Home
  By Author [ A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z |  Other Symbols ]
  By Title [ A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z |  Other Symbols ]
  By Language
all Classics books content using ISYS

Download this book: [ ASCII ]

Look for this book on Amazon


We have new books nearly every day.
If you would like a news letter once a week or once a month
fill out this form and we will give you a summary of the books for that week or month by email.

Title: Cítanka pro skoly obecné - Dil I
Author: Stastný, Jan, Lepar, Jan, Sokol, Josef
Language: Czech
As this book started as an ASCII text book there are no pictures available.
Copyright Status: Not copyrighted in the United States. If you live elsewhere check the laws of your country before downloading this ebook. See comments about copyright issues at end of book.

*** Start of this Doctrine Publishing Corporation Digital Book "Cítanka pro skoly obecné - Dil I" ***

This book is indexed by ISYS Web Indexing system to allow the reader find any word or number within the document.



                                 Čítanka
                                   pro
                              školy obecné.

                          (Vydání =troj=dílné.)

                                =Díl I.=

                   Za pomocí některých jiných složili

                  Jan Šťastný, Jan Lepař a Josef Sokol.

                  (_Nezměněný otisk textu zroku_ 1891.)

                             [Illustration]

                   Vázaná na hřbetě plátnem za 20 kr.

                               =V PRAZE.=
                     _Cís. král. školní knihosklad._
                                  1892.

Školní knihy, v c. k. školním knihoskladě vydane, nesmějí se prodávati
dráže než za cenu na titulním jich listě udanou.

[Illustration:

i u

    i u i u u
    u i u u i

o

    o o i o u o i
    u o o i o u

a

    a a i a o a u
    o a a i a a u
    á í ú ů ó í á
    á a í i ú u ó
]

[Illustration:

e

    e a e o e i e
    u e a e o e i
    é á í ú ó ů é
    á a é e í i ú

y

    y e y a y u y
    o y e y a y u
    á ý é ý ú ý é
    ý y é e á a í
]

[Illustration: m

    m i m o m e
    m a m u m y

    mi mi mo mo mi
    mo mi mo mi mo
    me me mo me mi
    me mi me mo me

    ma ma mu mu ma
    mu ma mu ma mi
    my my mu ma mo
    my mu me ma my
]

[Illustration: m á

    m í m é m ý
    m é m ů m á

    mi mí ma má mo
    má ma mý my me
    mé me mů mu my
    mí mé mý má mé

    má-ma. má-mo má.
    má-me má-mu. my.
    mé. mé-mu. mi-mo.
    u-mí. my u-mí-me.
]

[Illustration: l

    l i l a l e
    l o l u l y

    li li la la li la
    li la la li la li
    le le li la le le
    le li la li la le

    lo lo lu lo lu lo
    lu le lu lo li lu
    ly ly lu lo ly lu
    lu le lo la ly lo
]

[Illustration: l m

    lí mí lá má lů mů
    lý lá lé mý má mé

    me-le. me-lu. me-le-me.
    u-me-lu. u-me-le-me.
    ma-lé. ma-lá e-mi-la.
    mi-lý. mi-lá li-li-e.

    lo-my. u lo-mů. lá-me.
    lá-ma-li a u-lo-mi-li.
    my-li. má-lo u-my-li.
    má má-lo ú-lů. mo-li.
]

[Illustration: v

    v l m

    ve le vi li vo lo vu

    my a vy. vy-vo-lá-vá.
    ví-me. u-mí-me. ve-lí.
    mí-vá-me. u-mý-va-li.
    le-vý. le-vá. vy-lé-vá.

    vi-lé-ma vo-lá e-vu.
    mi-lo-va-ly. u-vi-ly.
    vá-le-li. má-me vá-ly.
    u-le-vi-la. u-lo-vi-li.
]

[Illustration: s

    s v l m

    se ve so vo si vi su

    so-va. vo-sa. lo-so-si.
    lo-ví se. sí-la. sá-lá.
    se-su-lo se. lí-sá se.
    ma-so se o-so-li-lo.

    ma-lá e-va se-sí-lí.
    mí-sí-vá. má mí-su.
    sa-mé vá-ly a mí-sy.
    o-sé-vá-me u le-sa.
]

[Illustration: d

    d s v l m

    du su do so de se da

    do-my a sa-dy. do-ly.
    ve-de-me. do-ve-de-me.
    ví-dá a do-ví-dá se.
    u do-mu se-dá-vá-me.

    li-li vo-du do su-du.
    do vo-dy dá-me so-dy.
    vo-sa dá se do me-du.
    li-dé se u-du-si-li.
]

[Illustration: t

    t d s v

    te de ty dy to do ta

    te-ta ví-ta-la ví-ta.
    ó ty ví-te! ó vy te-to!
    má-te u-my-té mí-sy.
    dá-te-li mi to sí-to?

    te-sá-te. vy-me-te-te.
    mo-tá-te. ma-te-te se.
    mo-tý-lo-vé lí-ta-li.
    ví-tá-me lé-to mi-lé.
]

[Illustration: k

    k t d s

    ko to ku tu ky ty ka

    o-ko. ko-lo. ko-lí-ky.
    su-ky. ku-la-té ku-sy.
    ka-sa. ve-li-ké ví-ko.
    ko-sa. ko-vy. o-ko-vy.

    ku-le se vy-ku-li-la.
    ko-sa-mi se-ká-vá-me.
    da-le-ká lu-ka. do-ly.
    ka-lí se. le-ká-me se.
]

[Illustration: b

    b k t d

    bo ko bu ku be ke ba

    bo-by. o-bi-lí. bo-ky.
    bo-ty. ka-bá-ty. bo-dy.
    o-ba bo-dy. so-bo-ta.
    bý-vá-me u ta-bu-le.

    by-li bo-si. o-bu-li se.
    vo-dy ta-dy u-bu-de.
    by-lo má-lo o-bi-lí.
    bí-lí-me o-ba do-my.
]

[Illustration: n

    n b k t d

    ne be no bo nu bu na

    ví-no. se-no. ma-li-na.
    vi-nu. vi-ne-me. va-na.
    no-vi-na. mi-ne. ne-má.
    no-sí vo-du do va-ny.

    má-me no-vé ná-do-by
    na ví-no a na vo-du.
    ne-su no-vi-nu. ko-mu?
    to-mu i o-no-mu sy-nu.
]

[Illustration: p

    p b n k

    pe be pi bi po bo pu

    pi-vo. to-pi-vo. po-le.
    pi-la. pa-ta. lo-pa-ta.
    by-li-na. lí-pa. pá-sy.
    pá-vi. pá-no-vé. pů-da.

    sy-pu. te-pu. ko-pa-li.
    to-pí-me. to-pi-li se.
    pa-dá. po-le-pí. pá-lí.
    lu-pe-ny o-pa-da-ly.
]

[Illustration: z

    z s p b t d

    ze se zu su zi si za

    zi-ma. vo-zy. ze-li-na.
    vo-zí-me. ne-ka-zí-me.
    o-zý-vá se. sá-zí-vá.
    za-me-tá. za-my-ka-li.

    zi-ma tu-ze. ze-be to.
    u-bo-zí si ne-za-to-pí.
    ko-za dá se do ze-lí.
    vo-sa le-ze po ze-mi.
]

[Illustration: c

    c s z p b v

    ce se ci si co so cu

    do-má-cí a ci-zí ví-no.
    o-vo-ce. lí-ce. o-pi-ce.
    co to cu-pá? co to te-pe?
    ci-bu-li sá-zí-vá-me.

    po-le ne-po-cu-pá-me.
    vy-ká-ce-li ce-lé le-sy.
    cí-no-vé ná-do-bí da-la
    ce-ci-li-e do po-li-ce.
]

[Illustration: r

    r n c z s

    ru nu ro no re ne ry

    ru-ka. ru-ká-vy. rá-no.
    rá-na na ru-ce. sí-ra.
    pá-ra. pé-ro. ro-vi-na.
    bo-ry. ků-ra. se-ke-ry.

    lo-ví-me ry-by, ra-ky.
    o-rá-me. vy-rý-vá-me.
    se-ke-ra-mi se-ká-me.
    po-ra-zi-li bo-ro-vi-ci.
]

[Illustration: h

    h k b l

    hy ky hu ku ho ko ha

    no-ha. vá-ha. zá-ho-ny.
    ro-hy. pa-ro-hy. ho-ra.
    hu-sa. hu-sá-ci. hu-ba.
    vo-da. ho-dy. ne-ho-dy.

    vá-hy se ne-hý-ba-ly.
    du-ha bý-vá na ne-bi.
    tu-há zi-ma hu-bí-vá,
    co po-bí-há po le-se.
]

[Illustration: j

    j h r c z

    ja ha jo ho ju hu je

    ja-ro. há-je. ja-ho-dy.
    ry-ji. li-je-te. my-ji.
    vo-já-ci ma-jí bo-je.
    bo-ju-jí, ne-bo-jí se.

    rá-ny se ho-jí-va-jí.
    ná-po-je se pí-va-jí.
    za-jí-ci vy-bí-ha-jí
    za no-ci do je-te-le.
]

[Illustration: š

    š j h k r

    še je ši ji šo jo šu

    ko-še. nů-še. šu-pi-na.
    ho-ši. ša-ty. ko-ši-le.
    ko-ša-té lí-py, du-by.
    my-ši bý-va-jí še-dé.

    na-pí-še-me si ú-ko-ly.
    má-me no-vé se-ši-ty.
    ša-ty by-ly ši-ro-ké.
    ze-lí dá-me do ko-šů.
]

[Illustration: ž

    ž z š s c

    ži zi žo zo žu zu ža

    mu-ži. ži-to po-ža-té.
    že-na. že-le-zo. no-že.
    ža-lo-ba. du-té ži-ly.
    ži-to se su-ší a vá-že.

    žá-ci vá-ží si ú-ko-lů.
    pí-ší a ne-ma-ží se.
    co po-ží-rá ží-ža-ly?
    co la-pá my-ši a žá-by?
]

[Illustration: č

    č c ž z š s

    če ce či ci čo co ča

    o-či. če-lo. čí-še. ča-sy.
    ko-čí. ko-čá-ry. rý-če.
    če-mu u-ci se žá-ci?
    čí-tá-va-jí a pí-ší.

    vy tady po-čí-tá-te.
    ry-je-me pů-du rý-či.
    do ve-če-ra se vy-ča-sí.
    vo-da te-če a hu-čí-vá.
]

[Illustration: ř

    ř j ž š č

    re ře ro řo ru řu ry

    ře-pa. řa-da. ko-ře-ny.
    zá-ře se ší-ří; ho-ří.
    te-sa-ři te-ší a ře-ží.
    me-čí-ři ro-bi-li me-če.

    žá-ci ča su ne-ma-ří.
    na ja-ře se le-dy bo-ří.
    vo-da ví-ří; va-ří se.
    ku-ře by-lo o-pa-ře-no.
]

[Illustration: ch

    h ch k

    hy chy ky dy ty ny ry

    u-cho. su-cho. su-chý.
    chu-dý. cho-rý. li-chý.
    ví-chy. jí-cha. chy-ba.
    so-cha. cha-sa. chů-ze

    chu-do-ba a cho-ro-ba.
    o-ře-cho-vý. ko-ži-chy.
    ku-cha-ři. pa-cho-le.
    cho-cho-ly. cha-lu-pa.
]

[Illustration:

    ne-mí-ři-li; chy-bi-li.
    su-cho mo-ří ko-ře-ny.
    co vy-chá-zí na ne-bi?
    co chy-tá-va-jí čá-pi?
    co pí-chá? co či-chá-me?

    ši-li no-vé ko-ži-chy.
    jí-cha se mí-chá-vá.
    ko-ši-le se má-chá.
    pa-cho-le se cho-vá.
    su-chá rů-že o-pa-dá.
    ta-bu-le se chý-li-la.
]

[Illustration: ě e

    be bě ve vě pe pě
    me mě bě vě pě mě

    bě-da. bě-ží. bě-lá se.
    vě-ci. vě-ší. vě-ří-me.
    pě-ší. pě-na. za-pě-li.
    mě-chy. ze-mě. mě-ři-li.

    o-bě že-ny bě-do-va-ly.
    so-vě na vě-ži se lí-bí.
    co to pě-je na lí-pě?
    sí-mě dá-me do ze-mě.
]

[Illustration: d ď t ť

    da ďa do ďo du ďu
    tu ťu ta ťa to ťo

    ďa ďo ďu ťo ťu ťa
    ďo-be. ďo-ba-jí. ťu-ká.
    ťu-ká-me. za-ťu-ka-li.

    ha-ďa-ta vy-lé-za-jí.
    ko-ťa-ta po-bí-ha-jí.
    ku-ře ďo-be do ze-mě.
    co ťu-ká ťu-ky, ťu-ky?
    u-cho by-lo u-ťa-to.
]

[Illustration: ň

    no ňo nu ňu na ňa
    ňo ňu ňa ňu ňa ňo

    hu-ňa-tá ko-že-ši-na.
    ko-ňo-vé a ko-ňá-ci.
    vo-ňa-vá vo-da by-la
    ve ba-ňa-té ná-do-bě.

    je mě-ňa-vé po-ča-sí.
    vy-mě-ňu-ji si pé-ro.
    lu-ňá-ci a ká-ňa-ta
    po-ží-ra-jí há-ďa-ta.
]

[Illustration: de dě te tě

    dě-lo. dě-va se dě-sí.
    se-dě-li, ne-vě-dě-li.
    dě-de, co se to tu dě-je?
    chu-dý ne-má o-dě-vu.
    dě-lá se do ne-dě-le.

    te-sa-ři te-ší la-tě.
    tě-ší-me se na te-tu.
    te-tě se tu lí-bi-lo.
    pa-cho-le je tě-ka-vé.
    má-me tě-lo a du-ši.
]

[Illustration: ne ně

    ko-ně. la-ně. ně-mo-ta.
    ku-chy-ně. vů-ně. bá-ně.
    la-ně bě-ží do le-sa.
    ve va-ně by-la vo-da.
    po ví-ně by-la vů-ně.

    ne-dě-le je po so-bo-tě.
    pě-ší bě-ží po pě-ši-ně.
    dě-va ně-má ře-či ne-má.
    u-há-ně-li ta-dy ko-ně
    po da-le-ké ro-vi-ně.
]

[Illustration: dy di ty ti

    ho-dy. ho-dí. ho-di-ny.
    chu-dý. chu-dí. chu-di-na.
    cho-dí. cho-di-li. vo-dí.
    dí-vá-me se. vi-dí-me.
    dí-že. dí-lo. ná-řa-dí.

    ti-še se-dě-ti. ti-ší.
    le-tě-ti. le-tí. u-tí-ká.
    dí-tě. dě-ti. vi-dě-ti.
    má-te-li co vě-dě-ti
    a na pa-mě-ti mí-ti?
]

[Illustration: ny ni

    ny-ní bu-de u-če-ní,
    a-le ne za-há-le-ní.
    jaké je to volání?
    není tady nikoho.

    činí-li co lenivý?
    nikoli! říkáváme,
    že mu dílo nevoní,
    nebo že ho netěší.
    komu se nelení,
    tomu se zelení.
]

[Illustration: ou

    lou-ka. mou-ka. kou-le.
    rou-ra. bou-ře. rou-cho.
    mou-cha. hou-ba. hou-se.
    sou-se-dé. ou-ro-da.

    je-dou vo-zy po lou-ce,
    ve-zou no-vou o-ta-vu.
    sou-se-dé si po-ví-da-li,
    ja-ká by-la ou-ro-da.
    pe-ka-ři me-lou mou-ku.
    pi-lou ře-za-li te-sa-ři.
]

[Illustration: f

    fe ve fo vo fu vu fa

    fara. u fary. faráři.
    fůra. na fůře. šafáři.
    fiala. houfy dětí.
    co to fičí a fouká?

    sázíme bílé fazole.
    vezeme fůru obilí.
    co to bafá u boudy?
    doufáme, že zase
    fialy uvidíme.
]

[Illustration: g

    go ko gu ku gy ky ga

    ságo. guma. galesy.
    gumiguta. galilea.
    žáci mívají gumu.
    gumiguta jedovatá.

    ságo není jedovaté.
    ságo může se vařiti.
    gazela je rohatá
    a podobá se koze.
    hugo píše a počítá.
]



_a e i y o u ě_

á é í ý ó ů ú ou

_mₑ l- v- s- š-_

ₑm -l -v -s -š


_va-še e-va vo-lá ma-lou vi-lé-mu. o-sé-va-li u le-sa. le-sy šu-mě-ly.
mí-sí-vá-me. má-me vá-ly a mí-sy._

mě-li as mí-su ov-sa. úl se vy-mý-vá. vy-sou-ší se. le-sy se vy-su-ši-ly.
se-su-ly se lo-my. so-va lo-ví my-ši. má-me má-lo sí-ly.

_lil. u-lil. vy-lil. va-lil. vo-lal. vy-vo-lal. vil. u-vil. lo-vil. šil.
u-šil. su-šil. šel. vy-šel. myl. u-myl._

měl. u-měl. mám. u-mím. vím. vám. mí-vám. lom. les. ves. vo-lá vás. u
vás. váš. mí-váš. u-mý-váš.



dₒ ď- t- ť- b- p-

ₒd -ď -t -ť -b -p


_ví-tá-me tě, mi-lé dí-tě! ví-tám vás! te-ší-me se, vi-dí-me-li vás
ta-dy. tou-to do-bou u vás po-bý-vá-me._

ať tu ti-še se-dí-te a pí-še-te! by-la-li ta vě-tev u-ťa-ta? u-mí-te-li
od-po-ví-da-ti? by-lo lé-to. bí-lí mo-tý-lo-vé po sa-dě lí-ta-li.
bu-dou-li o-bě bo-ty do so-bo-ty?

_led. med. sad. sud. do-sud pí-še. suď! po-suď-me to pís-mo! seď!
po-seď-te si! po-buď-te tu! veď-me se! od-veď to dí-tě do-mů!_

bí-lý šat. vít má loď a síť! lať se lá-me. bob. bos. dub. lep. o-tep.
sůl. důl. dům. vím. po-vím ti to sám. lo-vím. ba-vím se. pil. la-pil.
po-la-pil. le-pil. po-pil-te si!



_h- ch- g- k- j- f-_

-h -ch -g -k -j -f


_vo-lá-me ho-chy. ho-ši, seď-te! ko-sy se ko-va-jí. lou-ka se se-ká.
go-li-áš byl vel-ký, da-vid ma-lý. aj, ja-ké to hou-fy! ach, co vi-dím!_

dub mí-vá ku-lo-va-té ga-le-sy. sá-go i sůl dá-vá-me do po-lév-ky. fí-ky
se jí-da-jí, ja-ho-dy ta-ké. aj, ja-ký to po-vyk! ach, bě-da mi!

_chod-ba. po-chod. vý-chod. choď! choď-me! choď-te! hoď! od-hoď to!
dej mi ta-ké! dej-te o-běd to-mu-to chu-dé-mu! je to u-bo-hý chu-ďas.
po-dej-te mi koš! víš-li ja-ký je suk?_

kus so-li. o-kus ká-vy! o-kus-me vo-dy! po-kus-me se o to! ta-bu-le bý-vá
šik-mo. ko-šík mí-vá ví-ko. ho-šík pí-še ú-kol.



_z- ž- c- č- n- ň- r- ř-_

-z -ž -c -č -n -ň -r -ř


_ci-zí mu-ži ho-vo-ří ci-zí ře-čí. vo-já-ci by-li po-ra-ně-ni me-či.
u-vi-dím tě, až po-je-du od ot-ce. an-na vo-lá an-to-ní-na; on tu ne-ní.
co se tu dě-je? oč se há-dá-te? ať se již ne-há-dá-te! dě-ti, u-tiš-te
se!_

koně-li ve běhu kopyty dupotají, čemu se dupoty podobají? dupoty, cupoty
na zem a půdu tepotu cepů se podobají.

_len. je-len. laň. laň-ka. nůž. nůž-ky. den. je-den. tý-den, den-ník.
les-ník. chod-ník. ob-chod-ník. pec. pec-ka. ku-pec. ko-pec. se-káč.
pe-káč._

o-tec. ry-tec. ta-líř. má-líř. za-jíc. vůz. voz-ka. važ! váž-ky. lé-kař.
pe-kař. te-sař. pí-sař. ko-vář. o-ráč. vi-nař. bed-nář. ho-di-nář.
u-ze-nář.



_ml vl bl pl dl tl zl sl hl chl kl_


_žák se-dí a ml-čí. ko-tě ml-sá. ov-ce má vl-nu. ba-vl-na by-la bí-lá
a čer-ve-ná. mám pun-čo-chy vl-ně-né a ba-vl-ně-né. vo-da na ryb-ní-ce
se vl-ní-vá. vl-ci vy-jí. ja-bl-ko se ku-lí. v ou-li bý-vá pl-no me-du.
na-pl-ní-me va-nu vo-dou. o-tec ve-dl dí-tě. ko-mi-ník vy-me-tl ko-mín._

ne-buď ml-sa-vý a-ni hl-ta-vý! pes tá-hl vo-zík. ne-mo-hl dá-le. hoch mu
po-mo-hl. po-sel u-se-dl si na láv-ku a od-de-chl si. za-jíc vy-bě-hl si
do po-le. ká-men pa-dl a bou-chl. za-jíc u-le-kl se a u-te-kl. voz-ka
ve-zl se-no. had le-zl po ze-mi. pa-cho-lík se ří-zl. rá-na ho bo-lí.
sl-zy mu te-kou. již u-ml-kl a u-ti-chl.



_mla vla bla pla dla tla kla hla chla zla sla žla šla_


_mla-tec mlá-tí. mlá-dež se u-čí. se-dá-me v la-vi-cích. še-di-vé vla-sy
ne-bý-va-jí na mla-dé hla-vě. blá-tem ne-ra-di cho-dí-me. o-blá-zek je
ku-lo-va-tý ká-men. plá-tě-ná zá-pla-ta. pla-tí-me pe-ně-zi. so-bo-ta
bý-vá den vý-pla-ty. pla-né ja-bl-ko je ky-se-lé. za-jíc je pla-chý. had
se pla-zí._

dlá-tem dla-be-me. dla-ní hla-dí-me. je-hla pa-dla na po-dla-hu. kouř
tla-čí v o-či. tla-cha-la li-dé ne-mi-lu-jí. dív-ka za-me-tla; po-tom
se-dla a če-tla. o-bi-lí má kla-sy. ko-vář má kla-di-vo. vo-da te-kla.
hla-do-vý chla-pec pla-kal. o-chla-di-lo se. ze zla-ta ra-zí se du-ká-ty.
sla-bý má-lo u-ne-se. po žla-bech te-če vo-da mat-ka šla na po-le.



_vle ble mlu plu dlo slo hli kli zlou slou_


_v le-se je mech. vo-sa vle-tě-la do ko-mo-ry. mat-ka ple-te. mě-síc je
ble-dý. ká-va by-la u-mle-ta. vy-kle-pej o-děv! hle-dí-me si u-če-ní.
kle-čí-me a mo-dlí-me se. my-sli-vec vy-šel z le-sa. rol-ní-ci ve-zli
o-bi-lí. co se dě-lá ze hlí-ny? co klí-čem od-my-ká-me? co ply-ne po
vo-dě? co se dě-lá ve mlý-ně?_

pla-vec plo-ve. v lé-tě bý-vá te-plo. sá-dlo i má-slo od te-pla se
roz-plý-vá. plu-hem o-rá-me. co se ne-slu-ší, to se ne-mlu-ví. vo-da
bý-vá hlu-bo-ká. dě-ti v le-se za-blou-di-ly. ne-moc-ným slou-ží-me.
je-hlou se ši-je. po-le je dlou-hé a ši-ro-ké. ne-po-slou-chá-li dí-tě
ro-di-čů, bu-de mí-ti zlou od-pla-tu.



_tr dr vr br hr chr kr_


_ví-tr fu-čí. tr-ní tr-há o-děv. ko-za tr-ká. me-tr je mí-ra. li-tr je
ná-do-ba na mě-ře-ní. pe-tr se-dí na ze-le-ném dr-ně; u-tr-hl si rů-ži a
dr-ží ji. na tr-hu se tr-ží pe-ní-ze. su-ché ko-lo vr-zá. ho-lub vr-ká.
pes vr-čí. vr-ba bý-vá u po-to-ka. no-ha br-ní-vá. hu-sa má br-ky. br-zy
bu-de ja-ro. ko-pr vo-ní. ka-pr plu-je ve vo-dě._

hr-né-ček se roz-tlou-kl. ka-me-ní se hr-ne. ve-li-ký ví-tr slu-je
vi-chr. my-sli-vec má chr-ta. rá-na kr-vá-cí. kr-ka-vec lí-tá. cu-kr
dá-vá se do ká-vy. zr-ní dr-tí se ve mlý-ně. zr-ca-dlo u-ka-zu-je, ja-ký
je o-bli-čej. sr-na bě-ží. žen-ci ža-li o-bi-lí sr-pem. pil-né-ho u-če-ní
ne-mr-zí.



_mra pra bra vra hra chra kra_


_mra-zy po-mi-nu-ly. mra-ky ví-dá-me na o-blo-ze. bý-vá za-mra-če-no.
mra-ve-ne-ček je pra-co-vi-tý. ne-ní chle-ba bez prá-ce. o-brá-tí-me se
na pra-vo a na le-vo. vra-ta se za-ví-ra-jí. bra-tr se již na-vrá-til;
teď hra-je na hou-sle. ko-tě je hra-vé. se-no hra-be se hrá-bě-mi.
chrá-ní-me se je-du._

krá-čí-me po kra-ji le-sa. vrá-na krá-ká. dej že-brá-kům po kra-jí-ci
chle-ba. krá-va že-re trá-vu. zla-to je dra-hý kov. tr-há-me zra-lé
o-vo-ce. v lé-tě nás trá-pí-vá hor-ko a ží-zeň. prá-dlo se su-ší.
ve mlý-ně se prá-ší. o-rel je dra-vý; má sil-né drá-py. ta-bu-le je
hra-na-tá. za-hra-da bý-vá o-hra-ze-na plo-tem.



_bro pro dro tro hro chro kro_

_bru pru dru tru hru kru_

_bry pry dry drý brou krou_


_za do-bro-di-ní po-dě-kuj! o-tec pro-hlí-ží mo-je se-ši-ty, pro-vaz-ník
dě-lá pro-va-zy. na-dro-bí-me chle-ba do mlé-ka. ji-tro je po
no-ci. le-ni-vé-mu nou-ze hro-zí. chro-mý u chrá-mu se-dí a pro-sí.
krá-čí-mé-li, dě-lá-me kro-ky._

sud má o-bru-če. vr-bo-vé pru-ty se o-hý-ba-jí. drů-bež zo-be zr-ní.
tru-hlá-ři dě-la-jí tru-hly. hru-bý pí-sek ko-pe se u ře-ky. do-brý
po-má-há rád chu-dé-mu. mech je ky-prý. mou-drý u-mí po-ra-di-ti. vra-bec
je chy-trý. kru-pař pro-dá-vá krou-py a kru-pi-ci. no-že brou-sí-me na
bru-se. brou-ci le-zou.



_bři při vři kři dři tři_

_bře pře vře kře dře tře_


_bří-za má bí-lou ků-ru. do-bří li-dé ze zlé-ho se ne-ra-du-jí. ko-při-va
pá-lí. po-dél sil-ni-ce bý-vá pří-kop. za-vři vra-ta! mří-že by-ly
že-lez-né. za-hří-vá-me se chů-zí. by-la vel-ká vi-chři-ce. čá-ra je
pří-má ne-bo kři-vá. mou-cha má kří-dla. tři bra-tři. u-tři si ru-ce!
dří-ví se ře-že pi-lou. dří-ve při-šel do mlý-na, dří-ve se mu se-me-le._

do-bře se tu cho-vej-te! ni-ko-mu ne-pře-ká-žej-te! pří-ze se pře-de. ze
vře-lé vo-dy se kou-ří. chu-ra-vé dít-ko u-mře-lo. slu-néč-ko hře-je.
trá-va o-kře-je a za-ze-le-ná se. kře-men je kře-sa-cí ká-men. la-vi-ce
je dře-vě-ná. ne-ku-puj, če-ho ne-po-tře-bu-ješ.



_vlk brk_


_u-mlk-ně-te! mlč, žá-ku, do-kud tě ne-vo-la-jí. po-mlč-me o tom! ne-buď
mls-ný! mls-ků si ne-ku-puj! vlk u-dá-vil ov-ci. je tu vlh-ko. do vlh-ké
trá-vy ne-se-dej! sud byl pln vo-dy. na-plň-te káď vo-dou! plž se pla-zí._

drn je ze-le-ný. hu-deb-ní-ci drn-ka-li na hou-sle. do-bře drž pé-ro! trn
bo-dá. trn-ky by-ly trp-ké. vrch je vy-so-ký. brk je du-tý. hrn-číř dě-lá
hrn-ce. chrt se že-ne za srn-cem, krt či-li kr-tek ry-je a vy-hr-nu-je
ze-mi. hu-sa má dlou-hý krk. rol-ník má srp i ko-su. ú-trp-né-mu je
chu-dé-ho lí-to. mi-lo-srd-ný po-má-há chu-dé-mu. sle-pý že-bře; do-bré
srd-ce od ně-ho se ne-od-vra-cí. prš-ka za-čí-ná po kap-kách.



_dva dve dvi dvo dvu dvě dvou_

_tv- zv- sv- cv- lv- rv- chv- kv-_


_dva ko-ně ví-ce u-ve-zou než je-den. zla-tý pla-tí pět dva-cet-ní-ků.
tvá ru-ka buď u-my-ta, a tvá-ře tvo-je ta-ké! zvo-ny zvo-ní. přá-te-lé
se zvou. o-zvi se, vo-la-jí tě! zvy-kám prá-ci. vě-ci svo-je po-řá-dám.
hle-dím si své-ho u-če-ní. cvi-če-ní dá-vá u-mě-ní. kůň cvá-lá. cvo-ček
je hře-bí-ček se ši-ro-kou hla-vič-kou._

vůl řve. lvo-vé sil-ně-ji řvou. o-ho-nem švi-ha-jí. co u-chvá-tí, to
se jim ne-vy-rve. mou-drý sám se ne-chvá-lí ani ne-ha-ní. le-ni-vé-mu
chví-le dlou-há. vrá-na kvá-ká. zva-dlý kví-tek o-pa-dá. z va-še-ho
dvo-ra vy-jel vůz; po-je-de k va-še-mu po-li. ke zlé-mu ni-ko-ho
ne-svá-děj! žva-tla-vý mlu-ví-vá ne-roz-um-ně.



_tma tmy tme tmě tmo tmu tmou_

_dm- zm- sm- hm- chm- km- rm- jm- čm-_


_bu-de tma. tmí se. se-tmě-lo se. noc je tma-vá. měch se dme. ví-tr
fou-ká, vl-ny se dmou. z ma-sa va-ří se po-lév-ka. jez, a-le s mě-rou!
ne-moc-ný se ne-smě-je; ne-ní mu do smí-chu. na po-smě-váč-ka také
do-chá-zí._

dře-vo mů-že-me hma-ta-ti. dře-vo je hmo-ta. do pi-va dá-va-jí tro-chu
chme-le, aby by-lo na-hoř-klé. svě-tlo se kmi-tá. na-tr-hej-te na po-li
rme-nu! rmou-tí-me se, že pan kmo-tr je ne-mo-cen; má-me zá-rmu-tek.
jak se jme-nu-ješ? jak se jme-nu-je váš o-tec? u-jmi se to-ho, ko-mu se
u-bli-žu-je. vo-da v mo-ři je sla-ná a hoř-ká. čme-li dě-la-jí med.



_sna sne sně snu sno sni snou_

_zn- dn- tn- hn- kn- mn- vn-_


_u-sne-me; ze sna se pro-bu-dí-me. sno-vé nás dě-sí i tě-ší. při-by-lo
sně-hu. pí-še-me zno-va. sly-ší-me zně-ní zvo-nů. dno-vé rych-le
mi-ze-jí. ne-u-tni se! hnu-ly se vo-zy s ná-kla-dem. vy-hni se ko-ním!
pěk-nou kni-hu rá-di čí-tá-me. vnu-ko-vé dě-dů po-slou-cha-jí._

kme-ny pnou se do vý-še. je zi-ma; mnu si ru-ce. hne-dle jak po-mi-ne
zi-ma, u-vi-dí-me a po-zná-me sně-žen-ky. ve dne pra-cu-je-me, v no-ci
od-po-čí-vá-me. sna-ži-vé-ho ne-ní tře-ba ku prá-ci hná-ti. br-zo bu-dou
žně. za-čne-me ží-ti o-bi-lí. žen-ci žnou o-bi-lí sr-pem. po-ža-té
o-bi-lí se vá-že ve sno-py. ne-hně-vej se na mne! sná-šej se do-bře se
svý-mi zná-mý-mi!



_sta sto ste stu stou sti stě_

_ct- kt- rt- vt- pt- št- čt-_


_na pa-ho-rek ce-sta vy-stu-pu-je. na vr-šíč-ku sto-jí ko-ste-lí-ček.
stu-dán-ka má vo-du stu-de-nou. do-bré dí-tě ctí své ro-di-če i ji-né
sta-ré li-di. po-cti-vý ci-zí-ho jmě-ní se ne-do-tý-ká. kte-rý člo-věk
sto-jí o jmě-ní ci-zí, při-chá-zí o jmě-ní své a k to-mu je-ště o
do-bré jmé-no. zu-by a rto-vé zá-vo-ry dvo-je, a-by hlou-pé slo-vo
ne-u-klou-zlo._

v tu-hé zi-mé bý-vá tlu-stý led. ptá-ků mno-ho kru-tým hy-ne mra-zem.
vla-što-vi-ce na zi-mu od-léta-jí. na ja-ře do-stá-va-jí by-li-ny šťa-vu.
ptá-ci se vra-ce-jí. na ce-stu ni-ko-ho se ne-pta-jí. pil-né-ho žá-ka
čte-ní tě-ší. pil-né-mu se ště-stí do-stá-vá, a-le z le-ni-vo-sti bý-vá
nou-ze ji-stá.



_kdo kde kdy zde zda zdi zdě_

_rdí vdo bdě jdu jde jdi jdou_


_kdo se ptá, do-ptá se. kde tě ne-zvou, tam se ne-hrň! kdy se bu-de zde
zdí-ti? zda-li již na ja-ře? zdě-ný dům je pev-něj-ší než-li dře-vě-ný.
v do-mě bý-va-jí chod-by. rů-že se rdi. o-blo-ha se ně-kdy za-rdí-vá.
kdo zde bdí tak dlou-ho do no-ci? mat-ka pro-bdě-la noc u lůž-ka dít-ka
ne-moc-né-ho._

kdo hle-dá, na-jde. co kdo na-jde, vrá-ti-ti má to-mu, ko-mu to ná-le-ží.
kam jde-te? jde-me do chrá-mu pá-ně. já tam ta-ké pů-jdu. kdy při-jde
o-tec? tou-to ce-stou si za-jde-me, o-nou ce-stou si na-de-jde-me.
do-jdi mi na po-štu! vy-jdě-me si do po-le! o-de-jdě-te, již je po-zdě.
ne-jdou-li va-še ho-di-ny po-zdě?



_ska sko sku ske sky skou_

_zk- ck- šk- čk- řk- lk- tk- vk-_


_ze ská-ly se lá-me ká-men. sko-ři-cí se ko-ře-ní jí-dla. dej chu-dé-mu
sky-vu chle-ba! myš pro-klou-zla sku-li-nou. z ka-me-ne sta-ví-me do-my.
z ko-no-pí se ple-tou pro-va-zy. zkou-ší-me se, u-mí-me-li čí-sti. če-ské
dí-tě mlu-ví če-sky či-li po če-sku; ně-me-cké dí-tě mlu-ví po ně-me-cku._

ve ško-le se žá-ci u-čí. mra-zy ško-dí-va-jí kvě-tu. z le-ni-vo-sti bý-vá
ško-da vel-ká. já řku: po-čká-te-li na mne tro-chu? tka-dl-ci tka-jí
plá-tno. u-bo-hý lká a na-ří-ká; po-tka-lo ho ne-ště-stí. v ko-ste-le se
mo-dlí-vá-me. v ky-pré ze-mi hoj-ně ro-ste o-bi-lí. v ku-chy-ni se va-ří
jí-dlo. bu-de zkou-ška.



_jsi vsi vzi rzi chci rci_

_pše mše mže lže vče dce_


_kde jsi? jsi-li pak zde či ne-jsi? kde jsou žá-ci? jsou-li při psa-ní
po-zor-ni? jde-me ze vsi. psi ště-ka-jí. co vám ro-di-če do-vo-lí, to si
smí-te vzí-ti. že-le-zo bý-vá se-žrá-no ode rzi. o-tec vo-lá dce-ru a
pra-ví: jdi k mat-ce a rci jí, že tě chci vzí-ti do mě-sta._

ze pše-ni-ce me-le se mou-ka. vše-mu ne-roz-u-míš. o-mše-ný ká-men
je ze-le-ný. pr-ší-li jen má-lo, pra-ví-me, že mží. roz-my-sli se v
o-ka-mže-ní! ne-lži ni-kdy! kdo lže, o tom se pra-ví, že i kra-de. co
by-lo vče-ra, a co bu-de zej-tra? vče-la bzu-čí. zví-řá-tek na ze-mi je
po-čet ne-sčí-sl-ný. z če-ho se dě-la-jí sto-ly, z če-ho klí-če, z če-ho
hrn-ce?



_zho zha zhu zhy zhou_

_lh- vh- jh- žh- sch- vch-_


_zha-sí-me sví-ci. rá-na se zho-jí. ko-čka zhu-bí mno-ho my-ší. z há-je
roz-lé-há se hla-hol ptá-ků. za tu-hé zi-my mno-ho ptá-ků zhy-ne.
kru-po-bi-tí bý-vá zhou-ba po-lím. v o-hni dře-vo sho-ří. řád-ky
po-čí-tá-me s ho-ra ne-bo z do-la. ne-lhu ni-ko-mu a lhá-ti ni-kdy
ne-chci. pes má v hu-bě sil-né zu-by._

o-sel no-sí-vá jho a bře-me-no. žha-vý u-hel pá-lí. jsi tak ble-dý, co ti
schá-zí? v do-mě bý-va-jí scho-dy. ku-dy vchá-zí-me do do-mu? v cha-tr-či
pře-bý-va-jí li-dé chu-dob-ní. tcho-ři plí-ží se do kur-ní-ků. dít-ky
ple-tou vě-ne-ček z chu-do-bi-ček. z ry-bi-čky bý-vá ry-ba, z chy-bi-čky
chy-ba.



_zbu dba žba spa špa čpa_


_čme-lá-ci a vče-ly bzu-čí-va-jí. zbu-dí-me se rá-no po spa-ní. žá-ci
u-čí se čí-sti a psá-ti. spí-li dít-ko, ne-buď ho! ma-lý o-heň ve-li-ký
dům spá-lí. spo-ko-je-ný pře-stá-vá na má-le. če-leď po-slou-chá
ho-spo-dá-ře a ho-spo-dy-ně. z ba-vl-ny se ple-tou pun-čo-chy.
za-zpí-vej-me si! pil-ný pro-spí-vá v u-če-ní. ne-dba-lé-ho a
ne-způ-sob-né-ho li-dé ne-mi-lu-jí._

z pi-va va-ří-vá se po-lév-ka. v po-to-ce bý-va-jí ra-ci. na ve-čer se
děl-ní-ci vra-cejí s po-le. po-hád-ky po-slou-chá-me s po-tě-še-ním.
žbá-ny dě-la-jí se ze hlí-ny ne-bo z cí-nu, žbe-ry jsou ze dře-va.
hle-dím, a-bych ne-měl ru-kou špi-na-vých. kouř čpí. ci-bu-le je čpa-vá.



_sml zvl spl zhl schl_

_str zdr svr zhr skr_


_mls-ný sml-sal sme-ta-nu; a-le byl po-ká-rán. z vl-ny se dě-lá su-kno.
po-cti-vý, co slí-bí, to i spl-ní. pes zhl-tal, co mu by-lo dá-no.
ko-řen u-schl. tla-chal sml-čí jen to, co se mu ne-po-ví. da-le-ké ho-ry
bý-va-jí v ml-ze._

ská-la str-mí do vý-še. tr-pě-li-vý mno-ho str-pí. zdr-ží-me se spa-ní.
ku-pec str-žil o tr-hu mno-ho pe-něz. z br-ků se dě-la-jí pé-ra.
shr-ne-me hrá-šek do hr-né-čka. ká-men svr-žen byl s vr-chu do-lů.
ne-po-zor-ný se mů-že zmr-za-či-ti. zhr-dá ten, kdo my-slí, že nad
něj ne-ní. při psa-ní ne-seď skr-če-ně! dře-vo ne-ní tak tvr-dé ja-ko
že-le-zo.



_most vlak krok zvon_


_nad vo-dou bý-vá most. list je ze-le-ný. pil-né-mu česť, le-ni-vé-mu
půst. na rá-ny se dá-vá masť. na my-ši se lé-cí pasť. cí-tí-me ra-dosť i
ža-losť, bo-lesť i sla-bosť. zla-to má lesk. hra-cho-vý lusk je du-tý.
pysk je čásť úst. vče-ly dě-la-jí med a vosk._

_vlak je-de. vlas je ten-ký. klas má zr-ni. děl-ník jde na mlat;
do-sta-ne plat. chléb za-há-ní hlad. slý-chá-me hlas a hluk, pláč a křik._

po-zor na kaž-dý krok. krej-car je o-krou-hlý ja-ko kruh. brok je
ku-la-tý. krev je čer-ve-ná. má-me zrak, sluch, čich a chuť i hmat. zvon
zní. chmel dá-vá se do pi-va. čmel je vět-ší než-li vče-la. rmen je
do-má-cí lék. kmen se pne do vý-še. ká-men bý-vá o-mšen. v zi-mě pa-dá
sníh.



_sklo skro mzda_


_sklo je křeh-ké a prů-hled-né. ze skla se dě-la-jí lá-hve a skle-ni-ce.
do skle-pa ve-dou scho-dy. kam sklá-dá-me své kni-hy? špí-na je
o-škli-vá. v kla-se je zr-ní. mat-ka za-mkla po-koj. vl-na dá se
stla-či-ti. splá-če ně-kdy, kdo se ni-če-mu ne-na-u-čil. le-noch byl
dů-tkli-vě na-po-me-nut. de-štěm zvla-žu-je se pů-da zem-ská._

mat-ka skro-ji-la chléb a da-la dít-ku skro-je-ček. ve-dlé če-la jsou
skrá-ně. list má dvě stra-ny. se-stra by-la strá-pe-na, že ne-ní zdrá-va.
stro-my ro-stou zdlou-ha. z mra-čen li-je se déšť. stmí-vá se. prach se
zdví-há. zblou-di-li jsme s ce-sty. choď zpří-ma, mluv u-pří-mně! ho-den
jest děl-ník své mzdy. ne-msti se! msty ve svém srd-ci ne-cho-vej!



_prst trest strom pstruh_


_prst je ru-ky čásť. se-vře-ná dlaň je hrsť. za-jíc má je-mnou srsť.
prsť je ky-prá země v za-hra-dě. smrk má je-hli-čí. ko-nec ži-vo-ta
ve-zdej-ší-ho je smrť. na lhá-ře trest. plášť je pří-hod-ný do de-ště.
hlíšť vy-lé-zá po de-šti ze ze-mě. na o-blo-ze ví-dá-me blesk. švest-ky
zra-jí na pod-zim._

dub je les-ní strom. nad ná-mi v po-ko-ji je strop. vo-ják je o-zbro-jen;
má zbraň. kdo se bo-jí, cí-tí strach. z krej-ca-rů bý-va-jí zla-té.
je-střáb lí-tá ve vzdu-chu. ne-moc-ný vzdy-chá; slý-chá-me je-ho
vzde-chy. stře-da je pro-střed-ní den v tém-dni. hřbet je zad-ní čásť
tru-pu. pěk-ná ry-ba je pstruh; mi-lu-je zvlášť či-sté hor-ské po-to-ky.
či-stý vzduch je nej-lep-ší lék.

[Illustration:

    N Noe. Nezamysl.
    M Milada. Mojmír.
    V U Vít. Urban.
    O Otakar. Olga.
    C Č Ctibor. Čech.
    Ch Chrudoš. Cherub.
    G Gabriel. Gustav.
    E Eva. Eliška.
    S Samuel. Štěpán.
    I Izabela. Izidor.
    J Jaroslav. Jiří.
    H Havel. Helena.
    K Kateřina. Karel.
    P Pavel. Přemysl.
    R Rudolf. Růžena.
    Ř Řehoř. Říp.
    B Božena. Bohuš.
    T Terezie. Tomáš.
    F František. Filip.
    L Lidmila. Libuše.
    D Daniel. Dobravka.
    Z Zdeněk. Zdeňka.
    Ž Žofie. Želina.
    A Anna. Adolf.
]



_O C Č Ch S Š P_


_Očima vidíme. Okolo vesnice bývají pole. Cín je kov bělavý. Cepem
se mlátí obilí. Čas jarní jest nám milý. Chléb je pokrm. Chudoba cti
netratí. Slunce vydává světlo. Soudek plný nezvučí. Šípkový keř je
trnitý. Šat i stravu měj dle stavu. Po noci nastává den. Po práci je milé
odpočinutí._



O C Č Ch S Š P


Od rodičů máme mnoho dobrého. Co nemilo tobě, nečiň jiným. Čeho nemáš,
neslibuj. Člověk ku práci stvo-řen jest. Stro-my ro-stou po-malu. Šetři
svého zdra-ví! Ší-dlo v pytli se neutají. Chyba se má opraviti. Chromý
kůň daleko neujde. Podlé práce bývá plat.



_Z Ž I J U V K_


_Zlato je pěkný žlutý kov. Zahálka je počátek zlého. Žíly jsou duté. Žába
žije v kalužině. I zvíře cítí bolesť. I moudrý může pochybiti. Jídej
střídmě, budeš dlouho živ. Jaká práce, takový plat. Ušima slyšíme. Umíme
čísti. Vlasy jsou na hlavě. Vrána kráká. Klasy hluché nemají zrní. Klíčem
otvíráme._



Z Ž I J U V K


Zvuk se rozléhá. Žito roste na poli. I moucha se brání. Jablko nepadne
od stromu daleko. Jak ty jsi k jiným, tak i oni budou k tobě. Učte se
rádi! Vraty vjíždíme do dvora. Za pravdu se nikdy nestyď! Žádná lež není
bez trestu. Jahoda je dítek lahoda. Učiň rychle, co ti rodiče poroučejí.
Vánoce jsou svátky radostné. Kámen se kose nepoddá.



_N M H R Ř B T_


_Nad námi jest obloha. Nehrej sirkami! Mlatec mlátí obilí. Mléko je
zdravý nápoj. Hlava je čásť těla. Hlad je nejlepší kuchař. Na bílý chléb
máslo, na černý hlad. Ryby žijí ve vodě. Řeč zdvo-ři-lá mnoho pro-spí-vá.
Buk je strom. Brada je pod ústy. Tráva je zelená. Trní bode._



N M H R Ř B T


Nech ležeti, co není tvého! Mouka se mele ve mlýně. Hraček do školy
nenos! Ran-ní ptáče daleko u-skáče. Na palouce roste pěkná tráva. Řádek
po řádku, a strana je přečtena. Bez učení není umění. Beran má kroucené
rohy. Tulipán je pestrá květina. Topol je strom vysoký. Týden má sedm
dní.



_D A L E F G_


_Dlaň je hladká. Dům se staví z cihel a z kamene. Ani kuře darmo nehrabe.
Led je kluz-ký. Laň skáče. Adam a Eva byli naši první rodiče. Fazole se
sázejí. Antonín pomáhá Filipovi, Emanuel Františkovi. Galesy rostou na
dubech. Gazela podobá se koze._



D A L E F G


Deštěm se zavlažuje půda. Dým nebývá bez ohně. Lži se varuj! Lháře lidé
nemilují. Eva byla matka Kainova i Abelova. Fiala libě voní. Goliáš byl
poražen od Davida. Rok má čtvero počasí: jaro, léto, podzim a zimu. Mráz
škodívá květu. Není růže bez trní. Všecko má svůj čas. Co naseješ, to
žíti budeš.



Čtení poučné.

Dítko doma a ve škole.


1.

Milý Pán Bůh.

    Od milého Pána Boha
    dobrodiní máme mnohá;
      kdo se k němu modlívá,
      posilnění nabývá,
    aby se mu dobré dílo
    také dobře podařilo.

       *       *       *       *       *

    Pomoz nám, ó Bože milý,
    bychom dobře pochopili
      všecko svoje učení;
      uděl daru umění!
    V tom ať prospíváme stále
    ke Tvé, Pane, cti a chvále!


2.

Dobrý počátek.

„Vstávej, Bohumilku!“ volávala ráno milá matička na svého synka.
„Vstávej, již nastal nový den.“

A Bohumilek nelenil. Vstal rychle.

Sám slušně a řádně se umyl, učesal a oblekl.

Potom poklekl a pomodlil se ku Pánu Bohu, aby jej a dobré jeho rodiče
zase ochraňoval.

    _Tak učinil dobrý počátek dne._


3.

Dobrý pořádek.

Bohumilek věděl, kdy má vyjíti z domu, aby ve škole byl ve pravý čas.

Nikdy se neopozdil.

Než vyšel, vzal vše, čeho k učení potřebí bylo.

Ničeho nezapomněl.

Po cestě nekřičel.

Setkal-li se někdy se žákem Prokopem, šli spolu slušně.

Když ke školní světnici přišli, tiše dvéře otevřeli a pozorně je zase
zavřeli.

Potom sedli na svá místa.

Tam své školní věci do příhrádky uložili.

    _Byli to pořádní žáci._

       *       *       *       *       *

    _Od Boha učiním počátek,_
    _a dobrý bude pořádek._


4.

Tichý žáček.

Bohuslávek chodil do školy, aby se tam učil. Byl žáčkem. Když do školy
vstoupil, usedl do lavice. Seděl tam rovně a tiše. Nemluvil ani nahlas
ani pošeptmo. Jen když se ho otázal pan učitel, vstal a odpověděl. Tu
mluvil hlasitě. Když domluvil, zase zticha usedl. Cokoli dělal, dělal bez
hluku. Panu učiteli líbila se jeho tichosť velice. Říkával často žáčkům:
Buďte všickni tak tiší jako Bohuslávek! Žáčkové poslechli. Při své školní
práci nikdy nehlučeli. I mimo školu vždy slušně se chovali. Kdo je tak
vídal, míval z nich radosť.


5.

Hodná Bětuška.

Bětuška když přišla ze školy domů, nezapomněla nikdy rodičů svých
pozdraviti. Také pozdravila jiné lidi, kteří u rodičů jejích právě byli.
Potom uložila školní věci na místo vykázané. Našla je pokaždé snadno,
když jich potřebovala.

Nikdy z domu bez dovolení neodběhla.

Ptávala se svých rodičů, chtějí-li práci jakou jí uložiti, nebo má-li jim
dojíti někam.

Co jí rodiče poručili, vykonala ráda a bez meškání.

Když jí bylo dovoleno, pohrála si chvilku ale slušně a tak, aby ani sobě
ani jiným neuškodila.


6.

Píseň o hodném dítku.

    _Hodné dítko časně vstává,_
    _lenosti se nepoddává._

    _Řádně myje se a strojí,_
    _říká modlitbičku svoji._

    _Potom k otci, matce spěje,_
    _dobrého jim jitra přeje._

    _Slušně je vždy pozdravuje,_
    _za všecko jim poděkuje._

    _Věci svoje chová čistě,_
    _každou na pořádném místě._

    _Do školy pokojně kráčí,_
    _nepostává, nečtveračí._

    _Ve škole se pilně učí,_
    _ani jednou nezahlučí._

    _Ku posluze hbitě má se,_
    _poslušno je v každém čase._


7.

Milé dítky.

    Milé jak ty kvítky
    poslušné jsou dítky;
    něžná jak poupátka
    malá jsou robátka;
    dražší nad perličky
    jsou hodné dětičky.


8.

Matčina láska.

    Děťátko ty milé,
      máš to chvíle blahé,
    matička když líbá
      poupátko své drahé.

    Ó, jak starostlivá
      tebe opatruje,
    každinký tvůj krůček
      s láskou ochraňuje!

    A jakou jí činí
      radosť nad radosti,
    když jen tebe, dítko,
      vidí bez žalosti.



O těle a o duši.


9.

Tělo moje.

Mám hlavu, trup, paže a nohy.

To vše spolu je tělo moje.

Hlava sama není celé tělo.

Hlava jest jen čásť těla.

Trup, paže a nohy jsou také části těla.

Části těla jmenují se jinak údy.


10.

Pozor na tělo!

    _Pozor dám si, by mne tělo_
    _vlastní vinou nebolelo;_
    _z nemírnosti, svévolnosti_
    _mívá dítě žalu dosti._


11.

Části hlavy.

Obličej je přední čásť hlavy.

Temeno je horní čásť hlavy.

Týl je zadní čásť hlavy.

Temeno a týl kryty jsou vlasy.


12.

Části obličeje.

Čelo není celý obličej.

Jest to jen čásť obličeje.

Jiné části obličeje jsou: dvě skráně, dvě uši, dvě oči, dvě líce, nos,
ústa, brada.

Části úst jsou: čelisť horní a čelisť dolní, ret horní a dolní, dásně,
zuby, jazyk, patro.

Části oka jsou: dvě víčka a bulva.

Na víčkách jsou řasy.

Nad očima jest obočí.

       *       *       *       *       *

    _Dvě kukačky vedlé sebe sedí,_
    _jedna druhé nevidí. — Co je to?_

       *       *       *       *       *

    _Jen jedna řada zubů,_
    _a přec tuze kousá. — Co je to?_


13.

Budu se umývati.

    _Kdo si líce čistě mývá,_
      _kdo si slušně česá vlásky,_
    _ve škole rád vídán bývá,_
      _chvály dochází a lásky._


14.

Části paží.

Části paže jsou: rameno, loket a ruka.

Části ruky jsou: dlaň a prsty.

Prsty se jmenují: palec, ukazováček, prostřední prst, mezenec, malíček.
Na prstech jsou klouby a nehty.

       *       *       *       *       *

    _Kdo štípe bez nehtů?_


15.

Ruce moje.

_Zde ruka, zde ruka, pět prstů na ní; ta pravá, ta levá s loktem a dlaní.
Teď malé ruce ještě si hrají; až budou silnější a k dílu schopnější,
práce dosť nadělají._


16.

Jak se tleská ručkama.

    Pa-ci, pa-ci, pa-ci-čky!
    dal nám Pán Bůh ru-či-čky,
      a-by ru-čky dě-la-ly
      a no-ži-čky bě-ha-ly.

      _Tak si slo-va v sla-bi-čky_
      _roz-dě-lu-jí dě-ti-čky._


17.

Nohy moje.

_Nohy mám a pevně stojím; že bych padl, se nebojím. V chůzi, běhu pozor
dám, bez potřeby neskákám. Zpříma jako voják chodím, v blátě nikdy se
nebrodím._


18.

Vidím.

Vím, že jest obloha, slunce, měsíc. Vím, že jsou mračna a hvězdy. Vím,
že jsou na zemi hory a roviny, lesy, louky a pole, města i vesnice. Vím
to vše proto, že to vidím. Vidím očima. Jsem vidomý. Mám zrak. Jsou také
někteří lidé, kteří očima nic nevidí. Takoví zraku nemají. Jsou nevidomí
či slepí.


19.

Oči moje.

Mám dvé jasných, bystrých očí; ty se hbitě, kam chci, točí. Vidím domy,
stromy, pěkné kvítí, i jak slunce na obloze svítí. Milý Bůh dal potřebný
mi zrak; slepým, ach! je všecko temný mrak.


20.

Co očima pozorujeme.

Oči máme, abychom jima pozorovali, co kolem nás jest a co kolem nás se
děje.

Pozorujeme, které části má školní světnice.

Které věci jsou ve školní světnici?

Které osoby přicházejí do školy?

Co je ve škole před námi? co za námi? co v pravo? co v levo? co nad námi?
co pod námi?

Co vídáme ve příbytku svých rodičů?

Co vídáme na domácím dvoře? co ve stodole? co ve městě? co ve vesnici? co
venku v šírém poli?

Rozeznáváme zrakem, že sníh je bílý, tráva zelená, obloha modrá, krev
červená, sláma žlutá, uhel černý, sklo průhledné, dřevo neprůhledné.

Zrakem poznáváme, že míč je kulatý, válec oblý, krejcar okrouhlý, věž
vysoká, chaloupka nízká, kůň veliký, myš malá, bidlo dlouhé, tužka
krátká, silnice široká, stezka úzká, pravítko přímé, srp křivý.


21.

Opatrný Petr.

Petr když chodil, díval se pozorně na to, co před ním leží. „Proč to
činíš?“ ptal se ho Matěj, který s ním chodil.

„To činím proto,“ odpověděl Petr, „abych do ničeho nekopl, abych o nic
neklopýtl, abych neupadl.“

Že tak Petr vždy činil, byl _opatrný_.

Že byl opatrný, nikdy ani do čela ani do kolena ani do lokte se neudeřil.


22.

_Slyším._

Vím, kdy je hluk a kdy ticho.

Vím, kdy zvon zvoní, kdy hudba se rozléhá, kdy kolo vrzá, kdy vůz
rachotí, kdy voda šplouchá, kdy otec mluví, kdy dítě pláče. Vím to vše,
proto že slyším. Slyším ušima. Mám sluch. Kdo sluchu nemá, je hluch.


23.

Uši moje.

_U hlavy mám uši, těma poslouchati sluší. Slyším-li volati tatínka,
nebo zavolá-li matinka: „Pojď sem, dítě, pojď sem hbitě,“ ani chvilku
nelením, bez prodlení běžím k nim. Obadva mě rádi mají, někdy také
říkávají: „Poslušno vždy buď, mé dítě!“_


24.

_Poslouchej!_

Zima byla a sněhu velmi mnoho.

Chlapci pojížděli na saních.

Z komůrky vynesl též Karlík sáňky své a optal se otce: Smím-li, tatínku,
voziti se na saních?

Nesmíš, odpověděl otec, kašleš.

Na ta slova chlapec odnesl sáňky zase do komůrky a vrátil se do světnice.

Matka přinesla láhvičku, nalila něco šťávy na lžíci, podala Karlovi
užívati a pravila: To ti lékař posílá; budeš-li toho užívati, kašel tě
trápiti přestane. Karel okusil léku, ale nechtělo se mu do něho; byl
hořký. Avšak matka poručila: Karle, pij! Karel se již nezdráhal, nýbrž
užil léku, a brzo bylo po kašli.

    _Poslušnosť — pěkná cnosť._


25.

_Čichám._

Vím, že růže jinak voní než fialka, že víno jinak páchne než pivo, že sýr
jinak čpí než cibule.

Vím to, neboť čichám. Čichám nosem. Mám čich.


26.

Opatrná Verunka.

Verunka jednou na večer byla sama doma. Pojednou ucítila zápach, jako
když vlněný oděv doutná. Nemeškala, hledala po světnici, kde by se co
pálilo, avšak ničeho nemohla najíti. Konečně vstoupila do kuchyně. Zde
na zemi byla hromada prádla ku praní uchystaného, a z toho vystupoval
dým veliký. Někdo tam zatrousil hořící sirku, od níž i prádlo chytilo.
Verunka se sice ulekla, avšak rychle se vzpamatovala, běžela a zavolala
souseda. Sousedovi se podařilo oheň udusiti, prve než plamen vyšlehl.
Přijíť o chvíli později, a celé stavení bylo by vyhořelo.

    _Opatrnosti nikdy nezbývá._


27.

_Okouším._

Vím, že med jinak chutná než ocet, sůl jinak než cukr. Vím to, neboť
okouším jazykem a patrem. Mám chuť.


28.

Chutě k dílu!

    _Bez chuti se Tomášek učíval,_
    _více chuti na lahůdky míval:_
      _cukrovinky, smetanku i med,_
      _to kde našel, slupl, jak by smet._

    _Že byl lenivý a vybíravý,_
    _pokazil si brzo svoje zdraví,_
      _často býval churav, neduživ,_
      _dlouho nežil — jaký pak to div?_

    _Jinak já se k učení chci míti,_
    _líným, mlsným není dobře býti;_
      _toho přidržím se pravidla:_
      _Chutě k dílu — střídmě do jídla._


29.

Hmatám, cítím.

Vím, kdy dotýkám se houby a kdy křídy, kdy cihly a kdy skla. Mohu prsty
po těch věcech hmatati a tím poznávati, jsou-li měkké nebo tvrdé, mokré
nebo suché, hladké nebo drsné. Mám hmat.

Vím, kdy je teplo a kdy je zima, kdy mám hlad a kdy žízeň, kdy bolesť v
noze nebo v jiném údě. Čiji to čili cítím to. Mám cit.


30.

_Pradlenka._

    _S radostí se dívá každý na Madlenku;_
    _maličká když byla, prala na panenku._
      _Nyní drobné věci sama si už pere,_
      _z matinky své příklad čistoty si bere._
    _Až pak bude velká, bude dobře vědět,_
    _kterak v domácnosti má si prádla hledět._

       *       *       *       *       *

    _Kdo pere bez rukou a bez vody?_


31.

_Rostu._

Tělo mé bývalo menší a slabší než je teď. Vyrostlo. Roste posud a dlouho
ještě poroste. Abych žil a rostl, jest mi třeba jísti a píti. Jím chléb,
maso, ovoce; piji mléko a vodu. Co jím, tím se krmím. To jest jídlo či
pokrm. Co piji, jest nápoj.


32.

Mé srdéčko také cítí.

_Srdéčko mi tluče v tělíčku; to má rádo otce, matičku. Víte-li, odkud
to srdéčko mám? Dobrý Pán Bůh mi je daroval, abych ze všeho se radoval,
vůkol co pěkného ve světě znám._


33.

Čiň dobře bližnímu!

Vojtěch přišel ze školy domů a dostal od matky svačinu, krajíc pěkného
bílého chleba. I šel na dvůr; ale sotva že počal jísti, přišel k němu
chlapec chudobný, a vida ten pěkný chléb, pravil lítostivě: Má sestra
je mdlá po nemoci, té by chutnal bílý chlebíček; ale my si ho nemůžeme
koupiti. Vojtěch podíval se na chlapce a zase na chlebíček, i rozlomil
krajíc ve dví a větší kus dal chlapci řka: Na, dones ten kus sestře a
řekni, že jí ho přeji ze srdce.


34.

Myslím, mluvím, jsem člověk.

Prokop byl jednou v domě, kde teta jeho bydlí. Zná teď dům ten a ví, kde
stojí. Pamatoval si to.

Mařenka slyšela pohádku, kterou jí babička vypravovala. Umí ji teď také
vypravovati. Pamatovala si ji.

Toník naučil se říkati otci přání, ale již říkati ho neumí. Nepamatoval
si ho, zapomněl je.

Kateřina dlouho hledala svou knihu, protože nevěděla, kam ji položila.
Když si na to vzpomněla, našla ji.

Vojtěch když ze školy šel domů, vzpomínal si na to, co pan učitel
vypravoval. Říkal si to, aby toho nezapomněl. Ale nemluvil při tom ani
nahlas ani pošeptmo, nýbrž tak, že toho nikdo neslyšel, že při tom
ani ústy nehýbal. Myslil si to jen. Co cestou myslil, to matce doma
vypravoval.

Já také mohu si něco mysliti a, co si myslím, vypravovati. Jsem člověk.

My všickni jsme lidé.


35.

_Mluvím._

_Ústa mám a mluviť umím. Čemu ještě nerozumím, po tom rodičů se ptám.
Myslívám i rozmlouvám. Směji se a někdy zpívám; ráno, večer se modlívám,
a má duše velebí Pána Boha na nebi._

       *       *       *       *       *

    _Maličký sklípek,_
    _v něm dvě řady slípek_
    _a červený kohoutek._


36.

Buď upřímný!

Matka seděla s Martínkem ve světnici. Otec přišel právě ze zahrady a
pravil hlasem přísným: Co jsem spatřil v zahradě! Květinky na jednom
záhoně jsou pošlapány. Kdo mi pokazil radosť?

Matka se zarmoutila, a Martínek uleklý díval se k zemi. Za chvíli se
zeptal otec synka: Nevíš-li, kdo ty květiny pošlapal?

Tu vstal Martínek a pravil k otci s očima slzavýma: Ach, tatínku, já jsem
to udělal; honil jsem se tam se soudruhem a nedal jsem pozor na cestičky.

Rodiče napomenuli chlapce a odpustili mu, protože se upřímně přiznal.


37.

_Almužna._

    _Za maličký dárek Karolinka prosí; —_
    _místo promlsání stařence jej nosí._
    _Stařenka je chudá, dosť se naplakává;_
    _nemá, než co se jí almužničkou dává._
    _Matinka pak praví k dítku slitovnému:_
    _Hodná jsi, že dáváš ráda chudobnému._


38.

_Výstrahy._

Nepozorné, všetečné děti přicházejí často k úrazu; děti nestřídmé a mlsné
připravují se o zdraví.

Dítky, neběhejte divoce po schodech!

Nenahýbejte se s oken anebo přes roubení u studnic!

Nesedejte za vůz!

Nenabíhejte do cesty, kudy se jezdí!

Nechoďte k neznámým koním!

Nedrážděte psů!

Nezdvihejte příliš těžkých věcí!

Nehrejte zbraní ani sirkami!

Nekoupejte se bez dohlídky, kde byste se mohly utopiti!

Neklouzejte se na tenkém ledě!

Nejezte ovoce nezralého!

Nejezte, čeho neznáte!

Nepijte, když jste uhřáty!

Neléhejte do chládku, jste-li upoceny!


39.

_Duše._

Jsme živi. Živé tělo je tak utvořeno, že můžeme dýchati, cítiti, viděti,
slyšeti a všelijak sebou pohybovati. Ale tělo mrtvé není takové jako
živé. Mrtvé tělo nedýchá, necítí, nevidí, neslyší ani sebou nepohybuje.
Čím to jest? V těle živém je něco, čeho v mrtvém není. V těle živém je
duše. Tělo samo nevidí, ani neslyší, ani necítí. Člověk vidí, slyší, cítí
jen dotud, pokud má duši v těle. Tělo samo nic neví, o ničem nepřemýšlí,
nic nechce. Ale duše v těle ví, přemýšlí a, co se jí líbí, to míti neb
dělati chce. Tělo samo sebou nehýbá. Duše hýbá tělem.

Duše naše nikdy neumře, jest nesmrtelná; tělo jest smrtelné.

Při smrti se duše od těla odděluje.

Duše bez těla jest pouhý duch.



O zvířatech čtvernohých.


40.

_Kůň._

Kůň má hlavu, trup s krkem, čtyři nohy a ohon. To vše spolu je tělo
koňovo.

Vnitř skládá se tělo z masa, z krve, z kostí. Vně je maso kryto koží.
Kůže porostlá je srstí. V srsti rozeznáváme chlupy.

Z malého hříběete bývá veliký kůň.

Kůň roste.

Aby rostl, jí či žere.

Žere trávu a oves. Pije vodu.

Kůň vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, okouší jazykem a cítí po celém
těle. Nohama dupe, kráčí, běhá, utíká, cválá. Krk ohýbá a kroutí jím.
Ušima střihá. Ohonem se ohání.

Kůň je živ. Jest živ, ale nemluví. Žádný kůň mluviti se nenaučí.

Kůň je zvíře.


41.

Můj koník.

    Já jsem hrdina z Drtína přeudatný:
    nosívám ručnici, po boku šavlici,
    střílím a šermuji po světnici.

    Já mám koníčka, holečka dřevěného;
    však přece hýbá se, skáče a vzpíná se
    pode mnou hopy, hop! — stane zase.

    Já se rozjedu, zajedu na dvoreček;
    jezdívám do kroku, hned zase do skoku,
    kůň je vždy veselý bez obroku.

    Já jsem školáček, vojáček přeudatný —
    hrdina od kosti, který si s radostí
    zahraje, zazpívá do sytosti.


42.

Malý jezdec.

    _Koníku můj čerstvý, už se jízdy chop:_
    _poklusáme spolu horem, dolem, hop!_

    _Na cestu se dáme — cesta daleká;_
    _ale koník rychlý se jí neleká._

    _Proto s chutí dále zhurta do skoku!_
    _dostaneš pak za to mírku obroku._


43.

Zvířata čtvernohá.

Osel, vůl, koza, kočka, pes mají části těla jako kůň. Rostou. Vidí,
slyší, čichají, okoušejí, cítí, pohybují se. Jsou živi, ale nemluví a
řeči nerozumějí. Nejsou lidé, jsou zvířata. Že mají čtvero noh, říkáme
jim zvířata čtvernohá.


44.

Jak pes slouží člověku.

    _„Aj, pastýři, mnoho zdraví!“_
    _„‚Kam jdeš, psíku?‘“ ovčák praví._
    _„Službu hledám,“ dí mu pes._
    _„‚Dostaneš jí ještě dnes.‘“_
      _Bedlivě pes ovce hlídal,_
      _s hospodářem chleba jídal,_
      _milerád tím za vděk vzal,_
      _peněz, šatů nedostal._

    _„Aj, myslivče, mnoho zdraví!“_
    _„‚Kam jdeš, psíku?‘“ lesník praví._
    _„Službu hledám,“ dí mu pes._
    _„‚Dostaneš jí ještě dnes.‘“_
      _Chytře zajíce pes chytal,_
      _kde se který lesem kmital,_
      _za odměnu od pána_
      _kosť mu byla podána._

    _„Aj, sedláče, mnoho zdraví!“_
    _„‚Kam jdeš, psíku?‘“ rolník praví._
    _„Službu hledám,“ dí mu pes._
    _„‚Dostaneš jí ještě dnes.‘“_
      _Pečlivě pes domov hlídal,_
      _a kdy škůdce zlého vídal,_
      _vždycky silně štěkával,_
      _za to v boudě léhával._


45.

Učený psík.

    _Bystrý Čeněk psíka vycvičiti hleděl,_
    _aby pěkné kousky provozovat uměl._

    _Psík se učil stále, nic se neunavil,_
    _jak to Čeněk viděl, sám tu k sobě pravil:_

    _Když tak psík se cvičí s plnou pozorností,_
    _také já se musím učit s ochotností._


46.

Která čtvernohá zvířata ještě známe.

Někde na půdě pod střechou nebo ve tmavé komoře běhávají myši.

Na pole z lesa vybíhají zajíci.

V lese po stromech skáče a leze veverka.

V některém lese bývají také srnci, daňkové, jeleni.

Uvidí-li kočka myš, honí ji, chytá ji.

Na poli za myší honí se lasice.

Zajíce honívá liška i pes.

Veverku stíhá kuna.

Na louce bývá v zemi krtek, v zahradě ježek, u vody rýsek.

To vše jsou zvířata čtvernohá.


47.

Hádanky.

    Tázala se hryzka,
    je-li chňapka doma?

       *       *       *       *       *

    Kdy bývá kůň nejtěžší?

       *       *       *       *       *

    Jak hluboko do lesa běhává zajíc?


48.

Myslivec číhá na zajíce.

    _Zajíček běží po silnici,_
    _Myslivec číhá za pšenicí:_
      _„Počkej, zajíčku! já ti dám ránu,_
      _hlavička se ti uhne na stranu.“_
    _„‚Nebojím se tě, myslivečku,_
    _uteku já ti do háječku:_
      _tam se ti schovám,_
      _střeliť se nedám_
    _jsem rád živ jako ty, můj holečku!‘“_


49.

Kocour a myšky.

    _Toulá se kocourek po dvoře,_
    _myšky, hle, šukají v komoře;_
      _běhají, cupají: cupity cup!_
      _pochoutku hledají na mlsný zub._

    _Nesbírají si jen zbytečků,_
    _do másla kousají, syrečků;_
      _do jíchy, koláčů, do jitrnic_
      _daly se mlsoty jako by nic._

    _Po hodech k tanci se schystaly,_
    _samy si pískaly, výskaly._
      _Jaký to divoký shon je a ples!_
      _Co se to stalo jen s myškami dnes?_

    _Však se vám veselosť vykouří!_
    _V okně — hu — hlava je kocouří;_
      _hr! nežli seskočil kocourek sám,_
      _utekly mlsalky všecky ty tam!_


50.

Užitek zvířat čtvernohých.

Některá zvířata člověku slouží nebo jej obveselují.

Koně osedlává jezdec, nebo jej vozka do vozu zapřahá.

Vola zapřahá rolník do pluhu, když chce orati pole.

Pes hlídá dům i stádo, a myslivci pomáhá loviti zvěř.

Kočka lapá myši a potkany.

Mnohá zvířata dávají nám potravu za živa nebo když je zabijeme.

Od krávy máme tučné mléko ku pití, do jídel, na máslo, tvaroh a sýr. Také
ovce a koza dávají mléko za nápoj a na sýr.

Řezník poráží voly a krávy, aby nám opatřil maso hovězí. Z telat máme
maso telecí, z vepřů vepřové, z beranů a ovec skopové.

Pro maso střílívá se také zajíc, srnec a jelen. Maso srnčí a jelení
jmenuje se zvěřina.

Také nám poskytují zvířata mnohých látek na oděv a na obuv.

Kůži z volů, z krav a z telat vydělávají koželuzi. Ovčí kožešinu
připravují jircháři. Z vlny ovčí dělají soukeníci sukna a jiné vlněné
tkaniny. Také dobře můžeme užiti kůže koňské, kozí, vepřové, jelení,
srnčí i zaječí.



_O ptácích._


51.

Kohout.

Kohout má hlavu se zobákem, trup s krkem, dvě křídla, dvě nohy, ocas.
Jinak se skládá tělo jeho z krve, masa, kostí a kůže peřím porostlé.

Kohout také vidí očima a slyší ušima. Cítí-li hlad, zobe zrní, a tak se
živí a roste. Často kráčí po dvoře z místa na místo a někdy také na plot
si vylítne. Jest živ, jest zvíře.

Kohout nemá čtvero noh. Není zvíře čtvernohé, ale dvounohé. Kohoutovi
podobá se slepice.

Znám také holuba, husu, kachnu, krocana, páva, vlaštovku, vrabce.

Tato zvířata mají jako kohout hlavu se zobákem, trup, dvě křídla, dvě
nohy a ocas; celé tělo jejich jest opeřené.

Jsou to ptáci.

Slepice, husa, kachna, holub a někteří jiní ptáci poskytují nám masa za
pokrm.

Slepice snáší vejce.

Od husy máme peří do peřin.


52.

Kohout co dělá.

_Aj, kohoute, s pravdou ven! Což pak děláš celý den na dvoře, kde
slepička krákoře?_

_Časně ráno, raníčko, než zasvitne sluníčko, kokrhám, píseň svoji
zazpívám._

_Slípky vodím k snídaní před stodolu na stlaní. Zobejte! zrnéčka si
hledejte!_

_Najdu-li kde červíčka, dostane ho slepička, sobě sám, jen co zbývá,
ponechám._

_Sousedova kohouta zaženu hned do kouta, sotva že na blízku se okáže._

_A když večer nastává, zpěv můj dítky volává: Kykyryky! Jdi, děťátko, jdi
a spi!_


53.

_Slepice._

Když snese slepice vajíčko, dá se do volání a kdáče:

    Kokoko, kokoko kdák:
    kam mám to vajíčko dát?

Když se jí hospodář nelíbí, říkává mu:

    Tototos, tototos hospodář?
    tototos, tototos hospodář?


54.

_Pasačka._

_Paste se, housata, roste vám travička; roste vám, přiroste, spadne-li
rosička. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!_

_Do žita, pšenice na škodu nechoďte, housátek maličkých, husy, tam
nevoďte! Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!_

_Neposlechnete-li, pozdvihnu metličku, pošlehám, potrestám mlsavou
hubičku. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!_

_V louži se nebrouzdej, housátko žluťoučké, umyj se v potoce a budeš
hezoučké. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!_

_V zimě pochválíme tvoje bílé peří, a ty dáš nám také pečeni k večeři.
Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!_

_Housátka, husičky, děláte štěbety; jen aby nebyly ze štěbet klevety!
Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!_


55.

_Holubička._

Sotva bílý den zasvítá, holubice v polích lítá, lítá, nelení tam po
osení, a již v ranní době hledá pokrm sobě.

A když najde tam zrnéčko, zaplesá její srdéčko. Mine hodina, nezapomíná
holubice matka na svá holoubátka.

Prázna domů nepřiletí, pokrm nese pro své děti. Děti čekají a zavrkají,
když se jejich máti nazpět domů vrátí.

Více než ta holubička pečuje o mne matička; práce nešetří, i když jsem
větší, miluje mě stále; to jí buď ku chvále!


56.

Liduška a holubička.

_K Lidušce do pokojíčka přiletěla holubička. Liduška malá se radovala,
dala jí zobání, zbytky od snídaní, a ji hladila a k ní pravila: Nebojíš
se mne, holubičko? Holubička zavrkala: Co bych se bála, má holčičko?
Zlého jsem nic nedělala. Ty tak hodná vyhlížíš; vid, že mi neublížíš?_


57.

Které ptáky slýcháme zpívati.

V zahradě, na poli i v lese slýchám zpívati všeliké ptáky. Někteří ptáci
křičí, ale nezpívají.

Pěkně zpívá skřivan, pěnkava, stehlík, kos, drozd, číž. Nejpěkněji zpívá
slavík.

Kukačka kuká, vrána kráká, sova houká, křepelka tluče, jako by volala:
pět peněz! Špaček i slova naučí se vyslovovati.

Velicí ptáci jsou: orel, sup, výr, jestřáb, čáp.


58.

_Konipásek._

_Konipásek bojí se, aby v zimě nezmrzl, proto uletuje na podzim do
teplých krajin. Ale když jaro nastává, vrátí se k nám, posadí se na plot
a volá sedlákovi do oken:_

    _Živ-lis, sedláče, živ-lis? živ-lis?_


59.

Kdo ví, co je to?

    Chodí to v koruně — král není,
    nosí ostruhy — rytíř není,
    má šavli — husar není,
    k ránu budívá — ponocný není.

       *       *       *       *       *

    Bílé to vyhodíš, a když to spadne, je to žluté.

       *       *       *       *       *

    Roztloukla se nám bečička, žádný bednář ji nespraví.

       *       *       *       *       *

    Soudeček bez obrouček, a v něm dvoje víno.


60.

Zvířátka také cítí.

Neškoď, chlapče, ptáčkům, veselým zpěváčkům, oni libě zpívají a housenky
sbírají.

Netrap nikdy zvířátek, nevybírej holátek; cítí bolesť jako ty, nedělej
jim trampoty!


61.

_Vlaštovička._

Vlaštovička z rána budívá dítky, aby časně vstaly a do školy se
vypravily. Zpívá jim:

    _Vstala, vstala, vstala,_
    _devět políček oblítala,_
      _a ty ještě spíš?_

Z jara, když přiletí z daleké pouti své, volává:

    _Na zimu jsem odletěla,_
      _bylo všeho dost;_
    _na jaře jsem přiletěla,_
      _není nikdež nic!_


62.

Skřivánek.

    _Skřivánek je malý pták,_
      _nerad pozahálí,_
    _s svítáním prozpěvuje,_
      _Pána Boha chválí._

    _Dělejme my také tak,_
      _jak dělá ten ptáček,_
    _a tak bude z každého_
      _hodný pilný žáček._


63.

Člověk a skřivánek.

_Člověk._

    Proč málo, skřivánku, na zemi zpíváš?
    Pověz, můj milánku, proč vysoko létáš,
    pod oblaky dlíváš, křídloma třepetáš?

_Skřivánek._

    Dole bydlím a sedám, dole potravy hledám;
    pod oblaka lítám, Boha tam oslavuji;
    křídloma třepetám, že jsem zdráv, se raduji.


64.

Sup a čáp.

Volá sup: Čápe, hej! něco dej mi na zub! Čáp honem dí po něm: Máš-li
chuť, tu pobuď; raků, žab si nalap. Dí mu sup: Co do těch, těch si nech!
Tam holub! Já za ním poletím. — Letěl sup dál a dál, a holub se ho bál.
Ale aj, byl tu háj. Hajný sám čekal tam. Pif a paf! rány dal, a pes haf!
Dále sup neletěl, sám holub uletěl.



Ještě o některých zvířatech.


65.

Kapr. Ryby.

Kapr má hlavu, trup, žábry, ploutve, ocas. Tělo to je z masa, krve a
tenkých špičatých kostí; kryto jest šupinami. Kapr vidí, slyší, cítí,
požívá potravy, roste, mrská sebou a plove — ale jen ve vodě. Jest živ,
jest zvíře.

Znám také jiná zvířata, která jako kapr žijí jen ve vodě. Taková jsou:
štika, okoun, mřenka, sumec, ouhoř.

Ta všecka jako kapr mají žábry, ploutve a tělo šupinaté. Jsou to ryby.

       *       *       *       *       *

_Jakých ryb je v rybníce nejvíc?_


66.

Kterak žáby na sebe pokřikují.

        Kmotra!
        Co pak?
        Pojďme!
        Kam pak?
        Vařit!
        Co pak?
      Ryby raky, ryby raky.
    Na to všecky hrčí: Ryby raky, ryby raky, ryby raky!
    Potom se jedna optá: Dáš nám?
    Druhá odpoví: Taky taky, taky taky.
    A zas všecky: Taky taky, taky taky, taky taky.


67.

_Hmyz._

V zahradě poletují včely, vosy, sršňové. Na cestě venku viděti bývá
chrobáka. Na květiny sedávají motýlové. Kolem stromů poletují chrousti.

Všecka tato a jim podobná zvířata jedním slovem jmenují se hmyz.


68.

Mravenci a včely.

_Zvířátko pilné, mraveneček, sem a tam nosí svůj raneček. Od ranního šera
až i do večera stále se pohybuje, vesele vždy pracuje._

_Včelička hledá na lučinách medovou šťávu po květinách; co si v létě
nasbírá, v zimě střídmě požívá._


69.

Moucha a komár.

Lítala moucha světnicí, spatřila s vínem sklenici; trochu se vína napila,
hned se jí hlava točila.

Sotva to komár uhlídal, moudře sám sobě povídal: „Ve víně já se nesmočím,
raděj si v světle proskočím.“

Lítal a lítal světnicí, uviděl svíci hořící; svíce jej k sobě vábila a
hned mu křídla spálila.


70.

Kolik živočichů.

_Rád bych věděl a spočítal, kolik jest na zemi zvířátek, kolik pod
oblohou ptačátek? Ale kdož pak z lidí dobře by mi vypočítal, co mé oko
sotva vidí, všecky broučky a červíčky, všecky ve vodách rybičky? Lidé
velcí, učení, v uměních vycvičení, sotva jejich jména znají, jak je
všecky spočítají? Darmo já se lidí ptám, jediný Bůh ví to sám; on jim
denně pokrm dává, i mně život zachovává._



_O rostlinách._


71.

Jabloň. Stromy.

Jablka se trhají na jabloni. Jabloň bývá v zahradě. Stojí tam stále na
jednom místě a má v zemi kořen, nad zemí kmen, na kmeni větvě, na větvích
listy. Nejprve je kmen nízký a tenký, ale každým rokem stane se trochu
vyšším a silnějším. Vzrůstá. Také větve vzrůstají. Když jabloň vzroste,
bývá na jaře mezi listím jejím mnoho květu. Květ brzo opadá, a začnou se
z něho dělati malá jablíčka. I ta znenáhla rostou. Když vyrostou, nesmějí
se hned trhati, protože jsou ještě velmi kyselá a trpká. Za několik neděl
zesládnou, uzrají, jsou zralá.

Jako jabloně rostou také hrušně, švestky, třešně, ořechy. Rostou, avšak
nevidí, neslyší, necítí a z místa, na němž stojí, se nepohybují. Nejsou
zvířata. Jsou rostliny.

Ze kmene jejich, když se skácí, může se řezati a štípati dřevo. Jsou to
stromy.

K rostlinám a stromům počítá se také dub, buk, lípa, bříza, jedle, smrk,
borovice.

Jabloně, hrušně, švestky, třešně, ořechy sázíme v zahradách pro chutné
ovoce. To jsou stromy ovocné. Ostatní stromy nejvíce v lesích pro dříví
se sázejí. Proto lesní stromy se jmenují. Lípa má listy široké, jedle
úzké a špičaté jako jehla. Takovému listí říká se jehličí. Lípa je strom
listnatý, jedle jehličnatý.


72.

_Zeliny._

Na poli rostou brambory, řepa, hrách, čočka. Toho všeho můžeme požívati.
To vše jest k jídlu. V zahradě rostou k jídlu též okurky, melouny, tykve;
také tam roste salát hlávkový, kapusta, brukev, zelí, karfiol, řetkev,
křen, mrkev, celer, petržel, kopr, kmín. To jsou zeliny zahradní čili
kuchyňské.


73.

Kdo tomu rozumí?

    Zelená jsem, tráva nejsem,
    žlutá jsem, vosk nejsem,
    tvrdá jsem, kosť nejsem,
    sladká jsem, med nejsem.

       *       *       *       *       *

    Plná škola dětí, a nemají kudy ven.

       *       *       *       *       *

    Zkroucený, svázaný, přec o svatbě skáče.

       *       *       *       *       *

    Kdo to nevidí, zvedne to; kdo to vidí, nechá toho ležeti.


74.

Žito. Obilí.

Rolníci sejí na poli žito (rež). To když vyroste, má v zemi kořen, nad
zemí stéblo a na horním konci stébla klas se zrním. V zrně je mouka.
Stéblo a zrní moučné má též ječmen, pšenice, oves, proso. Vše to jest
obilí.

Na louce jsou mnohé rostliny se stébly, ale bez moučného zrní. Těm říkáme
tráva.

       *       *       *       *       *

    _Shrbený mužík_
      _běhá po poli;_
    _nepřijde domů,_
      _až je oholí._

       *       *       *       *       *

    _Běžela lvice_
    _od Kamenice:_
      _kam pohlédla,_
      _tráva zbledla._

       *       *       *       *       *

Kdy je nejvíce dírek do nebe?


75.

Hřib. Houby.

Hřib roste v lese. Rozeznáváme na něm dvě části, hloubek a klobouk.
Takových rostlin v lese je mnoho, a všem dohromady říkáme houby. Také
muchomůrka jest houba. Hřib jest houba jedlá, muchomůrka jest houba
jedovatá.


76.

Co z rostlin se vyrábí.

O stromy lesní pečují lesníci, o rostliny v zahradách zahradníci, o
rostliny na poli rolníci.

Ze zrní obilného mlynář mele ve mlýně mouku, kroupy, krupici, jáhly.

Z mouky pekaři pekou chléb a housky. Z ječmene sládci dělají slad. Ze
sladu a chmele vaří se pivo.

Z bramborů dělá se škrob a líh.

Z cukrovky vaří se v továrnách cukr.

Lněné vlákno se spřádá. Z příze tkalci tkají plátno a jiné tkaniny.

Dříví stromů se béře na pálení. Dělají se z něho také klády na stavění
domův a prkna. Z prken truhláři robí stoly, skříně, židle, lavice a jiný
nábytek.



_O nerostech._


77.

Křemen.

Křemen nalézá se v zemi nebo na zemi. Neroste, necítí, nehýbá se
samovolně. Není ani zvíře ani rostlina.

Podobně jako křemen nachází se v zemi hlína, písek, sůl, síra, železo,
měď, olovo, zlato, stříbro. Jsou v zemi, ale nevyrostly. Jsou nerosty.


78.

Užitek nerostů.

Ze hlíny dělá hrnčíř hrnce a jiné nádobí do kuchyně.

Cihlář ze hlíny pálí cihly; z cihel zedníci stavějí domy.

Kámen ve skále se láme, aby se ho na stavění užilo. Pískový kámen
otesávají kameníci.

Z vápence vypalují vápeníci vápno; vápno se hasí a s pískem na maltu mísí.

Soli potřebujeme do pokrmů.

Železo zdělávají kováři, zámečníci, nožíři, kosaři, mečíři, klempíři a
jiní řemeslníci.

Kováři dělají pluhy, radlice, motyky, sekery, řetězy, hřeby, podkovy,
ráfy na kola; zámečníci nejvíce zámky, klíče a kování na dvéře a okna;
nožíři nůžky a nože; kosaři kosy a srpy; mečíři šavle a meče; klempíři
plechové nádobí, roury a žlaby.

Z mědi a cínu dělají kotláři a cínaři nejvíce nádoby, jako konvice,
kotly, vany a podobné.

Ze stříbra a zlata razí se peníze. Zlatníci z těchto kovů zhotovují
prsteny, náušnice, náramky, řetízky a jiné skvosty. Hodináři dělají
všeliké hodiny. Kapesní hodinky zasazují mnohdy do pouzder zlatých nebo
stříbrných.



Čas a jeho rozdíly.


79.

Den a noc.

Vídáme nad sebou oblohu buď jasnou buď zamračenou.

Na jasné obloze ukazuje se nám někdy slunce, někdy měsíc a hvězdy.

Slunce nevidíme vždy stejně vysoko.

Nejníže jest, když vychází nebo když zapadá.

Když slunce vychází, říkáme, že jest jitro čili ráno; po západu nastává
večer a noc.

Od rána až do večera slunce svítí čili světlo dává; tu je den — den
světlý.

V polovici dne či v poledne je slunce nejvýše na obloze.

Noc trvá od večera až do jitra. Počátek noci jmenuje se soumrak, konec
svítání.

Za dne vše lépe viděti jest nežli v noci, protože slunce jasněji svítí
než měsíc a hvězdy.

Nesvítí-li v noci ani měsíc ani hvězdy, nastane čirá tma.

    _Metu, metu —_
    _nevymetu;_
    _nesu, nesu —_
    _nevynesu;_
    _až čas přijde,_
    _samo vyjde._


80.

Matka k dítku ospalému.

      _Děťátko malé,_
      _jak jsi ospalé!_
    _Ptáčkové už dávno vstali,_
    _modlitbičky vyzpívali —_
      _a ty ještě spíš!_

      _Děťátko malé,_
      _jak jsi ospalé!_
    _Já kravičky podojila,_
    _kašičku ti uvařila —_
      _a ty ještě spíš!_


81.

_Hodiny._

Na stěně v pokoji visely hodiny. Malý Mojmír zadíval se na ně a pozoroval
kyvadlo, které stále stejně rychle ťukalo: tyk! tak! — tyk! tak! Na
okrouhlém číselníku byly číslice: jednička, dvojka, trojka a dále až do
dvanácti. Také tam viděti bylo dvě ručičky, horní a spodní. Obe přímo
nahoru ukazovaly. V hodinách něco hrklo, a hodiny začaly bíti. Mojmír
napočítal dvanáct.

Otec přistoupil k Mojmírovi a pravil: Teď je právě poledne. Dívej se
chvíli na hodiny a uvidíš, že horní ručička bude se hýbati v pravo. Za
hodinu proběhne jednou kolem a bude ukazovati opět vzhůru na dvanáct.
Zatím druhá, spodní ručička, pošine se tam, kde je jednička. Hodiny
odbijí jednu. Než horní ručička podruhé kolem proběhne, pošine se spodní
ke dvojce. Tu odbijí dvě hodiny. — A jak to půjde dále? — K tomu doložil
otec: Dvanáct hodin bije buď v poledne nebo v půlnoci, šest hodin z rána
a na večer. Tolik hodin bije, na kolik spodní ručička ukazuje.


82.

Den a rok.

Ke dni počítáme také noc. Proto říkáme, že celý den trvá od jitra do
jitra, od poledne do poledne, od večera do večera, od půlnoci do půlnoci.

Takový den má dvakrát dvanáct hodin.

Sedmi dnům říkáme týden, a ty se jmenují: neděle, pondělí, úterý, středa,
čtvrtek, pátek, sobota. Neděle jest den Páně; ostatní dnové jmenují se
všední a jsou ku práci ustanoveni.

Čtyři neděle a dva nebo tři dni k tomu činí jeden měsíc.

Rok má dvanáct měsíců, a ty se jmenují: leden, únor, březen, duben,
květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec.

Také se praví, že má rok čtyři čtvrtletí: jaro, léto, podzim a zimu.
Každé čtvrtletí má tři měsíce nebo třináct neděl.

       *       *       *       *       *

_Jeden otec má sedm synů, a každý ten syn má jednu tvář bílou a jednu
černou._

       *       *       *       *       *

    _Stojí, stojí dub,_
    _a na tom dubě_
    _dvanáct větví,_
    _na každé větvi_
    _po čtyřech hnízdách,_
    _a v každém hnízdě_
    _po sedmi vajíčkách._


83.

Slunéčko.

    _Hřej, slunéčko, hřej,_
    _hory, doly krej:_
    _povyskoč si výše,_
    _na té naší střeše_
      _kolo udělej._


84.

_Máj._

    _Vítej, vítej, máji!_
    _my jsme tobě rádi._
      _Vítej, léto líbezné,_
      _obilíčko zelené._
    _Co nám léto přinese,_
    _zima zas to odnese._


85.

Májový déšť.

    _Májový deštíček,_
    _dej nám ho Pámbíček!_
    _aby se vydařil_
    _na poli chlebíček._
    _Dej nám Pán Bůh deštíčka_
    _na naše políčka,_
    _aby se zdařilo_
    _žito i pšenička._


86.

Hra na vojáky.

Tluče bubeníček, tluče na buben, a svolává hochy: Hoši, pojďte ven!
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

Vezměte své tašky a své ručnice; připněte si k boku ostré šavlice!
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

Do řady se stavme, malí vojáci, i budeme někdy statní jonáci! Zahrajem si
na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Tam je břeh u cesty jako pevný hrad, toho dobudeme beze všech útrat.
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

Tam stojí bodláčí: Hej na ně spolu! To my posekáme: Všem hlava dolů!
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

Utíká zajíček, má před námi strach; běžeť ho necháme, schováme si prach.
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

Sedě teď na bobku stříhá ušima; snad se nám vysmívá ta čtveračina!
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

My jej potrestáme, neuteče zdráv; na zajíce střelme: pif! a puf! a paf!
Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo
nemeškej!

Zahnali jsme svého již nepřítele; vítězi se vraťme domů po dole! Hráli
jsme si na vojáky, složme flinty a bodáky! až pak bude čas, zahrajem si
zas!


87.

Píseň letní.

    Tráva, tráva, tráva zelená!
      Usychala travička,
      spadla na ni rosička;
    tráva, tráva, tráva zelená!

    Hájek, hájek, hájek dubový!
      V něm obývá slavíček,
      umí mnoho písniček;
    hájek, hájek, hájek dubový!

    Louka, louka, louka za vodou!
      Kvetou na ní květiny,
      libovonné byliny;
    louka, louka, louka za vodou!

    Růže, růže, růže červená!
      Kdo ji trhá, píchne ho
      do palečku měkkého;
    růže, růže, růže červená!

    Lípa, lípa, lípa košatá!
      Libě voní její květ,
      z něho včelky berou med;
    lípa, lípa, lípa košatá!

    Žito, žito, žito se bělá!
      Nový zraje chlebíček,
      naklepeme srpeček:
    žito, žito, žito se bělá!

    Pšenka, pšenka, pšenka dozrává!
      Až ji všecku požneme,
      obžinky míť budeme;
    pšenka, pšenka, pšenka dozrává!

    Léto, léto, léto radostné!
      Koho těší v poli klas,
      zvučný vydá zpěvu hlas:
    Léto, léto, léto radostné!


88.

Kdo to uhodne?

    Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.

       *       *       *       *       *

    Kousá, kousá —
    nemá zubů,
    lítá, lítá —
    nemá křídel.

       *       *       *       *       *

    Sletěl ptáček bezperák
    na náš stromek bezlisták,
    přišlo na něj bezzubátko,
    sežralo to bezpeřátko.

       *       *       *       *       *

    Běhá to okolo chalupy,
    dělá to cupity, cupity.


89.

Ptáček v zimě.

Kdo to klepá venku? Hleďme, modrý ptáček! Na našem okénku sedí ubožáček.
V poli všecko pusto, sněhu padá husto. Nám je dobře ve světnici, ptáček
mrzne na větvici. Pojď sem, ptáčku, pojď, zpěváčku! ďrobtů dosti máme;
těch my tobě dáme, a na první jarní den pustíme tě zase ven.


90.

_Koledníci._

O vánočních svátcích chodily dvě chudobné dítky po vesnici koledou. Byl
to malý Matějíček s menší ještě sestřičkou Annou. Tatínek jejich již
zemřel, a maminka jim nemohla poříditi teplého oděvu. Proto byly jen
chatrně oblečeny a klepaly se zimou. Přišly také do statku, který náležel
sedlákovi Zemanovi. Postavily se u dveří a Matějíček zpíval:

    _Já jdu na koledu,_
      _nesu si pytel;_
    _kdo mi ho dá plnej,_
      _bude můj přítel;_

    _dejte aspoň půl,_
    _bude plnej stůl,_
    _dejte aspoň čtvrť,_
    _nežli přijde smrt._

Když Matějíček dozpíval, řekly obě dítky: Pochválen buď Pán Ježíš!

Hospodyně pozvala obě dítky do světnice, aby se ohřály. Dala jim jísti
teplé polévky, vyhledala jim botky a vlněné punčochy, aby je tak nezáblo;
k tomu ještě přidala Matějíčkovi kabátek, Anně teplý šátek, oběma pak po
hodném krajíci bílé vánočky.

„Zaplať Pán Bůh, i zaplať Pán Bůh,“ volaly dítky několikráte po sobě a
očka se jim zářila radostí.

To když viděla Madlenka, čtyrletá hospodářova dceruška, chtěla ukázati
dítkám, že již také něco říkati se naučila. I přistoupila k nim, dala
každému pěkné červené jablíčko a zpívala:

    _Až já budu velká,_
    _bude ze mne selka:_
      _přijďte k nám,_
      _já vám dám_
    _hodnej ucháč mléka._


91.

_O Bohu._

Pán Bůh jest pouhý duch. Viděti ho nemůžeme. Ale vidíme přemnoho těch
krásných věcí, které učinil na nebi i na zemi. Co lidé udělati nemohou,
Pán Bůh jediný učiniti může. Nám dává živobytí. Od Pána Boha máme tělo i
duši. Duši naši učinil rozumnou, aby poznávala, co jest krásné a dobré.
Také vůli jí udělil, aby ráda konala to, co rozum za dobré uznává.

Bůh ví, co bylo, co jest nyní, co bude. Vidí, co se děje na zemi i na
nebi. Jemu známo jest, co myslíme, čeho si žádáme, co mluvíme i co konáme.

Dobří lidé líbí se Bohu, zlí se mu protiví.


92.

Důvěra v Boha.

    _Kdo v Boha doufá,_
    _ten sobě nezoufá:_
    _chudobu i zboží_
    _přijímá za dar Boží._



    =Vysvětlení hádanek.= Článek =12=. 1. Oči. 2. Pila. — Článek
    =14=. Křen. — Článek =30=. Slunce když silně pálí. — Článek
    =35=. Ústa, zuby, jazyk. — Článek =47=. 1. Myš, kočka. 2. Když
    člověku šlápne na nohu. 3. Jen do prostřed; potom zas běží z
    lesa. — Článek =59=. 1. Kohout. 2., 3. a 4. Vejce. — Článek
    =65=. Mokrých. — Článek =73=. 1. Mrkev. 2. Makovice. 3. Věnec.
    4. Červivé ovoce. — Článek =74=. 1. Srp. 2. Kosa. 3. Po žních
    jsou dirkovitá strniska. — Článek =79=. Slunečné světlo oknem
    do světnice na podlahu padající. — Článek =82=. 1. Týden. 2.
    Rok, měsíc, týden a den. — Článek =88=. 1. Sníh napadlý. 2.
    Sníh poletující. 3. Sníh a slunce. 4. Dešťové kapky padající s
    okapu.



Rakouská národní hymna.


    1.

    Zachovej nám, Hospodine,
      Císaře a naši zem!
    Dej, ať z víry moc Mu plyne,
      Ať je moudrým vladařem!
    Hajme vždy koruny Jeho
      Proti nepřátelům všem:
    _Osud trůnu Habsburského_
      _Rakouska jest osudem._

    2.

    Plňme věrně povinnosti,
      Chraňme právo počestně,
    A když třeba, s ochotností
      V boj se dejme statečně!
    V paměti povděčné mějme
      Slávu vojska vítěznou;
    _Jmění, krev i život dejme_
      _Za Císaře, za vlasť svou!_

    3.

    Čeho nabyl občan pilný,
      Vojín zbraní zastávej;
    Uměním i vědou silný
      Duch se zmáhej, jasně skvěj!
    Bože! slávy rač popříti,
      Žehnej vlasti milené:
    _Slunce Tvé nechť v míru svítí_
      _Na Rakousko blažené!_

    4.

    Stůjme k sobě každou chvíli:
      Svornosť jenom moci dá;
    Spojené kde vládnou síly,
      Snadno vše se vykoná.
    Když se ruka k ruce vine,
      Pak se dílo podaří;
    _Říš Rakouská nepomine:_
      _Sláva vlasti, Císaři!_

    5.

    Císaři po boku vládne
      Rodem, duchem spřízněná,
    V kráse, kteráž neuvadne,
      Císařovna vznešená.
    Bože! račiž rozkvět nový
      Habsburskému domu dát:
    _=Františkovi Josefovi,=_
      _=Alžbětě= rač požehnat!_





*** End of this Doctrine Publishing Corporation Digital Book "Cítanka pro skoly obecné - Dil I" ***

Doctrine Publishing Corporation provides digitized public domain materials.
Public domain books belong to the public and we are merely their custodians.
This effort is time consuming and expensive, so in order to keep providing
this resource, we have taken steps to prevent abuse by commercial parties,
including placing technical restrictions on automated querying.

We also ask that you:

+ Make non-commercial use of the files We designed Doctrine Publishing
Corporation's ISYS search for use by individuals, and we request that you
use these files for personal, non-commercial purposes.

+ Refrain from automated querying Do not send automated queries of any sort
to Doctrine Publishing's system: If you are conducting research on machine
translation, optical character recognition or other areas where access to a
large amount of text is helpful, please contact us. We encourage the use of
public domain materials for these purposes and may be able to help.

+ Keep it legal -  Whatever your use, remember that you are responsible for
ensuring that what you are doing is legal. Do not assume that just because
we believe a book is in the public domain for users in the United States,
that the work is also in the public domain for users in other countries.
Whether a book is still in copyright varies from country to country, and we
can't offer guidance on whether any specific use of any specific book is
allowed. Please do not assume that a book's appearance in Doctrine Publishing
ISYS search  means it can be used in any manner anywhere in the world.
Copyright infringement liability can be quite severe.

About ISYS® Search Software
Established in 1988, ISYS Search Software is a global supplier of enterprise
search solutions for business and government.  The company's award-winning
software suite offers a broad range of search, navigation and discovery
solutions for desktop search, intranet search, SharePoint search and embedded
search applications.  ISYS has been deployed by thousands of organizations
operating in a variety of industries, including government, legal, law
enforcement, financial services, healthcare and recruitment.



Home