Home
  By Author [ A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z |  Other Symbols ]
  By Title [ A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z |  Other Symbols ]
  By Language
all Classics books content using ISYS

Download this book: [ ASCII | HTML | PDF ]

Look for this book on Amazon


We have new books nearly every day.
If you would like a news letter once a week or once a month
fill out this form and we will give you a summary of the books for that week or month by email.

Title: Štafeta
Author: Omelka, František, 1904-1960
Language: Czech
As this book started as an ASCII text book there are no pictures available.
Copyright Status: Not copyrighted in the United States. If you live elsewhere check the laws of your country before downloading this ebook. See comments about copyright issues at end of book.

*** Start of this Doctrine Publishing Corporation Digital Book "Štafeta" ***

This book is indexed by ISYS Web Indexing system to allow the reader find any word or number within the document.



Sly. Thanks to the daughter of the author for giving
permission to distribute this text.



F. OMELKA

ŠTAFETA


1946

NAKLADATELSTVÍ „TISK“ ZLÍN



  Památce svých rodičů
  věnuje autor.



  Po větru poběžím daleko, daleko...

  S velikou zprávou poběží po větru dál --
  Srdce mé zazvoní podkovou bílého hřebce.
  Poběžím, napolo zalknut a napolo Bůh,
  s jedinou touhou: běžeti, vláti a třást --
  až, spálený letem, kleknu a tělo dám zemi
  a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.

        (Jiří Wolker: Štafeta.)



ALJAŠKA -- daleká země na americkém severu. Nevlídná země
krutých mrazů a sněhových bouří. Země dlouhé zimy a krátkého léta.
Země nekonečných a pustých plání, nebetyčných hor a dravých proudů
řek. Země, která koncem minulého století prudce oddychovala pod
přívalem zlatokopů, jež tam lákaly horečné vidiny zlatých žil a žlutě
se lesknoucich bystřin. Země, která jako žádná jiná byla svědkem
závratně rychlého vzrůstu pyšných měst i jejich žalostného úpadku.
Země téměř liduprázdná, neboť jeden člověk -- běloch, Eskymák nebo
Indián -- tam připadá na 25 km2...

A k tomuto vzdálenému koutu naší zeměkoule se upřely před lety oči
celého světa. Miliony srdcí bušily prudčeji než obvykle. Nebyla to
zpráva o nových nalezištích drahého kovu, která elektrisovala
obyvatele všech končin, kam pronikla civilisace. To jemná srdce se
sevřela bolestným soucitem nad tragedií, jíž bylo postiženo město
Nome. Celý svět se sklonil v pokorné úctě a bezmezném obdivu před
hrdinstvím mužů Severu. V těch chvílích, kdy se vzrušením zatajoval
dech, mnozí si s hrdostí uvědomovali, jak krásné je být člověkem. A
všichni čekali v úzkostlivém napětí, dorazí-li včas k svému cíli
aljašská štafeta.



I.

EPIDEMIE.


Lednový večer 1925.

Studený severák dul přímo od pólu. Proháněl se ulicemi městečka Nome
jako zběsilý oř. Hvízdal si do skoku, skučel, burácel, sténal a
kvílel. Zlobně se opíral do silných okenních tabulí a vnikal do
vyhřátých příbytků.

Po šesté hodině vítr ještě zesílil. Zvedal se země čerstvě napadlý
sníh, vynášel jej do výše a v hustých mracích jej hnal před sebou. Z
dálky se ozýval temný hukot obrovských ledových ker, které na sebe s
rachotem narážely, spojovaly se a zase praskaly, až se země
zachvívala.

Přes nepohodu se začaly k sedmé hodině dveře domů otvírat a do vánice
vycházeli rodiče se svými dětmi. Vítr se do nich opřel, sotva
překročili práh domu, ostrými jehlami se zabodl do jejich tváří a
pronikal až do kostí. Chodci se zachvěli zimou, vtáhli se do svých
těžkých zimníků, maminky přitáhly dětem šály a čapky vtlačily až na
oči, ale nic nebylo platno. Vítr je zastavoval, štípal, dusil, vháněl
jim slzy do očí, zalepoval chřípí.

„To je hrůza!“ vzdychali dospělí a děti vzlykaly.

Nikdo se však nevrátil domů. Všichni spěchali k hotelu, jehož jasně
osvětlená okna jako by je přitahovala magnetickou silou.

V prostranném sále hotelu bylo živo jako na tržišti.

Vpředu u jeviště se hemžily děti, pokřikovaly na sebe a škádlily se.
Vzadu seděli dospělí a se shovívavými úsměvy pozorovali rej svých
dětí.

„Řeknu vám, že slečna Eliasová musí mít nervy jako provazy, má-li s
nimi být celé dny,“ prohodil starý Davison k své sousedce.

„Prosím vás, už je na to zvyklá,“ odpověděla paní.

„Nechte být, já bych to s nimi nevydržel.“

„Ve škole jistě nejsou tak bujné,“ zastávala se dětí jiná paní. „Ale
dnes -- kdo by se jim divil? Dětské divadlo! Náš Tommy už týden
nemluví o ničem jiném.“

„To máte pravdu,“ souhlasil Davison. „Náš Karel odříkával svou úlohu
v každé volné chvíli. Už ji umím zpaměti.“

„A bude to něco zajímavého. Z toho, co jsem zaslechla od naší Mary,
jsem vyrozuměla, že hra pojednává o životě v našem městě za prvních
dob jeho rozkvětu,“ připojila se k rozmluvě další paní.

„Nejvíce se mi líbí ta příhoda se zlatokopem,“ řekl Davison.

„Která? O tom jsem neslyšel,“ zbystřil pozornost starý pán, který až
do té chvíle mlčel.

„To bylo tak,“ rozpovídala se ochotně jeho sdílná sousedka. „Na konci
minulého století se začaly hrnout na Aljašku spousty dobrodruhů a
lidí toužících po zlatě. Noviny psaly o řekách plných zlatého písku,
o báječných kusech zlata, o něž se může leckde zakopnout -- kdo by se
divil, že se sem lidé jen hrnuli. Jména Yukon, Klondike, Dawson City
bylo slýchat od rána do noci. Každý věděl, že ta jména znamenají
zlato a bohatství. A zanedlouho se začalo vyslovovat jméno nové,
které dříve nikdo neslyšel. Nome, Nome, šlo od úst k ústům.“

„Jak asi vzniklo to jméno?“ přerušil vypravěčku starý pán.

„To vím z Karlovy úlohy,“ vysvětloval ochotně pan Davison. „Když se
roznesla zpráva o novém kraji plném zlata, každý zlatokop věděl, že
je to kraj na nejzazším západě Aljašky, blízko Behringova průlivu, a
tedy již nedaleko polárního kruhu. Zeptal-li se však někdo, jak se to
místo jmenuje, nikdo nevěděl. Říkali, že je to kraj beze jména -- no
name. Výraz „no name“ zlatokopové zkrátili na Nome a název ten už
našemu městu zůstal.“

„To je velmi zajímavé,“ pokyvoval hlavou starý pán. „A jak to bylo
dál, paní?“ obrátil se k své sousedce.

„Do Nome se začali hrnout zlatokopové. Většinou hledali drahý kov
každý na svůj vrub, ale po práci se scházívali k společným besedám.
Jeden však mezi ně nikdy nepřišel. Bydlil sám ve srubu, sám kutal,
sám se živil. Nikdo nevěděl, jak se mu daří, a pomalu se o něho ani
nikdo nezajímal. Pozornost zlatokopů vzbudil teprve tehdy, když se
několik dní neobjevil na svém kutacím pozemku. Co se stalo Samovi?
tázal se jeden druhého. Nikdo nevěděl. Když se v dalších dnech opět
neobjevil, vešli do jeho srubu. A tam se jim naskytl smutný obraz.“

„Copak?“

„Sam ležel na posteli mrtev. Poznali hned, že zemřel vysílením z
hladu. Bylo to tím smutnější, že vedle něho leželo několik pytlíků a
v nich ty nejkrásnější nuggety,[1] jaké se kdy našly.“

[1: Nugget = hrouda ryzího zlata.]

„Tedy Sam byl milionářem?“

„Mohl jím být, kdyby se mu bylo podařilo odvézti zlato do
civilisovaného světa. Zde mu to celé bohatství nebylo nic platno.
Zemřel hlady jako ten největší chudák.“

„To byla opravdová tragedie,“ prohodil zamyšleně mladý novinář
Hilton, který přišel do Nome jen proto, aby poznal arktickou zimu.
„Takhle zahynout na prahu svého štěstí, to je trochu kruté.“

„Je,“ řekl Davison. „A podobných případů se tu prý stalo několik. Ale
to všechno je dávno pryč. Dnes --“

„Dnes nám to připadá jako pohádka,“ ozvala se paní Hastingsová. „A
děti, které dnes budou hrát a dívat se na hru, budou si jistě myslet,
že je to vymyšleno od začátku až do konce.“

„Však to muselo dát slečně pernou práci, než to sestavila.“

„Máme obratnou učitelku. S dětmi to umí, radost se podívat. Každý je
do své úlohy přímo zamilován.“

„Však se jich to něco namrzelo, že nemohou hrát všichni.“

„Nechci vidět, jak budou pyšní, jestli se jim hra povede.“

„Však malé obecenstvo je už netrpělivé, podívejme se!“ Opravdu! Sálem
zazněl potlesk. Nejprve nesmělý -- to jen několik nejodvážnějších
chlapců zatleskalo jako na zkoušku, co tomu řeknou staří. Ale když
viděli jen shovívavé úsměvy, v nichž leželo upřímné porozumění pro
mladickou nedočkavost, rozburácel se sál zesíleným potleskem a
hlasitým voláním.

Pojednou zadrnčel zvonek. Nedočkavé děti rázem ztichly a s napětím
pohlížely k jevišti.

Ale opona zůstávala stále spuštěna. Jen zvýšený ruch za ní
prozrazoval, že se dokončují poslední přípravy k velikému vystoupení.

Právě vstoupil do sálu lékař Welch se svým třináctiletým synem Jiřím.
Všichni zdvořile pozdravili váženého muže, jehož schopnostem se s
důvěrou svěřovali.

Lékař s vlídným úsměvem odpovídal na pozdravy a přisedl k občanům.
Jiří šel mezi chlapce a děvčata.

„Báli jsme se, že jdeme pozdě, a zatím je času dost a dost,“ prohodil
lékař.

„Však děti se už bouří,“ pohlédla paní Hastingsová k prvním lavicím.

„Jak by ne!“ smál se lékař. „Vždyť také jsme nebývali jiní.“

Na novou bouři potlesku odpověděl zvonek ostrým zadrnčením. A do
ztichlého sálu pronikly ze zákulisí zmatené hlasy:

„Kde je Robert? Co je s ním? Neviděli jste ho?“

„A kde zůstal Karel?“ zlobila se slečna Eliasová. „Ti nám to pěkně
vyvedli! Diváci jsou již netrpěliví a herci si zůstanou doma!“

„Prosím, já pro ně zaskočím,“ nabízel se kterýsi chlapec.

„Vždyť by tě odnesl vítr -- neslyšíš, jak burácí? Ale to nic, děti!
Chvilku tu na mne počkejte, zaskočím pro ně sama.“

A učitelka rychle odkvapila.

„Kdyby to byl aspoň někdo jiný,“ durdilo se kterési děvčátko. „Ale to
nás musí zdržet zrovna Robert, který má hlavní úlohu.“

„A bez Karla bychom to také nezahráli,“ přidával se chlapecký hlas.

Zatím netrpělivost stále vzrůstala. Děti, sedící v prvních lavicích,
zaslechly, že Robert s Karlem nepřišli, a nečekanou zvěst šířily dál.

„Nevíte, proč nepřišli? Co je zdrželo? Snad nezapomněli, že divadelní
představení je dnes!“

Poplašné otázky letěly sálem. Nikdo na ně nedovedl odpovědět. Všichni
se svorně shodli, že jsou to nepořádní žáci a že by měli být
potrestáni.

Když rozhořčení proti nedochvilným chlapcům dostoupilo vrcholu,
objevila se před oponou učitelka. Rázem všichni zmlkli, a upřeli své
zraky na její vzrušený obličej.

„Vážení přítomní! Je mi velmi líto, ale musím vám oznámit, že dnešní
divadelní představení, na které jsme se všichni tolik těšili, se
nemůže konat.“

„Proč?“ vydechly zklamaně všechny děti.

„Protože Robert s Karlem, kteří hrají hlavní úlohy, náhle
onemocněli,“ řekla rychle učitelka, neboť byla ráda, že má nepříjemný
úkol za sebou. „Vstupenky si, prosím, uschovejte, hru provedeme po
uzdravení obou chlapců.“

Bylo to řečeno jasně, a přece se nikdo nezvedal. Všem bylo líto, že
to tak nešťastně dopadlo. Děti div neplakaly. Vždyť se tolik na
dnešní den těšily!

Konečně se ozval Davison:

„Nu, co naplat. Aspoň nám to bude vzácnější. A nevíte, pane doktore,
co se jim stalo?“ obrátil se na lékaře Welcha.

„Nevím. Nebyl u mne nikdo. Snad nějaké nastuzení. Dítě vyběhne po
lehku ven --“

Ještě ani nedomluvil, když se objevila ve dveřích Karlova matka.

„Prosím vás, je tu pan doktor Welch?“ tázala se vzrušeně několika
lidí, kteří již opouštěli sál.

„Ano, tamhle --,“ ukazovali do středu sálu.

Doktor Welch jí šel vstříc.

„Co se stalo, paní Brownová?“

„Jdu právě od vás, pane doktore. Poslali mě sem za vámi. Karlík nám
náhle onemocněl,“ sdělovala rozčileně.

„Snad to nebude tak zlé. Co se mu stalo?“

„Sama nevím. Včera běhal jako divoch a dnes jen hoří. Myslela jsem,
že vzrušením z toho dnešního divadla. Tolik se na to těšil -- ale k
večeru začal vrhnout, dostal horečku a naříká, že ho bolí v krku. Mám
takový strach, pane doktore!“

„Hned k vám přijdu. Jen si zajdu domů pro kufřík,“ řekl lékař a
spěchal k východu.

Mezi dveřmi sálu se střetl s Robertovou matkou.

„Pane doktore, pojďte se, prosím vás, podívat na Roberta!“

Zase totéž. Včera bylo dobře, a dnes vrhnutí, horečka, krk. Lidé,
kteří všechno slyšeli, se znepokojili. Co to bude? Co to přišlo na
děti v Nome?

Sál se rychle prázdnil. Na divadelní představení už nikdo nemyslil.
Myšlenky všech se upínaly k nemoci, která tak náhle propukla.

Doktor Welch navštívil oba pacienty, důkladně je prohlédl, dal jim
injekce a řekl, že zítra ráno se zase přijde podívat. Na otázky, co
to vlastně je, odpověděl vyhýbavě.

A když se vrátil domů, čekaly tam na něho další dvě ženy. Aby byl tak
laskav a šel k jejich dětem...

Po desáté hodině se vrátil. Paní Welchová ho netrpělivě očekávala.

„Co se to stalo tak náhle?“ tázala se.

„Záškrt,“ řekl lékař zvolna a těžce usedl do křesla.

„U všech čtyř?“

„Ano. A bojím se, že těch případů bude mnoho. Aspoň mi říkali, že
ještě v několika domech jsou nemocné děti.“

„Máš dost protizáškrtového sera?“

„Ano, je ho dost, ale bojím se --“

„Čeho?“

„Že je již zastaralé a bude mít jen nepatrný účinek.“

„Probůh!“

„Není to mou vinou. Novou objednávku jsem učinil v létě, tak jak to
činívám každého roku. Snad se cestou ztratila, snad loď již nemohla
jeti dále -- a teď --“

„Co teď?“ opakovala po něm pobledlá paní.

„Serum musím mít stůj co stůj!“

„Jakým způsobem je chceš získat? Nejbližší bakteriologický ústav je v
Seattle, to by serum muselo urazit vzdálenost pět tisíc kilometrů --
a ty je zde musíš mít rychle, viď?“

„Ano, velmi rychle. Neboť vypukne-li epidemie zde na severu, pak řádí
daleko krutěji než v civilisovaných krajích. Kdyby bylo léto,
dopravili by serum letadlem. Ale teď -- této třeskuté zimě --“

V pokoji zavládlo mrtvé ticho.

Pojednou se lékař zvedl.

„Kam chceš jít?“ otázala se ho paní Welchová.

„Na poštovní úřad. Udělám vše, co bude v mých silách.“ Oblekl si
těžký kožich a vyšel do skučícího vichru.



II.

LKAJÍCÍ DRÁTY.


Doktor Welch spěchal liduprázdnými ulicemi k poštovnímu úřadu.
Nemilosrdný mráz vnikal i pod jeho silný kožich, ale lékař nedbal. Ba
ani toho nevnímal. Všechny jeho myšlenky byly upjaty k jedinému:
opatřit serum a dopravit je co nejrychleji do Nome.

Konečně došel k poště. Zabušil na silné okenice a naslouchal. Chvíli
bylo ticho. Potom však zavrzaly schody, zaskřípal klíč a úředník
pootevřel dveře.

„Haló, kdo je?“ zavolal do tmy.

„Welch,“ zněla stručná odpověď.

„Ach, to jste vy, pane doktore! Pojďte dál, nebo ten vítr by člověka
odnesl.“

„Pane Smithe, musím odeslat bleskový telegram do Seattle,“ řekl
lékař.

„Nic snazšího, pane doktore! Račte dovnitř!“

Lékař vstoupil do úřadovny a usedl na židli. Poštovní úředník si
připravil tužku a papír.

„Tak -- prosím!“

A doktor Welch diktoval:

„Bakteriologickému ústavu v Seattle. Nome, 25. ledna. Epidemie
záškrtu, nemáme čerstvého sera. Pošlete ihned. Doktor Welch.“

Sotva úředník dopsal, zeptal se polekaně:

„U nás je záškrt?“

„Bohužel.“

„Kolik případů?“

„Zatím čtyři. Bojím se však, že jich bude mnohem víc.“

„To je zlé. Velmi zlé. Neboť dopravit serum ze Seattle v této roční
době -- to by byl hotový zázrak.“

„Vím. Ale nemají-li děti bezmocně zahynout, pak se ten zázrak musí
stát.“

Pan Smith usedl k telegrafickému přístroji a vyťukával klíčem na
pohled bezvýznamné, a přece tak důležité čárky a tečky.

„Půjde to rychle. Všechny linky jsou uvolněny,“ řekl, když byl
telegram odeslán.

„Děkuji vám. Přijde-li odpověď ještě teď v noci, pošlete s ní,
prosím, někoho k nám. Nepřijde-li nic, ráno se dojdu přeptat sám.“

„Měl jste se u nás ohřát, pane doktore!“

„Děkuji. Nemám stání. Kdo ví, nečeká-li mě u nás zase některá matka.“

Doktor Welch se vrátil domů. Paní Welchová na něho čekala.

„Jak jsi pořídil?“ otázala se hned ve dveřích.

„Už je telegram odeslán. Teď jen, aby v Seattle jednali rychle. Ale
věř --,“ chtěl ještě něco dodat, náhle se však odmlčel a zamyšleně se
zadíval do uhasínajícího ohníčku v kamnech.

„Chtěl jsi něco říci?“ zahleděla se na něho paní Welchová a její
pohled plný účasti byl svědectvím, jak se svým manželem cítí, jak s
ním prožívá všechny pochyby, zápasy a naděje.

„Ano...totiž...ono je to těžké, Sylvie! Ať to promýšlím jakkoliv,
nedovedu si představit, že by nám mohli dodat serum jinak než
letadlem. A pochybuji, že by se sem letadlo odvážilo teď, v mrazech,
jakých už dávno nebylo.“

Paní Welchová neodpověděla. I ona došla k témuž závěru, a přece
nemohla a ani nechtěla uvěřit, že by měly nomské děti v příštích
dnech umírat bez pomoci.

Trýznivé myšlenky nedaly manželům Welchovým ani usnout. Oba
přemýšleli a při každém šelestu ztišovali dech, aby nepřeslechli
klepání některé nešťastné matky nebo posla z poštovního úřadu.

K ránu se konečně ozvalo rázné zaklepání. Doktor Welch vyskočil z
postele a spěchal otevřít.

„Telegram, pane,“ podával mu lístek starý Jim.

„Děkuji vám, Jime,“ řekl lékař a spěchal s telegramem do ložnice.

„K pacientovi?“ tázala se paní Welchová.

„Ne. Telegram ze Seattle.“

„Už? Čti, prosím tě!“

„Doktoru welchovi nome stop[2] seattle šestadvacátého ledna stop
serum odesíláme letadlem do anchorage stop dále se letadlo nemůže
odvážit pro povětrnostní potíže stop další dopravu zařiďte stop
doktor jetkins.“

[2: Stop = tečka v telegramu.]

Anchorage -- Nome!

Jen tato dvě slova se mihla lékařovými myšlenkami, když dočetl
telegram. Dvě krátká slova, ale co mezi nimi leží ve skutečnosti!
Kolik ledových plání, sněhových hor a zrádných propastí! Kolik
vichřic a mrazů! Kolik bezútěšné polární tmy, a jak málo šedých,
zakřiknutých paprsků denního světla!

Ale výzva byla stručná a jasná. Další dopravu zařiďte! Nikdo se
neptá, jaké jsou možnosti dopravy v této pusté zemi. A mohl by se
tomu divit? Vždyť kdo tu má znát všechno lépe než on, doktor Welch,
který žije na Aljašce dvacet let? Ano, doktor Jetkins má pravdu:
Seattle -- Anchorage, to byla jeho věc. Ale Anchorage -- Nome, to je
záležitost doktora Welcha.

Ustaraný lékař se pomalu napřímil. Rázem jako by s něho spadla
všechna malátnost, bezmocnost a strach před příšerou epidemie. Byl
jedním z těch lidí, kteří se nebojí odpovědnosti. Kteří mají radost,
jsou-li postaveni před takové úkoly, jež většině lidí připadají
nezdolatelnými. Byl jedním z těch, kdož smysl života spatřují v
plnění povinností.

Rychle rozhodnut odešel na poštovní úřad.

„Dobrý den, pane Smithe. Tak už víte...“

„Ano, pane doktore! Ale co dál?“

„Můžeme navázat telefonní spojení s Anchorage?“

„Doufám, že ano. Aspoň po půlnoci bylo hlášeno, že linky jsou
neporušeny.“

„Výborně! Spojte mě se staničním úřadem!“

Výzva k staničnímu úřadu v Anchorage letěla po drnčících drátech přes
pusté tundry, zamrzlé řeky a rozsáhlé pralesy daleko rychleji než
nejdivější tornado.

Zanedlouho bylo spojení navázáno.

Doktor Welch uchopil sluchátko.

„Zde Nome, doktor Welch. Kdo je u telefonu?“

„Přednosta stanice Anchorage.“

„Pane přednosto, dnes vám bude doručeno serum --“

„Ze Seattle pro Nome, ano, vím o tom,“ nenechal ho domluvit
přednosta. „Očekáváme je k večeru.“

„Funguje železniční spojení do Nenany?“

„Prozatím ano. Na některých místech se vytvořily sice dosti velké
závěje, ale zase se podařilo trať uvolnit.“

„Nuže, jakmile vám bude serum doručeno, odešlete je nejbližším vlakem
do Nenany.“

„Zařídím to, pane doktore! Ostatně -- počkejte okamžik u telefonu,
promluvím si s výtopnou.“

„Prosím!“

Doktor Welch držel sluchátko. Za malou chvíli se ozval přednosta
znovu.

„Haló -- jste u telefonu?“

„Ano.“

„Pane doktore, serum odešleme do Nenany zvláštní lokomotivou.“

„Výborně, pane! Děkuji vám!“

„A jak je dopravíte z Nenany?“

Doktor Welch se zaraženě odmlčel. To kdyby věděl! Dříve než mohl
odpovědět, vběhla do místnosti poštovního úřadu plačící žena. Byla to
Eskymačka.

„Pane doktore, prosím vás, pojďte ihned k nám! Náš Kudlag je nemocen,
je takový horký, těžko se mu dýchá --“

„Počkejte, matko, hned to bude,“ řekl jí. A obrácen k telefonu,
zvolal:

„Haló!?“

„Prosím!“

„Oznamte do Nenany, že další dopravu sera zařídím. Ať vyčkají mých
pokynů.“

„Ano, vyřídím. Vytrvejte!“

„Děkuji.“

Doktor pověsil sluchátko, rozloučil se se Smithem a šel s Eskymačkou
do jejího příbytku. Byla to ubohá chatrč ze směsi dřeva, hlíny, mechu
a kamení.

V rohu na dřevěné pryčně, pokryté opelichanými kožišinami, ležel asi
desetiletý chlapec. Vyrážel nesouvislé, nesrozumitelné výkřiky. Na
čele se mu perlil pot.

Lékař poznal na první pohled, že přichází pozdě.

„Kdy onemocněl?“ zeptal se nešťastné matky, která nepřestávala
srdcelomně naříkat.

„Před -- dvěma -- dny,“ škytala.

„Ba už před třemi,“ ozval se skuhravý hlas z jiného kouta slabě
osvětlené místnosti.

Doktor Welch tam pohlédl. Teprve teď zpozoroval, že tam leží hromádka
koží, v ní jakási hmota tuku, kostí a špíny, což dohromady
představovalo zamračenou hlavu eskymácké rodiny.

„A proč jste mě nezavolali dříve?“

„Když nám nenapadlo, že by to mohlo být tak zlé! Oh, pane doktore,
zachraňte nám ho!“ naříkavým hlasem prosila žena.

„Je to velmi vážné. Ale snad se nám ho podaří zachránit,“ řekl lékař.
Svými slovy chtěl jenom potěšit a posílit. Věděl, že zde je již
všechno marné.

Z eskymácké chaty zamířil přímo k šerifovi.

Zanedlouho vědělo celé město, co se stalo. Byl vydán zákaz společného
shromažďování. I hotely byly zavřeny, neboť epidemie se neomezila
jenom na děti. Ve dne se ukázalo, že onemocnělo i několik dospělých
osob.

Doktor Welch měl plné ruce práce. Sám již nevěděl, v kolika domech
vykonal návštěvu nemocných. A každá injekce, kterou dával, bodla ho
více než pacienta. Byl si vědom, že může katastrofu jen oddálit, ale
že jí nebude moci zabránit natrvalo.

Pozdě odpoledne mu oznámili, že Kudlag zemřel.

Když se konečně večer vracel k svému obydlí, byl k smrti znaven. Za
celý den nepojedl ani sousta. A tíha bolestí všech pacientů se snesla
na jeho bedra. Trpěl se všemi a za všechny.

Před půlnocí někdo zabušil na venkovní dveře. Doktor Welch šel
otevřít. Na ulici stál posel z pošty. Přinášel telegrafickou zprávu z
Nenany:

„Doktoru Welchovi, Nome. Stanice Anchorage oznámila, že odesílá serum
zvláštní lokomotivou. Na trati jsou nové závěje, ale dělníci je již
prohazují. V poledne může být serum v Nenaně. Oznamte, co s ním!“



III.

NÁVRH.


Doktor Welch popošel k oknu a zahleděl se do temné noci. Jeho prsty
neklidně bubnovaly na okenní tabuli. Z jeho bledé tváře bylo možno
vyčísti, jak horečně o čemsi přemýšlí.

Oznamte, co s ním!

Jak je to kruté a ubohé zároveň! Ve vzdálenosti několika set
kilometrů leží balíček, který pro jejich město znamená život.
Nebude-li doručen včas, desítky lidí -- dětí i dospělých -- bezmocně
zahynou. A on bude chodit od jednoho nemocného k druhému, bude se
dívat do jejich lesknoucích se očí, bude jim dávat injekce, jejichž
účinek rychle vyprchá, a na všechny otázky musí jen pokrčit rameny a
zlomeným hlasem odpovídat: „Ale ano...sera je dost...ovšem, je v
Nenaně. Co s ním?“

K čemu jsou všechny vynálezy moderní techniky, nedovedou-li se
uplatnit tam, kde jde o záchranu lidských životů? K čemu jsou auta v
této rozervané zemi? K čemu letadla uprostřed polární zimy?

A do jeho myšlenek se začalo vkrádat něco jako trpká výčitka. Proč se
usadil v této Bohem i lidmi zapomenuté zemi, v tomto ubohém městě,
které je poslední výspou civilisace na americké pevnině? Jak snadný a
pohodlný život mají lidé na jihu! Stačilo by jen zavolat do telefonu
a za několik hodin by bylo serum v rukou lékaře. A zde...?

Náhle se však vzpamatoval. Zastyděl se za tento okamžik chvilkové
slabosti. Ne, ne -- to není řeč pravého muže. Naříkat mohou zbabělci.
Vyčítat osudu jeho nepřízeň a zlobu mohou jen lidé malých srdcí.
Opravdový muž se nelekne žádných překážek. A čím více se jich postaví
v cestu, tím statečněji se s nimi rve, zápasí a vítězí!

Odstoupil od okna a jebo zrak se svezl na knihovnu. Otevřel zásuvku
se zeměpisnými knihami a chvíli v ní cosi marně hledal.

„Sylvie, nevzala jsi odtud zeměpisný atlas?“

„Já jej mám, tatínku,“ řekl Jiří.

„Ach -- ty jsi ještě vzhůru! Běžte už spat, i ty, Sylvie!“

„A co jim odpovíš?“ zeptala se paní Welchová, která si zatím přečetla
telegram a nyní s Jiřím studovali mapu Aljašky.

„Sám ještě nevím,“ odpověděl lékař. „Ale rozřešit to musím, a to
hned. Dovol, Jiří!“

Znal sice podrobně mapu Aljašky, ale přece si chtěl oživit paměť
pohledem do atlasu.

Chvilku se pozorně díval na kolečka, jež označovala osady ležící mezi
Nome a Nenanou. Potom vzal kružítko a pravítko a měřil vzdálenost
mezi jednotlivými osadami. Ale ať se to pokoušel řešit jakkoliv,
stále vrtěl hlavou.

„A nebylo by možno uspořádat nějakou výpravu z Nome, která by tam
zajela?“ napadlo paní Welchové. „Snad by se našlo několik mužů, kteří
by se o to pokusili.“

„To je vyloučeno. Že by se našli, o tom nepochybuji. Ale jak dlouho
by jim ta cesta trvala? A zatím -- kolik životů by tu bylo zmařeno!“

„Nebo kdyby to poslali z Nenany na motorových saních!“ zajiskřilo se
v očích Jiřímu.

Lékař se usmál a pohladil syna laskavým pohledem.

„To ještě nevíš, chlapče, co je Aljaška. Ano, kdyby to byla rovná
pláň, na které není překážek -- proč ne? Motorové sáně by tu byly
jistě nejdříve. Ale dovedeš si představit, co všechno čeká na jezdce
v těchto pustých a zrádných končinách? Není-li možno použíti letadla,
zbývá jen jediný prostředek. A to je --“

„Psí spřežení!“ vpadl mu do řeči Jiří.

„Ano. A ten, kdo by je chtěl řídit, musel by mít nervy jako z ocele,
oči bystré jako sokol, musel by být mrštný jako rys a hbitý jako
jelen. A musel by znát krajinu, protože jinak by určitě zbloudil a
zahynul.“

Všichni se odmlčeli. V pokoji zavládlo stísněné ticho. Jen kyvadlo
hodin stejnoměrně odpočítávalo vteřiny, které se rychle měnily v
minuty, z nichž každá jim nemilosrdně připomínala tvrdou skutečnost.

Jiří pozvedl hlavu a podíval se na otce. Viděl jeho ustaranou tvář,
unavené oči -- a pojednou mu ho bylo tak líto, že nemohl vydržet na
místě. Zvedl se a přecházel po pokoji. Což není opravdu pomoci?
Zpropadený balíček! Uvázne v Nenaně -- a potom by ještě někdo možná
vyčítal tatínkovi, že si s tím nedovedl poradit!

O dopravu by tak celkem ani nešlo. Vždyť výpravu, jakou navrhla
maminka, by bylo možno odeslat přímo z Nenany -- aspoň by se ušetřila
jedna cesta. Ale jde o rychlost a čas! Co by tatínkovi pomohlo, kdyby
mu dodali serum až za měsíc! Nyní se musí jednat rychle. S balíčkem
se musí uhánět jako o závod, a třeba jej předávat jeden druhému, bez
přestávky, bez oddechu, tak jako to oni dělali nedávno v tělocviku --
a tu se Jiří náhle zastavil.

Přiskočil k otci, pověsil se mu na krk a radostně zvolal:

„Tati, už to mám!“

„Co?“

„No, s tím balíčkem! Výborně! Půjde to!“

„Ale co?“ nechápal otec.

I matka se zvědavě zadívala na zářícího chlapce.

„Ať uspořádají štafetu!“ vyhrkl Jiří a vítězoslavně se podíval na
překvapené rodiče.

„Štafetu? Jak to myslíš?“

„No, podívejte se!“ Jiří ukázal na mapu a živě vysvětloval svůj
nápad: „Jedno spřežení vyjede z Nenany, že ano. Přijede do Tolovany,
tam bude čekat jiný muž s novým spřežením. Třetí bude v Hot Springs,
čtvrtý zase jinde -- zkrátka všude, kde na cestě z Nenany k nám mají
telefonní spojení. Víš, to by byla taková štafeta ve velkém měřítku
-- tati, udělej to!“

Doktor Welch rázem oživl. Všechna únava byla pryč. Nejprve se zdlouha
podíval na manželku. Potom se rychle zvedl, objal syna a políbil ho.

„Ty můj kluku zlatý, tomu se říká -- poradit v pravý čas. Tedy
štafeta...že mi to také hned nenapadlo! Vždyť to je opravdu jediné
východisko.“

Oblekl si kožich.

„Kam půjdeš?“ zeptala se paní Welchová.

„Na poštu. Musím jim oznámit, jak jsem se rozhodl.“

„A nešlo by to až ráno? Zase se nevyspíš.“

„Nedá se nic dělat. Ráno už musí být všechny osady uvědoměny, oč
jde.“

„Půjde to, tati?“ jásal Jiří.

„Ale ovšem -- věřím, že se najdou lidé, kteří mají srdce na pravém
místě. A podaří-li se to, pak jsme zachráněni!“

Hodiny již dávno odtloukly půlnoc, když lékař vykročil k poště. Ale
šlo se mu lehce, jako by neměl za sebou den plný shonu, práce a
starostí.

Smith dosud nespal.

„Myslel jsem si, že přijdete ještě v noci, pane doktore,“ pousmál se.

„Nerad vás teď obtěžuji, pane Smithe, ale --“

„Žádné obtěžování. Udělám všechno rád, jen aby zde bylo serum co
nejdříve. Ovšem, půjde-li to vůbec.“

„Půjde, pane Smithe, půjde,“ řekl lékař radostně.

A za půl hodiny letěla do všech významnějších osad mezi Nome a
Nenanou burcující zpráva:

„Sestavte štafetu, která by dopravila serum do ohroženého Nome.
Zprávu o přihlášených mužích zašlete do Nome i do Nenany.
Doktor Welch.“

Když lékař opustil poštovní úřad, obklopila ho neproniknutelná tma.
Byla to tma, z níž se šklebila smrt. Ale nyní se jí už nebál.

Zvítězí život?

Věru, těžko říci, když rozhodující zápas vlastně ještě nezačal. Ale
stačí, že byl dán povel k útoku. Už v tom je život a síla.

A na tváři doktora Welcha se objevil výraz tvrdého odhodlání.



IV.

DOBROVOLNÍCI.


Malý hotel v Unalakliku byl přeplněn. A stále ještě přicházeli noví
mužové. Někteří stáli u rozpálených kamen, jiní seděli u stolů.
Čekali na příchod šerifa a živě rozmlouvali.

„Jsem opravdu zvědav, proč nás dal zavolat,“ ozval se lovec Finke.

„Možná, že vyšel zase nějaký výnos o zvýšení daní,“ řekl krejčí
Stilding, drobný mužíček, který byl pravým opakem hromotluka Finkeho.

„A dejte pokoj s daněmi,“ zabručel hostinský. „Vždyť už teď jsou tak
vysoké, že ani nevím, kde mi hlava stojí.“

„No, no, jen pomalu, Same,“ škádlil ho krejčí. „Ten, s kým je to
opravdu zlé, obyčejně nenaříká.“

„Jen vás postavit tak na půl roku na mé místo,“ tvářil se zkroušeně
hostinský. „Potom byste mluvil jinak.“

„Eh, co, každý máme dost svých trampot,“ mávl rukou Finke. „A --
abych nezapomněl... žena přinesla z obchodu nějakou poplašnou zprávu
z Nome. Nevíte o tom nic?“

„Prý tam řádí nějaká epidemie,“ sděloval ochotně krejčí. „Ovšem --
nevím, co je na tom pravdy. Třeba je to zase jen bluf.[3] To víte,
každý je zavřen mezi čtyřmi stěnami, kloudné práce není -- a tak se
vymýšlejí různé sensační zprávy, abychom se měli čím pobavit.“

[3: Bluf = vylhaná zpráva.]

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou hostinský, „něco na tom bude. Poštmistr
dokonce řekl, že tam nemají dostatek léků -- nebo něco takového.“

„Hm, to by bylo špatné,“ pronesl rozvážně Finke.

Krejčí Stilding se chtěl právě rozpovídat o všech nemocech, které
prodělal, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil šerif
Unalakliku, hlučně pozdravován shromážděnými muži.

Postavil se před nálevnu, a když všechno ztichlo, začal:

„Mužové! Snad jste překvapeni, že jsem vás dal tak neočekávaně
svolat. Ale věc, o niž jde, je tak vážná a naléhavá, že ji nemohu
odkládat.“

Shromáždění zbystřilo pozornost.

„Snad jste již slyšeli, že v Nome vypukl záškrt. Doktor Welch
potřebuje co nejrychleji zásobu čerstvého sera. Objednal je v
Seattle. Letadlo je dopravilo do Anchorage, ale dále se nemohlo
odvážit. V této chvíli je balíček na cestě do Nenany, kam bude
dopraven pravděpodobně dnes v poledne. Ale jde o to, jak jej dopravit
z Nenany do Nome.“

Šerif se zadíval na muže, jako by očekával jejich návrh.

Shromáždění mlčelo. Jen od stolu u kamen se ozval nesmělý hlas:

„Hm, to půjde těžko.“

„Doktor Welch uvážil všechny okolnosti,“ pokračoval šerif. „A nakonec
dospěl k rozhodnutí, že to nepůjde jinak, než sestavit štafetu. Dnes
mi byl doručen jeho telegram.“

Když jej přečetl, sál mlčel. Ale jen na chvíli. Neboť hned potom se
ozvalo několik výkřiků:

„Vždyť to je nemožné!“

„V tomhle čase, kdy by člověk ani psa nevyhnal -- do Nome?“

„To je čiré šílenství!“

„Ono se to lehko řekne: sestavte štafetu! Ale kdo má jet?“

„To by byla vyložená jízda smrti!“

V sále bylo jako ve vosím hnízdě.

Jen šerif stál klidně u nálevny a chladným pohledem pozoroval bouři
nevole, kterou vyvolalo jeho sdělení. Po chvíli zacinkal sklenicemi.
Shromáždění zase ztichlo.

„Máte pravdu, přátelé,“ a slovo ‚přátelé‘ vyslovil s tak ledovým
přízvukem, že nikdo nemusel být ani na okamžik na pochybách, co si
šerif myslí. „Vypadá to skutečně jako čiré šílenství, a ten, kdo by
se štafetové jízdy zúčastnil, musel by být připraven na všechno. Ale
právě proto není k tomu nikdo nucen. Přihlášky jsou dobrovolné.“

„Však proto!“ oddechl si kdosi polohlasitě.

Šerif se nedal rušit a pokračoval:

„A proto se vás táži: kdo se dobrovolně hlásí, že zaveze balíček sera
z Unalakliku do Nome?“

Ticho, které nastalo po této otázce, nebylo rušeno ani jediným
slovem. Někteří mužové sklopili zrak, poněvadž se chtěli vyhnout
pátravému pohledu šerifovu. Jiní se zvědavě rozhlíželi přeplněnou
místností. Na některých tvářích se objevily pohrdavé úsměvy.

A do tohoto trapného ticha se ozval zezadu jasný, jakoby kovový hlas:

„Já!“

Všichni sebou překvapeně trhli a podívali se dozadu.

Jakže? Gunnard Kasson? Ten vytáhlý chlapík hubených tváří a přísně
stažených rysů, který se k nim přistěhoval s ženou a dvěma dětmi před
několika lety až odněkud z Finska?

Ano, byl to on. Za celou dobu jednání nepromluvil ani jediného slova.
Všechny poznámky jedním uchem zaslechl a druhým vypustil. Stál v
koutě zamlklý a nějak hluboce zamyšlený. Ozval se teprve tehdy, když
se mělo mluvit stručně a věcně.

Sesypali se na něho jako vosy.

„Člověče, víte, co to znamená -- jet v této době do Nome?“

„Vím.“

„A víte, že můžete očekávat daleko spíše smrt než návrat domů?“

„Vím.“

„Zapomínáte na rodinu!“

„Ne.“

„Co si tu počnou vaše děti bez vás? Je vidět, jak je máte rád.
Správný otec se stará především o svou vlastní rodinu!“

„Ano, a myslí na své děti!“ dorážel jiný.

Ale to již bylo i na klidného Gunnarda Kassona trochu mnoho. Popošel
kupředu a postavil se vedle šerifa. V očích se mu rozhořel podivný
ohníček.

„Vzpomněli jste mých dětí. Nuže, právě na ně jsem myslil po celou tu
dobu, co nám šerif vyprávěl o tragedii v Nome. A přihlašuji-li se k
jízdě, tedy jen proto, že mám své děti rád. Dovedu si představit, co
bychom cítili všichni, kdyby epidemie vypukla u nás a kdybychom byli
odkázáni -- tak jako jsou teď Nomští -- na cizí pomoc. Pak bych chtěl
slyšet vaše poznámky o statečných mužích, kteří ze strachu o svůj
život nečinně přihlížejí k tomu, jak desítky dětí se potácejí mezi
životem a smrtí. Ale teď už nechci slyšet nic -- a hlavně ne o své
rodině. Přihlásil jsem se a pojedu.“

Shromáždění zmlklo. Muži v rozpacích mačkali své čepice. Sklopili
hlavy a nesrozumitelně bručeli. Gunnard Kasson jim zasadil těžkou
ránu.

A zase promluvil šerif:

„Kdo chce jet s Kassonem?“

Téměř všechny ruce vyletěly do výše.

Šerif se usmál. A z jeho hlasu vyprchal všechen chlad, když
pokračoval:

„Byla to jen malá lest, přátelé, a vy mi ji jistě prominete. Kasson
totiž pojede sám. Chtěl jsem se jen přesvědčit, mám-li před sebou
shromáždění mužů nebo zbabělců. Však už jsem se v duchu rozhodoval,
že se vzdám svého úřadu a pojedu sám. Neboť nebylo by velkou ctí stát
v čele obce, jejíž mužové nemají smyslu pro povinnost.“

A obrácen ke Kassonovi, dodal:

„Děkuji vám, Kassone! Děkuji vám za všechny děti z Nome. A za děti
celého světa.“

Když tiskl Kassonovi ruku, sálem zazněl potlesk. Nakonec se strhl
téměř spor o to, kdo má jet. Ale jelikož se Kasson přihlásil první,
zůstalo při něm.

Všichni se k němu tlačili a podávali mu ruce. Zastyděli se za
nedostatek pochopení pro utrpení bližního. Trápily je výčitky svědomí
za sobectví, které se jich na několik okamžiků zmocnilo. A snažili se
to odčinit aspoň tím, že radili Kassonovi, jak se má připravit na
nebezpečnou cestu.

Zatím šerif spěchal k poštovnímu úřadu.

A za několik minut letěla do Nome radostná zpráva. Byla sice stručná,
ale ležela v ní všechna krása a hrdost člověka:

„Unalaklik připraven. Pojede Gunnard Kasson.“

Téhož dne přijalo Nome ještě čtyři telegrafické zprávy:

„Ruby -- hotovo. Leonard Seppala.“

„Hot Springs -- připraveni. Emil Erikson.“[4]

„Tolovana. Startuje Wurd Kalland.“

„Nenana. Spojení s Tolovanou navázáno. Jede Will Shannon. Vyrazil
dnes v poledne.“

Doktor Welch zašel k večeru na poštovní úřad. Měl za sebou další den
perné práce. Epidemie se šířila úžasnou rychlostí. Každou hodinu byly
hlášeny nové a nové případy. Kromě Kudlaga zemřeli dva jiní pacienti.

Přišel na poštu ve chvíli, kdy úředník Smith přepisoval poslední
značky Morseovy abecedy. Doktor Welch uchopil nedočkavě telegram z
Nenany a četl. Sotva dočetl, v očích se mu zatřpytily horké slzy.
Slzy obdivu a vděčnosti.

Už jedou!

Vezou záchranu, vezou život pro desítky ohrožených dětí! Kéž dojedou
včas!

Pohlédl k městu.

Zazdálo se mu, jako by černý stín smrti zbělel, zeslábl, zvedl se nad
střechy domů. Ale pak zůstal stát a nehnutě visel nad městem.

Doktor Welch se zachvěl. Uvědomil si, že nebezpečí bylo zmenšeno, ale
zdaleka ne zažehnáno. Osud města Nome spočívá v rukou několika
odvážných mužů.

V rukou štafety.

Dojede?

[4: Spisovatel se až v roce 1959 dozvěděl, že tento muž byl ve
skutečnosti Rus jménem Ivanov. Protože F. Omelka dostal v r. 1938 z
Kanady informaci „neznámý muž“, vymyslel si pro svou povídku jméno
Emil Erikson.]



V.

ŠTAFETA.


Doktor Welch nebyl jediným člověkem, který několikrát za den
navštěvoval poštovní úřad v Nome. Druhým mužem, který ustavičně
odesílal telegrafické zprávy do civilisovaného světa, byl novinář
Hilton.

Od prvního rozhovoru s lékařem bylo mu jasné, že jde o událost
nesmírného významu. A to by nesměl být novinářem, aby toho důkladně
nevyužil.

Sotva se roznesla zpráva o epidemii, hned odeslal svým novinám
obšírnou zprávu, v níž podrobně vylíčil zoufalou situaci
nejsevernějšího města americké pevniny. Noviny ji otiskly v nápadné
úpravě na titulních stranách. A jelikož zprávu pohotově rozšířil i
rozhlas, věděl o věci zanedlouho celý kulturní svět.

Nome a jeho postižení obyvatelé se stali středem všeobecné
pozornosti. Nebylo člověka, který by neprojevil zájem o vzrušující
drama na pustém severu.

Každá nová Hiltonova zpráva byla událostí. Noviny tiskly zvláštní
vydání ve statisícových nákladech. Redakce byly zasypávány dotazy.
Rojily se nesčetné návrhy, jak dopravit serum z Nenany do Nome. Ale
všechny byly odsouzeny k zániku z toho prostého důvodu, že byly
neproveditelné.

Letci, kteří považovali dopravu sera především za věc svého stavu,
obléhali telefonickými dotazy meteorologické stanice. Byli mezi nimi
i takoví, kteří byli ochotni dáti v sázku svůj život, jen aby mohli
pomoci ohroženému městu. Ale zprávy meteorologických stanic byly tak
nepříznivé, že nebylo možno dát povolení ke startu.

A jak se blížil balíček sera k Nenaně, tak vzrůstalo dusné napětí.

Co bude dál?

V dílnách, v obchodech, na ulicích, ve vlacích, v úřadech, v
kavárnách, ba i ve školách se nemluvilo o ničem jiném než o Nome.
Uvázne balíček v Nenaně? Či stane se nějaký zázrak, jímž se přenese
serum na určené místo?

Byly to chvíle, kdy neštěstí vzbudilo v lidech ty nejušlechtilejší
city: soucit s trpícími a snahu pomoci jim.

Hlavní slovo v rozmluvách měli ovšem ti, kteří znali Aljašku z
vlastní zkušenosti. Byli to ponejvíce bývalí zlatokopové, jimž se
naskytla lákavá příležitost oživit vzpomínky na pohnutá léta svého
života. Vyprávěli o krutých mrazech a hrozných vichřicích, o
neschůdných průsmycích, z nichž zvláště Chilcootský zahubil sta
odvážných dobrodruhů, o strmých ledovcích a zrádných propastech, o
zvěři, která se v zimě stává velmi nebezpečnou...a všemi těmi
zprávami budili u posluchačů živý zájem -- ale potěšit jimi
nedovedli.

Čím jasněji lidé poznávali, že v tomto boji proti nelítostné přírodě
je člověk bezmocný a onemocnělé děti jsou odsouzeny k smrti, tím
větší sklíčenost se jich zmocňovala.

Tento mrak dusného napětí byl náhle rozříznut oslňujícím bleskem:

Pojede štafeta!

Tak jako v přírodě po vyšlehnutí blesku je chvíli hrobové ticho,
které je vzápětí vystřídáno ohlušujícím rachotem hromu -- i lidé při
čtení palcových písmen o aljašské štafetě zůstali jako omráčeni. Ale
potom se rozjásali jako děti, na potkání se objímali známí s
neznámými, ve vlacích a všude, kde se lidé stýkají, zavládla
podivuhodná ochota, úslužnost, sdílnost, zdvořilost a laskavost --
neboť všichni si uvědomili, že v těchto vzrušujících chvílích vydalo
lidství svůj nejkrásnější plod.

Štafeta se stala heslem dne. Děti prováděly štafetové běhy od rána do
večera. V tělocvičně, cestou do školy i ze školy, na kluzišti i při
sáňkování. Dospělí se na ně dívali a podivno! -- teď jim vůbec
nevadilo, že děti se jim pletou do cesty, že povykují a zlobí. Dívali
se na ně se schvalujícím úsměvem, neboť v nich nespatřovali hrající
si děti, nýbrž několik odvážných hrdinů, kteří právě podnikli
nevídaný závod se smrtí.

Will Shannon, Wurd Kalland, Emil Erikson, Leonard Seppala, Gunnard
Kasson!

Pět jmen, která elektrisovala svět! Pět jmen, k nimž se upíraly
všechny naděje nejen toho jednoho tisíce obyvatel v Nome, nýbrž
naděje statisíců a milionů lidí na celém světě! Pět jmen, která
vzbudila úctu a obdiv, sotva byla vyslovena.

Jen jedna věc tlumila jásot a nadšení. Byla to myšlenka, jak se jim
povede na dlouhé a nebezpečné cestě.

Ke každému z pěti hrdinů, jejichž jména do té doby nikdo nikde
nečetl, se upíraly naděje světa stejnou měrou. Neboť každý byl
sloupem, pilířem, který nesměl puknout. Každý byl článkem v řetězu,
který nesměl býti přetrhnut. Na každém z nich spočíval stejný díl
odpovědnosti. Selže-li jeden, štafeta nedojede.

Celý svět se chvěl o zdar nejodvážnější jízdy, jaká kdy byla
podniknuta.

Jen ti, kteří byli hlavními osobami v tomto obrovském zápolení, byli
klidni. Ani ve snu jim nenapadla myšlenka, že konají něco
mimořádného. Tvrdý zápas o denní chléb je naučil prostotě. Proto
úkol, který na sebe vzali, považovali za něco samozřejmého. Kdesi v
pustině umírají lidé, a my je můžeme zachránit. Padneme při tom?
Snad. Ale ať se stane cokoliv, uděláme vše, co bude v našich silách.
Vždyť jak bychom se mohli podívat ještě jednou v životě někomu klidně
do očí, kdybychom za takových okolností zůstali doma, v pohodlí, v
teple, u vyhřátých kamen? Je něco prostšího a samozřejměšího nežli
to, že jedeme?

A kdyby jim někdo ukázal sensační články v novinách, kdyby jim někdo
řekl, že jsou považováni za největší hrdiny přítomných dnů, zavrtěli
by nechápavě hlavou, mávli by rukou, jako by chtěli říci: „A dejte
nám pokoj s takovými hloupostmi!“

Však také by se zmýlil, kdo by se domníval, že štafeta byla zahájena
s nějakými obřady.

Will Shannon přijel se svými saněmi a spřežením dvanácti psů k
nádraží v Nenaně, ohlásil se u přednosty stanice a čekal na příjezd
lokomotivy.

Vyprovázelo ho několik přátel, kteří mu ještě pomohli prohlédnout
spřežení, utáhnout popruhy a podívat se na jeho odjezd.

A již se ozval hvízdot. Lokomotiva se vřítila do nádraží.

Strojvůdce hbitě vyskočil a podával přednostovi malý balíček.

„Tak -- zde to máte,“ hlásil.

„A to je všechno?“ divili se okolostojící malému objemu balíčku,
který nevážil více než půl kilogramu. Nemohli pochopit, že životy
mnoha lidí mohou záviset na něčem tak nepatrném.

„Ano,“ usmál se strojvůdce. „A jak to odešlete dále?“

Nebylo však třeba, aby mu to někdo vysvětloval. Neboť přednosta zatím
předal balíček Shannonovi. Ten jej zabalil do silné kožišiny,
převázal několika silnými řemeny a připevnil k saním.

Potom se rozloučil stisknutím ruky se strojvůdcem, přednostou a
přáteli, vyskočil na sáně, práskl bičem a -- štafeta vyrazila!

„Mnoho zdaru!“ volali za ním.

Ale první muž štafety to již neslyšel. Nebylo času na dlouhé průtahy.
Vědomí, že každá hodina, snad každá minuta může znamenat záchranu
lidského života, nutilo k spěchu.

Bylo to všechno tak prosté, a přece v té prostotě leželo tolik
mužnosti a tvrdosti, ale i tolik něhy a lásky!

Cesta do Tolovany vedla rozsáhlým lesem po levém břehu Tanany,
vlévající se do největší řeky Yukonu. Byla však tak zaváta sněhem, že
Will Shannon musel jet cesta necesta.

Když štafeta opouštěla Nenanu, ukazoval teploměr −35 °C. Vál však tak
silný vítr, že se mráz cítil dvojnásobně. Will Shannon měl důkladný
kožich, kožešinovou čepici, vysoké boty a teplé palcové rukavice. A
přece po několika hodinách jízdy se chvěl zimou. Chvilkami běžel
vedle spřežení, aby si trochu rozproudil krev.

K večeru vichr ustal. Will Shannon využil chvilky ticha k nakrmení
psů. A pak zase pokračoval v cestě.

Za tmy to šlo mnohem pomaleji než za denního světla. Několikrát
spřežení narazilo na vysokou závěj sněhu, mnohokrát se sáně div
nepřevrhly, narazivše na vyvrácený strom. Psi umdlévali, i Will
Shannon cítil únavu v celém těle. Ani na okamžik ho však nepřepadlo
pokušení odpočinouti si. Věděl, že záchrana mnohých spočívá v jeho
rukou a jednal podle toho.

V Tolovaně jej očekávali už od večerních hodin. Nakrmené spřežení
Wurd Kallanda podřimovalo v nádražní budově. Wurd Kalland se svými
přáteli netrpělivě pohlížel na ručičku hodin. Dojede Will Shannon?

Dojel až před půlnocí. Byl unaven, ale usmíval se.

„Šťastnou cestu!“ přál Kallandovi, když mu předával balíček sera.

Wurd Kalland uložil serum na své sáně, zamával na pozdrav a vyjel.
Hned nato letěla do Nenany, do Hot Springs a Nome telegrafická
zpráva, že Will Shannon šťastně dojel a Wurd Kalland pokračuje v
další jízdě.

Wurd Kalland měl před sebou asi osmdesát kilometrů jízdy.
Nejnebezpečnější byl přejezd řeky Tanany. Byla zamrzlá do hloubky
jednoho metru i více, ale v místech, kde byly peřeje, tvořil led jen
slabý povlak. Stačilo dostat se na takové místo a...

Teplota k ránu nápadně klesla. Na obloze se objevily mraky, které
věštily blížící se sněhovou bouři.

Wurd Kalland pobízel psy k většímu a většímu spěchu. A když konečně,
napolo zmrzlý, spatřil roztroušené domky osady Hot Springs, objevil
se na jeho zkřehlé tváři spokojený úsměv.

A zase tentýž obraz jako v Tolovaně: nové spřežení, nový muž a nový
jásavý telegram o Kallandově vítězství.

Emil Erikson jel z Hot Springs do Ruby. Vzdálenost, která leží mezi
těmito dvěma osadami, se znásobila ještě tím, že musel dvakrát
přejíždět veletok Yukon.

Když vyjížděl, bylo nebe zataženo těžkými mraky a vítr se ani nehnul.
Emil Erikson znal takové ticho. Věděl, že po něm zpravidla přichází
vichřice, do níž se ani ten nejstatečnější seveřan neodváží. A přece
vyjel. Zoufalé Nome čekalo.

Vichřice se rozzuřila hned po poledni. Zároveň s ní snesl se s
olověného nebe celý příval sněhu. Vichřice jej hnala před sebou,
skučela, hvízdala, lámala stromy, oslepovala jezdce i psy. Chvílemi
byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok.

Psi se už jen vlekli. Emil Erikson se sotva držel na nohou. Ale
štafeta jela. Odpoledne, celou noc a ještě jeden celý den. Třiatřicet
hodin nepřetržité jízdy. Třiatřicet hodin nadlidského utrpení. 29.
ledna o deváté hodině večerní vjel polomrtvý Emil Erikson do Ruby.

Tam ho již netrpělivě vyhlížel muž, který měl projet nejdelším a
nejnebezpečnějším úsekem celé štafetové trati Leonard Seppala.



VI.

LEONARD SEPPALA.


Nikdo jiný se nemohl odvážit tak nebezpečné cesty, jaká byla z Ruby
do Unalakliku, než Leonard Seppala. Jako Gunnard Kasson i on pocházel
z Finska. Od dětství žil ve studeném podnebí, takže drsné Aljašce
přivykl daleko dříve než tisíce jiných přistěhovalců. Byl vysoké,
štíhlé postavy, měl světlé, vlnité vlasy a modré oči, z nichž
vyzařovala dětská hravost i železná vůle.

Jeho spřežení bylo nejlepší z celého Ruby. U nás si rolníci zakládají
na krásných koních. Na Aljašce se mužové chlubí svými psy. Zvláště
vedoucí pes Balto, který dostal jméno po Baltickém moři, aby měl
Seppala stálou a živou připomínku na svou vzdálenou vlast, vynikal
vzrůstem, silou, odvahou a inteligencí. Neskákal sice na povel přes
tyč, ani nepanáčkoval, ani „neprosil“. Ale stačilo, aby mu jeho pán
řekl několik slov, a pes snadno pochopil, co se od něho žádá.

Někdy se stalo, že smečka psů se začala rvát. Jediný Seppalův pokyn
-- a Balto byl mezi nimi. Kdyby se psi na něho svorně vrhli, jistě by
ho roztrhali. Ale bylo až podivuhodné, jak mocně působila na všechny
přítomnost statného vlčáka. Stačilo, aby jednomu nebo dvěma rebelům
nakousl ucho, krátce zaštěkal, vycenil zuby a rozhlédl se jako král
-- a bylo ticho. Psi zavrčeli a schlíple se stáhli do svých bud, nebo
se začali lichotit Baltovi.

Z počátku se držel Seppala toku Yukonu. Jel lesem, který poněkud
zmírňoval prudkost vichřice. Přesto jelo spřežení jen velmi pomalu,
neboť co chvíli se objevil na cestě vyvrácený strom, který bylo nutno
objíždět.

K ránu překročili Yukon a brzy se dostali na rovnou pláň. Zde
nebezpečí vyvrcholilo. Nejen že vichřice, nespoutaná hradbou pralesa,
začala řádit jako šílená, nejen že mráz zesílil tak, že Seppala by
mohl naměřit 60 °C pod nulou -- ale kromě toho ujížděli na takovém
povrchu půdy, že každý krok mohl znamenat pád do hlubiny.

Seppala znal takové močálovité kraje, kde byla zamrzlá jen slabá
vrstva na povrchu, která se snadno prolomila i pod tíhou jediného
psa, natož celého spřežení! Proto jel velmi opatrně, spoléhaje hodně
na vrozenou bystrost Baltovu.

Hodina za hodinou míjela a jednotvárná krajina nebrala konce. Psi
umdlévali únavou a pomalu i hladem, neboť na širé pláni nebylo ani
místečka chráněného proti vichru, kde by mohl Seppala spřežení
nakrmit. Když viděl, že čeká marně na nějaký pahorek, rozhodl se ke
krátkému oddechu i v otevřeném kraji. Zastavil spřežení a podělil psy
zmrzlými rybami. Psi se na ně dychtivě vrhli. Než Seppala došel k
Baltovi, byla dvojice u saní s pokrmem hotova a krátkým vrčením se
dožadovala přídavku. Seppala jim hodil ještě několik ryb a pohladil
je. Přitom padl jeho zrak na sníh, na němž bylo několik rudých skvrn.
Zarazil se. Od čeho pocházejí? Vtom jeden z psů pozvedl nohu a
Seppala spatřil do krve rozdrásanou tlapku. Bezmezná lítost mu stáhla
hrdlo. Rázem ji však přemohl. V Nome umírají děti. Čekají na
záchranu. Není možno kvíleti a ztráceti čas s několika oděrkami.

Ještě jednou pohladil psy a shýbl se pro otěže.

Psi, kteří se stále ještě za ním ohlíželi, se patrně domnívali, že
jim chce dát novou dávku masa. Rychle se shlukli k němu. Každý chtěl
být první.

A v té chvíli se to stalo.

Ozval se krátký, suchý praskot. Seppala hned pochopil, oč jde. Dříve
však, než mohl uskočit, led se pod ním prolomil a Seppala se sáněmi
se octl v močálu.

Polekaní psi uskočili na pevný led a chtěli prchnout. Ale Balto se
vracel obloukem pro svého pána.

„Kupředu, Balto! Táhni!“ vykřikl Seppala a snažil se lehnout si na
pevný led, který se však pod ním stále lámal.

Chytrý pes porozuměl. Vrátil se na své vedoucí místo a napjal všechny
síly. Ostatní psi byli donuceni táhnouti také.

Bylo štěstím, že popruhy byly z velmi pevných koží. Jinak by jistě
praskly, neboť sáně se vzpřímily a nemohly vyklouznout.

Konečně se Seppalovi podařilo lehnout si na led. Naklonil se nad
zrádný močál, nadzvedl sanici a sáně se rozletěly po pevném ledu.

„Balto, stůj!“ zvolal Seppala a s námahou se zvedal. Měl sice kožený
oblek, který byl uzpůsoben nehodám podobného rázu, ale několik kapek
vody se přece jen dostalo až na tělo a teď nemilosrdně studily.

Spřežení poslušně zastavilo. Seppala doběhl k saním a jeho první
myšlenka patřila balíčku sera. Kůže, v níž bylo zabaleno, byla na
povrchu provlhlá, uvnitř však bylo naprosté sucho. Uklidněn vyskočil
na sáně a spřežení opět vyjelo.

Vichřice zuřila dál a Seppala cítil, jak mu začínají dřevěnět nohy.
Sotva si to uvědomil, seskočil se saní a běžel vedle nich. Trochu to
pomohlo. Krev se mu rozproudila v žilách, příjemné teplo se mu
rozlilo po zádech. Zároveň s ním však přišla taková únava, že chtěj
nechtěj musel znovu vyskočiti na sáně.

Zatím se začala krajina měnit. Místo rozlehlých plání se objevovaly
pahorky. Nejprve mírné, ale čím dále tím vyšší a vyšší, až přešly v
souvislá horská pásma.

Byla-li cesta tundrou nebezpečná, zde nebyla o nic jistější, neboť za
každým kopečkem se mohla neočekávaně objevit zrádná propast.

Bylo již pozdní odpoledne, když projížděl táhlým údolím. Po obou
stranách trčely do výše obrovské kopce, na nichž nebylo žádného
porostu. Síla vichřice tu značně polevila, proto se spřežení rozjelo
rychleji.

Pojednou se ozval temný hukot, jako by odněkud z dálky sem dolehlo
burácení bouře.

Seppala se znepokojeně rozhlédl. Sotva jeho pohled padl na stráň,
zvedající se po pravé straně do závratné výše, pochopil a zbledl.

Lavina!

Nesmírné spousty sněhu, které se uvolnily vlastní tíhou, se valily do
úzkého údolí, jímž projížděl!

Kam prchnout? Jediným pohledem se přesvědčil, že lavina se řítí v
takové šířce, že není možno jí uniknout.

Rychle zamířil na protější stráň. Zapráskal bičem a hlasitým výkřikem
pobídl psy k rychlejšímu běhu. Nebylo toho však třeba. Zvířata
vytušila nebezpečí a napínala všechny síly, aby unikla ničícímu
živlu.

Ale lavina byla rychlejší.

Sotva vyjel pes Balto nad úpatí protější stráně, otřáslo se celé
údolí temným rachotem. Spousty sněhu se zřítily do údolí a rázem
umlčely Seppalův výkřik i úzkostlivý štěkot jeho psů.

Štafeta byla pohřbena!

Údolí ztichlo. Dozněl hukot laviny, ustal tvrdošíjný zápas člověka s
přírodou. Jen ve výšinách zaječel nový nápor vichřice.

Ticho trvalo vteřinu, dvě, zvolna se měnilo v minuty.

A náhle se sníh pohnul. A pak znovu a znovu. A najednou se nad sněhem
zjevila hlava Baltova.

Pes pohlédl dopředu, potom se obrátil. Jeho oči byly plny němého
údivu. Chvíli to trvalo, než pochopil. Ale pak zaryl tlapy do sněhu a
hrabal a hrabal.

Zanedlouho se objevily hlavy první pohřbené dvojice. V tom okamžiku
se Balto jásavě rozštěkal a začal hrabat ještě houževnatěji. Druzí
dva psi se otřepali a ihned začali pomáhat Baltovi. Sníh odletoval
napravo i nalevo a nové a nové dvojice psů se dostávaly na povrch.

Konečně se objevily sáně a vedle nich Seppala. Byl zasažen lavinou
tak nešťastně, že hlavou narazil na sáně a pozbyl vědomí.

Psi se shlukli okolo něho s radostným štěkotem, hned však zmlkli.
Jejich pán se nehýbal.

Zvířata zůstala zaraženě stát. Žádné se ani nepohnulo. A snad by tam
celé spřežení zmrzlo, kdyby nebylo Balta.

Kdož ví, proč to udělal. Snad chtěl projevit lásku svému pánu, snad
se v něm probudil týž cit, jaký měl pro svá trpící mláďata, snad
lítost ho donutila k tomu, že se přiblížil až k svému pánu a -- začal
olizovat jeho tvář.

A pomohlo to. Raněný zamžikal a po chvíli otevřel oči. Balto jej
ještě několikrát olízl a pak se radostně rozštěkal.

Seppala se rozhlédl. Celé spřežení vězelo ve sněhu jako v hrobě.
Kdežto Balto měl k povrchu sotva několik decimetrů, kolem Seppaly se
už zvedaly sněhové hromady více než dvoumetrové. I kdyby nebyl
zraněn, z tohoto hrobu by se sám nikdy nebyl dostal.

Vděčně pohlédl na Balta i na ostatní psy. Jeho pohled byl plný díků.
Děkoval zvířatům za sebe, za svou ženu a děti, které v napětí čekají
doma, i za ty ohrožené v Nome, kteří toužebně vyhlížejí záchranné
serum.

Serum! Mělo být co nejrychleji v Nome! A on zde leží ve sněhu, jako
by měl bůhvíkolik času.

Chtěl se zvednout, ale nešlo to. V hlavě mu hučelo, před očima se
dělaly mžitky. Celé tělo měl jako v ohni.

Uvědomil si všechnu hrůzu svého postavení. Leží tu sám uprostřed
pustiny, nad ním burácí vichřice, která sype bez ustání nové a nové
vrstvy sněhu -- a v dálce na něho čekají s pevnou důvěrou. Zklame
jejich očekávání a naděje. Balíček, který urazil tisíce kilometrů,
který prošel tolika rukama obětavých lidí, se zastaví u něho. Seppala
nedojede.

Trýznivé myšlenky mu působily větší bolest než zraněné a prokřehlé
tělo. A jen jejich bodavým hrotům mohl vděčit za to, že se znovu
zvedl. Zapotácel se, zavrávoral a klesl opět do sněhu. Tak to
opakoval několikrát, až se mu konečně podařilo vysoukati se na sáně.

„Jeď, Balto,“ řekl mdle a pozbyl vědomí.

Balto vytáhl sáně z kanálu, který se psy vyhrabal, a jel po svahu tak
dlouho, dokud neminuli zřícenou lavinu. Potom sjel do volného údolí a
na rovné ploše se rozjel rychleji. Občas se ohlédl dozadu, aby se
přesvědčil, leží-li Seppala dosud na saních.

Byl to nevýslovně smutný pohled na ubíhající štafetu. Seppala ležel
na saních bez jediného hnutí. Psi, jako by si byli vědomi, že se zde
děje něco neobvyklého, jeli vážně a tiše.

Pojednou sáně narazily na tvrdý výčnělek. Vyskočily, zakymácely se a
vzápětí ležel Seppala na tvrdém sněhu. Při pádu se uhodil tak silně,
že ho bolest probudila z mrákot.

Posadil se na zemi a zmateně se rozhlédl. Sáně byly již několik metrů
před ním a ujížděly dál.

„Balto! Balto!“ zavolal vzrušeně.

Pes se ohlédl, zastavil a již se vracel k svému pánu. Několikrát
provinile zaštěkal a začal se třít okolo Seppalových nohou.

„Jsi hodný, Balto!“ hladil ho Seppala. „A dobře nás vedeš,“ pohlédl
na kompas.

Druhá noc se snesla na zasněžený kraj. A vichřice neutichala.

Seppala nakrmil psy a pokračoval v cestě po celou noc. Chvilkami jel
za jasného vědomí, chvilkami upadal v bezmocné dřímoty. A byl to zase
Balto, na němž spočívala všechna bezpečnost jízdy.

Druhého dne se štafeta už jen vlekla. Všichni psi měli nohy tak
rozdrásány, že za spřežením se táhla stuha rudé krve. Každé šlápnutí
působilo psům muka. Těly zvířat i vysíleného člověka lomcovala
horečka.

V zuboženém stavu dostihla štafeta Unalaklik. Měla za sebou přes 250
km cesty, čtyřicet pět hodin jízdy a celé moře utrpení.

Unalakličtí, kteří již několik hodin žili v ovzduší obav a nadějí,
vyjeli Seppalovi vstříc. Chtěli mu stisknout ruku, poděkovat mu,
podat občerstvení.

Seppala všechny objal vysíleným pohledem, mlčky ukázal na balíček
sera a skoro neslyšně zašeptal:

„Ošetřte psy!“

Potom se zvrátil a pozbyl vědomí.

To již Gunnard Kasson připevňoval balíček na své sáně.

A zatím co odváděli psy a odnášeli bezvládné Seppalovo tělo, aby mu
vrátili život, poslední, rozhodující článek štafety zamířil k moři.



VII.

MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ.


Od té chvíle, kdy přišla do Nome zpráva, že štafeta je na cestě,
obyvatelé města si oddechli. Věděli, že ještě není vyhráno. Věděli,
že teprve nastává hlavní boj se zákeřnou smrtí. Přesto zoufalství
ustoupilo naději.

Doktor Welch zestaral za těch několik dní nejméně o deset let. Nebyl
to lehký úkol prohlížeti pacienty, kteří k němu vzhlíželi s bezmeznou
důvěrou, a nemoci jim poskytnouti pořádný lék.

Poštovní úřad byl denně obléhán. Nebyli to již jen doktor Welch a
novinář Hilton, kteří s takovou nedočkavostí očekávali zprávy o
blížící se záchraně. Rodiče nemocných dětí, i ti, v jejichž domě se
nemoc dosud neusadila, spěchali několikrát za den na poštovní úřad,
aby zvěděli, co je nového.

Každý úsek štafety byl sledován s bezdechým napětím. Jména jezdců
byla vyslovována s obdivem a úctou. A při každé zprávě, že vyjel
další jezdec, padal jim balvan se srdce.

Toho dne, kdy z Ruby vyrazil Seppala, bylo v Nome neobvykle živo. Nic
nebyly platny zákazy o shromažďování. Lidé byli plni veliké zprávy a
museli se někomu svěřit se svými dojmy.

„Slyšel jste již?“ tázali se jeden druhého na potkání.

„O čem?“

„No, o Seppalovi!“

„Ach, Seppala! Zlatý člověk...“

„A co myslíte -- dokáže to?“

„Dokáže. Seppala dojede. Určitě!“

„Ale když ta trať je tak dlouhá a --“

„-- a nebezpečná, vím. Ale kdosi říkal, že Seppalu zná. Prý je to
chlapík jako ze železa. A já -- sám nevím, proč mu tak důvěřuji. Ale
cosi mi stále říká, že Seppala dojede.“

„Však kéž by...“

Čím déle telegrafní úřad v Unalakliku mlčel, tím více rostla důvěra v
Seppalu. Nikdo nechtěl propadnout zoufalé beznaději. Nikdo neměl dost
síly, aby připustil myšlenku, že Seppala by mohl uváznout v
pustinách. Viděli strašnou polární vichřici a třásli se mrazem, který
byl i na jejich poměry neobyčejně prudký. Věděli, že kraj, jímž
projíždí Seppala, je plný nebezpečných nástrah. Že jsou tam zrádné
bažiny i hory s propastmi. Že je tam plno hladové a nebezpečné zvěře.

A přece věřili. Věřili tou podivnou vírou, jaké je schopen člověk jen
tehdy, když mu již nic jiného nezbývá. Bylo jim jí také třeba, neboť
jen tak dovedli zapudit stíny zoufalství a pochyb, které se v skrytém
koutku jejich duší neodbytně ozývaly.

Ale když došla zpráva o Seppalově příjezdu do Unalakliku, když celý
večer a dlouho do noci nebylo slyšet jinou větu než „Seppala dojel!“,
kterou vyslovovali se zvlhlýma očima a chvějícími se rty -- teprve
tehdy si mlčky přiznali, jak vratká byla jejich víra...

Vzrušení dostoupilo vrcholu, když Unalaklik hlásil, že Gunnard Kasson
je na cestě.

Gunnard Kasson!

Na něho myslil doktor Welch dnem i nocí. A nejen doktor Welch. I jiní
mužové v Nome a přičiněním Hiltonovým také ostatní svět. A hlavně
ovšem matky, které se skláněly nad nemocnými dětmi a s úsměvem na
tváři, ale s krvácejícím srdcem je povzbuzovaly, těšily i dodávaly
odvahy pouhými dvěma slovy: Gunnard Kasson...

Však to byl již sám zvuk hrdého jména, který dovedl posílit. Nebylo
třeba Gunnarda Kassona znát. Stačilo vyslovit jeho jméno, tvrdé a
úsečné -- a už jsi viděl před sebou muže, který se dovedl směle
postavit tváří v tvář i tomu nejhoršímu nebezpečí.

Gunnard Kasson je na cestě.

Zvítězí?



VIII.

GUNNARD KASSON.


Gunnard Kasson měl na vybranou: buď mohl jet po souši, nebo po moři.
Cesta po břehu byla sice bezpečnější, ale velmi dlouhá. Přímá cesta
přes zamrzlý záliv Nortonův byla velmi nejistá, avšak mnohem kratší.

Záleželo na každé hodině. Do Unalakliku došel telegram z Nome o
prvních obětech záškrtu. Proto se Kasson rozhodl, že pojede přes
moře.

Věděl, že nejtěžší úlohou na moři bude orientace. Kdyby svítily
hvězdy, dovedl by snadno určit směr jízdy. Ale vichřice trvala v
neztenčené síle dále. Znemožňovala výhled a oslepovala. Nikde nebylo
pevných bodů, které by usnadňovaly orientaci. Proto si vzal dokonalou
busolu[5] se světélkující růžicí, podle níž mohl směr jízdy určit
velmi přesně. V noci se musel na ni dívat téměř nepřetržitě.

[5: Busola = kompas.]

Jakmile se rozšeřil skoupý severský den, jelo se mu již lépe. Zato
čím více se vzdaloval od pevniny, tím více nástrah se stavělo v
cestu. Nebyly to jen četné trhliny v ledu, které činily jízdu tak
nebezpečnou. Velmi často narazil na zpříčené kry, které trčely do
značné výše. Některá byla tak vysoká, že ji musel objeti. Ale byla-li
kra či ledová hora nakupena do výše a ke všemu se táhla do značné
dálky, takže objíždění by trvalo velmi dlouho, Kasson ji raději
přejel.

Bylo to velmi obtížné, neboť přednf psi se museli vyšplhat na
vrcholek, přelézt jej, sjíždět po odvráceném svahu dolů a svou tíhou
táhnout za sebou zbývající psy i sáně.

A přece to Kasson volil raději, neboť nechtěl zbytečně ztratit ani
minutu.

K večeru vichřice ustala.

Kasson nakrmil psy a po krátkém oddechu pokračoval v cestě.

Minula tichá noc, v níž jen občas zadunělo moře praskotem ledu.

Druhého dne se vlekli psi kupředu jen s největší námahou. Tak jako
Seppalovo spřežení -- i oni krváceli z četných odřenin.

Kasson předpokládal, že dorazí do Nome ráno 2. února. Ale když se již
blížilo poledne a pevninu stále nebylo vidět, znepokojil se.
Neodchýlil se příliš od určeného směru? Nezbloudil a nejede snad do
širého Tichého oceánu?

Při té myšlence se zachvěl. Neboť to by znamenalo nejen zdivočení psů
hladem a jeho smrt, ale i pohromu pro Nome a jaký výsměch osudu by
spočíval v tom, že štafeta selhala až před cílem!

Bystře se rozhlížel; neuvidí-li před sebou nebo po pravé straně pruh
pevné země. Ale všude, kam oko dohlédlo, leželo jen zamrzlé moře, tu
a tam zvlněné ledovcem nebo sněhovou horou.

Pojednou zpozoroval v dálce před sebou, poněkud vpravo, několik
temných bodů, které se nápadně odrážely od bílého přikrovu moře.

Vlci!

Kasson nepocítil bázně. Naopak, měl téměř radost, neboť přítomnost
vlků byla náznakem, že pevnina nemůže býti daleko!

S novou chutí pobídl pay.

Jen aby je vlci nezpozorovali! Kasson je sice připraven na všechno,
má výbornou opakovací pušku a dostatek nábojů -- ale teď, když už je
tak blízko cíle, škoda každého zdržení!

Zajel se spřežením za vysokou kru a tam se ukryli.

Potom opatrně vyhlédl na ledovou pláň. V duchu zajásal. Vlci běželi
po vzdáleném obzoru a hnali se tím směrem, odkud Kasson přijel.
Pádili jako vítr. Za chvíli mu zmizeli a očí.

Oddychl si a s novými silami, kterých mu dodala myšlenka, že cíl
nemůže již býti příliš vzdálen, pobídl psy k rychlejší jízdě.

Chvíli jeli klidně.

Náhle však psi začali jevit nepokoj. Aniž je Kasson pobízel,
zrychlili běh, takže sáně jen letěly.

Co to má znamenat? Větří snad psi novou smečku vlků? Či vyvstává již
nové nebezpečí v podobě ledního medvěda?

Kasson se znepokojeně rozhlédl. Když se podíval dozadu, rázem
pochopil rozčilení psů.

Za nimi se hnala smečka vlků. Byli to ti, které spatřil před chvílí.
Cestou asi narazili na čerstvou stopu Kassonových saní a pustili se
po ní.

Zapráskal bičem, vzkřikl na psy a ti se rozletěli po rovné pláni jako
šipky. Strach před hladovými vlky jim dodával neuvěřitelných sil.

Gunnard Kasson se setkal s vlky již několikrát. Znal je dobře již z
Finska. I zde, na Aljašce, se zúčastnil několika výprav na tyto
šelmy, když se stávaly v zimě dotěrnými a ohrožovaly bezpečnost
osady.

Ale ještě nikdy se a nimi nesťřetl za takových okolností jako nyní,
kdy na něm spočívala odpovědnost za záchranu tolika životů! A právě
tato okolnost byla příčinou, že se mu zachvěla ruka, když zamířil na
statného vlka, který předběhl celou smečku o několik metrů. Hned se
však ovládl.

Ozvala se krátká rána. Vlk se vymrštil do výše a zůstal ležet na
místě. Ostatní se vrhli na raněného druha.

Tato chvíle stačila, aby Kasson získal značný náskok.

Ale již se blížila smečka znovu! A ještě rychleji a dravěji, neboť
pach čerstvé krve vystupňoval jejich zuřivost na nejvyšší míru.

Kasson vystřelil ještě několikrát. Po každé zůstal jeden vlk na ledě
a smečka pohltila neočekávané sousto. Přesto se vzdálenost mezi
spřežením a vlky neusťále zmenšovala.

Jen rychlost psů se nezměnila. Cítili nebezpečí přímo v týle, proto
je Kasson nemusel pobízet.

Pojednou sáně narazily na nepatrnou kru. Povyskočily, a dříve než
tomu mohl Kasson zabránit, vypadla z nich krabice s několika
zásobníky nábojů!

Kasson se zachvěl.

Teď je téměř bezbranný. V pušce má sice ještě tři nebo čtyři náboje,
ale čím je to proti hladové smečce, v níž je ještě teď přes dvacet
vlků!

Jediná spása spočívá v rychlosti psů. Ale jak dlouho může trvat tento
šílený běh?

V poslední chvíli napadla Kassonovi šťastná myšlenka. Uchopil vak s
masem, které vezl jako potravu pro psy. A nyní začal házet kus po
kuse vlkům. Z počátku se zastavovali u každého sousta, rvali se o ně
-- a Kasson získal několik drahocenných vteřin. Ale když se to
opakovalo několikrát, vlci poznali, že na všechny se z malého kousku
stejně nedostane. Proto to přenechávali prvnímu, který se masa
zmocnil, a hnali se dále.

Potom Kasson rozevřel celý vak a rozhodil jeho obsah po zemi.
Tentokrát se zastavili všichni vlci a znova se chvilku zdrželi.

Kasson obrátil všechnu pozornost na spřežení a na cestu vpředu.

Kdo popíše jeho leknutí, když místo pevniny, jejíž blízkost tušil,
vyrostla před ním vysoká ledová hora, táhnoucí se dlouhý kus cesty
doprava i doleva!

Jediný pohled ho přesvědčil, že nahoru se nedostane. A na objíždění
bylo příliš pozdě...

Pochopil, že to znamená konec.

Zastavil se u samého ledovce. Několika prudkými řezy zbavil psy
řemenů. Nejprve vedoucího psa Bleska.

„Blesku, na ně!“ vykřikl.

Pes uposlechl. Odvážně se rozběhl proti smečce, která se rychle
blížila.

Ostatní psi zaváhali. Jako by se chtěli rozprchnout. Ale nakonec se
přece dali strhnout odvahou svého vůdce.

Nastal zoufalý zápas.

Kasson vystřelil zbylé náboje. Potom přiskočil k psům a pomáhal jim
mocnými údery pušky.

Vlci na okamžik zakolísali. Ale jen na okamžik. Jejich přesila byla
příliš veliká. Třebaže psi zápasili s podivuhodnou odvahou, přece
jich začalo ubývat.

Pojednou se vrhl největší vlk na Bleska. Kasson to zahlédl. Přiskočil
k útočníku a rozmáchl se k smrtící ráně.

Vlk pustil Bleska, hbitě se uhnul a zahryzl se do pažby, která
zaduněla o tvrdý led. Mocným trhnutím vytrhl Kassonovi pušku z rukou
a odběhl s ní několik kroků, kde se s ní začal rvát.

Kasson odskočil k saním. Díval se po nějakém předmětu, jímž by se
mohl bránit. Ale kromě balíčku sera a několika houní byly sáně
prázdné...

Rychle shodil houně a zvedl těžké sáně do výše. Bude se jimi ohánět a
bránit do posledního dechu.

Však již se dávali psi na ústup. Běželi za svým pánem, jako by u něho
hledali ochranu.



IX.

V POSLEDNÍ CHVÍLI.


Toho dne žilo Nome od rána jako v horečce.

Každou chvíli vybíhali lidé z domků, aby se podívali, nejede-li
spása. Poštovní úřad byl zahrnován telegrafickými dotazy ze všech
končin světa: „Přijel již Gunnard Kasson?“

A stále ta mrazivá odpověď:

„Dosud nepřijel.“

Jak den pokračoval, tak vzrušení vzrůstalo, neboť epidemie
neochabovala. Doktor Welch nestačil desinfikovat injekční stříkačku a
plnit ji serem, které se ukázalo tak neúčinným.

Ať vstoupil dnes do kteréhokoliv domu, všude slyšel tutéž řeč, totéž
jméno:

Gunnard Kasson!

I nemocní je vyslovovali, třebaže mnozí ve vysoké horečce ani
nevěděli, oč jde. Ale dřevěné domky byly tak přeplněny tímto jménem,
že hlasy nemocných byly pouhou ozvěnou.

„Nepřijel ještě, pane doktore?“ vítali ho.

„Ještě ne.“

„A co myslíte...dojede?“

„Musíme doufat, přátelé! To je jediné, co nám zbývá.“

Před polednem zašel šerif na poštovní úřad.

„Pane Smithe, spojte mě s Unalaklikem!“

„Prosím...okamžitě! -- Hotovo!“

Šerif uchopil sluchátko.

„Haló, tu šerif Nome. Nevíte nic o Kassonovi? -- Ne? A říkáte, že tu
mohl být již ráno? -- Ne, my tu nevíme zhola nic. -- Ano, zařídím.
Také jsem na to myslel, proto jsem vás volal. -- Děkuji -- ano,
děkuji!“

Šerif odložil sluchátko a vyšel na náměstí, kde živě rokovalo několik
mužů. Jakmile ho spatřili, spěchali k němu.

„Šerife, právě jsme mluvili o tom, že by se mělo něco podniknout...“

„S Kassonem?“

„Ano.“

„Výborně, přátelé! Aspoň vám nemusím nic zdlouha vyprávět, když
přicházíte sami s tím návrhem. Právě jsem se domluvil s Unalaklikem,
že se po něm podíváme. My i oni.“

„Bude to tak nejlépe,“ přisvědčoval Davison. „Nesmíme dopustit, aby
štafeta selhala v poslední chvíli.“

„Přátelé, řekl šerif, „rozejděte se domů, připravte rychle sáně a psy
a za čtvrt hodiny odjíždíme.“

Mužové se ochotně rozběhli domů. Za deset minut stálo před hotelem
patnáct jezdců se svými spřeženími.

„Kam pojedete?“ tázali se jich ti, kteří šli náhodou po ulici.

„Podívat se po Kassonovi.“

Zpráva letéla od úst k ústům a za chvíli vědělo celé město, že je
uspořádána výprava, která jde hledat Kassona. Kdekdo se chtěl přidat
k zachráncům. Kdekdo chtěl zaměnit hodiny trýznivého čekání za rázný
čin. Byla sice malá naděje, že by se a ním setkali -- moře je tak
širé a ledovce zabraňují výhledu! -- ale přece to bylo tisíckrát
lepší než nečinné přecházení po břehu s jedinou myšlenkou: dojede?
Nedojede?

A tak se výprava rozrostla do dvojnásobných rozměrů. Ti, kteří se o
tom dověděli později, spěchali za odjíždějící výpravou jako o závod.
Na břehu Nortonova zálivu se zastavili.

„Rozdělíme se na tři skupiny,“ určoval šerif. „Jedna, pod vedením
Davisonovým, se bude držet břehu. Druhou povede Friman. Ta pojede
velikým obloukem doprava. S třetí skupinou pojedu já; pojedeme
uprostřed.“

„Bude dobře, když se skupiny rozdělí na jednotlivce, aby nám nic
neušlo,“ navrhl Friman.

Všichni souhlasili.

„A ještě něco,“ připomněl Davison. „Najde-li některá skupina Kassona,
dá ihned znamení ostatním třikrát opakovaným výstřelem.“

„Správně,“ souhlasil šerif.

„Mnoho zdaru!“ zvolali mužové a tři skupiny vyrazily kupředu. Novinář
Hilton se přidal ke skupině šerifově.

Jeli asi půl hodiny, když šerif dal znamení, aby zastavili.

„Slyšeli jste?“ zvolal.

„Ano.“

„Střílí se tam!“

„A je to přímo před námi!“

„Kupředu!“ zavelel úsečně šerif.

Ach, jaká to byla jízda!

A zase -- slyš!

Prásk! Prásk!

Nebylo pochyby. Gunnard Kasson -- kdo by to byl jiný? -- byl v
nebezpečí!

A náhle výstřely ustaly...

Mužové na sebe zaraženě pohlédli. A potom, jako by byli smluveni,
pobídli psy. Sáně se rozletěly ještě větší rychlostí.

Zanedlouho se dostali k ledové kře, která jim znemožňovala rozhled.
Psi se rozběhli k divokému útoku na vrcholek ledové překážky.

Většina z nich sklouzla s nezdarem dolů. Ale několika jezdcům se
zdařil výstup hned napoprvé. Mezi těmito byl i šerif.

Pohled, který se jim naskytl s vrcholku ledovce, naplnil je hrůzou.

Dole, přímo pod nimi, stál široce rozkročený Kasson. V rukou třímal
sáně a prudce se jimi oháněl. U jeho nohou leželo několik mrtvol, ale
další útočníci se sápali stále divočeji.

„Palte!“ vykřikl šerif. „Ale pozor na psy!“

Výstřely zarachotily nad ledovou plání. Několik vlků zůstalo ležet. A
nová salva ztenčila počet útočníků na polovici.

Ostatní vlci se nejprve bojovně rozhlédli, odkud se na ně přihnala
tak neočekávaná pohroma. Sotva však spatřili několik postav, dali se
na útěk.

Překvapení psi je začali pronásledovat, ale na Kassonovo zvolání se
ihned poslušně vrátili. Z dvanácti psů zůstalo na živu jen pět. A
všichni byli zle pokousáni, nejvíce Blesk.

Gunnard Kasson se podíval na své osvoboditele a slabě se usmál. Pak
sňal huňatou čepici a utíral si zpocené čelo. Teprve teď cítil, že je
se silami u konce.

„Kassone --,“ oslovil ho šerif, ale další slova mu uvázla v hrdle.
Byl tak dojat, jako ještě nikdy v životě.

I ostatní muži mlčeli. Cítili velikost chvíle a neradi by ji rušili
planými slovy. Vděčně pohlíželi na hrdinného muže, který nasadil
život pro záchranu jejich města.

„Já vím,“ usmíval se Kasson a upřímně stiskl podávané ruce.

Šerif vytáhl z kapsy láhev s osvěžujícfm nápojem. Kasson se zdlouha
napil.

„A -- pro psy...nemáte něco?“ zeptal se.

Několik mužů ochotně rozbalilo vaky s masem. Ranění psi se na ně
dychtivě vrhli.

Teprve teď si Kasson všiml, jak jsou zřízeni. Mužové mu je pomohli
ošetřit a naložili je na své sáně.

Potom se zadívali v němém obdivu na nepatrný balíček. Tento pohled
jim připomněl, jak netrpělivě jsou doma očekáváni.

Do Kassonových saní zapřáhli několik svých psů -- a třikrát opakovaný
výstřel oznámil ostatním skupinám, že zachráněné serum je na cestě k
městu.



X.

U CÍLE.


Celý týden zdržovali rodiče své děti doma, aby je uchránili před
nemocí. Dnes však byli všichni tak vzrušeni, že zapomněli i na
opatrnost. Chlapci okamžitě využili rozčilení dospělých a vyběhli na
ulici. Nejraději by se byli pustili s výpravou za Kassonem, věděli
však, že by u dospělých nepochodili. Proto sledovali odjiždějící muže
alespoň zpovzdáli a po jejich odjezdu vyčkávali trpělivě na břehu
moře.

„Brr! To je zima! Zahrejme si na něco!“ navrhl Jiří Welch.

„Na co?“

„Udělejme štafetu!“

„Hurá! To bude něco!“

Chlapci utvořili kruh a už běhali.

„Ale to nic není takhle do kruhu,“ nelíbilo se to malému Eskymáku.

„Jak bys to tedy chtěl?“

„Udělejme to tak jako dospělí, jeden za druhým!“

„Ale kam poběžíme?“

„Třeba do města a zase zpět.“

Nový návrh se všem líbil. Ihned se začali rozestavovat. První se
postaviI Jiří a ti další vždy asi po třech stech metrech. Poslední
byl malý Eskymák. Stál několik metrů před prvním nomským domkem.

Když byli všichni na svých místech, zvedl Eskymák kapesník na
znamení, že je připraven. Sotva to spatřil hoch, který stál před ním,
zvedl svůj. Tak znamení postupovalo až k Jiřímu.

V okamžiku, kdy chtěl Jiří vyběhnout, dolehl k jeho sluchu podivný
hluk. Pohlédl k moři a nevěřil svým očím. Všechny skupiny se vracely.
A nebyly samy! Mezi nimi byl Gunnard Kasson!

Jiří vzrušením zapomněl mávnout a rozběhl se k městu. „Gunnard
Kasson!“ křičel z plných plic na nejbližší spojku.

„Prosím?“

„Gunnard Kasson!“

Spojka pochopila.

Poskočila na místě, jako by vedle ní střelil. A už pádila dále...

A tak se stalo, že zpráva o Kassonově příjezdu se dostala do města za
několik minut.

Poslední spojka běžela ulicemi města a volala známé, tisíckrát
vyslovené jméno.

Lidé vybíhali z domů a zmateně se rozhlíželi. I telegrafista vyběhl
ze své kanceláře. Když zaslechl výkřik chlapce, napadlo mu, není-li
to jen žert. Byl by to sice trochu divoký a krutý žert, ale věř
chlapcům! Přesto podlehl všeobecnému vzrušení a rozběhl se i s mnoha
jinými směrem k moři.

Sotva doběhl za město, spatřil přijížděti dlouhý průvod mužů. Z
jejich rozjásaných tváří snadno vyčetl radostnou a tak dlouho
očekávanou zprávu.

Ačkoliv ho zvědavost pudila vstříc přijíždějícím, přemohl ji a
spěchal do své kanceláře. A za několik okamžiků seděl u
telegrafického přístroje a chvějící se rukou vyklepával závěrečnou
zprávu:

„Nome, 2. února 1925. Štafeta dojela!“

Sotva byl hotov, vyběhl zase ven...

Doktor Welch byl právě u oběda. Ani doma však neměl klidu. Myslil na
nemocné, a hlavně na Kassona. Přijede? Každou chvíli odbíhal od stolu
k oknu. Už by zde měl být...

A přece, když zaslechl osvobozující výkřik, zůstal jako přimrazen.
Zbledl, nohy mu zdřevěněly a nemohl se hnout s místa.

„Sylvie, slyšelas?“ zašeptal a hlas se mu třásl rozčilením.

„Bohudíky! Tedy přece...!“

A také její pohnutí, které v sobě tlumila tolik dní a nocí, vytrysklo
žhavými slzami.

Doktor Welch rychle přemohl mocné dojetí, hodil na sebe zimník a
spěchal na ulici.

Přiběhl mezi rozjásaný dav právě včas, aby mohl přivítat poslední
článek štafety.

Objal přepadlého Kassona a políbil ho.

V té chvíli nebylo jediné oko suché.

A do této slavnostní nálady promluvil šerif. Prostými, ale srdečnými
slovy děkoval Kassonovi za bezpříkladnou obětavost. A když Kasson
odmítl díky s poukazem na ostatní účastníky, šerif pokračoval:

„Ano, všichni máte stejné zásluhy, vím. A tímto děkuji všem těm
hrdinům, kteří bojovali o záchranu našeho města. Vaše hrdinství bude
věčně žít v srdcích nás všech i v paměti těch, kteří přijdou po nás.
Děkuji vám.“

Lidé se shlukli okolo Kassona.

Dlouho to trvalo, než se začali rozcházet. Nemohli uvěřit zázraku,
který se stal skutkem.

Jsou zachráněni!

Doktor Welch zatím spěchal s balíčkem sera do své ordinace. Za chvíli
se vydá na objížďku. Dnes bude jezdit dlouho, dlouho do noci.

A všude, kam vkročí, vnese jas slunce.

Vnese život.



XI.

ZÁVĚR.


Uplynul rok.

A zase hvízdal studený severák od pólu.

Obyvatelé města Nome seděli ve vyhřátém sále hotelu a čekali na
začátek dětského představení.

„Tak přece se toho děti dočkaly!“ prohodil Davison.

„Snad to nebude zase tak nešťastně odloženo jako loni!“ řekla s
povzdechem paní Hastingsová. „Věřte mi, ani vzpomenout si na to
nemohu.“

„Zkusili jsme všichni dost,“ přisvědčoval Davison. „Ale nejhůře jste
byl na tom vy, pane doktore!“ obrátil se k doktoru Welchovi.

„Nu, je to za námi...“

„Ale když došlo to serum, zubatá se na nás asi velmi rozhněvala,“
žertoval šerif. „Vždyť od té chvíle jako když utne: konec úmrtí,
konec dalšího šíření záškrtu.“

„Celé to neštěstí bylo však také k něčemu dobré,“ prohodil starý pán.

„Dobré? Jak to?“ nechápali a tázavě pohlédli na člověka, který se tak
podivně vyjádřil.

„Nevšimli jste si, jak nás to všechny sblížilo? Jak jsme všichni od
té doby jakoby změněni?“

„Hm, to je pravda. Za celý rok tu nebylo jediného sporu. Advokát by
zde brzy zemřel hlady.“

„Myslím, že kromě té nemoci nás sblížilo ještě něco jiného,“ pronesl
zamyšleně Davison.

„A to?“

„Štafeta.“

„Ach, štafeta...! Ještě dnes se v člověku tají dech při vzpomínce na
hrdinství těch odvážlivců.“

„Mne mrzí jen to, že jsme kromě Kassona žádného z nich neviděli.
Víte, je to takové zvláštní: několik mužů se rve, dávají v sázku svůj
život -- a my se nikdy ani nedovíme, jak vypadají.“

„Mohli bychom je pozvat do Nome, ale prosím vás, takový kus světa!“

Vtom zazvonilo po třetí a představení bylo zahájeno.

Děti hrály divadelní hru, kterou měli nacvičenu již před rokem. Po
zažehnání epidemie nebylo již dosti času na zkoušky, proto to
odložili na zimu. Každé jednání bylo odměněno zaslouženým potleskem.

Když bylo představení ukončeno, předstoupil před obecenstvo šerif a
řekl:

„Milí přátelé, sečkejte ještě chvíli na svých místech. Mám pro vás
malé překvapení.“

Všichni usedli a zvědavě pohlíželi k jevišti.

Šerif pokynul chlapcům, aby spustili promítací plátno. Filmový
operatér odešel do své kabiny.

Zvědavost návštěvníků vzrostla dvojnásob.

Stroj zabzučel, světla zbasla. A na bílém plátně se objevil nápis:
Aljašská štafeta.

Sál zašuměl, ale hned zase nápadně ztichl.

Objevilo se nádraží v Nenaně. Hned potom Will Shannon se svými psy.

V tom okamžiku jako by dal někdo povel: návštěvníci povstali se svých
míst, tleskali, jásali, tiskli si ruce, slzeli.

A už defilovali další hrdinové: Wurd Kalland, Emil Erikson, Leonard
Seppala, Gunnard Kasson. Každý se svým spřežením. Gunnard Kasson s
pěti psy.

Sálem se rozlila záře oslňujícího světla.

A s tímto světlem v duši se rozcházeli Nomští do svých domovů...



OBSAH.


  I. Epidemie
  II. Lkající dráty
  III. Návrh
  IV. Dobrovolníci
  V. Štafeta
  VI. Leonard Seppala
  VII. Mezi životem a smrtí
  VIII. Gunnard Kasson
  IX. V poslední chvíli
  X. U cíle
  XI. Závěr



  Spisovatel František Omelka
  Název díla ŠTAFETA
  Rok vydání 1946
  Ilustrace A. M. Machourek
  Mapku kreslil Karel Klíma
  Nákladem TISK, spol. s r. o., ZLÍN
  Vydaní I.
  Tisk Česká grafická UNIE, a. s., Praha
  Cena 80 Kčs



FRANTIŠEK OMELKA

(vysvětlení z obálky)

ŠTAFETA


Mladí přátelé, snad vás bude zajímat, jak vznikla tato knížka.
Podnětem k jejímu napsání byl kratičký článek v jedné učebnici. Abych
se mohl dát do práce, potřeboval jsem vědět mnoho věcí, které v tom
článku nebyly uvedeny: kdy se to stalo, kterými místy štafeta
probíhala, jak se jmenovali její účastníci -- a mnoho jiných
podrobností.

Nebyl to snadný úkol. Aljaška je na druhém konci světa. Anglicky
neumím. A přece jsem zjistil všechno, co jsem zjistit chtěl. Pomohl
mi mezinárodní jazyk -- esperanto.

Esperantská organisace vydává každého roku t. zv. ročenku, v níž jsou
uvedeny adresy esperantistů z celého světa. Vyhledal jsem si adresy
dvou esperantistů z USA, dvou z Kanady a dopsal jsem jim. Řekl jsem
si, že z těchto čtyř lidí snad aspoň jeden bude moci odpovědět.

A odpověděl. Byl to profesor Fenton z Vancouveru. Napsal mi, že sám
je přetížen prací, proto nemůže vyhledávat odpovědi na mé otázky. Můj
dopis předal svému studentu Jacku Scrivenerovi, který také umí
esperanto a brzy mi napíše.

Dopis od Jacka Scrivenera nedal na sebe dlouho čekat. Mladí přátelé
-- jaký to byl dopis! Celý byl napsán s úzkostlivým smyslem pro
čistotu a úpravnost. Americký student odpověděl na všechny mé otázky.
Ve starých novinách vyhledal články o aljašské štafetě a přeložil mi
je z angličtiny do esperanta. Nakreslil pěknou mapu Aljašky a dráhu
každého účastníka štafety vyznačil jinou barvou. Kromě toho přiložil
k dopisu velikou, podrobnou mapu Kanady a Aljašky.

Odměnou za tuto podivuhodnou ochotu jsem mu pak zaslal svou
esperantskou knížku „Aventuroj de Antonio“ (Tondova dobrodružství) a
serii pohlednic ze Slovácka. Milý Jack mi obratem poslal podobenky
sebe a svých sester. Napsal, že se začal učit česky. A jeho dopis
končil těmito krásnými větami: „V Kanadě se modlíme za svobodu vaší
země. Podobně jako váš stát i Britské imperium, Francie a USA jsou
demokratické země, kde násilí neznamená právo. Více neřeknu, poněvadž
by Vám to mohlo uškodit. Bůh zachraň Československou republiku! --
Váš upřímný přítel Jack Scrivener.“

Dopis mi byl doručen až po Mnichovu. Kolikrát za války jsem četl tu
větu napsanou velkými tiskacími písmeny: BŮH ZACHRAŇ ČESKOSLOVENSKOU
REPUBLIKU! -- A kolikrát jsem vzpomínal na svého přítele za
Atlantickým oceánem! Možná i on vstoupil do řady těch, kteří šli
bojovat za svobodu světa. Za naši svobodu.

Nyní mu pošlu Štafetu, aby viděl, že jeho práce nebyla nadarmo.
Dostanu-li od něho nějakou zprávu, sdělím vám to.

  F. O.



AUTORŮV DOSLOV

Často jsem byl žádán, abych napsal, kde jsem nalezl námět své knihy
„Štafeta“, jak jsem získával informace, jestli jsem si dopisoval s
některými z přímých účastníků, zda byla kniha přeložena do jiných
jazyků atd.

Pokusím se na tyto otázky odpovědět.

V roce 1938 jsem byl učitelem češtiny. Během letních prázdnin jsem si
prohlížel novou učebnici slohu a velmi mě zaujal krátký článek s
jednoduchým názvem „Štafeta“. Zněl takto:

Stalo se to na Aljašce.

V jednom městečku onemocněly děti záškrtem. Aby je lékař zachránil,
musil míti 400 gramů séra. Ale jak dopravit lék do místa, které je od
nejbližšího města vzdáleno několik set kilometrů? Cesta do něho je
cesta smrti.

Několik mužů se odhodlalo k hrdinnému činu. Připravili sáně, zapřáhli
psy, opatřili sérum a připravili štafetu, jaké svět neviděl. Vyrazili
a telefonní zpráva letěla před nimi. Nebyla to jen zpráva, byl to
rozkaz. Lidskost rozkazovala -- a nerozkazovala marně. Všude čekali
připravení jezdci i psi. Balíček šel z ruky do ruky. Ani minuta se
nepromarnila. Nejtěžší úsek cesty vykonal Fin Seppala. Byla bouře a
sněhová vánice a s ní se rval jediný člověk s 12 psy. Dojel. Odevzdal
balíček, hodil psům ryby a padl na sáně. Dlouho trvalo, než ho
vzkřísili. Zatím již poslední muž vjížděl do nešťastného městečka a
lékař mu běžel v ústrety.

Děti byly zachráněny.

Řekl jsem, že tento článek upoutal mou pozornost. Ale nejen to. Nikdy
nezapomenu, jak hluboce jsem byl dojat. Dovedl jsem si představit to
nešťastné město, kde lidé umírají na záškrt. Pokoušel jsem se
představit si sám sebe jako bezmocného doktora, který nemá proti
záškrtu účinné sérum.

Obdivoval jsem neuvěřitelné hrdinství statečných mužů z různých koutů
Aljašky, kteří byli připraveni bez váhání obětovat i své životy, aby
zachránili neznámé lidi ze vzdáleného městečka.

Po chvíli jsem byl pevně rozhodnut: cítil jsem, že statečnost těchto
odvážných a obětavých mužů by neměla být zapomenuta. Napíši knihu,
která svým čtenářům ukáže, že svět není jen plný závisti a sobectví,
ale že je v něm také láska.

Původně jsem chtěl napsat krátkou povídku o různých dobrodružstvích,
lidech a místech, která bych si vymyslel.

Ale pak jsem dostal nápad: příběh by byl daleko pravdivější a
přesvědčivější, kdyby vylíčil skutečné účastníky této neobyčejné
štafety, kdyby popsal skutečná místa, jimiž skutečné týmy projížděly,
kdyby obsahoval skutečné jméno města, kde lidé umírali na záškrt, a
kdyby zachytil úsilí skutečného doktora.

Ale jak získat potřebné informace? Aljaška je příliš daleko. Snad
někdo z USA nebo Kanady by mi mohl pomoci. Naneštěstí jsem nemluvil
ani nepsal anglicky. Ale i kdybych to dovedl, neznal jsem v těchto
zemích nikoho, kdo by mi mohl pomoci.

Nicméně se mi podařilo dovědět se všechno, co jsem potřeboval.
Pomohlo mi esperanto. Naučil jsem se tento mezinárodní jazyk v r.
1932 a ve své knihovně jsem měl esperantskou ročenku. Vyhledal jsem
si v ní čtyři adresy: dvě z Kanady a dvě z USA. Čtyři adresy proto,
že ročenka byla vydána už před čtyřmi lety a dalo se předpokládat, že
někdo mezitím již zemřel nebo se přestěhoval.

Na všechny čtyři adresy jsem poslal stejný dopis, který kromě jiného
-- obsahoval žádost o vyhledání těchto informací:

  1. Jméno města, v němž děti onemocněly.
  2. Jméno lékaře, který sháněl sérum.
  3. Jméno města, z něhož bylo sérum odesláno.
  4. Jména všech účastníků štafety.
  5. Jména míst, jimiž stateční muži a jejich psi projížděli.
  6. Jak dlouho trvala celá štafetová jízda?
  7. V kterém roce se tato událost stala?
  8. Mohl byste mi zaslat podrobnou mapu Aljašky?
  9. Můžete mi sdělit jiné podrobnosti o štafetě?

Asi za měsíc jsem dostal dopis z kanadského Vancouveru.

Každý si dokáže představit mé vzrušení, když jsem ho otevíral.

Kdo to píše? A jak odpovídá na mé otázky?

Pisatel se jmenoval Fenton a byl universitním profesorem.

Psal, že esperanto se naučil nedávno a že o štafetě ví, avšak detaily
už zapomněl, protože celá událost se seběhla v roce 1925; je příliš
zaneprázdněn, než aby mi mohl vyhledávat podrobnosti ve starých
novinách. Zná však studenta, který ovládá esperanto, a ten že odpoví
na mé otázky, jakmile shromáždí potřebné informace.

A student -- Jack Scrivener -- skutečně odpověděl. Och, jaký to byl
dopis! Jack vyhledal staré časopisy z roku 1925. Přečetl články o
aljašské štafetě, a tak mohl dát odpověď na všechny mé otázky. Ty
nejzajímavější články přeložil do esperanta a přiložil k dopisu.
Poslal mi také velkou mapu Kanady a Aljašky a podtrhl všechna místa,
jimiž štafeta projížděla. Sám nakreslil náčrtek Aljašky a
různobarevnými pastelkami vyznačil úseky, jimiž jednotliví účastníci
štafety projížděli.

Byl jsem dojat ochotou a obětavostí člověka, který mě neznal, a přece
mi věnoval tolik času. Abych mu aspoň trochu oplatil jeho laskavost,
poslal jsem mu fotografie moravskoslováckých vesnic a několik dalších
zajímavostí.

Jack byl mým balíčkem příjemně překvapen. Vděčně mi poděkoval a aby
mi udělal radost, připsal, že se začal učit česky.

Dopis byl napsán 30. listopadu 1938. Jack -- obyčejný student ze
vzdálené země -- si uvědomoval nebezpečí německého fašismu stejně
jako my v Evropě. Zakončil svůj dopis slovy: „Nechť Bůh ochraňuje
Československou republiku.“

Pak jsem začal psát „Štafetu“. Všude kolem už běsnila válka. Zbraně
řinčely na bojištích, bomby padaly na města a vesnice, rozsévaly smrt
a němečtí fašisté pohřbívali miliony nevinných lidí na celém světě.
Bylo pro mne úlevou sednout si k psacímu stroji, přenést se do
vzdálené severské země a sledovat odvážné muže na jejich cestě přes
ledové pláně. Mohl jsem myslet ne na nenávist, která všude
převládala, nýbrž na lásku, která přiměla cizi lidi, aby bojovali se
vším možným nebezpečím a riskovali své životy, aby zachránili životy
jiných.

Po druhé světové válce knížka vyšla v češtině. Brzy poté jsem ji
napsal esperantsky. Na pokračování byla publikována v esperantském
časopise a pak knižně v Londýně. Byla přeložena do němčiny (a vydána
ve Vídni, Kolíně a Berlíně), do islandštiny (vydána v Reykjaviku) a
překládá se do holandštiny. Některá zahraniční vydání vyšla pod
názvem „Aljašská štafeta“.

Když se mi dostalo do rukou esperantské vydání z r. 1952, byl jsem
velmi překvapen. Na obálce byla fotografie muže se dvěma psy a nápis:
„Leonhard Seppala ještě žije. Toto je jeho snímek.“ Dovedete si jistě
představit mé vzrušení. Ihned jsem napsal vydavateli a požádal jsem
ho, aby mi sdělil, kde získal fotografii, a aby mi laskavě poslal
Seppalovu adresu. Brzy přišla odpověď. Vydavatel obdržel fotografii
od jednoho finského čtenáře. Leonhard Seppala tehdy žil v USA.

Dvakrát jsem se nerozmýšlel. Napsal jsem Seppalovi dopis, přiložil
„Aljaškou štafetu“ v esperantu a čekal na jeho odpověď.

Po nějakém čase jsem dostal objemný dopis. Leonhard Seppala, v té
době osmdesátiletý, mi napsal, že se o knize dověděl od svého
finského přítele. Když knihu ode mne dostal, nechal si ji přeložit do
angličtiny a byl velmi překvapen, jak věrně jsem dokázal celou
příhodu vylíčit. Skromně zdůraznil, že to nebylo žádné hrdinství.
Podobné cesty podnikl mnohokrát. Býval na Aljašce cvičitelem psů a
jeho psí spřežení bývala vždy mezi nejlepšími. Miloval své psy a
vždycky pro něho bylo těžké se s nimi rozloučit. Přiložil k dopisu
několik svých fotografií a také snímků svého psího spřežení.

Tak začala má korespondence s hlavní postavou mé knížky a trvá
dodnes.

Velmi jsem byl překvapen v roce 1958, když jsem dostal dopis od Dr.
Arthura Wernera, který přeložil mou knihu do němčiny. Sdělil mi, že
právě četl článek o aljašské štafetě z r. 1925 v německých novinách a
zjistil, že jeden z účastníků štafety byl muž jménem Ivanov. Jak je
možné, že jsem jméno tohoto muže neuvedl?

Byl jsem zmaten. Mýlily se německé noviny, nebo jsem byl špatně
informován Jackem Scrivenerem? Ihned jsem vyhledal Jackovy dopisy z
r. 1938 a připomněl jsem si, co jsem po tolika letech už pozapomněl.
Jack uvedl všechna jména, ale u jednoho úseku cesty bylo poznamenáno
„neznámý muž“. Tak jsem byl nucen toto chybějící jméno si vymyslet.
Nazval jsem ho Emil Erikson a věnoval jsem mu v knize sotva půl
stránky.

Když jsem toto vše zjistil, rozhodl jsem se tuto chybu v příštím
vydání Štafety opravit. Napsal jsem Leonhardu Seppalovi, abych se o
této záležitosti dozvěděl trochu víc. Sdělil mi, že úsek mezi Hot
Springs a Ruby byl opravdu svěřen Rusovi, který se jmenoval Ivanov. Z
Aljašky se přestěhoval do Sovětského svazu, ale Seppala nevěděl, kde
teď žije.

A tak je přede mnou nový úkol: zjistit, kde Ivanov žije, a získat od
něho nějaké podrobnosti o jeho trase.

Doufám, že v příštím vydání Štafety se už dočtete něco nového.

  František Omelka,
  Otrokovice 20. června 1959.





*** End of this Doctrine Publishing Corporation Digital Book "Štafeta" ***

Doctrine Publishing Corporation provides digitized public domain materials.
Public domain books belong to the public and we are merely their custodians.
This effort is time consuming and expensive, so in order to keep providing
this resource, we have taken steps to prevent abuse by commercial parties,
including placing technical restrictions on automated querying.

We also ask that you:

+ Make non-commercial use of the files We designed Doctrine Publishing
Corporation's ISYS search for use by individuals, and we request that you
use these files for personal, non-commercial purposes.

+ Refrain from automated querying Do not send automated queries of any sort
to Doctrine Publishing's system: If you are conducting research on machine
translation, optical character recognition or other areas where access to a
large amount of text is helpful, please contact us. We encourage the use of
public domain materials for these purposes and may be able to help.

+ Keep it legal -  Whatever your use, remember that you are responsible for
ensuring that what you are doing is legal. Do not assume that just because
we believe a book is in the public domain for users in the United States,
that the work is also in the public domain for users in other countries.
Whether a book is still in copyright varies from country to country, and we
can't offer guidance on whether any specific use of any specific book is
allowed. Please do not assume that a book's appearance in Doctrine Publishing
ISYS search  means it can be used in any manner anywhere in the world.
Copyright infringement liability can be quite severe.

About ISYS® Search Software
Established in 1988, ISYS Search Software is a global supplier of enterprise
search solutions for business and government.  The company's award-winning
software suite offers a broad range of search, navigation and discovery
solutions for desktop search, intranet search, SharePoint search and embedded
search applications.  ISYS has been deployed by thousands of organizations
operating in a variety of industries, including government, legal, law
enforcement, financial services, healthcare and recruitment.



Home