bídy; ale dnes že končí lhůta a možná, že si dnes podle úmluvy
přijdou pro jeho duši.

Kedril dostává pořádný strach. Ale pán neztrácí mysli a káže mu,
aby přichystal večeři. Zaslechnuv o večeři, Kedril okřeje,
rozbalí slepici, vyndává víno a při tom potají sám uštípne kousek
slepice a okusí jí. Obecenstvo se chechtá. V tom zavrznou dvéře,
vítr zarachotí okenicemi; Kedril se zatřese a ve spěchu, skoro
nevědomky, strčí do úst ohromný kus slepice, tak že ho nemůže
spolknouti. Opět smích, „Připraveno?" volá pán, přecházeje po
světnici. „Hned, milostpane — už vám prostírám," — mluví Kedril,
sedne sám ke stolu a spokojeně se pustí do pánovy večeře.
Obecenstvu se patrně líbí chytrost a úskočnost sluhova, jakož i
to, že pán je napálen. Sluší vyznati, že si Pocejkin vpravdě
zasloužil pochvaly. Slova: „Hned milostpane — už vám prostírám,"
pronesl výtečně. Sednuv ke stolu, počíná hltavě jísti a při tom
se třese při každém kroku pánově, aby tento nezpozoroval, co
vyvádí; jakmile se pán obrátí na místě, honem se schovává pod
stůl a táhne s sebou slepici. Konečně ukojil svůj první hlad;
nutno postarati se též o pána.

„Kedrile, bude-li to?" křičí pán. — „Hotovo!" směle odpovídá
Kedril, povšimnuv si, že pánovi nezbude skoro nic. Na talíři leží
skutečně jen jediná slepičí noha. Pán, zamračený a zamyšlený, nic
nepozoruje, sedá ke stolu, a Kedril s ubrouskem stoupne si za
jeho stolici. Každé slovo, každý posuněk, každý úšklebek Kedrila,
když obrácen k obecenstvu, kývá na hlupáka pána, provází
nezdržitelný smích diváků. Sotva že se však pán chce dáti do
jídla, zjeví se čerti. Tu již nelze ničeho pochopiti, a sami
čerti se zjevují jaksi příliš nelidsky: v postranní kulise se
rozevrou dvéře, v nich se zjeví cosi bíle zahaleného a místo
hlavy to má lucernu se svíčkou; druhé strašidlo také s lucernou
na hlavě, drží v rukou kosu. Proč jsou tu lucerny, proč kosa,
proč čerti v bílém rouše? toho si nikdo nedovede vysvětliti.
Ostatně nikdo o tom nepřemýšlí. Tak to bezpochyby musí býti.

Pán se dosti zmužile obrací k čertům a volá na ně, že je
připraven, aby si ho vzali. Ale Kedril je bázlivý, jako zajíc;
vleze pod stůl, ale přese všechen svůj strach nezapomene sebrati
se stolu láhev. Čerti na okamžik zmizejí; Kedril vyleze z pod
stolu. Ale sotva se pán chce pustit opět do slepice, vrazí znovu
do světnice tři čerti, chopí se pána od zadu a odnášejí ho do
pekla. „Kedrile, zachraň mne!" volá bárin. Ale Kedril má jiné
starosti. Stáhl tentokrát pod stůl láhev, talíř, ba i chléb.

Nyní je tedy sám; čerti jsou pryč, pán také. Kedril vylézá,
ohlíží se a úsměv ozáří jeho obličej. Šibalsky přimhouří oči,
sedne si na pánovo místo a kývaje na obecenstvo, mluví
pološeptem:

„Nu, teď jsem sám..., bez pána!..." Všichni se smějí tomu, že je
bez pána; ale Kedril ještě dodává pološeptem, důvěrně se obraceje
k obecenstvu a čím dál, tím veseleji mžouraje očima: „Bárina
čerti vzali!..."

Nadšení posluchačů nezná mezí! Kromě toho, že čerti vzali bárina,
bylo to tak vysloveno, s takovým šibalstvím, s takým posměšně
slavnostním posuňkem, že vskutku nebylo možná netleskati. Ale
nedlouho trvá štěstí Kedrilovo. Sotva že se uchopil láhve, nalil
si do sklenice a chtěl píti, vrátí se znenadání čerti, přikradou
se po špičkách od zadu a chňap ho za boky. Kedril křičí z celého
hrdla; ze strachu se bojí obrátiti se. Brániti se také nemůže,
máť v rukou láhev a sklenici, s nimiž se nijak nemůže rozloučiti.
Rozevřev hrůzou ústa, sedí asi půl minuty s očima vyvalenýma na
obecenstvo a s takovým komickým výrazem zbabělého zděšení, že by
mohl býti znamenitým modelem pro obraz. Konečně ho zdvihnou a
odnášejí; on láhev nevypouští, kláti nohama a křičí, křičí. Jeho
křik ozývá se ještě za kulisami. Ale opona padá a všichni se
smějou, všichni jsou u vytržení... Orkestr spustil kamarinskou.*)

Začínají pomaloučku, sotva slyšno, ale motiv vzrůstá, tempo se
zrychluje, ozývají se bujné nárazy kotníků o dno balalajky... To
je kamarinská v plném svém vzmachu a opravdu by neškodilo, kdyby
ji Glinka uslyšel třebas náhodou u nás v káznici. Počíná se
pantomima s průvodem hudby. Kamarinská neumlká prodlením celé
pantomimy. Scéna představuje vnitřek jizby. Na jevišti je mlynář
a jeho žena. Mlynář v jednom koutě spravuje náčiní, ve druhém
koutě žena přede len. Ženu hraje Sirotkin, mlynáře Necvětajev.

Připomínám, že naše dekorace jsou nad míru chudé. I v tomto, i v
předcházejícím kuse, i v ostatních doplňujete více vlastní
fantasií, než vidíte očima. Na místo zadní stěny je rozepjat
jakýsi koberec nebo čabraka; se strany jakási roztrhaná španělská
stěna. Levá strana není vůbec zastavena, tak že jest viděti náry.
Ale diváci nejsou choulostiví a jsou ochotni doplniti svojí
fantasií skutečnost, tím více, že trestanci jsou u věci té velmi
schopni. „Řečeno zahrada, tedy pokládej za zahradu; komnata —
tedy komnata; chatrč — tedy chatrč, všechno jedno, a dlouhých
okolků dělat netřeba."

Sirotkin v obleku mladé ženy je velmi hezký. Mezi posluchači
ozvalo se polohlasitě několik poklon. Mlynář

*) Píseň o kamarinském mužíku, při níž se tančí nejoblíbenější
národní tanec ruský „trepak".

končí svou práci, bere čepici, vezme bič, přistoupí k ženě a
vysvětluje jí posuňky, že musí odejiti, a jestli že žena za jeho
nepřítomnosti přijme, něčí návštěvu, tedy... a ukazuje na bič.
Žena poslouchá a kývá hlavou. S tím bičem jest bezpochyby už
dobře známa; rádať se mladá žínka zatoulá. Muž odchází. Sotva muž
vystrčí paty, žena za ním hrozí pěstí. Však hle, někdo klepe;
dvéře se otevrou a přichází soused, také mlynář, sedlák to v
kaftaně a s dlouhou bradou. V rukou drží dárek: červený šátek.
Žínka se usmívá; ale sotva že ji soused chce objati, opět se ozve
klepání na dvéře. Kam se podíti? Honem ho schová pod stůl a sama
se chopí opět vřetene.

Přichází druhý zbožňovatel: je to vojenský písař v uniformě. Až
dosud byla pantomima bezúhonná, gesta byla úplně pravidelná. Bylo
zrovna ku podivu, hleděl-li člověk na ty improvizované herce a
samoděk mu napadlo: jak mnoho sil a schopností hyne u nás v Rusku
někdy skoro zcela nadarmo, v nevolnosti a v nouzi! Ale trestanec,
jenž představoval písaře, býval bezpochyby kdysi ve venkovském
nebo nějakém domácím divadle a domníval se, že naši herci,
všichni bez výjimky, nerozumějí svým úlohám a nechodí tak, jak se
má choditi po jevišti. I začal choditi tak, jak si prý
vykračovali za starodávna na jevištích klassičtí hrdinové: učiní
dlouhý krok a prve, než pohne druhou nohou, náhle stane, ohne
nazpět celé tělo, hlavu, hrdě se ohlédne kolem a — vykročí druhou
nohou. Byla-li taková chůze směšna při klassických hrdinách, jest
při vojenském písaři v komickém výstupu ještě směšnější. Ale naše
obecenstvo se domnívalo, že je to tak bezpochyby nutno, a dlouhé
kroky čahouna písaře přijalo jako hotové faktum bez jakékoli
zvláštní kritiky.

Sotva že písař došel do prostředka jeviště, ozvalo se opět
klepání; hospodyně je poznovu v úzkostech. Kam má podíti písaře?
Do truhly, je na štěstí otevřena. Písař vleze do truhly a žínka
ho přivře víkem. Tentokrát se objeví host zvláštní, také
zamilovaný a zvláštního druhu. Je to bramín a sice v kostýmu.
Nezdržitelný smích zabouří v obecenstvu. Bramína hraje trestanec
Koškin a hraje ho výborné. Má bramínskou postavu. Gesty
vysvětluje veškeru hloubku své lásky. Zdvihá ruce k nebesům, pak
je tiskne k prsům, k srdci. Ale sotva se mu podařilo projeviti
svou něžnost, ozve se silný náraz o dvéře. Podle toho nárazu je
viděti, že je to hospodář. Poděšená žena neví co počít, bramín
lítá sem tam jako ztřeštěný a prosí, aby ho schovala. Ve spěchu
ho žínka postaví za skříň a sama, zapomínajíc, že má otevříti,
vrhne se ke svému předivu a přede, přede, neslyšíc bouchání svého
muže, z leknutí souká nit, kterou nedrží mezi prsty, a vrtí
vřetenem, jež zapomněla zdvihnouti se země. Sirotkin znázornil
velmi pěkně a zdařile toto leknutí.

Ale hospodář vyrazí dvéře kopnutím a s bičem v ruce přistupuje k
ženě. Zpozorovalť všechno, neboť stál na stráži a zrovna jí
ukazuje na prstech, že jsou u ní schováni tři. Mezi tím hledá
schované. Nejprve najde souseda a vyprovodí ho štulci ze
světnice. Písař dostal strach a chtěl uprchnout, zdvihl hlavou
víko a tím se prozradil. Hospodář ho šlehá bičem a zamilovaný
písař poskakuje tentokrát už zcela neklassicky. Zbývá bramín;
hospodář ho dlouho hledá, konečně ho nalézá v koutě za skříní,
zdvořile se mu uklání a za bradu ho vytáhne na prostředek
jeviště. Bramín se pokouší o obranu, křičí: „Zlořečený,
zlořečený!" jediná to slova, promluvená v pantomimě, ale muž
neposlouchá a jen ho uctívá po svém. Žena vidouc, že řada
přichází nyní na ni, hodí přízí, vřetenem a utíká ze světnice;
čepec letí na zem, trestanci se chechtají. Alej, nehledě na mne,
trhá mne za ruku a křičí: „Koukej! bramín, bramín!" a nemůže se
zdržeti smíchu. Opona padá. Začíná druhé jednání...

Ale nebudu popisovati všechny výjevy. Byla ještě dvě nebo tři
jednání. Všechna byla směšná a nelíčeně veselá. Jestliže si je
nesložili trestanci sami, tedy vložili do každého z nich aspoň
něco svého. Skoro každý herec improvizoval, takže při
následujících představeních jeden a týž herec hrál tutéž úlohu
vždy trochu jinak. Poslední pantomima rázu fantastického
zakončila se baletem. Pochovávali nebožtíka. Bramín se značným
počtem služebníků provádí nad rakví různá zaklínání, ale nic
nepomáhá. Konečně se ozve hlas: „Slunce zapadá!" nebožtík obživne
a, všechni se dávají radostí do tance. Bramín tancuje spolu s
nebožtíkem a sice tancuje zcela zvláštním způsobem, po bramínsky.
Tím se končí představení pro dnešní večer. Zítra počne znova.

Naši všichni se rozcházejí veselí, spokojeni, chválí herce,
děkují poddůstojníku. Sporů není slyšeti. Všickni jsou jaksi
nezvykle spokojeni, skoro jako by byli šťastni, a usínají ne jako
obyčejně, nýbrž skoro s klidnou myslí — a přec příčina tak
nepatrná! Avšak není to jen představa mé fantasie. Je to pravda,
jistá pravda. Jen trochu dovolili těm ubohým lidem jíti podle
svého, pobaviti se po lidsky, stráviti třebas jen hodinku
způsobem ne trestaneckým — a již se člověk mravně změnil, třebas
také jen na několik minut...

Však hle již hluboká noc. Trhnu sebou a náhodou procitnu.
Stařeček stále ještě se modlí na peci a bude se modliti až do
svitání. Alej klidně spí vedle mne. Pamatuju se, že když už
usínal, ještě se smál, rozmlouvaje s bratřími o divadle. Vzhlížím
nyní nevolky na jeho klidný, dětský obličej. Ponenáhlu si všechno
uvádím na paměť: poslední den, svátky, celý tento měsíc... V
uleknutí zdvihám hlavu a rozhlížím se po svých spících soudruzích
ve chvějícím se, matném osvětlení tenké erární svíčky. Hledím na
jich ubohé tváře, na jejich chudobná lože, na veškeru tu
nesnesitelnou nuzotu a bídu, dívám se upřeněji a zdá se mi,
jakobych chtěl sám sebe přesvědčiti, že to všechno není
pokračování škaredého snu, nýbrž skutečná pravda.

Je to vskutku pravda. Hle, ozvalo se kdesi zastenání; tam kdosi
těžce pohodil rukou a zazvonil řetězem. Jiný sebou trhl ze spaní
a počal mluviti; a dědeček na peci modlí se za všechny
„pravoslavné křesťany" a je slyšeti jeho odměřené, tiché, táhlé
„Hospodi Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! ..."

„Vždyt tu nejsem navždy, vždyť jen na několik let!" pomyslím si a
opět skláním hlavu na podušku.

ČÁST DRUHÁ.

I.

Nemocnice.

Brzy po svátcích jsem se rozstonal a odebral jsem se do naší
vojenské nemocnice. Stála o samotě asi půl versty od pevnosti.
Byla to dlouhá přízemní budova, obarvená na žluto. V létě, když
se konaly opravy, padlo na ni veliké množství okru. Na ohromném
dvoře nemocnice byly umístěny různé hospodářské budovy, domy pro
lékaře a ostatní potřebná stavení. Ve hlavní budově byly pouze
pokoje pro nemocné. Pokojů bylo mnoho, ale pro trestance byly
vyhrazeny pouze dva, jež bývaly vždycky plny, zvláště v létě, tak
že bývalo nutno posouvati postele blíže k sobě. Naše nemocniční
pokoje naplňovaly se „nešťastným lidem" všelikého druhu. Chodili
sem naši trestanci, přicházeli rozliční vojáci, nacházející se ve
vyšetřování, uvěznění na různých hlavních strážích, odsouzení i
neodsouzení a taktéž osoby, jež měly býti deportovány dále;
přicházeli sem též z „polepšovací roty", zvláštního to ústavu, do
kteréhož byli posýláni provinilí a málo spolehliví vojáci od
praporů, aby se tam polepšili a odkudž se po dvou a více letech
vraceli takými darebáky, že těžko bylo najiti jim podobných.

Trestanci, kteří se roznemohli, hlásili se obyčejně ráno jako
nemocní poddůstojníkovi. Ihned je zapisovali do knihy a s onou
knihou posýlali nemocného v průvodu vojenské stráže do vojenského
lazaretu. Tam lékař nejprve prohlédl všechny nemocné ze všech
vojenských oddílů, jež byly posádkou v pevnosti, a koho shledal
opravdu nemocným, toho zapsal do nemocniční knihy. Mne si
poznamenali v knize a po jedné hodině, když se naši všichni už
odebrali z káznice, na odpolední práci, šel jsem do nemocnice.
Nemocný trestanec bral si s sebou obyčejně co mohl peněz, chleba,
protože toho dne nemohl již počítati na nemocniční porci,
malinkou dýmku a měšec s tabákem, křemenem a hubkou. Tyto
poslední věci se pozorně uschovávaly do bot. Já vstupoval do
ohrady nemocnice nikoli bez jisté zvědavosti na tuto novou, mně
ještě nepovědomou variaci našeho trestaneckého života.

Den byl teplý, pošmourný a smutný, jeden z těch dní, kdy podobné
ústavy, jako nemocnice, nabývají zvláštního pedantského,
tesklivého a kyselého rázu. Vešli jsme s průvodčím do přijímacího
pokoje, kde stály dvě měděné vany a kde už čekali dva nemocní
vojáci, nacházející se ve vyšetřování, také v průvodu stráží.
Přišel ranhojič, lenivě a pánovitě nás prohlédl a ještě lenivěji
odešel podat o nás zprávu lékaři, jenž měl den. Tento se objevil
brzy; prohlédl nás, při čemž se k nám choval velmi laskavě a
vydal nám „nemocniční lístky", na nichž byla zaznamenána naše
jména. Další popis nemoci, předepsání léků, stravy a ostatní bylo
zůstaveno tomu z ordinujících lékařů, jenž spravoval trestanecké
pokoje.

Slýchal jsem už dříve, že se trestanci nemohou nachváliti svých
lékařů. „Otcův netřeba," odpovídali na mé otázky, když jsem se
ubíral do nemocnice. Zatím jsme se převlékli. Šaty a prádlo, v
němž jsme přišli, nám vzali a oblékli nás v prádlo nemocniční,
mimo to nám vydali dlouhé punčochy, pantofle, noční čepice a
tlusté soukenné župany hnědé barvy, jež měly za podšívku něco
prostředního mezi režným plátnem a jakousi náplastí. Jedním
slovem — župan byl v nejvyšší míře špinavý; ale ocenil jsem jej
úplně teprve na místě.

Pak nás uvedli do trestaneckých pokojů, jež byly umístěny na
samém konci hrozně dlouhé chodby, vysoké a čisté. Vnější čistota
byla všude velmi uspokojivá; vše, co na první pohled padalo do
očí, jen se lesklo. Ostatně snad se mně to jen zdálo u porovnání
s naší trestnicí. Dva obžalovaní šli do pokoje nalevo, já
napravo. U dveří, zamknutých železnou závorou, stál na stráži
voják s ručnicí, vedle něho výpomocný strážník. Mladší
poddůstojník od stráže při nemocnici poručil, aby mne vpustili do
pokoje a já se octnul v dlouhé a úzké světnici, podél jejíž
delších stěn stály po obou stranách postele, celkem asi dvacet
dvě, z nichž tři nebo čtyři nebyly ještě obsazeny. Postele byly
dřevěné, omalované zelenou barvou, příliš dobře známé všem a
každému u nás na Rusi, tytéž postele, jež z jakéhosi předurčení
nikterak nemohou býti bez stínek. Bylo mně vykázáno místo v koutě
po té straně, kde byla okna.

Jak jsem již pravil, byli zde i naši trestanci z káznice. Někteří
z nich mne již znali aneb mne aspoň vídali dříve. O mnoho více
bylo však obžalovaných a z „polepšovací roty". Těžce nemocných,
t. j. takových, kteří nevstávali z postele, nebylo mnoho. Druzí,
lehce nemocní nebo pozdravující se, bud seděli na postelích, nebo
se procházeli po světnici, v níž mezi dvěma řadami postelí
zůstávalo ještě svobodného místa dosti k procházce. V pokoji byl
neobyčejně dusný nemocniční zápach, Vzduch byl nasycen různými
nepříjemnými výpary a vůněmi léků, nehledě na to, že skoro celý
den v koutě se topila kamna.

Má postel byla potažena pruhovanou povlakou. Sňal jsem ji. Pod
povlakou se ukázala soukenná pokrývka, podšitá režným plátnem, a
hrubé prádlo příliš pochybné čistoty. Vedle postele stál stolek,
na němž byl džbánek a cínová miska. Vše to pro lepší dojem bylo
pokryto malinkým ručníkem, jenž mně byl vydán. Níže měl stolek
ještě poličku; tam stavěli ti, kdož pili čaj, čajníky, džbány s
kvasem a podobné; ale těch, kdo pili čaj, bylo mezi nemocnými
velmi málo. Dýmky a měšce na tabák, jež měl s sebou skoro každý,
nevyjímaje ani souchotináře, schovávaly se pod postel. Lékař a
druzí představení nikdy se tam skoro nedívali, a stalo-li se, že
zastihli někoho s dýmkou, dělali, jako by neviděli. Ostatně i
nemocní byli skoro vždy opatrni a chodili kouřit ke kamnům. Leda
už v noci že kouřili přímo na postelích. Ale v noci nikdo pokoje
neobcházel, vyjma leda důstojníka, jenž velel stráži při
nemocnici.

Do té doby jsem nikdy neležel v žádné nemocnici; všechno kolem
mne bylo tedy pro mne zcela novo. Zpozoroval jsem, že budím
jakousi zvědavost. O mně již slyšeli a prohlíželi si mne zcela
nenuceně, ba i s odstínem jisté vynikajičnosti, jako se dívají ve
školách na nováčka, nebo v úřadech na člověka, jenž přišel s
nějakou žádostí. Napravo ode mne ležel jakýsi písař, jenž byl ve
vyšetřování; byl nezákonným synem jistého setníka ve výslužbě.
Byl vyšetřován pro padělání peněz a ležel už rok v nemocnici,
ačkoli mu, tuším, pranic nescházelo, ale on tvrdil lékařům, že má
aneurismus. Dosáhl svého cíle: káznice a tělesný trest ho minuly
a po roce byl odeslán do T....ka, kde měl býti chován v nějaké
nemocnici. Byl to silný, ramenatý mladý člověk, starý dvacet osm
let, veliký šibal a zběhlý v zákonech, daleko ne hloupý,
neobyčejně smělý v řeči a sebevědomý, do nemoci ješitný a
opravdově přesvědčivší samého sebe, že je nejpoctivějším a
nejspravedlivějším člověkem na světě, že nemá na sobě ani viny
nijaké, a toto přesvědčení mu zůstalo na vždy.

On se dal první se mnou do řeči, zvědavě se mne počal vyptávati a
dosti podrobně mne poučil o vnějších pořádcích nemocnice, a
rozumí se, že mně především oznámil, že je synem setníkovým.
Velice by si byl přál, aby ho pokládali za šlechtice, aneb aspoň
za „blahorodého". Hned po něm přistoupil ke mně jeden nemocný z
„polepšovací roty" a počal mne ubezpečovati, že znával mnohé z
dřívějších šlechtických vězňů, a jmenoval mně je jménem a
patronymikem. Byl to už šedivý voják; na tváři měl napsáno, že co
mluví, je samá lež. Zvali ho Čekunov. Patrně se ke mně lichotil,
domnívaje se bezpochyby, že mám peníze. Zpozorovav u mne papírový
balíček s čajem a cukrem, nabídl mně ihned své služby; že mi
opatří čajník a zavaří čaj. Mně slíbil M...cký, že mně čajník
pošle zítra z trestnice po některém trestanci, kteří chodili do
nemocnice na práci. Ale Čekunov přece dosáhl svého. Vypůjčil si
jakýsi kotlíček, ba i číšku, svařil vodu, zavařil čaj, slovem
sloužil mně neobyčejně horlivě, čímž zavdal ihned jednomu z
nemocných příčinu k několika jedovatým poznámkám na svůj účet.
Tento nemocný byl souchotinář, ležel naproti mně, jmenoval se
Usťjancev; byl to voják ve vyšetřování, týž, jenž dostal strach
před trestem, vypil sklenici kořalky, do níž nasypal mnoho
šňupavého tabáku a tím si uhnal souchotiny; mluvil jsem již o něm
dříve kdesi. Až dosud ležel mlčky, těžce dýchal, a upřeně a vážně
mne pozoroval, sleduje s nelibostí jednání Čekunova. Neobyčejná,
zlostná opravdovost dodávala jeho nelibosti jakéhosi zvláštního
komického odstínu. Konečně se nezdržel.

„Vida otroka! našel si pána!" promluvil s přestávkami a
zadychujícím se od slabosti hlasem. Trávil už poslední dny svého
života.

Čekunov se uraženě obrátil k němu.

„Kdo je otrok?" zvolal, pohlížeje s opovržením na Usťjanceva.

„Tys otrok!" odpověděl tento takovým sebevědomým hlasem, jako by
měl plné právo kárati Čekunova, ano jako by byl postaven k němu
schválně za tím účelem.

„Já že jsem otrok?"

„Ano, ty. Poslouchejte, dobří lidé, on nevěří! Diví se!"

„A co je tobě do toho! Vidíš, že sám on je jako bez rukou. Není
zvyklý žíti bez služebníka, toť víme. Proč bych neposloužil, ty
huňatotlamý blázne!"

„Kdo že je huňatotlamý?"

„Tys huňatotlamý."

„Já že jsem huňatotlamý?"

„Ano, ty!"

„A ty jsi krasavec? Sám máš hubu jako vraní vejce... jsem-li já
huňatotlamý."

„Ovšem že huňatotlamý! Vidíš, že tě Pánbůh srazil, ležel bych
tedy a umíral. Ale ne, také si musí omočit!

Nu, což jsi si omočil?"

„Což! Ne, já se raději pokloním před botou než před láptěm. Můj
otec se neklaněl a mně také zapověděl. Já... já..."

Chtěl pokračovat, ale strašně se rozkašlal na několik minut,
plivaje při tom krev. Brzy studený, seslabující pot vystoupil na
jeho úzkém čele. Kašel mu překážel, sic by byl stále mluvil; bylo
mu viděti na očích, jak se mu chtělo hádati se; ale nemaje k tomu
moci, máchal jen rukou, tak že Čekunov na něho konečně zapomněl.

Cítil jsem, že hněv souchotinářův je namířen spíše na mne než na
Čekunova. Proto, že mně Čekunov chtěl posloužiti a tím si
vydělati kopějku, nikoho by nenapadlo na něho se horšiti aneb
pohlížeti na něho s opovržením. Každý chápal, že to dělá pouze
pro peníze. V těch věcech prostý lid není vůbec tak choulostiv a
ostře dovede rozeznávati okolnosti. Usťjancevu jsem se nelíbil
vlastně já, nelíbil se mu můj čaj a to, že i v okovech zůstávám
jako by bárinem, že se nemohu obejíti bez obsluhy, ačkoli jsem
nikoho nežádal a ani si nepřál nikoho k obsluze. Vskutku vždycky
jsem si přál vykonávati všechno sám, a zejména to bylo mým
přáním, aby si nikdo ani mysliti nemohl, že jsem člověk,
vyhýbající se práci, rozněžený, že si hraju na pána. Ba v tom
částečně záležela moje ctižádost, když už je tak o tom řeč.

Avšak — opravdu nechápu, jak se to vždy přihodilo — nikdy jsem
nemohl odříci různým posluhovačům a přisluhovačům, kteří se mně
sami vnucovali a na konec mne úplně ovládali, takže oni vlastně
byli mými pány a já jejich sluhou; dle zevnějšku vyplývalo jaksi
samo sebou, že jsem opravdu bárin, že se nemohu obejíti bez
obsluhy a že tedy žiju po pansku. To bylo pro mne ovšem velice
mrzuté. Ale Usťjancev byl souchotivý, popudlivý člověk. Ostatní
nemocní zůstávali na pohled lhostejnými, ano i s jistým odstínem
hrdosti. Pamatuju se, že všichni byli zaujati jednou zvláštní
okolností: z rozhovorů mezi trestanci jsem seznal, že k nám
přivedou toho večera jistého trestance, nalézajícího se ve
vyšetřování, jenž v tu chvíli právě běhá ulicí.
Trestanciočekávali nováčka s veškerou zvědavostí. Tvrdilo se
ostatně, že trest bude lehký — všeho jen pět set prutů.

Ponenáhlu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nakolik jsem mohl
pozorovati, opravdově nemocní měli zde nejvíce kurděje a oční
nemoci — byly to místní nemoci onoho kraje. Takových bylo v
pokoji několik osob. Ostatní z opravdově nemocných měli zimnice,
různé vředy a choroby prsní. Zde nebylo tak, jako v jiných
místnostech v nemocnici: zde byly pohromadě všechny nemoci, i
venerické. Pravil jsem opravdově nemocní, protože tu bylo též
několik osob, jež přišly jen tak, bez všeliké nemoci odpočinout
si. Lékaři vpouštěli ochotně i takové z milosrdenství, zvláště
když bylo mnoho svobodných postelí. Život na hlavní strážnici a v
trestnicích zdál se u porovnání s nemocnicí tak bídným, že mnozí
trestanci s radostí přicházeli si poležet, nehledě na zatchlý
vzduch a zavřený pokoj. Byli i někteří zvláštní milovníci ležení
a vůbec lazaretního živobytí; nejvíce jich bylo z „polepšovací
roty".

Zvědavě jsem pozoroval své nové soudruhy, ale pamatuju se, že
obzvláštní zvědavost tehdy už ve mně vzbudil jeden již umírající,
pocházející z naší trestnice, také souchotinář a také už trávící
poslední své dny; ležel ob jednu postel od Usťjanceva a tedy
skoro naproti mně. Jmenoval se Michajlov; ještě přede dvěma
nedělema jsem ho viděl v káznici. Byl už dávno churav, a dávno
již měl jíti do nemocnice; ale on se přemáhal s jakousi
tvrdošijnou, zcela zbytečnou trpělivostí, dodával si mysli, až
teprv o svátcích odešel do nemocnice, aby po třech nedělích
skonal strašnou tuberkulosou; člověk jako by byl shořel.
Překvapila mne nyní jeho strašně pozměněná tvář, — tvář, kterou
jsem spatřil mezi prvními po svém vkročení do káznice; padla mně
tehdá jaksi do očí.

Vedle něho ležel jakýsi voják z polepšovací roty, starý člověk
již, strašně nečistotný, až se to hnusilo... Ale nemohu
vypočítávati všechny nemocné... Vzpomněl jsem si nyní na onoho
starce jen proto, že způsobil na mne tehda také jistý dojem a v
jedné minutě mně vnukl dosti úplné ponětí o některých
zvláštnostech trestaneckého oddělení v nemocnici. Onen stařec měl
tehda, jak se pamatuju, velmi silnou rýmu. Neustále kýchal, a
celý týden potom kýchal i ze spaní, a sice jako když střílí, pět
i šest kýchnutí za sebou, při čemž pravidelně po každé odříkával:
„Bože můj, zač jsi mne to jen potrestal!"

V onu chvíli seděl na posteli a lačně si cpal do nosu tabák z
papírového kornoutku, aby se silněji a lépe prokýchal. Kýchal do
bavlněného, vlastního, kostkováného šátku, jenž byl už stokrát
prán a skoro úplně vybledl; při tom se jeho malinký nos jaksi
zvláště pokaždé svraštil, dělaly se na něm drobné, nesčíslné
vrásky a ukázaly se zbytky starých, zčernalých zubů, spolu s
červenými, posliněnými dásněmi. Když se dosti nakýchal, rozestřel
ihned šátek a pozorně si prohlížel hlen, jehož se v něm
nashromáždilo hojnost a počal jej stírati svým hnědým komisním
županem, takže veškeren hlen zůstal na županě a šátek zůstal
leda. trochu vlhký. Tak to prováděl celý týden. Toto pečlivé,
lakotné šetření svého vlastního šátku na účet komisního županu
nebudilo v ostatních nemocných pražádný odpor, ačkoli se mohlo
státi, že některý z nich příště bude nucen obléknouti právě tento
župan. Ale náš prostý lid není choulostivý a bývá nedůvtipný až
ku podivu. Já se celý otřásl v tu chvíli a počal jsem si s
ošklivostí a zvědavostí bezděčně prohlížeti župan, jejž jsem
právě byl oblékl. Tu mne teprv napadlo, že už dlouho budil mou
pozornost svým silným zápachem. Ohřál se již na mně za tu dobu a
páchnul čím dál, tím více různými léky, náplastmi a jak se mně
zdálo, jakýmsi hnisem, což nebylo nic divného, neboť od
nepamětných dob měli jej skoro neustále na sobě různí nemocní.
Možná, že jeho plátěnou podšívku na zádech prali někdy; ale
určitě to tvrditi nemohu. Ale nyní byla ona podšívka prosycena
všemi možnými nepříjemnými moky, obkladky, vyřinulou vodou z
prořezaných pryskýřů a pod. Mimo to do trestnického oddělení
přicházeli velmi často lidé s rozsekanými zády, kteří právě
proběhli ulicí. Takové trestance léčili obklady a proto župan,
jenž se oblékal přímo na mokrou košili, musel tím nezbytně
trpěti; a všechno to na něm zůstávalo.

Proto po celou dobu mého vězení, celých těch několik let, kdykoli
se mně přihodilo, že jsem býval v nemocnici (a býval jsem tam
často), pokaždé jsem oblékal župan s bázlivou nedůvěrou.
Obzvláště se mně nelíbily veliké a znamenitě vypasené vši, jež se
někdy nalézaly v oněch županech. Trestanci je s rozkoší zabíjeli,
tak že když pod tlustým, neohrabaným trestancovým nehtem prasklo
někdy zabité zvířátko, bylo možno i dle tváře lovcovy souditi o
stupni té rozkoše, kterou mu to způsobilo. Také velice u nás
neměli rádi stínky a stávalo se, že se někdy všichni nemocní z
celého pokoje sebrali a hubili je za dlouhých, nudných zimních
večerů.

Ačkoli tedy v nemocnici, vyjma těžký zápach, na zevnějšek všechno
bylo dle možnosti čisto, vnitřní, tak říkaje podšívkovou čistotou
nepříliš se u nás honosili. Nemocní k tomu přivykli a skoro se
domnívali, že to tak musí býti; mimo to i sám pořádek v nemocnici
nenutkal k obzvláštní čistotě. Ale o pořádku tom promluvím
později...

Sotva že mně Čekunov podal čaj, mimochodem řečeno upravený z
nemocniční vody, kterou přinášeli do pokoje jednou na celý den, a
jež se v našem vzduchu jaksi rychle kazila, otevřely se jaksi
hlučně dvéře a v průvodu sesílené vojenské stráže byl přiveden
voják, jenž byl právě proběhl ulicí. Bylo to poprvé, co jsem
viděl člověka právě potrestaného. Později je přiváděli často,
některé i přinášeli, byli-li příliš těžce potrestáni, a pokaždé
to působilo velikou zábavu nemocným. Vítali u nás takového
člověka obyčejně s nápadně přísným výrazem obličeje a s jakousi
skoro trochu přepjatou vážností. Ostatně uvítání záviselo z části
od stupně velikosti zločinu a následovně též od velikosti trestu.
Velmi silně sbitý a podle reputace veliký zločinec, těšil se
větší vážnosti a větší pozornosti, než nějaký uprchlý novobranec,
jako na příklad ten, jehož přivedli nyní. Ale ani v tom, ani v
onom případě neprojevovalo se ani zvláštního politování, ani
jakékoliv obzvlášť rozčilující poznámky. Mlčky pomáhali
nešťastnému a ošetřovali ho, zejména když se nemohl obejíti bez
cizí pomoci. Ranhojiči věděli už sami, že odevzdávají sbitého do
zkušených a dovedných rukou. Pomoc záležela obyčejně v častých a
nezbytných změnách namočeného do studené vody prostěradla nebo
košile, kterou kladli na rozsekaná záda, zvláště když potrestaný
sám už neměl síly, aby dbal o sebe, pak v obratném vytahování
třísek z ran, neboť třísky z polámaných o záda prutů často se
zadírají do zad. Tato poslední operace bývá nemocnému obyčejně
velmi nepříjemná.

Ale vůbec vždycky mne naplňovalo podivením, s jak neobyčejnou
pevností snášejí potrestaní bolest. Mnoho jsem jich viděl,
některé až příliš sbité, a skoro ani jeden z nich nezastenal! Jen
tvář, jako by se celá změnila, zbledne; oči planou; pohled je
nepokojný, roztržitý, rty se třesou, takže ubohý schválně je
někdy přidržuje zuby, že je rozkouše až do krve.

Přivedený voják byl hoch asi dvacetitříletý, pevného, svalovitého
těla, příjemné tváře, vysoký, štíhlý, snědé pleti. Jeho záda byla
ostatně pořádně sesekána. Shora až po pás celé jeho tělo bylo
obnaženo; přes ramena měl přehozené mokré prostěradlo, následkem
čehož se třásl na všech údech, jako by měl zimnici, a asi
půldruhé hodiny přecházel sem tam po světnici. Vzhlížel jsem do
jeho tváře. Zdálo se, že o ničem nepřemýšlí v tu chvíli, hleděl
podivně a divoce zběžným pohledem, jemuž patrně bylo za těžko,
aby se pozorněji upjal na něco. Zdálo se mně, že upřel pohled na
můj čaj. Čaj byl horký; pára se valila z číšky a ubožákovi bylo
zima, chvěl se, že až jektal zuby. Nabídl jsem mu, aby vypil čaj.
Hbitě a mlčky se obrátil ke mne, vzal číšku, vypil ji stoje a bez
cukru, při čemž velice chvátal a jaksi zvláštně se snažil, aby
nemusel hleděti na mne. Když všechno vypil, mlčky postavil číšku
a nekývnuv mně ani hlavou, začal opět choditi po komnatě sem a
tam. Neměl ovšem pomyšlení na slova a na kývání. Co pak se týče
trestanců, všichni se z počátku jaksi vyhýbali všelikým řečem s
potrestaným novobrancem; naopak, když mu napřed pomohli, sami
jako by se potom snažili vůbec si ho nevšímati, snad že mu chtěli
dopřáti co nejvíc pokoje a nezlobiti ho nijakými dalšími otázkami
a nijakým litováním, s čímž zdá se, byl on zcela spokojen.

Zatím se setmělo, rozžehli noční svítilnu. Někteří trestanci se
vytasili se svými vlastními svícny, celkem však ne mnozí. Konečně
po večerní návštěvě lékařově přišel poddůstojník od stráže,
spočítal všechny nemocné a zavřeli pokoj, do něhož přinesli dříve
noční džber... K svému ustrnutí jsem zvěděl, že tento džber zde
zůstane celou noc, ačkoli se záchod nacházel hned na chodbě,
všeho dva kroky ode dveří. Ale byl tu již zaveden takový pořádek.
Ve dne trestance vypouštěli ještě z pokoje, ovšem ne více než na
jednu minutu; v noci však za žádnou podmínkou. Trestanecké
oddělení v nemocnici nebylo podobno k obyčejným pokojům a nemocný
trestanec snášel svůj trest i za nemoci. Kdo první zavedl takový
pořádek, nevím; jen tolik vím, že pořádku v tom vlastně nebylo
nijakého a nikdy že se veškerá zbytečnost formalistiky nejevila
patrněji, než na příklad v tomto případě. Ovšem že pořádek ten
nebyl zaveden od lékařů. Opakuju, že se trestanci nemohli
nachváliti svých lékařů, pokládali je za otce, ctili je. Každý si
byl vědom jejich laskavosti, každý od nich uslyšel dobré
slovíčko; a trestanec, všemi zavržený, vážil si toho, protože
viděl nelíčenost a upřímnost tohoto dobrého slova a této
laskavosti.

Lékaři se mohli bez nich obejíti; nikomu by se nemusili
zodpovídati, kdyby se chovali jinak, to jest hruběji a
necitelněji; byli tedy dobrými z pravé lidumilnosti. Oni dobře
ovšem chápali, že nemocný, ať je si kdokoliv, trestanec anebo ne,
má na příklad právě tak potřebí svěžího vzduchu, jako každý jiný
nemocný, třeba sebe výše postavený. Nemocní z druhých pokojů,
když se na příklad uzdravovali, mohli se svobodně procházeti po
chodbách, důkladněji se pohybovati, dýchati vzduch ne tak
otrávený, jako vzduch v nemocničních pokojích, zatchlý a vždycky
nezbytně nasycený dusnými výpary. Strašno a hnusno si představiti
nyní, v jaké míře se musil otráviti tento již otrávený vzduch v
noci u nás, když přinesli onen džber, za teplé temperatury v
pokoji a za jistých nemocí, při nichž se nelze obejíti bez
záchodu!

Řekl-li jsem, že trestanec i za nemoci snášel svůj trest,
nepředpokládal jsem ovšem a nepředpokládám, že takový pořádek byl
zaveden schválně jen pro potrestání. Rozumí se, že by to byla s
mé strany nesmyslná pomluva. Nemocné není proč trestati. Děje-li
se tak přece, rozumí se samo sebou, že nějaká přísná, strohá
nutnost přinutila představenstvo k opatření tak škodnému ve svých
následcích. Nuže která pak? Ale to je právě to mrzuté, že se
ničím jiným nedá ani dosti málo vysvětliti nezbytnost onoho
opatření, a mimo to i mnohých jiných opatření, tak velice
nepochopitelných, že nejen vysvětliti je, nýbrž ani tušiti jich
vysvětlení není možná. Čím tedy vysvětliti takovou zbytečnou
přísnost? Inu tím, že trestanec může přijíti do nemocnice,
schválně se dělaje nemocným, může oklamati lékaře, v noci vyjde
ná záchod a použiv tmy, prchne!

Dokazovati vážně veškeru pošetilost takového rozsuzování je skoro
nemožno. Kam uprchne? jak uprchne? v čem uprchne? Za dne je
pouštějí po jednom; totéž mohlo by se díti i v noci. U dveří
stojí stráže s nabitou puškou. Záchod je doslovně vzdálen dva
kroky od vojáka, stojícího na stráži; ale přes to ho provází
ještě výpomocný strážník a nespouští s něho očí po celou dobu Tam
je pouze jedno okno, v zimě v letě s dvojími rámy a železnou
mřiží. Pod oknem pak na dvoře, u samých oken trestaneckého
oddělení, také chodí po celou noc stráže. Aby mohl člověk ujíti
oknem, musil by vyraziti rám a mříž. Kdož mu to dovolí!

Ale dejme tomu, že zabije napřed výpomocného strážníka tak, že
tento ani nehlesne a nikdo ničeho neuslyší. Ale připustíme-li i
tuto bláhovost, vždyť přece bude musit vylomiti okno a mříž.
Všimněte si ještě toho, že zde hned vedle stráže spí nemocniční
hlídači a o deset kroků dále u dveří druhého trestaneckého pokoje
stojí druhý voják s ručnicí, vedle něho druhý výpomocný strážník
a druzí hlídači. A kam uteče v zimě člověk v punčochách a
pantoflích, v nemocničněm županě a noční čepici? Je-li však tomu
tak a je-li tak málo nebezpečí (to jest ve skutečnosti rozhodně
nijaké), nač takové vážné obtěžování nemocných, trávících snad
poslední dni a hodiny svého života, nemocných, jimž je svěží
vzduch ještě nutnější, nežli zdravým? Nač? Toho jsem nikdy nemohl
pochopiti...

Když jsem se však už jednou otázal „nač?" a promluvil jsem o tom,
nemohu se zdržeti, abych si nepřipomněl ještě jednu pochybnost,
jež se po tolik let vznášela přede mnou ve způsobě
nejzáhadnějšího fakta, na kteréž jsem také nijakým způsobem
nemohl nalézti odpovědi. Nemohu se zdržeti, abych o tom nepronesl
aspoň několik slov, prve než přistoupím k pokračování u svém
líčení. Míním okovy, od nichž nevysvobodí odsouzeného trestance
nijaká nemoc. I souchotináři umírali před mýma očima v okovech. A
při tom všichni k tomu přivykli, všichni to pokládali za něco
hotového, neodvratného. Sotva se asi kdo nad tím zamyslil, když
ani z lékařů nikomu nepřišlo na mysl, aby za všechna ta léta
aspoň jednou se přimluvili u velitelství, aby dovolilo sňati
okovy těžce nemocnému trestanci, zejména souchotináři. Ovšem
okovy samy o sobě nejsou ještě Bůh ví jaká obtíž. Vážívají od
osmi do dvanácti liber. Nositi deset liber není pro zdravého
člověka obtížno. Tvrdilo se mně ostatně, že od pout po několika
letech začínají prý nohy schnouti. Nevím, je-li to pravda, ačkoli
trochu možnosti v tom jest. Břímě, třebas i neveliké, třebas jen
deseti liber, připjaté k noze na vždy, přec jen nepřirozeně
zvětšuje tíži nohy a může za dlouhou dobu způsobiti jistý
škodlivý následek...

Ale dejme tomu, že zdravému je to jedno. Možno-li tvrditi totéž o
nemocném? Dejme tomu, že je to jedno též obyčejnému nemocnému.
Ale bude to jedno těžce nemocným, bude to jedno — opakuju —
souchotinářům, jimž i tak schnou ruce a nohy, takže každé stéblo
se jim stává těžkým? Opravdu, kdyby lékařská správa vymohla
úlevu, třebas jenom souchotinářům, již to by bylo skutečným
avelikým dobrodiním. Ovšem, namítne někdo, že trestanec je zlosyn
a není hoden dobrodiní; ale sluší-li se zdvojnásobovati trest
tomu, jehož i tak se již dotekl prst boží? Ostatně nelze ani
věřiti, že by se to dělo jen pro potrestání. Vždyť souchotináře i
soudní rozsudky osvobozují od tělesného trestu. Následovně i tu
se skrývá nějaké tajemné, důležité opatření ve způsobě spásné
opatrnosti. Jaké však? nelze pochopiti.

Vždyť není přece možná se obávati, že by souchotinář utekl. Komu
by to přišlo do hlavy, zvláště hledí-li se na jistý stupeň
rozvoje choroby? Tvářiti se souchotinářem, podvésti lékaře s tím
úmyslem, aby člověku bylo možno prchnouti, je nemožno. Není to
nemoc takového druhu; na první pohled se pozná. A pak: což
připínají člověku pouta na nohy jen proto, aby neuprchl, aneb aby
mu překážely v útěku? Dokonce ne. Okovy jsou příznakem pohany,
zostuzení, jsou obtíž fysická i mravní. Tak aspoň se za to má. V
útěku nikdy nikomu nemohou překážeti. Nejnedovednější,
nejneobratnější trestanec dovede je bez velkého namáhání velmi
brzy přepilovati aneb kamenem urazili nýty, jež je spojují. Pouta
na nohách rozhodně ničemu nezabrání; je-li tomu však tak, jsou-li
odsouzenému trestanci ustanoveny jen pro potrestání, ptám se
poznovu, má-li umírající býti trestán ?

Právě nyní, co píšu tyto řádky, jasně si vzpomínám na jednoho
umírajícího souchotináře, na téhož Michajlova, jenž ležel skoro
naproti mně nedaleko od Usťjanceva, a jenž — jak se pamatuju,
zemřel čtvrtého dne po mém příchodu do nemocnice. Snad jsem se
dal do řeči o souchotinářích, že znova ve mně vznikají tytéž
dojmy a tytéž myšlénky, jež mně tehdáž přišly do hlavy za
příležitosti oné smrti. Samého Michajlova jsem ostatně málo znal.
Byl to ještě velmi mladý člověk, asi dvacetpět let starý, nic
víc, vysoký, útlý a velmi příjemného zevnějšku. Bydlel ve
zvláštním oddělení, a byl ku podivu mlčeliv, vždy jaksi tiše,
jaksi klidně truchliv. On zrovna sechl v káznici. Tak aspoň se
potom o něm vyjadřovali trestanci, mezi nimiž zanechal po sobě
dobrou památku. Vzpomínám si pouze? že měl překrásné oči, a věru
nevím, proč se na něho tak jasně pamatuju.

Zemřel ve tři hodiny odpoledne za mrazivého, jasného dne.
Pamatuju se, jak slunce zrovna probodávalo pevnými, kosými
paprsky zelená, lehce zamrzlá skla v oknech našeho pokoje. Celý
proud jich lil se na nešťastného. Skonal bez paměti a těžce,
dlouho umíral, několik hodin po sobě. Už z rána oči jeho přestaly
poznávati osoby, jež k němu přistupovaly. Chtěli mu nějak
uleviti, viděli, že je mu velice těžko; dýchal obtížně, hluboce,
s chrapotem; prsa jeho se vysoko dmula, jako by mu bylo vzduchu
málo. Shodil se sebe pokryvku, všechny šaty a konečně počal se
sebe trhati košili: i ta se mu zdála těžkou. Pomohli mu a sňali s
něho košili. Strašno bylo se dívati na to dlouhatánské tělo s
vyschlýma do kosti nohama a rukama, se zapadlým životem, se
vzedmutýma prsoma, s žebry zřetelně vystupujícími, jako na
kostře. Na celém těle jeho zůstal pouze dřevěný křížek s
ladonkou*) na krku a pouta, jimiž zdá se že by mohl nyní provléci
vyschlou nohu. Pul hodiny před jeho smrtí všichni u nás jaksi
ztichli, počali rozmlouvati div ne pošeptmu. Kdo chodil, stoupal
nohou, že nebylo slyšeti. Rozmlouvali mezi sebou málo a to o
věcech vedlejších, zřídka jen vzhlédali na umírajícího, jenž
chraptěl pořad víc a více. Konečně bloudící a nepevnou rukou
namakal na prsou svoji ladonku a počal ji se sebe strhovati, jako
by i ta mu byla na obtíž, jako by mu překážela, tlačila ho.
Sundali mu i ladonku. Za deset minut skonal.

Zaklepali do dveří na strážníka, oznámili mu. Přišel hlídač, tupě
vzhlédl na umrlce a odebral se k ranhojiči. Ranhojič, člověk
mladý a dobrý, trochu přes příliš starostlivý o svůj celkem dosti
příjemný zevnějšek, přibyl rychle; spěšnými kroky, stoupaje
hřmotně po ztichlém pokoji, přistoupil k nebožtíkovi a s jakýmsi
zvláště smělým, jako by

*) Plátěnný váček, v němž bývá zašita modlitbička neb jiný
posvátný předmět.

pro takový případ schválně vymyšleným vzezřením, vzal ho za
tepnu, omakal ji, pohodil rukou a odešel. Ihned se odebrali na
strážnici podat zprávu. Trestanec byl důležitý, ze zvláštního
oddělení; i tu bylo třeba zvláštních obřadů, měl-li býti uznán za
mrtvého.

Zatím, co se čekalo na stráž, kdosi z trestanců podal tichým
hlasem návrh, že by neškodilo zatlačiti nebožtíkovi oči. Druhý ho
pozorně vyslechl, mlčky přistoupil k umrlci a zatlačil mu oči.
Spatřiv křížek, ležící podle něho na podušce, vzal jej, podíval
se naň a mlčky opět jej vložil Michajlovu na krk; vložil jej na
krk a poznamenal se křížem. Mrtvola zatím tuhla; světelný paprsek
hrál na ní; ústa byla polo otevřená; dvě řady bílých, mladých
zubů leskly se pod tenkými, k dásním přilíplými rty. Konečně
vešel poddůstojník od stráže s tesákem po boku a přilbicí na
hlavě, za ním dva hlídači. Čím dál, tím kráčel pomaleji a s
podivením pozoroval zatichlé a se všech stran přísně se na něho
dívající trestance. Když přišel na krok k nebožtíkovi, stanul
jako přimražený, jako by se byl čeho lekl. Úplně obnažený,
vyschlý trup v okovech ho překvapil; náhle odepjal přezku, sňal
přílbici, čeho neměl vlastně zapotřebí, a široce se poznamenal
křížem. Byla to přísná, šedivá tvář starého vojáka. Pamatuju se,
že v tutéž chvíli stál vedle Čekunov, také už šedivý stařec. Po
celou dobu pohlížel mlčky a upjatě ve tvář poddůstojníkovu,
hleděl přímo na ni a s jakousi podivnou pozorností sledoval každý
její pohyb. Ale oči jejich se setkaly a Čekunovu se náhle zachvěl
dolní ret. Zkřivil jaksi podivně ústa, takže zasvitly jeho zuby,
a spěšně, jako by nechtě, kývnuv poddůstojníkovi na nebožtíka,
prohodil:

„Vždyť také měl matku!" a odešel pryč.

Pamatuju se, ta slova zrovna jako by byla mnou projela... a proč
je pronesl a jak mu přišla do hlavy? Však hle mrtvolu počali
zdvihati; zdvihli ji spolu s ložem; sláma zachrastěla a za
všeobecného ticha okovy hlasitě zazvonily o podlahu... Nazdvihli
je. Mrtvolu odnesli. Najednou se dali všichni hlasitě do řeči.
Bylo slyšeti, jak poddůstojník už na chodbě posýlal kohosi pro
kováře. Bylo zapotřebí sňati pouta s mrtvoly...

Ale odchýlil jsem se od věci...

II.

Nemocnice.

(Pokračování.)

Lékaři obcházeli pokoje po ránu; před jedenáctou přišli k nám
všichni společně, provázejíce hlavního lékaře; asi o půldruhé
hodiny dříve navštěvoval pokoj náš ordinator. V tu dobu byl
ordinatorem u nás jistý mladý lékař, velmi zběhlý, laskavý,
přívětivý, jehož měli trestanci velmi rádi a jemuž vytýkali pouze
jednu vadu: „Je příliš pokorný." A vskutku byl jaksi nehovorný,
skoro jako by se před námi ostýchal, div se nečervenal, měnil
dietu skoro na první požádání nemocných a zdá se skoro, že byl
ochoten předpisovati jim i léky dle jich prosby. Jinak to byl
řádný, mladý muž. Sluší uznati, že se mnoho lékařů na Rusi teši
lásce a vážnosti prostého lidu, a jest to, pokud jsem já
pozoroval, skutečná pravda.

Vím, že se má slova budou zdáti paradoxem, zejména vzpomeneme-li
si na všeobecnou nedůvěru všeho ruského prostého lidu k umění
lékařskému a k „zámořským" lékům. A opravdu prostý člověk, trpící
sebe těžší nemocí, bude se po několik let za sebou léčiti raději
u selské báby zaříkavačky, anebo svými domácími, prostonárodními
léky (jimiž vůbec nesluší opovrhovati), než aby šel k lékaři,
nebo si lehl do nemocnice. Ale kromě toho, že při tom spolupůsobí
neobyčejně důležitá okolnost, jež se nikterak nevztahuje k
medicíně, totiž všeobecná nedůvěra veškerého prostého lidu ke
všemu, co nese na sobě pečeť něčeho administrativního,
formelního: je lid zastrašen a předpojat proti nemocnicím různými
postrachy, pověstmi, nezřídka pošetilými, ale časem skutečně
odůvodněnými. Nejvíce však ho straší německé pořádky v
nemocnicích, cizí tváře kolkolem po celé trvání nemoci, přísnost
v jídle, pověsti o neúprosné bezohlednosti ranhojičův a lékařův,
o pitvání a kuchání mrtvol a pod. Mimo to — rozumuje lid — léčiti
ho budou páni, neboť lékaři jsou přec jen také páni.

Avšak po bližším seznámení se s lékaři (ač ne bez výjimky, nýbrž
z větší části) všechny ty strachy mizejí velmi rychle, což dle
mého mínění sluší přičísti na účet čestnosti našich lékařů,
zejména mladých. Větší jich část umí si zasloužiti úctu, ba i
lásku prostého člověka. Aspoň já píšu o tom, co jsem sám viděl a
zakusil nejednou a na mnoha místech, a nemám příčiny, abych se
domníval, že se v jiných místech příliš často jedná jinak. V
některých zákoutích lékaři pravda berou úplatky, silně těží ze
svých nemocnic, nemocných si skoro ani nevšímají, ba zapomínají
úplně své umění lékařské. Bývá to skutečně; ale ja mluvím o
většině, či, lépe řečeno, o tom duchu, tom směru, který panuje
nyní, za našich dnů v medicíně. Onino však zrádcové svého
povolání, vlci ve stádě ovcí, ať si uvádějí cokoli k svému
ospravedlnění, ať se jakkoli vymlouvají, na příklad na svět je
obklopující, jenž i je vlákal do svého kruhu, vždycky budou
vinni, zvlášť jestliže při tom pozbyli i lásky k člověčenstvu. A
láska k člověku, laskavost, bratrský soucit s nemocným jsou mu
někdy potřebnější než léky.

Je na čase, abychom si přestali apaticky stýskati na okolnosti,
že nás zahubily. Jest ovšem pravda, že okolnosti mnoho v nás
pohubí, ale přece ne všechno, a často leckterý chytrý a obratný
podvodník velmi dovedně zahaluje a ospravedlňuje vlivem těchto
okolností nejen svou slabost, nýbrž nezřídka zrovna i podlost,
zvláště když umí pěkně mluvit a psáti. Ale opětně jsem se
odchýlil od věci; chtěl jsem jen říci, že prostý lid nedůvěřuje a
chová se nepříznivě spíš k úřední stránce medicíny, a ne k
lékařům. Jakmile se opravdu přesvědčí, jací jsou to lidé, ztrácí
rychle mnohé ze svých předpojatostí. Ostatní zařízení našich
nemocnic neodpovídá dosud ve mnohém vzhledě duchu našeho lidu,
příčí se posud svými pořádky obyčejům našeho prostého člověka a
není s to, aby si zjednalo úplně důvěry a vážnosti lidu. Tak se
mně aspoň zdá na základě některých mých vlastních dojmů.

Náš ordinator se obyčejně zastavoval u každého nemocného, vážně a
velmi pozorně ho prohlížel a se ho vyptával, předpisoval léky a
dietu. Leckdy i sám pozoroval, že nemocnému neschází pranic; ale
protože si trestanec přišel odpočinout od práce, anebo si přišel
poležet na matraci místo na holých deskách a při tom přec jen v
teplé světnici a ne ve vlhké strážnici, kde jsou v malé místnosti
zavřeny celé tlupy bledých a vyzáblých trestanců, nacházejících
se ve vyšetřování — (tito obžalovaní jsou u nás skoro vždy, po
celé Rusi, bledí a vyzáblí, důkaz to, že se jim vede hůř a
duševní stav jejich že jest vždycky těžší, než trestanců
odsouzených) — proto jim náš ordinator klidně zapisoval nějakou
febris catarrhalis a nechával je ležet třebas celou neděli. Té
febris catarrhalis všichni se u nás smáli. Věděli velmi dobře, že
jest to po oboustranném souhlase mezi lékařem a nemocným přijatá
u nás formule pro naznačení líčené nemoci; „píchání do zásoby",
jak sami trestanci překládali febris catarrhalis.

Někdy nemocný zneužíval dobrosrdečnosti lékařovy a zůstával
ležeti dotud, pokud ho nevyhnali mocí. Tu stálo za to, dívati se
na našeho ordinatora; on jako by se styděl přímo říci nemocnému,
aby se uzdravoval a honem už požádal, aby byl vypuštěn z
nemocnice, ačkoli měl úplné právo, jednoduše beze všech rozhovorů
a laskavostí prohlásiti ho za zdravého poznámkou v nemocničním
lístku sanat. est. Z počátku činil narážky, potom jako by ho
prosil: „Snad by byl čas už; vždyť už jsi zdráv skoro, tady v
pokoji je těsno" a podobným způsobem tak dlouho, až se nemocný
sám zastyděl a požádal, aby byl propuštěn z nemocnice.

Vrchní lékař, ač byl soucitný a čestný člověk (jeho také měli
nemocní velmi rádi), byl přece nepoměrně přísnější a rozhodnější,
než ordinator, po případe projevoval i bezohlednou přísnost,
začež ho u nás jaksi zvláště ctili. Přicházel v průvodu všech
lékařů z nemocnice po ordinatorovi, také prohlížel každého
zvlášť, zvláště se zastavoval u těžce nemocných, vždycky jim uměl
povědíti dobré, potěšující, někdy i srdečné slovo a vůbec působil
dobrý dojem. Ty, kteří přišli s „pícháním do zásoby", nikdy
nekáral ze lži a nevyháněl je; ale když nemocný zneužíval jeho
dobroty, tu ho jednoduše prohlašoval za zdravého: „Nu co,
přítelíčku; poležel jsi si dost, odpočinul si, táhni, všechno má
svůj konec."

Takovou svéhlavost jevili obyčejně buď ti. kteří byli líni na
práci, zvláště za pracovní letní doby, aneb trestanci,
nacházející se ve vyšetřování, které čekal tělesný trest.
Pamatuju se, jak proti jednomu takovému bylo užito zvláštní
přísnosti, ba až bezcitnosti, jen aby ho přiměli k opuštění
nemocnice. Přišel s nemocí oční. Měl červené oči a stýskal si, že
ho silně píchá v očích. Léčili ho bankami, pijavkami, stříkali mu
do očí jakousi žíravou tekutinu a pod., ale nemoc neodchází, oči
se mu nečistí. Lékaři se pomalu dovtípili, že nemoc jeho je
líčená; zánět je stále nepatrný, nehorší se, ale také se nelepší,
je stále ve stejném stavu; případ tedy podezřelý.

Trestanci všichni dávno už věděli, že se nemocný přetvařuje a
lékaře klame, ačkoli sám on se k tomu nepřiznával. Byl to mladý
hoch, dosti hezký, ale působil na nás na všechny jakýsi
nepříjemný dojem; byl upjatý, podezřívavý, zamračený, s nikým
nemluví, hledí zpod obrví, všech se straní, jako by všechny měl v
podezření. Pamatuju se, že někteří se dokonce obávali, aby
nevyvedl něco. Byl vojákem, dopustil se značné krádeže, byl
usvědčen a čekalo ho tisíc ran pruty a trestanecká rota. Někteří
odsouzení, aby protáhli co nejvíc vykonání trestu, odhodlávají
se, jak jsem již připomenul, k různým výstřednostem: bodne nožem
v samý předvečer trestu některého představeného nebo i svého
soudruha ve vězení, započne nové vyšetřování, vykonání trestu se
protáhne ještě na dva měsíce a tím dosáhl svého cíle. Na tom mu
nezáleží, že za dva měsíce bude potrestán dvakrát nebo třikrát
přísněji; jen když se nyní zbaví hrozného okamžiku aspoň na
několik dní, ať už se potom děje cokoliv; tak hrozně klesají na
mysli někteří z oněch nešťastníků. Někteří u nás si už šeptali,
aby se měli před ním na pozoru; může se státi, že zavraždí v noci
někoho. Ostatně jen se to říkalo, ale zvláštních nějakých
opatření nečinili, ba ani ti, jejichž postele se nacházely hned
vedle něho. Takto viděli, že si v noci tře oči vápnem z omítky a
ještě něčím jiným, aby k ránu opět byly červené.

Konečně mu vrchní lékař pohrozil průvlakou. Při tvrdošíjné oční
nemoci, jež trvá dlouho, a když se již všechny lékařské
prostředky okázaly marnými, odhodlávají se lékaři, aby zachránili
zrak, k silnému a trapnému prostředku: vloží nemocnému průvlaku,
jako koni. Ale ubohý ani tu si nedal říci, aby si pospíšil s
uzdravením. Jaká to musila býti tvrdošíjná povaha! Anebo byl až
příliš bázlivý. Vždyť průvlaka působila bolest, ač menší, než
pruty, ale přece strašnou. Nemocnému seberou rukou vzadu na krku
kůži, co se jí dá sebrati, proříznou nožem vše to, co se dalo
sebrati, z čehož vzniká široká a dlouhá rána po celém týle, a
provlékají onou ranou plátěnnou tkanici dosti širokou, na palec;
potom každodenně v určitou hodinu tkanici onu v ráně popotahují,
Čímž jako by ji znova rozříznuli, aby rána stále hnisala a
nehojila se. Ubožák snášel tvrdošijně — ovšem s hroznými mukami —
i tuto trýzeň po několik dní, až se konečně prohlásil za
uzdraveného. Jeho oči zahojily se za jediný den úplně, a když se
mu zahojil i krk, odebral se na hlavní stráž, aby si
následujícího dne došel pro svých tisíc ran.

Ovšem minuta před potrestáním je těžká, tak těžká, že snad se
prohřešuju, nazývám-li strach z ní malomyslností a zbabělostí.
Musí to býti těžké, když se lidé vydávají dvojnásobnému a
trojnásobnému trestu, jen aby nebyl vykonán ihned. Zmínil jsem se
ostatně i o takových trestancích, kteří sami se hlásili co možná
nejdříve, aby byli propuštěni z nemocnice, ačkoli se jim záda
ještě nezahojila po prvním výprasku, a sice proto, aby proběhali
ulicí, kolikrát jim ještě zbývalo, a tím si odbyli nadobro trest.

Doba strávená ve vyšetřování při hlavní stráži jest pro každého
ovšem nepoměrně horší než káznice.

Ale kromě rozdílu v temperamentech hraje v odhodlanosti a
srdnatosti některých trestanců velikou úlohu dávné přivyknutí k
ranám a trestům. Mnohokráte tělesně trestaný člověk stává se
jaksi pevnějším na duchu i na zádech a pohlíží konečně na trest
skepticky, skoro jako na maličké nepohodlí a již se ho nebojí.

Celkem je to pravda. Jeden náš trestanec ze zvláštního oddělení,
pokřtěný Kalmyk, Alexandr či Alexandra, jak ho u nás jmenovali,
podivný člověk, úskočný, srdnatý a zároveň velice dobrosrdečný,
vypravoval mně, jak si odběhal své čtyry tisíce ran, vypravoval
se smíchem a žerty, ale ihned se opravdově zapřísahal, že kdyby
od dětinství, od nejútlejšího, prvního svého mládí nebyl vyrostl
pod důtkami, od nichž doslovně po celou dobu jeho života v ordě
nescházely jizvy s jeho zad, nesnesl by za nic na světě oněch
čtyr tisíc ran. Povídaje to jako by blahořečil svému vychování
pomocí důtek. „Mne bili za všechno, Alexandře Petroviči,"
vypravoval mně kdysi, sedě na mé posteli pod večer, nežli se
rozsvěcovalo, „za všechno, ať bylo cokoliv, bili mne patnáct let
za sebou, a sice od toho samého dne, co se dovedu pamatovati,
každý den několikrát; nebil mne jen kdo nechtěl; takže jsem
konečně úplně přivykl."

Jak se dostal na vojnu, nevím; nepamatuju se; ostatně, možná, že
to vypravoval; byl to věčný běhoun a tulák. Pamatuju se jen na
jeho vypravování, jak ho pojal hrozný strach, když ho odsoudili
ke čtyřem tisícům za zavraždění velitele. „Věděl jsem, že budu
trestán přísně a že snad nevyváznu zpod holí živ; a ačkoliv jsem
přivykl důtkám, přec jen čtyři tisíce ran prutem není žert; k
tomu všichni představení byli na mne rozzlobeni! Věděl jsem,
jistě jsem věděl, že mně to neprojde, že to nevydržím; nevyváznu
zpod prutů. Napadlo mně nejprve, že se dám pokřtiti; myslím si,
snad mně odpustí, a ačkoli mně naši hned tehda povídali, že z
toho nebude nic, že neodpustí, jen si myslím: přec to zkusím,
přec jen jim bude více líto pokřtěného.

Vskutku mne pokřtili a při svatém křtu mne nazvali Alexandrem; nu
a pruty přec jen zůstaly pruty; kdyby mně jednu ránu odpustili;
až mně toho bylo líto. I myslím si pro sebe: Počkejte, já vás
všechny do opravdy napálím. A co byste rekl, Alexandře Petroviči,
vskutku jsem je napálil ! Uměl jsem neobyčejné dobře stavěti se
mrtvým, to jest ne aby docela mrtvým, ale tak, jako by ihned duše
měla vyletěti z těla. Přivedli mne; procházím první tisícku: pálí
to, křičím; procházím druhou, nu myslím si, konec můj nastává,
rozum ze mne vytloukli, nohy poklesají; já bác sebou o zem: oči
mně pomrtvěly, obličej zesinal, nedýšu, u úst pěna. Přišel lékař:
Hned — povídá — dokoná. Odnesli mne do nemocnice a já hned
obživnul. Tak mne potom ještě dvakrát vyvedli; a zlobili se,
hrozně se na mne zlobili, ale já je ještě dvakrát napálil; třetí
tisícku samotnou jsem prošel a omdlel jsem; ale když jsem
procházel čtvrtou, tu každá rána jako když nožem do srdce bodne,
každá rána vydala za tři rány, tak mne silně bili! Rozvzteklili
se na mne. Ta poslední škaredá tisícka (aby do ní!...) vydala za
tři první, a kdybych nebyl umřel před samým koncem (všeho zbývalo
ještě dvě stě ran), byli by mne do smrti zabili. Ale já jsem se
nedal; opět jsem je napálil a opět jsem padl jako mrtvý. Opět mně
uvěřili, a kterak neuvěřit, lékař věří! Tak že tedy při dvou
posledních stech, ačkoli potom švihali ze vší zlosti, tak bili,
že jindy dva tisíce jsou lehčí, přece, tu máte! nezabili mne. A
proč mne nezabili? Jen proto, že jsem od dětinství rostl pod
důtkami; proto jsem živ až podnes. Och dostal jsem to bití za
svého věku!" dodal na konci vypravování, jako by ve smutných
myšlénkách, jako by se snažil vzpomenouti a spočísti, kolikrát
byl bit.

„Ale kde pak," dodal, přerušiv okamžité mlčení, „člověk to
nespočítá, kolikrát mne bili; a jak pak by bylo možno spočítati!
Není ani tak velikého čísla." Při tom pohlédl na mne a rozesmál
se, ale tak dobrosrdečně, že jsem se nemohl sám zdržeti, abych se
neusmál za odpověď. ,,Věříte-li, Alexandře Petroviči, i nyní,
když se mně v noci zdá něco, tedy vždycky jen, že mne bijou;
jiných snů ani nemívám."

On opravdu často křičíval v noci a sice křičíval z celého hrdla,
tak že ho trestanci ihned budívali trhajíce jím: „Nu, čerte, co
křičíš!" Bylť on člověk zdravý, nevysoké postavy, pohyblivý a
veselý, stár asi čtyřicet pět let; s každým žil v míru a ačkoliv
velmi rád kradl a velmi často býval u nás bit za to, ale vždyť
kdo jen u nás nekradl a kdo u nás nebyl bit za to?

Dodám k tomu jednu věc. Vždycky jsem se divil, jak neobyčejně
dobrosrdečně a beze hněvu všichni ti bití vypravovali o tom, jak
je bili, a o těch, kdo je bil. Často neznělo v takovém
vypravování ani sebe menšího odstínu hněvu nebo nenávisti, ačkoli
se ve mně při tom někdy zdvihal hněv a srdce začínalo mocně a
silně tlouci. A oni si vypravují a smějí se při tom, jako děti.
Tak na příklad M...cký mně vypravoval, jak byl trestán; on nebyl
původu šlechtického a dostal v ulici pět set. Zvěděl jsem o tom
od druhých a sám jsem se ho optal: Je to pravda a jak se to
přihodilo?

Odpověděl mně jaksi stručně, jako by s jakýmsi vnitřním bolem,
zrovna se snaže nehleděti na mne; obličej jeho se při tom
začervenal. Za půl minuty na mne pohlédl, v jeho očích zableskl
oheň nenávisti a rty jeho se zachvěly rozhořčením. Pocítil jsem,
že nikdy nemohl zapomenouti na onu stránku své minulosti. Ale
naši*) skoro všichni (neručím ovšem za to, že by nebylo výjimky)
pohlíželi na to zcela jinak. Není možná, myslíval jsem si leckdy,
aby se pokládali docela za vinné a hodné trestu, zejména když se
prohřešili ne proti svým, nýbrž proti představenstvu. Většina z
nich se vskutku neobviňovala. Pravil jsem již, že jsem vůbec
nepozoroval výčitek svědomí, ba ani v těch případech, když byl
spáchán zločin proti své vlastní společnosti. O přestupcích proti
představeným ani nemluvím.

Zdávalo se mně někdy, že v tomto posledním případě

*) Rozuměj Rusové; M...cký byl Polák.

měli svůj zvláštní, abych tak řekl, jakýsi praktický, anebo ještě
lépe faktický náhled na věc. Bral se do počtu osud, neodvratnost
skutku, a sice ne nějak mudrlantsky, nýbrž jen tak, nevědomky,
jako nějaká víra. Trestanec na příklad, ačkoli je vždycky
náchylen k domněnce, že byl práv při přestupcích proti
představenstvu, tak že i sama otázka o tom je pro něho nemožná,
přec jen prakticky uznával, že představenstvo pohlíží na jeho
přestupek zcela jinýma očima a proto že jest nutno, aby byl
potrestán, a budou vyrovnáni. Je to zápas dvou stran. Zločinec ví
při tom a nepochybuje, že ho uznává za nevinna soud té
společnosti, ku které on přináleží, totiž prostého lidu, který ho
nikdy, o čem je opět přesvědčen, úplně neodsoudí, naopak z větší
části zcela ospravedlní, jen když se nedopustil hříchu proti
svým, proti bratřím, proti svému vlastnímu prostému lidu. Svědomí
jeho jest klidné, a toto svědomí dodává mu síly, takže se netrápí
mravně, a to je hlavní věc. On jako by cítil, že se má nač
opříti, a proto jest prost nenávisti, to, co se mu přihodilo,
pokládá za neodvratné faktum, které nezačalo při něm, aniž vezme
za své při něm, nýbrž dlouho, dlouho ještě potrvá v onom jednou
již zahájeném passivném, ale úporném boji. Který pak voják
nenávidí osobně Turka, když s ním bojuje; a vždyť ho Turek
vraždí, bodá, střílí do něho.

Ale nebylo každé vypravování docela chladnokrevné a lhostejné. O
poručíku Žerebjatníkovu na příklad vypravovali dokonce s jistým
odstínem rozhorlení, pravda nepříliš značného. S tímto poručíkem
Žerebjatníkovem jsem se seznámil ještě za první doby svého pobytu
v nemocnici, rozumí se, že z vypravování trestanců. Potom jsem ho
kdysi spatřil i ve skutečnosti, když byl u nás na strážnici. Byl
to člověk asi třicetiletý, vysoké postavy, tlustý, tučný, s
červenými, sádlem zarostlými tvářemi, s bílými zuby a s
Nozdrevským *) rokotavým smíchem. Po tváři jeho bylo

*) Nozdrev jest charakteristická osobnost v Gogolových „Mrtvých
Duších".

patrno, že je to nejbezstarostnější člověk na světě. Vášnivě rád
trestal pruty a kolmi, když býval komandován za vykonavatele
trestu. Dodávám tu ihned, že jsem na poručíka Žerebjatníkova
pohlížel už tehda jako na netvora, a tak na něho patřili i
trestanci.

Byli i kromě něho vykonavatelé, rozumí se za starých dob, za
oněch poměrně nepříliš dávných starých dob, o nichž „pověst ještě
je čerstvá, ale věřiti se jí nechce", kteří rádi konali svou
povinnost snažlivě a horlivě. Ale z větší části se dělo naivně a
bez zvláštního nadšení. Ale poručík Žerebjatnikov byl cosi na
způsob rafinovaného gastronoma při vykonávání trestů. Miloval,
vášnivě miloval vykonavatelské umění, a sice miloval je pouze pro
umění. Jemu to působilo rozkoš a jako patricius z dob římského
císařství, když mu zevšedněly obyčejné rozkoše a jich se nabažil,
vymýšlel si různé rafinované slasti, různé nepřirozenosti, jen
aby trochu rozechvěl a příjemně polehtal svou sádlem zarostlou
duši.

Hle přivádějí vězně k potrestání; Žerebjatníkov je vykonavatelem;
jediný pohled na dlouhou, přímou řadu vojáků s tlustými pruty
přivádí ho již v nadšení. Spokojeně obchází řady a domlouvá jim
důtklivě, aby každý konal svou povinnost snažlivě, svědomitě,
sice... Vojáci ovšem věděli, co znamená ono sice. Ale tu již
přivádějí samého provinilce, a nebyl-li dosud ještě znám se
Žerebjatníkovem, neslýchal-li o něm ještě se všemi jeho
podrobnostmi, způsobil si z něho na příklad takovýto žert.
(Rozumí se, byl to jeden ze sta jeho žertů; poručík byl
nevyčerpatelný ve vynalézavosti.) Každý trestanec v tu chvíli,
když ho obnažují a ruce mu přivazují k pažbám ručnic, za které ho
poddůstojníci potom táhnou skrze celou „zelenou ulici", každý
trestanec, řídě se obecným zvykem, vždycky počne v tu chvíli
plačtivým, žalobným hlasem prositi vykonavatele, aby ho trestal
mírněji a nezvyšoval trestu zbytečnou přísností: „Vaše
blahorodí," křičí nešťastný, „smilujte se, buďte otcem rodným,
učiňte, abych se po celý věk za vás k Bohu modlil, nezahubte mne,
buďte milosrdným!"

Žerebjatnikov na to právě čekával; ihned poručí vojákům, aby
počkali, a sám také se soustrastnou tváří dá se s trestancem do
řeči.

„Přítelíčku," praví mu, „což si mám s tebou počíti? Ne já
trestám, zákon!"

„Vaše blahorodí! Vše leží ve vašich rukou, buďte milosrdní!"

„Což myslíš, že mně tebe není líto? Ty si myslíš, že mně bude
příjemno se dívati, jak tě budou bíti? Vždyť jsem také člověk!
Jsem člověk, nebo ne, jak myslíš?"

„Vímeť, vaše blahorodí, rozumí se samo sebou; vy jste otcové, my
děti. Buďte otcem rodným!" volá trestanec, začínaje už doufati.

„Ale, přítelíčku, posuď sám; vždyť máš rozum, abys mohl
posouditi: vždyť já sám vím, že z lidskosti musím i na tebe,
hříšníka, patřiti milosrdně a milostivě."

„Svatou pravdu ráčíte povídati, vaše blahorodí!"

„Ano, milostivě patřiti na tebe, třebas byl sebe větším
hříšníkem. Ale vždyť tu nerozhoduju já, nýbrž zákon! Uvaž to!
Vždyť já Bohu sloužím a vlasti; těžký hřích bych vzal na sebe,
kdybych nevyhověl zákonu; jen to považ!"

„Vaše blahorodí!"

„Nu, ať už je to jakkoliv! Udělám to tedy pro tebe! Vím, že se
prohřešuju, ale udělám to... Smiluju se tentokrát nad tebou,
potrestám tě lehce. Ale což, jestliže ti právě tím uškodím? Já se
nad tebou nyní smiluju, potrestám tě lehce, a ty se spolehneš, že
i podruhé ti uleví, a opět se dopustíš přestupku; co pak? Vždyť
na mé duši to ostane..."

„Vaše blahorodí! Příteli, nepříteli nedovolím! Jak tu stojím před
trůnem nebeského Stvořitele..."

„Nu tedy dobře! A zapřísáhneš se mně, že se budeš příště chovati
dobře?"

„Ať mě Hospodin zabije, ať mně na onom světě..."

„Nezaklínej se, je to hřích. Budu věřiti tvému slovu; dáš mně
slovo?"

„Vaše blahorodí!!!"

„Nu, poslouchej tedy; slituju se nad tebou jen pro tvé sirotské
slzy; tys sirotek?"

„Sirotek, vaše blahorodí, jako prst sám samojediný, ani otce, ani
matky..."

„Nu tedy pro tvé sirotské slzy; ale hleď mi, je to naposled.
Veďte ho," dodává takým měkkým hlasem, že trestanec ani už neví,
jakými modlitbami se má Bohu modliti za takového milostivce. Však
hle, hrozný průvod se pohnul, trestance vedou; zarachotil buben,
zamávala první hůlka... „Řež ho!" křičí z celého hrdla
Žerebjatnikov, „pal ho! lupej, lupej! Spař ho! Ještě, jen ho!
Silněji sirotečka, silněji darebáka! Sázej mu, sázej!"

A vojáci lupají z rozmachu, jiskry se sypou z očí
nešťastníkových, počíná křičet a Žerebjatnikov běží za ním podél
řady a směje se, chechtá se, smíchy se zalyká, rukama za boky se
chytá smíchy, vzpřímiti se nemůže, takže je ho člověku nakonci až
líto, drahouška. Je rád, a směšno mu to je, a jen zřídka se
přetrhne jeho zvonivý, zdravý, rokotavý smích a ozve se opět:
„Lupej ho, lupej! Napal ho, darebáka, napal ho sirotečka!..."

Anebo hle jaké variace ještě vynalézal. Vedou vězně k potrestání;
trestanec počíná opět prositi. Žerebjatnikov se tentokrát
nepřetvařuje, nedělá posuňků a spustí otevřeně:

„Víš co, přítelíčku," povídá, „potrestám tě, jak se patří,
protože toho zasluhuješ. Ale víš, co pro tebe třebas udělám:
nepřivážu ti ruce k pažbám. Půjdeš sám, ale novým způsobem.
Utíkej, co ti síly stačí podél celé řady! Třebas i každá hůlka
udeřila, přece to bude dřív odbyto, jak myslíš? Chceš to zkusit?"

Trestanec poslouchá celý zaražený, s nedůvěrou a zamyslí se. „Což
— myslí si pro sebe — možná, že to opravdu bude lehčí; přeběhnu,
co mi síly stačí. Tak bude trápení pětkrát kratší a při tom možná
dost, že každá hůlka ani neudeří."

„Dobře, vaše blahorodí, jsem srozuměn."

„I já jsem srozuměn, běž! Hleďte mi, ať nezíváte!" křičí na
vojáky, věda ostatně napřed, že ani jedna hůlka nechybí
provinilých zad; voják, jenž by se chybil, také ví dobře, co by
ho za to čekalo. Trestanec se dá do běhu ze vší síly podél
„zelené ulice", ale rozumí se, nepřeběhne ani patnáctkrát kolem;
hůlky jako když víří po bubnu, jako blesk rázem v jednom okamžiku
se sypou na jeho záda a ubožák s křikem padá jako podťatý, jako
sražený kulkou. „Nikoli, vaše blahorodí, raději podle zákona,"
prosí, pomalu vstávaje se země bledý a zděšený; a Žerebjatnikov,
jenž napřed znal celý ten žert a co z něho vzejde, chechtá se a
smíchy se zalyká. Ale nedají se popsati všechny jeho zábavy a vše
to, co se o něm u nás vypravovalo!

Trochu jiným způsobem, v jiném tóně a jiném duchu vypravovali u
nás o jistém poručíku Smekalovu, jenž zastával hodnost velitele v
naší káznici, prve ještě než byl pro hodnost tu jmenován náš
major. Ačkoliv o Žerebjatnikovu vypravovali dosti lhostejně, bez
zvláštní rozhořčenosti, přece na jeho kousky nehleděli se
zálibou, nechválili ho a patrně jím opovrhovali. Ba i přezírali
ho jaksi s vysoká. Ale o poručíku Smekalovu vzpomínali u nás s
radostí a s rozkoší. Věc je ta, že to dokonce nebyl nějaký
zvláštní přítel výprasků, jemu se úplně nedostávalo onoho
Žerebjatnického živlu. Ale přes to nebyl od toho, aby se bilo;
ale jde hlavně o to, že i na jeho pruty se u nás vzpomínalo s
jakousi sladkou láskou — tak se uměl zalíbiti onen člověk
trestancům!

A čím pak? Čím si zasloužil takové populárnosti? Pravda, náš lid,
jako snad veškeren ruský národ, je hotov zapomenouti celá muka
pro jediné laskavé slovo; mluvím o tom jako o faktu, nerozebíraje
ho pro tentokrát ani s té, ani s druhé strany. Nebylo těžko
zalíbiti se onomu lidu a získati si u něho populárnosti. Ale
poručík Smekalov si získal obzvláštní populárnosti, tak že se i
na to, jak on bil, vzpomínalo div ne s vroucí radostí. „Jako
vlastní otec," říkávali trestanci, ba i povzdechli si,
porovnávajíce podle své paměti bývalého dočasného velitele
Smekalova s nynějším majorem. „Dobrá duše!"

Byl to člověk prostý, snad dobrý i podle svého. Ale stává se, že
netoliko dobrý, nýbrž i velkomyslný člověk se stane velitelem a
co z toho? Nikdo ho nemiluje a některému se prostě posmívají. Zde
šlo o to, že Smekalov uměl věc navléknouti tak, že ho u nás
všichni uznávali za svého člověka, a to je veliké umění, či
správněji řečeno vrozená vloha, které si nevšímají ani ti, kterým
je dána. Podivná věc: někteří z takových lidí bývají i daleko ne
dobří lidé a přece si někdy získávají velikou populárnost.
Neštítí se, nehnusí se podřízeného lidu — hle, kde sluší, jak se
mi zdá, hledati toho příčinu! V nich nevidí panáčka běloručku, od
nich nepáchne pánovitostí, nýbrž páchne od nich jakýmsi
zvláštním, prostonárodním zápachem, jim vrozeným, a ty můj Bože,
jak citlivý je lid k onomu zápachu! co by za něj nedal!
Nejmilosrdnějšího člověka je ochoten obětovati za sebe
přísnějšího, páchne-li od tohoto jejich vlastním, režným
zápachem. A což je-li tento libě jim páchnoucí člověk mimo to
opravdu dobrosrdečný, třeba jen podle svého? Tu se již nedá ani
oceniti!

Poručík Smekalov, jak jsem již pravil, trestával časem velmi
přísně, ale uměl to tak navléknouti, že se nejen na něho
nehoršili, nýbrž naopak nyní, za mých časů, když už vše to dávno
minulo, vzpomínali o jeho kouscích při trestání se smíchem a s
rozkoší. Ostatně kousků těch neměl mnoho; nedostávalo se mu
umělecké fantasie. Vezme-li se věc opravdově, měl vlastně všeho
všudy jeden kousek, jeden jediný, jenž, mu vystačil u nás skoro
na celý rok. Ale možná že se zalíbil právě tím, že byl jediný.
Naivnosti při tom bylo plno. Přivedou na příklad provinilého
trestance. Smekalov se dostaví sám k potrestání, přijde s
úsměškem, s žertem, vyptá se provinilce o něčem a sice o něčem
zcela vedlejším, o jeho osobních, domácích, trestaneckých
záležitostech, a to bez jakéhokoliv účelu, ne že by si zahrával s
trestancem, nýbrž jen tak po prostu, protože se mu skutečně chce
dověděti se něco o těch záležitostech.

Přinesou pruty a Smekalovu stolici; sedne si na ni, ba i dýmku si
zapálí. Dlouhou takovou míval dýmku. Trestanec počíná prosit...
„Ne, brachu, jen lehni, co za řeči..." prohodí Smekalov;
trestanec si vzdychne a lehne. „Nu, příteličku, umíš-li pak z
paměti tu a tu modlitbu?"

„Jak pak bych neuměl, vaše blahorodí; jsem křtěný, od maličkosti
jsem se jí učil."

„Tedy se modli."

A trestanec už ví, co se modliti, a ví napřed, co bude při té
modlitbě, protože se tento kousek opakoval dříve už aspoň
třicetkrát při výprasku jiných. Ba i sám Smekalov ví, že je to
trestanci známo; ví, že i vojáci, kteří stojí sezdviženými
metlami nad ležící obětí, dávno také už slyšeli o tomto vtipu,
ale opakuje jej znova — tak se mu jednou pro vždy zalíbil, možná
že snad právě proto, že si jej sám složil, tedy z literární
ješitnosti.

Trestanec se začne modliti „Otče náš", vojáci s metlami čekají a
Smekalov se až i trochu nahne s místa, ruku pozdvihne, přestane
kouřiti z dýmky a čeká na jisté slovo. Při první větě trestanec
přichází ponenáhlu ke slovu „na nebesích". A na to právě čeká.
„Stůj!" křikne rozohněný poručík a v okamžiku s nadšeným posunem
ruky a obrácen k vojákovi, jenž drží zdviženou metlu, volá: „A ty
mu dej, co roste po lesích!" A při tom se dá srdečně do smíchu.

Stojící kolem vojáci také se ušklíbají; usmívá se vyplácející,
div že se neusmívá sám vyplácený, nehledě na to, že na slovo „po
lesích" metla už fičí vzduchem, aby v následujícím mžiknutí oka
vjela jako břitva do jeho provinilého těla. I raduje se Smekalov,
raduje se zejména proto, že si to tak pěkně vymyslil, a sice sám
si složil: „na nebesích" a „po lesích"; i k věci se to hodí a
zároveň se rýmuje. *)

Po vykonání trestu odchází Smekalov úplně sebou spokojený a
potrestaný odchází také div ne spokojený sám sebou i Smekalovem,
a ani se nenaděješ— za půl hodinky už vypravuje v káznici, jak se
i dnes po třicet a první-

*) V originále trestanec odříkává:*... na nebesi", a poručík
vpadne slovy: „A ty jemu podnesi!" t. j. ucti ho!

Pozn. překl.

krát opakoval jeho vtip, který se už před tím opakoval
třicetkrát. „Slovem, dobrá duše! Čtverák!"

Vzpomínky o dobráku poručíkovi vyznamenávaly se časem i jakousi
Manilovštinou. *)

„Přiházelo se, braši, že si tak kráčíš," vypravuje některý
trestanec a celý jeho obličej se při té vzpomínce usmívá, „ty si
kráčíš a on už sedí u okénka v županě, pije čaj a z dýmky si
pokuřuje. Smekneš čapku. — Kam jdeš, Aksenove?"

„Do práce, Michajle Vasiljeviči; přede vším do dílny musím. — A
on se pousměje... Jak povídám, dobrák člověk! srdečná duše!"

„Takového se už nedočkáme!" prohodí některý z posluchačů.

III.

Nemocnice.

(Dokončení.) **)

Dal jsem se nyní do řeči o trestech, rovněž i o různých
vykonavatelích těchto zajímavých povinností vlastně proto, že
přestěhovav se do nemocnice, obdržel jsem tehdáž teprve první
názorné ponětí o všech těch záležitostech. Až do té doby věděl
jsem o tom jen z doslechu. Do našich dvou pokojů přiváděli
všechny metlami trestané obžalované ode všech praporů, ze všech
trestaneckých oddělení a z jiných vojenských čet, jež byly
posádkou v našem městě i v celém jeho okolí. Za té první doby,
kdy jsem ještě všechno, co se dělo kolem mne, tak dychtivě
pozoroval,

*) Manilov — jeden z typů Gogolových „Mrtvých duší".

**) Všechno, co zde píšu o trestech a bití, bývalo za mých časů.
Nyní, jak jsem slyšel, všechno to se změnilo a mění se ještě.

Pozn. spisovatele.

Zápisky z mrtv. domu byly psány r. 1860. Pozn. překl.

všechny ty pro mne podivné pořádky, všichni ti potrestaní i k
trestu se chystající přirozeně na mne činili velmi silný dojem.
Byl jsem vzrušen, zaražen a poděšen. Pamatuju se, že jsem hned
tehda počal najednou a netrpělivě vnikati do všech podrobností
oněch nových zjevů, počal jsem poslouchati rozprávky a
vypravování druhých trestancův o tomto předmětě, sám jsem jim
dával otázky a domáhal se vysvětlení.

Přál jsem si mimo jiné znáti za každou cenu všechny stupně
přisuzovaných trestův a jich vykonávání, všechny odstíny tohoto
vykonávání, náhledy samých trestancův o všech těchto věcech;
snažil jsem se představiti si psychologický stav těch, kdo se
ubírají k potrestání. Pravil jsem již, že před trestem zřídka kdo
bývá chladnokrevným, nevyjímaje ani těch, kteří už dříve bývali
mnoho a nejednou biti. Tu na odsouzence vůbec napadá jakýsi
příkrý, ale čistě fysický strach, bezděčný a neodvratný, tísnící
veškeru mravní bytost člověka. Všímal jsem si nevolky i později,
po celých těch několik let mého vězeňského života, těch
obžalovaných, kteří, když si byli po první polovici trestu
poleželi v nemocnici, vyhojili si svá záda a odcházeli z
nemocnice, aby zítra odnesli druhou polovici ran holí,
přisouzených jim rozsudkem. Toto dělení trestu na dvě pololovice
děje se vždy po dobrém zdání lékaře, jenž je přítomen při trestu.
Je-li počet ran, přisouzených za zločin, veliký, takže by
trestanec všechno najednou nesnesl, dělí mu onen počet na dvě, ba
i na tři části, soudě dle toho, co řekne lékař v době samého již
trestu, t. j. může-li trestaný probíhati ulicí dále, aneb bylo-li
by to spojeno s nebezpečím pro jeho život.

Obyčejně pět set, tisíc, ba i půl druhého tisíce proběhnou se
najednou; ale je-li komu přisouzeno dva, tři tisíce, dělí se
vykonání trestu na dvě i na tři části. Ti, kteří po vystání první
polovice trestu s vyhojenými zády vycházeli z nemocnice, aby se
podrobili druhé polovici trestu, bývali v ten den, kdy odcházeli,
i den před tím obyčejně zasmušilí, mrzutí, nemluvní. Bylo na nich
pozorovati jistou otupělost mysli, jakousi nepřirozenou
roztržitost. Do řeči se takový člověk nepouští a více mlčí;
nejzajímavější je to, že s takovým člověkem ani sami trestanci
nikdy nerozmlouvají a snaží se nemluviti o tom, co ho očekává.
Ani jediného zbytečného slova, ani útěchy; ano snaží se vůbec
málo si takového trestance všímati. Je to ovšem lépe pro
odsouzeného. Bývají výjimky, jako na př. Orlov, o kterém jsem již
vypravoval. Po první polovině trestu mrzelo ho pouze to, že se mu
záda nehojí dosti rychle a že nemůže odejíti dříve z nemocnice,
aby si honem odbyl zbývající část ran, byl vypraven s oddílem
trestanců do určeného pro jeho deportaci místa a cestou aby mohl
prchnouti.

Ale toho bavil účel a Bůh ví, co měl v úmyslu. To byla vášnivá
povaha, plná života. Byl velice spokojen, byl v silně vzrušeném
stavu, ačkoli potlačoval své city. Příčinou bylo to, že před
početím první polovice trestu se domníval, že zpod prutů
nevyvázne živ, a že musí zemříti. Zalétaly k němu už dříve různé
pověsti o opatřeních představenstva, ještě když byl ve
vyšetřování; již tehda se připravoval k smrti. Ale když si odbyl
první polovinu, nabyl zase ducha. Přivedli ho do nemocnice
sbitého napolo do smrti; nikdy jsem ještě nevídal takových jizev;
ale přišel k nám s radostí v srdci, s nadějí, že zůstane živ, že
pověst byla klamná, že vyvázl přece nyní zpod prutů, takže nyní
po dlouhé vyšetřovací vazbě počínal již blouzniti o cestě, útěku,
svobodě, polích a lesích... Za dva dni po vyjití z nemocnice
zemřel v téže nemocnici na své předešlé posteli, nevydržev druhé
poloviny trestu. Ale zmínil jsem se již o tom.

Avšak titíž trestanci, kteří trávili tak těžké dni a noci před
samým trestem, snášeli trest sám mužně, nevyjímaje ani
nejmalomyslnějších z nich. Zřídka jsem slyšel zastenání i za
první noci po jich příchodu; nezřídka i od takových, kteří byli
velmi těžce zraněni; lid vůbec umí snášeti bolest. Co se bolesti
týče, mnoho jsem se na to vyptával. Chtěl jsem určitě zvěděti,
jak veliká jest ta bolest, s čím ji konečně možno srovnati?
Opravdu ani nevím, proč jsem se toho domáhal. Jen tolik se
pamatuju, že nikoliv jen z prosté zvědavosti. Opakuju, že jsem
byl vzrušen a rozechvěn. Ale ať jsem se ptal kohokoliv, nikterak
jsem se nemohl dopátrati odpovědi, která by mne uspokojila. Pálí
to, jako když oheň pálí — toť vše, co se mně podařilo zvěděti, a
byla to jednostejná odpověď ode všech. Pálí to — a dost.

Za té první doby, seznámiv se s M...m, vyptával jsem se i jeho.
„Bolí to," odpověděl, „velice a pocit je takový, že to pálí jako
oheň, jako oheň; jako by se záda pekla na nejprudčím ohni."
Slovem, všichni svědčili jednostejně. Ostatně pamatuju se, že
jsem tehda zpozoroval jistou věc, za jejíž správnost však mnoho
neručím; ale souhlas výpovědí samých trestanců velice jí
nasvědčuje: totiž to, že ostrý prut, je-li přisouzen ve velikém
množství, je nejtěžším trestem ze všech, jichž se u nás užívalo.
Zdálo by se na první pohled, že je to pošetilé a nemožné. Ale
pěti sty, ano čtyřmi sty ranami prutem možno sesekati člověka do
smrti; více než pěti sty ranami skoro najisto. Tisíc švihnutí
nesnese najednou ani člověk nejsilnější konstrukce. Naproti tomu
pět set ran holí možná vydržeti bez všelikého nebezpečenství
života. Tisíc ran holí může vydržeti bez nebezpečenství života i
člověk ne příliš silného složení. Ba ani dvěma tisíci ran holí
nelze zabiti člověka prostřední síly a zdravého složení.

Trestanci všichni souhlasili, že pruty jsou horší než hůl. „Prut
lépe přilehne," tvrdívali, „bolesti je více." O tom ovšem nemůže
býti pochybnosti, že pruty jsou bolestnější než hůl. Silněji
dráždí, silněji působí na nervy, rozčilují je přes míru,
rozechvívají víc, než je možno. Nevím, jak nyní, ale za nedávných
dob byli gentlemani, jimž možnost dát nasekati své oběti působila
něco, co připomínalo markýza de Sada a Brinviliera. Mám za to, že
v pocitu onom jest něco takového, od čeho oněm gentlemanům srdce
se svírá, jest jim sladko a bolestno zároveň.

Jsou lidé jako tigři, kteří dychtí po tom, aby mohli líznouti
krve. Kdo zakusil jednou této moci, této neobmezené nadvlády nad
tělem, krví a duchem člověka, právě takového, jako on sám, taktéž
Bohem stvořeného a bratra po zákonu Kristově; kdo zakusil té moci
a úplné možnosti, ponížiti nejhlubším ponížením druhou bytost,
nosící na sobě obraz boží, ten již nevolky pozbývá jaksi vlády
nad svými city. Tyranství je zvyk; je nadáno schopností rozvoje,
a rozvíjí se na konec v chorobu. Stojím na tom, že i nejlepší
člověk může zvykem zhruběti a otupěti až na stupeň zvířete. Krev
a moc opájejí; rozvíjí se zhrubělost, prostopášnost; rozumu i
citu se stávají přístupnými a nakonec i příjemnými nejvýše
abnormálné zjevy. Člověk a občan mizí v tyranovi navždy, a návrat
k lidské důstojnosti, k pokání, k znovuzrození stává se pro něho
skoro již nemožným. Kromě toho příklad, možnost takové svévole
působí též na celou společnost nakažlivě; taková moc je svůdna.
Společnost, pohlížející chladnokrevně na takové zjevy, sama už je
nakažena ve svých základech. Slovem právo k tělesnému trestání,
dané jednomu člověku nad druhým, jest jizvou společnosti, jest
jedním z nejsilnějších prostředků na potlačení v ní každého
zárodku, každého pokusu k dosažení práv občanských a spolu jistou
příčinou její nezbytného a neodvratného rozkladu.

Kata se ovšem štítí ve společnosti, ale kata gentlemana dokonce
ne. Teprve nedávno se objevilo opačné mínění, ale objevilo se jen
v knihách abstraktně. I ti, kdo je pronášejí, nedovedli ještě
všichni potlačiti v sobě onu potřebu samovlády. I každý továrník,
každý podnikatel musí nezbytně pociťovati jakousi rozčilující
rozkoš následkem toho, že jeho dělník závisí někdy celý se vší
svou rodinou jedině od něho. Je tomu vskutku tak; ne tak rychle
se pokolení lidské zříká toho, co v něm tkví dědičně; ne tak
rychle se zříká člověk toho, co vniklo do jeho krve, co bylo
vpraveno do něho tak říkaje s mateřským mlékem. Nedějí se takové
náhlé převraty. Seznati vinu a děděný hřích jest ještě málo, tuze
málo; jest nezbytno úplně mu odvyknouti. A to se neděje tak
rychle.

Zmínil jsem se o katovi. Schopnosti katovské v zárodku se
nacházejí skoro v každém člověku naší doby. Ale zvířecí
vlastnosti člověka se nerozvíjejí stejně. Jestliže v některém
člověku zahluší svým rozvojem všechny ostatní jeho schopnosti,
stane se takový člověk ovšem hrozným a pravou nestvůrou. Jsou dva
druhy katů: jedni bývají dobrovolní, druzí nevolní, z povinnosti.
Dobrovolný kat stojí ovšem v každém vzhledě níže než nevolný,
jehož se tak štítí lid, tak si ho oškliví, až se mu hnusí, má
před ním hrůzu, jakýsi nevysvětlitelný, div ne mystický strach.

Odkud se bere tento skoro pověrečný strach před jedním katem, a
taková lhostejnost, div ne schvalování druhého? Naskytují se
příklady v nejvyšší míře podivné. Znával jsem lidi dobré, čestné,
ba i vážené ve společnosti, a přece nemohli na příklad lhostejně
snésti, když trestaný nekřičí pod metlou, neúpí a neprosí o
smilování. Trestaný má nezbytně křičeti a prosit o slitování. Tak
je to zavedeno; pokládá se to za slušné a nezbytné, a když jednou
oběť nechtěla křičeti, tu vykonavatel, jehož jsem znal, a jenž za
jiných okolností mohl býti pokládán třebas i za dobrého člověka,
byl až osobně uražen oním případem. Měl zprvu v úmyslu potrestati
provinilce zlehka; ale když se neozvalo obvyklé: Vaše blahorodí,
otče rodný, slitujte se, učiňte, abych se věčně za vás modlil k
Bohu a pod., rozvzteklil se a přidal mu padesát ran prutem,
chtěje dosáhnouti křiku a proseb — i dosáhl toho.

„Nelze, je to hrubost," odpovídal mně zcela vážně.

Co však se týče skutečného kata, nevolného kata z povinnosti, je
známo, že jím bývá odsouzený trestanec, jenž měl býti deportován,
ale byl ponechán na svém místě, aby vykonával povinnosti kata.
Vstupuje nejprve do učení k druhému katovi, a když se u něho
vyučil, zůstává na vždy při trestnici, kde bydlí zvlášť, ve
zvláštní světnici, mívá i své hospodářství, ale nachází se skoro
neustále pod vojenským dozorem. Živý člověk ovšem není stroj; kat
mrská třeba z povinnosti, ale někdy se také rozjaří; a ačkoliv je
mu bití snad i příjemným, přece nikdy skoro nechová osobní
nenávisti k své oběti. Dovednost rány, znalost svého umění, snaha
ukázati se před svými soudruhy a před obecenstvem, podněcují jeho
samolibost. Namáhá se jen pro umění.

Kromě toho kat ví dobře, že je vyvrhelem celého světa, že
pověrečný strach všude ho vítá a provází, a nelze ručiti za to,
že by to na něho nepůsobilo, že by to nezvyšovalo jeho vzteku,
jeho zvířecích náklonností. I děti vědí, že se „odříká otce i
matky". A podivná věc; všichni katové, co se mně přihodilo jich
viděti, všichni byli lidé duševně rozvití, rozšafní, chytří a
neobyčejně ješitní, skoro hrdí. Nevím, rozvíjela-li se v nich ona
hrdost na vzdor všeobecnému k nim opovržení, zvyšovala-li se
vědomím hrůzy, již vnukají svým obětem a vědomím své moci nad ní.
Dost možná, že slavnostní a divadelní způsob, jak vystupují na
pranýř před obecenstvo, spolupůsobí na rozvoj jisté domýšlivosti
v nich. Pamatuju se, že se mně kdysi přihodilo setkávati se
prodlením času velmi často a z blízka pozorovati jednoho kata.
Byl to chlapík prostřední postavy, svalovitý, hubený, asi
čtyřicetiletý, s dosti příjemnou a rozumnou tváří a kučeravou
hlavou. Býval vždy neobyčejně vážný, klidný; zevně se choval po
gentlemansky, odpovídal vždy krátce, s rozvahou, ba i laskavě,
ale jaksi domýšlivě laskavě, jako by se něčím přede mnou vynášel.

Důstojníci od stráže často se s ním přede mnou dávali do řeči a
vskutku jako by s jakousi úctou k němu. On si toho byl vědom a
před představeným schválně zdvojnásoboval svou zdvořilost,
prostotu a pocit vlastní důstojnosti. Čím laskavěji s ním
rozmlouval představený, tím nepoddajnějším se zdál sám a ačkoli
nevystupoval ani za mák z mezí nejjemnější zdvořilosti, nicméně
jsem přesvědčen, že se v ten okamžik pokládal za něco nepoměrně
vyššího, než představený, s kterým rozmlouval. Bylo to napsáno na
jeho obličeji. Stávalo se, že ho někdy za velmi parného letního
dne posýlali s vojenským průvodem do města, bíti dlouhou, tenkou
žerdí psy. V onom městečku bylo velmi mnoho psů, kteří nikomu
nepatřili a neobyčejně rychle se plodili. Za doby letních
prázdnin stávali se nebezpečnými a z rozkazu představenstva
posýlali kata je hubit. Ale ani tato ponižující povinnost pranic
ho na pohled nesnižovala. Stálo za podívanou, jak si vážně
vykračoval po městských ulicích v průvodu unaveného strážníka,
lekaje pouhým zjevem svým děti a báby na potkání, jak klidně, ba
i s vysoka pohlížel na každého, kdo ho potkal.

Katům se ostatně žije lehce. Mívají peníze, jedí velmi dobře,
pijí vodku. K penězům přicházejí pomocí podplatků. Odsouzenec
stavu občanského, jenž má býti dle rozsudku potrestán, obdaruje
napřed kata aspoň něčím, třebas to byl poslední jeho majetek.
Avšak od jiných, od bohatých odsouzenců berou sami, určují summu,
poměrnou k domnělým prostředkům trestancovým, berou i po třiceti
rublech a někdy i více. S velmi bohatými se pořádně smlouvají.
Příliš slabé kat ovšem nemůže trestati; odpovídáť za to svými
vlastními zády. Ale za určitý plat slíbí své oběti, že ji nebude
bíti tuze silně. Jeho nabídka se skoro vždy přijímá; ne-li, bije
opravdu barbarsky, což je skoro úplně v jeho moci.

Stává se, že uloží značnou summu i velmi chudobnému odsouzenci;
příbuzní přicházejí, smlouvají se, klanějí se mu, a běda,
nevyhoví-li mu. V podobných případech mnoho mu napomáhá pověrečný
strach, jejž jim nahání. Jakých divných věcí o katech
nevypravují! Ostatně sami trestanci mne ubezpečovali, že kat může
zabiti jedinou ranou. Ale přede vším kdy se to zkusilo? Avšak
možná dost. Tvrdilo se to všeobecně. Kat sám pak se mně
zaručoval, že to učiniti může. Také se říkalo, že může udeřiti ze
vší síly po zádech provinilcových, ale tak, že nenaskočí po ráně
ani sebe menší jizva a trestaný nepocítí ani dost malé bolesti.
Ale o všech takových kouscích a fortelích je známo již příliš
mnoho pověstí.

Avšak i když kat vezme podplatek, aby trestal mírně, první ránu
zasadí přece z celého rozmachu a ze vší síly. Stalo se to mezi
nimi jaksi zvykem. Následující rány zmírňuje, zvláště když mu
napřed zaplatili. Ale první rána, ať si mu zaplatili, nebo ne,
patří jemu. Opravdu nevím, proč to činí? Proto-li, aby rázem svou
žertvu přiučili k dalším ranám, majíce za to, že po velmi kruté
ráně nebudou se zdáti tak bolestnými rány lehčí, aneb je k tomu
vede jen snaha, aby ukázali své oběti, co mohou, aby jí nahnali
strachu, zkrušili ji z prvního rázu, aby se dovtípila, s kým má
co činiti, slovem aby si zafuriantili. Vůbec před početím trestu
cítí se kat v pohnutém stavu, pociťuje svou sílu, je si vědom, že
je pánem; je v tom okamžiku hercem; jemu se diví a jeho se hrozí
obecenstvo a ovšem ne bez jisté rozkoši volá na svou oběť před
první ranou: „Drž se, spařím tě!" — obvyklá to a osudná slova v
tomto případě. Je si těžko představiti, do jaké míry možná
znetvořiti povahu lidskou!

V ty první doby v nemocnici poslouchal jsem s dychtivostí všechna
taková vypravování trestancův. Ležeti bylo nám všem hrozně nudno.
Každý den jest tak podoben jeden druhému. Ráno nás ještě bavily
návštěvy lékařův a pak brzy po nich oběd. Oběd jest za takové
jednotvárnosti ovšem vítanou zábavou. Jídla byla různá,
přizpůsobená chorobám nemocných. Někteří dostávali jen polévku s
nějakou krupicí; jiní pouze kaši, třetí dokonce jen kaši z
krupičky, na kterou bylo mnoho milovníků. Trestanci se od
dlouhého ležení rozněžili a rádi si smlsli. Těm, co se již
uzdravovali, aneb už byli skoro zcela zdrávi, dávali kousek
vařené hověziny, „býka", jak se u nás vyjadřovali. Nejchutnější
jídla dostávali ti, co měli kurděje: maso s cibulí, křenem a pod.
a časem i sklenku kořalky. Chléb se také rozdával dle druhů
nemocí, buď černý nebo polobílý, řádně vypečený.

Tato oficiálnost a určitost v předpisování stravy byla nemocným
jen k smíchu. Ovšem při některých nemocech člověk sám ničeho
nejedl. Zato ti nemocní, kteří cítili chuť k jídlu, jedli co
chtěli. Někteří si vyměňovali jídla, tak že pokrm, přizpůsobený k
jedné nemoci, přecházel k docela jiné. Jiní, kteří měli jisti
pouze slabá jídla, kupovali si hovězí maso nebo oběd, určený pro
kurdějovité, pili kvas, nemocniční pivo, kupujíce je od těch,
jimž bylo předepsáno. Někteří jídali i dvě porce. Tyto porce se
prodávaly, a to i z druhé ruky, za peníze. Porce hovězího masa
cenila se dosti vysoko; stála pět kopějek assignačních.*) Nebylo-
li v našem pokoji kde koupiti, posýlali hlídače do druhého
trestaneckého pokoje, a když ani tam, tedy i do místností, kde
leželi vojáci, do „svobodných", jak u nás říkali. Vždy se našel
někdo, kdo byl ochoten prodat. Musili se pak spokojiti pouhým
chlebem, zato si ušetřili peníze. Nuzota byla ovšem všeobecná,
ale ti, kdo měli penízky, posýlali si až na trh pro koláče, i pro
mlsky atd. Naši hlídači konali ty objednávky zcela nezištně.

Po obědě počínala nejnudnější doba; někdo z dlouhé chvíle spal,
někdo žvástal, někdo se přel a někdo vypravoval něco nahlas.
Nepřivedli-li nových nemocných, bylo ještě nudněji. Příchod
nováčka způsobil skoro pokaždé jistý dojem, zvláště byl-li úplně
neznámý. Prohlíželi si ho, snažili se zvěděti, co je zač, proč,
jak, a odkud sem přichází. Zvláště je zajímali v tom případě
deportovaní; ti vždycky uměli něco vypravovali, ostatně nikoliv o
svých intimných záležitostech; na to, nedal-li se člověk do
vypravování sám, nikdy se nevyptávali, nýbrž jen tak: odkud
přicházejí? s kým šli? jaká byla cesta? kam půjdou odsud? a pod.
Někteří, slyšíce nové vypravování, vzpomínali jako mimochodem o
něčem ze svých zkušeností, o různých pochodech, skupinách
trestaneckých, o vykonavatelích, o náčelnících skupin.

Ti, kdo běhali ulicí, přicházeli také okolo toho času, pod večer.
Působili vždycky dosti silný dojem, jak jsem ostatně již
připomenul; ale nepřiváděli jich každodenně, a v ten den, když
nepřišli, bývalo u nás jaksi mdlo, jako by všechny ty osoby
strašně se navzájem omrzely a počínaly i hádky. U nás byli rádi i
šílencům, jež k nám přiváděli k lékařskému pozorování.
Obžalovaní, aby se zbavili tělesného trestu, jen zřídka připadali
na myšlénku, stavěti se šílenými. Některé z nich brzy usvědčili,
aneb lépe řečeno, sami oni se odhodlávali ke změně politiky ve
svém jednání;

*) Asi dvě kopějky stříbra.

trestanec dva nebo tři dni tropí, bláznovství a najednou pro nic
za nic nabude opět rozumu, ztichne a se zasmušilou tváří se hlásí
jako uzdravený. Trestanci ani lékaři mu to nevytýkali,
nezahanbovali ho připomínáním nedávných jeho kousků; mlčky ho
zapisovali mezi uzdravené, mlčky ho provázeli a za dva nebo tři
dni objevil se u nás opět, ale již jako potrestaný. Takové
případy bývaly však vůbec řídké.

Ale skuteční šílenci, které k nám přiváděli na zkoušku, bývali
pravou metlou Boží pro celý pokoj. Některé šílence, veselé, živé,
křičící, tancující a zpívající, vítali trestanci zpočátku div ne
s nadšením. „To je vyražení!" říkávali, hledíce na některého
právě přivedeného blázna. Ale mně bylo hrozně obtížno a těžko
dívati se na ony nešťastníky. Nikdy jsem se nemohl dívati
lhostejně na šílence.

Ostatně neustálé kroucení se a nepokojné dovádění šílence,
přivedeného a uvítaného se smíchem, brzo omrzelo u nás rozhodně
všechny, a za nějaké dva dni pozbývali naskrze všichni
trpělivosti. Jednoho z nich drželi u nás tři neděle a nezbývalo
než prostě utéci z nemocnice. Jako by naschvál přivedli v tutéž
dobu ještě jednoho šílence. Tento způsobil na mne zvláštní dojem.
Přihodilo se to již v třetím roce mého vězení. V prvním roce, či
lépe řečeno, za prvních měsíců mého života v káznici chodil jsem
z jara na práci se skupinou kamnářů jako podavač do cihelny,
vzdálené asi dvě versty. Bylo zapotřebí spraviti pece k budoucím
letním pracím v cihelně. Toho rána seznámili mne v cihelně
M...cký a B. s přebývajícím tam vrchním dozorcem, poddůstojníkem
Ostrožským. Byl to Polák, stařec asi šedesátiletý, vysoký,
hubený, velice slušného, ba i vznešeného zevnějšku. V Sibiři byl
od dávných dob ve službě, a ačkoli byl původu selského a přišel
sem jako voják s vojskem v třicátém roce, M...cký a B. ho přece
měli rádi a vážili si ho. Četl si neustále katolickou bibli. Dal
jsem se s ním do řeči a on mluvil tak laskavě, tak rozumně, tak
zajímavě vypravoval, tak dobrosrdečně a poctivě hleděl. Od té
doby jsem ho neviděl po dvě léta, jen jsem slyšel, že byl vzat
pro jakousi záležitost do vyšetřování, a znenadání ho přivedou do
našeho pokoje v nemocnici jako šílence. Vešel s výskáním,
chechtem a s nejneslušnějšími, sprostými posuňky se pustil do
tance po pokoji. Trestanci měli hroznou radost, ale mne se
zmocnil veliký zármutek...

Za tři dni už jsme nikdo nevěděl, co s ním počít. Hádal se, pral
se, výskal, prozpěvoval písně, i v noci, vyváděl každou chvíli
takové protivné kousky, že se všem dělalo až na nic. Nikoho se
nebál. Oblékali mu blázineckou kazajku, ale to bylo pro nás ještě
horší, ačkoli bez kazajky se pouštěl do hádek a byl by se sepral
bezmála se všemi. Za ty tři neděle někdy celý pokoj prosil jedním
hlasem hlavního lékaře, aby dal převésti naše neštěstí do druhého
trestaneckého pokoje. Tam za dva dni už prosili, aby ho zase
odvedli k nám. A protože byli u nás najednou dva šílenci, oba
nepokojní a zuřivci, proto si oba pokoje vyměňovali po řadě své
šílence. Ale ukázalo se, že byli jeden horší druhého. Všichni si
oddechnuli svobodněji, když je konečně někam od nás odvedli...

Pamatuju se ještě na jednoho podivného blázna. Přivedli jednou v
létě jednoho obžalovaného, zdravého a na pohled velmi
neohrabaného chlapíka, starého asi čtyřicetpět let, s tváří
zohyzděnou od neštovic, se zalitýma červenýma malýma očima a s
neobyčejně zasmušilým a mračným vzezřením. Umístili ho podle mne.
Ukázalo se, že je to velice klidný člověk, s nikým se nedával do
řeči, a seděl jako by o něčem přemýšlel. Počalo se smrákati a tu
se nenadále obrátí ke mně. Přímo, bez jakéhokoli úvodu, ale s
takým vzezřením, jako by sděloval se mnou neobyčejné tajemství,
počal mně vypravovati, že má tyto dni dostat dva tisíce, ale že
se to nyní nestane, protože se dcera plukovníka G. přimlouvá za
něho.

Pohlédl jsem udiveně na něho a odpověděl jsem, že v tomto
případě, jak se mi zdá, plukovníkova dcera nevyřídí ničeho. Neměl
jsem ještě tušení o ničem; přivedli ho k nám ne jako blázna, ale
jako obyčejného nemocného. Otázal jsem se ho, co mu schází? On
mne odpověděl, že neví, a že ho sem poslali za jakousi příčinou,
ale že je docela zdráv a dcera plukovníkova že je do něho
zamilována; že jela jednou, budou tomu dvě neděle, okolo hlavní
stráže a on v týž okamžik vyhlédnul ze zamříženého okna. Jakmile
ho spatřila, ihned že se do něho zamilovala. Od té doby byla za
různými záminkami již třikrát na strážnici; ponejprv přišla spolu
s otcem k bratru důstojníkovi, jenž byl v tu dobu právě na
stráži; po druhé přišla s matkou rozdávat almužnu, a když šla
okolo něho, pošeptala mu, že ho miluje a vysvobodí ho. Bylo ku
podivu, s jakými jemnými podrobnostmi vypravoval mně celou tu
pošetilost, jež se ovšem ve vší své celosti zrodila v jeho
chorobné, ubohé hlavě. Věřil svatě, že bude zbaven trestu. O
vášnivé lásce oné slečny k němu mluvil klidně a s přesvědčením, i
nehledě na veškeru bláhovost této historie, tak bylo hloupo
poslouchati takové romantické vypravování o slečně, zamilované do
člověka, starého padesát let, s takovou unylou, rozhořčenou a
znetvořenou tváří. Ku podivu, co mohl provésti strach před
trestem s tou bojácnou duší.

Dost možná, že vskutku někoho uviděl z okénka, a šílenství, jež
se v něm rodilo ze strachu, vzrůstajícího s každou hodinou, našlo
si z nenadání svůj východ, svou formu. Tento nešťastný voják,
jenž si snad ani jednou nevzpomněl na slečny, vymyslil si
najednou celý román, pudem jaksi se chápaje aspoň tohoto stébla.
Vyslechl jsem ho mlčky a podal jsem o něm zprávu ostatním
trestancům. Ale když se druzí počali vyptávati, on cudně umlk'.

Druhého dne se ho lékař dlouho vyptával, a poněvadž mu oznámil,
že je zdráv a při prohlídce vskutku se ukázal zdravým, propustili
ho z nemocnice. Ale o tom, že mu na lístek napsali „sanat",
dověděli jsme se teprve, když lékaři odešli z pokoje, tak že jsme
jim už nemohli pověděti, co mu vlastně schází. Ostatně ani my
jsme tehdá ještě zcela netušili, oč tu hlavně běželo. A zatím
celá věc záležela v pochybení představenstva, jež ho k nám
poslalo, aniž udalo příčinu, proč ho posýlá. Přihodila se tu
jakási nedbalost. A možná dost, že i ti, co ho k nám poslali,
také jen hádali, ale nebyli ještě zcela přesvědčení o jeho
šílenosti, zakročili následkem nejistých pověstí a poslali ho k
nám na zkoušku.

Ať již se věc měla jakkoli, nešťastníka za dva dni na to vyvedli
k potrestání. To zdá se velice ho překvapilo svou neočekávaností;
nevěřilť do posledního okamžiku, že bude potrestán, a když ho
táhli podél vystrojené řady, počal křičeti „pomoc!" V nemocnici
ho uložili tentokrát už ne do našeho pokoje, kde nebylo svobodné
postele, nýbrž do druhého. Ale vyptával jsem se na něho a zvěděl
jsem, že po celých osm dní nepromluvil s nikým ani slova, byl
zaražen a neobyčejně truchliv... Potom ho poslali někam pryč,
když se mu zahojila záda. Já aspoň ničeho jsem víc již o něm
neuslyšel.

Co pak se vůbec týče léčení a léků, tu nakolik jsem mohl
pozorovati, lehce nemocní skoro nikdy neplnili, co jim bylo
předepsáno, a nepřijímali léků; ale těžce nemocní a vůbec
opravdově nemocní velmi rádi se léčili, přijímali pravidelně své
mixtury a prášky; ale nejvíce měli u nás v oblibě vnější
prostředky. Baňky, pijavky, horké obkladky a pouštění krve, jež
tak miluje a jemuž tolik věří náš prostý lid, přijímalo se u nás
s ochotou, ba i s radostí. Zajímala mne jedna podivná okolnost.
Titéž lidé, kteří byli tak trpělivi při snášení nejtrapnějších
bolestí při bití holemi a pruty, nezřídka si stýskali, krčili se,
ba i stenali, když jim sázeli baňky. Buď že se příliš rozněžili,
anebo se tak jen stavěli: opravdu nevím, čím to vysvětliti.

Pravda naše baňky byly zvláštního druhu. Přístroj, jímž se
prosekne okamžitě kůže, ranhojič kdysi za dávných dob ztratil
nebo pokazil, anebo se snad sám pokazil, takže bylo nutno
prováděti nezbytné zářezy do těla lancetou. Pro každou baňku
dělají okolo dvanácti zařezů. Přístrojem to nebolí. Dvanáct
nožíčků sekne najednou okamžitě, a bolest není cítiti. Ale
prořezává-li se kůže lancetou, to je něco jiného. Lanceta řeže
poměrně velmi pomalu; bolest je cítiti; a poněvadž ku příkladu
pro deset baněk je zapotřebí učiniti stodvacet takových zářezů,
bylo to všechno vzato dohromady ovšem bolestno. Zakusil jsem to,
ale ačkoli to bolelo a bylo mrzuté, přece ne v takovém stupni,
aby se člověk nemohl zdržeti od stenání.

Bývalo někdy až směsno dívati se na některého otevřhubu a siláka,
jak se krčí a počíná fňukat. Vůbec bylo to možno srovnati s tím,
když některý člověk pevný, ba i klidný, při nějaké důležité
záležitosti stává se mrzutým a svéhlavým doma, když nemá co
dělat, nejí, co se mu podává, vadí se a nadává; nic mu není vhod,
všichni mu překážejí, všichni jsou k němu hrubi, všichni ho
trápí; slovem dobré bydlo mu nedá posedět, jak se říkává někdy o
podobných pánech, s nimiž se setkáváme ostatně i mezi prostým
lidem; v naší káznici pak za příčinou všeobecného společného
přebývání, až příliš často.

Stávalo se, že v nemocnici sami soudruhové se počali posmívati
takovému choulostivci, a některý z nich mu proto vyhubuje; a
vida, hned umlkne, jako by byl vskutku jen na to čekal, aby mu
vyhubovali, by umlk'. Zvláště Usťjancev to neměl rád a nikdy si
nedal ujiti příležitost, aby nevynadal choulostivci. On vůbec si
nedával ujiti příležitost, aby se mohl dáti s někým do sporu.
Bylo to jeho potěšením, jeho potřebou, ovšem následkem nemoci a z
části též tuposti. Zadívá se napřed vážně a upřeně a potom
jakýmsi klidným, přesvědčeným hlasem začne dávati naučení. Do
všeho se míchal; zrovna jako byl dosazen k nám za dozorce nad
pořádkem aneb nad všeobecnou mravností.

„Všeho si všímá," říkávali někdy se smíchem trestanci. Jeho
ostatně šetřili a vyhýbali se hádkám s ním, časem se jen tak
trochu smáli.

„Ten toho napovídal! Na třech vozech by to neuvezli."

„Co napovídal? Před hlupákem čapky nesmekají, to je známo. Proč
pak křičí, když ho říznou lancetou? Líznul si medu, neboj se nyní
chladu, to znamená: trp!

„Ale co je tobě do toho?"

„Ne, braši," skočil jim do řeči jeden z našich trestanců, „baňky
to není nic, zkusil jsem to. Ale není větší bolesti, jako když tě
za ucho dlouho táhnou."

Všichni se dali do smíchu.

„A což tebe tahali?"

„A tys si myslil, že ne? Rozumí se, že tahali."

„Proto ti uši tak trčí do výšky."

Onen trestanec, Sapkin, měl opravdu velmi dlouhé, po obou
stranách trčící uši. Býval tulákem, byl ještě mladý, člověk
rozumný a tichý, mluvíval vždy s jakýmsi vážným, zatajeným
humorem, což některým jeho historkám dodávalo mnoho komismu.

„Z čeho pak jsem se měl domyslit, že tě tahali za ucho? A když si
to tak představím, jsi to tvrdohlavý člověk?" vpletl se znova do
řeči Usťjancev, hněvivě se obraceje k Šapkinu, ačkoli tento
nemluvil s ním, nýbrž se obracel vůbec ke všem. Ale Sapkin se ani
na něho nepodíval.

„A tebe kdo tahal?" ozval se kdosi.

„Kdo? Vímeť kdo, ispravník. To bylo braši za tuláctví. Přišli
jsme tehdá do K. a byli jsme dva, já a ještě jeden, také tulák,
Jefim bez příjmení. Cestou jsme si u jednoho sedláka ve vsi
Tolmině pomohli maličko. Je tam taková ves, Tolmina. Přijdeme a
díváme se; rádi bychom si pomohli, ale bojíme se. „V poli čtyři
voli, ale ve městě strach," vímeť. Nu především jsme zašli do
krčmy. Ohlédneme se. Přijde k nám jeden, takový prohořelý, lokte
prodřené, v německých šatech. Tak a tak. — Dovolte, povídá, jak
pak, s dokumentem?"*)

„Ne, povídáme, bez dokumentu."

„Tak. A my taky. Tuhle mám ještě dva dobré přátele, povídá, také
slouží u generála Kukuškina. **) Tak smím tedy prosit: maloučko
jsme si vyhodili z kopýtka a penízky jsme si ještě neopatřili.
Uštědřete nám láhvičku."

„S velikou radostí," povídáme. Nu, vypili jsme. I ukázali nám tam
jednu věc, která se týkala našeho řemesla. Dům tam stál na
pokraji města, bohatý jeden měšťan tam ostával, statku měl plno:
shodli jsme se, že mu v noci

*) Průvodní list.

**) Totiž v lese, kde kuká kukačka. Chce tím říci, že jsou také
tuláci.

učiníme návštěvu. Jenže jsme u toho bohatého měšťana v noci
všichni, všech pět nás, vlezli do pasti. Odvedli nás na policii a
potom k samému ispravnikovi. Já — povídá — sám je vyslechnu.
Vyjde s dýmkou, číšku čaje nesou za ním, silný takový, s licousy.
Sedl. A tu kromě nás přivedli ještě tři jiné, také tuláky. A je
vám to braši směšný člověk, tenhle tulák: Nu, na nic se
nepamatuje, třebas mu kůl na hlavě tesej, všechno zapomněl, o
ničem neví. Ispravnik zrovna ke mně: „Co jsi zač?" Tak zařval,
jako ze sudu. Rozumí se, povídám také jako všichni: „Na nic, já
řku, se nepamatuju, vaše vysokoblahorodí, všechno jsem zapomněl."

„Počkej," povídá, „já si s tebou ještě promluvím; tvá tlama je
mně povědomá;" a sám jen jen na mne poulí oči. A já jsem ho před
tím nikdy ani neviděl. Jde k druhému: „Kdos' ty?"

„Vyskoč-upaluj, vaše vysokoblahorodí."

„To se tak jmenuješ, Vyskoč-upaluj ?"

„Tak se jmenuju, vaše vysokoblahorodí."

„Nu dobře, tys Vyskoč-upaluj, a ty ?" To se ptá třetího.

„A já za ním, vaše vysokoblahorodí."

„Ale jak ti říkají?"

„Tak mně říkají. ,A já za ním', vaše vysokoblahorodí."

„A kdo pak tě, darebáku, tak pojmenoval?"

„Dobří lidé mne tak pojmenovali, vaše vysokoblahorodí. Všude jsou
na světě dobří lidé, vaše vysokoblahorodí, vímeť."

„A kdo jsou ti dobří lidé?"

„Pozapomněl jsem už trochu, vaše vysokoblahorodí; račte už
odpustiti velikodušně."

„Všechny jsi zapomněl?"

„Všechny jsem zapomněl, vaše vysokoblahorodí."

„Vždyt jsi měl přece také otce, matku? Aspoň na ně pamatuješ-li
se?"

„Bezpochyby že měl, vaše vysokoblahorodí, a ostatně také jsem už
trochu pozapomněl; dost možná, že jsem je měl, vaše
vysokoblahorodí."

„A kdež jsi se zdržoval až dosavad?"

„V lese, vaše vysokoblahorodí."

„Pořád v lese?"

„Pořád v lese."

„Nu a v zimě?"

„Zimu jsem neviděl, vaše vysokoblahorodí."

„Nu a ty, jak ty se jmenuješ?"

„Sekyra, vaše vysokoblahorodí."

„A ty?"

„Nabrus ji, vaše vysokoblahorodí."

„Tedy žádný se nemůžete na nic upamatovat ?"

„Na nic se nepamatujeme, vaše vysokoblahorodí."

Stojí, směje se a oni hledí na něho a také se usmívají. A jindy
zrovna do zubů udeří, když se podřekneš. A víme, jací jsou to
lidé, všichni siláci, takoví vypasení. „Odveďte je do trestnice,"
poroučí, „potom se s nimi spravím. A ty tu zůstaneš" — to povídá
jako mně. „Pojď sem, sedni!" Koukám: stůl, papír, péro. Myslím
si: co to asi zamýšlí dělat? „Sedni — povídá — na stolici, vezmi
péro a piš!" a při tom mne chytil za ucho a táhne. Koukám na
něho, jako čert na popa.

„Neumím, já řku, vaše vysokoblahorodí!"

„Piš!"

„Ustrňte se, vaše vysokoblahorodí."

„Piš, jak umíš, tak piš!" a při tom pořád táhne za ucho, pořád
táhne a jak tu zakroutí! Nu braši, povídám vám, raději kdyby mně
nasypal tři sta rákoskou, až se mi v očích zajiskřilo. „Piš" a
„Piš!" Tak vede svou neustále.

„Což se zbláznil, či co?"

„Ne, nezbláznil se. Ale v T...ku písař vyvedl nedávno kousek;
peníze erární sebral a útek' s nimi; také mu uši odstávaly. Nu,
podali zprávu na všechny strany. A já podle popisu trochu
jakobych mu byl podoben, proto tedy mne zkoušel, umím-li psát a
jak píšu."

„To jsou věci, hochu! A bolelo to?"

„Povídám, taková bolest."

Ozval se všeobecný smích.

„Nu což, napsal jsi něco?"

„Ale což jsem mohl napsat! Počal jsem pérem čmárati, čmárám,
čmárám po papíře, nu a on mne pustil. Ale pohlavků asi deset
ještě přidal nádavkem, toť se ví, a pak mne pustil, také do
trestnice, vímeť."

„A ty opravdu umíš psáti?"

„Umíval jsem, ale od té doby, co začali psáti pérem, už neumím."

Tedy při takových historkách, či lépe řečeno při takovém žvástu
utíkal časem náš nudný čas. Můj Bože, jaká to byla dlouhá chvíle!
Dni dlouhé, dusné, jeden zrovna jako druhý. Aspoň kdyby nějaká
kniha byla! A při tom jsem chodíval, zvláště z počátku, často do
nemocnice, někdy churavý, někdy prostě si poležet; utíkal jsem z
trestnice. Těžko tam bylo, ještě tíže nežli zde, mravně bylo
tíže. Rozezlenost, nenávist, sváry, závist, neustálé dobírání si
nás šlechticů, zlé, hrozebné obličeje! Zde však v nemocnici
všichni si byli více rovni, žili spolu přátelštěji.

Nejsmutnější chvílí z celého dne byl večer, když se rozsvěcovaly
svíčky a počátek noci. Spat léhají záhy. Mdlá svítilna svítí
opodál u dveří jasným bodem, ale na naší straně je na polo tma.
Smrad se šíří po světnicí a dělá se dusno. Některý nemůže
usnouti, vstane a sedí půldruhé hodiny na posteli, nakloniv svou
hlavu s noční čepicí, jako by o něčem přemýšlel. Patříš na něho
celou hodinu a snažíš se uhodnouti, o čem přemýšlí, abys také
nějak ubil čas. Anebo počneš strojiti plány, vzpomínati na
minulost, fantasie počne kresliti obšírné, světlé obrazy.
Vzpomínáte si i na takové podrobnosti, jež by vám jindy nepřišly
ani na mysl a neprocítili byste je tak, jako nyní. Anebo se
zamyslíte o budoucnosti: V jakém stavu vyjdete z káznice? Kam?
Kdy to bude? Vrátíte-li se kdy do svého rodného kraje? Dumáte,
dumáte a naděje vám procitne v duši...

A jindy se dáte zhola do počítání: jeden, dva, tři atd. abyste
při tom počítání nějak usnuli. Napočítal jsem někdy do tří tisíc
a neusnul jsem. Někdo se obrátí. Usťjancev zakašle svým shnilým,
souchotinářským kašlem, pak slabě zastená a pokaždé prohodí:
„Hospodine, zhřešil jsem!"

A je tak podivno slyšeti tento chorobný, prasklý a nyjící hlas za
všeobecného ticha. Tamhle někde v koutku také nespí a rozmlouvají
spolu s postele. Jeden počne něco vypravovati o svých příhodách,
o dávné minulosti, o svém tuláctví, o dětech, o ženě, o bývalých
pořádcích. Z pouhého vzdáleného šeptání už poznáváš, že to, o čem
on vypravuje, nikdy více se k němu nevrátí a sám on,
vypravovatel, že je krajíc, odříznutý od bochníka. Druhý
poslouchá. Je slyšeti pouze tichý, rovnoměrný šepot, jako by voda
šplounala kdesi daleko... Vzpomínám si, jak jsem kdysi za dlouhé
zimní noci vyslechl jedno takové vypravování. Na první pohled se
mně to zdálo jakýmsi zimničným snem, jako bych ležel v horečce, a
vše to se mně zdálo v zimničném žáru a v pomatenosti...

IV.

Akulčin muž.

(Vypravování.)

Bylo už pozdě v noci, okolo dvanácti hodin. Usnul jsem a náhle
jsem procitnul. Mdlé, nepatrné světélko vzdálené noční svítilny
jedva osvěcovalo komnatu... Skoro všichni už spali. Spal i
Usťjancev a v nočním tichu bylo slyšeti, jak se mu těžce dýše,
jak mu při každém dechu hlen hrčí v hrdle. Daleko na chodbě
ozvaly se najednou těžké kroky přicházející střídající se stráže.
Cvaknula pažbou o podlahu ručnice. Otevřely se dvéře; svobodník
tiše kráčeje, přepočítal nemocné. Za minutku zavřeli pokoj,
postavili novou hlídku ke dveřím, stráže se vzdálila a zavládlo
opět předešlé ticho. Tu jsem teprv spozoroval, že nedaleko ode
mne po levé straně dva nemocní nespali a pošeptmu o něčem spolu
rozprávěli. Stávalo se to v nemocnici; někdy leží dva vedle sebe,
celé dni a měsíce nepromluví spolu slova, a najednou se
rozpovídají za lákavé noční hodiny a jeden počne před druhým
odhalovati celou svou minulost.

Povídali si dle všeho už dlouho. Počátek jsem nezaslechl, však i
nyní jsem všechno dobře neslyšel; ale ponenáhlu jsem přivykl a
počal jsem jim rozuměti. Spáti se mně nechtělo, což dělati
jiného, než poslouchat?... Jeden vypravoval ohnivě, leže napolo v
posteli se zdviženou hlavou a s krkem nataženým ve směru k
soudruhovi. Byl patrně roznícen, vzrušen; chtělo se mu
vypravovati. Posluchač jeho seděl zasmušile a zcela lhojstejně na
své posteli s nataženýma nohama, zřídka jen zabručel něco jako za
odpověď, anebo na důkaz soucitu s vypravujícím, ale to jen jaksi
ze zdvořilosti a ne opravdově, při tom si každou minutu cpal z
růžku tabák do nosu. Byl to voják z „polepšovacího oddělení"
Čerevin, člověk asi padesátiletý, mrzutý pedant, chladný resonér
a samolibý hlupák. Vypravovatel Šiškov byl ještě mladý člověk,
asi třicetiletý, trestanec z našeho občanského oddělení,
zaměstnaný v krejčovnách.

Doposud jsem mu věnoval málo pozornosti; však i potom, po celou
dobu mého života v káznici jaksi mne nelákalo, abych si ho
všímal. Byl to prázdný, potrhlý člověk. Někdy mlčí, chodí mrzutý,
chová se hrubě, celé neděle nepromluví. A najednou se vplete do
nějaké historie, počne roznášet klevety, rozčilovati se pro
hloupost, vláčí se z kasárny do kasárny, sděluje zprávy,
pomlouvá, činí se, jen což. Seřežou ho, a on opět umlkne. Byl to
človíček bojácný a slabý. Všichni s ním zacházeli jaksi nedbale.
Byl nevysoké postavy, hubený; oči měl jaksi nepokojné, ale časem
jaksi tupě zádumčivé. Přihodilo-li se, že něco vypravoval, počne
horkokrevně, s ohněm, i rukama hází, ale najednou jako když utne,
nebo přejde na jiný předmět, dá se unésti novými podrobnostmi a
zapomene, o čem počal vypravovati. Často nadával, a kdykoli se
dal do nadávání, tu pokaždé vytýkal něco svému soupeři, něco, čím
tento ublížil jemu, mluvíval s citem, div se nerozplakal... Na
balalajku nehrál špatně a hrál rád, o svátcích dokonce i
tancoval, a tancoval pěkně, když ho k tomu přiměli... Ne, že by
snad byl tak poslušným, ale rád si zjednával přátel a z
přátelství jim byl po vůli.

Dlouho jsem nemohl pochopiti, co to vypravuje. Také se mně zdálo
z počátku, že se neustále vzdaluje od předmětu a dává se unášeti
vedlejšími věcmi. Snad pozoroval, že Čerevina jeho vypravování
málo zajímá, ale zdá se, že si chtěl schválně namluviti, že jeho
posluchač je vtělená pozornost, a snad by ho velice zabolelo,
kdyby se přesvědčil o opaku.

„....Vyjde-li někdy na trh," pokračoval Šiškov, „všichni se
uklánějí, úctu vzdávají, slovem boháč."

„Obchody, povídáš, vedl?"

„Nu, ovšem, obchody. Mezi měšťanstvem je u nás nouze. Hotová
nuzota. Báby nosí vodu z řeky, ech, jaký kus cesty k dolině, aby
mohly zahrady zaliti; lopotí se, lopotí, a napodzim nesklidí zelí
ani na šči. Bída. Nu statek měl veliký, půdu najatými dělníky
vzdělával, tři měl; k tomu ještě své včelnice, med prodával, s
dobytkem obchod vedl, a v našem místě, vímeť, byl u veliké úctě.
Byl už hrozně stár, sedmdesát let, kosti ho tížily, šedý byl,
takový veliký. Když tak vyjde v lisí šubě na bazár, hned mu
všichni vzdávají čest. Vímeť, vědí co znamená. „Zdrástvujte
báťuško Ankudime Trofimyči!" — „Zdrástvuj — on na to — i ty!"
Nikým vám nepohrdá. „Buďte dlouho živ, Ankudime Trofimyči!" —
„Nu, jak se ti vede?" optá se on. — „Ech, nám jako nahému v trní.
A jak vám, báťuško?" — „Tak, tak — vece — dokud Bůh hříchy trpí,
také nebe zakuřujeme." — „Dlouho buďte živ, Ankudime Trofimyči!"
— Jak povídám, nikým nezhrdne, a když promluví, každé jeho slovo
platí jako rubl. Byl písmák, čtenář, samé nábožné věci jen čítal.
Usadí stařenku před sebou: „Nu, poslouchej, ženo, dávej pozor!" a
začne vykládat. A stařenka jeho nebyla zrovna stará, s ní se
oženil už podruhé, pro děti, vímeť; od první neměl dětí. Nu, a od
druhé od Marje Štěpánovny měl dva syny, ještě nedospělé; mladší,
"Vasja, se mu narodil, když mu bylo šedesát let. A Akulka, dcera,
byla ze všech tedy nejstarší, bylo jí osmnáct let."

„Totiž tvoje, tvá žena?"

„Počkej. Zprva tam Filka Morozov natropil neplech. Ty, povídá
Filka Ankudimovi, budeme se dělit; vyplať mně všechny čtyři sta
rublů; což myslíš, že jsem tvůj pacholek? Nechci s tebou společně
vésti obchod, a Akulku tvou, povídá, si nevezmu. Já jsem nyní
svým pánem. Moji rodičové, povídá, nyní umřeli, já peníze propiju
a potom se dám najati, na vojnu se dám, a za deset let přijedu
sem k vám jako polní maršálek. Ankudim mu peníze vyplatil, všecko
do kopějky mu vyplatil — protože ještě jeho otec se starým vedli
obchod na společné peníze. — „Jsi člověk ztracený," povídá mu. A
on na to: „Nu, ztracený-li nebo ne, to se ještě neví, ale s
tebou, brado plesnivá, naučí se člověk sídlem mléko nabírat. Ty,
povídá, z halíře chceš kapitál udělat, všelikou chamraď sbíráš,
nehodí-li se do kaše. Já ti na to naplivat chtěl, povídá.
Schráníš, schráníš a čerta koupíš. Já, povídá, mám svou hlavu. A
tvou Akulku si přece nevezmu; já, povídá, i tak jsem s ní
spával..."

„Jak, povídá Ankudim, smíš ty hanobiti poctivého otce poctivou
dceru? Kdy jsi s ní spal, hadí sádlo ty, psí krev ty;" a celý se
při tom zatřásl. Filka mně to sám vypravoval.

„A víte-li, povídá, já způsobím, že se Akulka nejen za mne, nýbrž
vůbec za nikoho neprovdá, nikdo si jí nevezme, ani Mikita
Grigorjič si ji teď nevezme, protože ztratila poctivost. Já už od
podzimka s ní žil. A nyní ani za sto raků nesvolím. Nu, dej
třebas ihned na zkoušku sto raků — nesvolím..."

„I zahýřil u nás, chlapík! Inu, tak, až se země otřásá, a město
plno hluku. Přátel si nabral, peněz hromada, tři měsíce hýřil,
všecko prohýřil. „Já — říkával — až budu hotov s penězi, prodám
dům, všecko prodám a potom buď se dám na vojnu, nebo se půjdu
toulat světem!" Od rána do večera opilý, párem koní s rolničkami
jezdil. A holky jak ho měly rády, nu až hrůza. Pěkně hrál na
kytáru."

„Měl tedy s Akulkou už před tím něco?"

„Mlč, počkej! Já jsem také tehdá otce pochoval, a mátuška moje
perníky pekla, na Ankudima jsme pracovali, tím jsme se živili.
Živobytí naše bylo bídné. Měli jsme ovšem také políčko za lesem,
obilí jsme seli, ale po smrti otcově všechno jsme prodali,
protože jsem si také vyhodil z kopýtka, brachu milý. Na matce
peníze ranami jsem vymáhál ..."

„To nebylo pěkné, jestli že ranami. Veliký hřích."

„Býval jsem nachmelen, brachu milý, od rána do noci. Dům jsme
měli ucházející, ještě jakž takž, třebas maličký, ale svůj. Ale v
jizbě třebas zajíce hoň. Často jsme sedávali o hladu, celý týden
není co dát do huby. Matka mne kárala, kárala; ale což mně!... Já
jsem tehda, brachu, od Filky Morozova ani neodcházel Od rána do
noci s ním. „Hraj mně — říkával — na kytáru a tancuj; já budu
ležet a na tebe peníze házet, protože jsem nejbohatší člověk." A
co jen všechno nevyváděl. Jen kradených věcí nepřijímal. „Já —
říkával — nejsem zloděj, nýbrž poctivý člověk. Ale pojďme,
říkával, Akulce vrata mazat dehtem; protože nechci, aby se Akulka
vdala za Mikitu Grigorjiče. To je mně nyní dražší, než kyselo,"
povídá."

„Ale za Mikitu Grigorjiče chtěl starý již před tím dceru
provdati. Mikita byl už také letilý, vdovec, s brejlemi chodil,
také měl obchod. Jakmile uslyšel, ze vznikly řeči o Akulce, jde a
povídá přímo: „Mně — povídá — Ankudime Trofimyči bude to veliká
hanba, a potom ani se nechci ženiti na stará leta." Tu jsme
Akulce pomazali vrata dehtem. Nu tak ji bili, tak ji za to doma
bili... Marja Štěpanovna křičí: „Se světa tě sprovodím!" A starý:
„Za starých dob — povídá — za ctihodných patriarchu, já bych ji —
povídá — na hranici rozsekal, ale nyní — povídá — je svět plný
tmy a hniloby." Sousedé přes celou ulici slýchali, jak Akulka řve
z celého hrdla; mrskali ji z rána do noci. A Filka volá po celém
trhu: „Znamenitá holka je Akulka — povídá — ráda se povyrazí při
sklence. Čistě si chodíš, bíle se nosíš, pověz koho miluješ! Já —
povídá — jsem jim tam utřel nos, budou si pamatovat."

„V tu dobu potkal jsem i já jednou Akulku; šla s vědry pro vodu.
A já křičím: „Zdrástvujte Akulino Kudimovno!Čest vaší milosti.
Čistě chodíš, kde to bereš; ukaž lístek, s kým to žiješ ?" Jen to
jsem řekl. Ale jak se ona na mne podívala; takové veliké oči
měla! Ale sama zhubeněla, jako štěpina. Nu povídám, tak se na mne
podívala! Ale mát její myslila, že se mnou žertuje a křičí na ni
ze vrat: „Co tam zuby ceníš, nestoudnice!" A ten den opět byla
bita. Celou hodinu ji někdy mlátila. „Zabiju ji — křičela matka —
protože teď už není mou dcerou."

„Nu ano, že byla lehká!"

„A ty jen poslouchej, strejčku. Když jsme tak s Filkou pořád
tehdá pili, přijde ke mne jednou matka, a já ležím. „Co ty
darebáku ležíš, povídá, ty lotře jeden — povídá. Spílá mně,
vímeť. Ožeň se, povídá, tamhle s Akulkou se ožeň. Nyní i tobě ji
rádi dají, tři sta rublů jen na penězích dostane." A já jí na to:
„Vždyť — povídám — je nyní už na celý svět zostuzena." — „Ty's
hlupák— povídá — svadebním věncem všechno se pokryje; tobě samému
bude výhodnější, bude-li pro celý život před tebou vinna. A my
bychom si jejich penězi pomohli; já už mluvila o tom— povídá — s
Marjí Štěpanovnou. Ráda to slyšela." A já na to: „Peníze na stůl
— povídám — dvacet rublů, potom se ožením." A věříš-li mně? Do
samé svadby jsem z opice ani nevycházel. A k tomu ještě Filka
Morozov hrozí: „Já ti, povídá, ty muži Akulčin, všechna žebra
přemlátím a s tvou ženou, když budu chtít, každou noc budu spát.
" A já mu povídám: „Lžeš, psí maso!" Nu, tu on mne zostudil po
celé ulici. Já přiběhl domů: „Nežením se, povídám, jestliže mně
nevysázejí ihned ještě padesát rublů!"

„A což ji chtěli provdati za tebe?"

„Za mne? A proč by ne? Já byl člověk poctivý. Můj otec upadl v
nouzi teprv na konec života následkem požáru; před tím jsme žili
bohatěji než oni. Ankudim tedy povídá: „Vy — povídá — jste hotová
žebrota." A já mu odpovídám: „Což ještě málo — já řku — vaše
vrata dehtem mazali." A on na to: „Což ty — povídá — nad námi
furiantíš? Dokaž napřed, že ztratila čest; každou hubu šátkem
nezacpeš. Tamhle je Bůh a tamhle — povídá — jsou dvéře; nech být.
Ale peníze, které jsi dostal závdavkem, musíš vrátit." Tu jsem se
Filky zbavil; vzkázal jsem mu po Mitrijovi Bykovu, že ho zostudím
nyní na celý svět, a do same svadby, brachu milý, jsem nevycházel
z opice. Teprve před svadbou jsem vystřízlivěl."

„Když nás přivezli od oddavek, posadili nás a Mitrofán
Štěpanovič, totiž ujec její, povídá: „Třebas ne se ctí, povídá,
za to pevně vykonáno a ukončeno." Starý, Ankudim, také se opil a
dal se do pláče; sedí a slzy mu tekou po bradě. A já, brachu, víš
co jsem tehdá udělal? Vzal jsem do kapsy s sebou důtky —
přichystal jsem si je ještě před svadbou — a měl jsem pevný
úmysl, že si spravím nyní chuť na Akulce, aby věděla, co to je
nepoctivým způsobem se vdávat, a aby lidé také věděli, že mne
neoženili jako hlupáka."

„Docela dobře! Aby totiž i budoucně si pamatovala..."

„Ne, strejčku, ty jen poslouchej. V naší krajině vedou
novomanžely z kostela hned do komory, a ostatní zatím pijí.
Zanechali nás tedy s Akulkou v komoře. Ona sedí celá bílá, ani
kapka krve ve tváři. Bála se patrně. Vlasy měla taky jako len
bílé. Oči měla veliké. A stále mlčívala, ani jí slyšeti nebylo v
domě, zrovna jako by němá byla. Podivná taková. A mohl bys si to
brachu pomyslit? Já si přichystal důtky, tam u samé postele jsem
si je položil, a vidíš, brachu milý, vždyť ona neměla ani za mák
viny na sobě."

„Není možná!"

„Ani za mák; zcela poctivá z poctivého domu. A zač ona, brachu
milý, musila snášeti taková muka ? Zač ji Filka Morozov před
celým světem zostudil?"

„Ano."

„Padl jsem před ní tehda hned tam u postele na kolena, ruce jsem
sepjal: „Mátuško — povídám — Akulíno Kudimovno, odpust mně
hlupáku, že jsem tě také za takovou pokládal. Odpusť mně,
povídám, darebovi!" A ona sedí přede mnou na posteli, dívá se na
mne, obě ruce mně položila na ramena, usmívá se a z očí jí slzy
kanou; pláče a směje se... Když jsem tehda vyšel k ostatním,
povídám: „Nu, až potkám nyní Filku Morozova, nebude více žíti na
světě!" A rodičové, ti ani nevědí, kterému svatému se mají
modliti; matka div jí k nohám nepadla a pláče. A starý povídá:
„Kdybychom byli znali a věděli, nevyhledali bychom ti takového
muže, dcero ty naše rozmilá." A když jsme vyšli spolu v první
neděli do chrámu, měl jsem na sobě beránkovou čapku, kaftan z
tenkého sukna, plyšové šaravary; ona v nové zaječí šubce, šáteček
hedbávný — to jest já se k ní hodím, ona ke mně; tak si kráčíme!
Lidé se dívají na nás se zálibou; já byl chlapík, a Akulinušku,
třebas se nemohla vynášeti před jinými, ale haněti také nebylo
možno; byla tak prostřední, jakých jde dvanáct na tucet ..."

„A to je právě dobře."

„Tak tedy poslechni. Druhý den po svadbě, ačkoli jsem byl
nachmelen, utekl jsem od hostí; vyklouznu jim a běžím. Dejte sem
— povídám — nestoudného Filku Morozova, dejte ho sem, podlce! Tak
křičím na trhu! Nu, opilý ovšem jsem byl; až vedle Vlásových mne
chytli a mocí tři lidé domů mne přivedli. A po městě jdou řeči.
Holky si na trhu povídají: „Holčičky, umnice, víte-li pak? Akulka
se jako poctivá vdala." Ale Filka mně krátce na to povídá před
lidmi: „Prodej ženu — napiješ se. U nás — povídá — voják Jáška
proto se jen oženil; se ženou nespal a po tři léta byl opilý." Já
mu povídám: „Ty's podlec!" „A ty — povídá — hlupák! Vždyť tě
ženili nestřízlivého. Co pak jsi v takovém stavu mohl poznati?"
Přišel jsem domů a křičím: „Vy jste mne oženili opilého!" Ale
matka se hned do mne pustila. „Ty matičko — povídám — máš zlatem
uši zavěšené. Dej sem Akulku!" I počal jsem jí třepat. Třepal
jsem jí, brachu, třepal, dvě hodiny jsem jí třepal, až jsem se
sám svalil; tři neděle nevstávala s postele."

„Je pravda ovšem," poznamenal flegmaticky Čerevín, „nebudeš-li je
bít, tedy... A což pak jsi ji zastal s milovníkem?"

„Abych ji zastal, ne, nezastal jsem ji," promluvil po krátké
pomlčce a jako by s namáháním Šiškov. „Ale mrzelo mne to velice;
lidé nás dočista oklevetali, a všeho toho příčinou byl Filka. „Ty
máš ženu — říkal — za model, aby každý na ní hleděl." Pozval nás
k sobě a tu se do mne pustí: „Jeho žena, povídá o mně, je
milosrdná duše, šlechetná, uctivá, chování má, všechno je na ní
hezké; takhle si jí nyní váží. A zapomněl, chlapík, jak jí sám
vrata dehtem mazal!" Já tu sedím opilý. A tu on mne chytne za
vlasy, a jak chytne, sehne mne dolů: „Tancuj, povídá, muži
Akulčin, já tě budu takhle držeti za vlasy, a ty tancuj a mne
bav!" — „Ty's podlec," křičím. A on mně na to: „Já k tobě přijedu
s kamarády a Akulce, tvé ženě, před tebou metlou nasekám, co se
mně bude líbit." Věříš-li, že jsem se potom celý měsíc bál z domu
vyjíti? Přijede, myslím si, zostudí mne. A právě za to jsem ji
počal bíti. .

„Co je plátno bít? Ruce svážeš, ale jazyk nezavážeš. Bít mnoho
také se nehodí. Potrestej, pouč, ale potom k ní buď laskav. Na to
je žena."

Šiškov chvíli mlčel.

„Když mne to hrozně mrzelo," počal opět vypravovati; „a potom už
jsem to měl ve zvyku. Některého dne z rána do večera ji mlátím:
vstane ne tak, jak bych si přál, chodí ne tak, jak bych si přál.
Nenabiju-li jí, jako by mi něco scházelo. Sedávala mlčky, oknem
se dívala a plakala... plakala někdy celý den. Bývalo mně jí líto
a přece jí nabiju. Matka mne proto kárávala, kárávala: „Darebáku,
říkávala, lotr jsi hotový!" — „Zbiju vás — křičím na to — nikdo
ať se mi neopováží slova promluvit; protože jste mne podvodně
oženili." Stařík Ankudim z počátku se jí zastával, sám přijde a
říká: „Však nejsi Bůh ví co za zvíře; najdu na tebe
spravedlnost!" Ale potom toho zanechal. A Marja Štěpanovna, ta
zkrotla úplně. Jednou přišla a se slzami prosila: „Přišla jsem tě
znepokojit, Ivane Seményči; věc je neveliká, ale prosba veliká.
Dopřej nám světla božího spatřiti, báťuško," a při tom se mně
uklání; „buď mírný, odpusť jí! Zlí lidé naši dcerku oklevetali;
vždyť sám víš, že's si ji bral poctivou..." Na kolena přede mnou
upadla, uklání se, pláče. A já furiantím: Ani vás slyšet nyní
nechci! Co se mi líbí nyní, to s vámi se všemi udělám, protože
nemám už vlády nad sebou; a Filka Morozov — povídám — je mým
přítelem a prvním soudruhem ..."

„Tedy opět jste se spolu spustili?"

„Ale kde! S ním nebylo žádné řeči. Nadobro se spil. Všechno, co
mel, utratil, a dal se jedním měšťanem najati, že půjde za jeho
nejstaršího syna na vojnu. V našem kraji jest už takový obyčej,
je-li kdo najat za vojáka, tedy do samého toho dne, kdy ho
odvezou na vojnu, všechno v celém domě musí před ním ležeti, a on
je nade vším úplným pánem. Peníze při odvodu obdrží v celosti, a
před tím bydlí v domě hospodářově, třebas půl léta tam bydlí, a
čeho jen za tu dobu nevyvádí s domácími! Nu taková spousta, že
aby svaté z domu vynášeli! Já jdu za tvého syna na vojnu — křičí,
jsem tedy váš dobrodinec; všichni si mne tedy musíte vážiti; ne-
li, odřeknu se. Zahýřil tedy Filka v domě měšťanově, až Bůh
brání; s dcerou spí, hospodáře za bradu každý den po obědě tahá —
vše to činí pro své vyražení. Každý den aby mu topili lázeň, a
aby páry přibylo, místo vody musí kořalku líti na žhavý kotel, a
do lázně aby ho ženské nesly na rukou. Vrátí se domů z vyražení,
stane na ulici: „Nechci jíti vraty, rozbírejte plot!" Musí mu
tedy v jiném místě vedle vrat plot rozebrati, a on tudy projde.
Konečně přišla doba, odvezli ho k odvodu, dali mu vystřízlivěti.
Lidu, Bože můj, co tu lidu bylo na ulici. „Filku Morozova vezou
na vojnu!" On se uklání na všechny strany. A Akulka šla v tu
chvíli ze zahrady; jak ji Filka uviděl — u samých našich vrat,
vykřikl „Stůj!" vyskočil z vozu, na kolena před ní a až k zemi se
jí poklonil. „Dušinko moje, — volá — jahůdko má, dvě léta jsem tě
miloval, a nyní mne s muzikou na vojnu vezou. Odpusť mne — povídá
— poctivého otce poctivá dcero, neboť já jsem podlec před tebou,
já jsem vším vinen." A podruhé se jí poklonil až k zemi. Akulka
se zastavila, jako by se byla ulekla z počátku, a potom se mu
poklonila po pás a pravila: „Odpusť i ty mně, dobrý junáku, a já
zlého na tebe ničeho nevím." Já za ní do světnice: „Co's mu
řekla, ty psí maso?" A ona, nu věříš-li mně, nebo ne, pohlédla na
mne: „Abys věděl — povídá — já ho miluju nyní více nežli světlo
očí svých!"

„Ale, ale!..

„Toho dne neřekl jsem jí po celý den ani slova... Až na večer:
„Akulko, já tě zabiju," povídám. V noci nemohu spát. Vyšel jsem
do síně napít se kvasu a tu začínalo už svitati. Vrátil jsem se
do jizby. „Akulko, povídám, vstávej, na pole pojedeme." Já už
před tím jsem se chystal na pole, matička také věděla, že
pojedeme. „Nu, to ráda slyším — povídá — V poli plno práce a
nádenník tam prý už třetí den leží na břiše." Zapřáhl jsem do
vozu, mlčím. Když se z našeho města vyjede, hned začne borový les
a táhne se na patnáct verst; za lesem je naše pole. Projeli jsme
tři versty lesem a já zastavím koně. „Vstávej, povídám, Akulíno,
tvůj konec se přiblížil." Ona kouká na mne, lekla se, vstala
přede mnou a mlčí. „Omrzela jsi mne, povídám; modli se Bohu!" A
chytnu ji za vlasy; vrkoče měla takové tlusté, dlouhé. Okolo ruky
jsem si je ovinul, ze zadu s obou stran jsem ji koleny přitiskl,
vytáhl nůž, hlavu jsem jí zahnul nazpět a tak jí přejedu po hrdle
nožem... Jak tu ona vykřikne, krev jak stříkne, já nůž odhodil,
obchvátil jsem ji zpředu rukama, lehl jsem na zemi, obejal ji, a
křičím nad ní, řvu z celého hrdla. Ona křičí i já křičím; celá se
zachvívá, trhá se mi z rukou a krev stříká na mne, její krev, i
do tváře, i na ruce se mně valí. Tu jsem ji nechal, neboť strach
se mne zmocnil, i koně jsem nechal, a sám utíkám, utíkám; humny
jsem přiběhl domů a do lázně. Lázeň jsme měli starou, dávno už
nesloužila; zalezl jsem pod podlážku a sedím tam. Do noci jsem
tam proseděl."

„A což Akulka?"

„A ona podle všeho se zdvihla za mnou a také se vydala na cestu
domů. Tak ji potom našli sto kroků od onoho místa."

„Nedořezal jsi ji tedy."

„Ano..." Šiškov se na chvilku zamlčel.

„Je to taková žíla" — podotknul Čerevin, „že když ji, tu samou
žílu, hned na ponejprv nepřeřízneš, člověk bude sebou neustále
hýbat, a ať mu vyteče co chce krve, přece neumře."

„Ale ona umřela. K večeru ji našli mrtvou. Oznámili to, jali se
mne hledat a už v noci mne našli v lázni... A nyní jsem tady už
čtvrtý rok," dodal po malé pomlčce.

„Hm... Pravda, nebudeš-li bíti, nebude dobře!" poznamenal
chladnokrevně a methodicky Čerevin, vytahuje opětně růžek s
tabákem. Počal šňupati dlouze a s přestávkami. „Ale zase, hochu,
když se to vezme" — pokračoval Čerevin — „jsi podle všeho hrozně
hloupý. Já jsem také tak jednou zastal svou ženu s milovníkem.
Zavolal jsem ji tedy do kůlny, oprať jsem složil na dvě. „Komu —
povídám — jsi přísahala? Komu jsi přísahala?" Nu, řezal jsem ji,
řezal opratí, řezal, řezal, půldruhé hodiny jsem ji řezal. A tu
prosí: „Tvé nohy budu mýtí a tu vodu piti." Avdoťja se
jmenovala."

V.

Letní doba.

Však hle, už duben počíná, již se blíží Velkonoce. Znenáhla
počínají i letní práce. Slunce jest den ode dne teplejší a
pronikavější; vzduch voní jarem a dráždivě působí na organismus.
Blížící se krásné dni rozčilují i spoutaného člověka, rodí i v
něm jakási přání, jakési snahy, stesky. Zdá se, že se člověku
ještě silněji stýská po svobodě pod jasným slunečným paprskem,
než za pošmourných zimních nebo jesenních dnů, a lze to
pozorovati na všech trestancích. Zdá se, jako by jednak byli rádi
světlým dnům, ale zároveň se v nich zvyšuje jakási nedočkavost,
netrpělivost. Opravdu jsem zpozoroval, že na jaře jako by se
častěji u nás v káznici přiházely sváry. Častěji bylo slyšeti
hluk, křik, rámus, vznikaly rozepře; a při tom zpozoruje člověk
náhodou někde při práci něčí zádumčivý pohled, upřený do modravé
dáli, tam někam na druhý břeh Irtyše, kde počíná jako nekonečný
ubrus přes půl druhého tisíce verst volná kirgizská step;
zpozoruje něčí hluboký povzdech z plných prsou, jako by zrovna
cosi táhlo člověka, aby si podýchal tím dalekým, svobodným
vzduchem, a ulehčil jím stísněné, spoutané duši.

„Eh!" zvolá konečně trestanec, a náhle, jako by setřásl se sebe
sny a dumy, netrpělivě a zasmušile se chopí rýče neb cihel, jež
má přenésti s jednoho místa na druhé. Za minutu již zapomene na
svůj nenadálý pocit a buď se dá do smíchu nebo do spílání, dle
toho, jaké jest povahy, anebo se dá najednou s neobyčejným, zhola
zbytečným zápalem do uložené mu práce, byl-li mu dán určitý úkol,
a počíná pracovati, pracovati ze všech sil, jako by chtěl obtíží
práce potlačiti v sobě něco takového, co ho samo tísní a tlačí
uvnitř. Jsou to vesměs lidé silní, z větší části v květu let a
sil... Těžký jsou okovy v tu dobu! Nepoetisuju v tomto okamžiku a
jsem přesvědčen o pravdě své poznámky. Kromě toho, že v teple,
uprostřed jasného, slunečného světla, když slyšíš a pociťuješ
celou duší, celou bytostí svou, jak se příroda vůkol tebe
probouzí s neobsáhlou silou, ještě těžšími se stávají zavřený
žalář, vojenský průvod a cizí vůle; kromě toho všeho za této
jarní doby po celé Sibiři a po celém Rusku s prvním hlesnutím
skřivánka počíná se tulácký život: prchají lidé boží ze žalářův a
hledají spásy po lesích. Po dusné jámě, po soudech, okovech a
prutech toulají se úplně po své vůli, kde se jim zachce, kde se
jim více líbí, kde se jim zdá pohodlněji; pijou a jedí, kde se co
trefí, co Bůh dá, a v noci mírně usínají někde v lese nebo na
poli bez veliké starosti, bez žalářní tesklivosti, jako lesní
ptáci, loučíce se na noc pouze s hvězdami nebeskými, usínají před
okem božím. Což povídat! Bývá i těžko, i hlad bývá; a zmoří
člověka „služba u generála Kukuškina". Celé dni člověk někdy
nespatří chleba; před každým aby se skrýval, schovával; časem
nezbude než krásti, loupiti a někdy i vražditi. „Osadník jest
jako dítě; nač se podívá, už se toho chápe," říkají v Sibiři o
tamních osadnících z přinucení. Přísloví toto v celé jeho síle a
ještě s některým doplňkem může býti užito také o tulácích. Tulák
jen zřídka není lupičem, a skoro vždycky je zlodějem, ovšem více
z nouze, než z povolání.

Jsou zatvrzelí tuláci. Někteří prchají, když už si odbyli svou
lhůtu nucených prací v káznici a byli usazeni v některé vsi jako
osadníci. Zdálo by se, že je spokojen jako osadník, je
zabezpečen, ale ne! Stále ho to někam táhne, někam láká! Život v
lesích je život bídný a hrozný, ale volný a plný dobrodružství,
má v sobě cosi svůdného, jakousi tajemnou vnadu pro ty, kdo jí už
jednou okusili a hle, uprchne člověk, někdy dokonce skromný,
řádný, jenž podával naději, že se stane dobrým osedlým člověkem a
čilým hospodářem. Mnohý se i ožení, má děti, prožije třebas pět
let na jednom místě a znenadání jednoho krásného jitra zmizí
někam k velikému ustrnutí ženy, dětí i celé volosti, k níž byl
připsán.

U nás v káznici mně ukázali jednoho z takových běhounů.
Nedopustil se nijakého zvláštního přestupku, aspoň nebylo
slyšeti, že by se o něm vypravovalo něco podobného, ale neustále
prchal, celý svůj život strávil na útěku. Býval i na jižní
hranici ruské za Dunajem, i ve stepi kirgizské, i ve východní
Sibiři, i na Kavkaze, všude se zdržoval. Kdo ví, za jiných
okolností snad by se byl stal z něho nějaký Robinson Kruzoe při
jeho vášnivé touze po cestování. Ostatně vše to mně o něm
vypravovali jiní; sám on v káznici málo mluvil, a když už
promluvil, tedy jen nejnutnější věci. Byl to velmi malinký
mužíček, již asi padesátiletý, neobyčejně tichý, s nápadně
klidným, ba až tupým obličejem, až blbě klidným, V létě si rád
poseděl na sluníčku a nezbytně si při tom bručel pro sebe nějakou
písničku, ale tak tiše, že na pět kroků od něho už jí není
slyšet. Tahy jeho obličeje byly jaksi zdřevěnělé; jedl málo,
nejvíce jen chlebíček; nikdy si nekoupil ani jediného preclíku,
ani sklenky kořalky; a ostatně sotva měl asi kdy jaké peníze; on
sotva asi uměl počítat. Ke všemu se choval úplně klidně. Káznické
pejsky krmíval někdy ze své ruky, kdežto u nás v trestnici psy
nikdo nekrmíval. Vůbec Rus nerad krmívá psy.

Povídalo se, že byl ženat, a sice dvakrát; pravilo se, že má
někde děti... Zač se dostal do káznice, nevím dokonce. Naši
neustále čekali, že ufoukne i od nás; ale buď že ještě nepřišel
jeho čas, anebo že jeho léta prošla, on si žil a požíval, chovaje
se jaksi zpytavě k oné podivné společnosti, jež ho obklopovala.
Ostatně spoléhati se nebylo možná; pravda, mohlo by se zdáti, nač
by mel prchati, čeho tím dosáhne? Ale přec jen, vezme-li se věc
kolem a kolem, lesní, tulácký život je ráj proti životu v
káznici. To je pochopitelno, a nemůže býti nijakého porovnání. Ač
je to těžký osud, ale přec jen svoje vůle. Toť příčina, proč
každý trestanec na Rusi, ať si sedí kdekoliv, stává se jaksi
nepokojným z jara, při prvních pozdravech jarních paprsků
slunečních. Třebas daleko ne každý má v úmyslu prchnouti; neboť
možno s určitostí říci, že se k tomu pro obtíž a odpovědnost
odhodlává ze sta jeden; ale zato ostatních devadesát devět aspoň
si zablouzní o tom, jak by bylo možná prchnouti a kam by se mělo
prchnouti; aspoň se u srdce uleví pouhým projevem přání, pouhým
zdáním možnosti. Některý si aspoň vzpomene, jak dříve kdysi
uprchl...

Mluvím nyní pouze o odsouzených. Avšak rozumí se, že nejčastěji a
nejvíce se odhodlávají k útěku trestanci, nacházející se ve
vyšetřování. Ti, kdo byli odsouzeni na určitou dobu, prchají leda
počátkem svého uvěznění. Když si však odbyl dvě nebo tři léta
káznice, počíná si trestanec let těch už vážiti a ponenáhlu
přichází k přesvědčení, že je lépe, dokončiti zákonitým způsobem
svou robotní lhůtu a vyjiti potom z káznice jako osadník, než se
odhodlati k takovému odvážnému podniku a k takové záhubě v tom
případě, nezdaří-li se útěk. A vždyť nezdar je tak možný! Leda
jen desátému se podaří zjinačiti svůj osud.

Z odsouzených odhodlávají se k útěku také častěji než jiní ti,
kdo jsou odsouzeni na příliš dlouhou dobu. Patnáct, dvacet let se
zdá věčností a odsouzený na takovou lhůtu stále je hotov k
blouznění o změně osudu, třebas si už odseděl deset let v
káznici. Konečně i vypálená znamení překážejí z části, aby se
člověk odhodlal k útěku.

Zjinačiti si osud jest výraz technický. Potom i při výslechu,
byl-li trestanec usvědčen, že prchl z káznice, odpovídá, že chtěl
zjinačiti svůj osud. Tento z části knihový výraz hodí se však
úplně k věci. Každý uprchlík má na mysli ne snad osvoboditi se na
vždy — víť, že je to skoro nemožno — nýbrž buď že se dostane do
jiného ústavu, nebo že bude odsouzen pouze k deportaci za
osadníka, anebo že se dostane znova do vyšetřování, a sice pro
nový přestupek, jehož se dopustí už za tuláctví — slovem, že se
dostane, kam je libo, jenom ne na staré místo, jež ho omrzelo,
jenom ne do předešlé káznice.

Všichni ti uprchlíci, nenajdou-li si v prodlení léta nějakého
nahodilého, neobyčejného místa, kde by mohli přezimovati,
nepadnou-li na příklad na některého přechovávatele uprchlíků,
jemuž je to výhodno; a neopatří-li si konečně, někdy třebas i
vraždou, nějakého průvodního listu, se kterým by se mohli usaditi
kdekoliv: všichni na podzim, nebyli-li polapeni už dříve, z větší
části sami se dostavují v zástupech do měst a trestnic jako
tuláci a usazují se v žalářích na zimu, ovšem nikoliv bez naděje,
že se jim v létě opět podaří prchnouti.

Vesna působila i na mne svým vlivem. Pamatuju se, jak jsem
dychtivě časem patříval skrze štěrbiny mezi břevny v ohradě a
dlouho jsem stával s hlavou skloněnou ku plotu, upřeně a
nenasytně pohlížeje, jak se tráva zelená na našem pevnostním
vale, jak se neustále tmavěji a tmavěji modrá daleké nebe.
Nepokoj a tesknost má rostly s každým dnem a káznice se mně
stávala stále víc a více protivnou. Nenávist, které jsem jako
šlechtic v prodlení prvních let stále zakoušel od trestanců,
stávala se mně nesnesitelnou, otravovala život můj jedem. Za těch
prvních let často jsem odcházel, ač mně nic nescházelo, poležet
si do nemocnice jedině proto, abych nebyl v káznici, jen abych se
zbavil té úporné, ničím nesmiřitelné všeobecné nenávisti.

„Vy jste ocelové zobáky, vy jste nás zaklovali," říkávali nám
trestanci, a jak jsem závidíval tehdá prostému lidu, jenž
přicházel do káznice! Ti se ihned se všemi přátelili. A proto
jaro, přelud svobody, všeobecné veselí v přírodě působily na mne
jaksi truchlivě a dráždivě.

Na sklonku postu, tuším šestého postního téhodne, přišla na mne
řada, jíti ke zpovědi. Celá káznice byla hned od prvního téhodne
rozdělena od staršího poddůstojníka na sedm skupin, podle počtu
nedělí, kdy měli jíti ke zpovědi. V každé skupině bylo tedy asi
třicet osob. Můj kající týden velmi se mně zalíbil. Ti, kdo
činili pokání, byli osvobozeni od práce. Chodili jsme do chrámu,
jenž byl nedaleko káznice, dvakrát i třikrát denně. Já už dávno
nebyl v chrámě. Velkopostní obřady, tak známé z dávných dob
dětství, z domu otcovského, velebné modlitby, zemní poklony — vše
to vzbudilo v mé duši dávnou, dávnou minulost, připomínalo dojmy
ještě z dětských let a pamatuju se, jak mně bylo velmi příjemno,
když nás z rána po zmrzlé za noci zemi vodili pod stráží s
nabitými puškami do domu božího. Stráž ostatně do chrámu
nevstupovala. Ve chrámě stávali jsme hustým hloučkem u samých
dveří, na nejposlednějším místě, tak že bylo slyšeti leda jen
hlasitého jáhna a jen zřídka možno bylo zpozorovati skrze zástup
černou řízu a lysinu duchovního.

Vzpomínal jsem si, jak jsem za dob dětských, stoje ve chrámě,
patříval časem na prostý lid, hustě se tlačící u vchodu a uctivě
se rozstupující před plukovnickými epoletami, před tlustým
bárinem, nebo před naparáděnou, ale velice nábožnou báryní, kteří
procházeli nezbytně až na první místa a byli připraveni každý
okamžik se pohádati o první místo. Tam u vchodu, jak se mně
zdávalo tehda, ani se tak nemodlili, jako my, modlili se
skroušeně, bedlivě, k zemi se ukláněli, a to s jakýmsi plným
vědomím své poníženosti.

Nyní přišla i na mne řada, abych stál na témž místě, ba ani ne na
témž; byli jsme spoutáni a zostuzeni; nás se všichni stranili,
nás se všichni skoro i báli, nás pokaždé podíleli almužnou, a
pamatuju se, že mně to bylo až i jaksi příjemno; jakýsi
rafinovaný, zvláštní pocit se ozýval v onom podivném potěšení.
„Nechať, jsem-li zde!" myslil jsem si. Trestanci se modlili velmi
horlivě a každý z nich pokaždé přinášel do chrámu svou žebráckou
kopějku na svíčku, nebo ji kladl do chrámové pokladničky. „Vždyť
jsem také člověk," myslíval si snad nebo pociťoval, když
odevzdával svou kopějku; „vždyť před Bohem všichni jsou si
rovni..." Ku přijímání jsme šli při ranní mši. Když duchovní s
kalichem v rukou odříkával slova:„... ale jako na lotra na
pravici vzpomeň si na mne," skoro všichni padli na zem, řinčíce
okovy, snad že vztahovali ta slova přímo na sebe.

Avšak již nastal velkonoční týden. Od správy káznice bylo nám
uděleno po vajíčku a po kousku pšeničného velkonočního mazance. Z
města opět zasypali káznici milodary. Opět návštěva duchovního s
křížem, opět návštěva představenstva, opět tučné šči, opět
opilství a vrávorání — všechno právě tak, jako o vánocích, s tím
rozdílem, že nyní bylo možno procházeti se po dvoře káznice a
hříti se na sluníčku. Bylo jaksi světleji, prostorněji než v
zimě, ale jaksi teskněji. Dlouhý, nekonečný letní den stával se
jaksi obzvláště nesnesitelným o svátcích. Ve všední den aspoň se
čas krátil prací.

Letní práce opravdu se ukázaly býti mnohem těžšími, než zimní.
Pracovalo se stále nejvíce při inženýrských stavbách. Trestanci
stavěli, kopali půdu, kladli cihly; jiní se zabývali
zámečnickými, truhlářskými a natěračskými pracemi při opravách
erárních budov. Třetí chodili do cihelny dělat cihly. Tato
poslední práce pokládala se u nás za nejtěžší. Cihelna byla od
pevnosti tři nebo čtyři versty vzdálena. Každý den v prodlení
léta ráno v šest hodin ubírala se celá skupina trestanců, asi
padesát osob, dělat cihly. Na tu práci vybírali nádenníky, to
jest ne řemeslníky, a osoby nepřináležející k nějakému řemeslu.
Brali s sebou chléb, protože pro vzdálenost místa bylo nevýhodno
přicházeti domů k obědu a proběhnouti za tou příčinou o osm verst
více; obědvali tedy až večer, když se vrátili do káznice. Úkol se
ukládal na celý den a sice takový, že jedva za celý pracovní den
mohl jej trestanec vykonati. Předně bylo zapotřebí nakopati a
vyvézti hlínu, samému nanosit vody, samému prošlapati hlínu v
jámě na míšení hlíny a konečně nahotoviti z ní jaksi velmi mnoho
cihel, cosi jako dvě stě, ne-li dokonce půl třetího. Já sám byl
pouze dvakrát v cihelně.

Vraceli se z cihelny již večer, unavení, utýraní, a neustále celé
léto vyčítali druhým, že konají nejobtížnější práci. To bylo
tuším jejich útěchou. Ale nehledě na to, někteří tam chodili
skoro s jakousi zálibou; předně pracovalo se za městem; místnost
byla otevřená, svobodná, na břehu Irtyše. Přec jen radostněji
rozhlédnouti se vůkol; není to stále tatáž pevnostní erárština!
Možno bylo svobodně si zakouřiti, ba i poležeti si půl hodinky s
velikou rozkoší. Já pak chodíval jako dříve buď do dílny, nebo na
alabastr, anebo mne konečně užívali za nosiče cihel při stavbách.
V této poslední funkci přihodilo se mi jednou, že jsem musil
nositi cihly se břehu Irtyše ke stavbě nové kasárny na sedmdesát
sáhů daleko a to přes pevnostní val. Práce ta trvala celé dva
měsíce. Mně se skoro líbila, ačkoli provaz, na němž jsem nosil
cihly, neustále mně dřel ramena. Ale mně se líbilo to, že
následkem práce zřejmě se ve mně rozvíjela síla. Z počátku jsem
mohl nositi pouze po osmi cihlách, a každá cihla měla po dvanácti
librách. Ale potom jsem došel do dvanácti a do patnácti cihel,
což mně působilo velikou radost. Fysická síla je nutná v káznici
neméně než mravní síla, má-li člověk snésti všechna hmotná
nepohodlí tamního prokletého života.

A já chtěl ještě užiti světa, až vyjdu z káznice...

Ostatně nenosil jsem rád cihly jen proto, že od té práce sílilo
mé tělo, nýbrž proto, že se práce konala na břehu Irtyše. Zmiňuju
se z té příčiny tak často o tomto břehu, poněvadž jedině odsud
bylo viděti boží svět, čistou,jasnou dáli, neobydlené, volné
stepi, působící na mne podivný dojem svou pustotou. Jenom na
břehu bylo možná státi zády k pevnosti a neviděti jí. Všechna
ostatní místa, kde se konaly naše práce, byla v pevnosti, nebo
podle ní. Od nejprvnějších dnů pojal jsem nenávist k oné pevnosti
a zvláště některým její budovám. Dům našeho majora zdál se mně
jaksi proklatým, odporným místem a pokaždé jsem pohlížel na něj s
nenávistí, kdykoli mně bylo jíti mimo. Na břehu však bylo možno
zapomenouti se; hledíš tak někdy na ten neobsáhlý, pustý prostor
jako vězen z okna svého žaláře na svobodu. Vše zde bylo pro mne
drahé a milé: i jasné, palčivé slunce na bezedném siném nebi, i
daleká píseň Kirgizova, zaléhající k nám z kirgizského břehu.
Upíráš dlouho oko a konečně rozeznáš nějakou chudobnou začazenou
jurtu nějakého bajguše; rozeznáš kouř u jurty, Kirgizku, která
tam cosi kutí se svými dvěma berany. Vše tam je chudobno a
divoko, ale svobodno. Zpozoruješ nějakého ptáka v modrém,
průzračném vzduchu, a dlouho upřeně sleduješ jeho let: hle tam
proletěl nad samou vodou, tam zmizel v sinavé dáli, a hle opět se
ukázal jedva se kmitající tečkou... I chudobný, zakrslý kvítek,
který jsem nalezl záhy z jara ve štěrbině kamenitého břehu, i ten
jaksi bolestně připoutal k sobě mou pozornost.

Tesknota celého toho prvního roku mého vězení byla nesnesitelná,
a působila na mne dráždivě a hořce. V ten první rok následkem oné
tesklivosti mnohé věci jsem nezpozoroval kolem sebe. Zavíral jsem
oči a nechtěl jsem si všímati. Uprostřed mezi zlými, nenávistnými
svými soudruhy trestanci nepozoroval jsem lidí dobrých, lidí
způsobilých k myšlení i cítění, nehledě na tu odpornou kůru, jež
je pokrývala na zevnějšek. Mezi jízlivými slovy přeslechl jsem
leckdy přívětivé a laskavé slovo, jež bylo tím dražší, že bylo
proneseno bez jakéhokoli úmyslu a nezřídka přímo z duše, jež snad
více vytrpěla a zkusila, než já.

Ale nač se o tom šířiti? Byl jsem nad míru rád, když jsem se
vrátil domů silně unavený: snad usnu! Nebot spaní bylo u nás v
létě mučení, div ne ještě horší, než v zimě.

Večery, pravda, bývaly někdy velmi pěkné. Slunce, jež po celý den
nemizelo ze dvora káznice, konečně zapadlo. Nastal chládek a po
něm skoro studená (ovšem poměrně), stepní noc. Trestanci, než je
zavrou do kasáren, procházívali se v zástupech po dvoře. Největší
část jest ovšem shromážděna v kuchyni. Tam vzniká vždycky nějaká,
pro káznici důležitá otázka, mluví se o tom a onom, rozbírá se
časem nějaká nová pověst, často pošetilá, ale budící neobyčejnou
pozornost těchto zavržených od světa lidí! Tu přišla na příklad
zpráva, že našeho velitele majora sesadí. Trestanci jsou
lehkověrní jako děti; vědí sami, že zpráva ta je hloupost, že jí
přinesl známý tlučhuba a pošetilý člověk, trestanec Kvasov, jemuž
dávno si uložili nevěřiti a který co slovo, to mluví lež; ale
přece se všichni chápou oné zprávy, posuzují, pořizují, sami sebe
těší, a věc končí tím, že se sami na sebe dopálí, sami se před
sebou zastydí, že uvěřili Kvasovu.

„Ale kdo pak ho sesadí!" volá jeden; „panečku, má tlustou šíji,
ledacos snese!"

„Však i nad ním, myslím, je představený!" namítá druhý, ohnivý a
nehloupý chlapík, jenž viděl kus světa, ale příč, jakého svět
neviděl.

„Vrána vráně oči nevyklube!" zasmušile, jako by jen sám pro sebe
prohodí třetí, člověk už šedivý, o samotě dojídající v koute své
šči.

„A představení, myslíš, že se tě přijdou ptát, mají-li ho
sesaditi nebo ne?" dodal lhostejně čtvrtý, drnkaje zlehka na
balalajce.

„A proč by ne mne?" rozjařeně namítá druhý; „rozumí se, že
všechno ubožactvo prosí; všichni si tehdy stěžujte, až se začnou
vyptávat. Ale to je tak: všichni u nás křičí, a když dojde k
věci, tak honem nazpátek."

„A co's ty si myslil?" praví balalaječník. „Na to je káznice."

„Tuhle," pokračuje rozohněný příč, neposlouchaje ho, „zbylo
trochu mouky. Poškrabky sebrali, nu to nejposlednější; poslali to
prodat. Kde pak! dověděl se; dozorce mu donesl; sebrali jim to;
hned je úspora. Je to spravedlivé či ne?"

„A komu chceš žalovati?"

„Komu! Samému levizorovi, co sem jede."

„Jakému že levizorovi?"

„To je pravda, braši, že levizor jede," promluvil mladý, čiperný
hoch, grámotný, bývalý písař, jenž čítal „Vévodkyni Lavaliére"
nebo cosi tomu podobného. Býval vždycky veselý a byl šprýmař, ale
pro jisté vědomosti jeho a pro zběhlost si ho vážili. Nevšímaje
si více všeobecné zvědavosti na budoucího revizora ubírá se přímo
ke kuchaři a žádá na něm játra. Naši kuchaři často prodávali něco
podobného. Koupí na příklad za své peníze veliký kus jater,
upekou je a prodávají za maličkost trestancům.

„Za troník nebo za dva?" ptá se kuchař.

„Řež za dva: ať mně svět závidí!" odpovídá trestanec. „Generál,
braši, takový generál z Petrohradu jede, celou Sibiř bude
prohlížet. To je jisté. U velitele to vypravovali."

Zpráva ta působí neobyčejné vzrušení. Čtvrt hodiny trvají otázky,
kdo vlastně jede, jaký generál, jaké hodnosti, a je-li vyšší než
zdejší generálové? O hodnostech, o představených, kdo z nich je
vyšší, kdo kým může zatočit a kdo z nich sám se poddá, trestanci
náramně rádi rozprávějí, ba prou se a nadávají si pro generály,
div že se nepoperou. Mohlo by se zdáti, jaký mají z toho zisk.
Ale dle podrobných vědomostí o generálech a vůbec o představených
měří se stupeň vědomostí, kloudnosti a dřívějšího významu člověka
ve společnosti, než se dostal do káznice. Vůbec rozmluva o
nejvyšších představených pokládá se za nejkrásnější a
nejvzácnější rozmluvu v káznici.

„Tedy vidíte, braši, že bude pravda, že sem jedou, aby majora
sesadili," hájí se Kvasov, malinký červený človíček, z horka
nakvašený a při tom velice bláhový. On první přinesl zprávu o
majorovi.

„Podplatí ho!" úsečně namítá zasmušilý, šedý trestanec, jenž
zatím dojedl své šči.

„Ba že ho podplatí," souhlasí druhý. „Což tu málo peněz nakradl!
Než přišel k nám, byl už velitelem praporu. A nedávno se chtěl
oženiti s dcerou protopopovou."

„Ale neoženil se; ukázali mu dvéře. Nezámožný tedy. Je to nějaký
ženich! Vstal se stolice a celé bohatství na něm. O velkonocích
všechno v karty prohrál. Feďka to povídal."

„Ano; hošík nehýří, ale penízky lítají jako pýří."

„Eh brachu, i já byl ženat. Špatně je se ženiti chuďasovi; oženíš
se, i noc je ti krátká!" prohodil Skuratov, jenž se také namanul
k rozprávce.

„Jak pak by ne! Právě o tobě je tu řeč," sekl ho čiperný chasník,
jenž býval písařem. „A ty, Kvasové, řeknu ti, že jsi notný
hlupák. Což pak si myslíš, že major může podplatiti takového
generála, a že takový generál schválně pojede z Petrohradu, aby
revidoval majora? Hlup jsi, synku, víš co ti povím!"

„A co? Když je generálem, tedy myslíš, že nebere?" skepticky
poznamenal kdosi v tlupě.

„Ovšem že nebere, a vezme-li, tedy už pořádně."

„Vímeť, že pořádně; podle hodnosti."

Generál vždycky vezme, rozhodně podotýká Kvasov.

„Snad i ty jsi ho podplácel?" s opovržením prohodil Baklušin,
jenž právě přichází. „Vždyť jsi generála sotva kdy viděl."

„A vidíš, viděl jsem."

„Lžeš."

„Sám lžeš."

„Tedy hoši, když viděl, ať hned přede všemi poví, kterého
generála zná? Nu povídej, protože já znám všechny generály."

„Já jsem viděl generála Zíberta," odpovídá jaksi nerozhodně
Kvasov.

„Zíberta! Takový generál nikdy nebýval. Do zád se ti asi
zakoukal. Zíbert byl tehda snad leda podplukovníkem, a tobě z
leknutí se zdálo, že je generálem."

„Ne, jen mne poslechněte," křičí Skuratov, „protože já jsem
člověk ženatý. V Moskvě skutečně byl takový generál, Zíbert, byl
rodem Němec, ale ruský. U ruského popa každý rok se zpovídal o
hospožinkách*) a pořád, hoši, jen vodu pil, jako kachna. Každý
den čtyřicet sklenic Moskvořecké**) vody vypil. Říkali, že se od
jakési nemoci léčí vodou; sám jeho „kamardin" mně to povídal."

„To si mohl karasy nasadit do břicha do vody," zažertoval
trestanec s balalajkou.

„Nu, přestaňte! Jde o důležité věci, a oni... Jaký prý to
levizor, braši?" starostlivě se vyptává jeden neposedný
trestanec, Martynov, už letitý, z vojenského oddělení, bývalý
husar.

„Ale vždyť si to všechno jen vymyslili!" poučuje ho jeden ze
skeptiků. „Odkud to jen berou a kam to jen kladou? A vždyť je to
samá smyšlénka."

„Ne, to není smyšlénka!" promluvil přísně Kulikov, jenž dosud
slavnostně mlčel. Byl to člověk, jenž požíval vážnosti, asi
padesátiletý, s tváří velice slušnou a s jaksi pohrdavě
vznešenými způsoby. Je si toho vědom a vynáší se tím. Je trochu
cikán, zvěrolékař, vydělává si v městě peníze léčením koní, a u
nás v káznici má obchod s kořalkou. Jest to chlapík chytrý, jenž
mnoho viděl. Slova šetří, jako by ruble rozdával.

„Je to svatá pravda, braši," pokračuje klidně. „Slyšel jsem to už
minulého téhodne; přijíždí generál, jeden z nejvyšších, a celou
Sibiř bude revidovat. Jeť známo ovšem, že ho budou podplácet; ale
kam pak našemu osmiokému: ten se k němu nesmí ani přiblížit.
Není, braši, generál jako generál. Jsou všelijací. Ale tolik vám
povídám, náš major na každý způsob na svém místě zůstane. To jest
jisté. My jsme lid bez jazyka, a z představených svůj na svého
žalovati nebude. Revizor nahlédne do trestnice a

*) Jinak uspenský půst v první polovici srpna.

**) Voda z Moskvy řeky.

tak i odejde. Oznámí potom, že nalezl všechno v pořádku..."

„Takové je to, braši. Ale major dostal strach; vždyť od rána je
už opilý."

„A večer si naloží podruhé. Feďka to povídal."

„Černého psa na bílo neumyješ. Však není opilý ponejprv."

„Což jest to tedy, když ani generál ničeho nepořídí! Dejte pokoj
s jejich hloupostmi," mluví vespolek vzrušení trestanci.

Pověst o revizorovi roznesla se v okamžiku po celé káznici. Lid
přechází po dvoře a nedočkavě jeden druhému sdělují novinku.
Někteří schválně mlčí, snažíce se zůstati chladnokrevnými a tím
se patrně snaží zdáti se vážnějšími. Třetí zůstávají lhostejní.
Na zápraží před kasárnami usedli si trestanci s balalajkami. Jiní
rozmlouvají dále. Někteří spustí píseň, ale vůbec jsou všichni
toho večera v neobyčejně rozechvělém stavu.

Před desátou hodinou všechny u nás přepočítali, zahnali do
kasáren a zavřeli na noc. Noci byly krátké; budili nás před pátou
ráno, a usínali všichni ne dříve než o jedenácté hodině. Do té
doby ještě dováděli, rozmlouvali, a někdy, jako v zimě, se
utvořily majdany. V noci se udělá nesnesitelně parno a dusno.
Ačkoli vane noční chládek oknem, v němž jest zdvižen rám, ale
trestanci se zmítají celou noc na svých narách jako v horečce.
Blechy se hemží myriádami. Drží se u nás i v zimě a sice v dosti
značném počtu, ale počínaje vesnou, rozmnoží se v takovém
množství, o němž jsem sice slýchal dříve, ale nezakusiv ve
skutečnosti, nechtěl jsem uvěřiti. A čím dále k létu, tím se
stávají dravějšími. Pravda, k blechám jest možno přivyknouti, sám
jsem to zkusil; ale přec jen jest s nimi těžko. Tak někdy člověka
utýrají, že leží posléze jako v horečce a sám cítí, že nespí, že
jen pozbyl jaksi vědomí. Konečně, když před samým ránem i blechy
na konec dají pokoj, jako by usnuly a když člověk za vlivu
jitřního chládku opravdu sladce usne, ozve se náhle nelítostný
třeskot bubnu u vrat káznice a začíná buzení. S proklínáním
slyší, zalézaje pod kožich, hlasité, zřetelné zvuky, zrovna jako
by je počítal a ještě v polusně zalézá do hlavy nesnesitelná
myšlénka, že totéž bude i zítra, i pozejtří a několik let za
sebou až do samého osvobození. A kdy pak — pomyslíš si — nastane
ta svoboda, a kde že je? Ale již jest nutno procitnouti; počíná
každodenní běhání, strkání... Lidé se oblékají, spěchají do
práce. Ovšem bylo možno si pospati hodinku také ještě v poledne.

Pověst o revizorovi nebyla lichá. Potvrzovala se den ode dne více
a konečně už zvěděli všichni na určito, že jede z Petrohradu
jistý vysoký genenál revidovat celou Sibiř, že už přijel, že už
je v Tobolsku. Každý den přicházely nové zprávy do káznice.
Přicházely pověsti též ze města; bylo slyšeti, že všichni mají
strach, všichni se činí, aby své zboží ukázali lícní stranou.
Mluvilo se, že vrchní velitel chystá příjem hostí, plesy,
slavnosti. Trestance celými houfy posýlali rovnat ulice v
pevnosti, skopávat hromádky, malovat ploty a sloupky, omítat,
bílit, slovem chtěli v jedné chvíli spraviti všechno, co se mělo
ukázati lícní stranou. Naši velmi dobře tomu rozuměli a neustále
ohnivěji a směleji rozsuzovali mezi sebou. Fantasie jejich
dostupovala do ohromných rozměrů. Chystali se dokonce, že
přednesou stížnost, až se jich generál bude ptáti, jsou-li
spokojeni. A zatím se přeli a hádali mezi sebou. Major byl
rozčilen. Častěji přijížděl do káznice, častěji křičel, častěji
se vrhal na lidi, častěji dával odváděti trestance na strážnici a
silně dohlížel na čistotu a pořádek. V tu dobu jako naschvál
přihodila se v káznici maličká příhoda, která ostatně nikterak
nerozčilila majora, jak by se bylo dalo očekávati, nýbrž naopak
ještě mu způsobila potěšení. Jeden trestanec ve rvačce bodnul
druhého šídlem do prsou, skoro pod samé srdce.

Trestanec, jenž spáchal zločin, nazýval se Lomov; toho, jenž
dostal ránu, zvali u nás Gavrilkou; byl to jeden ze zatvrzelých
tuláků. Nevím ani, měl-li nějaké jiné jméno ještě; u nás ho
jmenovali vždy Gavrilka.

Lomov býval zámožným sedlákem v T...ské gubernii, v K...ském
újezdě. Všichni Lomovi žili u jednoho krbu: stařík otec, tři
synové a strýc jejich, Lomov. Byli bohatými sedláky. Vypravovalo
se po celé gubernii, že měli na třista tisíc assignačních rublů
kapitálů. Zabývali se rolnictvím, vydělávali kůže, vedli obchody,
ale nejvíce se zabývali lichvařením, přechovávali tuláky a
kradené zboží a páchali podobná umění. Sedláci z polovice újezdu
byli jim dlužni, nacházeli se v jejich osidlech. Měli pověsť lidí
rozumných a chytrých, ale konečně příliš zhrdli, zvláště když
jistá velmi vážená osobnost z onoho kraje počala se cestou u nich
zastavovati a seznámila se osobně se staříkem, jenž se jí zalíbil
pro svůj důvtip a obratnost. Pomyslili si najednou, že není už na
ně soudu, a počali se čím dál, tím více odvažovati na různé
nezákonné podniky. Všichni na ně reptali, všichni jim přáli, aby
se provalili skrze zemi; ale oni vypínali nos pořád výš a výše.
Okresní hejtman, policejní komisaři nebyli jim už ničím.

Ale konečně praskli a zhynuli, avšak nikoli pro něco zlého,
nikoli pro své tajné přestupky, nýbrž pro hloupost. Měli v deseti
verstách od vesnice velký dvorec, po sibiřsky zajímku. Tam
bydlelo u nich jednou na podzim šest nádenníků Kirgízů, které se
jim dávno už podařilo lapiti do svých osidel. Jedné noci všichni
tito Kirgizové byli povražděni. Počalo vyšetřování. Táhlo se
dlouho. Za vyšetřování vyšlo na jevo mnoho jiných nekalých věcí.
Lomovi byli obžalováni pro usmrcení svých dělníků. Sami to
vypravovali a celá káznice to věděla; upadlo na ně podezření, že
byli dělníkům již příliš mnoho dlužni, a protože, nehledě na jich
veliké jmění, byli skoupi a lakotni, povraždili Kirgizy, aby jim
nemusili zaplatiti mzdu. Prodlením vyšetřování a soudního řízení
celé jich jmění přišlo na zmar. Stařík umřel. Děti byly rozeslány
po káznicích. Jeden ze synů a jeho strýc dostali se do naší
trestnice na dvanáct let nucené práce. A věříte-li? Vždyť byli
úplně nevinni smrtí Kirgízův. Po čase přiznal se v naší káznici
Gavrilka, známý podvodník a tulák, takto veselý čiperný hoch,
jenž bral celý ten zločin na sebe. Neslýchal jsem ostatně, zdali
se k tomu přiznal sám, ale celá káznice byla úplně přesvědčena,
že Kirgízově jeho rukou neminuli. Gavrilka ještě za tuláctví
býval ve styku s Lomovými. Dostal se do káznice na krátkou dobu
jako vojenský sběh a tulák. Kirgízy povraždil spolu se třemi
jinými tuláky; doufali, že si hezky pomohou ve dvorci a hodně že
tam uloupí.

Lomovy neměli u nás rádi, nevím proč. Jeden z nich, synovec, byl
statný, rozumný hoch a snášelivé povahy; ale strýc jeho, jenž
Gavrilku bodnul šídlem, byl hloupý a svéhlavý sedlák. S mnohými
se už dříve pohádal a býval pořádně bit. Gravrilku měli všichni
rádi pro jeho veselou, přívětivou povahu. Ačkoli Lomovi věděli,
že on je vrahem, a že sem přišli za jeho zločin, přece se s ním
nehádali; nikdy se ostatně ani nestýkali; a on také si jich
pranic nevšímal. A z nenadání vznikla hádka mezi ním a strýcem
Lomovem pro jakousi nejohavnější holku. Gavrilka se počal
vychloubati její přízní; mužík se stal žárlivým a jednoho
krásného poledne bodnul ho šídlem.

Lomovi, ačkoli za vyšetřování přišli na mizinu, žili v káznici
přece jako boháči. Měli patrně peníze. Měli svůj samovar, pili
čaj. Náš major o tom věděl a nenáviděl oba Lomovy v nejvyšší
míře. Bylo každému zřejmo, že se chápal každé maličkosti, jen aby
se jim dostal na kůži. Lomovi to vysvětlovali tím, že si major
přeje, aby ho podplatili. Ale oni mu úplatku nedali.

Bylo jasno, že, kdyby byl Lomov jen trochu hlouběji vrazil šídlo,
byl by Gravrilku zabil. Ale věc končila tím, že si Gavrilka
odnesl jen nepatrné poranění. Oznámili to majorovi. Pamatuju se,
jak přijel celý udýchaný a s patrnou radostí. S Gavrilkou
zacházel ku podivu laskavě, zrovna jako s vlastním synem.

„Co, můj milý, můžeš jíti do nemocnice tak, či ne? Ale ne, raději
ať mu zapřáhnou koně. Koně honem zapřáhat!" křiknul
poddůstojníkovi, jedva dechu popadaje.

„Vždyť já, vaše vysokoblahorodí, pranic necítím. On mne jen
trošíčku píchnul, vaše vysokoblahorodí."

„To nevíš, to nevíš, můj milý; potom budeš vidět... Je to v
nebezpečném místě; všechno závisí od místa; pod samé srdce
bodnul, loupežník! A tebe... já ti—" zařval, obrátiv se k Lomovu;
„nu, ted se na tebe dostanu!... Na strážnici!"

A vskutku se na něho dostal. Lomová soudili, a jakkoli byla rána
uznána za velmi lehké bodnutí, úmysl přece byl patrný. Zločinci
prodloužili lhůtu nucených prací a odsoudili ho k tisíci ranám v
ulici. Major byl úplně spokojen...

Konečně přijel revizor.

Druhého dne po příjezdu do města zajel i k nám do káznice. Bylo
to ve svátek. Již několik dní před tím bylo u nás všechno umyto,
uhlazeno, ulízáno. Trestanci čistě oholeni. Oblek měli na sobě
bílý, čistý. V létě podle předpisu chodili všichni v plátěných
bílých kazajkách a kalhotách. Na zádech měl každý zašitý černý
kruh, dva veršky v průměru. Celou hodinu cvičili trestance, jak
odpověděti kdyby je vysoce postavená osobnost náhodou pozdravila.
Konaly se zkoušky. Major lítal jako ztřeštělý.

Hodinu do příjezdu generálova všichni stáli na svých místech,
jako dřevění panáci a drželi ruce na švech kalhot. Konečně o
jedné hodině s poledne generál přijel. Byl to vysoký generál,
takový vysoký, že tuším srdce všech představených po celé západní
Sibiři musila se při jeho přichodu zatřásti. Vstoupil přísně a
vznešeně; za ním se přivalila veliká družina provázejících ho
místních představených; několik generálů, plukovníkův. Byl mezi
nimi také jeden v občanském obleku, vysoký a krásný pán ve fraku
a střevících, jenž také přijel z Petrohradu a jenž se držel
neobyčejně nenuceně a nezávisle. Generál často se k němu obracel
a sice velmi zdvořile. To trestance velice překvapilo: člověk
občanského stavu a taková čest, a k tomu ještě od takového
generála! Později se dověděli jeho příjmení a co je zač; ale řečí
bylo o něm plno.

Náš major, upjatý do uniformy s oranžovým límcem, s očima
zalitýma krví, s rudou, uhrovitou tváří, neučinil, jak se zdá,
zvláště příjemného dojmu na generála. Ze zvláštní úcty ke
vznešenému hosti byl bez brejlí. Stál opodál, natažený jako
struna, a celou bytostí svou zimničně očekával okamžik, kdy ho
bude k něčemu zapotřebí, aby letěl vyplnit přání jeho excellence.
Ale nebylo ho k ničemu zapotřebí. Mlčky obešel generál kasárny,
podíval se i do kuchyně, tuším i ščí okusil. Ukázali mu na mne:
ten a ten — oznamují — původu šlechtického.

„Á!" prohodil generál. „A jak se nyní chová?"

„Doposud uspokojivě, vaše excellenci," odpověděli jemu.

Generál pokynul hlavou a za dvě minuty vyšel z káznice. Trestanci
ovšem byli oslepeni a překvapeni, ale přece zůstali v některých
pochybnostech. O nějaké stížnosti na majora nemohlo býti ovšem
ani řeči. Ostatně i major byl o tom již dříve úplně přesvědčen.

VI.

Zvířata v káznici.

Koupě Hnědáka, jež se přihodila brzo na to v káznici, zajímala a
bavila trestance mnohem příjemněji, než vznešená návštěva.
Káznice mela právo držeti si koně pro přivážení vody, odvážení
odpadků a pod. K poklizeni byl ustanoven trestanec. On s ním i
jezdil, ovšem v průvodu vojáka. Práce měl náš kůň více než dosti
i ráno, i večer. Hnědák sloužil u nás již velmi dávno. Kůň byl
dobrý, ale byl již sedřený. Jednoho překrásného jitra, před samým
svátkem Petra a Pavla, Hnedák přivezl večerní sud, padl a za
několik minut zdechl. Politovali ho, všichni se shromáždili kolem
něho, rozmlouvali, přeli se. Nalézající se u nás vysloužilí
kavaleristé, cikáni, zvěrolékaři a podobní dávali při tom na jevo
i mnoho zvláštních vědomostí, co se týče koní, ba i pohádali se
vespolek, ale Hnědáka nevzkřísili. Ležel mrtvý s nabubřelým
životem, do něhož, všichni pokládali za svou povinnost šfuchnouti
prstem. Oznámili majorovi, že se stala vůle boží, a on rozhodl,
že se má koupiti ihned nový kůň.

Právě na svatého Petra dopoledne, po mši, když naši byli všichni
pohromadě, počali přiváděti koně, které byly na prodej. Samo
sebou se rozumí, že koupě měla býti svěřena samým trestancům. U
nás byli skuteční znalci, a ošiditi dvě stě padesát osob, které
se samy výhradně tím dříve zajímaly, bylo těžko. Sešli se
Kirgízové, koňaři, cikáni, měšťané. Trestanci s netrpělivostí
očekávali příchod každého nového koně. Byli veselí, jako děti. Ze
všeho nejvíce jim lichotilo, že, vida, i oni, jako svobodní lidé,
jako by opravdu ze své vlastní kapsy, kupují pro sebe koně a mají
úplné právo jej koupiti.

Tři koně byly přivedeny a zase odvedeny, nežli se při čtvrtém
podařilo uzavříti koupi. Přicházející k nám konaři s jakýmsi
podivením a jako by s ostýchavostí rozhlíželi se kolem, ba
ohlíželi se časem i na vojáky, kteří je přiváděli. Dvoustový
zástup takových lidí, oholený, znamenaný, v řetězech a k tomu u
sebe doma, ve svém žalářním hnízdě, přes jehož práh nikdo
nepřestupuje, vnucoval jim úctu jistého druhu. Naši pak
vykořistili všech možných chytrostí při zkoušení každého
přivedeného koně. Kam jen se mu nedívali, co mu neomakali, a to s
takovým dělným, vážným, s takovým přičinlivým vzezřením, jako by
od toho záviselo blaho celé káznice. Čerkesové— ti i do sedla na
koně skákali; jejich oči planuly a rychle rozmlouvali ve svém
nesrozumitelném nářečí, odhalujíce své bílé zuby a kývajíce svými
snědými, hrbonosými obličeji. Některý z Rusů zrovna jako by se
byl přikoval veškerou pozorností k jejich sporu, jako by jim do
očí chtěl vskočit. Poněvadž nerozumí slovům, chce se dle výrazu
jejich očí dovtípiti, jak rozhodli, hodí-li se kůň, nebo ne?

Některému cizímu pozorovateli mohla by se taková křečovitá
pozornost zdáti až podivnou. Zdálo by se, proč by se měl tak
zvláště namáhati mnohý z trestancův, a sice mnohý trestanec tak
leda bylo, tichounký, nesmělý, který snad před některým ze svých
vlastních soudruhů trestancův ani muknouti si nedovolí? Zrovna,
jako by pro sebe kupoval koně, jako by mu opravdu nebylo zcela
lhostejno, jakého koupí koně. Kromě Čerkesů nejvíce se
vyznamenávali bývalí koňaři a cikáni; jim také ponechali první
místo a první slovo. Vznikl za té příležitosti dokonce i jistý
šlechetný zápas zvláště mezi dvěma, mezi trestancem Kulikovem,
bývalým cikánem, konokradem a koňařem, a samoukem zvěrolékařem,
chytrým sibiřským mužíkem, jenž nedávno teprv přišel do káznice,
ale již za tu krátkou dobu dovedl připraviti Kulikova o celou
jeho městskou praxi. Věc jest totiž ta, že našich káznických
samouků zvěrolékařů velmi si vážili v celém městě, a nejen
měšťané a kupci, nýbrž i vysocí úřadníci obraceli se do káznice,
když se jim rozstonaly koně, přes to že bylo ve městě několik
skutečných zvěrolékařů. Do příchodu Jelkina, sibiřského mužíka,
neměl Kulikov soupeře, měl velikou praxi a rozumí se, že vděčnost
se mu projevovala penězi. On silně podváděl a šarlatánil, a uměl
mnohem méně, než udával. Dle důchodu byl aristokratem mezi
trestanci. Svými zkušenostmi, rozumností, smělostí a odhodlaností
dávno již vnutil nevolnou k sobě úctu všem trestancům v káznici.
Jemu u nás naslouchali a jeho poslouchali. Ale on mluvíval málo;
vypustí slovo, jako když rubl daruje, a to vždy jen v důležitých
případech. Byl to rozhodný hrdopýšek, ale měl mnoho skutečné,
nelíčené energie. Byl už letitý, ale velmi krásný a velmi
rozumný. K nám šlechticům choval se jaksi rafinovaně zdvořile a
zároveň neobyčejně důstojně. Myslím, kdyby ho oblekli a přivezli
pode jménem nějakého hraběte do některého residenčního klubu, že
by se ani tam nezahodil, sehrál by si ve vist, výborně by
pohovořil, ne mnoho, ale každé slovo by mělo svou váhu a po celý
večer by se snad nikdo nedovtípil, že není hrabě, nýbrž tulák.
Mluvím vážně: tak byl rozumný, vtipný a bystroduchý.

Mimo to i chování jeho bylo uhlazené, švihácké. Musil za svého
života mnoho vídati. Ostatně minulost jeho byla zastřena mrakem
neznámosti. Byl u nás ve zvláštním oddělení. Ale po příchodu
Jelkina, třebas jen mužíka, ale za to nejchytřejšího mužíka, asi
padesátiletého rozkolníka, zvěrolékařská sláva Kulikova se
zatměla. Za nějaké dva měsíce odloudil mu skoro všechnu městskou
praxi. Vybojoval, a sice velmi lehce, i takové koně, jichž se
Kulikov již dávno úplné vzdal. Vyléčil i takové, jimž nevěděli
rady ani městší zvěrolékaři. Tento mužík dostal se k nám spolu s
jinými za falšování peněz. Měl toho zapotřebí, aby se na stará
léta vpletl jako spolupodnikatel do takové záležitosti! Vždyť nám
sám se smíchem vypravoval, jak ze tří pravých zlaťáku fabrikovali
všeho všudy jeden falešný.

Kulikov byl trochu uražen jeho zvěrolékařskými úspěchy; počalať i
jeho sláva mezi trestanci blednouti. Vydržoval si na předměstí
milenku, chodil v plyšovém dlouhém kabátě, nosil stříbrný prsten,
náušnici a své vlastní boty s lemováním, a najednou pro ztrátu
důchodů byl přinucen státi se krčmářem, a proto všichni
očekávali, že nyní při koupi nového Hnědáka soupeřové se, dost
možná, ještě poperou. Čekali se zvědavostí. Každý z nich měl svou
stranu. Náčelníci obou stran již se počali rozčilovati a
ponenáhlu si počínali vyměňovati nadávky. Sám Jelkin svraštil už
svůj chytrácký obličej v nejsarkastičtější úsměšek. Ale vypadlo
to jinak. Kulikova ani nenapadlo, aby nadával; za to i bez
nadávek se zachoval mistrně. Započal ústupkem, ba vyslechl i
uctivě kritické mínění svého soupeře, ale chytiv ho za jedno
slovo, upozornil ho skromně, ale důrazně, že se mýlí zejména v té
a v té věci. Slovem Jelkin byl poražen velice neočekávaně a
uměle, i ačkoliv prvenství zůstalo i na dále jemu, byla přec i
Kulikovská strana spokojena.

„Ne, braši, je vidět, že ho tak lehce neporazíte; dovede se
brániti; kde pak!" tvrdili jedni.

„Jelkin umí víc!" namítali druzí, ale namítali to jaksi ústupně.
Obě strany počaly najednou mluviti v neobyčejně smířlivém toně.

„Ne že by víc uměl, ale ruku má lehčí. A co se týče zvířete, také
se Kulikov nelekne."

„Ba nelekne, hochu!"

„Nelekne..."

Nového Hnědáka konečně vybrali a koupili. Byl to dobrý koník,
mlaďoučký, pěkný, pevný, a neobyčejně milého, veselého vzezření.
Rozumí se, že i ve všech ostatních částech nebylo na něm
poskvrnky. Počali smlouvati; vycenili ho za třicet rublů; naši
dávali dvacet pět. Smlouvali se ohnivě a dlouho, slevovali a
přidávali. Konečně se dali sami do smíchu.

„Což pak budeš peníze brát ze své kapsy?" namítali jedni; „nač
pak se smlouvat?"

„Státní pokladny budeme litovat?" volali druzí.

„Přec jen, braši, přec jen to jsou peníze, naše společné..."

„Naše společné! Nu, jest vidět, že nás hlupáky nesejou, ale my se
sami rodíme..."

Konečně se shodli na dvacetiosmi rublech. Oznámili majorovi a
koupě byla potvrzena. Rozumí se, že ihned přinesli na dvůr chleba
a soli a nového Hnědáka s poctivostí uvedli do káznice. Zdá se,
že nebylo trestance, jenž by ho při té příležitosti nepopleskal
po šíji, aneb ho nepohladil po tlamě. Hned téhož dne zapřáhli
Hnědáka, aby vozil vodu, a všichni se zvědavě dívali, jak nový
Hnědák potáhne svůj sud. Náš vodovoz Roman pohlížel na nového
koníka s neobyčejnou samolibostí. Byl to mužík asi padesátiletý,
mlčelivé a usedlé povahy. Vůbec všichni ruští kočí bývají nadmíru
usedlé, ba i mlčelivé povahy, jako by vskutku bylo pravda, že
stálé zacházení s koňmi sděluje člověku jakousi zvláštní
usedlost, ba i vážnost. Roman byl tichý, ke všem laskavý, ne
mnohomluvný, šňupal z růžku tabák a neustále od nepamětných dob
obíral se káznickými Hnědáky. Nově koupený byl už třetí.

U nás byli všichni přesvědčeni, že káznici sluší hnědá barva, že
prý to sluší k našemu stavení. To potvrzoval i Roman. Strakatého
nekoupili by na příklad za nic na světě. Povinnost vodovoza
zůstávala jakýmsi právem neustále na Romanovi a nikdy nikoho by u
nás ani nenapadlo, aby mu upíral onoho práva. Když padl starý
Hnědák, nikomu nepřišlo na mysl, ani samému majorovi, aby dával v
něčem vinu Romanovi; vůle boží a konec! Ale Roman je dobrý kočí.

Brzy se Hnědák stal miláčkem káznice. Trestanci, ač jsou lidé
suroví, často k němu přistupovali a hladili ho. Když Roman,
vrátiv se od řeky, zavíral vrata, jež mu otevřel poddůstojník,
Hnědák, jenž už vjel do dvora káznice, zastavil se se sudem a
čekal, šilhaje po něm očima. „Jdi sám!" zvolá na něho Roman, a
Hnědák ihned veze sám, dojede ke kuchyni a zastaví se, čekaje, až
přijdou kuchaři a parášníci s vědry, aby načerpali vody. „Chytrý
Hnědák !" volají na něho; „sám přivezl!... Poslouchá!"

„A vždyť opravdu: hovado a rozumí!"

„Chlapík Hnědák !"

Hnědák vrtí hlavou a frká, jako by opravdu, rozuměl a byl
spokojen pochvalami. Při takové příležitosti pokaždé mu někdo
přinese chleba se solí. Hnědák žere a opět zakývá hlavou, jako by
říkal: „Znám tě, znám! já jsem hodný koníček, i ty jsi hodný
člověk!"

Také jsem Hnědákovi rád přinášel chléb. Bylo jaksi příjemno
dívati se na jeho hezkou tlamu a cítiti na dlani jeho měkké,
teplé pysky, obratně sbírající dárek.

Vůbec naši trestanci by mohli milovati zvířata, a kdyby jim
dovolili, s radostí by si zavedli v káznici množství domácího
dobytka a ptactva. Zdálo by se, co může více změkčiti, ušlechtiti
surovou, zvířecí povahu trestancovu, když ne takové zaměstnání?
Ale to se nedovolovalo. Ani řády naše, ani místo toho
nedovolovalo.

Avšak v káznici po celou dobu mého pobytu zdržovalo se náhodou
několik zvířat. Kromě Hnědáka měli jsme psy, husy, kozla Vásku, a
jednu dobu zdržoval se u nás orel.

V hodnosti stálého káznického psa zdržoval se u nás, jak bylo už
výše řečeno, Šárik, rozumný a dobrý pes, s nímž jsem žil v stálém
přátelství. Ale protože se pes u všeho prostého lidu pokládá za
zvíře nečisté, jemuž se nesluší ani pozornost věnovati, proto i
Šárika si skoro nikdo u nás nevšímal. Žil milý pes, spával na
dvoře, žral zbytky z kuchyně a v nikom nebudil zvláštního zájmu
pro sebe, avšak všechny znal a každého v káznici pokládal za
svého pána. Když se trestanci vraceli z práce, na pouhé volání na
strážnici: „Svobodníka!" přiběhl k vratům, laskavě vítal každou
skupinu, vrtěl chvostem, a přívětivě se díval do očí každému
příchozímu, čekaje sebe menšího zalichocení. Ale v prodlení mnoha
let nedočkal se od nikoho laskavého slovíčka, od nikoho, leda
snad ode mne. Za to však mne také miloval více, než každého
jiného.

Nevím, jakým způsobem se vyskytl potom u nás v káznici ještě
druhý pes, Bělka. Třetího, Kulťapku, jsem přinesl kdysi sám z
práce; bylo to ještě štěně. Bělka byla podivný tvor. Kdosi ji
přejel vozem a její hřbet byl prohnut dovnitř, tak že, když
utíkala, zdálo se z pozadí, že běží jakási dvě bílá zvířata,
srostlá spolu. Kromě toho celá byla jaksi prašivá a oči se jí
hnojily; ohon měla oblezlý, skoro celý lysý a neustále schlípený.
Cítíc, že jí bylo ublíženo osudem, rozhodla se patrně býti
zkroušenou. Nikdy na nikoho neštěkala ani nevrčela, jako by
nesměla. Zdržovala se nejvíce pro chléb za kasárnami; spatřila-li
někoho z našich, ihned, ještě na několik kroků, převalila se na
důkaz pokory na záda, jako by řekla: „Dělej se mnou, co je ti
libo, vždyť já, vidíš, ani nepomýšlím na odpor." A každý
trestanec, před kterým se převalila, kopnul ji obyčejně botou,
jako by to pokládal za svou nezměnitelnou povinnost. „Eh, ty
mrcho!" volávali přitom trestanci. Ale Bělka si nedovolila ani
zakňučet, a když už cítila příliš velikou bolest, jen jaksi hluše
a žalostně vyla.

Taktéž se pokaždé překotila před Šárikem a před každým jiným
psem, když za svými záležitostmi vyběhla za ohradu. Přiházívalo
se, že se překotila a ležela tiše, když se na ni některý veliký
vislouchý pes rozběhl s rykotem a štěkotem. Ale psům se líbí
zkroušenost a pokora u tvorů jim podobných. Zuřivý pes okamžitě
krotnul zastavoval se s jakousi zádumčivostí před pokornou
Bělkou, ležící před ním nohama vzhůru a zvolna, s velikou
zvědavostí počínal ji očichávati na všech částech těla. Co si asi
v tu chvíli mohla mysliti Bělka, jež se třásla po celém těle? „A
což, jestliže mne lotr chňapne?" kmitlo jí bezpochyby hlavou. Ale
hafan, když ji bedlivě očichal, zanechal jí konečně, nenacházeje
v ní bezpochyby ničeho lákavého. Bělka ihned vyskočila a opět se
pustila svým kulhavýna během za dlouhou řadou psů, kteří
provázeli nějakou Žučku. A ačkoli věděla zcela jistě, že se s
Žučkou nikdy blíže neseznámí, přece jí bylo útěchou v její
neštěstí, když mohla aspoň z povzdálí pokulhat si za ní. Na poctu
přestala asi dávno již pomýšleti. Pozbyvši všeliké naděje do
budoucna, žila pouze pro ten kus chleba a byla si toho úplně
vědoma.

Pokusil jsem se kdysi přivnaditi ji; to bylo pro ni něco tak
nového a neočekávaného, že nenadále všechna přisedla k zemi, na
všechny čtyři tlapy, celá se zachvěla a hlasitě počala skoliti
radostí. Ze soustrasti častěji jsem ji pak pohladil. Zato kdykoli
mne potkala, ihned se vždy dala do kňučení. Sotva že mne zdaleka
pozoruje, už kňučí, kňučí jaksi bolestně, až k pláči. Skončila
tím, že ji za ohradou na valu roztrhali psi.

Zcela jiné povahy byl Kulťapka. Proč jsem ho přinesl z dílny do
káznice, když byl ještě slepým štěnětem, sám nevím. Bylo mně
příjemno ho krmit a vychovávat. Šárik ihned přijal Kulťapku pod
svoji ochranu a spal vedle něho. Když Kulťapka povyrostl,
dovoloval mu, aby ho kousal do uší, aby ho trhal za chlupy a hrál
si s ním, jak si obyčejně hrávají staří psi se štěňaty. Podivno,
že Kulťapka vlastně nerostl do výšky, nýbrž jen do délky a do
šířky. Srsť měl lochmatou, jakési světle popelavé barvy; jedno
ucho mu rostlo dolů, druhé vzhůru. Povahy byl ohnivé a nadšené,
jako každé štěně, jež radostí, že vidí svého pána, obyčejně se
rozkňučí, rozkřičí, leze ho lízat do samé tváře, a zároveň hned
před vámi není s to. aby zadrželo i své ostatní city. „Jen aby
bylo viděti nadšení, a na slušnost netřeba se ohlížeti!"

Ať jsem byl kdekoliv, jakmile jsem zvolal „Kulťapko!", z nenadání
se objevil někde za rohem, jako by ze země vyskočil, a s
radostným kňučením letěl ke mně, vale se a kutáleje cestou jako
klubko. Hrozně jsem si zamiloval toho maličkého netvora. Zdálo
se, že mu osud chystá pro život hojnost samé jen radosti. Ale
jednoho překrásného dne obrátil na něho zvláštní pozornost
trestanec Neustrojev, jenž se zabýval šitím ženských střevíců a
vyděláváním koží. Cosi ho z nenadání překvapilo. Zavolal k sobě
Kulťapku, omakal jeho srst a laskavě ho převalil na hřbet.
Kulťapka, jenž ničeho nepodezříval, kničel radostí. Ale
následujícího rána zmizel. Dlouho jsem ho hledal, ale jako by do
vody padl. Teprve po dvou nedělích se všechno vysvětlilo.
Kulťapkova kožešina se Neustrojevu velice zalíbila. Stáhl ji s
něho, vydělal a užil jí za podšívku do aksamitových zimních
botek, které si objednala u něho paní auditorová. Botky mně
ukázal, když byly hotovy. Srsť byla podivuhodna. Ubohý Kulťapka!

V naší trestnici mnozí se zabývali vyděláváním koží a trestanci
často přiváděli s sebou psy s pěknou srstí, kteří pak okamžitě
zmizeli. Některé ukradli, některé i kupovali. Pamatuji se, jak
jsem kdysi za kuchyní spatřil dva trestance. Radili se spolu o
něčem a velmi se činili. Jeden z nich držel na provaze krásného,
velikého, černého psa, patrně drahého plemene. Jakýsi dareba
lokaj odvedl ho svému pánovi a prodal našim příštipkářům za
třicet kopějek stříbra. Trestanci se chystali psa pověsiti. To se
dělo velmi pohodlně; kůži stáhli a trup hodili do veliké a
hluboké jámy na pomeje, která se nacházela v nejzadnějším koutě
naší káznice, a která v létě za silného parna strašně zapáchala.
Čistili ji zřídka. Ubohý pes jako by byl tušil, jaký osud se mu
chystá. Zpytavě a nepokojně pohlížel na nás tři, na jednoho po
druhém a zřídka jen si dovolil zavrtěli svým huňatým, spuštěným
ohonem, jako by nás chtěl obměkčiti tímto důkazem své důvěry v
nás. Honem jsem odešel, a oni ovšem dokončili své dílo šťastně.

Husy se u nás objevily také jaksi náhodou. Kdo si je zavedl a
komu vlastně náležely, nevím; ale po jistou dobu působily veliké
potěšení trestancům a byly známy dokonce i ve městě. Vylíhly se v
káznici a chovali je v kuchyni. Když hejno povyrostlo, přivykly
všechny, celým hejnem choditi spolu s trestanci na práci. Sotva
že zarachotil buben a káznice se přihrnula ke vratům, naše husy
vyběhly s křikem za námi s roztaženými křídly, jedna za druhou
přeskakovaly přes vysoký práh u dvířek, a pokaždé se ubíraly na
pravé křídlo, kde se seřadily, čekajíce, až bude po přehlídce.
Připojovaly se vždy k největšímu zástupu a při práci se pásly
někde na blízku. Jakmile se trestanci hnuli s práce nazpět do
káznice, zdvihaly se i husy. Po pevnosti se roznesla pověst, že
husy chodí s trestanci na práci. „Hleďte, trestanci táhnou se
svými husami!" říkávali lidé na potkání; „a jak pak jste je k
tomu přiučili?" — „Tu máte pro husy!" prohodil jiný a dal
almužnu. Ale přese všechnu jejich oddanost všechny je pobili k
jakémusi svátku, jímž se končil půst.

Zato našeho kozla Vásku nebyli by zabili za nic na světě, kdyby
se nebyla přihodila zvláštní okolnost. Také nevím, odkud se vzal
u nás a kdo ho přinesl, ale z nenadání octnul se v káznici
malinký, běloučký, hezoučký kozlík. Za málo dní stal se obecným
miláčkem všech a zároveň všeobecným předmětem zábavy, ba i
radosti. Našli si i příčinu, proč ho chovati; je prý nutno držeti
v káznici při konírně kozla. *) Ale kozel se nezdržoval v
konírně, nýbrž z počátku v kuchyni, a potom v celé káznici. Byl
to velice graciósní a velice čtverácký tvor. Přibíhal na
zavolání, vyskakoval na lavici, na stoly, trkal se s trestanci,
byl vždycky veselý a zábavný. Jednou, když už mu prokukovaly
pořádné růžky, napadlo kdysi z večera Lezgína Babaje, jenž seděl
před kasárnou na zápraží v zástupu

*) Ruská pověra. V noci prý přicházívá do konírny skřítek a
projíždí se na koních, od čehož slábnou. Aby nechal koně na
pokoji, staví do konírny kozla, na němž se pak skřítek projíždí.

Pozn. překl.

druhých trestancův, aby se s ním potrkal. Dlouho se již sráželi
čely — bylať to zamilovaná zábava trestanců s kozlem — když tu
Váska najednou vyskočil na nejvyšší schůdek zápraží, a sotva že
se Babaj uhnul stranou, v okamžiku se zdvihl na zadní nohy,
přitiskl k sobě přední nožky a ze vší síly trknul Babaje do týla,
tak že tento sletěl střemhlav se zápraží k nesmírné radosti všech
přítomných a přede vším samého Babaje. Slovem Vásku měli všichni
velice rádi.

Když povyrostl, vykonána na něm po všeobecné a vážné poradě známá
operace, kterou naši zvěrolékaři výborně uměli prováděti. „Jináče
bude všude smrděti kozlovinou," vysvětlovali trestanci. Následkem
toho počal Váska náramně tloustnouti. Ovšem také ho krmili jako
na jatky. Konečně z něho vyrostl krásný veliký kozel, s
předlouhými rohy a neobyčejně tlustý. Kráčel-li, zrovna se
převaloval se strany na stranu. Také se naučil choditi s námi do
práce na potěchu trestancův i potkávajícího nás obecenstva.
Všichni znali káznického kozla Vásku. Někdy, když pracovali ku
příkladu na břehu, natrhali trestanci ohebných vrbových proutků,
k tomu ještě nějakého listí, nasbírali na valu kvítí a tím vším
vyzdobili Vásku; rohy mu opletli proutky a květinami, celé tělo
ozdobili věncovím. Pak se Váska vracíval do trestnice — vždycky v
čele trestanců — ozdobený a okrášlený, a trestanci kráčeli za
ním, jako by se jím vychloubali před mimojdoucími.

Tak daleko zašla tato jejich láska ke kozlovi, že některým z nich
jako dětem přišla do hlavy myšlénka, „nebylo-li by dobře,
pozlatiti Váskovi rohy?" Ale jen si tak o tom promluvili, ale
nevykonali toho. Ostatně, pamatuju se, že jsem se ptal tehdáž
Akima Akimyče, po Isaji Fomičovi našeho nejlepšího pozlacovače,
možno-li skutečně kozlovi rohy pozlatití? On si nejprve pozorně
prohlédl kozla, důkladně všechno uvážil a pak odpověděl, že by
bylo možno, „ale dlouho to držeti nebude, a mimo to by to bylo
zhola zbytečno". Tím ta záležitost byla vyřízena.

A dlouho by byl Váska ještě prožil v káznici, a byl by skonal
leda od zádechu; ale jednou, vraceje se v čele trestanců z práce
vyzdobený a okrášlený, setkal se s majorem, který jel v drožce.
„Stůj!" zařval major; „čí je kozel?" Řekli mu. „Jakže! V káznici
jest kozel a bez mého dovolení! Zavolat poddůstojníka!" Přišel
poddůstojník a hned bylo poručeno kozla okamžitě zařezati, kůži
stáhnouti, prodati na trhu a stržené peníze připojiti k erárním
trestnickým penězům, maso však dáti trestancům do ščí. V káznici
o tom pohovořili, politovali kozla, ale neposlechnouti nesměli.
Vásku zařízli nad naší jamou na pomeje. Maso koupil jeden z
trestanců všechno najednou, zaplativ káznici půl druhého ruble.
Za ty peníze nakoupili preclíků a ten, jenž koupil Vásku,
rozprodal ho po kusech svým soudruhům na pečeni. Maso bylo
vskutku velice chutné.

Zdržoval se u nás nějaký čas v káznici také orel karaguš z rodu
stepních nevelkých orlů. Kdosi ho přinesl do káznice raněného a
ztýraného. Celá káznice ho obstoupila; nemohl lítati; pravé
křídlo jeho vláčilo se po zemi, jedna noha byla vymknuta.
Pamatuju se, jak se hněvivě rozhlížel kolem, dívaje se na zvědavý
zástup, a rozvíral svůj zakřivený zobák, hotově se prodati svůj
život co nejdráž. Když se na něho nadívali do syta a počínali se
rozcházeti, odbelhal se pokulhávaje a poskakuje o jedné noze,
mávaje při tom zdravým křídlem, do nejvzdálenější části káznice a
schoval se do kouta, přituliv se až k samé ohradě. Zde strávil u
nás tři měsíce a za celou tu dobu nevyšel ani jedenkrát ze svého
koutka.

Z počátku přicházeli často dívat se na něho a štvali na něho
psa.Šárik se vrhal na něho vztekle, ale patrně se bál přistoupiti
blíže, což velice bavilo trestance. „Zvíře," říkávali; „nedá se!"
Později však i Šárik mu bolestně ubližoval; jeho strach minul a
když ho trestanci štvali, dovtípil se chytati ho za raněné
křídlo. Orel se bránil ze všech sil drápy a zobákem, a hrdě i
divoce, jako raněný král, přituliv se do svého koutka, rozhlížel
se po zvědavcích, kteří se přišli na něho dívat. Ale konečně
všechny omrzel; všichni jím povrhli, zapomněli na něho, avšak
každého dne možno bylo viděti vedle něho kousky čerstvého masa a
střípek s vodou. Někdo přece ho tedy ošetřoval. Orel z počátku
ani jísti nechtěl, nejedl několik dní; ale pak přece počal
přijímati potravu, nikdy však přímo z ruky, nebo za přítomnosti
diváků. Hodilo se, že jsem ho mohl nejednou pozorovati zdálí.
Když nikoho neviděl a domníval se, že je sám, odhodlal se časem
vyjiti nedaleko ze svého kouta, belhal podél břeven asi na dvacet
kroků od svého místa, pak se vracel nazpět, pak si opět vyšel,
jako by se snažil pohybovati se. Když mne spatřil, spěchal ihned
ze všech sil, kulhaje a poskakuje, na své místo, a pohodiv nazpět
hlavou, rozevřel zobák, rozježil se, jsa v okamžiku hotov k boji.
Nijakým lichocením jsem ho nemohl obměkčiti; kousal a bil sebou,
masa ode mne nepřijímal, a po celou dobu, co jsem nad ním stával,
upíral svůj zlý, pronikavý pohled přímo mně do očí. V samotě a
plný hněvu očekával smrt, nedůvěřuje nikomu a nesmiřuje se s
nikým. Konečně trestanci jako by si byli na něho vzpomněli, a
ačkoliv se nikdo o něho nestaral, nikdo si ho nevšímal skoro dva
měsíce, najednou ve všech jako by byla vznikla soustrast k němu.
Smluvili se, že by měli orla vynésti. „Ať třeba zdechne, jen ne v
káznici," tvrdili trestanci.

„Toť víme, je to pták volný, surový, k ohradě ho nepřiučíme,"
souhlasili druzí.

„Je vidět, že není takový, jako my," dodal kdosi.

„Nu, tys na to padl! Vždyť to je pták a my jsme lidé !"

„Orel, braši, jest cař lesů..." počal vykládati Skuratov, ale
nikdo ho tentokrát neposlouchal. Jednou po obědě, když buben
zavolal do práce, sebrali orla, stiskli mu zobák rukou, protože
se počal zuřivě práti, a nesli ho z káznice. Přišli k valu. Asi
dvanáct osob, jež se nacházely v oné skupině, byly zvědavy, kam
se obrátí orel. A divná věc: všichni byli čímsi potěšeni, jako by
sami z části obdrželi svobodu.

„Vidíte, psí maso! My mu činíme dobře a on jen kouše !" podotknul
trestanec, jenž ho držel, dívaje se skoro s láskou na zlého
ptáka.

„Nu, pusť ho, Mikitko!"

„Ba pravda, jemu jest málo slibovati třebas čerta ve vaku. Vůli
mu dej, opravdovou volnou svobodu."

Hodili orla s valu do stepi. Bylo to pozdě na podzim, za
chladného, soumračného dne. Vítr svištěl po holé stepi a šelestil
zežloutlou, vyschlou, chomáčovitou stepní travou. Orel se pustil
přímo, mávaje zdravým křídlem a jako by chvátal utéci od nás, kam
ho oči ponesou. Trestanci zvědavě sledovali, jak se míhala ve
trávě jeho hlava.

„Vidíte ho!" zadumčivě prohodil jeden.

„A neohlédne se!" přidal druhý. „Ani jednou, braši, se neohlédl.
Jen běží!"

„A ty's si myslil, že se vrátí, aby nám poděkoval?" poznamenal
třetí.

„Inu vímeť, svoboda! Svobodu ucítil."

„Ba ano, svobodu."

„Už ho není vidět, braši..."

„Což tam stojíte? Hýbejte se!" zvolali průvodčí a všichni se
mlčky loudali do práce.

VII.

Stížnost.

Počínaje tuto hlavu, pokládá vydavatel zápisek nebožtíka
Alexandra Petroviče Gorjančikova za svou povinnost podati
čtenářům následující sdělení:

V první hlavě „Zápisek z mrtvého domu" bylo pověděno několik slov
o jistém otcovrahu, rodem šlechtici. Byl mimo jiné uveden za
příklad, jak bezcitně mluvívají trestanci o zločinech, jichž se
dopustili. Bylo též řečeno, že se vrah při soudu nepřiznal k
svému zločinu, ale že, soudě dle řečí lidí, kteří znali všechny
podrobnosti jeho historie, fakta byla v té míře jasna, že nebylo
možná nevěřiti, že se zločinu dopustil. Titéž lidé vypravovali
skladateli „Zápisek", že život zločincův byl úplně nepořádný, že
nadělal dluhů a zabil svého otce, dychtě po dědictví po něm.
Ostatně celé město, v němž onen otcovrah býval dříve úředníkem,
vypravoval jeho historii také tak. Že tomu skutečně tak, o tom má
vydavatel „Zápisek" dosti spolehlivé zprávy. Konečně bylo řečeno
v „Zápiskách", že v káznici býval otcovrah vždy v nejlepší,
nejveselejší duševní náladě; že to byl rozmazlený, lehkomyslný, v
nejvyšší míře nepředložený člověk, ačkoli nikoli hloupý, a že
spisovatel „Zápisek" nikdy při něm neshledával zvláštní nějaké
surovosti. K tomu byla připsána poznámka: „Rozumí se, že jsem
nevěřil v onen zločin."

Nedávno obdržel vydavatel „Zápisek z mrtvého domu" zprávu ze
Sibiře, že trestanec byl opravdu úplně nevinen a že deset let
trpěl v káznici úplně za darmo; že nevinnost jeho byla dokázána
soudně, oficiálně. Že se praví vinníci našli a přiznali se a že
byl nešťastný už propuštěn z káznice. Vydavatel nemůže nikterak
pochybovati o pravdivosti této zprávy...

Netřeba k tomu ničeho dodávati. Není třeba mluviti a šířiti se o
hlubokém tragismu v onom fakte, o pohubeném hned z mládí životě,
stráveném za tak hrozného obvinění. Faktum to jest příliš
pochopitelno, příliš ohromující samo o sobě.

Máme za to, že vyšla-li na jevo možnost takového fakta, tedy sama
tato možnost přidává ještě novou, neobyčejně ostrou črtu k
charakteristice a úplnosti obrazu Mrtvého domu.

A nyní pokračujeme.

Pravil jsem již výše, že jsem se konečně vpravil do svého
postavení v káznici. Ale ono „konečně " dostihovalo se velmi z
tuha a bolestně a příliš pomaloučku. Ve skutečnosti jsem
potřeboval skoro rok času na to a to byl nejtěžší rok mého
života. Proto se celý se všemi podrobnostmi vtiskl do mé paměti.
Zdá se mi, že si každou hodinu onoho roku pamatuju po pořádku.
Také jsem pravil, že i jiní trestanci nemohli přivyknouti k onomu
životu. Pamatuju se, jak jsem v onom prvním roce často uvažoval
sám u sebe: „Což oni? Jak je jim? Je-li možno, aby byli klidni?"
A otázky ty velice mne zajímaly. Připomenul jsem již, že tam
všichni trestanci žili, jako by nebyli doma, nýbrž kdesi v
zájezdní hospodě, kdesi na cestě, na zastávce nějaké. I tací
lidé, kteří sem byli poslaní na celý život, spěchali kamsi, nebo
se jim stýskalo, a každý bez výjimky blouznil o něčem nemožném.
Tento věčný neklid, vyjadřovaný třebas mlčky, ale patrně; tato
podivná náhlost a nedočkavost v nadějích, časem bezděky
projevovaných, někdy tak bezdůvodných, že se podobaly horečnému
blouznění, a — což nejvíce překvapovalo — vznikavších nezřídka v
hlavách, na pohled nejpraktičtějších: vše to dodávalo
neobyčejného vzezření a charakteru onomu místu, a sice tak
neobyčejného, že snad právě tyto črty tvořily jeho nejvíce
charakteristickou vlastnost. Člověk cítil jaksi skoro hned na
první pohled, že něco podobného není za káznicí. Zde všichni byli
blouznílkové a to bilo do očí. Pociťovalo se to bolestně právě
proto, že blouznivost dodávala většině káznice zasmušilého a
mračného vzezření, jakéhosi nezdravého vzezření. Ohromná většina
byla mlčenlivá a zlostná až k nenávisti, nerada vystavovala své
naděje na odiv. Prostomyslnost, upřímnost byly v opovržení.

Čím nemožnější byly naděje a čím více pociťoval tuto nemožnost
sám blouznílek, tím zatvrzeleji a přísněji je tajil sám pro sebe,
ale vzdáti se jich nemohl. Kdo ví, snad se některý styděl za ně
sám před sebou. V povaze ruské je tolik positivního a tolik
střízlivosti v názorech a tolik vnitřního sarkasmu nad samým
sebou... Dost možná, že pro tuto stále v sobě tajenou
nespokojenost se samým sebou bylo v oněch lidech tolik
netrpělivosti při každodenním jich styku mezi sebou, tolik
nesmířlivosti a tolik posměchu jednoho nad druhým. A stalo-li se,
že na příklad vyskočil z nenadání někdo z nich, kdo byl více
naivní a nedočkavý, a prohodil někdy na hlas to, co všem jim
vězelo na mysli, pouštěl se do blouznění a nadějí, tu ho ihned
hrubě zakřikovali, přerušovali a vysmáli se mu; ale zdá mi se, že
nejhorlivějšími mezi pronásledovateli byli právě ti, kteří sami
ve svých snech a nadějích zabíhali ještě mnohem dále než on.

Na lidi naivné a prostosrdečné pohlíželi u nás, jak jsem již
pravil, všichni vůbec jako na nejprostší hlupáky a chovali se k
nim s opovržením. Jeden každý byl na tolik mrzutý a samolibý, že
počínal přezírati člověka přívětivého a prostého samolibosti.
Kromě těchto naivných a přihlouplých mluvků všichni ostatní, to
jest mlčenliví, dělili se na dobré a zlé, na mrzuté a přívětivé.
Mrzutých a zlých bylo nepoměrně více; byl-li který z nich náhodou
již od přírody mluvkou, byli to zcela jistě samí znepokojující
klevetníci a pobuřující závistníci. Do všeho cizího se míchali,
ačkoli své vlastní duše, svých vlastních tajemství nikomu
nevystavovali na odiv. Nebylo to v modě, zvykem to nebylo.

Dobří — jich byl neveliký houfek — byli tiši, mlčky tajili pro
sebe své naděje a ovšem byli náchylnější k nadějím a víře v ně,
než mrzutí. Ostatně, zdá se mi, že byl v káznici ještě jeden
druh, to jest takoví, kteří pozbyli nadobro vší naděje. Takovým
byl na příklad i stařec ze Starodubských osad; ale na všechen
způsob takových bylo velmi málo. Stařeček byl na pohled spokojen
— však jsem již o něm mluvil — ale dle některých známek soudím,
že duševní jeho stav musil býti hrozný. Ostatně on měl něco, co
ho mohlo spasiti, co ho mohlo vyvěsti z takového stavu: totiž
modlitbu a domněnku, že jest mučedníkem. Trestanec, jenž se
pomátl na bibli a přišel o rozum, o němž jsem se již zmínil, a
který se vrhl s cihlou na majora, byl bezpochyby také jeden z
těch, kteří zoufali, kteří úplně pozbyli vší naděje; a protože
úplně bez naděje žíti nelze, proto si vymyslil způsob, jak by
vyšel z takového nemožného stavu, a východem tím mu bylo
dobrovolné, skoro nastrojené mučednictví. Vyznalť, že se vrhl na
majora, aniž měl čeho proti němu, a sice pouze proto, že si přál
podstoupiti mučednictví. A kdo ví, jaký psychologický process se
odehrál tehdá v jeho duši! Bez jakéhosi cíle a snahy po dosažení
toho cíle nežije ani jeden živý člověk. Ztratil-li člověk cíl a
naději, obrátí se ze stesku nezřídka v netvora... Cílem všech
našich byla svoboda a odchod z káznice.

Ostatně i nyní se snažím rozděliti celou naši káznici na různé
druhy; je-li to však možno? Skutečnost jest nekonečně různorodá v
poměru ke všem, i sebe chytřejším důsledkům abstraktní mysli a
nepřipouští ostrých a makavých rozdílův. Skutečnost směřuje k
rozdrobování. My jsme přece také měli svůj život; ať si byl
jakýkoliv, ale přece to byl život, ne pouze oficiální, nýbrž
vniterný, svůj vlastní život.

Ale jak jsem již z části připomenul, nemohl jsem a ani jsem
neuměl proniknouti do vnitřních hlubin onoho života na počátku
mého pobytu v káznici, a proto všechny vnější projevy tamního
života trápily i mne tehdá nevýslovnou stísněností. Počínal jsem
časem prostě nenáviděti své soudruhy, kteří byli právě takovými
trpiteli, jako já. Závidíval jsem jim dokonce, že jsou přec jenom
mezi svými, ve své společnosti, rozumějí si na vzájem, ačkoli se
jim ve skutečnosti zhnusila všem, právě tak jako mně, a všechny
je omrzela ona společnost, udržovaná pohromadě důtkami a holí,
tedy ono vynucené družstvo, a každý sám o sobě hleděl někam ode
všech stranou. Opakuju opětně, že ta závist, která padala na mne
v okamžiku hněvu, měla svůj zákonný důvod. Vždyť opravdu se
rozhodně klamou ti, kdo tvrdí, že šlechtici, vzdělanému člověku
atd. jest rovněž tak těžko v našich káznicích a trestnicích, jako
kterémukoli mužíku. Vím a slýchal jsem o takové domněnce za
poslední doby, čítal jsem o tom.

Zásada oné ideje jest správná, humánní. Všichni jsme lidé,
všichni smrtelní. Ale idea ta jest příliš abstraktní. Spouští se
při ní se zřetele příliš mnoho praktických podmínek, jež možno
pochopili nejinak, než v samé skutečnosti. Pravím to nikoli
proto, že šlechtic a vzdělanec jako by cítili jemněji, byli
citlivější, proto že jsou rozvitější. Duši a její rozvoj těžko
měřiti jakýmsi společným, středním měřítkem. Ani samo vzdělání
nemůže v tomto případě býti měřítkem. Já první jsem hotov
dosvědčiti, že jsem i v nejméně vzdělaných, nejvíce uhnětených
massách, že jsem i mezi takovými trpiteli shledával příznaky
nejjemnějšího duševního rozvoje. Přiházelo se v káznici, že
člověk znal trestance po několik let a domníval se o něm, že je
to zvíře a ne člověk, že jím opovrhoval. Náhle přijde náhodou
okamžik, ve kterém duše jeho bezděčným hnutím vystoupí na povrch
a člověk v ní spatří takové bohatství, city, srdce, tak jasné
srozumění svého vlastního i cizího strádání, že jako by se mu
náhle oči otevřely a v prvním okamžiku ani nechce věřiti, že to
sám uviděl a uslyšel. Stává se i naopak: Vzdělanost srovná se
někdy s takovým barbarstvím, s takovým cynismem, že se vám
zhnusí, a ať jste sebe lepšími anebo sebe více předpojatými,
nenaleznete v srdci svém ani omluvy, ani ospravedlnění.

Nemluvím též o změně zvyků, způsobu života, stravy atd., což je
všechno pro člověka z vyšších tříd společenských ovšem těžší než
pro mužíka, jenž nezřídka na svobodě trpíval hlad, kdežto v
káznici vždycky se nají do syta. Nebudu se ani o to příti. Dejme
tomu, že pro člověka, obdařeného jen trochu silnější vůlí,
všechno to je hloupost u porovnání s jiným nepohodlím, ačkoli
změna zvyku není ve skutečnosti vskutku nijaká maličkost, ani
poslední věc. Ale jsou nepohodlí, před nimiž vše to bledne v
takové míře, že si člověk nevšímá ani špinavého obydlí, ani
útisků, ani hubené, nečisté stravy. Nejrozhýčkanější mazlíček,
nejrozněženější choulostivec, když popracuje v potu tváří tak,
jak nikdy nepracovával na svobodě, bude jisti i černý chléb, i
šči se šváby. K tomu se dá ještě přivyknouti, jak připomíná
humoristická trestanecká píseň o bývalém mazlíčku, jenž se dostal
do káznice:

Kyselé mně zelí s vodou dají, a já jím, až za ušima praští.

Nikoliv, nejdůležitější jest to, že každý z nově příchozích za
dvě hodiny po svém příchodu stává se v káznici právě takovým,
jací jsou všichni ostatní, on je tu doma, stává se rovnoprávným
hospodářem v trestaneckém družstvu, právě takovým hospodářem,
jako každý jiný. Všichni mu rozumějí, i sám on všem rozumí, všem
je známý a všichni ho pokládají za svého. Avšak zcela něco jiného
je člověk urozený, šlechtic. Buď si jakkoli spravedliv, dobr,
rozumen, přece ho budou celá léta nenáviděti a přezírati všichni,
celými massami; jemu neporozumějí a hlavně — nebudou mu věřiti.
Není jim soudruhem ani přítelem, a třebas by dostihl po letech
toho, že mu nebudou ubližovati, zůstane přece mezi nimi cizím, a
věčně bude s bolestí seznávati svou odloučenost a svou osamělost.
Tato odloučenost vzniká někdy zcela bez zlého úmyslu se strany
trestanců, jen tak prostě, bezděčně. Není to člověk jejich
společnosti, a dost. A nic není hroznějšího, než přebývati v cizí
společnosti. Mužík, přivedený z Taganroga do Petropavlovského
přístavu, ihned tam najde právě takového ruského mužíka, ihned se
s ním domluví a dohodne, a za dvě hodiny snad už budou žíti spolu
co nejspokojeněji v jedné jizbě, nebo v jednom staně.

Jinak se to má s člověkem urozeným. Jeho dělí od prostého lidu
hluboká propast, a poznává se to ve vší úplnosti teprv tehdy,
když urozený náhle sám působením vnějších okolností, ve
skutečnosti, opravdově pozbude svých dřívějších práv a převrátí
se v prostého člověka. Nestane-li se to, obcujte třebas po celý
svůj život s lidem, scházejte se s nimi třebas po čtyřicet let
každodenně, na příklad v úřední povinnosti, tedy v úředně přijaté
formě, anebo třebas jen tak, prostě po přátelsky, jako dobrodinec
a v některém smyslu jako jejich otec — nikdy nepoznáte vlastní
podstaty. Všechno bude samý optický klam a nic více. Vždyť já
vím, že všichni, rozhodně všichni, kdo budou čísti tyto mé
poznámky, řeknou, že nadsazuju. Ale já jsem přesvědčen o jich
správnosti. Přesvědčil jsem se o nich ne z knih, ne úvahami,
nýbrž ze zkušenosti, a měl jsem hrubě dosti času, abych
prozkoumal správnost svého přesvědčení. Snad zvědí svým časem
všichni, do jaké míry jest mé tvrzení správné...



Události jako by naschvál potvrzovaly hned při prvním kroku má
pozorování a působily na mne dráždivě a bolestně. Toho prvního
léta bloudil jsem po káznici skoro sám jediný. Pravil jsem již,
že jsem byl v takém stavu duševním, že jsem ani nemohl oceniti a
rozlišiti ony trestance, kteří by mne mohli později náviděti,
třebas by nikdy nemohli zaujíti téhož stanoviska, jako já. Mel
jsem tu ovšem i já soudruhy původu šlechtického, ale tito
soudruhové nesnímali s mé duše vší tíhy. Zdálo se mi, že bych na
nic nehleděl, ale utéci nebylo kam.

Hle na příklad jeden z těch případů, které mně hned na ponejprv
daly nejvíce na srozuměnou, jak jsem tu osamocen, jak zvláštní je
mé postavení v káznici. Kdysi onoho prvního léta, již v srpnu, v
jasný a horký všední den před jednou hodinou s poledne, kdy
obyčejně všichni spali přeď odpolední prací, náhle se zdvihla
celá káznice jako jeden člověk, a počala se řaditi na nádvoří
trestnice. Já nevěděl o ničem až do posledního okamžiku. Za oné
doby tak jsem býval časem zahloubán do samého sebe, že jsem skoro
ani nepozoroval, co se děje kolem mne. A káznice byla zatím už
plné tři dni vzrušena. Snad počalo ono vzrušení již mnohem dříve,
jak jsem se domyslil později, připomínaje si mimoděk různé
rozhovory trestancův, a zároveň i zvýšenou svárlivost trestanců,
rozmrzelost a zvláště zlostnou náladu, kterou jsem na nich
pozoroval za poslední doby. Připisoval jsem to těžkým pracím,
nudným, dlouhým letním dnům, bezděčným snům o lesích a volné
svobodě, krátkým nocem, za nichž těžko se bylo vyspati do vůle.
Možná dost, že vše to se nyní spojilo dohromady, v jeden výbuch,
ale záminkou onoho výbuchu byla strava. Již po několik dní
stýskali si hlasitě za poslední doby, rozhorlovali se po
kasárnách, a zvláště když se scházeli do kuchyně k obědu a k
večeři, byli nespokojeni s kuchaři, ano pokusili se i sesaditi
jednoho z nich, ale hned zas vyhnali nového a dosadili starého.
Slovem všichni byli v jakési nepokojné duševní náladě.

„Práce je těžká a nás krmí slabiznami," zabručí někdo v kuchyni.

„Když ti nechutná, tedy si objednej blamanžé," prohodil druhý.

„Šči se slabiznou jím velmi rád, braši," dodal třetí; „neboť jsou
velice chutný."

„A budou-li tě krmit po celou dobu jen slabiznami, také ti bude
chutnat?"

„Inu ovšem, je nyní masová doba," mínil čtvrtý; „my se v cihelně
dřeme, dřeme a když je člověk s úkolem hotov, chce se žrát. A
jakéž pak jídlo je maso od slabizny?"

„A když ne se slabiznou, tedy s osrdím."

„Nu ano, vezmeme-li třebas tohle osrdí. Slabizna a osrdí, pořád
jen to jedno zpívají. Což je to za jídlo! Mám pravdu, nebo ne?"

„Ovšem, strava je špatná."

„Kapsu si asi mastí."

„Tomu ty nerozumíš."

„A kdo jiný? Břicho je moje. Kdybychom si takhle všichni společně
posteskli, bylo by pomoženo."

„Stěžovati si?"

„Ano."

„Což jsi málo byl ještě bit za tyhle stížnosti? Počkáš si!"

„Ono je pravda," dodal bručivě jiný, jenž až doposud mlčel; „bude
to honem, ale málo to vydá. Co budeš mluvit, až se tě optají? To
nám napřed pověz ty hlavo s týlem."

„Nu, povím to. Kdyby šli všichni, mluvil bych také spolu se
všemi. Nouze je nouze. Někteří tady jedí svou stravu, ale někteří
se musí spokojiti s pouhou komisní."

„Aha, závistník bystrooký! Oči se mu rozhořely na cizí majetek."

„Na cizí sousto hubu neotvírej; raděj si přivstaň a své sobě
chystej!"

„Chystej!.. Do šedých vlasů se budu o to s tebou příti. Ty's tedy
boháč, chceš-li seděti se složenýma rukama?"

„Hlehle boháče Jerošku; má psa a kočku!"

„Ne, opravdu, braši, co tak sedět! Přestaňme se říditi tam těmi
blázny. S nás kůži derou. Proč bychom nešli?"

„Proč? Tobě aby napřed rozžvýkal a do huby položil; přivyk' jisti
žvýkané. Tady je káznice — to je to proč?"

„Inu jako vždycky; ať pán Bůh rozvadí národy, jen když nakrmí
vévody."

„V tom to vězí. Ztloustnul osmioký". Pár běloušů si koupil."

„To proto, že nerad se napije."

„Tuhle se při kartách popral se zvěrolékařem. Celou noc
trumfovali. Našeho prý dvě hodiny držel v pěstích. Feďka
vypravoval."

„A proto máme šči s osrdím."

„Ach vy hlupáci! Co pak spravíme my v našem postavení."

„Jen kdybychom šli všichni, uviděli bychom, jaké by našel
ospravedlnění. Na tom bychom měli státi."

„Ospravedlnění! Dá ti pěstí do zubů a odejde."

„A k tomu tě vezmou ještě do vyšetřování..."

Slovem, všichni byli vzrušeni. Té doby jsme měli vskutku špatnou
stravu. A mimo to nabralo se toho více dohromady. Hlavně však
všeobecná rozmrzelost, věčně tajená strázeň. Trestanec je
svárlivý a spurný již dle své povahy; avšak zřídka se zdvihnou
všichni najednou, aneb aspoň ve velkých zástupech. Příčinou toho
stálá různost mínění. Každý z nich to sám cítil; to je příčinou,
proč bývalo u nás více nadávek než skutků. Avšak tentokrát
vzrušení neminulo marně. Počali se scházeti do hromady, radili se
v kasárnách, nadávali, připomínali si s hněvem veškeru správu
majorovu, pátrali po všech jeho špatnostech.

Zvláště se rozčilovali někteří. V každé podobné záležitosti se
vyskytnou podněcovatelé a vůdcové. Vůdcové v těchto případech,
totiž když se má přednésti stížnost, jsou lidé vysoce
pozoruhodní, a sice nejen v káznici, nýbrž ve všelikých
družstvech, četách a pod. Jest to zvláštní typ, jenž si jest
všude podoben. Jsou to lidé ohniví, dychtiví po spravedlnosti, a
nanejvýš naivně a poctivě přesvědčení o její nezbytné,
neodvratné, a hlavně okamžité možnosti. Lidé ti nejsou hloupější,
než jiní, bývají mezi nimi i velice rozumní, ale jsou příliš
horkokrevní, aby mohli býti dosti

chytrými a vypočítavými. Najdou-li se ve všech podobných
případech lidé, kteří dovedou obratně říditi massy a vyhráti věc,
jsou to lidé zcela jiného typu vůdcův lidových a přirozených jeho
náčelníkův, typu, jenž je u nás velice vzácný.

Avšak ti, o nichž nyní mluvím, totiž začínatelé a vůdcové při
stížnostech, skoro vždycky prohrávají svou věc, a rozmnožují za
to obyvatelstvo trestnic a káznic. Pro svou horkokrevnost
prohrávají, ale pro tutéž horkokrevnost mají značný vliv na massy
lidu. Táhnou za nimi konečně s ochotou. Jejich oheň a spravedlivá
rozhorlenost působí na všechny, a posléze přimykají se k nim i
nejnerozhodnější. Jejich slepá důvěra v úspěch svádí i
nejzarytější skeptiky, nehledě na to, že ona důvěra mívá časem
tak vratké, tak dětinské důvody, že se divíš, jak mohli za nimi
jíti. A hlavní věcí jest, že jdou napřed, a jdou, ničeho se
nebojíce. Jako býci vrhají se v před se spuštěnými rohy, často
bez náležitého pochopení věci, bez opatrnosti, bez onoho
praktického jezuitství, jehož pomocí nezřídka i nejpodlejší a
nejnekalejší člověk dobude úspěchu, dostihne cíle a vyjde suchý z
vody. Oni však si nezbytně zpřerážejí rohy. V obyčejném životě
jsou to lidé z horka nakvašení, pohrdaví, dráždiví a nesnášeliví.
Nejčastěji však velice na duchu obmezení, což ostatně tvoří z
části jejich sílu. Nejmrzutější je pak na nich to, že místo
přímého cíle, vrhají se často na stranu, místo hlavní věci na
malichernosti. A to právě bývá jejich záhubou. Avšak massy lidu
je chápou, a v tom záleží jejich síla... Ostatně musím pověděti
ještě dvě slova o tom, co je to stížnost? . . . . . . . . . . . .
.

V naší trestnici bylo několik takových trestanců, kteří tam
přišli pro stížnosti. Ti byli nyní nejvíce rozčileni. Zvláště
jeden, Martynov, jenž sloužíval v husarském pluku, ohnivý,
nepokojný a podezřívavý člověk, jinak poctivý a pravdivý. Druhý
byl Vasilij Antonov, člověk jaksi chladnokrevně se rozčilující, s
drzým vzezřením, s hrdopyšným sarkastickým úsměškem, neobyčejně
rozvitý, jinak však také poctivý a pravdivý. Ale všechny nemohu
vyjmenovat; bylo jich mnoho. Petrov mimo jiné stále probíhal sem
tam, naslouchal u všech skupin, málo mluvil, ale patrně byl
rozechvěn a první vyskočil z kasárny, když se počali řaditi.

Náš káznický poddůstojník, jenž u nás zastával hodnost
šikovatele, vyšel ihned ulekaný. Když se trestanci seřadili,
požádali ho zdvořile, aby oznámil majorovi, že káznice si přeje s
ním mluviti a osobně ho poprositi za některé věci. Hned za
poddůstojníkem vyšli i všichni invalidové a seřadili se na druhé
straně naproti trestancům. Vzkaz, svěřený poddůstojníkovi, byl
neobyčejný a přivedl ho v úžas. Avšak nemohl si dovoliti, aby jej
okamžitě neoznámil majorovi. Předně, když už se trestanci
shlukli, mohlo se státi i něco horšího. Všichni naši představení
měli z trestanců jaksi zpřílišněný strach. Za druhé, i kdyby se
nic nestalo a všichni si to rozmyslili a hned se rozešli, i tu by
byl poddůstojník povinen okamžitě oznámiti veliteli všechno, co
se přihodilo. Bledý a strachy se třesa vypravil se honem k
majorovi, ani se nepokusiv, aby se trestancův optal, co by rádi,
a domluvil jim. Věděli, že by s ním nyní ani nemluvili.

Nemaje ani nejmenšího ponětí, oč jde, vešel jsem také do řady. O
všech podrobnostech zvěděl jsem až později. Nyní však jsem si
myslil, že bude nějaká přehlídka. Ale nevida stráží, jež obyčejně
konávaly přehlídky, podivil jsem se a počal jsem se rozhlížeti
kolem sebe. Obličeje byly rozčilené a podrážděné. Někteří byli
dokonce bledi. Všichni byli starostlivi a zamlklí, jsouce
žádostivi, jak promluví před majorem. Spozoroval jsem, že mnozí
na mne pohlíželi s neobyčejným podivením, ale mlčky se odvrátili.
Bylo jim patrně divno, že jsem vstoupil s nimi do řady. Bylo
vidět že nevěří, abych také měl v úmyslu žalovat si. Ale brzy
skoro všichni, kdo stáli kolem mne, opět se počali ke mně
obraceti. Všichni pohlíželi na mne tázavě.

„Nač ty jsi sem přišel?" optal se mne hrubě a hlasitě Vasilij
Antonov, jenž stál ode mne dále, než jiní, dosud mne říkal
vždycky vy a choval se vůbec ke mně zdvořile.

Pohlédl jsem na něho s podivením, snaže se pořád ještě pochopiti,
co to znamená, a tuše již, že se děje cosi neobyčejného.

„Nu opravdu, co tu budeš stát? Jdi do kasárny," promluvil jeden
mladý hoch, bývalý voják, s nímž jsem nebyl dosud vůbec znám,
jinak dobrý a tichý hoch. „Tomu ty nerozumíš."

„Vždyť se strojí do řad," odvětil jsem mu; „myslil jsem, že je
přehlídka."

„Vida ho, také vylez'," zvolal jeden.

„Železný zobák," promluvil druhý.

„Muchodavy!" prohodil třetí s nevýslovným opovržením. Tato nová
přezdívka vyzvala všeobecný smích.

„V milosti se nalézá v kuchyni," dodal ještě kdosi.

„Oni mají všude nebe. Tady je káznice a oni jedí koláče a
podsvinčata si kupují. Vždyt jíš svoji stravu; nač sem lezeš?"

„Tady není místo pro vás," promluvil Kulikov, přistoupiv směle ke
mně; vzal mne za ruku a vyvedl mne z řady.

Sám on byl bledý; jeho černé oči jiskřily a dolejší ret byl
zkousán. Nemohl chladnokrevně očekávati majora. Dodám při té
příležitosti, že jsem velmi rád pozoroval Kulikova ve všech
podobných případech, to jest ve všech takových případech, kde měl
za nutno, aby se ukázal. On se hrozně vystavoval na odiv, ale při
tom byl i činným. Zdá se mi, že by šel i na popravu s jakýmsi
chicem, švihácky. Nyní když mně všichni tykali a nadávali mně,
zdvojnásobil patrně naschvál svoji zdvořilost, ale slova jeho
byla při tom jaksi zvláště, skoro až hrdě důtklivá, netrpíce
nijaké námitky.

„My jsme zde pro svou záležitost, Alexandře Petroviči, a vy zde
nemáte co dělat. Odejděte zatím někam, posečkejte... Hleďte vaši
všichni jsou tamhle v kuchyni, jděte k nim."

„Pod devátý pilíř, kde Antipka bezpatý ostává!" dodal kdosi.

Skrze nadzdvižené okno v kuchyni spatřil jsem opravdu naše
Poláky; ostatně mně se zdálo, jako by tam kromě nich bylo ještě
mnoho lidu. Pln pochybnosti vstoupil jsem do kuchyně. Smích,
nadávky a ťúkání, jež mezi trestanci zastávalo úkol hvízdání,
ozvalo se mi v zápětí.

„Nezalíbil se!.. Ťú —ťú — ťú! Vezmi si ho! —"

Nikdy jsem ještě nebyl v káznici před tím tak uražen, a proto mně
to bylo tentokrát velice za těžko. Ale přišel jsem v nešťastnou
chvíli. V síni u kuchyně mne potkal T...vský, bývalý šlechtic,
pevný a velkodušný mladý člověk bez obzvláštního v dělání, vřele
milující trestance B. Jeho rozlišovali trestanci ode všech
ostatních, ano měli ho z části trochu rádi. Byl statečný, zmužilý
a silný, což vycházelo jaksi na jevo při každém jeho pohybu.

„Co to děláte, Gorjančikove," zvolal na mne; „pojďte sem!"

„Ale co se to tam děje?"

„Chtějí přednésti stížnost, což pak nevíte? Ovšem ničeho
nepořídí; kdo pak uvěří trestancům ? Budou pátrati po původcích,
a budeme-li mezi nimi, rozumí se, že na nás na první svedou vinu
tohoto nepokoje. Vzpomeňte si, proč jsme se sem dostali. Jim
proste nařežou, ale nás by vzali do vyšetřování. Major nás
všechny nenávidí a s radostí by nás všechny zahubil. Na nás by
svedl vinu se sebe."

„Ostatně i trestanci by na nás svedli," dodal M...cký, když jsme
přišli do kuchyně.

„Ano, o to se nestarejte; nebudou litovati!" chopil se opět slova
T...vský.

V kuchyni kromě šlechticů bylo ještě mnoho lidí, všech asi třicet
osob. Všichni tu zůstali proto, že nechtěli podávati stížnost,
jedni z bázlivosti, druzí z rozhodného přesvědčení, že všeliké
žalování je zhola marné. Byl tu též Akim Akimyč, zarytý a
přirozený nepřítel všech podobných stížností, jež překážejí
pravidelnému běhu služby a pořádku. Mlčky a neobyčejně klidně
vyčkával, čím to skončí, aniž ho výsledek sebe méně znepokojoval;
naopak on byl úplně přesvědčen, že nezbytně zvítězí pořádek a
vůle představeného. Byl zde též Isaj Fomič, jenž byl velice
zaražen a pln rozpačitosti poslouchal dychtivě a bázlivě náš
rozhovor. Byl velice znepokojen. Byli tu i všichni prostí Poláci
z káznice, kteří se připojili ke svým šlechticům. Dále tu bylo
několik bázlivých osob původu ruského, lidí to vždycky zamlklých
a zastrašených. Aby vstoupili do řad s ostatními, k tomu se jim
nedostávalo odvahy, a nyní tesklivě očekávali, čím to skončí.
Konečně tu bylo i několik mrzutých a vždycky přísných trestanců,
lidí to nebojácných. Zůstali zde z tvrdošijného a pohrdavého
přesvědčení, že je to všechno bláhovost a nic kromě zla z toho
nevyjde. Ale zdá se mně, že jim přece bylo nyní jaksi nevolno,
neboť vyhlíželi ne zcela jistě. Ačkoli si byli vědomi, že mají
zcela pravdu, co se týče žaloby, což se potom také ukázalo, ale
přece seznávali, že se stávají jaksi odštěpenci, že opustili své
družstvo, ba skoro jako by byli zradili své soudruhy majorovi.
Octnul se zde také Jelkin, onen chytrý mužík Sibiřan, jenž přišel
do káznice za falšování peněz a jenž odloudil Kulikovu
zvěrolékařskou praxi. Stařeček ze Starodubských osad byl zde též.
Kuchaři všichni do jednoho zůstali v kuchyni, bezpochyby z
přesvědčení, že tvoří také část správního personálu a proto že se
nesluší, aby si na něj stěžovali.

„Avšak," počal jsem nerozhodně, obraceje se k M...ckému, „kromě
těchto zde všichni se postavili do řad."

„Co je nám do toho?" zabručel B.

„My bychom se vystavili stokrát většímu nebezpečí, kdybychom
vyšli; a nač? Je hais les brigands. A což myslíte třebas jen na
okamžik, že vskutku dojde ke stížnosti? Že se vám tak chce
míchati se do takové pošetilosti?"

„Nebude z toho nic," vmísil se do řeči jeden z trestanců,
tvrdošijný a zlostný stařec. Almazov, jenž zde také byl, honem mu
přisvědčil:

„Vyjma, že jich asi padesát bude bito, nic z toho nevyjde."

„Major přijel!" zvolal kdosi a všichni se dychtivě vrhli k oknům.

Major přiletěl rozzlobený, vzteklý, červený, s brejlemi. Mlčky,
ale směle přistoupil před řadu. V takových případech opravdu byl
smělý a neztrácel duchapřítomnosti. Ostatně on býval skoro vždy
poloopilý. Ba i jeho zašpiněná vojenská čapka s oranžovým okolkem
a špinavé stříbrné epauletty měly do sebe cosi zlověstného. Za
ním kráčel písař Ďatlov, neobyčejně důležitá osobnost v naší
káznici, neboť on vlastně řídil všechno v káznici a mel i jistý
vliv na majora; byl to člověk chytrý, rozuměl svému prospěchu,
takto však nebyl zlý člověk. Trestanci jím byli spokojeni. Hned
za ním šel náš poddůstojník, jenž patrně už dostal hroznou důtku
a očekával ještě desetkrát větší; za ním stráž, asi tři nebo
čtyři vojáci, ne víc. Trestanci, kteří stáli bez čapek, tuším již
od samé té chvíle, co poslali pro majora, všichni se nyní
vzpřímili a srovnali; každý z nich přestoupil s nohy na nohu a
pak všichni jako by ztrnuli na místě, čekajíce na první slovo, či
lépe řečeno na první křik nejvyššího představeného.

Tento se ozval ihned; počínaje druhým slovem major zařval z
plného hrdla, až mu tentokrát přeskakovalo: bylť nad míru
rozvzteklen. Z oken jsme viděli, jak běhal podél řady,
přiskakoval, vyptával se. Ostatně otázek jeho, jakož i odpovědí
trestancův jsme pro vzdálenost místa neslyšeli. Jen to jsme
slyšeli, jak křičel pisklivým hlasem:

„Vzbouřenci!... ulicí... Původcové! Ty's původce! Ty's původce!"
vrhl se tam na někoho.

Odpověď nebylo slyšeti. Ale za okamžik jsme viděli, jak trestanec
vystoupil z řady a odcházel na strážnici. Za chvilku se odebral
za ním ještě druhý, potom třetí.

„Všechny před soud! Já vás! Kdo je to tam v kuchyni?" vzkřikl,
spatřiv nás otevřenými okny. „Všechny sem! Hnát je okamžitě sem!"

Písař Ďatlov odebral se k nám do kuchyně. V kuchyni mu řekli, že
nemají nijaké stížnosti. On se ihned vrátil a oznámil to
majorovi.

„Á, nemají!" zvolal o dva tony níže, patrně potěšený. „To je
jedno; všechny sem!"

Vyšli jsme ven. Cítil jsem, že vycházíme jaksi se studem. Však
šli všichni trochu se sklopenými hlavami.

„A, Prokofjev! Jelkin také; to's ty Almazove... Postavte se, sem
se postavte dohromady," poroučel nám major jakýmsi zrychleným,
ale měkkým hlasem, laskavě se na nás dívaje. „M...cký, ty's tu
také...; všechny je sepsat. Datlové! Ihned všechny sepsat,
spokojené zvlášť a všechny nespokojené také zvlášť, všechny do
jednoho, a seznam přinésti ke mně. Všechny vás udám k soudu! Já
vás, darebáci!

Papír se neminul účinku.

„Jsme spokojeni!" mrzutě zvolal náhle jeden hlas ze zástupu
nespokojených, a jaksi ne hrubě rozhodně.

„Á, spokojeni! Kdo je spokojen? Kdo je spokojen, ať vystoupí."

„Spokojeni, spokojeni!" ozvalo se o několik hlasů více.

„Spokojeni! Tedy vás sváděli? Tedy byli podněcovatelé, buřiči ?
Tím hůře pro ně!..."

„Bože, nu, co je to!" ozval se něčí hlas v zástupu.

„Kdo, kdo to křiknul, kdo?" zařval major, vrhnuv se v tu stranu,
odkud se ozval hlas, „To ty, Rastorgujeve, ty jsi křiknul? Na
strážnici!"

Rastorgujev, přitloustlý, vysoký mladý člověk, vystoupil z řady a
zvolna se odebral na strážnici. On nekřiknul, ale protože ukázali
na něho, nevzpíral se.

„Dobré bydlo vám nedá posedět!" houknul za ním major. „Vida ho,
tlustohubého; za tři dni ho ne... Však já vás všechny vypátrám!
Spokojení ať vystoupí!"

„Jsme spokojeni, vaše vysokoblahorodí!" ozvalo se mrzutě několik
tuctů hlasů; ostatní tvrdošíjně mlčeli. Ale major patrně na to
čekal. Bylo mu patrně samému výhodno, aby se věc rychle ukončila
a sice, aby se ukončila dorozuměním.

„Á, nyní jsou všichni spokojeni!" zvolal kvapně. „Já to věděl...
viděl jsem to. To ti podněcovatelé! Patrně jsou mezi nimi
pobuřovači!" pokračoval, obrátiv se k Ďatlovu; „musí se to
důkladněji vypátrat. A nyní... Nyní je čas do práce. Bubnuj!"

Zůstal sám také na prostranství před strážnicí, dokud nebyli
trestanci rozesláni na různé práce. Trestanci se mlčky a smutně
rozcházeli po práci, spokojeni alespoň tím, že mu čím dřív, tím
líp sešli s očí. Ale, když se trestanci rozešli, major ihned
zašel na strážnici, a uložil tresty „pobuřováčům", ostatně
nehrubě kruté. Chvátal až při tom. Jeden z provinilců, jak potom
vypravovali, poprosil za odpuštění a major ihned mu odpustil.
Bylo vidět, že se major necítí dosti pevným a snad že i dostal
trochu strach. Stížnost jest na každý způsob věc choulostivá, a
ačkoli žaloba trestancův nemohla býti vlastně nazvána stížností
na majora, protože se s ní obrátili nikoli k vyššímu
představenému, nýbrž k majorovi samému, ale přec jen bylo jaksi
nepohodlno, nepěkně. Zvláště ho zarazilo, že vystoupili skoro
všichni do jednoho. Bylo nutno potlačiti onu věc za každou cenu.
„Pobuřovače" brzy propustili ze strážnice. Na zítřek byla strava
lepší, ač ne ostatně na dlouho. Major počal v první době častěji
navštěvovati káznici a častěji shledával nepořádky. Náš
poddůstojník chodil plný starostí a nevěda kudy kam, jako by se
dosud nemohl vzpamatovati z leknutí. Co pak se týče trestanců, ti
se dlouho potom ještě nemohli upokojiti, ale již to nezmítalo
jimi jako dříve, nýbrž byli jen mlčky rozčileni a jaksi zaražení.
Někteří dokonce svěsili hlavy. Jiní mrzutě, ač málo slovy
posuzovali celou tu záležitost. Mnozí se jaksi vztekle a hlasitě
smáli sami nad sebou, jako by se trestali za stížnost.

„Tu máš, brachu, vezmi, pochutnej si!" řekne jeden.

„Nad čím se zasměješ, nad tím se i potrudíš!" dodá druhý.

„Kde je ta myš, která se odváží pověsiti kocourovi zvonek na
krk?" poznamenává třetí.

„Našince bez hole nepřesvědčíš, to víme. Ještě dobře, že nám
nedal napráskati všem."

„A ty podruhé více uměj a méně žvaň, lépe bude!" zlostně podotýká
kdosi.

„Co pak mne chceš učiti; učitel, vida ho!"

„Právě, že chci učit."

„A co pak jsi za zvíře?"

„Já jsem posud ještě člověk, ale co's ty?"

„Ohryzek psí, to jsi."„To's ty sám."

„Nu, nu, přestaňte! Co řvete?" volají se všech stran na hádající
se...

Téhož večera, to jest v den stížnosti, setkal jsem se po návratu
z práce s Petrovem za kasárnami. On mne již hledal Když přišel ke
mně, zabručel cosi jako dvě nebo tři neurčitá zvolání, ale brzy
se roztržitě zamlčel a šel mašinálně vedle mne. Celá ta událost
ležela raně ještě bolestně na srdci, a mně se zdálo, že mně
Petrov něco vysvětlí.

„Řekněte mně, Petrove," optal jsem se ho; „vaši se na nás
nezlobí?"

„Kdo se zlobí?" otázal se, jakoby byl procitnul.

„Trestanci na nás... na šlechtice."

„A proč by se na vás zlobili?"

„Nu, proto, že jsme si měli také stěžovat s nimi."

„A proč vy byste si měli stěžovat?" optal se, jako by se snažil,
aby mne pochopil; „vždyť vy jíte svou vlastní, zvláštní stravu."

„Ale můj Bože! Vždyť i z vašich jsou mnozí, kteří jedí zvlášť, a
přece šli. Proto jsme i my měli jíti... jako soudruzi."

„Tak... a co pak jste vy náš soudruh?" otázal se mne zaraženě.

Pohlédl jsem rychle na něho; Petrov mne opravdu nechápal,
nechápal, na čem mně záleží. Ale zato já jsem ho pochopil v onen
okamžik úplně. Poprvé tu jistá myšlénka, která se už dávno
neurčitě ve mně ozývala a mne pronásledovala, vysvětlila se mně
úplně, a já najednou pochopil to, co jsem dosavad jen špatně
tušil. Pochopil jsem, že mne nikdy nepřijmou za svého soudruha,
třebas bych byl odsouzen do káznice na věky věčné, třebas i do
zvláštního oddělení. Ale zvláště památným mně zůstal výraz tváře
Petrova v onom okamžiku. V otázce: „... co pak jste vy náš
soudruh?" zněla taková nelíčená naivnost, takové prostosrdečné
podivení. Myslil jsem si, není-li v jeho slovech nějaká ironie,
zlý úmysl, posměch? Ale nebylo pranic takového. Nebyl jsem prostě
jejich soudruhem a dost. Jdi si svou cestou a my také půjdeme
svou; ty máš svoje záležitosti, a my také svoje.

A vskutku. Domníval jsem se, že po stížnosti nás prostě utrýzní,
že s nimi neobstojíme. Ale dokonce ne. Ani sebe menší výtky, ani
sebe menší narážky na výtku jsme nezaslechli, nijaké zvláštní
nepřízně proti nám nepřibylo. Prostě nás kousali pomaloučku, když
se hodilo, jako nás dříve kousávali, a víc nic. Ostatně nehněvali
se ani dost málo ani na všechny ty, kteří nechtěli přednésti
stížnost a zůstali v kuchyni, podobně jako i na ty, kteří první
zvolali, že jsou vším spokojeni. Ani jim to nikdo nepřipomenul.
Zvláště toto poslední jsem nemohl pochopiti.

VIII.

Soudruhové.

Mne ovšem více poutali moji soudruhové, totiž „šlechtici",
zvláště za první doby. Ale ze tří bývalých ruských šlechticů,
kteří se nacházeli u nás v káznici (Akima Akimyče, vyzvedače
A...va, a onoho, jehož pokládali za otcovraha), znal jsem se a
mluvíval jsem pouze s Akimem Akimyčem. Abych se přiznal, utíkal
jsem se k Akimu Akimyčovi tak říkaje ze zoufalství, v okamžiku
nejsilnější nudy a když už nikdo jiný nezbýval kromě něho, ke
komu bych přistoupil.

V předešlé hlavě jsem se pokusil roztříditi všechny naše
trestance na druhy, ale nyní, když jsem si vzpomněl na Akima
Akimyče, myslím, že by bylo možno přidati ještě jeden druh. Ovšem
patřil by k onomu druhu on sám. Byl by to druh úplně lhostejných
trestancův. Úplně lhostejných, to jest takových, jimž by bylo
všechno jedno žíti na svobodě, nebo v trestnici, u nás, toť se
rozumí, nebylo a býti nemohlo, avšak Akim Akimyč byl tuším
výjimkou. Zařídil se v káznici dokonce tak, jako by se chystal
stráviti v ní celý život; všechno kolem něho, počínaje matrací,
poduškami, nářadím ulehlo jaksi pevně, trvanlivě, na dlouhou
dobu. Něčeho dočasného, jako bývá za odpočinku na pochodu, nebylo
u něho ani stopy. Zbývalo mu ostávati v káznici ještě mnoho let,
a sotva asi kdy pomyslil na svůj odchod odsud.

Ačkoli se tedy spřátelil se skutečností, sluší přece míti za to,
že nikoli z lásky, nýbrž leda ze subordinace, což bylo ostatně
pro něho jedno a totéž. Byl to dobrý člověk, ba pomáhal mně na
počátku radou a ledajakými úsluhami; ale časem, přiznávám se,
ovanul mne mimoděk, zvláště za prvních dob, neobyčejnou
teskností, která ještě více zvětšovala mou tak již velice
tesklivou náladu. A já se právě ze stesku dával s ním do řeči.
Bývaly chvíle, že jsem zrovna dychtil po nějakém živém slovíčku,
třebas zlostném, netrpělivém, třebas nějaké vzteklé poznámce;
abychom se třebas pozlobili spolu na svůj osud; ale on mlčí,
klíží své lampiony, anebo počne vypravovati, jak měli přehlídku
toho a toho roku, kdo byl velitelem divise, jak se jmenoval
jménem křestním a otcovským, a byl-li spokojen přehlídkou, či ne,
a jak byly změněny signály pro přední stráže a pod. A vše to
takovým jednostejným, takovým zaměstnaným hlasem, jako když voda
kape po kapkách. Ba nevzrušilo ho skoro ani to, když mně
vypravoval, že za účastenství v jakési bitvě na Kavkaze byl uznán
za hodna řádu sv. Anny na kord.*) Jenom hlas jeho se stal v onu
minutu jaksi neobyčejně vážným a solidním; trochu jej snížil, tak
že se stal jaksi tajemným, když pronášel slova „svaté Anny", a
pak se stal asi na tři minuty jaksi zvláště zamlklým a vážným...

*) Nejnižší, totiž čtvrtý stupeň ruského řádu sv. Anny, jenž se
udílí za statečnost na bojišti, záleží v červenožluté stužce, jež
se ovíjí kolem rukojeti kordu.

V onom prvním roce přicházely na mne hloupé chvíle, že jsem— a
sice vždy znenadání — počínal skoro nenáviděti Akima Akimyče,
aniž vím proč a zač, a mlčky jsem proklínal svůj osud za to, že
mne umístil na narách tak, že jsme se stýkali hlavami. Obyčejně
za hodinu již jsem si činíval proto výčitky. Ale to bylo pouze v
prvním roce; později jsem se v duchu úplně spřátelil s Akimem
Akimyčem a stydíval jsem se za své dřívější hlouposti. Zřejmě,
pokud se pamatuju, nikdy mezi námi nebylo sváru.

Kromě těchto tří Rusů bylo u nás za mé doby osm osob jiných
šlechticů. S některými z nich jsem se seznámil dosti blízce, ba i
s radostí, ale ne se všemi. Nejlepší z nich byli jaksi chorobní,
všeho se straníci a nesnášeliví v nejvyšší míře. Se dvěma z nich
přestal jsem později vůbec mluviti. Vzdělání měli z nich pouze
tři: B...ský, M...ský, a stařec Ž...ský, jenž býval dříve kdesi
profesorem mathematiky, stařeček hodný, dobrý, veliký podivín, a
nehledě na vzdělání, velice tuším ohraničený člověk. Zcela jinací
byli M...ský a B...ský. S M....ským jsem se spřátelil hned při
prvním setkání, nikdy jsem se s ním nepomrzel, vážil jsem si ho,
ale zamilovati si ho, přilnouti k němu nemohl jsem nikdy.

Byl to hluboce nedůvěřivý, rozmrzelý člověk, ale uměl se ku
podivu dobře ovládati. A právě toto příliš veliké umění se mně
nelíbilo na něm; cítil jsem jaksi, že nikdy a před nikým neotevře
své duše do kořán. Ostatně možná, že se mýlím. Byla to povaha
silná, a v nejvyšší míře ušlechtilá. Neobyčejná, skoro až trochu
jezuitská obratnost a opatrnost jeho při obcování s lidmi
dokazovaly jeho tajený, hluboký skepticismus. A přece to byla
duše, jež trpěla právě pro tuto rozdvojenost: skepticismus a
hlubokou, ničím nevývratnou důvěru v některá svá zvláštní
přesvědčení a některé naděje. Ale přese všechnu svou obratnost v
obcování nalézal se v nesmiřitelném nepřátelství s B...ským a
jeho přítelem, T...ským.

B...ský byl churavý, k tuberkulose trochu náchylný, popudlivý a
citlivý člověk, ve své podstatě však předobrý a i velkomyslný.
Podrážděnost jeho přecházela až do neobyčejné nesnášelivosti a
tvrdošijnosti. Nemohl jsem snésti jeho povahy a posléze jsem se
rozešel s B...ským, ale zato jsem ho nikdy nepřestal milovati; s
M...ským jsem neměl sice nikdy nijaké rozmísky, ale nikdy jsem ho
nemiloval. Když jsem se rozešel s B...ským, přinutily mne
okolnosti, že jsem se musil rozejiti i s T...ským, oním mladým
člověkem, o němž jsem se zmínil v předešlé hlavě, když jsem
vypravoval o naší stížnosti. Toho mně bylo velice líto. T...ský,
ačkoli byl člověk bez hlubšího vzdělání, byl přec dobrý,
statečný, slovem hodný člověk. Příčina byla ta, že tak miloval a
tak si vážil B...ského, tak hluboce ho ctil, že ty, kdo jen
trochu nesouhlasili s B...ským, pokládal div ne za své nepřátely.
Zdá se, že i s M...ským se později rozešel k vůli B...skému,
ačkoli se dlouho tomu bránil. Ostatně všichni oni byli mravně
chorobní, zlostní, popudliví, nedůvěřiví. Jest to pochopitelno;
jim bylo velice za těžko, mnohem tíže, než nám. Byli daleko od
své vlasti. Někteří z nich byli sem posláni na dlouhou dobu, na
deset na dvanáct let, a hlavní věc, že na všechny, kdož je
obkličovali, pohlíželi s hlubokým předpojetím, viděli v
trestancích pouze zvířecí náklonnosti a nemohli, ba ani nechtěli
v nich zpozorovati ani jediné dobré vlastnosti, pranic lidského,
což také bylo velice pochopitelno; na toto nešťastné hledisko
byli postaveni silou okolností, osudem. Bylo zřejmo, že stesk je
hnětl v káznici. K Čerkesům, Tatarům, k Isaji Fomičovi chovali se
laskavě a přívětivě, ale s opovržením se vyhýbali všem ostatním
trestancům. Jediný Starodubský starověrec získal si jejich úplné
vážnosti. Pozoruhodno jest ostatně, že z trestanců v prodlení
celé té doby, co jsem byl v káznici, nikdo jim nevytknul ani
jejich národnost, ani víru, ani smýšlení jejich, což se časem
přihází mezi naším prostým lidem vzhledem k cizincům, hlavně
Němcům, ačkoliv ostatně velmi zřídka. Ostatně Němcům se leda
posmívají; Němec představuje cosi velice komického pro prostého
Rusa. K našim však se trestanci chovali dokonce i s úctou, mnohem
více než k nám Rusům a nikdy se jich netknuli. Ale Poláci
nechtěli to tuším pozorovati, nechtěli to vzíti na vědomí.

Promluvil jsem o T...ském. To on, když je převáděli z původního
místa, kde byli internováni, do naší pevnosti, nesl B...ského na
rukou div ne celou cestu, když tento, jsa slabého zdraví a
tělesného složení, pozbýval síly skoro na polovici každodenní
cesty. Byli posláni z počátku do U...gorska. Tam, jak
vypravovali, vedlo se jim dobře, to jest mnohem lépe, než v naší
pevnosti. Ale vznikla tam jakási, ostatně zcela nevinná
korrespondence s přátely, kteří byli internováni v jiném městě, a
za to představenstvo shledalo nutným převésti je tři do naší
pevnosti, aby byli blíže na očích vyšších úřadův. Třetí soudruh
jejich byl Ž...ský. Před jich příchodem byl M...ský v káznici
sám. Jak mu asi musilo býti teskno za prvního roku jeho
vyhnanství!

Tento Ž...ský byl onen stařeček, jenž se věčně Bohu modlil, a o
němž jsem se už zmiňoval. Všichni naši političtí zločinci byli
mladí lidé, někteří velmi mladí; pouze Ž...skému bylo už přes
padesát let. Byl to člověk ovšem čestný, ale trochu podivný. Jeho
soudruhové B...ský a T...ský velice ho neměli rádi, ba ani s ním
nemluvili, vyjadřujíce se o něm, že je tvrdošíjný a vzdorovitý.
Nevím, nakolik měli pravdu v onom vzhledě. V káznici, jako i v
každém jiném místě, kam se lidé shromažďují ne ze své vůle, nýbrž
násilně, snáze jest možno, jak se mi zdá, se znesvářiti, ba i
vznenáviděti se vespolek, než na svobodě. Mnoho okolností tomu
napomáhá. Ostatně Ž...ský byl opravdu dosti tupý člověk a dost
možná i nepříjemný. Též všichni ostatní soudruhové nacházeli se v
napjatém poměru k němu. Já jsem se s ním sice nikdy nepohněval,
ale také jsem se s ním nespřátelil. Svůj předmět, mathematiku,
tuším znal důkladně. Pamatuju se, že se neustále snažil,
vysvětliti mně svým poloruským jazykem jakousi zvláštní, jím
samým vymyšlenou astronomickou soustavu. Bylo mně sděleno, že to
kdysi vytiskl, ale že se mu v učeném světě jen vysmáli. Zdá se
mi, že byl trochu raněn na rozumu. Po celé dni se na kolenou
modlil Bohu, čímž si získal všeobecnou úctu celé káznice a těšil
se jí až do své smrti. Zemřel v naší nemocnici po těžké nemoci
před mýma očima. Ostatně vážnosti trestancův získal si hned při
prvním vkročení do káznice pro svůj výstup s naším majorem.
Cestou z U...gorska do naší pevnosti jich neholili, tak že jim
narostl plnovous, a když je přivedli přímo k majorovi, zmocnil se
tohoto zuřivý vztek pro takové porušení subordinace, ačkoliv oni
tím vůbec nebyli vinni.

„Jak to vypadají!" řval major; „to jsou tuláci, loupežníci!"

Z...ský, jenž tehda ještě špatně rozuměl po rusky a domníval se,
že se jich vyptává, co jsou zač, tuláci-li, nebo loupežníci,
odpověděl:

„Nejsme tuláci, nýbrž političtí zločinci."

„Jakže! Hrubjánit, hrubjánit!" zařval major, „na strážnici! Sto
ran pruty, ihned, v ten okamžik!"

Starce potrestali. Lehl pod metly bez námitky, zaťal zuby do ruky
a vytrpěl trest bez sebe menšího křiku nebo stenání, ani sebou
nepohnul. B...ský a T...ský vstoupili zatím už do káznice, kde
M...ský na ně už čekal u vrat a přímo se jim vrhl na krk, ač jich
doposud nikdy ani neviděl Celí vzrušeni majorovým přivítáním,
pověděli mu všechno o Ž...ském. Pamatuju se, jak mně M...ský o
tom vypravoval: „Byl jsem celý bez sebe," pravil mně, „nechápal
jsem, co se se mnou děje a třásl jsem se jako v horečce. Čekal
jsem Ž...ského u vrat. Měl přijíti přímo ze strážnice, kde ho
trestali. Náhle se otevře branka: Ž...ský, na nikoho se nedívaje,
s tváří bledou a chvějícími se bílými rty prošel mezi
shromážděnými na dvoře trestanci, kteří už zvěděli, že trestají
šlechtice, vešel do kasárny přímo k svému místu, a nepromluviv
ani slova, padl na kolena a počal se modliti Bohu. Trestanci byli
překvapeni, ba až pohnuti. „Když jsem spatřil onoho starce,"
vypravoval M...ský, „šedého, jenž zanechal doma ženu, děti, když
jsem ho spatřil na kolenou, hanebně potrestaného a modlícího se,
vrhl jsem se za kasárny a celé dvě hodiny jsem byl jako bez sebe;
byl jsem ztrnulým." Trestanci počali si velice vážiti Ž...ského
od té doby a chovali se k němu vždy uctivě. Zvláště se jim
zalíbilo, že nekřičel, když byl trestán.

Sluší však pověděti celou pravdu. Z toho příkladu nedá se
nikterak souditi o jednání představených v Sibiři s trestanci
původu šlechtického, ať si byli tito trestanci kdokoliv, Rusové
nebo Poláci. Příklad tento dokazuje pouze, že jest možná padnouti
na bujného člověka, a ovšem, bude-li tento bujný člověk někde
podřízeným nebo vyšším velitelem, tu osud trestancův v tom
případě, když by ho onen bujný velitel zvláště vznenáviděl, byl
by velmi špatně opatřen. Ale nelze zneuznati, že nejvyšší
představenstvo v Sibiři, od něhož závisí tón a nálada všech
ostatních představených, jest, co se týče šlechticů, velmi
opatrné a v některých případech se dokonce snaží poskytnouti jim
úlevu v poměru k ostatním trestancům prostého stavu. Příčiny toho
jsou jasné. Oni nejvyšší představení sami jsou také šlechtici; za
druhé se stávalo již dříve, že někteří ze šlechticů nedali se
bíti, nýbrž se vrhali na vykonavatele, z čehož vznikala hrůza; a
za třetí —a to se mně zdá býti hlavním — již dávno, před třiceti
pěti lety přibylo na Sibiř nenadále najednou veliké množství
deportovaných šlechticů*) a tito trestanci prodlením třiceti let
dovedli se zaříditi a odporučiti po celé Sibiři tak, že
představenstvo již ze starého, zděděného zvyku pohlíželo nevolky
za mých časů na šlechtické zločince jistého druhu**) jinýma
očima, než na všechny ostatní deportované.

Hned za vyššími představenými přivykli hleděti též takovýma očima
i nižší velitelově, přejímajíce ovšem tento vzhled a tón s hora,
podřizujíce a podrobujíce se mu. Ostatně mnozí z těchto nižších
velitelů pohlíželi tupě, kri-

*) Rozumí se tak zvaní dekabristé, trestaní pro vzpouru proti
caři Mikulášovi 14. pros. 1825.

**) Totiž politické zločince.

tisovali po svém vyšší rozkazy, a rádi, velmi rádi by byli
učinili opatření dle svého mínění, jen kdyby jim v tom nebyli
překáželi. Avšak to jim ne vždycky dovolovali. Mám pevné důvody
pro tyto své domněnky a sice z následující příčiny. Druhá třída
káznice, v níž jsem se nalézal já a která záležela z trestanců na
pevnosti pod vojenským velitelem, byla mnohem těžší, než ostatní
dvě třídy, totiž třetí s pracemi v závodech a první s nucenou
prací v dolech. Těžší byla nejen pro šlechtice, nýbrž vůbec pro
všechny trestance, zejména proto, že představenstvo a všechno
zařízení oné třídy káznic všechno bylo vojenské, velice podobné k
trestaneckým rotám v evropském Rusku. Vojenské představenstvo
jest přísnější, pořádky více tísnící, vždy v řetězech, stále pod
stráží, vždy pod zámkem, ale toho není v takových rozměrech při
prvních dvou třídách. Tak aspoň vypravovali všichni naši
trestanci a mezi nimi byli znalcové té věci. Všichni by s radostí
přišli do káznice prvé třídy, která se dle zákona pokládala za
nejtěžší, a vskutku mnohokrát blouznívali o tom.

O trestaneckých rotách v evropském Rusku všichni naši, kteří v
nich bývali, vypravovali s úžasem a dokazovali, že na celé Rusi
není místa těžšího, než trestanecké roty v pevnostech, a že na
Sibiři je ráj u porovnání s tamním životem. Následovně jestliže
při tak přísných řádech, jaké byly v naší káznici, při zřízení
vojenském, před očima samého generálního gubernátora a konečně i
vzhledem k takovým případům (jež se přiházely časem), že některé
vedlejší sice, ale přece úřední osobnosti buď v rozzlobenosti
nebo pro horlivost v úřadě byly vždy schopny poslati tajné
denunciaci, kam se sluší, že zločincům toho a toho druhu ti a ti
nespolehliví představení poskytují úlevy: jestliže tedy v takovém
místě pohlíželi na šlechtické zločince trochu jinýma očima, než
na ostatní trestance, tedy tím více na ně pohlíželi mnohem
shovívavěji v káznicích první a třetí třídy. A proto se mně zdá,
že dle onoho místa, kde jsem se já nacházel, mohu ve vzhledě tom
souditi i o celé Sibiři.

Všechny pověsti a zprávy, jež mne ve vzhledě tom docházely od
deportovaných první a třetí třídy, potvrzovaly mou domněnku. A
skutečně na nás šlechtice na všechny pohlíželo představenstvo v
naší káznici pozorněji a opatrněji. Úlevy v práci a ve způsobu
života v káznici nedostávalo se nám rozhodně nijaké; tytéž práce,
tytéž okovy, tytéž závory, slovem všechno právě tak, jako u
ostatních trestancův. Ale nebylo ani možno poskytnouti nám úlevy.
Vím, že v onom městě za těch nedávno, a přec uz dávno minulých
dob*) bylo tolik udavačů, tolik úkladů, tolik lidí, kteří jeden
druhému kopali jámu, že velitelové se přirozeně báli denunciace.
A co mohlo býti za oné doby strašnějšího, než udání, že se
trestancům jistého druhu**) poskytují úlevy!

Všichni se tedy báli a my jsme žili stejně jako všichni
trestanci, ale při tělesném trestání byla jakási výjimka. Ovšem,
že by nám velmi klidně dali nasekat, kdybychom toho zasloužili,
to jest dopustili se nějakého přestupku. Vyžadovalať toho
povinnost služby a rovnost v tělesných trestech. Ale tak pro nic
za nic, lehkomyslně by nás přece nebili; s prostými zločinci
ovšem se přiházelo, že se ve vzhledě tom zacházelo dosti
lehkomyslně, zvláště za některých podřízených velitelů, kteří
rádi zjednávali pořádek a dávali pociťovati svou moc při každé
vhodné příležitosti.

Bylo nám známo, že vrchní velitel, když zvěděl o tom, co se
přihodilo starému Ž...skému, velice se rozhorlil na majora a
přikázal mu, aby pro příště ráčil své ruce držeti více při těle.
Tak mně to vypravovali všichni. I to bylo u nás známo, že sám
generální gubernátor, jenž měl důvěru v našeho majora a měl ho z
části i rád jako výkonnou sílu a člověka s jistými schopnostmi,
když zvěděl o oné události, také mu dal důtku. A náš major to
vzal na vědomí. Jak by se byl na příklad rád dostal na kůži
M...skému, jehož nenáviděl následkem klepů A...vových,

*) Za panování Mikulášova.

**) Totiž politickým.



ale nikterak se mu nepodařilo, aby mu dal nasekat, ačkoliv
vyhledával záminku, pronásledoval ho a probíral se k němu. O
události s Ž...ským zvědělo brzy celé město, a všeobecné míněni
bylo proti majorovi; mnozí mu proto domlouvali, někteří dokonce s
nepříjemnými poznámkami.

Vzpomínám si nyní i na své první setkání s majorem. Nás, totiž
mne a druhého deportovaného šlechtice, s nímž jsem zároveň
vstoupil do káznice, poděsili již v Tobolsku vypravováním o
nepříjemné povaze onoho člověka. Staří, již dvacet pět let ve
vyhnanství se nacházející šlechtici, kteří se tam v onu dobu
zdržovali a kteří nás přivítali s hlubokou soustrastí a udržovali
s námi spojení po celou dobu, co jsme seděli v tamním domě pro
deportované, vystříhali nás před budoucím velitelem naším a
slibovali, že učiní vše, co jen mohou prostřednictvím známých
osobností, aby nás ochránili před jeho pronásledováním. A vskutku
tři dcery generálního gubernátora, jež přijely z evropského Ruska
a byly v tu dobu návštěvou u otce, obdržely od nich dopisy a zdá
se, že se u otce za nás přimluvily. Ale co mohl učiniti? Řekl
pouze majorovi, aby byl trochu opatrnější.

Po druhé hodině odpoledne přišli jsme, totiž já a můj soudruh, do
onoho města a vojenský průvod nás odvedl přímo k našemu veliteli.
Stáli jsme v předsíni, čekajíce na něho. Zatím už poslali do
káznice pro poddůstojníka. Jakmile přišel tento, ukázal se i
major. Rudá, uhrovitá, zlá tvář jeho způsobila na nás neobyčejně
tesklivý dojem; jako by byl zlý pavouk vyběhl na ubohou mouchu,
jež upadla do jeho pavučiny.

„Jak se jmenuješ?" otázal se mého soudruha. Mluvil rychle, ostře,
trhaně a patrně chtěl způsobiti na nás dojem.

„Tak a tak."

„A ty?" pokračoval major, obraceje se ke mně a upřev na mne své
brejle.

„Tak a tak."



„Poddůstojníku! Hned s nimi do káznice, oholiti jim na strážnici
po způsobu občanském ihned půl hlavy; okovy přeměnit zítra. Jaké
jsou to pláště? Odkud jste je vzali?'' optal se náhle, všimnuv si
šedých plášťů se žlutými kroužky na zádech, které nám byly vydány
v Tobolsku a ve kterých jsme předstoupili před jeho světlé oči.
„To je nový kroj ! To je dojista nějaký nový kroj... Teprve se
chystá... z Petrohradu ..." mluvil obraceje nás jednoho po
druhém. „S sebou nemají nic?" otázal se najednou žandarma, jenž
nás provázel.

„Své vlastní šaty mají, vaše vysokoblahorodí," odpověděl žandarm,
jaksi z nenadání se vzpřímiv, až se i trochu při tom otřásl.
Majora znali všichni, všichni o něm slýchali, všechny už poděsil.

„Všechno odebrat. Ponechat jim pouze prádlo, a sice jenom bílé,
mají-li také pestré prádlo, tedy odebrat. Ostatní všechno prodat
veřejnou dražbou. Peníze zapsat mezi příjmy. Trestanec nemá
majetku," pokračoval, přísně na nás pohlédnuv. „Hleďte mi chovat
se dobře! Ať nic neslyším! sice... tělesné potres-tání! Za
nejmenší přestupek prrruty!..."

Celý ten večer byl jsem pro neočekávanost tohoto přivítání skoro
nemocen. Dojem se zvýšil mimo to i tím, co jsem pak spatřil v
káznici, ale o svém vstoupení do káznice jsem už vypravoval.

Zmínil jsem se již, že nám neposkytovali a nesměli poskytovati
nijakých úlev, nijakých výhod před ostatními trestanci při
nucených pracích. Avšak jednou zkusili to učiniti; já a B...ský
chodili jsme celé tři měsíce do inženýrské kanceláře jako písaři.
Ale učinili to tajně a sice učinil to sám náčelník inženýrského
oddělení. Vlastně všichni ostatní, komu se slušelo, snad o tom
věděli, ale stavěli se, jako by nevěděli. Stalo se to ještě za té
doby, když byl přednostou inženýrského oddělení G...kov.
Podplukovník G...kov jako by byl k nám s nebe spadl, strávil u
nás nedlouhou dobu, nemýlím-li se, tedy ne více než půl léta,
snad i méně, a odejel do Ruska, způsobiv neobyčejný dojem na
všechny trestance. Trestanci ne že ho milovali, nýbrž přímo
zbožňovali, možno-li jen užiti zde onoho slova. Jak toho dosáhl,
nevím; ale podmanil si je hned na prvníkrát. „Otec, otec! Jako
otec rodný!" tvrdili každý okamžik trestanci po celou dobu, co
byl přednostou inženýrského oddělení. Takto byl, zdá se, hrozný
hýřil. Byl nevysoké postavy, smělého, sebevědomého vzhledu. Ale
při tom byl laskav k trestancům, div ne až něžný, a opravdu
doslovně je miloval, jako otec. Proč měl tak rád trestance, říci
nemohu, ale on nemohl viděti trestance, aby k němu nepromluvil
laskavého, veselého slovíčka, aby se s ním nezasmál, nezažertoval
s ním, a hlavně nebylo v tom ani potuchy ničeho velitelského, ba
ani nic takového, co by prozrazovalo nerovnou nebo prostě
velitelskou lásku. Byl to přítel, byl to soudruh v nejvyšší míře.

Ale přese všechen jeho instinktivný demokratismus trestanci se
před ním ani jednou neprovinili nějakou neuctivostí nebo
familiárností. Naopak. Jenom celá tvář trestancova rozkvetla,
když se setkával s podplukovníkem, sňal čapku a už hleděl s
úsměvem, jak se tento blížil k němu. A když tento na něho
promluvil, jako by mu byl rubl daroval. Bývají tací populární
lidé. Vyhlížel junácky, chodil přímo, statně. „Orel!" říkávali o
něm trestanci. Uleviti ovšem nemohl jim v ničem; spravovalť jen
inženýrské práce, které i za všech ostatních přednostů se konaly
svým obyčejným, jednou pro vždy zavedeným pořádkem. Leda že když
potkal náhodou skupinu trestanců při práci a viděl, že jsou s
prací hotovi, nezdržoval jich zbytečně a posýlal je domů dříve,
než se ozval buben. Ale líbila se jeho důvěra v trestance, líbilo
se, že nebylo v něm malicherné choulostivosti a popudlivosti, a
vůbec nijakých jiných urážlivých způsobů v jeho velitelském
chování. Kdyby byl ztratil tisíc rublů, myslím že první zloděj z
našich trestanců, kdyby je byl našel, byl by mu je vrátil. Ano,
jsem přesvědčen, že by se to bylo stalo.

S jakým hlubokým účastenstvím přijali naši trestanci zprávu, že
jejich orel přednosta na smrt se pohádal s naším nenáviděným
majorem! Přihodilo se to hned první měsíc po jeho příchodu. Náš
major byl dříve jeho soudruhem ve službě. Setkali se po dlouhé
rozluce jako přátelé a společně si zahýřili. Ale náhle se
rozešli. Pohádali se, a G...kov se stal jeho úhlavním nepřítelem.
Bylo též slyšeti, že se za té příležitosti i poprali, což se s
naším majorem mohlo státi; právalť se často. Jakmile to zaslechli
trestanci, radosti jejich nebylo konce. „Kdepak se může osmioký
srovnati s takovým. To jest orel a náš..." a tu připojili
obyčejně slovíčko, jež se nehodí do tisku. Velice zajímalo u nás
to, kdo z nich koho stloukl. Kdyby se ukázalo, že zpráva o jejich
pračce byla klamná, (a tak to asi bylo), zdá se, že by to naše
trestance velice mrzelo. „Ne, dojista zvítězil přednosta,"
tvrdili mezi sebou; „jest sice malý, ale zralý; a major asi
zalezl před ním pod postel."

Avšak G...kov brzy odejel a trestanci opět zmalomyslněli.
Inženýrští přednostové byli u nás, pravda, všichni hodní. Za mne
se jich vystřídalo tré nebo čtvero. „Ale přece se už nedočkáme
takového," stýskali si trestanci; „orel to byl, orel a záštita
naše." Nuže tento G...kov velice miloval všechny nás šlechtice a
na konec poručil mně a B...skému, abychom přicházeli někdy do
kanceláře. Když pak odejel, stalo se naše zaměstnání v kanceláři
jaksi pravidelným. Mezi inženýry byli lidé (zvláště jeden), kteří
s námi velice sympatisovali. Přicházeli jsme, opisovali jsme
listiny, i rukopis náš se již stával úhlednějším, když tu přišel
náhle od vyššího velitelství rozkaz, aby nás okamžitě poslali
zase na předešlé práce. Někdo to již na nás udal! Ostatně bylo to
dobře. Kancelář nás oba počala brzy velice mrzeti. Pak jsme
chodili s B...ským skoro dva roky společně na tytéž práce,
nejčastěji do dílen. Rozmlouvávali jsme spolu, mluvívali jsme o
svých nadějích, o svém přesvědčení. Byl to výborný člověk; ale
názory jeho bývaly časem velice podivné, výlučné. V jisté třídě
lidí, velice rozumných, vznikají časem úplně paradoxálné pojmy.
Ale za ně bylo tolik v jich životě vytrpěno, tak drahou cenou
byly vykoupeny, že vzdáti se jich bylo by už příliš bolestno,
skoro nemožno. B...ský přijímal s bolestí každou námitku a
odpovídal mně kousavě. Ostatně ve mnohých věcech měl snad spíše
pravdu než já — nevím; ale posléze jsme se rozešli a toho mně
bylo velice líto; mnohoť jsme si už byli sdělili.

Zatím M...ský stával se s každým rokem jaksi smutnější a
mračnější. Tesknota ho zmáhala. Dříve, za první doby mého pobytu
v káznici byl sdílnější, duše jeho přec jen častěji a více se
snažila proniknouti na venek. Byl už třetí rok v káznici, když já
jsem tam přišel. Z počátku ho zajímalo mnohé z toho, co se za ta
dvě léta přihodilo ve světě a o čem neměl ponětí, sedě v káznici,
vyptával se mne, poslouchal, rozčiloval se. Ale posléze, po
letech, počalo se to všechno soustřeďovati v něm uvnitř, v srdci.
Uhlí se pokrylo popelem. Hněv vzrůstal v něm víc a více.

„Je hais ces brigands," říkával mně často, pohlížeje s nenávistí
na trestance, které jsem zatím už poznal blíže, a nijaký můj
důvod v jejich prospěch na něho nepůsobil. Nechápal, co mluvím;
časem sice souhlasil se mnou jaksi roztržitě; ale zítřejšího dne
opakoval znova: „Je hais ces brigands." *) Podotknu při té
příležitosti, že jsme často spolu rozmlouvávali po francouzsku, a
za to nás jeden dozorce při pracích, ženijní voják Dranišnikov,
nevím z jakého důvodu, nazval „feršely". M...ský oživoval jen
tehdy, když si vzpomínal na matku. „Je stara, nemocna," říkal
mně, „miluje mne více než všechno na světě, a já zde ani nevím,
je-li živa nebo ne? Jí dostačí už to, že věděla, že jsem musil
běhali ulicí..." M...ský nebyl původu šlechtického a prve než byl
deportován, byl potrestán tělesně. Když na to vzpomínal, stiskal
zuby, a snažíval se pohlížeti stranou. V poslední době počínal
stále častěji a častěji choditi sám. Kdysi dopoledne po jedenácté
hodině ho zavolali k veliteli pevnosti. Velitel mu vyšel vstříc s
veselým úsměvem.

*) Nenávidím ty lotry.



„Nu, M...ský, co pak se ti zdálo dnes?" otázal se ho.

„Já se celý zachvěl," vypravoval nám M...ský, když se vrátil k
nám. „Jako by mne do srdce bodl."

„Zdálo se mi, že jsem obdržel psaní od matky," odpověděl
veliteli.

„Něco lepšího, mnohem lepšího!" namítnul velitel. „Jsi svoboden!
Tvoje matka za tebe prosila... její prosba byla vyslyšena. Zde
máš její psaní a tu je rozkaz, tebe se týkající. Ihned budeš
propuštěn z káznice."

Vrátil se k nám bledý, ještě se nevzpamatovav od své zprávy. My
mu přáli štěstí. On nám tiskl ruce svýma chvějícíma se,
zchladlýma rukama. Mnozí trestanci také mu přáli a byli rádi jeho
štěstí.

Stal se osadníkem a zůstal v našem městě. Brzy tu obdržel místo.
Z počátku často přicházel k naší káznici a když mohl, sděloval
nám různé novinky. Zvláště politické noviny velice ho zajímaly.

Z ostatních čtyř, totiž kromě M...ského, T...ského, B...ského a
Ž...ského, dva byli ještě velmi mladí lidé, poslaní sem na
krátkou dobu, málo vzdělaní, ale poctiví, prostí, přímí. Třetí,
A...čukovský, byl už příliš prostý člověk a ničeho zvláštního v
sobě nechoval; ale čtvrtý, B...m, člověk obstárlý, působil na nás
na všechny praošklivý dojem. Nevím, jak se dostal mezi zločince
tohoto druhu, a i sám popíral své účastenství v něm. Byla to
hrubá, drobně měšťácká duše, se zvyky a pravidly kramáře, jenž
zbohatl z kopejek, o něž ošidil kupující. Neměl nijakého
vzdělání, a nic ho nezajímalo kromě jeho řemesla. Byl malířem,
ale za to už malířem vynikajícím, malířem velkolepým. Velitelství
zvědělo brzy o jeho schopnostech a celé město počalo si
zjednávati B...ma, aby jim maloval stěny a stropy. Za dvě léta
omaloval skoro všechny erární byty. Držitelé bytů platili mu sami
a proto mohl žíti daleko ne chudě. Ale nejlepší bylo to, že na
práci s ním počali posýlati též druhé jeho soudruhy. Ze tří,
kteří s ním chodili stále, dva se naučili od něho řemeslu, a
jeden z nich, T...řevský, počal pak malovati nic hůře než on.

Náš major, jenž také obýval v erárním domě, povolal k sobě též
B...ma a dal si vymalovati všechny stěny a stropy. Nu zde se
B...m již přičinil; ani u generálního gubernátora nebylo tak
vymalováno. Dům byl dřevěný, přízemní, dosti vetchý, a hrozně
zvětralý z venku; ale uvnitř bylo všechno vymalováno jako v
paláci a major byl u vytržení... Třel si ruce a říkal, nyní že se
jistě ožení. „Má li člověk takový byt, není možná, aby se
neoženil;," dodával zcela vážně. B...mem byl čím dál, tím více
spokojen a skrze B...ma i druhými, kteří pracovali spolu s ním.
Práce trvala celý měsíc. Za ten měsíc major úplně změnil své
mínění o všech trestancích našeho druhu a počal s nimi jednati
milostivěji. Došlo až na to, že kdysi z nenadání povolal k sobě z
káznice Ž...ského.

„Ž...ský!" zvolal major; „já jsem tě urazil. Dal jsem tě sesekat
bez příčiny, vím to. Já toho nyní lituju. Chápeš to? Já, já, já —
toho lituju!"

Ž...ský odvětil, že to chápe.

„Ale chápeš-li to náležitě, že já, já, tvůj velitel, dal jsem si
tě zavolati proto, abych tě poprosil za odpuštění! Cítíš-li to?
Co jsi ty přede mnou? Červ! Ještě méně, než červ; jsi trestanec!
A já — z boží milosti*) major. Major. chápeš-li to?"

Ž...ský odpověděl, že chápe i to.

„Nu, tedy, nyní se s tebou smiřuju. Ale cítíš-li, cítíš-li to
úplně, v celé velikosti? Jsi-li jen schopen, abys to pochopil,
abys tomu porozuměl? Představ si jen: já, já major... atd."

Ž...ský líčil mně sám celý ten výstup. Měl tedy i tento opilý,
vzdorovitý a nepořádný člověk lidský cit v těle. Uváží-li se jeho
názory a jeho duševní rozvoj,

*) Doslovný výraz, jehož za mých dob užíval ostatně nejen náš
major, nýbrž i mnozí nižší představení, zvláště takoví, kteří
byli z prostých řadových vojáků povýšeni za důstojníky.



bude možno pokládati takový jeho čin skoro za velkomyslný.
Ostatně dost možná, že tu mnoho spolupůsobilo opojení.

Tužba jeho se však nesplnila: neoženil se, ačkoli byl k tomu
úplně odhodlán, když byla úprava jeho bytu dokonána. Místo
ženitby upadl do vyšetřování a bylo mu poručeno, aby podal žádost
za přesazení do výslužby. Tu mu připočítali i všechny staré
hříchy. Býval v onom městě, nakolik se pamatuju, dříve policejním
ředitelem... Rána padla na něho neočekávaně. Zpráva o ní
způsobila v trestnici nesmírnou radost. Byl to svátek, slavnost!
Major, pravilo se, řval jako stará baba, až mu slzy tekly. Ale
ničeho nepořídil. Vstoupil do výslužby, pár šedých koní prodal,
po nich celý svůj majetek a upadl až v nouzi. Potkávali jsme ho
potom v občanském, obnošeném kabátě s čapkou s vojenskou
kokardou. Zlostně patříval na trestance. Ale všechen význam jeho
minul, sotva svlékl vojenskou uniformu. V uniformě byl hrůzou,
bohem. V kabátě se stal najedoou holé nic a podobal se lokaji.
Jest ku podivu, jak důležitou bývá uniforma pro takové lidi!

IX.

Útěk.

Brzy po odstranění našeho majora staly se důkladné změny v naší
káznici. Nucené práce byly zrušeny a místo nich zřízena
trestanecká rota s vojenským představenstvem na způsob
trestaneckých rot v evropském Rusku. To znamenalo, že odsouzených
k nuceným pracím druhé třídy do naší trestnice více nepřiváděli.
Od té doby počala se trestnice osazovati jedině trestanci stavu
vojenského, tedy osobami, jež nebyly zbaveny všech občanských
práv, právě takovými vojáky, jako všichni vojáci, jen že
potrestanými, přicházejícími sem na krátkou dobu (na nejvýš na
šest let), a po odchodu z trestnice opět se vracejícími ke svým
praporům jako vojáci, jakými bývali i dříve. Ostatně ti z nich,
kteří se vraceli do trestnice pro nové přestupky, bývali
trestáni, jako i dříve, dvacetiletým pobytem v trestnici.

Bylo u nás ostatně i do té změny zvláštní oddělení trestanců
stavu vojenského, ale bydleli s námi pohromadě proto, že jinde
neměli místa. Nyní pak se stala celá trestnice tímto vojenským
oddělením. Samo sebou se rozumí, že dřívější trestanci, praví
odsouzenci k nuceným pracím stavu občanského, zbavení všech svých
občanských práv, znamenaní a na půl hlavě oholení, zůstali v
trestnici, pokud by úplně neuplynula jich lhůta; noví
nepřicházeli a staří ponenáhlu odbývali svou lhůtu a odcházeli,
tak že po desíti letech neměl v naší trestnici zůstati ani jeden
trestanec stavu občanského. Zvláštní oddělení zůstalo i nadále
při naší trestnici, a do něho ob čas pořád ještě byli posýláni
vojáci, kteří se dopustili zvláště těžkých zločinů, a sice na tak
dlouho, dokud by nebyla zřízena v Sibiři káznice se zvláště
těžkými nucenými pracemi.

Náš život zůstal tedy vlastně i na dále právě takovým, jakým byl
dříve: týž způsob života, tatáž práce a skoro tytéž pořádky; jen
správa se změnila a stala se složitější. Štábní důstojník byl
pojmenován velitelem roty a kromě něho čtyři vyšší důstojníci,
kteří měli po pořádku službu v trestnici. Odstraněni byli též
invalidové; místo nich bylo dosazeno dvanáct poddůstojníkův a
profos. Trestanci byli rozděleni na desítky, ze samých trestanců
vybráni svobodníci, ovšem jen nominální, a Akim Akimyč ovšem sám
sebou se stal svobodníkem. Celé to nové zařízení a celá trestnice
se všemi jejími představenými, a trestanci, zůstala jako i dříve
pod vrchní správou velitele pevnosti jakožto hlavního
představeného. To jest tedy všechno, co se změnilo.

Rozumí se, že trestanci byli zprva velice vzrušeni, posuzovali,
odhadovali a zkoumali nové představené; ale když poznali, že
zůstalo vlastně všechno při starém, ihned se uspokojili a náš
život vlekl se jako dříve. Ale hlavní bylo to, že všickni byli
zbaveni bývalého majora; všichni jako by si byli oddechli a stali
se bodřejšími. Zmizelo polekané vzezření; každý nyní věděl, že v
případu nouze mohl všechno vysvětliti představenému, a nevinný že
může býti leda jen z nedorozumění potrestán místo vinného. Ba i
kořalku prodávali u nás dále právě za týchž podmínek, jako dříve,
nehledě na to, že na místo bývalých invalidů přišli nyní
poddůstojníci. Tito poddůstojníci ukázali se po větším díle
slušnými a rozumnými lidmi, kteří chápali své postavení. Někteří
z nich ostatně jako by si byli chtěli z počátku zafuriantit a
smyslili si, ovšem z nezkušenosti, jednati s trestanci tak, jako
s vojáky. Ale brzy i ti se dovtípili, oč tu běží. Jiným pak,
kteří se příliš dlouho nemohli dovtípiti, vysvětlili už sami
trestanci vlastní podstatu věci. Bývaly dosti ostré srážky; na
příklad: svedou poddůstojníka, napojí ho vodkou a potom mu
oznámí, ovšem svým způsobem, že pil spolu s nimi a tedy...
Skončilo to tím, že poddůstojníci lhostejně se dívali, či lépe
řečeno snažili se neviděti, jak přinášejí do kasáren měchýře a
prodávají vodku. A nejen to: jako bývalí invalidové, tak i oni
chodili na trh a přinášeli trestancům preclíky, maso a všechno
ostatní, totiž takové věci, které mohli obstarati bez většího
zahanbení. Proč se staly všechny ty změny, proč káznici změnili v
trestaneckou rotu, to již nevím. Přihodilo se to již za
posledních let mého pobytu v trestnici. Ale ještě dvě léta mně
bylo souzeno stráviti za nových pořádků.

Mám zapisovati celý ten život, všechna má léta v káznici? Myslím,
že ne. Kdybych chtěl psáti po pořádku, jedno za druhým všechno,
co se přihodilo a co jsem viděl a zkusil za ta léta, mohl bych,
jak se samo sebou rozumí, napsati ještě třikrát, čtyřikrát tolik
hlav, než co je jich doposud napsáno. Ale takové popisování stalo
by se nezbytně na konec příliš jednotvárným. Všechny příhody byly
by příliš jednoho a téhož rázu, zvláště jestliže si čtenář z těch
hlav, které jsou doposud napsány, utvořil již jakýs takýs
dostačující pojem o životě odsouzenců k nuceným pracím druhé
třídy. Měl jsem v úmyslu vylíčiti celou naši káznici, a vše, co
jsem zažil za ta léta, v jednom názorném a jasném obraze. Dosáhl-
li jsem onoho cíle, nevím. Částečně nemohu o tom ani souditi. Ale
jsem přesvědčen, že možno na tom již přestati. A k tomu mne
samého se časem vzmáhá tesknost při těchto vzpomínkách. A konečně
sotva bych si mohl připamatovati všechno. Pozdější léta jaksi se
v mé paměti setřela. Mnohé okolnosti, jsem o tom přesvědčen,
zapomněl jsem úplně. Pamatuju se například, že všechna ta léta,
ve své podstatě tak podobná jedno k druhému, plynula mdle,
tesklivě. Pamatuju se, že ty dlouhé, nudné dni byly tak
jednotvárné, jako by po dešti voda kapala se střechy po kapkách.
Pamatuju se, že jedině vášnivá touha po vzkříšení, znovuzrození,
novém životě sílila mne, abych čekal a doufal. I dodal jsem si
posléze síly: čekal jsem, odpočítával jsem každý den, a nehledě
na to, že jich zbývalo tisíc, s rozkoší jsem odpočítával po
jednom, provázel, pohřbíval jsem jej a při počátku příštího dne
byl jsem rád, že zbývá už ne tisíc, nýbrž jen devětset devadesát
devět.

Pamatuju se, že po celou tu dobu, přes to, že jsem měl sta
soudruhův, byl jsem strašně osamělým a že jsem si nakonec oblíbil
ono osamění. Duševně osamělý zkoumal jsem celý svůj minulý život,
procházel jsem všechno do nejmenších podrobností, vmyslíval jsem
se do své minulosti, soudil jsem sám sebe neúprosně a přísně, a
někdy jsem až děkoval osudu za to, že mně seslal ono osamění, bez
něhož by nebylo došlo k onomu soudu nad samým sebou, ani k oné
přísné revisi dosavadního života. A jakou nadějí zatlouklo tehda
mé srdce! Myslil jsem, rozhodl jsem se, zapřisáhl jsem se, že
nebude již v mém budoucím životě takových chyb, ani takových
poklesků, jako dříve. Načrtal jsem si program svého budoucího
života a ustanovil jsem se, že se ho budu přísně držeti. Zrodila
se ve mně znova slepá víra, že to všechno splním a mohu
splniti... Očekával jsem, přivolával jsem svobodu, aby přišla co
nejdříve; chtěl jsem se znova zkusiti v novém zápase. Chvílemi se
mne zmáhala křečovitá nedočkavost... Ale mně jest nyní bolestno
vzpomínati si na tehdejší můj duševní stav. Ovšem týká se to
všechno pouze mne samého... Ale zapsal jsem to proto, poněvadž se
mně zdá, že to každý pochopí, protože se musí totéž přihoditi
každému, upadne-li do žaláře na jistou dobu za květu svých let a
sil.

Ale což o tom mluvit!... Raději budu ještě něco vypravovati,
abych neskončil příliš náhlým úsekem.

Napadlo mne, že se snad někdo optá: Což opravdu nebylo možno
nikomu z káznice uprchnouti a za všechna ta léta nikdo u vás
neuprchl? Napsal jsem již, že trestanec, jenž strávil dvě nebo
tři léta v káznici, počíná si již ceniti ona léta a nevolky
začíná počítat, že lépe bude dožiti zbývající léta bez namáhání,
bez nebezpečenství a vyjiti posléze zákonitým způsobem z káznice
jako osadník. Ale takový rozpočet směstná se jen ve hlavě
trestance, odsouzeného na dobu nepříliš dlouhou. Odsouzený na
dlouhou dobu snad by byl hotov odvážiti se... Ale u nás se to
jaksi nepřiházelo. Nevím, měli-li snad příliš velký z toho
strach, nebo dohled že byl příliš přísný, vojenský, či že
místnost našeho města byla ve mnohém vzhledě nepříznivá — holá
rovina, otevřená? Těžko říci. Mám za to, že všechny ty příčiny
měly svůj vliv. Opravdu uprchnouti od nás bylo pořádně těžko. Ale
přece i za mne se přihodil jeden takový případ: dva se odhodlali
a sice dva z nejdůležitějších zločincův...

Když byl odstraněn náš major, tu A...v (týž, který mu sloužil za
vyzvědače v káznici) zůstal úplně na holičkách, bez protekce. Byl
ještě velmi mladý člověk, ale povaha jeho se upevňovala a
ustalovala s lety. Vůbec to byl člověk drzý, odhodlaný, ba i
dosti důvtipný. Třebas by se i nyní zaměstnával vyzvědačstvím a
různými jinými podobnými živnostmi, jež se vykonávají jen potají,
kdyby mu dali svobodu, ale už by nevlezl do pasti tak hloupě a
nepředloženě, jako prve, když za svou hloupost zaplatil káznicí.
Cvičil se u nás z části také v padělání průvodních listův. Ale
určitě to ostatně tvrditi nemohu. Vypravovali mně to naši
trestanci. Říkali, že pracoval v tom oboru ještě tehda, když
chodíval k majorovi do kuchyně, a že toto zaměstnání náležitě
vykořistil. Slovem on, zdá se, mohl býti schopen všeho, jen aby
změnil svůj osud. Měl jsem příležitost poznati z části jeho duši:
cynismus jeho dostupoval do podivuhodné drzosti, do
nejchladnějšího posměchu a budil nepřekonatelný odpor. Zdá se mi,
kdyby dostal příliš velikou chuť na sklenku vodky, a kdyby oné
sklenky nebylo možná dostati jinak než zavražděním někoho, že by
ho zcela jistě zavraždil; ovšem kdyby se to dalo učiniti tajně,
aby se nikdo o tom nedověděl. V káznici se naučil uvažovati. Na
tohoto člověka tedy obrátil svou pozornost trestanec zvláštního
oddělení, Kulikov.

Mluvil jsem již o Kulikovu. Byl to člověk ne mladý, ale vášnivý,
čilý, silný, s neobyčejnými a různorodými schopnostmi. Cítil v
sobě sílu a rád by si byl ještě požil; takovým lidem až do
nejhlubšího stáří pořád se chce žíti. Kdybych se chtěl diviti,
proč u nás neprchali, rozumí se, že bych se podivil prvnímu
Kulikovu. Ale Kulikov se k tomu odhodlal. Kdo z nich měl na koho
větší vliv, A...v-li na Kulikova, či Kulikov na A...va, nevím.
Ale oba byli sebe důstojni a k onomu podniku hodili se navzájem.
Spolčili se. Mně se zdá, že Kulikov očekával, že A...v přichystá
průvodní listy. A...v pocházel z rodu šlechtického, z dobré
společnosti, což slibovalo některou různotvárnost v budoucích
dobrodružstvích, jen proberou-li se do evropského Ruska. Kdo ví,
jak se smluvili, a jaké měli naděje; ale to jest jisté, že jejich
naděje přesahovaly přes obyčejný rámec sibiřského tuláctví.
Kulikov byl rozeným hercem, mohl si voliti mnohé, a různorodé
role v životě; mohl se ledačehos nadíti, a při nejmenším stálých
proměn v živobytí. Takové lidi káznice ovšem musila tlačiti.
Smluvili se tedy, že prchnou.

Ale bez vojenského průvodce utéci nebylo možno. Bylo nutno
přemluviti též vojáka, aby prchl s nimi. V jednom z praporů,
ležících v pevnosti, sloužil jakýsi Polák, energický člověk, a
zasluhující snad lepší osud, člověk už obstárlý, statný, vážný. Z
mládí, když byl právě poslán do služby na Sibiř, uprchl z
hlubokého stesku po domovu.

Chytli ho, potrestali a dvě léta ho drželi v trestanecké rotě.
Když ho poslali nazpět k praporu, vzpamatoval se a počal sloužiti
horlivě, ze všech sil. Za odměnu ho povýšili za svobodníka. Byl
to člověk ctižádostivý, troufalý a vědomý své ceny. Potkával jsem
ho několikrát za ta léta mezi vojenskými průvodci. Ledaco mně
vypravovali o něm i Poláci. Zdálo se mně, že bývalý stesk obrátil
se v něm v nenávist, tajenou, mlčelivou, ale neustálou. Tento
člověk byl všeho schopen a Kulikov se nezmýlil, zvoliv si jeho za
soudruha.

Příjmení jeho bylo Koller. Smluvili se a určili den. Bylo to v
červnu za parných dnů. Podnebí jest v onom městě dosti rovné; v
létě dodržuje počasí stálé, horké; a to právě je tulákovi vhod.
Rozumí se, že se nemohli pustiti přímo z místa, z pevnosti; celé
město jest viděti se všech stran, odevšad jest otevřeno. Kolkolem
na dosti velikém prostranství není lesa. Bylo zapotřebí převléci
se do občanských šatů, a za tím účelem bylo zprva nutno dostati
se na předměstí, kde měl Kulikov ode dávna skrýši. Nevím, byli-li
jejich přátelé na předměstí úplně zasvěceni do jejich tajemství.
Sluší míti za to, že byli, ačkoliv potom při přelíčení úplně to
dokázáno nebylo.

Toho roku v jednom zákoutí na předměstí právě zahájila svou
činnost jistá mladá a velmi hezká holčina, zvaná Vaňka-Taňka, jež
podávala veliké naděje a z části je později také uskutečnila.
Také jí říkali oheň. Zdá se, že i ona byla jaksi súčastněna.
Kulikov tratil na ni poslední groš už celý rok.

Naši chlapíci vyšli ráno na prostranství před strážnicí a
ustrojili si obratně věc tak, že je poslali s trestancem
Šilkinem, kamnářem a zedníkem, omítat prázdné kasárny řadového
praporu, jenž dávno již odešel do letního ležení. A...v a Kulikov
šli s ním jako podavači. Koller se přidružil jako vojenský
průvodce, a poněvadž se třemi trestanci bylo nutno poslati
průvodce dva, svěřili Kellerovi, jako starému zkušenému vojáku a
svobodníkovi, ochotně mladého novobrance, aby mu dal návod a
poučil ho o službě průvodce trestaneckého. Musili tedy míti naši
uprchlíci velmi silný vliv na Kollera, a musil jim svatě uvěřiti,
když po dlouholeté a za posledních let šťastné službě odhodlal se
on, člověk rozumný, vážný a vypočítavý, že prchne s nimi.

Přišli do kasáren. Bylo šest hodin z rána. Kromě nich nebyl tam
nikdo. Když asi hodinku popracovali, řekli Kulikov a A...v
Šilkinu, že půjdou do dílny, předně že se tam mají sejíti s někým
a za druhé, že při té příležitosti vezmou odtud hned jakýsi
nástroj, jehož se jim tu nedostávalo. Se Šilkinem musili jednati
opatrně, t. j. co možná nejvíce přirozeně. On byl z Moskvy,
vyučený řemeslu kamnářskému, pocházel z moskevské měšťanské
rodiny, byl chytrý, důvtipný, rozumný a málomluvný. Zevnějškem
byl vyzáblý a spitý. Mohl by po celý život choditi ve vestě a v
županu po moskevsku, ale osud rozhodl jinak, a po dlouhém
putování uvázl u nás na vždycky ve zvláštním oddělení, t. j. v
oddělení nejstrašnějších vojenských zločincův. Čím si zasloužil
takového povýšení, nevím; ale nikdy nebylo pozorovati, že by byl
nějak obzvlášť nespokojen; choval se klidně a stejně; jen časem
se spil jako švec, ale tu se choval dobře. Do tajemství ovšem
zasvěcen nebyl ale oči měl bystré. Rozumí se samo sebou, že
Kulikov na něho mrknul, že jdou vlastně pro kořalku, která jest
přichystána v dílně už od, včerejšího dne. To pohnulo Šilkina;
rozešli se bez jakého koliv podezření. Šilkin zůstal sám s
novobrancem, a Kulikov, A...v a Koller odebrali se na předměstí.

Minulo půl hodiny; nepřítomní se nevraceli; tu teprv Šilkina něco
napadlo a počal rozmýšleti. Byl to chlapík, jenž, jak se říká,
prolezl měděnými trubami. Počal si připomínati: Kulikov byl jaksi
zvláště naladěn, A...v jako by mu byl dvakrát cosi pošeptal,
alespoň Kulikov dvakrát na něho mrknul, což on viděl; nyní si to
všechno připomínal. Na Kollerovi také cosi pozoroval; aspoň když
odcházel s nimi, počal dávati poučení domobranci, jak se má
chovati za jeho nepřítomnosti, a to bylo jaksi nezcela přirozeno
zejména od Kollera. Slovem, čím dále se Šilkin rozpomínal, tím
více se v něm zmáhalo podezření. Čas zatím utíkal, oni se
nevraceli a rozčilení jeho dosáhlo krajních mezí. Chápal velmi
dobře, jak velice šlo při tom též o jeho vlastní kůži; mohloť na
něho padnouti podezření představených. Mohli si pomysliti, že
propustil soudruhy, věda, oč jde, dorozuměv se s nimi dříve, a
kdyby neoznámil v čas, že Kulikov a A...v zmizeli, podezření to
stalo by se tím více pravděpodobným.

Nesměl tratiti času. Vzpomněl si ještě, že za poslední doby
Kulikov se jaksi zvláště sblížil s A...vem, že si často spolu
šeptali, často chodívali spolu za kasárnami, vzdáleni ode všech
očí. Napadlo ho, že už tehda si něco pomyslil o nich... Pohlédl
pátravé na svého dozorce; ten zíval, stoje opřen o pušku, a
nejnevinnějším způsobem čistil si prstem nos, tak že ho Šilkin
neuznal ani za hodna, aby mu sdělil své domněnky, nýbrž krátce mu
jen řekl, aby šel za ním do inženýrské dílny. V dílně bylo nutno
se optati, nezašli-li tam? Ale ukázalo se, že jich tam nikdo
neviděl. Všechny pochybnosti Šilkina zmizely. „Aby si byli šli
prostě popit, vyhodit si z kopýtka na předměstí, což si Kulikov
někdy dovoloval" — pomyslil si Šilkin — „ale ani to se nedalo
předpokládati. Byli by mu to nějak sdělili, protože nebylo
příčiny, aby to před ním tajili." Šilkin zanechal práce, nevrátil
se více do kasáren, nýbrž obrátil se přímo k trestnici.

Bylo již skoro devět hodin, když předstoupil před šikovatele a
oznámil mu, oč jde. Šikovatel se zalekl a nechtěl z počátku ani
uvěřiti. Rozumí se, že i Šilkin mu to oznámil všechno jen jako
svou domněnku, podezření. Šikovatel běžel přímo k majorovi. Major
ihned k veliteli pevnosti. Za čtvrt hodiny učiněna již všechna
nezbytná opatření. Oznámili to samému generálnímu gubernátorovi.
Zločinci byli důležití a za ně se jim mohlo pořádně dostati z
Petrohradu. Ať již to bylo správné, nebo ne, ale A...v byl
počítán mezi zločince politické; Kulikov byl ze „zvláštního
oddělení", tedy arcilotr, a k tomu ještě vojenský. Nebylo doposud
příkladu, aby prchl někdo ze „zvláštního oddělení". Vzpomněli si
při té příležitosti, že podle řádu ke každému zločinci ze
„zvláštního oddělení" patří při práci dva vojenští průvodci,
nebo. alespoň jeden ke každému. Pravidla toho nebylo šetřeno.
Byla to tedy náramně nepříjemná záležitost. Byli rozesláni
schvální poslové po všech volostech, po všech okolních
městečkách, aby oznámili útěk a zanechali všude popis uprchlíkův.
Vyslali kozáky, aby je pronásledovali, chytali; dopsali i do
sousedních újezdův a gubernií... Slovem dostali pořádný strach.

Zatím u nás v trestnici počalo se vzmáhati rozčilení jiného
druhu. Trestanci jak se vraceli z prací, ihned se dovídali, co se
přihodilo. Zpráva, ta již všechny obletěla. Všichni přijímali onu
zprávu s jakousi neobyčejnou, zatajenou radostí. Všem jaksi srdce
poskočilo... Neboť kromě toho, že ona událost přerušila
jednotvárný život káznice a rozryla mraveniště, útěk, a sice
takový útěk nalezl jakýsi příbuzný ohlas ve všech duších a
rozechvěl v nich dávno zamlklé struny; cosi jako naděje,
bujarost, možnost změny ve svém osudě, zachvělo se ve všech
srdcích. „Vždyť uprchli odsud lidé, proč by tedy?..." A každý se
při takovém pomyšlení stával bodřejším a s vyzývavým pohledem
zíral na ostatní. Aspoň všickni se stali najednou jaksi hrdými a
s vysoka počali pohlížeti na poddůstojníky.

Rozumí se, že do káznice ihned přiletěli představení. Přijel i
sám velitel pevnosti. Naši si dodávali mysli a hleděli směle, až
i trochu pohrdavě a s jakousi mlčelivou, přísnou vážností, jako
by říkali: „Vidíte, že dovedeme provésti lecjaký kousek." Také se
rozumí samo sebou, že se ihned dovtípili, že všichni představení
přijedou do káznice, dovtípili se ihned, že budou všeobecné
prohlídky a kdo co měl, všechno v čas uschoval. Věděli, že v
takovém případě představenstvo vždycky silně „zmoudří po radě".
Tak se také stalo: byl veliký poplach; všechno přeházeli, všechno
prohledali, a — rozumí se, ničeho nenašli. Na odpolední práce
poslali trestance pod zvýšeným vojenským dozorem. Na večer hlídky
přicházely do káznice každou minutu; přepočítali trestance o
jednou více než obyčejně; při tom se přepočítali o dvakrát více
než obyčejně. Z toho vznikl opět poplach; vyhnali všechny na dvůr
a počítali znova. Potom přepočítali ještě jednou v každé kasárně
zvlášť... Slovem bylo mnoho běhání a starostí.

Ale trestanci toho nedbali. Všichni vyhlíželi nad míru
samostatně, a jak už vždycky bývá v takových případech, chovali
se po celý ten večer neobyčejně slušně. „Aby nikomu nemohli nic
vytknouti," pravili si trestanci. Naše představenstvo si myslilo
ovšem, nezůstali-li v káznici spoluvinníci uprchlíkův, a
poručilo, aby se pátralo a dával se pozor na řeči trestancův. Ale
trestanci se jen posmívali. „Je to zrovna taková věc, aby
zanechali v trestnici spoluvinníky!" „Taková věc se koná tichými
kroky a nikdy jinak." „Což je Kulikov takový člověk, anebo je
A...v takový člověk, aby v podobné záležitosti nezametli za sebou
stopu? Mistrovsky to provedli, nikdo neměl ani potuchy. Jsou to
lidé, kteří měděnými trubami prolezli; skrze zavřené dvéře
projdou!" Slovem Kulikov a A...v rostli ve slávě; všichni byli na
ně hrdi. Tušili, že hrdinský kousek jejich bude podáním zachován
v nejpozdějším potomstvu trestancův, jež přežije káznici.

„Mistrovský lid!" tvrdili jedni.

„Vida, myslili si, že od nás nelze prchnouti. A prchli!" dodali
druzí.

„Prchli!" nášel se třetí a jaksi velitelsky se rozhlédl kolem
sebe. „Ale kdo prchl?... Ty se chceš k nim rovnati?"

V jinou dobu trestanec, jehož se týkala tato slova, byl by zcela
jistě odpověděl na ono vyzvání a obhájil by svou čest. Ale nyní
skromně pomlčel. „Vždyť opravdu nejsou všichni tací, jako Kulikov
a A...v; člověk musí napřed dokázati, co umí..."

„A opravdu, braši, proč pak tu vlastně jsme?" přeruší mlčení
čtvrtý, sedící skromně v kuchyni u okna, a mluvící trochu
zpívavým hlasem, jsa příliš dojat, ale tajně jsa naplněn radostí
a dlaní si podpíraje tvář. „Co jsme zde? Žijeme? — nejsme lidé;
umřeli jsme? — nejsme nebožtíci. E-ech!"

„Naše záležitost není střevíc. S nohy neshodíš. Jaké tu e-ech!"

„Ale vždyť Kulikov..." vpletl se do řeci jeden z ohnivých, mladý
hoch s mlékem na bradě.

„Kulikov!" skáče mu ihned do řeči druhý, opovržlivě skroutiv oči
na nezkušeného mladíka; „Kulikov!..."

To znamená totiž: „Kolik se najde takových Kulikových?"

„Však i A...v, braši! Také povedený, ó povedený!"

„Kam pak! Ten i Kuliková mezi prsty ohne. Hledejte na kroužku
konce!"

„A daleko-li asi nyní ušli, braši; bylo by zajímavo věděti..."

A hned počaly řeči, jak daleko se už dostali? A kterou stranou se
asi dali? A jak by jim bylo výhodněji jíti? A která volost je
blíže? Našli se lidé, kteří znali okolí. Je poslouchali se
zvědavostí. Vypravovali o obyvatelích sousedních vesnic a
rozhodli, že jsou to lidé nevhodní. Příliš blízko od města, je to
lid mazaný; trestancům nedají zniku, schytají je a odevzdají.

„Zdejší sedlák, braši, je pálený. Ó, ó sedlák!"

„Sedlák málo důkladný!"

„Sibirják má solené uši. Nechoď mu do rány, zabije."

„Však i naši..."

„Inu ovšem, kdo s koho. Naši také nejsou zrovna takoví."

„Nu, když neumřeme, však uslyšíme."

„Co's myslil? Že je chytnou?"

„Myslím, že jich do smrti nechytnou!" chopil se slova jiný z
horkokrevných, udeřiv při tom pěstí o stůl.

„Hm. Přijde na to, jak se to obrátí."

„A víte, braši, co já si myslím," ujal se slova Skuratov;
„kdybych já byl na útěku, za živý svět by mne nechytli!"

„Tebe!"

Ozývá se smích; někteří se tváří, jako by ani nechtěli
poslouchati. Ale Skuratov je už v proudu.

„Za živý svět by mne nechytli!" opakuje s důrazem; „často, braši,
o tom rozmýšlím a sám sobě se divím. Tak se mně zdá, že bych
skrze skulinu prolezl, ale nechytli by mne."

„Však až bys dostal hlad, přišel bys k sedlákovi pro chléb."

Všeobecný smích.

„Pro chléb? Hlouposti!"

„Co tu jazykem mlátíš? Vždyť jsi se strejdou Vášou kraví smrt
zabil,*) proto jste se sem také dostali."

Smích se zmáhal silněji. Vážní pohlížejí ještě s větším
rozhořčením.

„To není pravda!" křičí Skuratov. „To Mikitka na mne namluvil, ba
ani ne na mne, nýbrž na Vášu, a mne už tak k tomu připletli. Já
jsem z Moskvy a od mládí v tuláctví zkušený. Už když mne žalmista
učil čísti, tahával mne za ucho a křičel: Pamatuj si ,Smiluj se
nade mnou Bože po veliké milosti tvé' a tak dále. A já opakuju za
ním: ,Na policiji mne vedli z milosti tvé'**) a tak dále... Tak
vidíte, jak jsem se choval od samého dětství."

Všichni se opět dali do smíchu. Ale to právě Skuratov chtěl. Jemu
nebylo možno, aby ze sebe netropil šaška, Ale brzy ho nechali a
dali se opět do vážného hovoru. Pronášeli svá mínění hlavně staří
lidé, znalcové věci. Lidé mladší a klidnější s radostí jen na ně
pohlíželi a prostrkovali hlavy, aby lépe slyšeli; zástup se
shromáždil v kuchyni veliký; poddůstojníci ovšem tam nebyli. Před
nimi by všechno nemluvili. Mezi těmi, co se zvláště radovali,
spozoroval jsem jednoho Tatařína, Memetku, člověka ne-

*)' Totiž zabili mužíka nebo bábu, majíce je v podezření, že
pustili do povětří nákazu, od níž padal dobytek. V naší trestnici
byl jeden takový vrah. Pozn. aut.

**) V originále hříčka slov, jež se nedá přeložiti.



vysoké postavy, s vysedlými sanicemi, neobyčejně směšnou postavu.
Nemluvil skoro pranic po rusky a skoro ničemu nerozuměl, co druzí
vypravovali, ale také tam prostrkoval hlavu z tlupy a poslouchal,
s radostí poslouchal.

„Nu co, Memetko, jachši?" obrátil se k němu všemi povržený
Skuratov, jenž neměl nyní co dělat.

„Jachši, uch jachši!" zabručel celý oživený Memetka, kývaje na
Skuratova svou směšnou hlavou; „jachši!"

„Nechytnou je? Jok?"

„Jok, jok!"*) a Memetka opět zažvatlal, rozmachuje tentokrát už i
rukama.

„Tys tedy neuměl a já špatně rozuměl, je to pravda?"

„Ano, ano, jachši!" souhlasil Memetka, kývaje hlavou.

„Nu tedy jachši!"

A Skuratov ho klepnul do čapky, vtisknul mu ji na oči a odešel z
kuchyně v nejveselejším rozmaru, zanechav tam Memetku v jistém
nedorozumění.

Celý týden trvaly přísnosti v káznici a úsilné pronásledování a
hledání po okolí. Nevím, jak se stávalo, ale trestanci dostávali
ihned do podrobna všechny zprávy o tom, co podnikalo jich
představenstvo za ohradou trestnice. Za prvních dnů všechny
zprávy zněly ve prospěch uprchlíkův; ani slechu, ani potuchy:
zmizeli a dost. Naši jenom se usmívali. Všechen strach o
uprchlíky zmizel. „Nic nenajdou, nikoho nechytnou!" tvrdili u nás
s velikým uspokojením.

„Kde pak! ti tam!"

„Mějte se hezky, zdrávi vzkazovali; brzy se vrátíme!"

U nás věděli, že všichni okolní sedláci jsou na nohou a musí
hlídati všechna podezřelá místa, všechny lesy, všechny rokle.

„Hlouposti!" tvrdili naši, vysmívajíce se tomu. „Mají dojista
spolehlivého člověka, u kterého se nyní zdržují."

„Docela jistě!" potvrzovali druzí. „Nejsou blázni; všechno napřed
připravili."

*) Tatarská slova jachši=dobře, jok=ne. Pozn. překl.



Šli ještě dále ve svých domněnkách. Počali mluviti, že uprchlíci
snad doposud sedí na předměstí, zdržují se někde ve sklepě, dokud
„poplach" neutichne a dokud jim vlasy nenarostou. Půl roku, rok
tam stráví a potom teprv půjdou..

Slovem všichni byli až i v jakési romantické náladě ducha. Tu se
najednou, asi osm dní po útěku, roznesla pověst, že stihači padli
na stopu. Rozumí se, že pošetilá pověst ihned byla zavržena s
opovržením. Ale pověst se téhož večera potvrdila. Trestanci se
počali znepokojovati. Druhého dne z rána počalo se po městě
vypravovati, že už je chytli a vezou. Po obědě zvěděli ještě více
podrobností: chytli je sedmdesát verst daleko v jakési vesnici.
Konečně přišla určitá zpráva. Šikovatel, vrátiv se od majora,
oznámil zcela určitě, že k večeru je přivezou a sice přímo na
strážnici u káznice. Pochybovati nebylo více možno. Těžko je
vylíčiti dojem, způsobený onou zprávou na trestance. Z počátku
jako by se všichni byli rozzlobili, pak ztratili rozvahu. Potom
vyhlédnul jakýsi pokus o výsměch. Počali se smáti, ne však už
stihačům, nýbrž chyceným, z počátku nemnozí, potom skoro všichni,
kromě několika vážných a pevných, kteří myslili samostatně a jež
nemohly zmásti úsměšky. S opovržením pohlíželi na lehkomyslnost
tlupy a mlčeli pro sebe.

Slovem, jako dříve vynášeli Kulikova a A...va, tak je nyní
snižovali, a sice působilo jim potěšení, že je mohli snižovati.
Jako by byli všechny něčím urazili Vypravovali s pohrdáním, že se
jim silně zachtělo najísti se, že nesnesli hladu a šli do vsi k
sedlákovi prosit za chléb. A to byl už poslední stupeň, do
kterého se může snížiti tulák. Ostatně pověsti ty byly nespravné.
Uprchlíkům přišli na stopu; byli stíháni v lese; les obklíčili se
všech stran lidmi. A ti, když viděli, že není nikterak možná se
zachrániti, vzdali se. Jiného jim nic nezbývalo.

Ale když je na večer opravdu přivezli, spoutané na rukou i na
nohou, v průvodu žandarmů, celá káznice se přihrnula k ohradě
dívat se, co se s nimi bude díti. Rozumí se, že nic neuviděli,
kromě majorova a velitelovapovozu před strážnicí. Uprchlíky
vsadili do zvláštní komůrky, přikovali je a hned následujícího
dne je odevzdali soudu. Výsměchy a opovržení trestancův brzy
zmizely samy sebou. Zvěděli o všech podrobnostech, přesvědčili
se, že jim nic jiného nezbývalo, nežli se vzdáti, a všichni
počali s účastenstvím sledovati běh soudního vyšetřování.

„Proletí skrze tisícku," mluvili jedni.

„Kde pak tisícku!" namítali druzí „Zabijou je. A...vu možná že
dají jen tisíc, ale toho zabijou, protože, přítelíčku, je ze
zvláštního oddělení."

Ale neuhodli. A...vu přisoudili všeho všudy pět set; měli zření k
jeho dosavadnímu uspokojivému chování a k tomu, že to první jeho
přestupek. Kulikovu dali tuším půl druhého tisíce. Potrestali je
dosti milosrdně. Oni pak jako rozumní lidé nikoho při vyšetřování
do své věci nezapletli, vypovídali jasně, přesně, tvrdili, že se
dali na útěk přímo z pevnosti, nikam nezacházeli. Nejvíce mně
bylo líto Kollera; ten ztratil všechno, poslední své naděje,
dostal ran více než oba ostatní, tuším dva tisíce, a byl odeslán
kamsi za trestance, ovšem ne do naší káznice. A...va bili slabě,
želeli ho; lékaři mu byli nápomocni. Ale on furiantil a nahlas
tvrdil v nemocnici, že nyní, když už k tomu došlo, je ke všemu
hotov, a provede ještě jinačí kousky. Kulikov se choval jako
vždy, totiž usedle, slušně, a když se po potrestání vrátil do
káznice, hleděl tak, jako by se odsud nikdy ani nebyl vzdálil.
Ale trestanci nepohlíželi tak na něho; přes to, že si Kulikov
vždy a všudy uměl zachovati úctu, přece si ho trestanci v hloubi
duše přestali jaksi vážiti, a počali se k němu chovati jaksi více
jako k člověku, jim úplně rovnému. Slovem od onoho útěku sláva
Kulikova velice pobledla. Úspěch značí tak mnoho mezi lidmi...



X.

Odchod z káznice.

Vše to se přihodilo již za posledního roku mého vězení. Tento
poslední rok zachoval se také tak živě v mé paměti, jako první
rok, zvláště poslední doba mého pobytu v káznici. Ale nač pak
mluviti o podrobnostech. Jen se pamatuju, že toho posledního
roku, nehledě na moji nedočkavost, abych si honem už odbyl svou
lhůtu, žilo se mně přece lehčeji, než za všechna předešlá léta
mého žaláře. Předně měl jsem mezi trestanci už mnoho soudruhů a
přátel, kteří nabyli úplného přesvědčení, že jsem hodný člověk.
Mnozí z nich mně byli oddáni a upřímně mne milovali. Pionér div
se nedal do pláče, když provázel mne a mého soudruha z káznice, a
když jsme potom, již po odchodu z trestnice, zůstávali ještě celý
měsíc v onom městě v jedné erární budově, přicházel k nám skoro
každý den jen proto, aby se na nás podíval. Byly však mezi
trestanci osobnosti surové a nepřívětivé až do konce, jimž, zdá
se, že bylo za těžko promluviti se mnou slovíčko —Bůh ví proč.
Zdálo se, jako by mezi námi stála nějaká přehrada.

V poslední době měl jsem vůbec více úlev, než za celou dobu mého
vězení. V onom městě mezi vojenskými důstojníky našli se moji
známí, ba i bývalí moji spolužáci. Obnovil jsem styk s nimi. Jich
prostřednictvím mohl jsem si opatřovati více peněz, mohl jsem si
dopisovati s příbuznými, ano mohl jsem dostávati i knihy. Již
několik let jsem nečetl ani jediné knihy a těžko podati zprávu o
tom podivném a spolu vzrušujícím dojmu, jejž způsobila na mne
první kniha, kterou jsem přečetl v káznici. Pamatuju se, že jsem
počal čísti s večera, když zavřeli kasárna, a četl jsem celou noc
až do svítání. Bylo to číslo jednoho měsíčníku. Zrovna jako by
byla ke mně zalétla zvěst z onoho světa; celý předešlý život
jasně a světle vyvstal přede mnou a já se snažil uhodnouti z
přečteného, jak daleko jsem zůstal po zadu za oním životem?
Mnoholi prožili oni tam beze mne, co jimi tam hýbe nyní, které
otázky je nyní zajímají? Chytal jsem se jednotlivých slovíček,
četl jsem mezi řádky, snažil jsem se vynajíti tajemný smysl,
narážky na minulost; vyhledával jsem stopy toho, co dříve za mé
doby bouřilo lidi, a jak smutno mně bylo nyní, když jsem poznal
ze skutečnosti, v jaké míře jsem se stal cizím novému životu,
jakým jsem se stal kusem, odříznutým od celku. Bylo nutno
přivykati k novému, seznamovati se s novým pokolením.

Zvláště jsem se vrhl na stať, pod kterou jsem nalezl jméno
známého, blízkého mně druhdy člověka... Ale již se ozývala i nová
jména; objevili se noví pracovníci a já chvátal, abych se s nimi
seznámil, a mrzel jsem se, že mohu dostati tak málo knih a že je
tak těžko k nim se dobrati. Dříve, za předešlého majora, bylo až
i nebezpečno přinésti knihu do káznice. V případě, že by ji byli
našli při prohlídce, nastal by zcela jistě výslech: „Odkud jsou
knihy? Kdes je vzal? Máš tedy styky?.. A co bych byl mohl
odpověděti na podobné otázky? A proto, zůstávaje bez knih,
nevolky jsem se zahloubával do sebe samého, dával jsem si otázky,
snažil jsem se je rozřešiti, trápíval jsem se jimi časem... Ale
vždyť se to nedá ani všechno pověděti...

Do káznice jsem přišel v zimě, proto jsem musil býti též v zimě
propuštěn na svobodu, a to téhož dne v měsíci, kdy jsem přišel. S
jakou netrpělivostí jsem čekal na zimu, s jakou rozkoší jsem
pozoroval koncem léta, jak vadne listí na stromech a bledne tráva
na stepi! Však hle léto již prošlo, zavyl podzimní vítr; hle již
se počal prášiti první sníh... Nastala konečně zima, dávno
vytoužená! Mé srdce počínalo časem dutě a silně bíti z veliké
předtuchy svobody. Ale divná věc: čím více uplývala doba a čím
více se přiblížila lhůta, tím jsem se stával trpělivějším a
trpělivějším. Za nejposlednějších dnů až jsem se podivil a činil
jsem si výčitky. Zdálo se mně, že jsem se stal úplně lhostejným a
chladnokrevným. Mnozí trestanci, s nimiž jsem se po práci
setkával na dvoře, dávali se se mnou do řeči a pozdravovali mne:

„Tak vida, báťuško Alexandře Petroviči, brzo, brzo už vyjdete na
svobodu. Necháte nás zde samotné ubožáky."

„Nu co, Martynove, vám už brzy vyprší lhůta?" odpovídám jemu.

„Mně! Ale marně mluvit! Sedm let se tu budu ještě soužit..."

I vzdychne si, odmlčí se, a vzhlédne roztržitě, jako by se díval
do budoucna... Ano, mnozí mně přáli štěstí upřímně a s radostí.
Zdálo se mně, že i všichni ostatní jako by se počali ke mně
chovati přívětivěji. Patrně jsem pro ně už přestával býti „svým
člověkem"; loučili se už se mnou. K...činský, Polák, rodem
šlechtic, tichý a skromný mladý člověk, chodíval také rád, jako
já, za svobodného času po dvoře. Chtěl čistým vzduchem a pohybem
zachovati své zdraví a nahraditi všechen škodlivý vliv dusných
nocí v kasárnách. „Čekám s netrpělivostí, až odejdete z káznice,"
pravil mně s úsměvem, potkav mne kdysi na procházce. „Až vy
odejdete, budu věděti, že mně zbývá zrovna rok do propuštění na
svobodu."

Podotýkám zde mimochodem, že následkem blouznivosti a dávného
odvyknutí svoboda se zdála u nás v káznici jaksi svobodnější, než
skutečná svoboda, t. j. ta, která jest ve skutečnosti. Trestanci
zveličovali pojem skutečné svobody, a to jest tak přirozeno, tak
vlastní každému trestanci. Ledajaký otrhaný důstojnický sluha byl
u nás pokládán div ne za krále, div ne za ideál svobodného
člověka u porovnání s trestanci jen proto, že chodil neoholený,
bez pout a bez vojenského průvodu.

V předvečer nejposlednějšího dne za soumraku jsem obešel na
posledy všechna břevna naší ohrady. Kolik tisíckrát obešel jsem
ona břevna za všechna ta léta! Zde za kasárnami bloudíval jsem v
prvním roce svého vězení sám, osiřelý, zničený. Pamatuju se, jak
jsem tehda počítal, kolik tisíc dní mně ještě zbývá. Bože můj,
jak dávno to bylo! Hle zde, v tomto koutku, zdržoval se v zajetí
náš orel; hle tady mne často potkával Petrov. On mne nezapomínal
ani nyní. Přiběhne, a jako by uhodl mé myšlénky, kráčí mlčky
vedle mne a jako by se sám u sebe něčemu divil. V myšlénkách jsem
se loučil s těmi zčernalými břevnovými sruby našich kasáren. Jak
nepřívětivě mne překvapily tehdá v první době! Sestárly asi také
od té doby; ale já toho nepozoroval. A kolik mladosti je v těch
stěnách nadarmo pohřbeno, kolik velikých sil zde zhynulo bez
příčiny! Vždyť se sluší, aby se řeklo všechno: vždyť oni lidé
byli neobyčejní lidé. Vždyť je možno, že to jest nejnadanější,
nejsilnější lid ze všeho našeho lidu. Ale zhynuly darmo mohutné
síly, zhynuly nenormálně, nezákonitě, nenávratně. A kdo je vinen?

Ano, kdo je vinen?

Příštího rána časně, ještě před odchodem na práci, sotva že
počalo svítati, obešel jsem všechny kasárny, abych se rozloučil
se všemi trestanci. Mnoho mozolovitých, silných paží vztáhlo se
ke mně přívětivě. Někteří mně tiskli ruce docela po přátelsku,
ale takových nebylo mnoho. Jiní velmi dobře chápali, že se ihned
stanu zcela jiným člověkem, než oni. Věděli, že mám ve městě
známé, že se odeberu odsud ihned k pánům a zasednu vedle těch
pánův, jako jim rovný. Rozuměli tomu a loučili se se mnou třebas
i laskavě, ale daleko ne jako se soudruhem, nýbrž jako s bárinem.
Jiní se ode mne odvraceli a ve své přísnosti neodpovídali na mé
pozdravení na rozloučenou. Někteří pohlédli na mne dokonce s
jakousi nenávistí.

Zarachotil buben a všichni se odebrali na práci, já však zůstal
doma. Sušilov vstal toho rána snad časněji než všichni ostatní a
ze všech sil se snažil, aby mně mohl připraviti čaj. Ubohý
Sušilov! dal se do pláče, když jsem mu daroval své obnošené
trestanecké šaty, košile, podkladky pod pouta a něco peněz.
„Vždyť já ne pro to, já ne proto !" opakoval, násilím jen zdržuje
své chvějící se rty. „Jak mně bude, až vás ztratím, Alexandře
Petroviči? S kým já zde zůstanu bez vás!" Naposledy jsme se
rozloučili i s Akimem Akimyčem.

„Vždyť vy také už brzy!" pravil jsem mu.

„Já ještě dlouho, pane; mně ještě velmi dlouho zbývá zde
zůstávat," mumlal, tiskna moji ruku. Vrhl jsem se mu na krk a
políbili jsme se.

Deset minut po odchodu trestancův vyšli jsme i my z káznice,
abychom se nikdy do ní nevrátili — já a můj soudruh, s kterým
jsem přišel. Bylo nám jíti přímo do kovárny, aby rozkovali naše
okovy. Voják s puškou nás už nedoprovázel: šli jsme s
poddůstojníkem. Okovy nám rozkovali sami naši trestanci v
inženýrské dílně. Počkal jsem, až sejmou pouta příteli, a pak
jsem přistoupil i sám ke kovadlině. Kováři mne obrátili zády k
sobě, zdvihli ze zadu mou nohu a položili ji na kovadlinu...
Chvátali, chtěli to vykonati co možná obratněji, lépe.

„Nýt, nýt obrať především!"... poučoval je starší; „nadstav jej,
tak, dobře... Udeř nyní kladivem..."

Okovy spadly. Já je zdvihl... Chtělo se mně podržeti je v ruce,
pohlédnouti na ně na posled. Až mně připadalo divným, že před
okamžikem byly ještě na mých nohou.

„Nu s Bohem! s Bohem!" volali trestanci trhanými, hrubými, ale
jako by něčím spokojenými hlasy.

Ano s Bohem! Svoboda, nový život, vzkříšení z mrtvých... Jaký to
slavný okamžik!

KONEC.

Fedor Michajlovič Dostojevský

narodil se v Moskvě 30. října (11. listop.) 1821 z nebohaté
rodiny šlechtické. Otec jeho, Michaíl Andrejevič, byl lékařem při
nemocnici pro chudé. Matka byla dcerou kupce Nečajeva. Rodina
byla četná; byloť sedm dětí, z nichž nejstarším byl syn Michaíl,
druhorozeným Fedor. Oba starší bratří věnovali se literatuře a
byli spojeni nejvřelejším svazkem přátelství až do smrti staršího
z nich, Michaíla, jenž skonal r. 1864 jako redaktor měsíčníku
Epocha.

Roku 1831 koupili rodičové Dostojevského stateček v Tulské
gubernii, kdež potom rodina trávívala léto, kdežto otec zůstával
v Moskvě, vykonávaje lékařskou praxi. Zde na vsi přišel Fedor
Dostojevský, od nejútlejšího mládí útlocitný a dojmům lehce
přístupný, poprvé ve styk s ruským pracovným lidem, zde se poprvé
učil znáti „národní pravdu", již si lid ukládal v zázračné
pověsti o mučednících a trpitelích.

První kniha, kterou obdržel Fedor Dostojevský, byla biblická
dějeprava. Bylať rodina velice zbožná a děti byly vychovávány
přísně pravoslavně. Čtení a psaní se učily děti doma; dalšího
vzdělání dostalo se jim v Moskevských pensionátech Drašusova a
Leont. Čermáka, v ty doby nejlepšího učitele Moskevského. Večer v
nebohaté rodině Dostojevských návštěv bývalo nemnoho; proto se
dlouhé zimní večery krátívaly čtením. Předčítali zprva otec,
matka, později i synové. Četli Karamzina, Žukovského,
Lažečníkova, avšak i Puškina, jenž tehda teprve tvořil svá
nesmrtelná díla. Fedor znal z paměti všechny vynikající jeho
plody a již z oněch dětských dob datuje se jeho láska k Puškinu,
jehož tak hluboce pochopil, že se stal potom nejlepším jeho
interpretem.

R. 1837 zemřela matka Dostojevských. Brzy po její smrti odvezl
otec starší své dva syny do Petrohradu, kdež měli vstoupiti do
inženýrského učiliště. Ale jen Fedor obstál při přijímací zkoušce
a byl přijat do ústavu, kdežto Michaíl musil odejiti do
inženýrské školy v Revelu. Bylť uznán za souchotináře, a proto
nemohl býti přijat do ústavu vojenského.

V praktických studiích inženýrských Fedor nehrubě prospíval,
takže musil jeden ročník opakovati. Bylí sice neustále
zaneprázdněn, vzdaloval se zábav svých soudruhů a vyhledával
samotu; avšak inženýrské rýsování ho nebavilo; všechen svůj
svobodný čas věnoval četbě Balzaca, Shakespeara, Gotha, Vikt.
Huga, a rozmluvy o výtvorech velikých spisovatelů byly
nejoblíbenější jeho zábavou. Jeho tehdejší korrespondence s
bratrem prozrazuje neobyčejnou na jeho věk (byloť mu sotva
sedmnáct let) vyspělost duševní; jeho dopisy jsou plny hlubokých
myšlének a úvah o předmětech čistě abstraktních.

Brzy po vstoupení do inženýrského učiliště ztratil Dostojevský i
otce, jenž zemřel 1839. V učilišti strávil celkem čtyři roky; v
srpnu 1841, odbyv si povinné zkoušky, byl povýšen za důstojníka
(praporščíka), zůstaven však pro další vzdělání odborná v ústavě
inženýrském, jejž opustil po dvou letech 1843 jako podporučík a
vstoupil do vojenské služby při inženýrském departementě vojensk.
ministerstva v Petrohradě. Soudruhy a spolužáky Fedora
Dostojevského byli proslulí potom vojenští inženýři Totleben,
hrdina Sevastopolský, Kaufman, hrdina Turkestanský, a Radecký,
hrdina Šipky za poslední války ruskoturecké. Ze spolužáků jeho
byli jen dva nezdarové, tací totiž, kteří se minuli cíle, k němuž
se hotovili a zbloudili na pole literární nebo umělecké. Byli to
D. Grigorovič, slavný románopisec, a malíř Trutovský, proslulý
genrovými obrazy ze života maloruského. Fedor Dostojevský řadí se
k nim tedy jako třetí důstojný a slavný „nezdara".

R. 1843 počíná tedy samostatný život Dostojevského. Měl jako
důstojník nevelké sice, ale slušné příjmy; mimo to z otcovského
dědictví dostávalo se mu ročně od poručníka značného příspěvku.
Mohl tedy býti živ. Ale Dostojevský neměl nikdy ani kopějky. Celé
týdny se živil mlékem a černým chlebem, jejž mu přinášel jeho
sluha na dluh z hokynářského krámku. Bylť člověkem neobyčejně
nepraktickým a obíral ho každý, kdo chtěl. Dluhů měl po krk —
jediná ta okolnost, ve které tuším nezůstal po zadu za svými
soudruhy stavu důstojnického. Avšak i tu se projevila jeho
nepraktičnost: on své dluhy platil, platil i ohromná procenta a
jeho soukromá korrespondence skoro po všechna léta jeho života
jest jedinou řadou návrhů a pokusů, kde a jak by mohl sehnati
novou půjčku. Teprve poslední dvě léta se obešel bez cizí pomoci;
zásluha toho nenáleží však jemu, nýbrž péči jeho druhé choti, jíž
sě podařilo hmotné poměry svého nepraktického manžela uvésti do
pořádku.

Vojenská služba se Dostojevskému brzy zprotivila. Sotva uplynul
rok, podal žádost, aby byl dán do výslužby a r. 1844 opustil
navždy vojenskou kancelář, v níž byl zaměstnán, opustil ji,
nemaje v kapse ani kopějky. Měl však hotový román Bědnyje ljudi
(Chudí lidé), jejž psal v letech 1843 a 1844. Prostřednictvím
svého spolužáka Grigoroviče seznámil se s Nekrasovem, jenž
připravoval pro příští rok literární sborník, a jemu odevzdal
svůj román. Podvečer jej odevzdal a ráno o čtvrté hodině přišli
nenadále Grigorovič s Nekrasovem do jeho bytu, počali
překvapeného spisovatele objímati a gratulovati mu k budoucímu
úspěchu jeho rómánu. Nekrasov totiž, obdržev rukopis, počal
hlasitě čisti na zkoušku začátek, četl dále, a když samému
docházel dech, dával čisti Grigoroviči, až dočetli jedním dechem
až do konce. Celí nadšeni obsahem přečteného románu neměli nic
jiného na práci, než odebrati se ihned za bílé Petrohradské noci
k Dostojevskému a obejmouti šťastného autora.

V letech čtyřicátých byl nejvyšší instancí v záležitostech
kritických Bělinský. Jemu tedy odevzdal Nekrasov získaný román na
posouzenou se slovy: „Našel se nový Gogol!" Bělinský přijal
rukopis s nedůvěrou, ale když přečetl, okamžitě si dal
představiti Dostojevského. „Vy ani nevíte, co jste to napsal!"
přivítal aristarch ruské literatury přicházejícího 23letého
jinocha. „To jen tak umělecký instinkt vám vnukl to, co jste
napsal, ale mohl-li jste vniknouti v hlubinu té strašné pravdy,
kterou jste nám odhalil? Není možná, abyste všemu tomu rozuměl.
Toť celá tragédie ! atd." Tak vysoce ocenil největší kritik ruský
Bělinský „Chudé lidi", v nichž líčí Dostojevský román chudobného
činovníka Petrohradského Děvuškina a sirotka Váreňky, s nimiž se
čtenářové Ruské knihovny seznámí v českém překladě.

Tak vstoupil Dostojevský r. 1845 do kruhu ruských spisovatelův a
sice rázem jako hvězda prvé velikosti. „Chudí lidé" jest první
jeho spis tištěný. Před tím psal Dostojevský mnoho různých
pokusů, jak je patrno z různých narážek v jeho dopisech. Všechny
ty pokusy však zmizely, byvše zničeny patrně rukou samého autora,
jenž jich neuznal za hodny světla světa.

Po „Chudých lidech" sepsal Dostojevský romány Dvojník (1845),
Gospodin Procharčin a novelly Netočka Nezvanova (1846), Ghozjajka
(1847) a Bílé noci (1848). Ale ani jedna z těchto prací
nedostihla té výše, jako „Chudí lidé". A tu počíná nevolná
přestávka v literární činnosti Fedora Michajloviče.

Známost s Bělinským měla značný vliv na Dostojevského. Bělinský
snažil se mu vysvětliti to, co v něm už bylo, když psal „Chudé
lidi", co postihl svým uměleckým čitím, ale nikoliv ještě
rozumem: počal ho zasvěcovati do zásad socialistických.
Socialismus tehdejších dob na Rusi byl ovšem jen theoretický;
záleželť ve čtení podloudně do Ruska přivážených spisů
francouzských a německých socialistův, a v ohnivých debattách o
spisech těch v soukromých společnostech Petrohradské mládeže.
Takových společností či kroužků bylo v Petrohradě několik. Na ně
obrátil svou pozornost Petraševský, úředník v ministerstvě
zahraničných záležitostí, a umínil si, že jich použije k šíření
socialistických zásad v životě praktickém. O večerních besedách u
Petraševského hlásán atheismus, mluvilo se proti censuře, neboť
velká část navštěvovatelů Petraševského byli spisovatelé, hlavně
pak horleno pro zrušení nevolnictva, třebas pomocí všeobecné
revoluce. Petraševci, — tak zváni později účastníci besed u
Petraševského — skutečně se tehda ještě domnívali, že ruský
prostý lid, stenající v ty doby ještě pode jhem nevolnosti, půjde
ve věci té za jedno s pány a povstane proti caři. Ostatně což se
diviti Petraševcům! Osudný ten omyl svedl i nihilisty let
sedmdesátých a je známo s dostatek, jak odpověděl ruský mužík na
výzev nihilistické propagandy.

I Fedor Dostojevský přilnul k Petraševcům a navštěvoval besedy u
Petraševského od r. 1846, mimo to pak byl členem užšího ještě
kroužku, jenž se scházel r. 1849 u spisovatele Durova.
Dostojevský sám hájil hlavně myšlénku osvobození nevolného lidu,
a sice tak, aby osvobozený lid byl nadělen půdou, čímž se lišil
od dekabristů let dvacátých; mimo to horlil pro svobodu tisku a
veřejný soud. Ve schůzích býval vážen pro svou plamennou
výmluvnost a vášnivou povahu, působící na posluchače ohromující
dojem.

Jedním z nejpohnutějších večerů byl ten, kdy Dostojevský ve
shromáždění Petraševců předčítal list Bělinského, jímž se slavný
kritik vyslovuje co nejrozhodněji proti reakcionářskému směru,
vanoucímu v poslední publikaci Gogolově „Z korrespondence s
přátely". Jak se později ukázalo, čtení listu Bělinského bylo
nejtěžším hříchem, jehož se Dostojevský dopustil ve schůzích
Petraševců, neboť vyšetřovací kommisse, zřízená pro záležitosti
Petraševců, shledala, že list, za nějž by Bělinský sám nebyl ušel
Sibiře, kdyby ji nebyla předešla předčasná smrt, je „neobyčejně
drzým prohlášením se proti pravoslaví a vrchní státní moci", a že
Dostojevský jako rozšiřovatel onoho listu musí býti pokládán za
buřiče.

Policie Petrohradská měla dlouho již podezření, že se u
Petraševskěho děje cosi, o čem by měla míti podrobnější zprávu.
Ale té zprávy se jí nedostávalo. Nemohlať nalězti „důvěrníka",
jenž by intelligencí a stavem svým mohl činiti nároky, že by mu
byl dovolen přístup do schůzí kroužku Petraševců. Teprve po
celoročním hledání namanul se jí jakýsi pan Antonelli, syn
sochaře Vlacha, usazeného v Rusku, sloužící podobně jako
Petraševský v ministerstvě zahraničných záležilostí. Jako soudruh
z úřadu byl Antonelli uveden od Petraševskěho do večerní schůze,
kde pilně poslouchal, co zaslechl, si poznamenal a s náležitým
seznamem jmen odevzdal všechno policii.

V noci se 22. na 23. dubna 1849 nastalo zatýkání. Byli zatčeni
celkem 34 lidé, z nichž 23 ponecháni ve vyšetřování. Kromě
hlavního osnovatele spiknutí Butaševiče-Petraševského octlo se v
budově pověstného třetího oddělení (státní policie) na Fontánce
několik důstojníků gardových pluků, několik úředníkův a
posluchačův universitních a pak spisovatelé Fedor Dostojevský,
Durov, Pleščejev, Achšarumov a Palm, lidé vesměs od 20 do 30 let
stáří. Všichni byli šlechtici až na dva obchodníky. Z budovy
třetího oddělení převezli spiklence následující noci přes Nevu do
pevnosti Petro-Pavlovské a zde je uvěznili v kazematech. Dle
výslovného svědectví všech Petraševců jednali s nimi ve vězení
slušně, dobře je krmili, po čase dovolili též čisti a psáti.
Dostojevský sepsal v kazematech za doby vyšetřování povídku Malý
hrdina, jež však byla uveřejněna až po letech v „Otečesťv.
Zápiskách".

Vyšetřování trvalo osm měsíců; pak se sestoupila zvláštní
kommisse soudní, jež dne 16. listop. 1849 odsoudila všechny
Petraševce až na jednoho k smrti zastřelením. Avšak pro mnohé
polehčující okolnosti předložila kommisse svůj rozsudek caři
Mikuláši s prosbou, aby jej milostivě zmírnil. Mezi odsouzenými k
smrti byl i Dostojevský. Car Mikuláš vyhověl prosbě kommisse;
Petraševskému přisoudil dle návrhu soudní kommisse za trest
doživotní nucenou práci v sibiřských dolech, ostatním Petraševcům
zmírnil trestytak, že měli přestupek svůj odpykati žalářem od 15
do 2 let, někteří jen vřaděni do vojska jako řadoví vojáci.
Dostojevskému přisouzena čtyři léta nucené práce v káznici při
pevnosti Omské v Sibiři a po uplynutí této lhůty měl býti vřaděn
do některého sibiřského pluku řadovým vojákem.

22. prosince 1849 vytištěn v úředním vojenském listě "Invalid"
rozsudek. Ale prve než přečten i odsouzencům, bylo jim z trestu
prožiti několik hrozných minut v očekávání smrti. Byli za tím
účelem přivezeni z pevnosti na rozsáhlé nádvoří Seměnovského
pluku, uvedeni na popravní lešení se sloupy, k nimž měli býti
přivázáni a zastřeleni, rozestaveni do dvou řad a z úst
auditorových uslyšeli, že jsou odsouzeni k smrti. Přišel duchovní
s křížem, aby jim poskytl poslední náboženskou útěchu před smrtí.
Petraševského s dvěma hlavními vinníky s kuklemi na hlavách
přivázali ke sloupům, vystoupily oddíly vojska a důstojník dal
povel. Cvakly kohoutky a zbýval poslední okamžik, aby velící
důstojník zvolal „Pli"!*) a družné výstřely přenesly by
nešťastníky do říše stínů. V tom okamžiku zamával bílý šátek a
odsouzencům, kteří stáli bez kabátu na mraze 21°, oznámena
milost. Petraševského odvezli s popraviště přímo na Sibiř,
ostatní zpět do pevnosti, odkudž je jednotlivě odváželi do
žalářů, jim přisouzených.

Dostojevský s Durovém, jenž odsouzen k témuž trestu a do téže
káznice v Omsku, jako Dostojevský, vyjeli z Petrohradu 24.
prosince a byli vezeni až do Tobolska, odkudž byli do Omska
dopraveni pěšky. Před odchodem z Tobolska navštívily je v žaláři
ženy dekabristův, žijících v Tobolsku, a sice Muravjevá,
Annenková s dcerou a Fonvizina, vyčastovaly naše politické
zločince a darovaly jim na památku každému evangelium, v jehož
deskách byly zalepeny peníze. Evangelium a bible byly jediné
knihy, v káznici dovolené. Co čekalo Dostojevského v Omsku, jaký
byl jeho žalář a jak v něm strávil ty čtjři roky, k nimž byl
odsouzen, to vše nalezne čtenář v knize, kterou mu

*) „Pli" zkráceně místo „palitotiž pal!



tuto předkládáme v českém překlade. „Zápisky z mrtvého domu" líčí
ovšem smutné zkušenosti vlastního jich autora, jenž se v nich
skrývá pode jménem Alexandra Petroviče Gorjančikova. Některé
úchylky od skutečnosti, jako že Gorjančikov odsouzen do kátorgy,
t. j. k nuceným pracím v káznici, na deset let pro vraždu ženy,
že přibyl do káznice v listopadu místo v březnu, ničeho ovšem
nemění na smutné pravdě, že všechno, co zde líčí autor, také sám
vskutku prožil. Proto také jsme se zdrželi trochu déle při
spiknutí Petraševcův, neboť je vlastně úvodem k „Zápiskám z
mrtvého domu".

Čtyřletý pobyt v káznici měl neobyčejný vliv na další
spisovatelskou činnost Dostojevského. Sám on se přiznával, že v
káznici počalo jeho vnitřní obrození. Za posledních let,
strávených v Petrohradě, byl prý duševní život jeho tak strašný,
že byl na pokraji šílenství. Žalář ho spasil; vrátilť ho k
životu. Tam v Omské pevnosti stal se Dostojevský tím psychologem
analytikem, zkoumajícím nejtajnější hlubiny lidských duší, tam v
něm vypučely zárodky těch velkolepých románů, jež uchvacují duši
čtenářovu svou hroznou pravdou. Tam v káznici prošel Dostojevský
celou školu oné „národní pravdy", kterou hledal již jako dítě na
vsi, a která se v káznici otevřela před ním do kořán, tak že
pochopil hluboký význam slova „nešťastný", kterým prostý ruský
lid zaměňuje slovo „zločinec", a poznal, proč je prostému Rusovi
každý zločin jen „neštěstím". V žaláři měl Dostojevský dosti
času, aby zkoumal povahu ruského lidu, a když svedl účty svého
zkoumání, tu přišel k přesvědčení, že „ne mnohému mohou naučiti
lid naši mudrci, spíše sami se musí ještě u něho poučiti".

2. března 1854 uplynula čtyřletá lhůta jeho pobytu v káznici,
načež zařaděn do pěšího pluku v Semipalatinsku řadovým vojákem.
Po roce zemřel cař Mikuláš a na trůn dosedl Alexander II, jenž
vrátil svobodu mnohým politickým provinilcům. I Dostojevskému se
dostalo milosti. V lednu 1856 povýšen za poddůstojníka, v říjnu
téhož roku opětně za důstojníka, konečně r. 1858 navráceno mu i
právo dědičného šlechtictví, jež ztratil odsouzením do káznice.
Počátkem r. 1859 obdržel dovolení, že smí tisknouti své práce pod
svým vlastním jménem, a hned na to 18, března dán na vlastní
žádost do výslužby pro chorobu a dovoleno mu vrátiti se do
evropského Ruska, zatím do Tveři, v listopadu však téhož roku
dovolen mu návrat i do Petrohradu. Tím odstraněn poslední zbytek
jeho trestu.

Věta, že Dostojevský odchází do výslužby pro chorobu, nebyla
planou frází. Trpělť padoucí nemocí, jež v něm tkvěla již z
mládí, ale rozvila se dokonale teprve v Sibiři. Padoucnice
urychlila po letech jeho smrt.

Nová perioda spisovatelské činnosti Dostojevského počala již na
Sibiři, v Semipalatinsku. Tam vznikly povídky „Dědův sen" a „Selo
Stepančikovo", jež však neměly valného úspěchu. Teprve po návratu
do Petrohradu vrátila se mu i stará sláva, jež ho provázela po
vydání „Chudých lidí".

Roku 1861 počal bratr jeho, Michaíl Michajlovic vydávati
literární a politický měsíčník „Vremja", jehož vlastním
redaktorem a hlavním spolupracovníkem byl Fedor Michajlovič. V
měsíčníku tom uveřejnil Dostojevský román "Ponížení a
zarmoucení", jenž způsobil opětně veliký dojem na čtenářstvo.
Ačkoliv byl román práce spěšná a proto nikoli bez značných vad,
byl přec to nejlepší, čím se mohla literatura ruská vykázati
onoho roku. Románu tomu děkoval nový měsíčník za svou značnou
populárnost a spojenou s ní výnosnost. Ještě však více proslavily
Dostojevského „Zápisky z mrtvého domu", jež uveřejňoval v tutéž
dobu, totiž r. 1861 a 1862. O knize té napsal po letech hr. Lev
Tolstoj: „Četl jsem ,Mrtvý dum' ... Neznám v celé naší
literatuře, ani Puškina nevyjímaje, knihy lepší než ta. Nikoliv
ton její, nýbrž hlediště je podivuhodné — upřímné, přirozené a
křesťanské. Dobrá, poučná kniha."

Měsíčník „Vremja" neměl však dlouhého trvání. Za polského
povstání r. 1863 napsal do něho N. N. Strachov úvahu o poměru
Poláků k Rusům, vznikla polemika, censura se chopila z
nedorozumění některých ne zcela jasněstylisovaných myšlének a
„Vremja" úředně zastaveno. Po roce se podařilo sice založiti nový
měsíčník „Epochu", ale i ten po roce zanikl; k tomu Michaíl
Dostojevský zemřel a na bratra Fedora upadly všechny dluhy, jež
se nakupily při vydávání tohoto nového měsíčníku. Fedoru
Dostojevskému představilo se dillema: buď zaplatiti ze
spisovatelských honorářů dluh 15.000 rublů, aneb se dáti zavříti
do vězení pro dluhy.

Dostojevský zvolil ovšem první cestu. Jsa nyní zbaven starostí
redaktorských, dal se chutě do práce a v prodlení roku vytvořil
nejgeniálnější svůj román Zločin a trest, jenž byl vytištěn v
„Rusk. Věstníku" v Moskvě (1866). Oženiv se v zimě roku 1867 po
druhé — první jeho manželka, s níž se zasnoubil ještě za svého
pobytu na Sibiři* zemřela 1864 — odejel do ciziny, kamž i dříve
jezdíval léčit se, a zůstal v cizině až do léta 1871. Zdržoval se
v Drážďanech, Badeně, Genevě, Miláne, Florenci, odkudž se přes
Prahu vrátil opět do Drážďan. Za tu dobu, zápase neustále s
nedostatkem peněz, a konejše své věřitele, sepsal další dva
rozsáhlé romány Idiot (1868) a Běsi (1871) kromě některých
kratších prací.

Konečně r. 1871, když byl z výtěžku románu „Zločin a trest"
nejdotěrnejší věřitele uspokojil, vrátil se opět do vlasti a
vstoupil do redakce „Graždanina". Zde vytiskl r. 1873 první sérii
svého „Denníku spisovatelova", řady to článků a úvah o všech
otázkách společenských, politických a literárních, jež obracely
té doby k sobě pozornost. V zimě r. 1874—75 vznikl nový román
Podrostek, léta 1876 a 1877 byla věnována výhradně „Denníku
spisovatelovu", jejž vydával Dostojevský tentokrát samostatně ve
formě měsíčníku, jehož byl redaktorem i samojediným
spolupracovníkem. Poslední tři léta jeho života 1878 — 1880
zaujal nejdelší jeho román Bratří Karamazovi, v němž s
neobyčejnou silou vykreslil soudobé společenské poměry ruské.

Sotva byla v „Ruském Věstníku" dotištěna poslední hlava románu,
ohlásil Dostojevský novou sérii „Denníka spisovatelova", a
vskutku také lednové číslo napsal. Ale vyjití jeho se nedočkal.
Byl stižen 26. ledna chrlením krve, k nemoci se připojil záchvat
epilepsie a 28. ledna 1881 skonal svůj pohnutý život veliký
románopisec a publicista, dočkav se aspoň na sklonku života, že
ho netísnil ani jediný věřitel a nevplétal trní do slavověnce,
jímž ho jako miláčka svého ověnčila intelligence ruská za
památných dnů Puškinských v Moskvě, kde Dostojevský jako
místopředseda a zástupce Petrohradského slovanského dobročinného
spolku první náležitě vysvětlil světový význam múzy Puškinovy.

O vdovu a dva sirotky Dostojevského, totiž syna Fedora a dceru
Ljubov postaral se cař Alexander, určiv jim roční pensi 2000
rublů.

S obsahem čelných výtvorů genia Dostojevského seznámí se čtenáři
této knihovny z českých překladů; proto o nich pomlčíme. Jen to
ještě podotkneme, že pojítkem jich všech jest vysoce humánní idea
autorova, že všichni „nešťastní", všichni „ponížení a zarmoucení"
mají nezbytně zapotřebí soucitu ne snad jen proto, že trpí a
strádají, že krutý los je hubí a kazí, křiví a zmrzačuje, nýbrž
naopak proto, že i oni bývají krásní, že se i v jejich duších
projevují nezřídka nejkrásnější lidské črty, že jiskra boží ani v
nich neuhasla; proto nesluší se jenom jich litovati a želeti,
nýbrž jest zapotřebí je milovati. V tom duchu psal Dostojevský od
počátku své literární činnosti až do konce; všechen ten mrak a
úžas, který vykreslil ve svých obrazech, slouží jen k tomu, aby
tím jasněji vystavil na odiv to světlo, jež svítí v onom mraku.
Jeho spisy jsou neustálým kázáním lásky, jsou neustálým
vyzýváním, abychom i v zavržených, zmrzačených bytostech dovedli
spatřovati a milovati své bratry.

Spisy Dostojevského nejsou ovšem bezvadné. Hlavním jejich
nedostatkem jest spěch, se kterým byly tvořeny. Dostojevský psal
pro chléb, musil psáti rychle a mnoho, aby si odpracoval peníze,
jež si vybíral od redakcí napřed. Idey, jež v něm zrovna kypěly a
klokotaly, neměly času, aby vyzrály a padaly na papír tak, jak
poprvé v jeho hlavě vypučely. Postačí, poznámenáme-li zde, že na
př. za jediný rok 1866 napsal 44 tiskové archy velkého formátu.
Proto není řídkým zjevem v jeho spisech, že se opakují myšlénky,
dříve již pronesené, že se básník k nim vrací, shledávaje
nezbytným, osvětliti je lépe a všestranněji, než učinil poprvé.
Proto i jazyk jeho není tak uměleckým, tak hladkým a opilovaným,
jako na př. jazyk Turgeněva, jenž dvakrát a třikrát vlastnoručně
přepisoval povídku, než. ji odevzdal tiskárně. Ovšem Turgeněv byl
bohatý bárin a mohl si dáti na čas. A Dostojevský byl vlastně po
celý život jen žurnalista, jemuž byla drahá každá minuta. *)

*) Obšírnější životopis Dostojevského od J. Mikše přinesla
„Osvěta" r. 1881. Čtenáři, znalí jazyka ruského, mohou se
důkladněji obeznámiti se životem a literární činností Fedora
Michaj-loviče ze studie Oresta Millera a z upomínek N. N.
Strachova, jež spolu s korrespondencí Dostojevského byly
uveřejněny v prvém díle Sebraných spisů Dostojevského r. 1883.

Jaromír Hrubý.





*** End of this LibraryBlog Digital Book "Zapiski iz mertvogo doma. Czech - Zápisky z mrtvého domu" ***

Copyright 2023 LibraryBlog. All rights reserved.